A co bylo dál?

Teruška85  Vydáno: 19.11.15

Můj poslední deníček končil narozením Robinka. Měla následovat krásná budoucnost s miminkem, pocity absolutního štěstí a euforie, naprostá spokojenost… Přesně takto jsem si to vysnila v dobách, kdy jsem hladívala své těhotenské bříško. Jenže přišly pocity naprosto opačné, které můj do té doby krásný a bezstarostný život smrskly do úzkosti a beznaděje.

Chci napsat svůj příběh pro všechny maminky, zejména pro ty, které si prošly nebo procházejí poporodní depresí a dát jim třeba i naději, že jistě bude lépe…

Bezprostředně po porodu jsem prožívala euforické okamžiky, i když rány na těle pořád dost bolely. Já je ale nevnímala, měla jsem u sebe své miminko a to pro mě znamenalo maximální štěstí. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tento den bude nadlouho mým posledním opravdu šťastným, nevěřila bych mu.

Po dvou hodinách si malého odvezli na dětské a mě na šestinedělí. Ráno mi měli chlapečka přivézt a pak už budeme na pořád spolu. Na chvíli jsem si zdřímla, ale nemohla jsem se dočkat, až mi ho konečně přivezou. Místo toho však přišla dětská lékařka a oznámila mi, že malý má velmi silnou žloutenku a musí na fototerapii.

Bylo mi to velmi líto, ale slzy jsem zadržovala, snažila jsem se být silná. Naše hospitalizace se protáhla na 10 dní, z toho 5 dní strávil Robinek pod světlem. Mohla jsem za ním jen velmi omezeně. Separace mě ničila, kojení šlo mizerně, ale věřila jsem, že jakmile budeme doma, vše bude v pořádku a budeme si sebe jen užívat.

To se bohužel nestalo.

Sice jsem se úspěšně rozkojila, ale psychika mi absolutně vypověděla službu. Pořád jsem brečela, byla jsem smutná a celý život mi najednou přišel šíleně složitý. Každý mi tehdy říkal, že je to v šestinedělí normální a že se to určitě zlepší.

Jenže nezlepšilo - naopak, po šestinedělí to začalo být horší a horší, měla jsem ze všeho strach, v noci jsem nemohla spát, pořád jsem se topila v slzách a nemohla se smířit se svým novým životem.

Bylo mi pořád hrozně zle a docela vážně jsem se začala obávat, co bude dál. Nechápala jsem, co se děje. Nakonec jsem zhroucená skončila v psychiatrické ambulanci, kde mi stanovili diagnozu poporodní úzkosti a deprese a předepsali antidepresiva. Můj gynekolog zase doporučil ukončit kojení (prý tyto stavy způsobují kojohormony).

Nicméně já se rozhodla dát si ještě poslední šanci a bojovat vlastními silami, nechtěla jsem to ještě vzdát. Cítila jsem, že ještě existuje jiná cesta a hlavně jsem chtěla kojit. A opravdu - za podpory mého skvělého muže se moje psychika začala mírně zlepšovat. Pořád to však nebylo ono a deprese na mě často ještě dopadala, to zlepšování šlo hrozně pomalu.

Jaro a léto mi uteklo ani nevím jak, bloumala jsem s kočárkem po ulicích, sledovala cizí maminky a nechápala, proč to cítím takto, proč období, které mělo být nejkrásnějším v mém životě se stalo tím nejtěžším, polykala jsem hořké slzy a prosila čas, ať on je mým nejlepším lékem.

Mateřství jsem v tu dobu pociťovala jako zklamání a mé osobní selhání. Antidepresivům jsem však stále odolávala, syna jsem stále plně kojila a byla jsem za to ráda, snad mi to i dávalo sílu jít dál, nevím. Měla jsem okolo sebe několik skvělých lidí, kteří mě vždy a trpělivě vyslechli. Měla jsem stále naději, že jak malý poroste, že to bude určitě lepší a lepší a to mě udržovalo v dobré víře.

Teprve po půl roce jsem opravdu cítila změnu k lepšímu. Začala jsem postupně dělat věci, které jsem měla ráda před těhotenstvím, našla si i spoustu aktivit se synkem. Postupně nacházím zpět sama sebe a svou ztracenou životní rovnováhu.

Taky jsem si našla skvělou psychoterapeutku, která mi velmi pomáhá. Některé dny jsou lepší, některé horší, některé pak úplně skvělé, kdy konečně zažívám pocity absolutního štěstí - prostě tak to v životě chodí - jednou je líp, jindy hůř.

Teď už vím, že to mělo cenu, že jsem svůj boj vyhrála, že všechna ta bolest mě v životě někam posunula. Ano - sebralo mi to půl roku našeho společného života, půl roku, které mi nikdo už nevrátí. Ale o to víc si užívám teď - najednou vím, že štěstí není samozřejmé, že je velmi křehké a zranitelné, a proto si ho musíme hýčkat, když vstoupí do našeho života.

Maminky, které si procházíte krizí - nebojte se o svých problémech mluvit nahlas, nestyďte se požádat o pomoc. Mateřství automaticky neznamená štěstí, má i své temné stránky, o kterých se moc nemluví.

Já sama jsem sice štastná, že jsem to zvládla bez léků, ale nezatracuji je. Depresí existuje několik forem a některé se zkrátka bez léčby neobejdou. Bolavá duše není jak zlomená noha, trvá velmi dlouho, než se úplně uzdraví. A věřte v čas, ten je opravdu nejlepší lék. Nic netrvá věčně, ani bolest, která se zdá nekonečná.

Mějte se rády a milujte své děti, jsou to ta nejúžasnější stvoření, pro které stojí za to žít!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.2 bodů
 Váš příspěvek
 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 19.11.15 06:57

Držim pěsti at je už jen a jen líp :D

 
Sejda
Kecalka 121 příspěvků 19.11.15 11:46

Seš fakt dobrá, že ses tomu tak postavila a zvládla to bez léku i s „kojohormonama“. Stálo vás to s mimčem půl roku, ale zase si vem, že kdyby jsi na tom byla takhle špatně kdyby byl dítku už třeba rok nebo tak, poznamenalo by ho to víc. Takhle jsi si to „odtrpěla“ a teď se můžete vrhnout na společné vyrůstání ;)

 
Kikuška90
Neúnavná pisatelka 18606 příspěvků 19.11.15 11:49

Deníček se mi líbil, oceňuji, že jsi bojovala bez AD :potlesk: :pankac: Držím palce ať to špatné máte už za sebou a bude jen lépe :kytka:

 
Cricry
Kecalka 484 příspěvků 19.11.15 15:50

Jo ona je to proste pecka, je to pro zenskou obrovska zivotni zmena. Vetsinou ztrata zamestnani, sportovnich a spolecenskych konicku, chronicka unava a kdyz dite zacne opakovane brecet a my uz opravdu nevime proc, clovek zacne mit pocit, ze by z toho vlaku chtel aspon na chvili zase vystoupit, ale ono uz to nejde!

 
Mis1983
Závislačka 4788 příspěvků 3 inzeráty 19.11.15 16:19

Znám tyhle pocity a myslím, že se o tom pořád málo mluví- píše. Nebyla jsem na tom sice tak špatně jako ty, ale stačilo úplně. Naštěstí po druhé se deprese nekonala a druhé mateřství si od začátku neskutečně užívám!

 
Anonymní  19.11.15 19:08

Zažívala jsem to same..a trvalo to dlouhý pul rok…snad te trochu navnadi ze synovi je ted 2,5,miluju ho a ted mi prihde ze snad úplně nejvic.rada s nim usinam, rada k němu cicham :lol: opravdu pomáhá najít si cas sama pro sebe, coz je v prvnim roce navic pri kojení težké..ale pak to jde, opravdu ano.Taky jsem sledovala jiné maminy, hlavne ty uspesne a dodavalo mi to sílu a inspiraci ale dost dobre si pamatuju ty prvni týdny, kdy jsem odmítala vycházet, nestarala se o sebe a jen chtela, aby utekl aspon pul rok..smutné a zpětné mam výčitky. ted cekam druhé a hodlám si to vse vynahradit.

 
Anonymní  19.11.15 22:38

Moc dobre ti rozumim…ja na psychiatrii neskoncila jen kvuli manzelovi, ktery me podrzel a prakticky delal vsechno… a proste me nesebral a neodvezl me…ackoliv nad tim premyslel…nastesti mi to trvalo „jen“ 3,5 mesice…ted uz obcas i nekam zajdu, ackoliv s kojenim je to dost narocne… skoda, ze se o tom vic nemluvi…

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele