Ako som opäť (ne)porodila svoje dieťa

niezabudka  Vydáno: 01.02.15

Narodenie môjho prvého dieťaťa bolo pre mňa bohužiaľ nepríjemným zážitkom. Dlho mi trvalo spracovať túto skúsenosť a vyrovnať sa s ňou. Pôrodné príbehy na eMimine mi v tom pomohli. Vďaka tým negatívnejším som si uvedomila, že až taká tragédia to so mnou zase nebola a tie pozitívne mi dávali nádej. Teraz vraciam, čo som dostala a môj príbeh možno zase pomôže niekomu inému.

Úľava a sklamanie. To boli dva najvýraznejšie pocity, ktoré som cítila, keď sa neplánovanou sekciou v spináli narodil môj prvorodený syn (respektíve keď ho zo mňa vytrhli ako strom zo zeme aj s koreňmi) a na chvíľku mi ho ukázali. Dýchalo sa mi už o čosi lepšie, no stále mi bolo na odpadnutie, premáhala som potrebu vracať a bez okuliarov a cez kyslíkovú masku som takmer nič nevidela. Ledva som sa ho dotkla lícom. V kútiku duše ma hrýzlo akési obviňovanie toho maličkého tvorčeka, niečo ako: „Prečo si sa nechcel narodiť? Prečo si nechcel ku mne na svet? Muselo to takto dopadnúť?“

Kým bol malý v brušku, boli sme taká zohratá dvojka. No to bolo ešte predtým, ako sa podľa doktorov jeho prítomnosť v mojom bruchu stala problémom a všetkých trápilo len jedno – ako nás oddeliť. A tak sme sa za posledné dni v pôrodnici navzájom vzdialili. Rozum mi vravel, že na takéto pocity nemám právo, ale čo má ten s emóciami? Proste som to tak cítila, hoci ma to zároveň trápilo. Spoločný zážitok z pôrodu, tá krásna spolupráca matky a dieťaťa mi veľmi chýbala. Spočiatku sa mi dokonca zdalo, že ku mne mohli priradiť hocijaké dieťa z novorodeneckého oddelenia a povedať: „Tak napríklad toto dieťa bude vaše!“ a ja by som im verila a nezistila to.

Až neskôr, keď som si synčeka mohla v pokoji preskúmať, našla som neklamný dôkaz, že je naozaj môj – na jednom ušku mal rovnako ako manžel v chrupavke maličký výrez, akoby mu z nej ktosi kúsok odhryzol. A hoci som k nemu od prvých dní mala silne majetnícky, starostlivý a ochranársky vzťah, takú tú čisto pocitovú, radostnú lásku k nemu som pocítila až neskôr. Raz večer som ho potme kojila v náručí, mal už asi pol roka, ale pri papaní vyzeral stále ako malinké, odovzdané bábätko. Konečne mi došlo, že mám šťastné, zdravé, krásne dieťa, a to teda je dôvod na vďačnosť a rozlúčku s pocitom krivdy!

Táto moja vnútorná zmena prišla asi vtedy, keď som sama v sebe spracovala celý zážitok zo svojho pobytu v pôrodnici a zo synovho narodenia, a tým nemám na mysli len nechutnú skúsenosť so sekciou v spináli. Spätne prekrúcam oči nad tým, ako som vrámci mojej teoretickej prípravy na prvý pôrod vynechávala všetko, čo súviselo s cisárskym rezom, pretože mi bolo jasné, že „ja také šťastie určite mať nebudem, že to niekto odmaká za mňa“.

Z prvého pôrodu vo mne zostalo veľa pochybností a nezodpovedaných otázok, a odpovedí na ne sa už nikdy nedovolám. Chcela som vedieť, či bolo naozaj nutné ukončovať moje tehotenstvo už týždeň po termíne snahou o vyvolanie pôrodu, či mi ho lekári nemali vyvolávať dlhšie ako deň a pol, či sa na mňa medzi prepichnutím plodovej vody (pri otvorení na 1prst – dá sa to vôbec?) a odvelením na operačnú sálu z dôvodu nepostupujúceho pôrodu nemal niekto z nich aspoň pozrieť, či ten „rozumný čas“, ktorý mi na porodenie môjho dieťaťa dávali, mal byť rozumný pre mňa, pre dieťa alebo pre nich, koniec koncov, či za to, ako to dopadlo, môžu doktori, či si za to môžem sama (psychicky som nebola pripravená, nakoľko sme sa tri mesiace pred termínom sťahovali do nového bytu, svojpomocne ho prerábali a vládli tam ešte pomerne bojové podmienky) alebo či za to môže manžel (odmietol sa so mnou v záujme privolania prirodzeného pôrodu veď viete čo), zhrnuté a podčiarknuté: či ja sama som alebo nie som schopná porodiť dieťa.

Prečo mi na tom vlastne tak záleží? Vedel by odpovedať najlepšie nejaký psychológ, ja sa proste o tú skúsenosť cítim ochudobnená. Musela som zostať pasívna pri pôrode vlastného dieťaťa, neprešla som si niečím, čím som si ako žena mala prejsť, niečo som sa o sebe nedozvedela, niečo som nezvládla, a najmä to všetko načas poznačilo aj môj vzťah k synovi, čo mi je naozaj ľúto. Mala som potrebu rozprávať sa o tom s blízkymi, no akoby som nikdy nemohla zo seba dostať celú pravdu a ani pochopenie som veľmi necítila. U svojho gynekológa som sa stretla s reakciou: Hlavne, že dieťa je v poriadku, na tom záleží. No, ako by sa s tým dalo nesúhlasiť? Je to pravda. Ale vŕtala vo mne myšlienka: Nemalo by trochu trošičku záležať aj na žene?

Viem, že to, čo som prežívala, sa niekomu môže zdať naozaj hlúpe, a rovnako aj, že to, ako som rodila, nevypovedá nič o tom, aká som matka. A tá som milujúca, milujúca, obetavá, nedokonalá a milujúca. No jednako vo mne stále zostávala túžba zažiť to opäť, a tentokrát „naozaj“.

Že na to budem mať príležitosť, som sa dozvedela nečakane, pár dní pred tým, než som zamestnávateľovi s hlavou v smútku plánovala oznámiť návrat do práce. Druhé tehotenstvo prišlo takmer ako z Ducha Svätého a zastihlo nás s manželom v zložitej finančnej situácii. Niekedy sa mi zdá, že k obom svojim deťom som sa dopracovala silou vôle, tým, ako veľmi som po nich túžila, s akým očakávaním som posúvala dni v kalendári, kým malo zmysel potvrdiť predtuchu tehotenským testom…

(Tento druhý som si takmer urobila na záchode u zubára tesne pred zákrokom.) Tentokrát som cítila, že to bude Ona, a tak, ako pri synovi, sme ju od začiatku volali menom. Užila som si ďalšie krásne, i keď o trochu zničujúcejšie tehotenstvo, naplno vychutnávala čas so synom a začala sa pripravovať na finále.
Moja predstava o prirodzenom pôrode po predchádzajúcej sekcii môjho gynekológa pobavila, a v podstate nepripúšťal žiadnu inú možnosť, ako plánovanú sekciu. Ja som sa druhej sekcie desila a nechcela som, aby mi moje dieťatko opäť niekto vybral z tela skôr, než sa ono samo na to bude cítiť, tobôž nie týždeň či dva pred termínom, ako sa to v takýchto prípadoch zvyčajne robí.

Rozhovory s lekárom počas poradní posledné mesiace tehotenstva pripomínali scény z absurdného divadla: stále o tom istom, a pritom každý o inom. Pripadala som si ako zvláštna atrakcia, keď som odmietala to, čo by podľa neho zrejme iné ženy na mojom mieste brali všetkými desiatimi. Nakoniec si ale nado mnou umyl ruky a poradil mi pôrodnicu, kde boli ochotní moje rozhodnutie akceptovať, a dokonca sa im zdalo normálne.

Tamojší primár, ktorého tam majú vo veľkej úcte, skonštatoval, že vaginálnemu pôrodu nič nestojí v ceste: od prvého pôrodu uplynul dostatok času, rana sa zahojila dobre, dieťa bolo správne otočené, nevyzeralo byť nadmerne veľké a hlavne som to tak strašne chcela! Dohodli sme sa, že to teda skúsime prirodzene, samozrejme, nie za každú cenu. Bola som pripravená s dôverou sa zveriť doktorom, kompetentným posúdiť náš stav a aktuálnu situáciu. Bolo fajn vedieť, že dostanem šancu, ale zároveň nás nenechajú zbytočne sa trápiť. Daná pôrodnica zhodou okolností skončila v prieskume slovenských pôrodníc z hľadiska odbornosti na prvom mieste a v hodnotení mamičiek tiež pomerne dobre. A čo som teda od nej čakala? Odbornosť a ľudský prístup. Rešpekt, súkromie a manžela pri sebe.

Môj sen o prirodzenom pôrode sa začal rúcať súbežne s tým, ako ubiehali dni po predpokladanom termíne pôrodu a so mnou sa stále nič nedialo. História sa opakovala. Potermínové tehotenstvo. Vyvolávanie sa v mojom prípade neodporúča. Na poslednej kontrole v pôrodnici bol určený termín sekcie na piatok skoro ráno. Rozplakala som sa až pred manželom.

Večer pred plánovanou sekciou som už bola pokojná, vyrovnávala som sa so situáciou myšlienkami na to, že ide predsa hlavne o dieťatko, a to už zrelšie hádam nemohlo byť… Do toho sa mi nenápadne začali vkrádať poslíčkovia, tak, ako už neraz predtým. Títo však postupne neodzneli, pravidelne sa vracali a intervaly medzi nimi sa skracovali. Bolo milé ich cítiť, teraz, keď mi už o nič nešlo. Alebo – malo by mi ísť? Kontrakcie veľmi pozvoľna silneli a ja som ich len tak pozorovala a preciťovala, už mi nedovolili zaspať. Ležiac vedľa spiaceho synčeka a manžela som prežila krásnu noc plnú nádeje a radosti – moja dcéra sa pýtala na svet!

Ráno vzrušenie pochytilo aj manžela. V aute už bolesti prichádzali po troch minútach, ale boli veľmi krátke, tak do pol minúty. Na príjme sme sa s manželom chechotali a pripadali si ako malé deti, bola tam totiž taká razantná sestrička, až sme z obáv, čo povie na moju batožinu, zredukovali dve tašky do jednej. Fakt milo, milo sa na to spomína. A tam niekde srandičky skončili.

Prezrel ma doktor, s ktorým som počas dovtedajších častých kontrol ešte nemala tú česť, ten povestný typ mäsiara, z ktorého máte neurčité obavy, i keď sa tvári milo, a ktorý ma, bohužiaľ, mal sprevádzať mojím veľkým dňom. On rozhodol o tom, že sekcia sa nekoná, lebo sa to tam dole „krásne zmenilo“. Nato nasledovala strašná bolesť, čo okomentoval slovami „sme to tam trochu podráždili, nech sa to rozbehne“ a zvliekal si pritom zakrvavené rukavice.

Ďalšie rozčarovanie prišlo vo chvíli, keď som zistila, že reči o tom, ako rodička v danej pôrodnici môže byť po celú dobu pôrodu s manželom na jednej z viacerých pôrodných miestností, sú kecy. Nejaký čas som strávila na jednej z izieb šestonedelia, chvíľu na verejnej chodbe s manželom, čo sa však nepáčilo úradujúcej sestre, a tak sme boli oddelení. Na izbu čakateliek so mnou nesmel. Niekedy medzi tým mi začala odtekať plodová voda, ktorá už bola mierne zelená. Čas pokročil, kontrakcie naberali na sile a kontrola nepreukázala žiadnu zmenu, teda aj moja nádej, že budem v dohľadnom čase konečne v súkromí s manželom, hasla. Bolo mi smutno, do plaču, vkradla sa do mňa neistota, osamelosť. Muža som nakoniec poslala domov, nemalo zmysel, aby tam bol. Zvláštne sa mi potom uľavilo, bola som spokojná, že bude so synom, ktorý ešte nikdy nebol tak dlho bez nás. Mohla som sa plne zamerať na svoj boj.

Sestry, s ktorými som prichádzala do kontaktu, boli nepríjemné, odmerané, snáď na mňa hľadeli zvrchu, zdalo sa, že ma majú za hypochondra, čo si namýšľa, že ho niečo bolí. Pritom som sa na nič nesťažovala, nebola hlučná, len som sa snažila zvládnuť svoju bolesť. Od jednej sestričky som dokonca za príklad vhodného správania sa dostala „spolučakateľku na pôrod“ ktorá si na posteli s odtekajúcou plodovou vodou nezúčastnene čítala časopis. Zostala som v tom proste úplne sama.
Na bolesti nezaberalo nič, žiadna poloha. Do sprchy som na odporúčanie lekára chodila často, hoci mi nijako nepomáhala. Ale rýchlejšie mi ušiel čas, mala som aspoň súkromie, nebola so svojou bolesťou tak na očiach a okrem nej som cítila aspoň nejaký ďalší vnem – teplo. Inak som medzi bolesťami chodila, a keď sa blížili, zakvačila som sa o komodu, nič vhodnejšie v tom neútulnom priestore nebolo. Potrebovala som proste nejaký pevný bod. Fitlopta nepripadala do úvahy.

Po niekoľkých hodinách už skutočne silných kontrakcií ma na moju nesmelú žiadosť okolo polnoci vyšetrila nafučaná mladá doktorka, ktorá sa tvárila, že mi robí láskavosť. Tak veľmi som potrebovala povzbudenie, vedieť, že sa to trochu pohlo, že to niekam smeruje, alebo aspoň, že som normálna, že to zvládam, hoci to už tak ukrutne bolí… Vyšetrenie nepreukázalo žiadnu, ale naozaj žiadnu zmenu. Doktorka ma poučila, že nakoľko mi odteká plodová voda, vaginálne vyšetrenia sú nebezpečné pre možnosť infekcie, a ako bonus mi vysvetlila, nakoľko ja som to dovtedy evidentne nepochopila, že ja ešte NERODÍM. Stojac pred ňou v nočnej košeli a cítiac sa mierne nesvojprávne som v tej chvíli nenašla slová, ktorými by som na jej vyhlásenie reagovala.

Bola som už zo všetkého zmätená. Kontrakcie sa do mňa zatínali ako kŕč do lýtka, zaberali celú oblasť brucha a chrbta od pása dole, končili silným zvieravým pocitom nútiacim na tlačenie (čomu doteraz nerozumiem, nakoľko som bola celý čas otvorená len na jeden prst) a vytláčali zo mňa množstvá plodovej vody. Vnútorne som už pochopila, že moje bolesti sú zbytočné, že nikam nevedú. Flintu do žita som ešte celkom nehádzala, snažila som sa uvoľniť, prijímať každú kontrakciu, správne dýchať a podobné somarinky, ktoré asi aj zaberajú, keď je všetko s vaším telom O. K.

Napadlo mi, že by mi možno pomohol klystír, k tomu sa však neviem prečo nemali a použiť glycerínový čapík mi zakázali. Dostala som niečo vraj na zastavenie kontrakcií (asi tých mojich fiktívnych, keďže som nerodila), čo viedlo akurát k tomu, že interval medzi kontrakciami sa mi predĺžil z 5 minút na 10 a opäť sa začal skracovať. Od prítomného personálu som už nečakala nič. Posledná rada, ktorej sa mi dostalo práve uprostred kontrakcie, znela: „Uvoľnite sa trochu, ste strašne napätá.“

Sama pre seba som si stanovila nový cieľ: prežiť do rána, kým príde niekto, kto uverí, že rodím, ale že zrejme nie je všetko tak, ako má byť. Tým niekým mal byť primár. Do jeho príchodu som mala pred sebou ešte 8 hodín. Keby som svoju skúsenosť teraz nepísala, ale rozprávala priateľke, v tomto bode by som sa odmlčala. Tých 8 hodín nezmyselných bolestí totiž ťažko opísať.

Ráno prišla nová smena a s ňou ľudské teplo. Stará sestrička, ktorá sa o mňa zaujímala, upokojila ma, pomohla mi predýchať kontrakciu, poradila, čo mám povedať pred primárom. S minútovými kontrakciami, ktoré už prichádzali každé 2 minúty som naňho čakala ako na spasenie. Nadránom som prezieravo prestala piť.
Nakoniec som to teda bola ja, kto povedal: „Chcem sekciu.“ Primár ma vyšetril priamo počas kontrakcie a zistil, že moje bolesti skutočne nemajú žiadny efekt. Sekciu mi prisľúbil o hodinu. Ležala som na operačnom stole, do ruky mi pomaly kvapkala infúzia a v zúfalstve som sa medzi kontrakciami snažila vyrátať, koľko sa ich do tej hodiny ešte zmestí. (Nepodarilo sa mi to.) Začal sa predoperačný ruch. Mladučká anesteziologička bola anjel, ktorý ma prišiel zbaviť bolesti a strachu súčasne. Konečne padla pamätná veta: „Vychutnajte si túto kontrakciu, je posledná.“

Operovali ma dvaja najlepší lekári, jeden z nich bol sám primár. Po celý čas sa priateľsky a pokojne zhovárali. Atmosféra bola príjemná. Cítila som len jemné dotyky. Nebolo mi nevoľno. Nebola som kus mäsa na operačnom stole. Potom mi Ju, ešte zakrvavenú, ukázali ponad plachtu a čudovali sa, kde vo mne, taká veľká, bola. O chvíľu som ju už hladkala a šúchala si svoje líce o to jej. Radosť, vďačnosť, pokoj, prijatie – to vystihovalo moje pocity tentokrát. Čo bolo predtým, som vedome nechala odplávať preč. Teraz tu bolo moje dieťa.

