26. 10. 2010 – Verunčin příchod na svět

Miruše  Vydáno: 23.11.10

Těsně po porodu jsem byla rozhodnutá, že na emiminu svůj porod popisovat nebudu, abych neodradila nastávající rodičky a těhulky. Teď, 4 týdny po porodu vím nejen to, že rodit budu klidně znova, ale že deníček snad dokážu napsat tak, aby se ve světě po přečtení rodily s radostí děti dál :-D

tři dny před porodem

na porodním sále

Přítel v zeleném mundůru
2 komentáře

Pár minut po narození

Verča 4 týdny
2 komentáře

22. 10 – pátek 18:00

Začalo mi nějak podivně tvrdnout břicho. Znalá poslíčků jsem si po hodině vlezla do teplé vany s tím, že to jako vždy určitě přejde. No, nejen že to nepřešlo, ale vysledovala jsem dokonce pravidelnost po 8 minutách. No, že by? Ale nic mě nebolelo, jen tvrdlo břicho. O půlnoci další vana. A hups, po 5 minutách. Ve 4 ráno jsme jeli do porodky s nebolestivým tvrdnutím bříška po 2-3minutách.

23. 10 – sobota, v porodce

Natočili monitor a krom dvou kontrakcí a stejného nálezu jako ve čtvrtek v poradně se nedělo nic. Umístili mě na pokoj, přítele poslali domů a čekalo se na změnu. Dopoledne, když se nic nezměnilo, mi píchli injekci s tím, že se to buď rozjede, nebo zastaví. Do hodiny se to zastavilo. Už jsem se pakovala že jedu domů, když mi doktor řekl, že si mě tam do pondělí nechají na pozorování. No to nééééééé, já chci domůůůůůů!

Ukecala jsem to aspoň na neděli, když se nic nezmění a s tím jsem se začetla do časopisu. V 5 odpoledne mi začaly bolesti. Docela velké a ve sprše se spíš stupňovaly. Měla jsem tááákovou radost! Hurááá, už bude dneska na světě! Co to asi bude? Holčička, chlapeček? Jak bude vypadat? To mi ale zůstalo utajeno až do úterý 26. 10., protože mě už na pořád bolesti po hodině přešly. V neděli domů a čekat dál. Jak jsem byla zklamaná!

26. 10. – 3 h ráno

V posteli - trochu mokro v kalhotkách… Na wé cé a další mokro do mísy… Že by plodovka? Sedla jsem na emimino a hledala vše o plodové vodě: barvu, množství a věci okolo. No, moudrá jsem z toho nebyla, pač každá to má jinak. Přítel přišel do kuchyně a na otázku „co tady strašíš a děje se něco?“, jsem odpověděla, že jen nemůžu spát. Lež vyšla a on si šel zase s klidem lehnout. V 5 ráno mi začaly menší bolesti. Po 5 minutách.

Říkala jsem si, že ještě počkám, protože jestli tam zase přijedu s planým poplachem, tak přísahám, že příště budu raději rodit doma :-D . V 6 už jsem nějak tušila, že to asi bude ono, protože ze mně pořád něco odtékalo a kontrakce byly krásně po 5 minutách. No tak sláva! S radostí, očekáváním i trochu strachem jsem celá rozechvělá udělala snídani, vzbudila přítele, který snídani doslova vdechnul, dobalila jsem tašku a tradá do porodnice.

V 8 mě přijali, natočili monitor, bolesti se stupňovaly a já si přišla tak důležitě, že už je musím prodýchávat :-D Na monitoru skoro prdlajs (bůhví jak mi ho napojili) a nález stále jako už týden, na dva prsty. V tom přišla doktorka a podala mi osudovou otázku: „Chcete dneska porodit?“ Na což jsem odpověděla něco jako, že jsem měla za to, že už dnes rodím… nebo snad neee?! 8-O Vysvětlila mi, že ta moje děloha se připravuje skutečně důkladně ale že na porod to bez podpůrných prostředků nevypadá a že mě zase pošlou domů.

Pohotově jsem si odložila mikinu, sedla si ke stolu k PA a řekla jsem že odsud dnes bez dítěte neodejdu. Tak mi zavedli tabletku. Do půl hodiny, už na přípravně mi přicházely kontrakce co minuta a třičtvrtě a trvaly půl minuty. V tomhle jsem dostala dva čípky na vyprázdnění… fakt peklo je tam udržet a nepos… se :-D Udržela za přítomnosti studeného potu a kontrakcí, vyprázdnila a už tam byl přítel ve strašně směšném zeleném mundůru.

Pochválila jsem ho v záchvatu smíchu jak mu to sluší, podala mu mobil, vysvětlila mu manipulaci se stopkami a stopuj. Téééď… uf, uf uf… konec… Takhle asi hodinu, a stále nehybná minuta a třičtvrtě. Zase záchod, sprcha, záchod, sprcha, spracha, až přišla PA a odvedla nás na monitor. Kontrakce moooc pěkné. Dali pode mě jakýsi kýbl a že píchnou vodu. (Zapomněla jsem říct, že to ráno to byla jen hlenová zátka, voda se ve mě držela až do teď jak klíště :-D )

Píchnutí vody ani nepíchlo, ani nebolelo, naopak to bylo příjemné, jak ze mně vytékala teplá tekutina. Divím se, že na to přítel koukal. Dali dvě vložky, které jsem plné postupně příteli podávala a žádala čisté, se slovy, „zvykej si, během dneška ti budu podávat různý věci“ :-D Oba jsme se tomu zasmáli a další kontrakce. Ve 2 odpoledne jsem byla už dost vyčerpaná, protože kontrakce sílily a mně se chtělo strašně spát.

Nevěděla jsem, jak si sednout, lehnout, chodit, nic nepomáhalo. Ani míč, ani opřít se o přítele, ani o zeď a vůbec za nejhorší jsem považovala mučení v podobě „ležte na monitoru, za chvíli vás zase odpojíme a budete moct chodit“. Ha ha, proležela jsem na něm snad půl dopoledne a odpoledne už jsem propadala panice a budela u každého vyšetření, že už nemůžu. Prošel kolem nějaký hodný Dr., chvíli jsme si povídali, dokonce mě rozesmál, povzbudil, uklidnil, a bylo zase na chvilku dobře.

V ty dvě odpoledne jsem byla otevřená jen na 4 prsty. Myslela jsem, že omdlim, když mi to řekli. Dali oxytocin do kapačky, nabídli epidurál, já horlivě souhlasila (to bylo najednou elánu, když jsem měla vidinu úlevy :-D ), přišla anestezioložka, sice na 4×, ale napíchla epidurál a mně se zase objevil úsměv na rtech :-D Mimochodem, píchání epidurálu vůbec nebolí. Je jen nepříjemné, jak to tlačí a taky já omdlívací hysterka při pohledu na injekci, při představě té jehly, jak mi vjíždí do zad… blééé, ale jinak pohoda.

Na 4× to napíchávala proto, že se jí třikrát povedlo napíchnout něco, co mi vystřelovalo do levé nohy, což nesmí. Jako věta „ležte, ani se nehněte“, při kontrakcích, kdy je klid tak max půl minuty, to byla dost dobrá žádost, to vám povim! Ale komunikovaly jsme spolu, pak mě PA zklubíčkovala, držela pevně, že jsem se fakt ani nehla i když přišla bolest. A na dvě hodiny klid, pohoda, jen tvrdnutí břicha, celé jsem je proležela na monitoru, ale to mi fááákt nevadilo, srandičky, smích, tradáááááá :-D

Ve 4 odpoledne mi odezněl, ale mě už se chtělo tlačit. Prý bude mimi do půl hodiny venku, takže mi už další dávku nedali. Vrazili mi do kapačky cosi na zavodnění, ještě nějaký oxytcin, protože jsem byla na 8 prstů! Jenom? Sakra! No a netlačte, když potřebujete. Takhle mě mučili HODINU! Přiznám se, že jsem řvala… asi jsem byla slyšet na celé oddělení, ale ono to jinak nešlo. Měli jste už někdy bobek v zatáčce a záchod nebyl po ruce? Tak si to vynásobte 100×, připočtěte bolest a představu, že bobek má průměr max 3 centimetry, ale hlavička dítěte, co se dere ven má tak deset.

Nechci nikoho děsit, ani já už dnes nejsem vyděšená. Nejhorší bylo, že jsem netušila, kdy to skončí, kdy už?! Kdyby mi řekli za hodinu, tak to beru, ale nevědět je na tom to, co mě uvádělo v šílenství. 5 odpoledne. „Jdeme tlačit“ Hurááááááá! Já v polospánku a poloomdlení z vyčerpanosti, a měla jsem se učit tlačit. Žádná sranda to nebyla, fakt jsem nechápala co po mně ta doktorka chce, ježiš vždyť tlačim! Ale blbě… tlačila jsem do obličeje, ne do spodku (Z toho jsem pak měla prasklou žilku v oku, které bylo 14 dní zalité krví, a popraskané žilky v obličeji a na krku).

Na třetí kontrakci se mi to už povedlo a dostala jsem ohromnou pochvalu. Musim strašně pochválit doktorku i všechny PA co tam byly, protože mě strašně povzbuzovaly, pomáhaly, dýchaly se mnou, chválily… no prostě bezvadý. Asi po čtvrt hodině se něco začalo dít… já to vnímala jak z dálky. PA mi skočila na břicho a pomáhala vytlačovat malou zvenku. Já tlačila, doktorka se snažila přetáhnou vnitřní lem přes hlavičku Verunky, lupalo to, ale nebolelo, v tu chvíli jsem byla v bolesti celá, ale bolest jsem nevnímala, jen jak to sakra nejde!

Malá už byla asi tři centimetry od vchodu (východu)! Po další čtvrt hodině zavolali dalšího doktora, ten zkusil lem přetáhnout taky, nepovedlo se, najednou kolem mě hukot jak v úlu a já jen slyšela: „Okamžitě vaší paní musíme udělat císaře, potřebuju její souhlas“. Přítel nestihl zareagovat, dřív než já… vidina uspání a úlevy ze mě vytlačila jen slovo „jo!“ Pak ještě „Souhlasim, jo, podepíšu, všechno podepíšu, kde to mám podepsat“. Myslim že jsem jim na to lejstro udělala asi tak tři křížky, protože jsem měla pocit, jako bych uchopila propisku nohou a snažila se podepsat… asi to tak i vypadalo :-D A jelo se.

Na operačním sále mi přikurtovali nohy ke stolu, což bylo asi to nejhorší z celýho porodu, jen vím, že jsem udělala ostudu, protože jsem pořád opakovala z limbu, ať už mě uspí, že chci umřít. Podotýkám, že se mi umřít chtělo, až když mi přikurtovali ty nohy. Hodná sestra mě hladila po vlasech a vysvětlovala mi, že si musí vše připravit, než mě uspí, protože se anestezie nesmí dostat k miminku. Pochopila jsem, ale prosit jsem nepřestala.

Při třetí kontrakci si vzpomínám, jsem se dostala do šoku, vim že jsem nemohla dýchat, byla jsem celá v křeči, dali mi hned kyslík, mluvili na mě, z tý křeče mi nemohli ani narovnat ruku, aby mi jí přivázali kvůli kapačce. Pak už jsem jen cítila nějakej děsnej smrad a chrrrrrr. Ten konec byl strašnej mazec. Porod jako takovej byl náročnej, ale pak na tom operačnim sále, než mě uspali… to bych si nezopakovala. Nikomu to nepřeju!

Malou ze mě vyndali v 17:33. Přítele zavolali s foťákem k vážení a měření, a já se probrala někdy večer se zalepenýma očima, v limbu a ve strašných bolestech. Přítel byl u mě, už jsem byla na JIP, a já zase začala hystericky řvát že umřu, protože ta bolest břicha byla srovnatelná jako na tom sále s přikurtovanýma nohama. Jen řekl „počkej“, sehnal někde sestru, přiběhli, píchla mi injekci a za chvíli bylo po bolesti. Těchhle injekcí mi během dvou dnů dali několik. Nevim co to bylo, ale bylo mi po nich lépe.

Přítel mi ukázal fotky na foťáku, které před chvílí pořídil, viděla jsem je rozmazaně, ale byla jsem šťastná. A hlavně, co jsem nechápala, že je to holčička. Já fakt celý těhu věřila že nosim pod srdcem chlapečka. Byla jsem zaskočená ale naprosto štěstim bez sebe. Od té doby, co jsem viděla (sic rozmazaně a ještě trochu v limbu)ty fotky, už mě nic nebolelo. Teda fyzicky samozřejmě, ale bylo mi to skoro jedno. Teď jsem měla plnou hlavu toho malýho uzlíčka! Pak přítel odjel domů a mě okolo 8 večer malou přinesli na přiložení.

Sestra jí držela v zavinovačce a já poprosila, zda bysme mohli až ráno, že se teď nemůžu ani hnout. Pochopila, souhlasila a přinesla malou až k mě. Nespinkala, ani neplakala. Měla plně otevřený očíčka a dívala se na mě. Brečim ještě teď když si na to vzpomenu. Náš první společný okamžik a tak nádherný! Dlouze jsme se vzájemně dívaly do očí, já jí hladila po té hebounké tvářičce a (tyjo já fakt bulim) já jí říkala „tak ty jsi holčička, ty jsi moje holčička?“ Byla tááák krásná!

Verunka se narodila 26. 10. 2010 v 17:33 s porodní váhou 3.730 g a délkou 51cm, dva dny před termínem, a to akutním císařem. Diagnoza vedoucí k císaři: akutní hypoxie plodu. Zachránili nás obě. Malé jsou 4 týdny a já bych si porod klidně zopakovala znova… Jak známo, jakmile poprvé spatříte svoje dítě, mozek vám vyplaví jistý hormon, který vám vymaže z paměti bolest kterou jste prožily.

Je to pravda. Jakmile jsem spatřila jen fotky, a pak i toho malého bezbranného a krásného človíčka, na veškerou bolest vedoucí k porodu jako takovému, jsem zapomněla. Pamatuju si jen tu, co jsem zažila s přikurtovanýma nohama. To předtím bych absolvovala klidně kdykoliv znova, kvůli té maličké.

A jak to bylo s přítelem u porodu? Dva dny před porodem mě požádal, jestli by u porodu být nemusel. Cítila jsem se zrazená, zklamaná a tak sama, ale nemohla jsem ho nutit. Vím, že omdlívá i když mu vyndavám klíště, a věděla jsem že to pro tatínky není žádný med, nemoci své milované ženě v bolestech nijak pomoci. Ale já na to nahlížela sobecky a naštvala jsem se.

Jak asi víte, není biologickým otcem Verunky, proto jsem si nemohla jeho přítomnost při porodu nijak nárokovat. Ale právě proto že není jejím bio otcem, jsem chtěla, aby u toho byl, aby jí poprvé viděl se mnou a že se v něm třeba něco hne a bude jí brát jako vlastní. Tak strašně jsem potřebovala nebýt tam sama a tak strašně jsem toužila po tom, aby jí viděl se narodit.

Když mě přijímali, zaskočili ho otázkou? „A tatínek bude u porodu?“ Tatínek jen zvedl obočí, a aniž by si asi uvědomil co právě odpovídá, řekl „jo, no asi budu“… a než si to stihnul rozmyslet, už byl navlečen do zeleného munduru a odveden za mnou na přípravnu :-D

A jak mi pomáhal? MOC! Asi třistakrát za ten den na můj bezeslovný pokyn rukou trpělivě odšrouboval lahev s vodou, podal, napila, podala, zašrouboval, postavil a takhle pořád do kola. Sprchoval mě, utíral, vyměňoval vložky, oblíkal, svlíkal, pomáhal na křeslo a zase dolů, obouval a zase zouval, držel mě za ruku a pak zase ne… no to vždy podle toho jakou jsem měla náladu :-D

Horko - svlíct, žízeň, zima - oblíct, žízeň, vzít za ruku au bolí, žízeň, drž hubu, nemluv na mě, žízeň, povídej mi něco, podej mi vodu… no prostě, myslim si že jestli se někde dá koupit trpělivost, objednal a spotřeboval jí snad celý kamion :-D Při tlačení mi držel hlavu a za ruku… Neuvěřitelná pomoc, sama bych to tam asi nepřežila. A co mi pak řekl po pár dnech? „Připomeň, mi, že se s tebou nemám nikdy prát, protože máš sílu jako bejk!“ :-D

Jsem šťastná že ho mám po svém boku a že můžu držet v náručí toho malýho drobečka. Miluje ji i mě, je to jeho malá holčička a já jeho velká hrdinka, a on náš statečný rytíř na bílém koni.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
lleennttiillkkaa
Generální žvanilka 21277 příspěvků 2 inzeráty 23.11.10 21:13

Moc hezky napsaný.
Na tu neskutečnou bolest po probuzení z narkozy si pamatuju ještě dneska a taky jsem si myslela, že umřu.
Ať je Verunka zdravá a dělá vám jen samou radost.

 
momi33
Nadpozemská drbna 25322 příspěvků 3 inzeráty 23.11.10 21:25

Ahoj,moc hezky jsi to napsala :palec: někdy se to tak vyvrbí…já měla císaře plánovaného-se spinálem,bolesti jsem žádné neměla,ale když na JIP vozili mamči,co byly po akutním,a probíraly se z narkozy,tak na tom byly stejně jako ty.Úplně se mi to vybavilo.Jsi statečná,a je fajn,že chceš rodit ještě jednou,že tě to neodradilo.Příteli posílám poplácání po zádech :lol:

 
lasička1
Echt Kelišová 7604 příspěvků 23.11.10 21:50

Tak můžu říct,že to musel být opravdu hrozně těžký porod.Hlavně že jste obě v pořádku a že Verunka to dušení vydržela.A nemusela být kříšená?
A proč se zasekla v porodních cestách,že už nešlo porod dokončit přirozenou cestou?Na to bych asi hledala odpověď,pokud to bylo třeba rotovanou pánví,tak bych příště žádala plánovaného císaře.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 23.11.10 22:03

lasičko mě k tomu jen řekli, že měla velkou hlavičku a že si příště mám vyrobit menší miminko :-D Velká nějak extra nebyla ale ten vnitřní lem jí prostě nechtěl pustit. Tak nevim, moudrá z toho nejsem :nevim: a z papírů jsem vyčetla jen důvod, proč musela okamžitě císařem (akutní hypoxie plodu).

A křísit jí nemuseli…přijde mi taky zvláštní že to A.skore měla 9-10-10 což je luxusní výsledek, ani modrá nebyla, jen bouli na hlavě od toho jak jí celej den šahali při vyšetření na hlavičku.

Příspěvek upraven 23.11.10 v 22:06

 
BohunkaP
Extra třída :D 14164 příspěvků 23.11.10 22:03

Gratuluji! :kytka:

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 23.11.10 22:37

Zvláštní, že tě nechali s tím lemem tlačit. Já měla branku zašlou, ale taky hypoxie a šel teda vexem. Ale taky přemýšleli o císaři, tak jsem ráda, že nebyl, ještě když to čtu. Četla jsem tvé dřívější deníčky a vaší novopečené rodince přeji moc a moc štěstí. :kytka:

 
locika
Neúnavná pisatelka 15887 příspěvků 23.11.10 23:17

Rozplakala jsi mě, už se moc těším na ten svůj uzlíček…hodně štěstí! Ale to už vlastně máš :kytka:

 
eviska22
Ukecaná baba ;) 2008 příspěvků 24.11.10 06:51

Prodigy, sleduji tvůj příběh snad od samého začátku. Ty jo a má fakt dobrej vývoj.-) Doufám, že Verunka, ty a přítel budete tvořit spokojenou rodinku a třeba kdo ví, co nejdřív přibude i sourozenec:-)) Opravdu moc gratuluju!!

Příspěvek upraven 24.11.10 v 06:52

 
lemaz
Závislačka 3017 příspěvků 24.11.10 08:58

Zlato, nechceš vydat knihu? Čte se to jedna báseň. Přeji vám hodně štěstí a zdraví.

 
Tajanka
Zasloužilá kecalka 612 příspěvků 24.11.10 12:01

krasne napsano…nevim jak to delas…ale pises mi ze srdce…par zmen a mohla bych to vydavat za popis sveho porodu… :think: ja akorat netlacila…ani jsem si to nezkusila…doktorka mi vysvetlila, ze kontrakce byli caste, ale slabe a nevedli k otevirani…proto jsem skoncila Sc… …jinak moc gratuluju a verunka at vam dela jenom radost :-D :srdce:

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 24.11.10 15:00

Lemaz já a knížku :lol: Píšu to jak mi to přijde na mysl (a na prsty a klávesnici :mrgreen: ) , na knížku, to bych musela hooodně přemejšlet nad tím jak to píšu.

To spíš ten můj…ten má „básnický střevo“ . Požádala jsem ho jestli by sepsal svůj pohled na porod, povídal že ano, tak když si udělá čas, zanedlouho by tu mohl bejt deníček s názvem „Porod z pohledu tatínka“ :palec:

 
lasička1
Echt Kelišová 7604 příspěvků 24.11.10 16:13

Prodigy-ten otok na hlavičce není od častého vyšetřování,ale od velkého tlaku na hlavičku v době porodu,jistě se projevilo tlačení + nepostupování hlavičky.Ten otok zmizí docela rychle.Nejspíš máš úzkou pánev a u druhého porodu bych byla neoblomná a chtěla císaře.Ani odhad váhy miminka,pokud by tvrdili že je menší bych nebrala jako bernou minci,že to tak opravdu bude.A s hlavičkou v porodních cestách císař-to už je opravdu nepříjemná situace,asi nad vámi někdo držel ochranou ruku,žeto takto dopadlo.
Tak to nejhorší máte za sebou a nyní už se můžete doma radovat z Verunky.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 24.11.10 17:06

lasičko …aha :-D Jinak pánev mám prej širokou dost-povídala gyndr když mi jí měřila na začátku těhu. Že prej to půjde jak po másle. A prd. :nevim: A kdybych nebyla otevřená na deset tak by mě snad tlačit nenechali, ne? 8-o Prej měla prostě větší hlavičku. Víc mi k tomu neřekli. :roll: No, hlavně že jsme živé a zdravé a bez následků. Kolegyně má chlapečka, kterej se jim přidusil tak, že se u něj objevil jakejsi lehkej mentální problém. Je mu 5let. Dost hustý!!!

 
22majda22  24.11.10 19:23

taky jsi tonemela lehk yco tady ctu.ja mela taky Sc.a mala mela pupecni snuru kolem krku a nohy dole takze by jsme mohli umrit obe nebyt cisre.,ale je zdrava jsuo nam 3mesice sal je hruza :-o :-o mala musela jit protoze byla otocena a uz se ji chtelo ven v 7 mesici tehotenstvi ale udzela jsem ji tam. :-o my jsme meli 10-10-10 :lol: takze super ale ta bolest a ten hnusny pocit kdyz vis ze ti rezo bricho radsi uz ne. :roll: a pocit kdyz jsi od pasu dolu nehybna strasny.ta bolest potom se dala prezit az zas tak katasstrofalni mi to neprislo nez jsem se musela zvednou to jsem se malem neudrzel a slozila se sestrick ana me porad mluvila abych ji odpovidala,ale ja nebyla schopna ji odpovedet. :-? ja mela co delat se sebou :lol:ale mala byla v pohode tak to bylo hlavni,ale nekojim nemam z ceho mela jsem malo. auz v porodnici ji prikrmovali a u toho jsem zustali uz na plno. :mrgreen: ale basti slusne 165ml na jednu davku sunaru. :wink:ale mas krasne miminko preju ti to :potlesk: :kytka:

 
koralina11
Neúnavná pisatelka 16711 příspěvků 24.11.10 20:57

moc hezky napsaná taky sis neužila žádný med já taky ne a taky jsme se narodili 26.10. ale o 4 týdny dřív ,přeju vám jen to nej do životsa a at je malá zdravá a krásná

 
onia
Stálice 91 příspěvků 01.12.10 12:20

Moc hezky napsany, dojal mne tvuj pribeh. Mas hodneho pritele. Mela jsi to fakt tezky…At Verunka hezky roste a dari se vam vsem dobre.
Ja jsem rodila poprve v cervenci, bolest, kterou jsem tam zazila, jsem si predtim predstavit nedokazala. Take jsem si rikala, ze uz zadne dite nechci, ale ted po 4 mesicich je vsechno jinak…Doufam jen, ze pristi porod bude snesitelnejsi.

 
Lucka.Nes  01.12.10 12:22

krásný :potlesk: Až se slza vloudila.I já rodila císařem,tak zhruba vím o čem píšeš.Moc gratuluji a atˇ jste štˇastná rodinka.

 
Lesí
Zasloužilá kecalka 602 příspěvků 05.10.11 08:21

opět super dokonalý deníček!!!!!!!!!­!Pobavila jsem se,byla jsem napnutá a i mi ukápla slza!!HOlka,ty napiš knihu!!!! :palec: Jinak tvůj porod-auuuuuuuuuuu…jsi statečná!!!!! :palec:

Vložit nový komentář