Andělíčkov - Andílek Honzík Akira

shaya  Vydáno: 28.06.07

Utíkal čas jako voda v řece, skákal přes kameny a zurčel jako horský potůček, až se pohár mojí duše naplnil čekáním a přišla moje chvíle. Pět let volalo moje srdce naprázdno, dítě jsme si prostě nemohli dovolit. Ale já už nedokázala dál čekat. Ale dítě nepřicházelo.

Jako každá žena po neúspěšném snažení jsem oplakala každou osamocenou čárku na testu, srdce mi krvácelo a sebevědomí klesalo. Nevšímala jsem si podivného pobíhání na wc, kdy jsem se sotva vrátila, ale prostě musela jít za chvilinku znovu… Že mi najednou nestačí láhev vody denně, jak to bylo obyčejně. Že mi po ránu není zrovna do zpěvu, dokud nevypiju čaj s cukrem, přestože zá:,–(ně nesladím. V duchu jsem si pomýšlela na cukrovku, ale tohle… v době, kdy už jsem to téměř vzdala…
Menstruace se nedostavila. Jeli jsme na návštěvu k manželovým rodičům, a při večerním grilování se objevil čáp. Obkroužil nás a zmizel. Nebe se za ním zavřelo, a já tomu slibu nevěřila. Týden jsem bojovala sama se sebou, snažila se nebláznit, ale nakonec jsem přeci jen sáhla po testu. Seděla jsem v pět ráno na záchodě, po tvářích se mi řinuly slzy, a v rukou jsem svírala ten tenoučký proužek papíru… a na něm… dvě růžové čárky…
Ten den dostal manžel nejkrásnější dárek na světě. Jako malé dítě z vánočního dárku serval mašličku z krabičky a nedočkavě nahlédl dovnitř. Chvíli jen koukal na ty malinkaté ponožtičky… Pak mu to došlo. Ten pohled nikdy nezapomenu. Neřekl ani slovo, ale ta tichá prosba v očích mluvila za něj. Přikývla jsem.
Malovala jsem si v hlavě pohádku o tom, že budu pracovat co možná nejdéle, ale člověk míní… Už po měsíci těhotenství jsem ťukala na ambulanci s krvácivým špiněním… za týden zase… a to už se mně nikdo na názor neptal. Doma a ležet! Vyberte si, mladá paní, buď dítě, nebo práce. Měla jsem v tom jasno.
A tak ubíhaly dny a já se těšila z miminka. Oslavila jsem přelom prvního trimestru, šťastná a s mylným vědomím, že už máme nejhorší za sebou. Krátce na to jsem ucítila motýly ve svém bříšku… První pohyby… A vzápětí telefon: „Výsledky krve jsou špatné, máme podezření na Downův syndrom…" A tak mě čekala moje noční můra - odběr plodové vody… Proplakala jsem věčnost, ležela v posteli a štkala jako raněné zvíře, nechtěla jsem ani vědět, co by bylo, kdyby… Stále jsem přemlouvala Boha, aby mi miminko nebral, modlila se, i když jsem ateistka… Z posledních sil jsem se snažila být šťastná, abych miminku neubližovala, vyprávěla jsem mu o věcech, které možná nikdy nepozná, sedávala u stolních her a učila ho hrát Člověče, nezlob se…
Snad to byly moje prosby, moje slzy, které pro nás získaly ještě několik měsíců… Všemi testy jsem prošla, snad není jediný, kterým by nás netrápili. Ale vydrželi jsme, dokázali to. Byl mojí silou, dokud mi ho nevezmou, půjdu přes všechny spadlé kmeny, kamení a strže… A maličký rostl. Kůže na bříšku se napínala k prasknutí, běhající boule mi věčně vyrážely věci z rukou, a já se tomu smála… Byla jsem šťastná. Tryskem se blížilo první datum porodu… Jako na pokyn začalo bříško klesat už dva týdny před porodem. Těšila jsem se, tak strašně moc! Jenže termín minul a moje bříško stále vcházelo do dveří jako první. Nevadí, ještě máme přece jeden termín. Vše už bylo dávno nachystané, pomalu jsem prala oblečky, manžel přidělal do skříně další poličku: „Abys měla všechno po ruce", říkával mi. Už stačilo jen ustlat postýlku…
Od prvního termínu utekl měsíc a přišlo moje druhé datum. Den pravdy, říkala jsem si. Zdály se mi hrozné sny o tom, že porod vůbec nebolí! Byla jsem z nich nervózní, ale nebála jsem se. Jediný můj strach byl ten, abychom se oba tatínkovi vrátili… „Jestli se nevrátím…" „Vrátíš se." „Ano, ale kdyby-" „Vrátíš se!" „Poslouchej mě, prosím…" A tak jsem si u něho vyprosila jméno Jan Akira pro našeho syna, kdybych se nevrátila… Víc jsem mu odkázat nemohla. Ani na vteřinu mě nenapadlo přemýšlet, že to může být i jinak…
Druhý termín byl pryč a já začala denně docházet do nemocnice. Poslíčky se hlásily plnou měrou, bříško dávno sestouplé, miminko nachystané. Zítra už nechoďte, řekli mi pátý den přenášení. Přijďte až pozítří rovnou na příjem.
Ještě den večer jsem cítila kopance - oh, bylo mu vážně těsno… Večer jsme uléhali do postele, já s bříškem natočeným k manželovi. Oba jsme ucítili to lehounké šťouchnutí a usmívali se. Jsme na konci cesty… Budeme mít syna! „Zítra jim řeknu, ať nám pomůžou. Už je to moc. Strašně se bojím, že se mu tam něco stane…" šeptala jsem ještě manželovi.
V noci jsem se probudila se zvláštním pocitem. Jsi vystresovaná z té nemocnice, neblázni a spi… Utěšovala jsem sama sebe.
Ráno. Manžel vstal, políbil mě na rozloučenou a slíbil, že hned po práci mě navštíví. „Kdyby něco, okamžitě volej!" mámil ze mě slib. Ještě jsem se šla ošplouchnout do vany, neb i my jsme dávali naději babským pověrám „jojo, milování, to vám ten porod určitě vyvolá!„. Ještě jsem táhla tašku do auta a smála se, když mě táta vyprovázel před porodnicí. „Mám jít s tebou?“ „Ne, tati, tohle zvládnu. Jdu přece jenom na příjem, neboj. To je v pořádku.„
Sestra se mě ujala okamžitě, nakázala mi, abych se převlékla, změřila tlak a mě ani ve snu nenapadlo proti něčemu protestovat. Ještě změříme ozvy srdíčka…
Jenže v bříšku bylo ticho. Ozvy se nenašly. Ani tehdy, ani pak. Na chvíli mi zasvitla naděje, ale bylo to jen moje splašené srdce, které se jim slabě ozvalo. Kolem mě stály tři sestry, všechny ustarané a bezradné. Jednu jsem vzala za ruku, aniž bych si to uvědomila, a pevně ji sevřela. Kousala jsem se do rtu, a přísahám, že nikdy nikdo neslyšel tolik slibů, které jsem dala Bohu výměnou za život svého syna. Ale nabídla jsem málo… Ani na surové pohození bříška miminko nereagovalo… Bylo zle. Lékařka na ultrazvuku se jen smutně podívala na svého kolegu - u každého z nich jsem byla na začátku cesty s krvácením! „Je mrtvý…“ vydechla jsem odevzdaně. Věděla jsem to. Přikývla.
Chtěla bych říct, že nevím, co bylo pak, ale pamatuju si každý detail. Na srdcervoucí křik z mého nitra, na prosbu, aby zavolali manžela, na vozík, kterým mě vezli na sál, přestože jsem tolik chtěla jít sama…
Bylo osm hodin ráno. Dostala jsem vyvolávačku a antibiotika. Ležela jsem. Zvonek. Slyšela jsem hlas svého muže, jak se ptá, jestli už je to tu, kde jsem, jak mu sestřička Lucinka, které jsem u ozev svírala ruku, klidně a bez náznaku říká, aby se převlékl. Vstoupil do pokoje a mě se sevřelo srdce. „Lásko… Co se děje?" stačil mu jediný pohled. Vrhnul se ke mně a klečel mi u postele. Objímala jsem ho, v slzách jsem se mu omlouvala za tohle strašné selhání, za všechno, za našeho syna, kterého si nikdy nepochová. Byla jsem mučednicí na hranici a sama toužila si ji podpálit… Plakal.
Bolesti se pomalu začaly hlásit a on mě podpíral při mém pochodování po sále. Byli jsme tam sami. Pod dohledem, ale v soukromí. Každým krokem jsem se blížila ke smutnému cíli. V jedenáct hodin mi trhli vodu. Byla jsem otevřená sotva na dva centimetry… Vyvalila se ze mě záplava odporných barev, podlamovaly se mi nohy, motala se mi hlava… A najednou strašná bolest! Řekli mi, že v takových případech se epidurální anestezie dává automaticky, aby se maminka netrápila, ale já měla tolik odvahy, že jsem je odmítla! Co jediného pro svého chlapečka můžu udělat, než tohle? Bolesti byly hodně silné a dlouhé s intervaly po minutě. Běhala jsem mezi sprchou (abych si ulevila od bolesti) a postelí (protože mi bylo tak strašně špatně!), abych těch pár metrů překonala mezi kontrakcemi, ale nedařilo se mi to. Strhla jsem ze sebe košili a odmítla si cokoli obléct. Bylo mi to jedno. Chtělo se mi řvát lítostí, aby celý svět věděl, jak strašně strašně STRAŠNĚ trpím!!! Ale nemohla jsem. Nemohla jsem dokonce ani plakat…
Obracela jsem se v posteli a bojovala s osudem. Modlila jsem se, aby se stal zázrak, aby se maličký narodil a já uslyšela jeho pláč… A s každým otočením z jednoho boku na druhý zůstalo bříško ležet na té původní straně, nechtělo se ani hnout… Najednou bylo tak strašně těžké, jako celý svět… Jako kámen, bez života… mrtvé…
Bylo čtvrt na tři, když jsem poslala manžela pro Lucinku, že už nemůžu. Že už to nedokážu. Nečekal mě ten krásný konec, neměla jsem tedy ani dost odvahy a sil. Lucinka mě vyšetřila a zhodnotila na šest centimetrů. Ještě čtyři… Jak dlouho, zpovídala jsem ji… Dvě hodiny, odhadla to, a já vyčerpaně sklouzla na postel. Díkybohu… už jen dvě hodiny… Jenže po každém vyšetření se porod trochu rozjel, i po tomhle. Přišly tlačící stahy. Na jedné ruce jsem držela muže, druhou jsem svírala Lucinku. A společně jsme prodýchávali každý stah. Až už to nešlo. Dva centimetry…
Lucinka odběhla k telefonu. Bylo tři čtvrtě na tři, když jsme vyrazili na dalekou cestu k porodnímu křeslu…

Honzík se narodil v pondělí 15.1.2007 v půl čtvrté odpoledne, měl 4450g a 53 cm. Byl to krásný a rychlý porod, nebýt toho jediného… Ležel doktorce na předloktí a ručky i nožky mu bezvládně visely… Dlouho měl manžel z toho pohledu zlé sny… Lucinka se mi jemně vysmekla ze sevření a zmizela. Věděla jsem, že odnáší malého… neviděla jsem to, ale cítila. A NIC JSEM NEUDĚLALA!!! Naše vzájemné pouto se zpřetrhalo jako měsíční vlákna…

Nemůžu to nikdy pochopit, nemůžu nikdy zapomenout. Smím jenom vstát a jít dál, se svěšenou hlavou a ztrhanou tváří. Už nikdy nebudu tolik šťastná, jako jsem mohla být. Těžký úděl mi osud nachystal. Nemůžu vyhrát každý boj, vím, ale nemůžu se vzdát! Plním svoji duši jezerem ze slz, jednou snad také stanu na druhém břehu, abych mohla obejmout tu krásnou nevinnou bílou labuť, která tam na mne čeká…

Jsem mámou anděla…

Shaya

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Munz
Stálice 86 příspěvků 28.06.07 01:26

Milá Shaya, je mi hrozne ľúto čím si si musela prejsť, napísala si svoj smutný príbeh krásne, a mne je teraz do plaču nad toľkou nespravodlivosťou. … Dúfam, že už sa s Tebou nebude osud viac zahrávať a konečne sa na Teba usmeje šťastie v podobe zdravého bábätka, len sa nevzdávaj. Myslím na Teba
 Kati

 
kacenka001
Kecalka 157 příspěvků 28.06.07 06:55

Mila Shayo… probrecela jsem cely tvuj clanek.
Vsechno ma v zivote svuj vyznam… Nic se nedeje jen tak. Prosim, bud statecna a nevzdavej se.
Vim, je to hodne tezke, ale zkus se odpoutat od minulosti a divat se dopredu. Ne stale za sebe, na to, co se stalo… Minulost uz nezmenime, musime ji prijmout a jit dal… 
Preju ti hodne stesti a sil!!
 Jana.

 
Jerrysek
Kecalka 499 příspěvků 28.06.07 08:25

Milá Shayo!  

I když se vůbec neznáme, při čtení Tvého smutného, ale krásně popsaného článku se mi řinuly slzy po tváři hroznou rychlostí, ani kapesníky jsem měnit nestačila :-(. Je mi hrozně líto toho co Ti osud nachystal, nechápu a stále si dávám otázku PROČ????  Proč si musí některé maminky projít něčím tak strašným jako ty? ! To je to nejhorší pro ženu, dle mě, přijít o poklad o vytoužený poklad, který nosí pod svým srdíčkem.
I já si prožila verdikt doktorů na podezření Downova syndromu, taky šla na plodovou vodu, nespočetně krát se modlila, hrozně bála, strašně moc plakala, bála se pohladit svoje rostoucí bříško, … ale DÍKY BOHU, moje prosbičky byly vyslyšeny a vše proběhlo tak jak má, se šťastným koncem.  

MILÁ SHAYO, ZE SRDCE TI PŘEJI, ABY JSI SE BRZO DOČKALA, A NEMÝLÍM-LI  SE, DO TŘETÍCE SE VÁM TĚHOTENSTVÍ VYDAŘILO, NA KONCI NA TEBE ČEKAL KRÁSNÝ PLÁČ, TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ, NA KTERÝ SE NIKDY NEZAPOMENE. MUSÍŠ BÝT SILNÁ, BOJOVAT S OSUDEM A NEVZDÁVAT TO!!!! KOUKEJ SE DO PŘEDU A VĚŘ, ŽE SE JEDNOU VŠECHNO ZLÉ V DOBRÉ OBRÁTÍ!!!!!! DRŽTE SE SMANŽELEM OBA DVA!  

Jana

 
monicka-S
Ukecaná baba ;) 1406 příspěvků 28.06.07 11:23

Milá Shayo asi jako každý jsem proplakala tvůj krásný příběh o andělíčkovi Honzíkovi. Vím, že je to težké,ale věř¨mi, že všechna bolest se strčí někam dozadu a ty budeš v náručí držet malinkatý voňavoučký uzlíček lásky:-) Tak strašně mi to připomělo mojí bolest, jen to bylo trošku jinak já rodila a těšila se na tu „nejzdravější“ holčičku - nakonec jsem musela čekat dlouhých půl roku na její smrt, protože měla VV neslučitelné se životem:-(  Cítila jsem se asi jako ty - nechtělo se mi žít a ještě ke všemu unás nešlo otěhotnět přirozenou cestou. Myslela jsem, že mi pukne srdce - říkala jsem si proč je bůh tak zlý - napadala snad všechny věřící - obviňovala se co jsem udělala špatně -odpovědi nepřicházely - však ani nemůžou - je to prostě život. A teď ti chci napsat to nejdůležitější když jsem to snad ani nečekala tak jsem přirozenou cestou otěhotněla a dneska mám zdravou 2letou Barunku. Nevzdávej to bude dobře a ty dojdeš ke svému vytouženému zdravému miminku. Vím tö já to cítím:-)  

Monika

 
anlea
Ukecaná baba ;) 2475 příspěvků 28.06.07 12:09

Shayo,
tvůj příběh je úplně stejný jako ten můj jen s tím rozdílem že u nás musely porod ukončit císařským řezem. Když jsem se probudila po narkóze a ptala jsem se kde je malý t,ak mi nikdo nechtěl odpovědět,pak jsem se dočkala manžela který mi řekl tu nejhorší věc,že malý Venda nežije. 45 minut se ho snažily oživit ale marně.Stalo se nám to necelý měsíc před Vámi,21.prosince. Ta bolest a pocit selhání je ve mě pořád ale snažím se na to nemyslet.   Dnes jsme byly na ultrazvuku a svitla nám naděje. Jsem 6 týdnů těhotná a věřím že tentokrát to vyjde,ten náš andělíček nám to určitě ohlídá.   Hrozně moc ti přeji abyste se i Vy dočkaly svého vytouženého miminka, Alena

 
Verunka
Zasloužilá kecalka 574 příspěvků 28.06.07 12:26

ahoj,

je mi líto co jsi si prožila. I já mám něco podobného za sebou. Potratila jsem taktéž 15.1.2007 v 11 h­odin dopoledne.
Drž se. I pro mě to není lehké, ale čas je dobrý lék, už to nebolí tolik.

 
Kakamila
Stálice 76 příspěvků 28.06.07 12:42

…zrovna dneska jsem si říkala, jak mě ty děti zlobí.....zrovna dneska jsem sí říkala, že jsem se zase nevyspala, protože i děti měli divokou noc. Shayo, tvůj příběh mě přesvědčil o tom, že tento den je ten nejkrásnější z celého mého života. Přeji tobě i tvému manželovi sílu, snad i pochopení, zapomnění  a hlavně naději.
 Kamila

 
Mava
Generální žvanilka 24584 příspěvků 28.06.07 12:59

Milá Shayo,  

přečetla jsem si Tvůj příběh a na konci mi tekly slzy po tvářích. Je moc smutné to co jste Ty a Tvůj manžel museli prožít, ale jak sama píšeš musíš vstát a jít. Taky jsme o jedno dítko přišli. Ta prázdnota v té chvíli je nejhorší a dnes se radujeme s dvouletého chlapečka. Moc Ti přeji, aby jsi i Ty nalezla to štěstí a měla ten vytoužený poklad.
Hodně sil a hodně štěstí,
přeje Mava

 
tynda
Zasloužilá kecalka 879 příspěvků 28.06.07 13:02

Shayo,
utírám slzy.
Je mi tě moc líto, už to musíš mít vybrané na celý i příští život dopředu.
Jednou jsme se setkaly na chatu,četla jsem i Tvoje stránky,ale opravdu pokaždé mě Tvůj smutný příběh zasáhne.
Přeji Tobě i tvému muži už jenom ty šťasné dny.  

Tynda

 
Gabule
Závislačka 3236 příspěvků 28.06.07 14:02

Shayo!Takové příběhy bych neměla číst…prostě v těhu si snažím nic nepřipouštět a každopádně takové věci by se neměly stávat!!!

Moc na Tebe a Tvého muže budu myslet a držte se!!!!!!!

Gabka a spol.

 
Vitka
Kecalka 152 příspěvků 28.06.07 23:23

Milá Shayo,
tolik jsi mě dojala svým příběhem - asi proto, že jsi to tak nádherně napsala. Zase jsi mi připomněla, že všechno na tomto světě máme darováno jenom na  chvíli, i ty děti.  Ale můžeme naštěstí doufat, že se s nimi  zase jednou setkáme někde  jinde. Nikdo z nás neví, proč se tyhle věci stávají, ale věřím, že  se  to určitě jednou dovíme.
Přeji Ti velkou sílu a  naději. 
 Viťka

 
hope
Zasloužilá kecalka 826 příspěvků 29.06.07 09:50

Shaya: krasne jsi to napsala… i kdyz to nic krasneho neni… i kdyz tvuj pribeh znam, stejne tady bulim jako zelva… zivot je nekdy strasne nespravedlivy..... drzim palecky, aby jsi i ty.. stejne jako katty drzela uz brzy v naruci ten svuj kus stesti…

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 29.06.07 16:16

Shay, my se známe, co říct, doufám, že na podruhé vše dobře dopadne a ty uslyšíš ten nejkásnější pláč na světě. Opatruj se.

 
vavryska
Stálice 67 příspěvků 02.07.07 22:17

Milá Shayo,
moc mě mrzí čím jste si s manželem museli projít. Po tváři mi tekly slzy jako hrachy, že jsem musela počkat, abych mohla vůbec psát. Když už chce člověk vše vzdát, a má pocit, že mu chybí síla jít dál, tak pořád je tam jiskřička naděje. Přeji Vám, aby z té jiskřičky byl brzy plamínek v podobě nového miminka, a aby jej za žádnou cenu už žádný vítr nesfoukl. Neboj vše se v dobré obrátí a i vy budete držet v náručí ten největší poklad na světě. Držte se, myslím na Vás :-)

 
Diblik
Kecalka 468 příspěvků 05.07.07 17:58

Moc bych si prala, aby se takove veci na svete vubec nedely, ale na to jsem prilis maly pan. Slzy utiram do posledniho z papirovych kapesniku a jen doufam, ze ten vodopad slz, co jsme vsechny za Tveho Andilka Honzika vyplakaly, Ti prinese brzy noveho Plavacka! Drzim palecky a neztracej nadeji!!

Diblik

 
Petisa
Extra třída :D 13211 příspěvků 09.07.07 12:32

Pane bože…proč jen se tohle musí dít…
Já neměla sílu to ani najednou dočíst,musela jsem od toho článku odcházet,abych ho vůbec dočetla,natož to prožít…
Shayo,
já ani nevím,co Ti mám napsat,nic nezmenší Tvou bolest a ani nemůže.Mám pocit,že každé slovo je tak nicotné a hloupé.
Přeji Ti ze srdce,ať  jsi zase šťastná ,Ty i Tvůj manžel a pevně věřím,že jednou budete! I s Vašimi dětmi!Osud Vám to dluží,musíte věřit a bude zase všechno v pořádku.Jsi silná žena,držím Ti moc a moc palce.

 
lamvinek
Zasloužilá kecalka 728 příspěvků 24.07.07 09:20

Milá Shayo je mi to moc líto, ale věř že jednou zažiješ ten krásný okamžik a budeš chovat své zdravé dítě v náručí, jak poplyne čas i tvá bolest bude menší.
 Barča

 
Radunka
Ukecaná baba ;) 2087 příspěvků 18.02.08 20:26

Shayo - jak se máte? Jak se daří? Tvůj příběh o Honzíkovi čtu po několikáté a pořád brečím. Musí to být obrovská bolest, kterou nechci nikdy zažít a netuším, jak se s ní maminky vůbec vyrovnají…  Mám o den mladší holčičku, než by byl Honzík, Bůh mi dopřál být maminkou a já mu za to děkuji. Ty taky budeš, pevně tomu věřím, modlím se…
 pa

 
Sati
Extra třída :D 11440 příspěvků 18.02.08 20:47

Radunko, Shaya založila svoje stránky www.mimiangel.cz , tam se dozvíš vše o ní i co je u ní nového.

 
Radunka
Ukecaná baba ;) 2087 příspěvků 18.02.08 21:00

Sati děkuji za tak rychlou reakci, na stránečky se určitě podívám, ale právě jsem zjistila, že je v 15tt což je supeeeer. Hlavně ať všechno dobře dopadne!!

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele