Dvě těhotenství, dva porody

Verun83  Vydáno: 16.12.15

Dny početí, dny očekávané menstruace, hodiny před porody…

1. května 2012, je krásně, sedíme s přítelem na jedné zahrádce a vychutnáváme si pivo. Řešíme finance, máme sen o domečku. Domlouváme se, že snažení o miminko na pár měsíců pozastavíme. Bude lepší ušetřit ještě víc peněz. Mluvíme o konkrétní částce, o několika měsících. Souhlasím a pocítím lehkou úlevu.

Ten rok a půl snažení byl pro mě náročný. Několik obrečených menstruacích, přesvědčování sama sebe, že jsem v pohodě. Až po lehkou rezignaci a zaměření se na své tělo. Cvičení, detox, dieta. Poslední 3 měsíce byly náročný, ale bez mouky, cukru a mléčných výrobků jsem zhubla a společně s detoxem a cvičením se cítím skvěle.

Za chvilku bude léto a bude to fajn. Příjemné posezení zakončíme příjemným sexem. Radši přítele upozorním, ať si tedy dává pozor, že to vypadá, že mám plodné dny. Jen prohodí, že když se nepovedlo do teď, tak to nehrozí ani teď. Pokrčím rameny a už se tím nezabývám.

Je asi týden po prvomájovém sexu. Tři dny po sobě ráno lehce špiním, ale napadne mě jen to, že mám nějaké splašené hormony. V noci se budím s divným pocitem, posadím se na posteli a vidím malého chlapce projít ložnicí skrz dveře. Má špinavé blond vlasy a vyšpulenou pusinku. Líbí se mi. Mráz mi přejede po zádech. Ulehám a usínám.

18. května, tělo si ze mě dělá srandu, bazální teplota mi už několik dní skáče z 36,9 na 37,1. Začínám být naštvaná, kde se jako ta menstruace fláká. Kamarádka mi říká, že jsem určitě těhotná. Tak jo, beru test a abych jí dokázala, že mám jen splašené hormony, čůrám na něj. V sekundě na mě vyskočí druhá tmavě fialová čárka.

Srdce mi buší jak o závod, nedýchám a mám pocit, že omdlím. Jdu za přítelem, sedám na postel a nic neříkám, v ruce držím test. Otáčí se ke mně. Vypadne ze mě, že jsem zřejmě těhotná. Dozvídám se, že to už dávno věděl a má neskutečnou radost.

Já v tu chvíli ani nevím, přijde mi to jako něco neskutečného. Tak dlouho jsem po tom toužila, že tomu ani nemůžu uvěřit, že jsem konečně těhotná. A už vím, kdo byl ten chlapec v mé ložnici. Je to můj syn.

Těhotenství pokračuje ve strachu. Do 9. tt několikrát silně zakrvácím. Všechna vyšetření jsou pro mě velký stres. Ale podvědomě vím, že vše bude v pořádku. Viděla jsem ho a už s námi zůstane. Ani mě nepřekvapí, když nám je chlapec potvrzen. Miluju ho.

21. 1. 2013, sedím u počítače a píšu si s mamkou. Mám strach, že nepoznám, že rodím. Prý poznám, určitě mi praskne voda jako jí u nás všech. Popíjím svařák, dávám si vanu a čtu si. Nad vodou vyčuhuje obří pupík. Přibrala jsem 20 kg, poslední měsíc mě bolí kolena, kyčle a stydká spona takovým způsobem, že každý krok je utrpení.

Moje působení venku jsem omezila na návštěvu poradny v porodnici a víkendové krátké procházky teď už s manželem. Je pondělí, to manžel chodí na fotbal a přichází až kolem 22:30. Miminko na zakázané akce, pokud manžel nebude doma.

Ulehám kolem 20. hodiny, ale nejde mi usnout. Převaluju se, hledám nějakou přijatelnou polohu, která mě nechá usnout. Pod sebou cítím shrnutou přebalovací podložku, něco mě silně nutí ji narovnat. Nechce se mi, teď když se mi leží dobře. Ale intuici musím poslechnout, tolikrát se mi to vyplatilo. Vstávám a vše urovnávám, ulehám tak, jak jsem ležela. Ale usnout mi nejde, jsem taková nabuzená.

Před půl 11 přichází manžel, vstávám, abych se přivítala. Diví se, že nespím. Jo, to já taky. No nic, jdu si lehnout. Slyším, jak se muž sprchuje, následně připravuje jídlo. Koukám na hodiny, je 23:25. To zas ráno budu jak mrtvola. Otáčím se a najednou ucítím lupnutí v břiše. Praskla mi voda. Doslova skáču z postele a křičím, že mi praskla voda.

Nastává scéna jak z grotesky. Manžel vyskočí z gauče a má vyděšený výraz, já letím do sprchy, celá se oholit, dávám instrukce, co ještě sbalit do tašky. Slyším, jak pobíhá po bytě. Klepu se jak ratlík, mám strach. Do porodnice přijíždíme o hodinu později. První kontrakce přichází při příjmu. Doktorka mi při vyšetření nechá odtéct zbytek vody.

V tu chvíli to začne. Kontrakce chodí v krátkých intervalech, chodím po ordinaci sem a tam a jsem nervózní, začínám být jako v mlze a cítím, že chci mít klid. Na sál mě odvážejí na vozíku, cítím se slabá a nevím, zda bych došla.

Sedím ve sprše a jsem netrpělivá, chci, aby tu syn už byl. Najednou cítím, jako by sestoupil níž a já mám pocit, že potřebuju tlačit. Hned to hlásím a říkám si, no konečně bude po všem. Pletu se. Branka není zašlá a chybí 2 cm. Je něco kolem půl čtvrté hodiny ranní. Už nemůžu.

Konečně můžu jít tlačit, dostávám injekci do hráze, porodní asistentka mi loktem tlačí na břicho, nenávidím ji za to, zarývám jí nehty do ruky ve snaze jí odtáhnout, nemám sílu říct jediný slovo. Cítím, že tak to prostě nemá být. Syn mi nejde vytlačit. Tlačím dlouho. Kvůli té hloupé injekci necítím spodek a tak nevím, jak tlačím. Taky špatně.

4:34, konečně. Syn má krátkou pupeční šňůru, 4120 g a 54 cm, obvod hlavičky 37 cm. Dávají mi ho zabaleného, kouká na mě, jak kdyby všechno věděl a ta pusinka… vyšpulená. Je to on.

Čeká se na placentu, po hodině dostávám kapačku s oxytocinem a placenta konečně vychází ven. Šití bolí, doktorka šije i vevnitř, ale odněkud stále krvácím, nemůže najít, odkud. Nakonec najde a šije vevnitř ještě jednou. Mám odpočívat. Kocháme se synem a mně začíná být zle. Píská mi v uších, začínám vidět černobíle a rozostřeně.

V zápětí přichází sestra, jen jí to špitnu, na víc už nemám sílu. Měří tlak, volá na doktorku, ta volá pro krev, plazmu a další. Přichází starší doktor, ptá se, co se děje. Hubuje doktorce, na co tak dlouho čekala s placentou, že jsem úplně vylitá. Stočím hlavu k manželovi. Zahlídnu strach v jeho tváři. Zavírám oči, ta děsná únava. Napichují mi obě ruce. Zimnice.

Po několika hodinách končím na JIPce a celý den dostávám transfuze s krví, dohromady 4.

Šestinedělí a další půl rok byl těžký, fyzicky i psychicky. Další dítě už snad nedám…

Květen 2014, synovi je 16 měsíců, a já začínám toužit po miminku. Koukám na těhotné, na kočárky. Prostě cítím, že znova chci zažít ten pocit.

Červenec, pár dní po sexu v den ovulace, na procházce se synem cítím několikrát silné píchnutí v podbřišku. Donutí mě to zastavit na chodníku a pořádně stisknout madlo kočáru. Že by? Ještě tu noc mě budí divný pocit, probouzím se a vidím jak u synovi postýlky stojí bílé cosi, malinká postava. Syn kňourá a převaluje se.

Buší mi srdce, vyskakuji z postele a první myšlenka je utéct. Pak mi to dochází, otáčím se a poklekám. Bílá postava se blíží ke mně a u mě se ztratí. Mráz mně přeběhne po zádech. Vím, že se povedlo, jsem zase těhotná. Těhotenský test dělám v den očekávané menstruace, 10 dní po ovulaci a je tam skoro nepatrná čárka. Manžel nic nevidí. Každým dnem čárka sílí.

Toto těhotenství beru s větším nadhledem a lehkostí, čekáme holčičku. Těhotenská cukrovka horší než u prvního, 15 kg nahoře. Kolena, kyčle ani stydká kost mě nebolí. Jen ta únava. Pravidelně usínám v 17 hodin na gauči a syn si sám hraje. Nejde to ovládnout a syn mě ani nemůže vzbudit. S blížícím se porodem mám strach, aby bylo o syna postaráno. Týden před termínem má přijet babička a bydlet u nás.

23. 3., prodavačka v masně se mě ptá, kdy to čekáme. Říkám, že 31. 3., ale zítra přijede babička, tak to může přijít klidně už zítra. Smějeme se. Popřeje hodně štěstí a odcházíme.

24. 3. po obědě přijíždí babička a ze mě padá nervozita. Prohodí, že přivezla peřinku pro malou. A když má miminko přichystanou košilku a peřinku, tak se už může narodit. Poplácám se po břichu a říkám malý, že prý už může. Po 16. hodině si vařím odvar ze zázvoru, hřebíčku a skořice. Fuj. Vypiju sotva hrnek. Víc nedám. Zalezu do vany a radši se celá oholím.

Synovi není dobře, zvrací, má průjem. To bude noc. Jdeme oba brzo spát. Ale mně nejde usnout. Je mi zle. Noc strávím zvracením a silným průjmem. Břicho mi tvrdne po 10 minutách. Mezi tím vším chytám do lavoru ještě synovo zvracení. Snažím se v době klidu spát, ale tvrdnutí mě stále pravidelně budí. Zvracet už není co.

25. 3. ráno jsem hotová, ještě, že je tu už ta babička. Nejsem schopná se starat o syna. Ležím. Mám teplotu. Nejsem do sebe schopná dostat jídlo. K obědu sním jednu vařenou bramboru. Uvědomím si, že mi břicho stále tvrdne, ale je to intenzivnější. No doufám, že nerodím, v tomhle stavu to nezvládnu.

Píšu manželovi o svém podezření, že se ani něco děje, ať je na příjmu. Měřím tvrdnutí. Chodí po 7-10 minutách. Je mi do breku. Na tenhle porod jsem chtěla být plná sil. Zvoní pošťák, vstávám z postele a jdu dát mamce instrukce, v tu chvíli ze mě něco vyteče, leknu se. Na prasknutí vody je toho málo. Radši beru poporodní vložku a jdu si zase lehnout.

Změřím 3 kontrakce a další přijde po 3 minutách a dost zabolí, v tu chvíli mi praskne voda v plné síle. Volám manželovi a ležím. Přichází babička se synem, že mě chce pomazlit. Říkám mamce, že mi praskla voda a mazlím syna. Je mi smutno ho tu nechat. Manžel přijel za 15 minut. Nervózně přešlapuje, když mě vidí ještě v pyžamu. Najednou ze mě padá únava a jedeme směr porodnice. Je asi 12:35.

Mám křížové bolesti, na monitoru je mi do breku, chytají mě křeče do zad z té bolesti. Nejlíp je mi ve sprše, tam se intervaly prodlužují na 4,5 minuty a bolesti jsou snesitelné.

Po nějaké době na mě volá porodní asistentka, ať už vylezu, že se na mě koukne. Odmítám, je mi tu krásně a nikdo mě odsud nedostane. Smějeme se tomu s manželem. Přijde pro mě a já po kontrakci opouštím sprchu, manžel stopuje a hlásí, že mám 4 minuty na přechod na sál, je hned vedle.

Ale jak se plete! Udělám sotva 2 kroky a cítím, jak to na mě zase jde. Ale tohle už není kontrakce, nutí mě to mručet a tlačit. Rychle se přesunu na lehátko, porodní asistentka mě dost nepříjemně kontroluje, nesouhlasně vykřiknu a nohou jí odstrčím, je to stejná asistentka, jako mi u prvního porodu tlačila loktem do břicha. Jen kazí svým jednáním můj další porod.

Vše už je nachystané a můžu prý tlačit, ale doktor nikde a dovolat se mu taky nemůžou. Je mi to jedno, tlačím, musím. Za chvíli přichází a pomáhá uvolnit hráz. Vidím loket porodní asistentky směřující k mému břichu. Opět jako u prvního porodu nejsou schopná nic říct.

Manžel má ale jasné instrukce – žádné tlačení loktem do břicha. Slyším ho rázně říkat, že to ne a odstrkuje jí ruku. V duchu mu děkuju a tlačím dál. Dcera není úplně dorotovaná a pupeční šňůru má kolem sebe omotanou. Je přesně 19 hodin, kdy vykoukne na svět.

3590 g a 52 cm. U sebe ji mám jen chvilku. Nechápu, proč mi ji tak brzo berou. Mám vztek.

Placenta tentokrát nejde vůbec, hned po porodu hlásím drama při prvním porodu a hned dostávám injekci oxytocinu, a kapačku na zavinutí dělohy. Nekrvácím, ale placenta nejde. Musím pod celkovou narkózu a revizi. Budím se po 22. hodině. Je to, jako bych se jen chvíli prospala.

Vzhledem k mému nočnímu zvracení a průjmu dostávám samostatný pokoj. Aspoň mám klid a užívám si dcery.

Myslím na syna a je mi smutno. Chci už za ním domů. Myslím, na naše chvíle, kdy jsem se věnovala jen jemu. Čtení pohádek před spaním, hraní si na hřišti, procházky.

Teď už bude všechno jinak.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
Lutonka  16.12.15 04:59

Jak dlouho máte po druhém porodu? Z toho závěru je mi děsně smutno a tak si říkám, zda jsou to jen poporodní hormony? :nevim:
Jinak gratuluji :kytka:.Líbilo se mi, že vás manžel nedal u druhého porodu!

 
Verun83
Kelišová 5053 příspěvků 62 inzerátů 16.12.15 05:10

@Lutonka ono mi v porodnici po porodu desne smutno take bylo. Takze jestli to tak pusobi, odrazi to muj stav par hodin po porodu. Dceri bude ted 9 mesicu. Uz se samozrejme tak necitim. Po navratu z porodnice se mi dost ulevilo a zadna slza neukapla :) obe deti u sebe, tak nebyl duvod.

 
Mamasaurus
Ukecaná baba ;) 1806 příspěvků 16.12.15 06:41

Deníček je moc pěkně napsaný, ale nakonec mi je z něj tak nějak úzko. Moc se mi líbil přístup partnera u druhého porodu, jak vás bránil. Užívejte si to :-).. :kytka:

Příspěvek upraven 16.12.15 v 06:41

 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 16.12.15 06:56

Pěknej deníček, když jste psala o těch postavách v noci u postýlky malýho a to poprvý, uplně mě z toho polil pot strachu, takový až strašidelný, ale hlavní je, že to vyšlo a máte svoje deti. :) Líbil se mě váš manžel u porodu.

 
Kikuška90
Neúnavná pisatelka 18618 příspěvků 16.12.15 07:18

Deníček se mi líbil, máš to moc hezky napsané :kytka:  :potlesk:

 
lucii isabela
Ukecaná baba ;) 1299 příspěvků 16.12.15 07:22

Moc pěkný denicek, hezky se mi četl. Nechapu proč v porodnicích zbytecne tlačí na břicho když to ani neni treba. Ja budu rodit podruhé do třech týdnu a přítel bude taky zaukolovan ze žádné tlaceni na břicho pokud to nebudu schopna říct sama. U prvního tlačili a pak sem byla naštvaná a během porodu člověk ze sebe neni schopny dostat slova

 
awesome
Kecalka 422 příspěvků 16.12.15 07:28

Moc hezký deníček :kytka: :kytka:

 
Lutonka  16.12.15 08:13

@Verun83 nojo,vždyť je tam datum-jsem trubka ;) je fakt, že by mě taky potěšil nějaký optimističtější závěr, pokud už to doma bylo ok, ale tak nemusí být vše sluníčkové. Mám děti podobně (kluk srpen 2012 a holčička duben 2015) a začíná to mezi nimi být zábavné. Hodně štěstí do života!

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 16.12.15 08:29

Krásně napsaný deníček :kytka:

 
fenny
Závislačka 4631 příspěvků 16.12.15 09:36

Gratuluju k dětem. Ale porody teda příšerné a na asistentku bych si stěžovala.

 
svycarka
Kelišová 6333 příspěvků 16.12.15 09:38

:palec: Pekny denicek, cetla jsem jednim dechem. Prvni porod teda POROD, jesteze vse dopadlo dobre! A ty ducharske predtuchy mivas casteji nebo se jen tenkrat prisly deti predstavit? Preju mnoho spolecne radosti :kytka:

 
Verun83
Kelišová 5053 příspěvků 62 inzerátů 16.12.15 09:56

Děkuji za milé komentáře :kytka:

@svycarka nemívám, jen tyto dvě s dětmi. asi se na nás nejdřív přišly podívat a jak píšeš, představit :)

 
anezka007
Ukecaná baba ;) 1446 příspěvků 16.12.15 10:07

Krásný deníček a ještě krásnější živé odměny za ty porody :palec: Je mi smutno, když slyším o takových závěrech porodu. Sestře se stalo něco podobného. Ale bylo to až na normálním pokoji, nikdo jí ukrutné bolesti břicha nevěřil - prý prvorodičky nic nevydrží- a po 2 hodinách omdlela a našli ji v kaluži krve - revize, transfuze, a v porodnici 10 dní… následně krušné období 6tinedělí a nevydařené kojení.
A u nás v porodnici mají taky dvě doktorky tu metodu skákání po břichu zažitou, dokonce ještě jedna drží rodičky za hlavu a přitom strčí prsty do pusy :zed: obě metody znám naštěstí jen z vyprávění, na mne vyšla supr směna - nejvíc mi pomohlo, když mi přitáhli bradu k hrudníku a zapřeli se proti mým nohoum.

 
drozdicka
Ukecaná baba ;) 1785 příspěvků 16.12.15 11:22

Jsem ráda, že jsem u těchto životních situací mohla být s Tebou. Nesmírně si toho vážím! :-) Moc krásné vzpomínky! :-)

 
En.Joy
Kecalka 437 příspěvků 16.12.15 11:28

Z té duchařiny mi běhá mráz po zádech. Neuvěřitelné!! Jinak pokud jde o placentu - měla jsem hodně podobný průběh :,( Nevysvětlil vám někdo, proč se placenta neodloučí? U prvního těhotenství zmiňujete to krvácení (měla jsem též), prý se pak placenta snaží víc uchytit na děloze, až do ní proroste.. Takto to teda vysvětlili mě. A vám důvod řekli? Mě „nalákali“ na to, že u druhého to tak být nemusí, al vidím, že vám se to opět nevyhlo.

 
En.Joy
Kecalka 437 příspěvků 16.12.15 11:29

@anezka007 Tak to je brutál - prsty v puse??!!! :zed: A čemu to má konkrétně pomoci…? To mi teda hlava nebere :nevim:

 
Misel02
Závislačka 4250 příspěvků 16.12.15 12:28

Moc krásný deníček a přeji mnoho štěstí a zdraví :-)

 
reinkarnace
Závislačka 3777 příspěvků 6 inzerátů 16.12.15 13:40

Teda to je moc hezky napsaný deníček :kytka: ten nostalgický konec mě skoro rozbrečel..taky se nám brzy narodí to druhé, ale je fakt, že v této fázi uvědomění ještě nejsem a tak nějak mi to při přečtení těch posledních vět došlo. zvláštní. člověk chce, těší se, a zároveň tak trochu ne.. :cert:

 
Verun83
Kelišová 5053 příspěvků 62 inzerátů 16.12.15 14:32

@drozdicka to já jsem taky moc ráda :hug:

@reinkarnace něco končí, něco začíná. musím se přiznat, že ty samostatné chvíle mi pořád dost chybí a synovi taky. už jakoby není na nic moc klid. ale zase jsou jiné hezké chvíle. no a taky chvíle, kdy jsou oba na zabití, to je snad všem jasné :lol:

 
Fami
Ukecaná baba ;) 1033 příspěvků 16.12.15 16:26

Pekny denicek i kdyz docela drsne porody. Hlavne, ze jste vy i deti v poradku :-) S tema postavama v noci v loznici jste mi pripomela, ze se mi to taky stalo. Jenom to nebylo na zacatku tehotenstvi, ale dlouho pred tim. V noci jsem u okna videla krasnou, malou, blondatou holcicku. Kdyz jsme se pak prestehovali, uz jsem ji nevidela, ale porad jsem mela pocit, ze se mnou je nekdo v loznici i kdyz jsem tam byla sama. Kdyz jsem pak otehotnela, jako prvni me napadlo, ze je to ona. Ted jsou ji 4 mesice a zrovna ted u me spokojene spinka :-)

 
Anička1108
Stálice 69 příspěvků 3 inzeráty 16.12.15 18:01

Moc krásný deníček. :potlesk:

 
KristyM
Ukecaná baba ;) 2077 příspěvků 16.12.15 22:16

Super denicek. Strucny, vystizny. Mrzi me zaver druheho porodu, manzel podpora a opora, super :)
Predstaveni deti je teda zajimave :) Jinak zaver denicku-chapu ty pocity, ze uz se clovek nebude moci venovat jen jednomu ditku a naplno… mam.sice starsi dceru a porad si to njak nedovedu predstavit se dvema…

 
kalinichta
Kecalka 411 příspěvků 17.12.15 00:43

Skvely denicek :potlesk: cetla jsem ho jednim dechem. K prubehu porodu se vyjadrovat nebudu, co se stalo se stalo :think: urcite mohlo jit vsechno lip, ale taky i hur. Hlavne kdyz to dopadlo dobre :srdce: Ale z te duchatiny mam respekt. Pri cteni jsem mela husi kuzi. Jsem sketik, takove veci prece logicky neexistuji. Presto mam sestrenku, ktera miva podobne vestecke sny jako vy. Ale nejen o sobe, i o druhych. A do ted se ji vzdy vse presne vyplnilo.

 
Verun83
Kelišová 5053 příspěvků 62 inzerátů 17.12.15 06:37

@En.Joy nevysvetlili, ale ja se asi neptala. Ale je to tim, jak pisete. Proste proroste a pak se nemuze sama odloucit.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17596 příspěvků 18.12.15 13:54

Diky za deníček, prožila jsem si to s vami

 
Hřiběnka
Extra třída :D 13991 příspěvků 19.12.15 16:04

Hezky napsane :) Memu druhorozenemu je sedm týdnů, nedala bych ho za nic na svete, přesto mi taky někdy chybi chvile, kdy jsme byly s dcerou jen samy pro sebe :)

Když jsem otěhotněla podruhé, tak pár dni po ovulaci me v noci probudila bolest v podbřišku, nasledne me zavalil proud opravdu silne lásky a hlavou mi bliklo ‚Vítej u me, miminko‘, pak jsem zase usnula. Tři dny na to pozitivní test :)

Po prvním porodu se placenta pustila po dlouhém přemlouvání, ted podruhé vůbec, takže taky narkóza..

 
Uživatel je onlineMartinaIrena
Echt Kelišová 8378 příspěvků 03.01.16 21:04

Gratulace k obema detem. Hlavne, ze vse dobre dopadlo

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Inzeráty uživatele