Stelka sa teda narodila krátko po deviatej hodine ráno. Mala 54 centimetrov a 4030 gramov. Poviem narovinu, keby som vopred vedela, čo ma čaká, nešla by som do toho. A preto som rada, že som to nevedela. Kvôli nej i kvôli sebe. Táto skúsenosť mi spočiatku nevedomky pomohla nanovo zadefinovať, čo znamená porodiť dieťa. Že to neznamená nechať ho prejsť svojimi pôrodnými cestami, ale prijať ho a milovať ho bez podmienok, s láskou mu obetovať svoju bolesť alebo hoci aj svoje sklamania, trápenia, nenaplnené očakávania a umožniť mu byť takým, akým je. A tak som vlastne aj dostala odpoveď na jednu z mojich otázok: moje telo možno naozaj nie je schopné porodiť dieťa, ja toho určite schopná som. Musela som ich porodiť dve, aby som to pochopila.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
Agnesita
Závislačka 2551 příspěvků 01.02.15 01:14

Hezké a inteligentně shrnuté. Přesné. Ano, porodila jsi dvě děti, tečka. Gratuluju!

 
jesenka33
Závislačka 3842 příspěvků 01.02.15 08:05

Tím jsem taky procházela proč císaře proč já. Navíc o 2mesive dřív tudíž ještě s pocitem něco nedodelaneho.

 
tkub
Zasloužilá kecalka 837 příspěvků 01.02.15 08:30

Tvůj deníček mi hodně pomohl. po prvním porodu sekcí mám hodně podobné pocity, mám pocit, že jsem si dítě nezasloužila, protože jsem ho neporodila. BOjím se chvíle, kdy budeme čekat druhé. stále nevím jestli ryskovat pokus o vaginální porod, nebo dobrovolně znovu podstoupit to vykořenění miminka ze mě. Stydím se za to, že jsem nedokázala porodit přirozeně

Příspěvek upraven 01.02.15 v 08:31

 
Mečounek
Ukecaná baba ;) 1431 příspěvků 01.02.15 09:25

Moc hezké a dojemné. Po prvním císaři jsem zazivala to samé, naštěstí syn byl klidné a hodné dítě. Porod trval dva dni než ho ukončili sekcí… Skrabala jsem zdi bolestí, ale stejně jako u tebe to byly bolesti, co nikam nevedly. Trvalo mi dlouho se s tím vyrovnat, a myslím, že máš pravdu, že nejde jen o zdraví dítěte, ale i matky. A nemyslím jen fyzické zdraví, ale i psychické, to se u nás strašně podceňuje. Vždyť platí SPOKOJENÁ MÁMA, SPOKOJENÉ DÍTĚ. Uzivej si svých dvou dětí, přeji krásné další dni…

 
zolycka
Kelišová 6695 příspěvků 01.02.15 09:59

Díky :kytka: :kytka: :hug:

 
moky
Extra třída :D 10666 příspěvků 01.02.15 10:12

Nádherně jsi to napsala, to zaprvé. Gratuluji k obou tvým dětem, to zadruhé. A věřím, že tvůj deníček pomůže nejedné ženské se stejnými pocity, to zatřetí. Tleskám ti za moc pěkně sepsaný deníček s pocity a přeji krásné dny s rodinou.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 01.02.15 10:21

Velmi silný příběh a dekuji za nej :kytka:

 
Adinka_2012
Ukecaná baba ;) 2132 příspěvků 37 inzerátů 01.02.15 10:43

Krásně napsané. Já osobně vím, že kdybych měla porodit sekcí, takhle bych se s tím nevyrovnala. Do porodu druhého syna jsem měla výčitky, že jsem svého prvorozeného nebyla schopna bez pomoci VEX vytlačit, i když byla tak malinký. Teď opět prožívám téměř bezmoc, že opět nedokážu dosytosti nakojit své druhé dítě. Pro mě to znamená selhání, ale nikomu se s tím už nesvěřuju, protože mě nikdo nechápe. Akorát slyším, že můžu být ráda za zdravé děti a že nekojit, či dokrmovat je přece jedno. Kde kdo vyrostl na sunaru. Ano, jsem samozřejmě neskonale šťastná za zdravé děti, ale kdo pochopí mě?…nikdo

 
Orsin
Ukecaná baba ;) 1178 příspěvků 01.02.15 12:08

Moc pěkný deníček :kytka: Maminky císařovny, prvně chci říci, že vaše pocity chápu, ale zároveň musím dodat, že jsou svým způsobem hloupé, rouháním či jak to vyjádřit. Přirozený porod ještě mámu nedělá :) a podstatné je, aby dítě bylo v pořádku.
Můj první porod, ukázkové těhotenství, porod začal skvěle, trval nějakých šest až sedm hodin…dokázala jsem to, ALE pupeční šňůra se příliš rychle, intenzivně obtáčela kolem malého krčku, nikdo nic netušil..když dceru vyhoupli na mě jak jsem ji vytlačila, cítila jsem jen to bezvládné tělíčko, nedýchala, srdíčko nebilo, někdo zařval a doprdele a pak už to lítalo…měli jsme neuvěřitelné štěstí, dceři je dnes deset let:) před rokem se mi narodil syn, ke konci těhotenství mi už nebylo dobře…mohla jsem ale pořád rodit přirozeně, přesto domluvila jsem si řízený císařský řez jako bezpečnou cestu příchodu na svět.

 
Blešík
Extra třída :D 12006 příspěvků 01.02.15 13:11

Moc krásně napsáno. V první části jsem se našla. Po akutní sekci jsem měla pocit hrozného ochuzení. Ochuzení o tu nejkrásnější chvíli, kdy miminko přistane na břiše, poprvé zabrečí, ochuzení o první chvíle toho nejcennějšího, co na světě mám. Celková narkóza vše jen umocnila. U druhého těhotenství jsem věřila, že to dopadne. Tedy na začátku. S každým týdnem má víra klesala a ve finále bylo rozhodnuto za mě. Ale na podruhé jsem měla celou noc se s tím srovnat co mě čeká, navíc sekce v částečné narkóze mi umožnila alespoň u porodu být.
Děkuji bohu za dva zdraví kluky, ale přesně jak si napsala, jde přeci i o matku

 
zolycka
Kelišová 6695 příspěvků 01.02.15 13:59

@Orsin tak nedjřív začneš tím, že pocity „chápeš“ a pak napíšeš, že jsou „hloupé“?!… promin, ale ty pocity zřejmě vlastně nechápeš :nevim: rozumím, jak to myslíš, ale ne, ty pocity NEJSOU „hloupé“…jsou přirozené a mají svoji opodstatněnou příčinu :! pocity nejsou chytré ani hloupé, pocity prostě jsou a je potřeba s nimi pracovat a brát je vážně. Kvůli takovým jako jsi ty, kteří sice „chápali“, ale zároveň přesně věděli, jak se mám po císaři cítit…jsem si dlouho připadala jako špatná matka, když mám přece takové „hloupé“ pocity, nemám se rouhat a „mám být ráda, že…“ a hlavně se nemám cítit, tak jak se cítím… :| a ono by přitom tehdy stačilo jen chápavě vyslechnout a prostě jen nesoudit.

Příspěvek upraven 01.02.15 v 14:00

 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 01.02.15 14:23

Vyborny denicek, krasne napsany a shrnuty. Myslim, ze se s tim ztotozni nejedna matka. Vzdyt nedostatek soukromi a pocit, ze s nama jednaji jak s nesvepravnou hysterkou, jsme zazily skoro kazda. Ja osobne jsem zazila dve smeny, v jedne byl personal hrozny, v druhe dobry. A jak se mi ulevilo, jen co me nekdo trochu poslouchal, povzbudil, bral vazne…
syna jsem porodila vaginalne, ale s epiduralem, takze vleze, napojena na kapackach, monitorovana zevnitr… taky jsem mela pocit, ze pro ten porod nic nedelam a bylo mi to lito.

 
pomenkova
Generální žvanilka 24098 příspěvků 01.02.15 15:00

Rozumim ti velmi..Ma za s sebou po akutnim cisari dcerku, pak planovaneho cisare se synkem ;) ;) Neco tam proste chybi.Ja tedy milovala deti hned, ale po tom prvnim porodu, kdy ja uz byla na 8 cm, ale mala nedorotovala, zelena voda, spatne ozvy, retizek na jeji hlavicce atd :think: :think: Proste moje deloha zrejme prestala pracovat..Je fakt pro vetsinu jsme matky take, ale pravdou je, ze nekde v rozvojiovych zemich by jsme nejspis ani my ani deti neprezili. Mozna tento fakt zamrzi ;)
Kazdopadne pochopila jsem te a chapu i ty pocity, ktere se nezachrani vetou hlavne, ze jsou deti zdrave ;) Zase na druhou stranu nikdy nevis, treba je pravda, ze kdyby se v cr do porodu tolik nezasahovalo, mozna by jsi porodila uplne v pohode.
Na druhe strane nejsem extremista a porody doma nemusim vubec, jen by se mel zmenit pristup, hodne casto blokuje zenu v prirozenem porodu ;) ;) ;) ;)
Proste uz dost casto to tady ctu o silenem pristupu k zene :cert:

 
pomenkova
Generální žvanilka 24098 příspěvků 01.02.15 15:02

Jo a denicek super napsany :kytka: :kytka: :kytka: :srdce:

 
Pajenka
Ukecaná baba ;) 2257 příspěvků 01.02.15 15:03

Taky jsem to mela podobne, prvni akutni SC a pak jsem naprosto nechapala, jak se muze podarit prirozeny porod. A pak 2. dite SC po 16 hodinach k nicemu a pak dokonce treti po x hodinach prirozene zapocateho porodu. Ale mela jsem mnohem lepsi pocit po 2. a 3. jelikoz jsem aspon zazila kus I. doby porodni, jen ten konec byl jiny /ale treba klestema bych rodit chtela jeste mene/, aspon to mi pomohlo. Snad autorce taky. Take to nechapu, proc se to tak stalo, nikdy jsem si zadny problem nepripoustela, ale uz jsem se s tim srovnala. Treba misto nejakeho pripadneho dalsiho potomka pujdem do pestounske pece nebo se to da brat i jako takova jedna z obeti z materske lasky. Preji autorce radost z deti a ze sveho materstvi.

 
verunkaslivka
Stálice 58 příspěvků 01.02.15 16:37

Zažila jsem při přijmu výbornou PA. Pak se ale měnily služby a taky jsem si připadala jak kdybych novou asistentku rušila od kafíčka. chovala se ke mě jak kdybych ji vše dělala naschvál…hnus :nevim:

 
kvetinka56  01.02.15 17:03

@Orsin Císařský řez není bezpečná cesta na svět, nese pro matku a pro dítě spoustu rizik, které asi moc dopředu neříkají. Přece jenom je to seriózní operace, kdyžto vaginálním porodem rodí ženy odkdy lidstvo existuje.

Prožila jsem to stejné, jako autorka článku u prvního porodu, přístup personálu šílený, cítila jsem se jako kráva a opravdu mi po porodu bylo tak psychicky špatně, že mi bylo úplně jedno, že někde leží moje dítě, pro mně cizí batůžek se stejným číslem jako mám já. Vztah k němu jsem si hledala opravdu hodně dlouho, taky jsem se cítila ochuzená o porod, o spoustu věcí, které mohli být, kdyby se někdo choval k těhotné nastávající matce jako člověk a ne stroj.
Děkuji za deníček, pomohl mi ujasnit si některé věci, taky doufám, že další porod bude normální, přirozený.

 
Nuníček
Zasloužilá kecalka 962 příspěvků 01.02.15 18:50

Ráda bych přidala názor, náš syn se narodil v 36+0, akutním SC, pro špatné ozvy, na sále mi ho ukázali na 5s, za hodinu ho odváželi ve vážném stavu do FN, věřte, že v tu chvíli mi bylo úplně jedno jestli mi prolezl vaginou, jestli mi ho dali na břicho, jestli mi ho přiložili apod., v tu chvíli jsem se jenom modlila aby to přežil (první 4 dny), pokud pominu pár nekvalitních fotek tak jsem ho viděla 3 den asi na 10 min.. Další dny (měsíce a vlastně poslední 2 roky) jsem se bála/bojím, aby byl normální. Kojit jsme taky nekojili. Svého syna miluju, vztah naskočil ihned. Možná jsem neřešila pocity „ochuzení“, že jsem nerodila přirozeně, že nebudu dobrá matka, pocity selhání apod. právě proto, že to nedopadlo tak „dobře“ jako u většiny diskutujících. Druhé snad půjde opět SC. Jinak plně chápu názor @Orsin, prostě se v tom plácají ty, které neměly jiné věci k řešení, tj. dítě bylo zdrávé.

 
Orsin
Ukecaná baba ;) 1178 příspěvků 01.02.15 19:09

@zolycka Hádat se s Tebou nebudu, protože nemám ráda útočné myšlení a komentáře, tak se nezlob. Jediné co mohu je omluvit se za špatné vyjádření, protože to slovo hloupé jsem myslela jinak, což jsi evidentně nepochopila, protože sis je vytrhla z celého kontextu a sama jsi zapomněla na tu empatii, kterou mi tak předkládáš:) a rozhodně to nemyslím ve zlém. Ještě bych jen dodala, Ty mě znáš? Že píšeš „kvůli takovým jako jsi ty“. Promiň, ale takové škatulkování bych si v životě nedovolila a nemám je ráda…A ano, s pocity se musí pracovat, ale pořád budu raději prát se s tím, že jsem syna neporodila přirozeně, ale císařem a je zdravý, než moje kamarádka, která si doslova přirozený porod vydupala a její holčička je postižená. Osobně se učím pracovat právě s těmi pozitivními, než v sobě prohlubovat to negativní. Nakonec i autorka deníčku si závěrem uvědomila, že nejde o to, jakým způsobem přivedeš dítě na svět :)

Příspěvek upraven 01.02.15 v 19:24

 
Orsin
Ukecaná baba ;) 1178 příspěvků 01.02.15 19:16

@Nuníček Děkuji, že jsi mě pochopila :kytka: Nakonec i sama autorka v závěru píše, že jí to pomohlo definovat, co znamená porodit dítě, že nejde o to zda císařem či vagínou :)

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 01.02.15 19:27

Ďakujem vám za pekné slová aj za podelenie sa s vlastnými skúsenosťami a názormi, skrášlilo mi to deň plný utierania soplíkov mojich dvoch malých pokladíkov. Je fajn vedieť, že nie som mimozemšťan, teda aspoň v tomto ;)

 
Pajenka
Ukecaná baba ;) 2257 příspěvků 01.02.15 19:31

@pomenkova je ale zajimave, ze posledni dobou, co slycham, se cisare delaji docela bezne i v tropicke Africe :think: ja tam teda byla v prvnim tehotesntvi, ovsem rodit jsem nastesti jela domu, to bych si tam neriskla 8)
Spis si ale rikam, jak by to asi s mymi porody a s detmi dopadlo ta pred 200 lety…protoze maly musel ven „jen“ na zaklade ozev a to porod jeste ani nezacal…

 
Nimanka
Závislačka 2943 příspěvků 01.02.15 19:32

Moc mě těší že nejsem sama která si po porodu sekci myslela že selhala… odstupem času si říkám že hlavní je že moje holčička je zdravá a že je tu mezi námi :hug:

 
zolycka
Kelišová 6695 příspěvků 01.02.15 19:32

@Orsin není mi jasné jak jsem to z kontextu vytrhla :nevim: škatulkování?…svým výrokem jsi mi připomněla jiné lidi, kteří také takto uvažují.. a takto se snažili povzbudit, poradit, kontrovat vlastní zkušeností…a tím ukázat, že si nemám „nač stěžovat, mám být ráda a přestat se v tom nimrat, protože podívej jááá!!!nebýt císaře, tak tu nejsem, dítě tu není…“…jenže ona tahle strategie fakt nepomáhá ikdyž je o tom okolí skálopevně přesvědčeno…a tak je na to potom ta maminka po CS úplně ale úplně sama a ještě si pripadá jako nevděčná a rouhačná :nevim: Kde měla být zařazena ta chybějící emaptie?! :nevim: Ano autorka si to sice uvědomila, ale k plnému uvědomění ji vedl až druhý porod. Ale není třeba dále o tom diskutovat. Každá máme jiné zkušenosti. :kytka:

Příspěvek upraven 01.02.15 v 19:39

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 01.02.15 20:06

@zolycka S tými pocitmi si to krásne vystihla, proste sú nezávisle od našej vôle a treba ich spracovať. :palec: Násjť porozumenie u druhých v tom veľmi pomáha. Zhodneme sa aj na tom, že treba mať pochopenie aj pre pocity tých, čo majú inú skúsenosť a preto nám nie celkom rozumejú :?: ;) Pri prvom pôrode, po prvom dni vyvolávania, keď som vôbec netužila, čo so mnou bude, som na vzdychárni strávila krátky čas so ženou, ktorá krátko pred tým porodila dve mŕtve deti. Dodnes na ňu myslím, a bol to jeden z faktorov, čo mi pomohol zmeniť optiku. Čo by nám tak k téme povedala ona?

 
Orsin
Ukecaná baba ;) 1178 příspěvků 01.02.15 20:35

@zolycka Neznám tě, proto si netroufnu Tebe ani Tvé výroky hodnotit nebo na základě nějaké asociace Tě škatulkovat, a tak následující slova budou o mně:)Nejsem zastáncem sebelítosti, rezignace, živení negativních pocitů, ale toho, aby člověk těžil z toho pozitivního, radoval se z věcí dobrých a věř, že velmi dobře vím, o čem mluvím. Jsem člověk, který když k někomu přijde, tak neříká, jasně, vím, jak ti je, jo je to hrozná škoda, taky bych se cítila zle, jasně, ciť se tak, máš mou podporu. Jsem člověk, který ke druhému přijde, pohladí po vlasech a řekne, chápu tě, pobreč si, dostañ to ze sebe, ale neutápěj se v tom, opakuj si to dobré, zkus v sobě nechat jen to pozitivní, jsem tvoje opora. Empatie je o více přístupech a každému pomáhá něco jiného. :kytka: Žádàš empatii ode mě, tak ale buď i Ty empatická :) Buďme tedy empatické vzájemně :kytka: opravdu jsem nic nemyslela ve zlém.

Příspěvek upraven 01.02.15 v 20:52

 
Orsin
Ukecaná baba ;) 1178 příspěvků 01.02.15 20:47

@niezabudka Ano autorko, i mě bylo líto, že jsem se synem neprošla přirozeným porodem, mooc se to ve mně pralo a zvažovala jsem to snad milionkrát, proto jsem napsala, že chápu:) ale zároveň jsem si vybavila to nehybné tělíčko mé dcery, martyrium vyšetření, zdravotních následků, proto jsem k tomu přidala to slovo hloupé:)
Někteří lidé chtějí empatii, ale pak by ji také měli umět dát :)
A jak jsi sama teď napsala, co by řekla ta maminka, jíž dítě zemřelo? Osobně si neumím představit větší bolest, jak smrt dítěte a v takovém porovnání jsou skutečně některé naše pocity hloupé:) myslím, že Ty chápeš, jak jsem to slovo hloupé myslela:)

Příspěvek upraven 01.02.15 v 20:54

 
pomenkova
Generální žvanilka 24098 příspěvků 01.02.15 20:53

@Pajenka jo ono jde o to kde presne se delaji, oni uz neukazuji zeme kam se lekarstvi jeste ani zdaleka moc nedostalo, kdyz si uvedomime ze kazdych 15 sekund tam nekde umira dite.Ano vetsinou hladem, ale na co je pak bud cisar, nebo spontanni porod, kdyz to dite pak chudak nekde zemre hlady :nevim: :nevim: :nevim: :(
No nic to bylo jen zamysleni-jinak mas pravdu pred 200 lety zadna sance jako ;) ;) ;)
No budme radi, ze tu sanci uz mame a ze deti jsou zdrave, ale chapu i ty pocity :kytka: :kytka: :kytka: :kytka: :kytka:

 
zolycka
Kelišová 6695 příspěvků 01.02.15 21:14

@Orsin @niezabudka co by řekla maminka, které miminko zemřelo?…nedokážu si ani představit :,(…ale to se mě nijak netýká, to mi nijak v té mé situaci nepomůže, nijak mi neulehčí to vědomí, že je na tom někdo hůř (a někdo zase lépe)…:nevim: ale to neznamená, že konkrétně já se nějak utápím nebo nimrám…jen jsem typ člověka, který na to zpracování pocitů potřebuje delší čas, který se potřebuje dobrat až k samotné jejich příčině (tzn. proč mě cs tak rozhodil? cítím se méně matkou? proč? hraje tam nějakou roli mé vlastní dětství? vztah s mojí mamkou?…atdatd)a pak teprve se ty pocity nějak „rozplynou“. Tím, že bych si říkala, že ta a ta maminka je na tom tak a tak a já vlastně „jen řeším toto“, „tak se holka prober, vlastně nemáš co k řešení“…tím bych to jen rozumově posunula do pozadí a ono by to tam čekalo na svou příležitost :nevim: takovou zkušenost mám sama se sebou zase já :kytka:

Příspěvek upraven 01.02.15 v 21:15

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 01.02.15 21:42

@Orsin Ano, naozaj to vyzerá, že sa chápeme. :D Ale vieš čo, v čase, keď ma to všetko trápilo, by sa ma to slovo „hlúpe“ asi dotklo. A zase sme pri emóciách, ženské jedny :mrgreen:

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 01.02.15 22:00

@zolycka mne to tiež trvalo dlho - predlho, vlastne viac ako dva roky, a stále som sa k tomu vracala a prehrávala si všetko v hlave… A okolie často veľmi nevie, čo hovorí… Ja sama som mala dovtedy na sekciu veľmi skreslený pohľad. Želám ti všetko dobré :hug:

 
zolycka
Kelišová 6695 příspěvků 01.02.15 22:03

@niezabudka i já tobě :) :kytka: :kytka:

 
nelley
Nováček 1 příspěvek 01.02.15 22:04

Váš první porod je jako by jste popisovala ten můj. A s pocity toho, že Vám dali cizí dítě jsem se nemohla vypořádat ještě 3 měsíce potom. Náhodně jsem na Váš článek narazila a upřimně jste mě uklidnila, že jsem to tak necítila jen já. Známé kolem mě byly ze svých miminek unešené a já nešťastná z toho, že to necítím jak ony. Ovšem malá si mě postupně omotala kolem prstíku a teď jsem nejšťastnější na světě, že ji mám. Děkuji Vám za článek a přeju Vám jen to nejlepší!!! :mavam:

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 01.02.15 22:39

@nelley Ďakujem. Mimochodom, tiež som na emimino kedysi zablúdila z rovnakého dôvodu :D

 
Orsin
Ukecaná baba ;) 1178 příspěvků 01.02.15 22:53

@niezabudka Rozumím, možná jsem to slovo „hloupé“ měla dát do uvozovek, aby bylo jasné, že jsem je myslela na základě svých prožitků v pozitivním smyslu, nikoli v negativním :)
Ještě jsem chtěla dodat, že každý jsme jiný, a protože jsem se osobně skrz práci setkávala s lidmi, kterým umřelo dítě, ženy, jež byly znásilněny nebo je mlátil manžel, nebo rodinami, jejichž deti jsou těžce postiženy, tak jsem se naučila ten život a vlastní bolístky vnímat trochu jinak, vyhostit vtíravá negativa a plně si uvědomit, že se mám skutečně královsky :D Ale každý se pereme s věcmi po svém, každého se to vše jinak dotýká :)

Příspěvek upraven 01.02.15 v 23:03

 
Pudloslava
Vesmírná mluvilka 31240 příspěvků 02.02.15 08:02

Muj otec vzdycky rikal, ze bohac s beztproblemovym zivotem se muze hroutit z toho, ze nesezene spravny kachlicky do koupelny.
Kazde proste proziva to nsvoje trapeni.
Relativizovat je urcite spravne, ale taky trochu tolerovat pravo na to individualni proziti. Mamince, ktere dite zemrelo u porodu, by zase neco mohla rict maminka, ktere zemrely dve skolni deti pri autonehode. Tak bychom se mohly dostat k tomu, ze tesknit by mely pravo jen prezivsi obeti holocaustu.

Příspěvek upraven 02.02.15 v 08:03

 
Pajenka
Ukecaná baba ;) 2257 příspěvků 02.02.15 09:13

@pomenkova no nekde v nedostupnem pralese urcite ne, ale ve velkych mestech jo…no je fakt, ze nektee deti tam ziji na ulici a vubec je to tam slozite, pokud jde o rodinne pomery.
Tak taky si rikam, ze muzu byt rada, ze ziju kde ziju a kdy ziju, z tohoto hlediska, ze mam zdravy deti ;)

 
pomenkova
Generální žvanilka 24098 příspěvků 02.02.15 10:05

@Pudloslava :palec: :palec: :palec:

 
Ladie
Závislačka 4540 příspěvků 3 inzeráty 02.02.15 12:08

Krásně napsaný deníček!
Taky jsem si zažila podobné porody. První - 19 hodin kontrakcí, kapačky s oxytocinem, injekce na tohle, na tamto… A nakonec akutní CS, protože jsem se prostě neotvírala. Po porodu jsem byla fyzicky i psychicky totálně vyřízená, do toho syn i 18 hodin denně hystericky řval a já ho nesnášela, vyčítala mu, že nechtěl vylézt sám… Cestu k němu jsem si našla asi až v jeho půlroce a přísahala, že další dítě NIKDY!!

Po třech letech a třech měsících mě čekal další porod. V porodnici na kontrolách se se mnou zpočátku ani nechtěli bavit. Rovnou mi vrazili papíry, abych si vylítala předoperační vyšetření, podepsala souhlasy a vyfasovala termín CS. Pro klid duše jsem si vše vyřídila, ale pak si vydupala, že prostě chci aspoň zkusit rodit normálně!
1.1. předtím, než jsme chtěli jít kouknout na novoroční ohňostroj, tři dny před termínem, se mi rozjely kontrakce, které jsem si užívala (ne, nejsem masochistka :mrgreen: Jen jsem věděla, že je to naposledy a byla jsem ráda, že si dcera sama řekla, kdy chce na svět). Bohužel, za 6 hod. kontrakcí jsem se otevřela o 1 cm. Tak jsme se s doktorem domluvili, že to nemá cenu a za půl hodiny se CS narodila dcera.
A všechno jinak, než u syna. Jsem úplně v pohodě, o operaci jsem po dvou týdnech nevěděla, dcera je zlatíčko a všechno je sluníčkové :mrgreen: :mrgreen: Prostě teď jsem neměla pocit ukradeného porodu.

 
Tullia
Ukecaná baba ;) 2156 příspěvků 2 inzeráty 02.02.15 14:05

Je mi líto vás, co vás trápí pocity, že jste neporodily přirozeně. Já osobně si myslím, že mě by to netrápilo. Já jsem sice vaginálně porodila, po vyvolání a jsem na to hrdá ve smyslu jako podání velkého sportovního výkonu, ale pak mi museli udělat pod narkózou revizi kvůli placentě. Já to beru tak, že nebýt dnešní medicíny, řada z nás by prostě při porodu umřela. Buďme rády, že máme krásné zdravé děti a že žijeme nyní, kdy nám medicína mohla k nim pomoct.

 
Retezka
Kecalka 415 příspěvků 03.02.15 18:59

Nádherné. Přesně, jako u nás, první synek šel císařem a já jsem si vyčítala že jsem ho prostě nedokázala porodit. Donesli mi ho na sál až zabaleného, vůbec jsem nevěřila, že je to naše dítko. Teď čekáme druhé mimčo, jsem zvědavá, jaké to bude teď ;)

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 03.02.15 19:46

@Retezka Verím tomu, že lepšie :)

 
Retezka
Kecalka 415 příspěvků 03.02.15 20:01

I já doufám. Ale ve své podstatě bych byla i ráda, když už bych musela na císaře, tak aby mi miminko alespoň ukázali hned, abych jej mohla pohladit… ;)

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 03.02.15 20:03

@Tullia samozrejme, že máš pravdu, to si asi každá uvedomuje, ale tvrdiť, že by ťa to netrápilo… no, to je odvážne. Mňa to tiež ani nenapadlo, že by som to tak zle mohla niesť a o to viac ma to potom zaskočilo. Pocity vznikajú nezávisle od rozumu a vôle, to čo môžeme urobiť je ich ovládnuť a zracionalizovať a o to sa asi aj každá žena snaží… nik sa v tom zrejme nevyžíva :think:

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 03.02.15 20:10

@Retezka želám ti to. A veľa spraví aj to, keď si vopred pripravená na to, čo ťa čaká. A tiež, že už si mama, to mení pohľad na všetko :srdce: a učí nás nesebecky zabúdať na to, čo chceme či nechceme :mrgreen:

 
hanyny
Ukecaná baba ;) 1176 příspěvků 03.02.15 22:46

Deníček mě zaujal, je moc pěkně napsaný. Já mám 3 děti, všechny jsem porodila normálně a jsem překvapená, že maminky, které přivedli mimi na svět císařem, to prožívají tak těžce a je mi to líto. Ale po druhé stránce to chápu, já měla podobné pocity u prvního dítěte kvůli problémům s kojením, dcerka byla u prsu 10× za den i půl hodiny, nevypila skoro nic, málo přibývala a já se cítila jako neschopná matka, že neuživím své dítě. Nakonec jsem kojila 11 měsíců, ale ty nervy prvního půl roku bych nepřála nikomu ( kojení, odstříkávání, dokrmování, zánět prsa, rozkousané bradavky do krve..). Záviděla jsem všem matkám, co bez problémů kojily a děti jim přibývali kilo měsíčně :).
Takže myslím, že chápu ty pocity vlastního selhání, ale hlavu vzhůru, mám kamarádku, která porodila 2 děti císařem a třetí normálně :mrgreen:.

 
hanyny
Ukecaná baba ;) 1176 příspěvků 03.02.15 23:24

Ďalšie rozčarovanie prišlo vo chvíli, keď som zistila, že reči o tom, ako rodička v danej pôrodnici môže byť po celú dobu pôrodu s manželom na jednej z viacerých pôrodných miestností, sú kecy. Nejaký čas som strávila na jednej z izieb šestonedelia, chvíľu na verejnej chodbe s manželom, čo sa však nepáčilo úradujúcej sestre, a tak sme boli oddelení. Na izbu čakateliek so mnou nesmel.

Tak z toho jsem taky v šoku, to tak v dnešní době ještě někde funguje? Manžel byl se mnou u všech tří porodů (ve Zlíně) celou dobu, hned po vstupním vyšetření jsme dostali svoji porodní místnost s vanou a to nebyl žádný nadstandart. Byla jsem tam celou dobu porodu ( u prvního dítěte 16 hodin) a pak ještě 2-3 hodiny po porodu nás tam nechali v soukromí užít si miminka :srdce:. A to jsem si myslela, že to je dnes už běžné všude. :nevim:

 
Maja D
Povídálka 13 příspěvků 05.02.15 15:20

Krásně napsáno, s tvými pocity se úplně ztotožňuji. Ale ve finále opravdu není důležité jak se miminko dostane na svět, ale že je v pořádku a s ním i jeho maminka.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček