A byla svatba

Siisule  Vydáno: 04.12.12

Podělím se s vámi o nejkrásnější den v mém životě, kdy jsem svému (nyní) manželovi měla možnost říci před svědky to magické „ano“. Tento příběh navazuje na žádost o ruku, kterou jsem popsala v předcházejícím deníčku. Opět tituluji svého manžela jako „Božského“. Bohužel jsem se za toto označení setkala s nepříjemnými komentáři, a proto prosím každého, komu se označení „Božský“ nelíbí, ať si své jízlivé komentáře ponechá pro sebe, děkuji.

Samozřejmě, že moje odpověď na otázku, zda bych se nechtěla stát ženou pana Božského, byla „ano“, a to se slzami v očích. Předpokládám, že nikdo z vás žádnou jinou odpověď ani nečekal. Sen každé holky se mi splnil, nejen, že jsem byla požádaná o ruku a čeká mě pohádkový život po boku nejúžasnějšího muže, byla jsem o ruku požádána na jednom z nejromantič­tějších míst na planetě. Ve městě zamilovaných, jen pár desítek metrů od zářící Železné dámy.

Naše odhodlání vstoupit do manželského svazku jsme oznámili pár dní po příletu z nadpozemské Paříže nejprve rodičům pana Božského a o několik málo dní později, první srpnový den, i rodičům mým. Božský s pugétem květin v ruce, vstupující do obýváku, způsobil několikavteřinovou výměnu očních kontaktů mezi mými rodiči. „Tady ale dneska nikdo nic neslaví“, pronesl budoucí tchán směrem k Božskému s úsměvem na rtech a bylo znát, že už očividně tuší, jaký proslov je na programu. „To my samozřejmě víme, my jsme se totiž se Silvií v Paříži rozhodli, že bychom se rádi vzali, tak jsem Vás přijel požádat, jestli mi ji dáte“, Božský na to… Z na první pohled trapné scény dokázal vykouzlit seriózní žádost o ruku s kapkou humoru. Když si vzpomenu na humorné výhružky mých rodičů, kteří mě v mém pubertálním období upozorňovali na to, že jestli domů někdy přivedu „nějakýho potetovanýho blázna s propíchnutým obočím a s barevným kohoutem na hlavě“, že si je ani nemám přát, tak se nedalo ani čekat, že jejich odpověď bude záporná. Můj nastávající od prvopočátku zapadl do naší rodiny, jako by si ho pro mě rodiče sami objednali.

První důležitý úkol byl, vymyslet, který den se pro nás stane tím osudným dnem „D“. Říká se, že svatba by měla být do roka a do dne od zasnoubení. Pro mě bylo však nepochopitelné, jak se může někdo na svatbu připravovat rok. Optimální by se mi zdálo půl roku, ale to by vycházelo na leden. Na jednu stranu představa bílé svatby na třpytícím se sněhu byla romantická, ale pamatujete si, kdy byla naposledy nějaká pořádná zima, kdy obden nepršelo? Tedy tato varianta byla okamžitě zamítnuta. Kdy tedy? Jisté bylo, že bychom se rádi vzali ještě letos. Optimální by bylo, kdyby nám přálo i počasí. Co tedy 24. 9.? Stihneme vše zařídit za dva měsíce? No když si „máknem“ tak jo. Na druhý den jsme zašli na radnici oznámit příslušným kompetentním osobám naše rozhodnutí a obratem nám byla vytvořena obálka s nápisem „svatba“ s našimi jmény a s námi vybraným termínem. To vypadá strašně jednoduše, že? Samozřejmě, že chybička se vloudila. Když jsme termín naší svatby oznamovali rodičům, zjistili jsme, že na tento termín už má svatbu bratranec pana Božského a na svatbu jsme též pozvaní. Datum jsme tedy na radnici obměnili na nejbližší možné datum, a to na 7. 10. 2012. To už se stalo datem pevným a neměnným.

Měli jsme tedy 63 dní na to, abychom zařídili vše potřebné tak, aby byl „náš den“ dokonalý. Sedli jsme si s Božským nad pero a papír, rozdělali lahev vína a začali sepisovat nezbytnosti, které je třeba zařídit, zamluvit, nakoupit. Co bylo na prvním místě? První věc už zařízena byla. Datum svatby, od toho se budou odvíjet veškeré další organizace. Proto jsem se jen pár dní na to vypravila s kamarádkou na „Tour de šaty“. Bylo nezbytně nutné, aby se zamluvily co nejdříve, protože jiné nastávající nevěsty určitě nejsou tak šílené a nezařizují svou svatbu dva měsíce předem a šaty mají určitě zamluvené již minimálně tři čtvrtě roku dopředu. Už jsem se zmínila, v jakémže to znamení jsem se narodila? Ve znamení Vah. Vím o sobě, že u mě není lehké se rozhodnout pro jednu věc, proto jsem na to svoji rádkyni upozornila, že to se mnou asi nebude lehká práce. „* Šaty se Ti přece buď líbit budou, nebo ne, na tom není nic těžkýho*“ uklidňovala mě. Ale ouha. Brzy poznala, že to opravdu není nic jednoduchého. V každém svatebním salónu jsem si zkusila troje až patery a šaty a vždy mezi nimi byly minimálně jedny favoritky. V každém salónu jsem si říkala, že „tyhle“ jsou naprosto dokonalé a krásné a že paní majitelce salónu ještě týž den, nejpozději den následující, zavolám, abych potvrdila objednávku. Najednou jsem měla bílých „favoritek“ asi šest a rozhodování bylo opět téměř na začátku. Ještě, že moje módní rádkyně měla vždy po ruce fotoaparát a v každém pěkném „kousku“ mě „vyblejskla“. Večer jsme přizvaly ještě jednu lichou chytrou hlavu a nad lahví (nebo lahvemi?) vína jsme nad fotografiemi diskutovaly, až jsme dospěly ke konečnému rozhodnutí, v jakých „kráskách“ se budoucí paní vdá za svého milovaného. Tedy šaty vybrány. Další položka na svatebním zařizovacím seznamu odškrtnuta.

Za celé léto jsme měli možnost okouknout několik svateb, na které jsme byli pozváni, a tak jsem si všímala, po jakém druhu potravin se lidé vrhají, o který jen zavadí pohledem a které okorává, jaké nápoje se podávají, po kterém alkoholu se sahá nejčastěji, atd. Myslím, že na jedné svatbě jsem měla i mini poznámkový blok s tužkou a tyto informace si potajmu psala, abych měla představu, jaké zásoby zajistit na svatbu naši. Přemýšlela jsem nad počtem lidí, kteří budou abstinovat, kteří si naopak dopřejí kvalitní whisky, kdo si rád přiťukne takzvanými lepidly, kolik lidí bude pít kávu, čaj – budou-li se vůbec pít, jestli dává společnost přednost džusům, nebo perlivým limonádám, další otázka byla, jestli budou hosté mít chuť na slané dobroty, bude-li stačit nad ohněm točící se kýta této, nebo jiné váhy… vše jsme se snažili naplánovat tak, aby byli všichni spokojení, nikdo nestrádal a nenakupovalo se zbytečně mnoho všeho. Ale stálo nás to výměn názorů, zvýšených hlasů.

Koncem srpna jsme si s Božským vymezili jeden den, ve kterém jsme si dali za úkol koupit snubní prstýnky. Nastala podobná situace jako v mém případě s šaty. Navíc pokud na někoho platí pravidlo „protiklady se přitahují“, my dva jsme čítanková ukázka, jak toto pravidlo funguje. Navštívili jsme několik zlatnictví a jiných obchodů, kde jsme si vždy v hlavě vytipovali nějakého favorita, kterého přetrumfly líbivé prstýnky v dalším zlatnictví. Lehce komická situace nastala v době, kdy jsme si uvědomili, že se nám každému vlastně líbí jiný druh prstýnků. Ale s klidnými hlavami jsme tuto situaci vyřešili jednoduše. Já si pořídila širší prsten v kombinaci lesklého a matného stříbra a Božský zvolil tradičnější vzhled svého šperku, nikoliv však ze stříbra, ale z chirurgické oceli, avšak složený, stejně jako v mém případě, z lesklého a z tmavého kovu. A tak jsme si domů vezli naše svatební šperky. Co se ale nestalo. Na jednom fotbalovém tréninku se Božského levý prsteníček nešťastnou náhodou dostal do dráhy letícího míče a prst, ano, ten nejdůležitější, zdvojnásobil přes noc svoji velikost. Prstýnek, který jsme tedy před několika dny koupili, byl v tuto chvíli nepoužitelný. Museli jsme tedy koupit ještě jeden, větší. Jen pro zajímavost, při svatebním obřadu jsme navlékali nově zakoupený prsten, a jelikož manželovi prsteníček dostal původní vzhled až asi půl roku po svatbě, nyní již nosí šperk, který jsme zakoupili původně.
Necelý měsíc před svatbou nás s Božským čekala generální zkouška svatebních šatů a obleku. Já si šaty zkoušela jako první a sama, aby mě budoucí ženich neviděl, což prý nosí smůlu. Nejsem nikterak přehnaně pověrčivá, ale nějaké tradiční svatební postupy by se měly dodržovat, že ano? Viděla jsem se v zrcadle a po očku pokoukávala po ostatních vystavených šatech a ptala se sama sebe, jestli jsem si vybrala opravdu ty pravé. Jestli se budou Božskému líbit. Při výběru modelu jsem přikládala velkou hodnotu tomu, abych se v šatech cítila příjemně a pohodlně. Což tyto šaty splňovaly na jedničku. Co mě možná trochu znepokojovalo, bylo to, jestli jsou šaty dle mého gusta dostatečně ozdobené. Teď už ale bylo pozdě na úkroky a úskoky od původního rozhodnutí. V závěru, když jsem po svatbě celý den a pocity zhodnotila, jsem dospěla k závěru, že lepší šaty jsem si vybrat nemohla. Půl hodiny po mě si oblek byl zkoušet budoucí ženich. Věděla jsem, jakého fešáka si hodlám vzít, ale když vyšel z převlékací kabinky oděn do šampaňského kvádru s černou košilí, zůstala jsem téměř se slzami v očích stát jako přikovaná. Božský byl opravdu Božský. Vypadal jako elegán z britských filmů. Při pohledu na něj jsem si říkala, že už díky ženichovi bude svatba dokonalá.

Přípravy na svatbu vrcholily a já jsem začala být ze všeho shonu silně nervózní a někdy až zoufalá jsem ulehala se slzami v očích do postele ke spánku s tím, že některé záležitosti neprobíhají tak jak jsem si představovala a vysnila. Týden před svatbou jsem se dostavila na zkoušku účesu, zhruba 50 km od města, kde jsem se měla vdávat a asi 10 km od mého rodného města, kam si pro mě měl ženich ve svatební den přijet. Své polodlouhé, spíš polokrátké vlasy jsem nechávala již dva měsíce růst, jak se jim zamane, aby byly na úpravu účesu co nejdelší. Slečna kadeřnice se snažila vykouzlit mi na hlavě svatební účes, seč jí síly stačily, ale výsledek nedopadl tak jak jsem měla v plánu, aby vypadal. Asi po půl hodině úprav se mě zeptala, jak to vidím a já, s nervy v „kýblu“ z předsvatebního shonu a z účesu á la „z nouze ctnost“ jsem jí potvrdila, že tento výtvor zopakujeme příští týden, 7. října. Když jsem dorazila domů, vše se mi rozleželo v hlavě a téměř se slzami v očích a s knedlíkem v krku následující den volala slečně kadeřnici, jestli by nebyla tak hodná a nenašla si na mě ještě během týdne hodinku, kdy bychom vyzkoušely nějakou jinou variantu. „Mně se zdálo, že jste poněkud odevzdaná a připravená přijmout cokoliv. Čekala jsem, že zavoláte“, ona na to a já jsem i uvědomila, že jsem musela po psychické stránce na zkoušce účesu působit šíleně. Tedy pár dní déle jsme se s kadeřnicí dobraly k nádhernému účesu, se kterým jsem, a teď doopravdy, byla navýsost spokojená a sama sobě se moc líbila.

Pokud jsem doposud považovala přípravy na svatbu za chaotické a náročné, teprve 6. říjen byl ten nejvíc náročný na přípravy. Doladit poslední detaily, zařídit výzdobu, připravit gril, uspořádat židle, vyzvednout šaty a oblek, zajet s nevěstinými rodiči na místo konání svatební oslavy, aby zde mohlo být uloženo cukroví, vyzvednout dorty a zavézt je na místo svatební hostiny, připravit svatební šopský salát „made by bride“ (připravený nevěstou), odvézt ho na místo konání oslavy… jako rozvrh hodin musel tento den probíhat na minuty přesně, aby se vše stihlo. Vzpomínám si, že já jsem ani salát nestihla dokončit, protože jsem musela stihnout autobus, který mě měl odvézt k našim známým do vedlejšího města, kde jsem měla čekat na nejlepší kamarádku, se kterou jsme pak odjely k mým rodičům domů. Když jsem jela autobusem, uvědomila jsem si, jak mi skončily povinnosti příprav, ale jak Božský stále ladí a ladí a sváží a přiváží jídlo a pití na místo konání svatební párty. „Píp, píp“, ozve se z kabelky telefon upozorňující, že mi přišla zpráva. Píše mi kamarádka a přeje mi, abych si zítřejší den užila tak, abych na něj vzpomínala celý život. Začíná mi docházet, že už jen pár hodin mě dělí od svatebního dne. Celá situace mě dojme natolik, že musím lovit z kabelky kapesník, abych si otřela slzy a usušila nos. Zítra se ze mě stane vdaná paní? Neuvěřitelně vzrušující. Vystupuji z autobusu, už trochu klidnější, když v tom známá melodie z kabelky. Tentokrát si se mnou chce někdo povídat.

Neznámé číslo? „Prosím? “, přijmu hovor a během následujících pár vteřin nevěřím vlastním uším:“ Dobrý den, tady květinářství, stala se nám taková nepříjemnost. Vy u nás máte na zítřejší dopoledne objednané svatební květiny, ve kterých měla být žlutá stuha, ale nám žlutá stuha došla, mohli bychom použít bílou?“. No tak to je gól. Svatební květiny byly s přesným popisem vzhledu objednávány 16. 9., tedy dle mého názoru se včasným předstihem (téměř měsíc před dnem „D“). A oni mi volají v předsvatební večer, lehce po 20:00 hodin, že jim došla stuha? „No, dejte tam pro mě za mě třeba modrou, mě už je to jedno“, já na to odevzdaným ironickým hlasem. Samozřejmě, že paní správně pochopila, že mě její telefon naštval, takže se ještě jednou omluvila a ubezpečila mě, že bílá bude dokonce i lépe vynikat. Uf, doufám, že toto byl poslední šílený telefon.

Po příjezdu domů, okolo desáté večer jsme si kamarádkou rozdělaly lahev vína s tím, že si dáme každá skleničku a půjde se na kutě, abychom, hlavně tedy já, neměly ráno kruhy pod očima. To by se prý ve svatební den příliš nehodilo. Lahev samozřejmě celá, jak se říká, „padla“, my se do postele dostaly okolo půlnoci, ale jak malý holky jsme žvanily až do dvou do rána. Takže na kruhy parádně založeno.

Ráno byl budíček přichystán na půl sedmou. Nevěstinka se však vzbudila již před hodinou šestou a můžete hádat, zda ještě na půl hodiny zalomila. Ne, nezalomila. Místo toho se v županu odebrala do koupelny, aby zkontrolovala pytle pod očima, a světe, div se, nikde nic! No tak prima. Při čištění zubů jsem se na sebe směšně šklebila do zrcadla, u snídaně jsem si s hrnkem v ruce pobrukovala nějakou písničku, při oblékání se do riflí a košile zase jinou a když mě sestry přítel odvážel ke kadeřnici, ptá se mě:“Uvědomuješ si, že se dneska vdáváš, na to, že tě dneska čeká svatební den, jsi nějaká vysmátá? “ A měl pravdu, uvědomila jsem si, že jsem se probudila s výbornou náladou bez známky nervozity a únavy. Snad se dnešní celý den ponese ve stejném duchu.

Kadeřnice odvedla dobrou práci. Třešnička na dortu z jejich rukou byla bílá pivoňka usazená ve vlasech. Doma jsem se s kamarádčinou pomocí nalíčila a oblékla do svatebních šatů. Tak, hotovo, teď už jen čekat na mého pana Božského. Plán dne a dopoledních příprav byl naplánovaný na minuty přesně a proto jsem na svého vyvoleného nemusela příliš dlouho čekat. Velmi brzy se začaly sjíždět auta před náš dům a já z ložnice rodičů pozorovala, jak svatební hosté vystupují z aut, zapalují si cigarety a hlavně ženská část začíná stužkovat vozidla. Viděla jsem Božského, jak vchází do branky směrem do domu. Za několik málo okamžiků mě ženich našel. Vešel do místnosti s kyticí v ruce, prohlédl si mě od hlavy až k patě a řekl: “Ty jsi tak krásná“. Znovu se mi svírá hrdlo, když si na tuto scénu vzpomenu. Božský mě opět dojal a v objetí mě konejšil, abych neplakala, že dnes se brečet nemá.

Celý den zdál se být vcelku poklidný, až na pár situací, kterým se dnes smějeme, ale téměř před rokem jsme při nich lehce znervózněli. Když si moje nejlepší kamarádka uvědomila, že zapomněla doma košili k sukni a tak se musela vydat na cestu do města svatebního konání o nějakou dobu dřív v autě společně s dalšími hosty, následně, nevím, jak se jim to povedlo, po cestě zabloudili někde v lese, ale na obřad to naštěstí stihli. Obřad bohužel nestihl ženichův strýc, který si zabouchnul klíče od auta a tak čekal, než se mu přivezou náhradní klíče. Stihl nám však bezprostředně po obřadu pogratulovat. Zapomenuté brýle mojí maminky na toaletě při zastávce (tzv. kouřová a čurací) na benzinové pumpě jsou už jen drobností. Brýle se však bohužel druhý den nenašly, a tak se musely pořídit nové. Myslela jsem si, že nervózní ve svatební a v předsvatební den jsou hlavně ženich a nevěsta, ale přesvědčila jsem se, že emoce a jistou dávku nervozity do našeho velkého dne vkládali i ostatní zúčastnění.

Celá, asi hodinová cesta autem se nesla v duchu klidném, v autě padaly vtípky na různá témata, diskuse mezi tatínkem a řidičem o kvalitě a výkonu svatebního auta, když v tom najednou koukám, že se nacházíme u cedule „Hořice“ a celá kolona se zastavila. „Co se děje?“, zeptám se a už se obávám, že je něco v nepořádku. Načež zjistím, že je vše tak jak má být a že se chystá jen divadlo pro místní občany. Čekalo se, až se všechna vozidla seskupí a vyráží se pomalou jízdou znovu dál do cíle. Tentokráte však za doprovodu hlasitých zvuků klaksonů. Lidé na chodnících se zastavují, prohlížejí si ozdobená auta a chtějí vidět nevěstu, některé děti mávají a mě naskakuje husí kůže na těle, knedlík v krku a slzy do očí. Je to tady.

Svatební obřad byl krásný. Sotva se otevřely dveře do svatební síně a já zaslechla první tóny Pachelbelova kánonu, celá jsem se rozechvěla a pomalu se připravovala na to, že za pár okamžiků, jakmile svatební hosté naplní obřadní síň, vyrazím tou poslední cestou svobodné dívky a po téže cestě nazpět ze mě bude mladá vdaná paní. Cítila jsem, jak byl taťka, do kterého jsem byla „zavěšená“ také nervózní. Pro uvolnění atmosféry povídám: “Ještě počkej, ještě je chvilku napneme“, za což jsem byla obdařena úsměvem. Pak už jsme se ale pomalým krokem blížili k Božskému. Lidé kolem, se na nás po cestě usmívali a viděla jsem, jak někteří z nich měli slzy v očích. Několikrát se i můj ostrozrak zamlžil nad tímhle silným okamžikem. Konečně jsem stála po boku Božského a svírala jeho paži. Všechna slova pana místostarosty byla tak pravdivá a krásná, že se mi mnohokrát zachvěla brada a já musela sklopit oči, abych promrkala slzičky. Nastala chvíle, kdy jsme oba měli svým „ANO“ zpečetit naše rozhodnutí. „Ano“ Božského bylo nádherné, silné a rozhodné. Pamatuji se, že já byla ve chvíli mé odpovědi natolik nervózní, že jsem se při vyslovení „ANO“ zhoupla z pat na špičky a zpět. Z radnice jsme odcházeli jako pan a paní, jako manželé.

Následoval oběd a přesun na bujaré svatební oslavy. Musím říct, že veškeré naše dvouměsíční nervy a snahy zařídit vše tak, aby dopadlo na jedničku, „klaplo“ na jedničku s hvězdičkou. Hosté měli jídla a pití dostatek, tančilo se i zpívalo, všichni se usmívali a smáli a i díky nim a jejich radosti z našeho štěstí jsme si náš den užili, tak že nyní na něj vzpomínáme jako, a neberete to jako frázi, jako na jeden z nejkrásnějších dnů v našem životě.

Domů jsme se dostali lehce po třetí hodině ranní, unaveni, spokojeni a šťastní, že jsme měli možnost prožít něco tak nádherného po boku toho druhého. Četla jsem mnoho článků o tom, jak nevěsty po svatebním dni pláčou, že už je to za nimi, ale jak se říká:“ Nebuď smutný proto, že to skončilo, buď šťastný, že se to stalo“. A já byla neuvěřitelně šťastná. Pokládali jsme hlavy na polštář, když z úst mého manžela doprovozené polibkem zaznělo:“ Dnešní den byl nejkrásnější v mém životě. Miluju Tě. Krásnou dobrou noc mladá paní“.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.4 bodů
 Váš příspěvek
 
Slečna Ferka
Echt Kelišová 8257 příspěvků 04.12.12 09:24

Zajímavé, svatba byla 7.10.2012, prst odpuchal půl roku, a teď už ženich nosí původní prsten… Myslím, že se autorka nechává trochu unést fantazií. A že by manžel řekl „v mém životě“, fakt jako V MÉM? Jo, pokus o červenou knihovnu dobrý, ale na deníček je to umělé a afektované až hrůza.

A co teprv budoucí manžel ODĚN do šampaňského KVÁDRU ;) Pozor na cizí slova, autorko…

Autorce se omolouvám, ale nemůžu si pomoct; a pokud nechce kritické ohlasy, jak tu požaduje, ať píše někam pro svoje kamarádky.

Příspěvek upraven 04.12.12 v 09:28

 
82janka  04.12.12 09:25

Moc krásný deníček, hned jsem si vzpoměla na svou svatbu :) Přeji vše nej do vašeho společného života :kytka:

 
Siisule
Kecalka 407 příspěvků 04.12.12 09:34

Neuvěřitelné… no jestli já dobře čtu, tak svatba byla v říjnu 2011 a původně zakoupený prsten začal nosit manžel na jaře 2012. Ano, OPRAVDU prst „odpuchal“,půl roku. Nevím, co vám na to říct, vypadá to že máte kvalitní vzdělání nejen z francouzštiny, ale i ze zdravotnictví ;-) Jinak jsem žádala, aby se čtenářky, hlavně vy, zdržely komentářů na manželovo titulování. Pžečtěte si to raději ještě jednou a lépe… ;)

 
Siisule
Kecalka 407 příspěvků 04.12.12 09:35

Děkujeme :-)

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 04.12.12 09:48

Každým dnem jsem koukala a čekala, kdy to výjde a dnes se dočkala :lol: dobrýýýýýý :palec: opět a zas přečteno jedním dechem :-)) :potlesk: :potlesk: :palec:

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 04.12.12 09:53

@karolina_a_be­tuska já bych chtěla číst deníček od tebe :pankac: :pankac: pochopila bych, kdybys dlubala do nějaké vymyšlené krávoviny, ale takhle? Nechápu a už vůbec nechápu, když si pyskovala u prvního deníčku, žes vůbec otevírala tenhle :nevim:

 
Slečna Ferka
Echt Kelišová 8257 příspěvků 04.12.12 09:58

Já to četla dobře, ale bála jsem se, že autorce budou vadit i jiné poznámky. Tak jsem ráda, že ty jsou povoleny. A to bez ironie, oceňuju!

Pokud jde o datum svatby, chyba není na mém přijímači; doporučuju přečíst si, co je v tomto článku za den ;)

Jinak moje deníčky na eMiminu jsou a není problém si některý přečíst…

 
Siisule
Kecalka 407 příspěvků 04.12.12 10:05

No jo, chyba v roce, samozřejmě, že má být datum v roce 2011( nejsem neomylná, jak asi Vy) - ale to si myslím, že většinu napadne, nebo nemá potřebu to komentovat. Ale vypadá to, že máte potřebu chyby vyhledávat. Proti gustu.. každej jsme nějakej ;-)

 
Siisule
Kecalka 407 příspěvků 04.12.12 10:07

@Januliiik taky jsem si říkala, že tentokrát si „čtenářka“ článek z mé klávesnice odpustí, když se jí první článek tolik nelíbí…

 
zivo3ka
Kecalka 167 příspěvků 04.12.12 11:07

Hezká svatba :-) chvíli jsme přemýšlela zda to nepíše moje sestřenka ta měla taky takovou romantiku. Já už se na to dívám střízlivěji ale když jsem byla,,mladá" taky bych si takovou přála:-))

 
concetta  04.12.12 11:08

Je to fakt jak červená knihovna, ale mně se to líbí. Proč ne? Je to přece publikováno na webu pro ženské a ne na stránkách nějaké akademické insituce. Já bych to tak čtivě napsat neuměla. Líbí se mi, jak to autorka prožívá, i když já nejsem taková romantická duše. Ale někdy bych ráda byla. Takže se autorko nenech otrávit… s prominutím, někdy jsou tady na hlavní stránce takové slátaniny, že tohle je opravdu v porovnání skoro umělecké dílo.

 
Hřiběnka
Extra třída :D 13991 příspěvků 04.12.12 11:11

Hezké, romantické :) Nás čeká svatba za cca tři měsíce a kéž by dojmy byly aspoň z poloviny takové, jako máš ty :)

 
Siisule
Kecalka 407 příspěvků 04.12.12 12:39

@zivo3ka @concetta moc moc děkuju za podporu, ale tak nějak je mi :poblion:. nechci se opět dostávat do situací, kdy mi bude někdo shazovat sebevědomí a urážet mě. To nemám za potřebí.

 
Siisule
Kecalka 407 příspěvků 04.12.12 12:41

@Hřiběnka na svatbu snad ani jiný, než krásný vzpomínky být nemůžou, jestli si bereš chlapa, kterýho miluješ;-) Moc Vám přeju, aby vám vyšlo počasí a užili si každou minutu VAŠEHO dne… hodně štěstí v životě :kytka:

 
macik33
Stálice 66 příspěvků 04.12.12 13:17

Vím, že pisatelka deníčku nestojí o negativní komentáře, ale v tom případě neměla deníček publikovat. A já si nemůžu pomoct - mě z toho deníčku běhal mráz po zádech a bylo mi z něj celkem šoufl - ten slovník…brrrr…„Sen každé holky se mi splnil..“…no, můj sen to rozhodně nebyl, vdát se.
Ale jako červená knihovna dobrý a omlouvám se autorce deníčku, že se jí můj komentář asi nebude líbit. Ale takový je život.

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 04.12.12 13:57

@Siisule prosím tě, prď na rypny a přehlížej je :hug: :hug: asi si na někom potřebují nahrabat ego

 
Slečna Ferka
Echt Kelišová 8257 příspěvků 04.12.12 16:28

@macik33 Děkuji, jsem ráda, že nejsem úplně sama s těmi pocity. I když jak říkám, nikomu nic neberu, a pokud se to někomu líbí, ať si pobrečí :) (Opět bez ironie.)

Jinak deníčky čtu všechny, je to dost poučné, a často až podle obsahu (a formy) poznám, že to není zrovna můj šálek kávy - takže proto jsem četla i tento. Takže určitě to nedělám proto, abych schválně prudila. Když je článek slátanina, tak to samozřejmě nemá cenu komentovat; ale když je to text s evidentními ambicemi, tak je trapas, když autorka neumí psát francouzská slovíčka nebo skloňovat.

 
emma217
Zasloužilá kecalka 573 příspěvků 04.12.12 17:59

Tak my jsme zvládl svatbu připravit za 14dní o 50lidech. Měli jsme ji 6.10.2012, ale jako jeden z nejkrásnějších dnů ji nepovažuji, snad příjdou i krásnější dny:-) asi kdybych nebyla těhotná užiji si ji více

 
tumpach
Závislačka 4702 příspěvků 04.12.12 18:04

@karolina_a_be­tuska
jéžiš ty jsi zase chytrolínka nějaká. Jinak zakladatelko deníček je pěkný, i když jak z červené knihvny.Ale líbí se mi to, že je to napsáno zase jinak.

 
katkra32  04.12.12 20:02

@emma217 No to bude tím, že sis asi nebrala pana Božského, který tě požádal o ruku na Eiffelovce, a neměla jsi kamarádky a všechny, kdo to s tebou tak stašně prozívali… :mrgreen:

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 04.12.12 21:04

@katkra32 no, ono kdybys to přečetla pořádně tak bys věděla, že na eiffelovce ju o ruku nepožádal…nebudeš ty nějaká rypna, co si založila nový nick? :lol: :lol: :lol:

Příspěvek upraven 04.12.12 v 21:05

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 04.12.12 21:42

Gratuluji ke svatbě :kytka: Úplně jsem si vybavila tu svoji :kytka:

Příspěvek upraven 04.12.12 v 21:42

 
andija
Nováček 4 příspěvky 04.12.12 21:52

Nuda
precetla sem 2 odstavce
tak o nicem
chjo daji se resit i dul veci nez toto
my dali svadbu za tyden
saty sem koupila vecer predtim ve sleve a nikdo to nepoznal
meli sme nadherny kostel a pak par znamych doma
proste pohoda
ale ten stres kolem
myslim ze jedna svadba staci a cim mensi levnejsi a jednodussi tim lepe
zbytecne vyhozene penize a povinna zabava
este ze aspon dcera zname si to trochu se mnou uzila a pak sme si hraly cely den

 
Anjes  04.12.12 22:44

Svatba, ne svadba…a ja jsem tezce neromanticka a z denicku jsem precetla pulku, ale nahodou dobry. Kdyz nekdo ty pocity dokaze vykouzlit, tak si to uzije. Ja bych nejradsi svatbu pres internet, klik, prijde papir domu, podpisy a zaslat s dodejkou. Chudak pritel, myslel, ze to je jim, ale neni, kazda holka to ma jinak a uz to chape. Karoli moc ryje, jen asi chtela rict, ze to ma taky jinak…

 
Ana20
Kecalka 146 příspěvků 05.12.12 15:03

Nedělej si nic tady z těch příspěvků.. Tady takový lidi prostě jsou ;)
Mě se deníček moc líbil, nejedna slzička ukápla ;) A že je to jako z červené knihovny? Co se dá dělat, když to tak je, že :))
Doufám, že jste šťastni minimálně pořád stejně :hug:

 
anabel9
Kecalka 470 příspěvků 05.12.12 16:39

Pěkný deníček, trochu mi to připadá jako Deník Brigit Jonesové :-) Tý jo, teď mám ze své svatby ještě větší stres, než před přečtením :-D

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele