16 týdnů a najednou není!

EEEDIT  Vydáno: 29.03.10

Přišla jsem o miminko v 16 týdnu.Bylo to hrozné a moc to bolí.

Jsem 12 let šťastně vdaná a mám dva nádherné chlapce 11 a 7 let. S manželem jsem se rozhodli, že chceme ještě jedno dítě a tentokrát se pokusíme o holčičku. Je mi 33 let, mám nadváhu a beru leta brášky na vyšší tlak.

Před těhotenstvím jsem se informovala u 5 lékařů, zda do dalšího těhotenství po zdravotní stránce mohu jít. Všichni lékaři po rozhovoru se mnou souhlasili. Jsem důsledná, když se do něčeho pustím a věděla jsem, že dodržování diety a správné životosprávy nebude u mě problém. Podle menstrulace, výpočtů a rad lékařky jsme vypočítali nejlepší dny na oplodnění a s velikou radostí zjistili, že to vyšlo na poprvé. V lednu jsem tedy spěchala k lékaři s hláškou, že mám pozitivní těhotenský test.

V obou těhotenství jsem měla těhotenskou cukrovku a musela jsem si píchat 4× denně inzulín a dodržovat dietu. Pod dohledem báječné doktorky jsem zdárně cukrovku zvládala i teď i když inzulín jsem si musela píchat za den 5×. Po pěti týdnech těhotenství jsem začala trochu krvácet. Neměla jsem žádné bolesti, ale ihned zajela k doktorovi. Podle ultrazvuku bylo vše v pořádku i akce srdeční byla vidět. Velikost plodu odpovídala jak měla a tak mě doktor poučil o klidovém režimu a odeslal mě domů. Poctivě jsem odpočívala a skoro celá domácnost přešla na mého báječného manžela. Zvládal to bravurně a já jsem ho s láskou a vděkem pozorovala a odpočívala. Krvácení přestalo, ale po pár dnech se situace opakovala a pak ještě jednou. V nemocnici mi opět udělali ultrazvuk, který ukázal, že uvnitř mě je všechno v pořádku a malá sraženinka, kterou před tím viděli se ztratila. Velmi mě to uklidnilo a i tělo to asi poznalo. Přestala jsem krvácet a začala se cítit velmi dobře.

Únava ustoupila, bolest prsou byla menší. Sreeneng i odběry krve vyšli negativně což, mě uklidnilo ještě více. Doktor dovolil procházky a celkem normální režim. Dostala jsem od sestry přístroj na poslouchání srdíčka od 12 týdne těhotenství a musím říct, že poslouchat srdíčko bylo velmi uklidňující. S miminkem jsem si každý den povídala a kluci měli velikou radost, že čekáme miminko. Každý večer nejenže dali pusinku tatínkovi a mě na dobrou noc, ale i na bříško jednu pro miminko. I manžel si naše těhotenství užíval a často mě hladil na bříšku. Jediné s čím jsem bojovala byla nepříjemná zácpa. Brala jsem si na doporučení lékaře vlákninu což celkem pomáhalo. 25.března bylo po dlouhé zimě konečně lepší počasí a tak po dovolení lékaře, že mohu už na procházky jsme s rodinou vyrazili si sednout k rybníčku na čaj. Den to byl moc pěkný a mě bylo dobře. Jen ráno mě ta zácpa opět hodně potrápila a byla jsem na toaletě snad hodinu něž-li se mi podařilo vyprázdnit. Druhý den jsem se vzbudila (15+1 týden těhotenství) a trošičku mě pobolívalo břicho, přesně, jako když se mi chce na velkou, ale nejde to. Říkala jsem si „a jéjé to zase bude boj“ vzala jsem si raději vlákninu a čekala až se mi podaří vyprázdnit. Vím, že na lepší průchodnost ve střevech je dobrý pohyb a tak jsem si sedla na velký cvičební míč a lehounce, opatrně jsem chvilku pohybovala pánví. Pak jsem si raději lehla a po chvilce jsem šla na toaletu a konečně se trochu vyprázdnila.

Jenže bolest břicha nezmizela. Začala jsem jí cítit dole v podbřišku po stranách a začala být intenzivnější. Musela jsem se jít vyčůrat a na kalhotkách jsem viděla malinko krve a trochu narůžovělého hlenu. Lekla jsem se a říkala jsem si proč krev???Šla jsem do ložnice a najednou jsem vytřeštila oči a skoro přestala dýchat. „Bože ne, to jsou kontrakce??? Krev a hlenová zátka?? To snad ne!“ Zavolala jsem doktorovi, vše mu vysvětlila i to se zácpou, že nechci plašit, ale mám strach. Řekl mi, že buď si mám koupit magnesium a jít si lehnout a nebo přijet. Přijela jsem k němu, bolesti byli větší a v inervalech. Dokrot mě prohlédl a řekl mi, že mu je to líto, ale potrácím. Byl pátek 26 března 2010 v 11:30 po ultrazvuku jsem slyšela, že miminko je sice živé, ale že vaginální nález je tak pokročilý, že se to nedá zachránit a potrácím.

Okamžitě mě manžel musel odvést do nemocnice k Apolináři, kde mě přijali na ambulanci. Než-li jsem stačila ulehnout na lehátko, praskla mi voda. Sundala jsem si opatrně těhotenské džíny a kalkotky a čekala na doktora. Sestřičky byly velmi hodné a bylo na nich vidět, jak mi chtějí pomoci, jak jen to jde. Ležela jsem na tom lehátku a ani nevím kde začít s popisováním mých pocitů. Nejhorší ta představa, že miminko stále žije, ale já ho tam neudržím. Přišel doktor ani se na mne nepodíval a zasedl za pracovní stůl a začal si pročítat moje záznamy. „Ona už tu paní byla dvakrát s krvácením?? No jo, tak to je jasný!“ Slyšela jsem, jak říká sestře. Najednou jsem ucítila něco dole. Řekla jsem to sestřičce a ona se podívala, pokývala hlavou a řekla něco doktorovi. Ten jí něco odpověděl, opět se na mne ani nepodíval a řekl, ať zavolá rovnou na sál. Druhá sestra přivezla převozné lehátko a řekla mi, abych se opatrně přesunula. Když jsem se, ale nadzvedla miminko ze mě vyjelo. Bylo to hrozné, cítila jsem ho, jeho velikost a můj pocit bezmoci byl strašný. Sestřičky začli kolem mě lítat, opětovně se dívali na doktora, jakoby čekali, že jim řekne co mají dělat a pan doktor se choval, jako bych tam nebyla.

Začaly tedy kolem mě uklízet, něco dole dělat. Pak mi dali mezi nohy prostěradlo, řekli mi ať si to přidržuju a přesunu se na to lehátko. Ani sem nevěděla cože si to tam přidržuju. Doktor si něco bručel pro sebe a já se začala navíc bát i operace. Dopoledne mi naměřili u gynekologa tlak 150/90. Na otázku zda je to se mnou vážné mi doktor odpověděl, že co čekám, když mám tlak, jako 70tiletá babička. Přitom doma mám tlakoměr a byla jsem s tlakem naprosto pod dohledem. Do teď jeho chování nechápu. Byla jsem vystrašená, bála jsem se o miminko, plakala jsem, nervozitou se klepala a on mi vynadal za vysoký tlak?? Mimochodem po operaci jsem měla tlak naprosto normální dokonce nízký, že ani prášky mi nadávali. Přístup doktora mi nikterak nepomohl nebyl tam témeř k ničemu, všechno dělaly sestry. Jediné co jsem od něj ještě uslyšela, něž-li mě odvezli z ambulance a já celá vyděšená zmatená všem sestrám i doktorovi slušně děkovala, tak na mě zakřičel „no nemáte za co děkovat, snad to příště vyjde, hodně štěstí.“ S vědomím, že jsem ztratila naše miminko jsem se držela manžela za ruku a oznamovala jsem mu, že se to stalo už na ambulanci a teď mě odvážejí na operační sál, kde mě musí dočistit a vyndat ze mě placentu. Manžel byl smutný a bylo na něm vidět, že má o mě strach. Zaměstnala jsem ho, aby mi dojel domů pro inzulín a potřebné věci. Myslím, že byl trochu rád, když mě předal do rukou doktorů, že tam odtud bude moci na chvilku odejít a jít na vzduch.

Přijela jsem na sál, ze všech sil přelezla na operační lehátko a přála si, aby mě co nejrychleji uspali a já sem mohla na chvilku přestat myslet na to co se děje. Vzbudit se na pokoji a mít operaci za sebou. Jenže já od malinka nemám viditelné žíly. Ležela jsem tam a z každé strany mi půl hodiny píchali do rukou stále znova a znova. Když už nějakou žílu konečně našli, tak praskla. Bylo to utrpení a já se stále omlouvala, že mají se mnou tolik práce. Asi tak deset vpichů a rejpanců jehlou v žílách a já ležela a byla jsem naprosto odevzdaná. Občas jsem sebou bolestí cukla. Konečně se to podařilo a já po chvilce ucítila točení hlavy. Pak už sem nic nevnímala.

Po zdárné operaci jsem se probudila na pokoji a k mému údivu mi bylo tělesně celkem dobře. Přišla sestra, že mi musí odebrat krev. Bylo na ní vidět, že asi ví o mých problémech s odebráním. Začala hledat žílu. Poprvé nic, podruhé nic, po páté to vzdala a přišla s jinou sestrou. Ta mi krev nabrala na po čtvrté. Bylo mi to jedno. Přišel manžel, toho sem hrozně ráda viděla, poveděl mi co naši chlapečci, jak jim je a jak tu zprávu snášejí. Jsou stateční i když to oplakali. Mladší měl od rána teploty, takže do toho všeho jsem celý den myslela ještě na to, zda už mu je dobře. Babička s dědou se o kluky moc dobře zatím starali. Manžel mi přinesl potřebné věci a já se začala hrozně klepat. Takovou klepavku jsem snad ještě neměla. Když jsem mu chtěla něco říct klepala jsem zubama. Sestra mi naměřila teplotu 38.6 a podle krve zjistili, že mám v těle zánět. Dostala jsem antibiotika třikrát do žíly a pak dvě balení domů. Se mnou na pokoji čtyři ženy, z toho tři těhotné. Poslouchat jejich hovory, jak se baví o těhotenství, jak se těší na miminko, jak už cítí pohyby bylo zvláštní. Ještě zvláštnější ale bylo, že jsem nebrečela.

Koukala jsem do zdi, nemluvila jsem, jen jsem za všechno poděkovala. Jedla jsem jen kvůli inzulínu, že musím. Volala jsem mojí diabetoložce paní doktorce Moravcové, která je nejlepší doktorka co znám. Chodila jsem k ní pokaždé, když sem čekala miminko a i teď jsem k ní chodila od začátku, takže mě zná. Potřebovala jsem poradit s dávkou inzulínu a bylo moc uklidňující jí slyšet. Druhý den jsem teplotu už neměla, ale krev ukázala, že hodnoty zánětu jsou větší. Kontrolní ultratvuk dopadl prý moc dobře. Děloha se mi po kapačkách prý krásně zatáhla a je naprosto čistá. S tím, že musím opravdu odpočívat a v ruce dvě balení antibiotik, jsem byla propuštěna domů.

Jak je to doma? Doma jsem se uvolnila. Manžel si musel vzít tři dny dovolené. Mám plačtivé stavy. Přicházejí nárazově, někdy mi jen tečou slzy, jindy se až otřásám, někdy musím i hlasitě vzlikat. Snažím se, ale jako by mozek potřeboval tu bolest vyplavit spolu s pláčem. Vím co se v takových situacích říká jiným, uklidňující, logické, povzbuzující věty, vím to všechno Vím to, ale říkat to někomu jinému a přenést to na sebe, na svoje city je těžké. Moc těžké. V nemocnici mi řekli, že se to stalo pravděpodobně tím zánětem, že jsem to nemohla ovlivnit. Že příroda ví co dělá a je to tak lepší. Stále si, ale říkám, kdyby! Kdyby sem si hned lehla! Kdybych neseděla na tom míči. Kdybych nešla den před tím na tu procházku. Proč sem hned ráno nepoznala co se mnou je, proč jsem necítila zánět, vždyť mi bylo před tím dobře! Lehce mě všechno rozpláče. Podívám se na boty, které jsem měla v ted den na sobě a pláču. Lehnu si v posteli na břicho a pláču. Dám si s manželem kávu a hned mám v očích slzy, že mohu s kofeinem. Nemohu být sama ani v místnosti. Okamžitě začínám myslet na to co jsme ztratili a neudržím se. Takže chodím za manželem, jako pejsek. Často se ho ptám, jak je jemu. Vím, že je také smutný a trpí se mnou i když jako muž. Čerpám z něj lásku a on je mi velikou oporou. Snažím se před chlapečkama být silná a když to na mě přijde, odejdu do jiné místnosti.

Manžel ví, že na tělesnou bolest mám antibiotika, ale na bolest citovou potřebujeme čas a trpělivost. Je to tak těžké. Vím, mám krásné zdravé kluky a manžela, mám šťastné manželství, to vše mi hodně pomáhá. Jsem za to šťastná. Také věřím, že to tak asi mělo být a tělo ví co dělá a proč, jen to musí můj mozek pochopit i tam kde to teď nechápe. Byla jsem v šestnáctém týdnu a den před tím jsem myslím miminko poprvé ucítila. Rozhodla jsem se z toho vypsat. Třeba tu najdu jednu, dvě či víc žen, které mě pochopí a řeknou, co pomohlo jim.

Ptala jsem se mojí maminky, jak mám zvládat ten nárazový pláč. Řekla mi „musíš se vyplakat. Nedržet to v sobě“. Je pravda, že se cítím trochu lépe. S manželem jsme mluvili o tom, že bychom se pokusili o miminko ještě jednou a doktorka nám to jen schvaluje, ale až tak za pět měsíců.

Jak to mám tak dlouho vydržet to nevím. Věřím, že čas nám pomůže a bolest zmírní, opakuju si to. Chybí mi a moc.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Potápka
Extra třída :D 10054 příspěvků 30.03.10 01:32

Je mi moc líto :srdce: A tvoje maminka má pravdu, ten smutek a zlost musí jít ven. Pomůže čas a pomůžou ti kluci, protože oni tě nenechají smutnit. Zkus si najít nějaký koníček, cokoliv na co jsi dřív neměla čas. Prostě se zkus zaměstnat.
A musím to sem napsat - někteří doktoři jsou normální dobytek. Věřím tomu, že kdyby jsi zažila jiný přístup doktora, kdyby jsi nebyla na pokoji s těhulkama, určitě by jsi to zvládala mnohem líp.
Asi chceš být strašně rychle znovu těhotná, chápu ten pocit, měla jsem úplně stejný. Ale třeba za týden, za měsíc, už se na to budeš koukat jinak. Jen si dej pěkně tělo a dušičku do pořádku a pak uvidíš, co dát.
Hodně štěstí
:srdce:

 
irinek  30.03.10 08:40

Je mi to hrozně líto, tečou mi slzy při čtení tvého deníčku. Věřím, že se vše spraví a bude to dobré. Přeji hodně sil.

 
jaja85
Extra třída :D 12759 příspěvků 30.03.10 08:51

Edit je mi to strašně líto, přeju hodně sil ať co nejdříve ustoupí ta největší bolest a můžete se začít snažit znovu! Držím palečky!!! ( a myslím, že i všechny holky z maminka.cz :wink: )

 
farska
Nadpozemská drbna 29747 příspěvků 30.03.10 09:18

Ahoj,

zažila jsem totez-i ‚porod‘ v 18.tt.

BYLO to příšerné,ale mně tehdy pomohlo zjištění,že TO TAK ZKRÁTKA MĚLO BÝT A AŽ S ODSTUPEM ČASU ŽE POCHOPÍM,ČEMU MNĚ TO MĚLO NAUČIT A KAM MNĚ TO TRÁPENÍ MĚLO POSUNOUT' :oops: :oops: :oops:

Nicméně,na lékařem doporučenou třiměsíční pauzu po potratu jsem nepřistoupila ani náhodou-dobře jsem věděla,že když tomu nechám volný průběh,tělo si samo rozhodne,kdy je znova připravené!
A rozhodlo si takřka IHNED -na konci šestinedělí už jsem v ruce svírala další pozitivní těhotenský test,ze kterého se mi (po naprosto bezproblémovém těhu) narodila druhá dcerka 8-)

Přeji Ti TOTÉŽ -a radím z vlastní zkušenosti jediné:

‚Nezkoušej zapomenout-zkus jen POCHOPIT‘ :srdce: :srdce:  :srdce:

Příspěvek upraven 30.03.10 v 09:19

 
EEEDIT
Kecalka 219 příspěvků 30.03.10 09:27
Moc děkuju!

Chci Vám všem co jste mi tu napsali i napíšete moc moc poděkovat.Přesně tohle jsem asi potřebovala.Vypsat se,přečíst, že bohužel to tak je , ale nejsem sama kdo to zažil.Pláču už méně,začínám vnímat co se děje kolem mě.Jen ještě je mi mimo kluků a manžela skoro všechno jedno.Co se bude vařit,jestli je doma nesložené prádlo,prostě jsem flegmouš.Manžel mě, ale miláček nenechá.Pěkně mě zapojuje ať chci nebo ne.Často mě objímá a já se k němu vždy přicucnu,jako klíšťátko.Svůj každodení ranní pláč mám dnes už za sebou a je mi líp.Děkuju za to i Vám maminky. :kytka:

 
harpyje
Extra třída :D 10096 příspěvků 30.03.10 10:53

Eedit -je mi líto tvého miminka, plakat budeš ještě dlouho, ale správně děláš,nedus to v sobě, když na tebe přijde ten největší stesk :srdce: - na další vývoj času dost - časem se ti třeba začne zdát, že někdy je dobré zkusit ten pláč přemoct, tj. „dovolit“ si ho někdy a někdy naopak ne. Ale na to ještě nedozrála doba - nic neuspěchej - miminko jsi nosila několik měsíců a ty i ono máte nárok na to, abys byla smutná.

Každopádně odpočívej co to jde, k psychickému klidu pomáhá i fyzický klid, relaxovat, když tě nějaká práce unaví, dát si pauzu, nepřepínat se.

Doktor se tě určitě dotknul, chování měl fakt napřesdržku- fakt ale je, že tam byl defacto k ničemu - ty jis nepotřebovala lékaře, v tu hcvíli on už byl bezmocný, a nemohl ti ničím pomoct - s tím tlakem to jistě myslel tak, že ti prostě po porodu(během porodu) klesl a proto se cítíš špatně - nikoli, že by to byl důvod, proč se ti rozjely kontrakce.

Infekce jsou bohužel strašák nás všech, jsou strašně rychlé, bez varovných příznaků a jak se rozjedou, je na záchranu miminka pozdě - nikdo za ni nemůže, žádná maminka si ničím nezajistí, že nedostane infekci.
Myslím na tě :hug:

(potratila jsem třikrát)

har.

 
BohunkaP
Extra třída :D 14164 příspěvků 30.03.10 12:52

To je moc smutné… přeji hodně sil pro Vás všechny! :kytka:

 
janulik
Povídálka 44 příspěvků 30.03.10 15:01

Moc smutný příběh,potkalo mě něco podobného ale „bohu díky že už v osmém týdnu“ byl to už druhý pokus IVF a zase neúspěch.Uplně mě to dostalo na kolena ale pomohlo mě vybrečet se.A jak píšeš ty návaly vzlyků které nešly uklidnit byly nakonec nejléčivější.Bo­hužel nezapomeneš ale časem to přejde máš ještě dvě děti a třeba se to další povede.Koupila jsem si místo dítěte psa abych líp zapoměla a za měsíc na to jsem otěhotněla bylo to pět měsíců po potratu a teď má raubíř rok a půl.Přeji hodně štěstí a ať to vyjde

 
obrazek
Echt Kelišová 9866 příspěvků 30.03.10 15:13

edit tak jsem si tu taky pobrečela jak želva…
je mi to moc líto. jak píšeš, nejhorší pocit je ten, že miminko je živé, pravděpodobně zdravé, a zklame tělo, které se neubrání infekci… :cry:

já poprvé potratila v 9tt, a i když to bylo mnohem méně než ty, taky to nebylo snadný.
strašně jsem pořád brečela, byla jsem apatická, celé dny a noci…
potom jsme odjeli na hory.
Milan byl úžasnej a moc mě podržel.

taky jsem nevydržela čekat, první cyklus jsme tedy neriskli, abych se pořádně zahojila, ale po 2MS jsme se chránit přestali a stal se malý zázrak, který má dneska už 9 kilo…

moc ti přeju, aby tě už taky potkalo jen samé štěstí… :hug:
vyplakej se, nebraň se tomu, myslet na to budeš stejně ještě strašně dlouho, na to se moc zapomenout nedá, jen odsunout dozadu…

 
KettyD
Stálice 54 příspěvků 30.03.10 16:18

Je mi to moc, moc a moc lito! Preji ti hodne stesti a hlavne zdravicka, at se Vam dari s manzelem a at jiz brzy mate dcerku :srdce:

 
VerčaBart
Zasloužilá kecalka 582 příspěvků 30.03.10 22:37

taky mi je to moc líto,čtu tvé řádky deníčku a bulim jak želva, jsem totiž těhotná a okamžitě jsem si představila sebe. Věřím tomu že ty zase brzo budeš těhulka a pak už to bude dobrý uvidíš a já tomu věřím. držíme palečky a hodně sil na další snaženíčko.papa :kytka:

 
Ifca1
Echt Kelišová 8553 příspěvků 31.03.10 12:48

Tak trochu se mi s tebou vrátilo, co se stalo mě …přišla jsem o dvojčátka ve 20tt…měla jsem rozepsaný komentář, jäk to tenkrát všechno bylo, ale nakonec jsem ho smazala…bolí to ještě dneska, i když už mám rok a 3/4 starou holčičku, otěhotněla jsem asi půl roku poté…pomáhalo mi se vypovídat, vybrečet, mluvit , mluvit a mluvit…měla jsem tehdy dvouletého chlapečka, který mě nenechal přes den se v tom moc nimrat, brečela jsem vždy před spaním, všechno se mi to vracelo, trvalo to dlouho, chce to čas…

Přeju ti aby ses brzy mohla radovat z dalšího miminka, ale raději se na to neupínej, užívej si pořádně dětí které máš! Já si našla aktivity, který bych jinak těhotná nebo s malým miminkem s Kubíkem dělat nemohla, měli jsme spoustu kroužků a bylo to pak moc pěkné období :wink:

 
EEEDIT
Kecalka 219 příspěvků 31.03.10 13:50

Holky moc děkuju za podporu.Cítím, že je to každý den o trošku lepší.Mám hrůzu z toho až půjde manžel do práce děti ve škole a já tu budu sama.To je pro mě nejhorší.Bohužel v září jsem přišla o práci,nic se mi nepodařilo najít(majitel firmy zbankrotoval)a tak jsem doma.Do práce zatím nemohu ani kvůli inzulínu, než-li se to upraví.Zaměstnávám se i tím, že přemýšlím co budu po šestinedělí dělat.Všem kdo víte čím procházím i ostatním, opravdu děkuji za písmenka.Těhulkám přeji jen to nejlepší a hlavně zdravíčko, všem.Děkuju. :kytka:

 
ladybird
Ukecaná baba ;) 1736 příspěvků 31.03.10 16:42

Ahoj, stalo se mi přesně to samé, ve stejném 16 týdnu, na stejném místě, ze stejného důvodu - krvácení, infekce…Je to skoro 3 roky a jak jsem četla tvůj příběh, úplně se mi to vrátilo, ta strašná bezmoc a ten smutek …Manžel byl celou dobu se mnou, i na sále, byli jsme tam v noci, jen po dobu narkozy ho poslali ven, doktoři i sestry byli v našem případě úžasní. První týden jsem doma ležela a brečela, manžel byl skvělý, i když byl taky hodně smutný, moc mi pomáhal. Bylo to po dlouhém čekání po 1.IVF. Pomohlo nám hrozně moc, když nám řekli, že další pokus bude hned za 3 měsíce, povedlo se a dneska máme dvojčata 20m po naprosto normálním těhotenství s dvojčaty. Moc ti přeju, ať to taky vyjde znova co nejdřív!!!!!!Mě to tedy pomohlo nejvíc a podpora manžela, kterého za to moc miluju :srdce: , to pro mě bylo hodně důležité.

 
petrikaaa
Ukecaná baba ;) 1453 příspěvků 31.03.10 19:51

I já mám za sebou 2 potraty jeden ve 12 týdnu a druhý ve 24 týdnu jednovaječná dvojčátka. Vím jak se cítíš,u mě je to teď 2 a půl měsíce po potratu a už se chci začít pokoušet o další miminko,to jediný mě drží nad vodou..Neni dne kdy bych si na svoje holčičky nevzpoměla a jsou dny kdy si i zabrečím,ze začátku to bylo každý den,teď už jen občas…Je pravda že čas je nejlepší lékař…A koukám hlavně do budoucna a teším se na další miminko,který doufám brzy přijde…A Vám přeji to samé… Hodně síly…

 
klorane
Ukecaná baba ;) 1820 příspěvků 01.04.10 12:14

EEEDITko,
je mi to moc líto,tečou mi slžy po tváři :cry: a nepřeji vám nic jiného než krásné zdravé miminko,po krátké pauze se na vás určitě usměje štěstí . :hug: …budu držet palečky jak vám,tak i všem snažícím se o děti,není nic krutějšího než přijít o dítě nebo a ještě krutější je možnost nemoci mít děti vůbec,držím palečky a opatruj se. :kytka: …

 
klorane
Ukecaná baba ;) 1820 příspěvků 01.04.10 12:15

petrikaaa,
myslím že i tvůj děníček jsem četla,i tobě držím palečky a posílám hodně sil a štěstí… :kytka:

 
nikollen
Ukecaná baba ;) 1280 příspěvků 01.04.10 13:06

je velmi smutné to číst, slzy mi tečou ..a umím si představit , jak ti muselo být a jak ti teď asi je …přeju ti, aby ta bolest ze ztráty tvého miminka byla co nejdřív pryč a ty ses mohla těšit na další miminko, které určitě brzy příjde…držím palečky a buď silná, taky si myslím, že to musí ven …nedus to v sobě
Je moc fajn, že máš v manželovi oporu, kterou teď nejvíc ze všeho potřebuješ

 
Hawy31  01.04.10 16:41
Smutné...

Úplně mě ten příspěvek dostal a nahrnuly se mi zpět vzpomínky. Potratila jsem dvakrát a podruhé to bylo ve 21tt vinou lékaře. Musela jsem si v hrozných bolestech porodit zdravé dítě a dívat se na to jak umírá, skoro jsem vykrvácela a v Chomutovské nemocnici by mě snad nechali i umřít, kdyby jim to nekazilo statistiky. Zanechalo to bohužel následky v manželství, neměla jsem chápavého chlapa a nepomohl mi z depresí, následovat rozvod…dostávala jsem se z toho rok a trpěla výčitkami, že jsem to malé neudržela. Teď jsem ve 12tt a prožívám momenty hrůzy, že o něj přijdu. Ale příroda ví své a snad i vy všechny, které jste si prošly stejným utrpením budete mít štěstí a šanci držet v náručí své novorozené děťátko…držím palce…vydržte

 
BarborkaB
Stálice 81 příspěvků 01.04.10 18:58
soucitim s Tebou

Mila EEEdit, ani jsem to vsechno nedocetla, jak brecim. Jako bych to psala sama - prisly jsme do jineho stavu zhruba ve stejnou dobu, ja jsem potratila v 9.tydnu, coz bylo jiste o mnoho milosrdnejsi nez u Tebe. za chvili mi bude koncit sestinedeli. Pocity jsem z toho mela uplne stejne jako pises Ty. Nejdriv mi bylo vsechno jedno, uplne ( a to mam dvouletou holcicku se kterou jsem na materske). Pak jsem se nejak nastartovala (nastesti to jinak neslo s malym ditetem). Ale ten plac - nekdy navaly, nekdy jen tichy plac, to jsem presne zazila jako Ty. Neumim pomoct co s tim ani sobe tedy ani okoli,ale jednou veci Te uklidnit muzu - prezij nejaky cas a ono se to zlepsi. Ja vim,je to rada na houby, ale skutecne to tak je. Zkus v tom casu najit nadeji. Netlac se zbytecne do nejakych aktivit jestli se Ti nechce, jestli se Ti to prici. Nech to odplynout. Ted je mi mnohem lepe. Taky uz mam za sebou prvni menstruaci, coz mi svym zpusobem take pomohlo. Ale nejvetsim darem, ktery mi to nenarozene nemocne dite dalo, je to,ze proste veci v zivote nejdou vzdycky planovat, ze novy zivot je zazrak, velice krehky a neni to zadna samozrejmost. Ver tomu,ze vsechno ma svuj cas, nekdo tady na emiminu jednou napsal, ze veri,ze se to miminko v Tobe vrati az bude ten spravny cas a ja tomu taky verim. Vsechno holt nemuzeme dotlacit silou. Mne to dovedlo k pokore a ke smireni. No,koncim trochu pateticky, ale musim rict, ze taky nejsem zadna svetice kterou by to netrapilo. Jsem take jen clovek. Moc Ti drzim palce a soucitim s Tebou :hug: . Jsi odvazna,ze jsi napsala takovy denicek, ja jsem nenasla silu i kdyz jsem take chtela. Myslim ze jsi tim pomohla fure holek,ktere potrebuji vedet, ze se to stava i jinym holkam a jak se pri tom citi. Ja si tyhle veci radeji zpracovavam v sobe, ale kazdy by si to predevsim mel udelat podle sebe. Uvidis,treba se i na sve deti zacnes koukat z jineho pohledu, ja stara cholericka jsem ted na svou dceru uplne jina, mnohem vic vklidu. Vidis, dalsi vec,kterou mi to nenarozene dite dalo. papa B. :kytka:

 
Loan
Závislačka 4220 příspěvků 01.04.10 22:11

Milá EEEDIT,
s tvým článkem se mi vrátili vzpomínky… :-( vím, jak ti je, bohužel… Nebudu tě nijak utěšovat, protože vím, že to stejně moc nepomůže…jen ti napíšu, co pomohlo mně.
Když se nám to přihodilo, poprvé jsem viděla slzy u mého muže, můj bratr mě sám od sebe objal (jindy to nedělá), moje mamka z toho byla taky špatná (spoustu lidí, kolem mě)…viděla jsem, jak se kvůli mně trápí, tak jsem se snažila být silná a vrátit se zpět do života, do práce (když máš co dělat a kolegové zásobují drbama, tak je o trochu méně prostoru na smutné myšlenky)…samoz­řejmě to nešlo vždy, tak jsem si pobrečela někde o samotě. Doktoři mi řekli, že o další miminko bychom se měli snažit za 6-12měsíců (názory byly různé), jediná moje nová dr, řekla po 3.měsích…takže jakmile uplynula tato doba, nechala jsem si udělat testy, zda nemám nějaké bakterie či co a šup na to… zadařilo se brzy, celé těhotenství jsem se moc bála a většinu proležela. Teď mám krásnou malou berušku a až díky ní ta bolest přešla. Stále si někdy vzpomenu, ale už to nebolí tak, jako když to bylo čerstvé…
Přeji Ti, ať máš brzy zdravé miminko a jsi opět šťastná :kytka: a drž se, už kvůli rodině!
 Loan

 
alicezulice
Kecalka 371 příspěvků 02.04.10 17:59

Mila Eeedit.
Vim, co prozivas… :-(
Me prvni tehotenstvi - naprosto bezproblemove, holcicka. Pri pokusu o sourozence ovsem nastaly problemy a ma dalsi 3 tehotenstvi skoncily potratem. Prvni v 16 tt spontannim, dalsi 2 v 10 tt (jedna revize a jeden opet spontanni).
Delali mi vsechny mozne testy, co po potratech existuji, navstivila jsem i vyhlaseneho specialistu pres neplodnost a potraty - vsechno vzdy vyslo v poradku, nikdy na pricinu mych potratu neprisli (kazde me tehotenstvi na zacatku vypadalo velice slibne, vzdy bylo srdicko, presto pak bit necekane prestalo).
Kazdopadne - boj s osudem jsem nakonec vyhrala. I po vsech prohrach jsme zkouseli dal a k nasi holcicce nam pribyl chlapecek (6 tydnu). :wink:
Posilam ti pohlazeni na dusi. Boli to silene, vim, ale uvidis, ze za par tydnu se znovu dokazes na svet usmivat. Ja osobne neverim v nahody. Podle me se stalo, co se stat melo. Proc? Kdo vi. Jednou mozna pochopime. Jsem si jista, ze ta holcicka si k vam cestu najde! :srdce: Hodne stesti, moc ti drzim palecky!!

 
EEEDIT
Kecalka 219 příspěvků 02.04.10 20:22

Holky moc děkuji za podporu.Včera jsem dokonce ani jednou neplakala.Dnes je to, ale týden a prožila jsem si nejhorší, nejsilnější pláč.Myslím, ale že to byl ten očisťující.Někde jsem četla,že se k nám miminko vrátí jestli se nám podaří opět otěhotnět.Věřím tomu, chci tomu věřit a pomáhá mi to.Že ten andílek čeká a až bude čas vrátí se k nám.Všem děkuji za písmenka.

 
anonym21  03.04.10 16:54
dtto

ahoj,
je mi také moc líto, co se Ti stalo, já mám úplně stejnou zkušenost z listopadu 2009, taky jsem potratila v 17 týdnu, začaly mi kontrakce a přitom plod byl ještě živý. Mám doma 1 dítě, takže je pro mě velkou útěchou, ale tato vzpomínka se mi asi už z paměti nevymaže. Teď jsem čerstvě těhotná v 7 tt, strašně se bojím, že se to bude opakovat, protože mám spoustu zdravotních komplikací, ale budu bojovat :pocitac: , za ty 4 měsíce jsem našla znovu odvahu a to samé přeju i Tobě.

 
Klimana  03.04.10 21:30

Ahoj, tvůj příběh mi vehnal skoro slzy do očí…Mrzí mě, čím jsi musela projít a asi nemá cenu ti nějak radit. Nejspíš to chce všechno čas. 1.5. mi bude 34 a momentálně jsem těhotná - ve 22. týdnu. Mám už doma 10 letého syna, ale ještě před ním jsem musela ve 24. týdnu podstoupit ukončení těhotenství - rozšpěp zad+hydrocephalus u holčičky. Vzpamatovávala jsem se z toho do tý doby, než jsem po roce opět otěhotněla-dopadlo to dobře. Řekla jsem si, že už nikdy těhotná být nechci a byla jsem ráda za zdravého syna.:-) Jenže… Koncem roku 2008 se ve mě cosi zlomilo a zatoužila jsem pořídit synovi sourozence. 1.1.2009 mi vyšel pozitivní test. Jak já se radovala! Začalo sice lítání po doktorech, na genetiku, ale vše bylo O.K. Kolem 9. týdne jsem lehce začla špinit, tak jsem mazala ke gynekologovi, dostala jsem jakousi injekci na podporu těhotenství a doporučení ke klidu. Dál jsem ale chodila do práce, takže toho klidu moc nebylo. Kolem 16. týdne jsem začala mírně krvácet zas a pořád jsem měla pocit, že se mi chce čůrat. Opět jsem pospíchala k lékaři a nakonec jsem skončila v nemocnici - na Želivským. Byla jsem tam týden a vlastně se mnou nic nedělali - vše bylo v pořádku - gynekologická prohlídka i ultrazvuk - miminko se vyvíjelo, žilo, já cítila pohyby..Jen ze mě pořád cosi odcházelo. Vypadalo to jako světlounká krev, růžový výtok. Našli mi zánět!!!Nasadili antibiotika a po týdnu pustili domu s větou, která mi dodnes zní v uších:" To, co z vás teče není krev." Odjela jsem MHD domu a lehla si. Po cestě však růžový výtok zesílil.Další den jsem šla ke svému doktorovi i s vložkou, aby ji viděl a zeptala jsem se ho, zda by mi neudělal ultrazvuk, že mám divný pocit. Prý na něj nemám nárok a jedná se pouze o zvýšenou těhotenskou sekreci. 2 dny jsem byla v klidu a čekala. Výtok neslábl, ani nesílil, tak jsem nechtěla být za histerku. Jen jsem se cítila čím dál tím slabší a 3. den ráno jsem při močení zaznamenala jasně červenou krev a mezi nohama mi trčela pupeční šňůra. Polilo mě horko a jela jsem opět MHD na Želivskýho. Verdikt? Ani kapka plodové vody, mrtvý plod v rozkladu. Takže honem vyvolání potratu kapačkama, silný antibiotika proti otravě krve… Bylo mi hrozně. Na jednu starnu jsem vyčítala sama sobě, že jsem si u svého gynekologa nezaplatila ultrazvuk a na druhou stranu jsem dávala vinu doktorům, proč to nepoznali. Později jsem se dozvěděla, že je papírek, který pozná plodovou vodu. Stačilo by ho jen přiložit na vložku. A jaký byl datum? 26.03.2009!!! Kapačky moc nezabíraly, až 28.03. jsem na WC ucítila cosi mezi nohama - ano, bylo to bezvládné tělíčko mého děťátka. Šla jsem na sesternu, odvedli mě na ambulanci, doktor mě prohlédl a chtěl mě poslat zpět na pokoj, abych to potratila v posteli. Příšerná představa. Začala jsem jak malá holka brečet, že mě z tý ambulance nedostanou. že nebudu potrácet mezi pacientkama. Nakonec mě odvezli na sál. Byla to holčička.
Po návratu domu jsem jen plakala, nechtěla jsem jíst to, co jsem jedla v těhotenství, protože teď už přeci na ničem nezáleželo… Bylo to stresující. Změnila jsem gynekologa a zašla jsem za strologem na Anděl. Touha mít miminko mě neopustila, ale strach, že se to nepovede, byl pořád se mnou. U astrologa jsem si nechala vypočítat termín pro zdravé miminko. Dal mi termín 17.10.(holka), 18.11.(kluk) a 17.01.2010(kluk). Říjnový termín nevyšel. Další pokus byl tedy 18.11. a světe div se, vyšlo to! Dost lidí si o mně myslí, že jsem se asi zbláznila, že to jsou jen kecy…Možná to byla náhoda, možná ne. Vše se zdá být v pořádku a na velkým ultrazvuku mi pan doktor sdělil, že to bude chlapeček.:-) Po tom všem, co jsem prožila jsem docela pesimista a pořád se bojím, že se něco stane, ale uklidňuji se tím, že přeci astrolog řekl, že to bude zdravej kluk, tak to tak prostě bude a hotovo.:-)
Na genetice mi zjistili Leidenskou mutaci + MTHFR (dědičný sklon k trombóze), takže si preventivně od začátku těhotenství píchám denně injekce do břicha na ředění krve. Prý je možné, že předchozí potrat kromě zánětu způsobily také infarkty placenty, které bývají při Leidenské mutaci (histologie placenty je prokázala).
Držím ti moc palce a budeš-li chtít, klidně mi napiš.

 
Aspi
Zasloužilá kecalka 859 příspěvků 05.04.10 09:58

Vim jak se citis,je to mesic co jsem ve 36 tydnu prisla o svoji holcicku,je to tak tezke.chtela bych te necim povzbudit dodat ti energii a silu, ale sama ji nemam a potrebovala bych ji.nekdy se mi ani nechce zit,ale mam 4leteho syna a manzela a ti me drzi nad vodou.mam okolo sebe spoustu pratel a rodinu ktera mi moc pomaha, ale s timhle se clovek musi porvat sam.moc bych si pro nas vsechny, ktere tohle potkalo prala, aby nam nad hlavou stale svitilo slunicko a dodavalo nam silu to zvladnout,protoze to tak strasne boli, a nikdo ten cas nevrati zpatky.preju aby sme se brzy radovaly z dalsich miminek, i kdyz ten strach alespon u me z dalsiho tehotenstvi je obrovsky.hlave se drz a bojuj za svoje miminko ktere se tam nahore ma dobre a dohlizi na tebe.

 
Peggys  21.10.11 17:31

Ahoj také jsem ted v 16 týdnu a čeká mě amniocentoza ted v úterý a odběr plodové vody,také mám strach,čtu tvůj příspěvek a brečím,je mi to moc líto a určitě bych vše prožívala stejně.Takový doktoři by neměli ordinovat také jsem zažila takové jednání při zamlklém potratu loni v 8.týdnu,jednal se mnou doktor jako bych byla prašivá a jen řekl budte ráda máte doma už jedno dítě.Držím palečky,at to zvládneme já i ty a naše děti můj syn a tvý synové a manželé nás držej nad vodou.S pozdravem Petra. :kytka: :mavam:

 
K lara  27.01.12 12:09

Všem bych chtěla popřát hodne štestí,a at se brzo zadaří a najdete na testu // a hlavně at to dopadne dobře. :srdce: :srdce:

 
Brokianaa
Závislačka 4442 příspěvků 27.01.12 21:45

Já když jsem se dozvěděla že je syn postižený (sice je živý za což jsem nesmírně šťastná,ale i tak to byl neskutečný šok) jediné co na tu strašnou bolest u srdce,takovou tu úzkost pomáhalo byl pláč-takový ten hlasitý,od srdce…No a pak taky starost o syna…trochu jsem při tom zapoměla…Vím,že píšu už pozdě,ale třeba si to někdy bude číst jiná maminka :-)

 
zlobratko
Povídálka 21 příspěvků 28.01.12 19:23

ahojik i já jsem si prošla nezájmem lékařky když jsem přišla že necítím pohyby nebylo ji vubec divné že mam s mimikem stejný tep a to jí upozornovala i sestřička druhý den mi dělali akutni sc a syn mi po roce těžkého postižení zemřelna plicní embolii

 
fabka2
Povídálka 19 příspěvků 28.01.12 19:25

Tady pomůže jen čas…hodně sil!!! :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele