Až na samé dno

kiki.kiki.piki  Vydáno: 03.09.15

Jak moc jsem chtěla, jak málo jsem se těšila a jak špatně jsem toho svého cvrčka přijala. Některé z vás mě nejspíše odsoudí, jiné pochopí, další si z toho vezmou ponaučení a ostatní si prostě jen přečtou příběh plný šílenství.


3 komentářů

Děti jsem chtěla už velmi brzo. Věk tak akorát mi přišel v 19 či 20. Příklad jsem měla ze svých rodičů, kteří mě měli brzy (mamce bylo 17, taťkovi 21) o rok později mi pořídili ještě brášku a za dalších 17 let si každý pořídil dítě s někým jiným.

Ten generační propad nebyl velký, ba naopak by se dalo říct, že se jednalo o nejlepší věkový rozdíl. Rodiče věděli co potřebujeme, šli s dobou a snažili se přizpůsobit tempu svých dětí. Když jsem viděla rodiče ostatních dětí a jejich nesmyslné zákazy, žasla jsem. Když mi bylo 17 mamka si pořídila dalšího prcka a taťka taky.

Jelikož máma pracovala, o ségru jsem se starala hlavně já, občas jsem byla bezradná, občas na ni zakřičela a občas nesnášela vše, co dělala, ale říkala jsem si, že to je prostě tím, že není moje, ale jinak jsem ji přeci měla ráda. Tohle všechno mě přimělo k tomu, že jsem dítě chtěla co nejdřív, jenže člověk míní a světe div se někdo mění. Prošla jsem si pár vztahy více méně vážnými a i přes to, že jsem antikoncepci neužívala od 19 let, otěhotnění se nekonalo.

Než začnu vyprávět celý příběh toho, jak se vlastně ta moje holčička semlela, shrnu příběh svůj.

Rodiče byli sice chápaví a drželi s námi krok, ale dětství jinak nebylo nic moc. Přišla jsem si odstrkovaná a opomíjená, byla jsem tiché dítě, které si snad ani neprošlo pubertou a snažila se všem vyhovět a být pro každého nejlepší. Pro někoho tak malého velký nápor, byla jsem často nemocná a navštěvovala psychologickou poradnu, nenáviděla jsem to.

Zhruba ve 14, kdy jsem pořád byla tiché dítě a navíc psychicky šikanovaná od ostatních puberťáků, doktorka rozhodla, že všechny mé nemoci pochází z psychického stavu a ocitla jsem se již přímo u psychologa. Odmítla jsem ho navštěvovat a raději použila svůj rozum a rozhodla se světu postavit. Stal se ze mě člověk navenek sebevědomý, cílevědomý a všehoschopný, uvnitř to tak ale nebylo, byla jsem stále vystrašená a hlavně neskutečně vystresovaná tím vším přetvářením sama sebe, abych mohla na tomhle světě uspět.

Takhle jsem to vedla dlouho, hodně dlouho. Získávala zaměstnání na vysokých postech a dělala vše pro to, aby mě ostatní obdivovali a byla jsem pro ně nepostradatelná. Má poslední práce a stres mě naprosto dodělal a já skončila na antidepresivech. Ve 25 letech jsem si poprvé uvědomila, že mám opravdu problém a že jsem hold o něco více psychicky labilní než ostatní lidé. Ukončila jsem vztah, přestěhovala se a rozhodla začít úplně znovu.

Stále jsem ale myslela na to, že jsem něco propásla a že děti, které jsem v tomhle věku chtěla mít již 3, mi prostě proklouzly mezi prsty tím, jak jsem se hnala za dokonalostí a tím, že všem dokážu, že mám na to být dobrá.

V době největšího propadu jsem se již znala s mým nynějším partnerem a otcem naší dcerky. Nemilovali jsem se, prostě jsme spolu jen spali. On chtěl děti stejně tak jako já (ve svých téměř 37 již na děti měl čas). Pak se něco stalo a sex přešel v city. Tehdy mi bohužel oznámil, že dle dávného vyšetření nemůže mít děti přirozenou cestou.

Nechala jsem si tedy vypsat žádanku od svého gynekologa na nový spermiogram, abychom věděli, na čem opravdu jsme. Neřešili jsme to a vyšetření odkládali. City začaly opět upadávat, sex začal být nudný a pomalu jsme se schylovali ke konci našeho vztahu. Věděli jsme to oba, ale ani jeden z nás nedokázal udělat ten první krok ke konci vztahu. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná.

Bylo to ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že v 27 letech jsem na děti již stará, že mám nefungující vztah a hodlám to ukončit. I přesto jsem měla z těhotenství radost. Opravdu velkou. Věděla jsem, že partner mě již také nemiluje a tak jsem se rozhodla, že budoucnost našeho vztahu nechám na něm. Neměl se k tomu říct mi, že už se mnou být nechce i když jsem se ho jasně zeptala, a tak jsem mu poté oznámila, že jsem těhotná.

Reakce jako z filmu se nekonala, nadšení nepřišlo. Nežili jsme spolu, vzdálenost mezi námi byla 170 km a každou naší návštěvu provázeli jen hádky. Dala jsem mu spoustu příležitostí k tomu mě opustit, přesto to neudělal. Dohodli jsme se, že se alespoň budeme respektovat a nebudeme se podvádět. Čekala jsem, že když děti chtěl, že se bude zajímat, že bude chtít vše sdílet, ale nic z toho se nekonalo. Jezdil spíše ze slušnosti a při příležitosti, kdy jsme nebyli spolu, byl s jinými ženami. A já byla zoufalá, neustále ubrečená a naštvaná.

Můj průběh těhotenství nebyl rizikový, přesto mi první 4 měsíce bylo velmi špatně, nevolnosti byly od rána do večera. Radost mi dělala jediná věc, a to můj pejsek, chodili jsme spolu denně tak na 4 hodiny ven, ale i to mi později z důvodu velkých bolestí břicha bylo zakázáno.

Měla jsem v tom období podle všech svých plánů cítit neskutečnou radost a na vše se těšit. Všechny okolnosti však přispívaly pouze k tomu, že jsem vše dělala automaticky. Těhotenství mi rozbilo vše, co jsem dělala a měla ráda, a já začala toho tvora uvnitř nesnášet. Byly chvíle, kdy bych nejraději nebyla, aby nebylo nic a hlavně, aby nebylo těhotenství.

Strašně jsem se bála, hlavně toho že by mohly přijít opět deprese, případně poporodní deprese a nebo laktační psychóza, a tak jsem se snažila tyhle stavy potlačovat a nalhávat sama sobě, že vše bude v pořádku. Tento stav se zlepšil až kolem konce 7. měsíce. V tu dobu jsem se začala stěhovat do Příbrami. Musela jsem odejít do města za partnerem, jelikož jemu jako vojákovi nedovolili přestup na kasárny do Pardubic, kde jsem měla byt já.

Vztah mezi námi dvěma se lepšil a lepšil se i můj vztah k těhotenství. Takže ve chvíli, kdy už bylo vše tak nějak v normálu, jsem si to přesto neužívala z důvodu vyřizování bydliště, běhání po úřadech a podobně. Už jsem alespoň neměla ty černé myšlenky. Na otázku typu „Už se těšíš, až bude miminko s vámi?“ jsem však stále byla alergická. Byla jsem ráda, že budu mít dítě, ale že bych se těšila, tak se můj stav nedal rozhodně popsat. Teď si mnoho z vás řekne, že jsem ten typ lidí, co nikdy neměl mít děti, ale já bych se mnohem víc těšila na koupi nového štěněte než na dítě.

Porod jsem si zvolila v Pardubicích, takže 3 týdny před porodem jsem se přemístila do bytu svých prarodičů a čekala, až to přijde. O týden později, 17. 7. v pátek, přijel i partner, který si vzal dovolenou, aby mne podpořil. I on se začínal zapojovat a zajímat o to co a jak. Byl najednou jako vyměněný a já už v tu chvíli věděla, že ho mám opravdu ráda, ale pořád jsem z hlavy nemohla vyhnat to, že se v průběhu těhotenství scházel s jinými ženami a domlouval si s nimi sex přes net.

Porod přišel na řadu o 9 dní dříve, než byl termín, a to 20. 7. Přichystané už jsem vše měla a zároveň jsem měla sepsané i porodní přání. Ve čtvrt na 3 ráno mi praskla plodová voda, a to jen tak málo, že jsem si nebyla jistá, zda se opravdu jedná o začínající porod. Do porodnice jsme vyrazili až o 2 hodiny později, kdy mi odtekla další část plodové vody.

V 5 hodin ráno mě přijali, vzali si ode mě všechny věci a porodní přání. Bolesti nepřicházely. Doktor který se mě ujmul mi oznámil, že budou čekat 24 hodin, a pokud nenastanou kontrakce, přejdou k vyvolávání. V 8 hodin ráno mě připojili na monitor, v 10 ráno mi bylo oznámeno, že miminko má špatné ozvy, že mě budou sledovat, ale že musím být pořád připojena na monitor.

Chtěla jsem mít možnost co největšího pohybu, ale bohužel to možné nebylo. Můj porodní plán byl sestavený tak, že jsem si přála co nejpřirozenější porod, žádné vyvolávání, žádné protrhnutí vaku, žádná anestetika, pouze aromaterapie a hlavně hodně pohybu. Přes to, že vše neprobíhalo tak, jak mělo, snažili se mi vyhovět a možná, že to byla ta největší chyba a já si to všechno krutě prožila.

Porodní asistentky se snažily pomocí aromaterapie rozjet kontrakce a zlepšit ozvy, bylo to moc příjemné, ale k ničemu. Zhruba ve 12 hodin odpoledne opět přišel doktor, že to vůbec nevypadá dobře a že porod budou muset vyvolávat, že ví že podle porodního přání si to nepřeju, ale že to nevypadá vůbec dobře a že vše vypadá na císaře. Rozhodl se mi však ještě vyhovět a s vyvoláváním počkat.

Ve dvě odpoledne už však bylo rozhodnuto, převezli mě na porodní pokoj a začali porod vyvolávat pomocí oxytocinu. Partner, kterého pustili ráno domů, za mnou přijel a celou dobu na porodním pokoji byl se mnou. Byli jsme dohodnuti, že zůstane jen na první dobu porodní a na hlavní porod odejde a poté přijde až ve chvíli, kdy bude miminko na světě.

Po oxytocinu jsem se nevyhnula ani pouštění vody. Nastaly kontrakce, podle doktora však špatné, byly pouze do podbřišku. Jako úlevový prostředek jsem využívala pouze aromaterapii, i když bolest byla strašná, bála jsem se že by mohla nastat ještě větší, kdy opravdu budu potřebovat injekci (do epidurálu bych nešla za žádných okolností), že jsem se rozhodla bolesti vydržet.

Nejhorší bylo, že jsem se nemohla hýbat a musela jsem stále ležet. Kolem 4. hodiny mi bylo opět oznámeno, že bude muset dojít k císařskému řezu, ale nejprve mi zvýší dávky oxytocinu, ale že si nemyslí, že to pomůže. Pomohlo a ozvy miminka začaly být mnohem lepší, kontrakce však byly stále jen do podbřišku. Císař se tedy odložil a čekalo se.

Celý den jsem nejedla a už jsem si myslela, že z toho všeho prostě zkolabuji, nakonec mi pomohl hroznový cukr. Partner se mi snažil ulevit, tak mi občas držel kontrolky na monitor, abych mohla sedět na míči. Po všech těch útrapách, zlepšujících se a zhoršujících ozvách, špatných kontrakcích apod. bylo v 10 hodin večer rozhodnuto, že císař je nezbytný, a tak jsme si prošla veškerým kolečkem porodu a nakonec jsem skončila na sále.

Nechala jsem si dát celkovou anestezii a ještě před usnutím zažívala děsný strach. Pak už si nic nepamatuji. Jen přítel vyprávěl, že mu dali miminko na bříško, že holčička měla šňůru okolo krku a bříška, a proto nemohla sestoupit, a že já jsem císaře nesla velice špatně. Upadala jsem ještě několik hodin poté do bezvědomí a jediné, co si pamatuji, je jak jsem se na JIP klepala, třásla a naříkala a vůbec jsem nevěděla, že to vše pochází ode mě, ještě teď se za to stydím.

Na JIP mi nikdo nic neřekl, když jsem se zeptala, zda se narodila holčička a zda je v pořádku, bylo mi jen řečeno, že asi jo, ale že mi to přijdou teprve říct. Nejhorší je, že na jednu stranu mi to bylo jedno.

Rozárka se narodila ve 22:40, sestřička mi ji přinesla ukázat další den ráno asi v 5 hodin, dovolila mi pohladit si její ručičku, ale u mě to nevyvolalo žádný mateřský cit, žádné zlepšení stavu, žádné něžné pocity.

Z důvodu velké porodnosti, uzavřené porodnice v HK a stop stavu v Chrudimi, byla Pardubická porodnice přeplněná, a tak mě z JIP převezli na normální pokoj již kolem 12. odpoledne. Pak to vše začalo naplno.

Porodní asistentky nosily Rozárku na přisátí, nikdo mi nic neříkal, nevysvětloval, prostě ji jen přinesli, drželi ji, drželi prso a tlačili ji na mě. Jediné, s čím jsem měla spojené to, že dceru uvidím, byla bolest, nic jiného.

Již ve středu se rozhodli, že mi dají dceru na pokoj, jediné, co jsem cítila, byla bolest a únava, nic víc, a představa, že mám dceru celý den u sebe pro mě byla nepředstavitelná. Nikdo se mne však neptal a všichni jen tlačili na to, jak je důležité kojit, jak je důležité mít dítě co nejdříve u sebe apod. Tak jsem mlčela a snažila se.

Doktor však po vyšetření zjistil, že ještě nejsem schopná se o prcka starat a ať to řeknu porodním asistentkám. Po výměně služby si k sobě Rozárku zase vzaly sestřičky. Cítila jsem úlevu. Snažila jsem se dát do kupy a nevnímat, že necítím to, co bych měla, a přemáhala jsem se. Když mě nikdo neviděl, brečela jsem a v každé chvíli, kdy to bylo třeba, jsem se snažila dokázat sobě i ostatním, že je vše v pořádku.

Ve čtvrtek večer jsem se sama rozhodla, že si malou vezmu k sobě a pomalu se s ní zkusím sžít. V pátek ráno přišel však další šok, z důvodu přeplněné kapacity se rozhodli, že mě i Rozárku pustí domů. Nikdo se neptal, zda se na to cítím, prostě jen „jdete domů, určitě vám někdo pomůže, hlavně musí malá přibírat a nesmí žloutnout“ a ádijé.

Po příjezdu domů se nad malou každý rozplýval a gratuloval. Z důvodu, že jsme si našli byt ve čtvrtém patře bez výtahu a já byla po císaři, jsme se rozhodli, že začátky budeme u rodičů partnera. Přítel měl ještě 14 dní dovolené, a tak mi se vším pomáhal, vše vypadalo, že je celkem v pořádku, jen jsem nepotřebovala mít dceru stále u sebe, nepotřebovala jsem si s ní povídat a chovat ji, brala jsem si ji spíše jen na kojení nebo když ji nikdo jiný nemohl utišit v pláči.

Zato partner se rozplýval, stále ji nosil, ňuňal, prostě se do ní zamiloval. Otočil o 100 %, začal mi říkat, že mě miluje, že jsme jeho lásky, že o nás nechce přijít a já mám pocit, že je to jen kvůli Rozárce, prostě jako by si řekl, že to k tomu patří a že když chce ji, musí mít i mě.

Než příteli skončila dovolená, rozhodla jsem se, že se vrátíme do bytu, který jsme měli připravený, že si pořídím šátek, abych mohla chodit s malou a psem ven a hlavně, abych okolo sebe už neměla ty lidi, kteří se rozplývali a byli přehnaně pečliví. Zdálo se, že je vše v pořádku a že vše zvládnu.

První den, kdy byl partner v práci a já s dcerkou sama doma, to ještě bylo dobré, každý den se však mé pocity začaly zhoršovat. Všude člověk jen čte jak matka trpí se svým dítětem, když ho něco bolí, když pláče, když je nešťastné, ale já trpěla sama za sebe a ne za ni.

Kdykoliv brečela, nesnášela jsem ji, každý den jsem měla silnější pocit s ní zatřást či cokoliv jiného, aby už konečně přestala, musela jsem se neskutečně držet, abych neudělala něco, čeho bych litovala. Jediné, co jsem v těchto chvílích cítila, byl hněv, a tak jsem křičela a i toho litovala.

Posledních pár dní se vše zlepšuje, nemusím se už tak moc ovládat, nekřičím, občas mi ujede nějaké sprosté slovo. Malá pláče častěji víc a intenzivněji, ale já se snažím.

Chápu, že spousta z vás nechápe, ale potřebovala jsem tento příběh napsat a předat dál, protože věřím, že i to mi částečně pomůže. Věřím, že za pár týdnů, možná měsíců, se dostaví ta opravdová mateřská láska. Vím, že mám dceru ráda, i když asi ne tak moc, jak bych měla mít, ale každým dne je to lepší, každým dnem ji častěji hladím, začínám si s ní povídat, pusinkovat ji častěji a celkově se více chovat jako máma.

Stejně tak ale vím, že už nechci žádné další dítě, že už nechci absolvovat vše, co jsem zažila, veškeré to zklamání, smutek a selhání. Vím, že nechci, aby muselo další dítě trpět kvůli tomu, že jeho matka je nevyrovnaná. Vždy jsem chtěla děti 3 a jedno adoptované. Teď už ne, s klidem mohu říct nikdy. Chci pouze jedno, a to naučit se být dobrou mámou, aby má dcera nikdy nemusela přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby měla jiné rodiče.

Závěrem vám, co to čtete, chci popřát hezký průběh života, těhotenství i mateřství a klidný průběh porodu. Také chci upozornit, že v případě, že nejste psychicky v pořádku, měli byste to řešit, kor v případě, pokud si chcete pořídit děti. To nejdůležitější je klid pohoda a vyrovnání se sama se sebou, až v tu chvíli je člověk na dítě opravdu zralý a připravený. To přeji vám všem a doufám, že i já se do tohoto stavu jednou dostanu a dám dceři tolik potřebné lásky, pocitu jistoty a bezpečí, kolik si jen zaslouží.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
Anonymní  03.09.15 00:21

Naprosto chapu, taky jsem si tim prosla, ze dite pro me bylo jako cizi. Bylo mi jedno, i kdyz treba rvalo… :,(
Poradim jen, ze je nejlepsi se uklidnit ve vedlejsim pokoji, zhluboka dychat.
Ver, ze bude lip! :kytka:

 
zuzka131313
Zasloužilá kecalka 768 příspěvků 03.09.15 00:35

Určitě bude lip… Držím palecky :srdce:

 
Anonymní  03.09.15 00:37

:hug: Aboslutně vás chápu, ve chvíli kdy sem na dítě byla úplně sama sem měla co dělat aby sme oba přežili, snažím se na to zapomenout a doufám že ani ono neví. I na pohotovosti kvůli naraženým kůstkám v ruce sem musela jet (uznejme že praštit vší silou do zdi je sice hovadina ale lepší než opětovně křičet na miminko)… Držte se :hug:

 
asimka
Stálice 92 příspěvků 03.09.15 00:46

Po denickach plnych porodu a tutununu je tohle trochu jine kafe… Moc tobe a asi jeste vice tve dceri drzim palce, abys k ni nasla cestu. Jsi v kontaktu s psychologem i ted? Laktacni psychicke problemy dovedou mlatit ledaskym…

 
asimka
Stálice 92 příspěvků 03.09.15 00:49

A mimochodem, obzvlast ta posledni (zivajici) fotka je silene roztomila…

 
jruz
Zasloužilá kecalka 871 příspěvků 03.09.15 01:33

Když jsem to četla, tak jsem brečela - hlavně za Tebe. Zažívala jsem hodně podobné stavy - navenek vyrovnaná, vtipná, „úžasná“, všezvládající, uvnitř pocitově rozervaná a bolavá a vyhořelá. Nikdy nikdo nic nepoznal, jenom Josífek, a to mi došlo až v okamžiku, kdy jsem jej začala opravdu milovat. Najednou se jeho chování vůči mně změnilo, ikdyž mé vůči němu zůstalo stejné. Prostě jen vycítil, že jej máma má ráda. Protože děti mají senzory a pudy, které jsme my již dávno někam „zakopali“, a ač se před malou budeš chovat „ňuňuťuťu“, tak malá vycítí, že je to jen hra.
Dej tomu čas, je to vše čerstvé, ale pokud by se to nelepšilo, návštěva psychologa mnoho zmůže.
Přeji hodně štěstí Tobě i malé.

 
sarinka83
Kelišová 5729 příspěvků 03.09.15 03:30

Ocenuji uprimnost a přiznání si situace, ne Kazdy je schopny přiznat si to. zažívá to podle mne spoustu maminek jen to ne při znají navenek a ani sobe ne. prošla jsem si podobným pocitem po narozeni mého chlapečka. od narozeni křičel neskutečně moc a já to horkotezko zvladala. dne je mu téměř 2 roky já mam 2mesicni dceru a oba miluji nade vše i když jsem na tu Lásků musela taky chvilinku čekat, než se utrepe a vyvine. drž se a vydrz! vše bude lepší, prcek ti zacchvili začne dávat hodně. :hug:

 
Malike
Echt Kelišová 8163 příspěvků 03.09.15 03:50

Klobouk dolu za přiznání..věřím ze s odborníkem v zády to bude jen a jen lepší.

 
vantili
Kecalka 207 příspěvků 03.09.15 06:59

Že máš psychické problémy si uvědomuješ. V pořádku. Ale proč je neřešíš? Proč se nesvěříš do rukou lékaře? Když už ne kvůli sobě tak kvůli dceři. To co popisuješ opravdu není normální. A nejde jen o to, co cítíš, ale jak žiješ celý svůj život. Do jakých situací se dobrovolně dostáváš. Jaké partnery si vybíráš. Bože můj. Spíš s chlapem, kterého ráda nemáš, pak ho ráda máš, pak chceš dítě, pak to vyjde, chlap spí vesele s druhými dál, pak ho zase máš ráda, pak nevíš jestli Tě náhodou nemá rád jen kvůli dceři…z toho by bylo zle i mně a to jsem psychicky celkem v cajku. Nechci být zlá, ale proč má Tvoje problémy (kterých jsi si dobře vědoma) odnášet dítě? To je velmi sobecké…

 
Trinetka
Ukecaná baba ;) 2196 příspěvků 03.09.15 07:14

Co se týče porodu a poporodního stavu, byla jsem na tom podobně, žádný příval lásky se nekonal.. Jasně dceru sem měla ráda, ale nějaká nevyvětlitelná láska se nekonala.. Šílený bolesti po císaři.. Bylam sem fakt ráda, že sem vyhrála boj o nadstandart a manžel byl se mnou, já bych se bolestma prostě neposadila jen tak.. Bolesti, že sem si nemohla z lehu ani sednout nebo se otočit z boku kam sem byla uložena jinam se konali ještě asi 14 dní.. Teď sou malé 4 měsíce a je to jiné, mnohem víc se směje a já cítím, že ji fakt zbožňuju.. Takže se snaž vydržet, vážně bude líp.. Nevím kam to vložit v tom textu, tak to připíšu nakonec.. Malá 11.den života oněmocněla a skončila na JIPu, a já byl skoro naštvaná už od porodu, že pokud má někdo něco ohledně malé něco dělat byla sem to já, matka.. Přišlo mi, že mi naložili na ramena celý svět a malou sem, ne přímo nesnášela, ale neměla sem ráda ten pocit, že to je celý na mě, když sem úplně zničená, nevyspalá, prsa nalitý bolestivě ( nejdřív mlíko nebylo, pak teklo proudem pořád) a neskutečná zodpovědnost.. Manžel se sice snažil pomáhat, ale když malá plakala nebo v noci to bylo jen na mě.. Také sem měla pocit, že s ní už zatřesu, zařvu.. Člověk se musí překonat..

 
tehunehu
Ukecaná baba ;) 1199 příspěvků 03.09.15 07:54

:srdce: napsala jsi to přesně, musíš se vypořádat sama se sebou. Někdy ani odborníci nejsou všemocní a sto lékařů, sto chutí, takže Tě chápu, ale je potřeba s tím něco dělat. Hlavní je, že jste s malou spolu, třeba tím jak poroste, poroste i tvoje láska a porozumění k ní, protože už nebude neforemné miminko, ale malý človíček :srdce:. Hodně štěstí a pevnou vůli, pevně věřím, že to spolu dokážete! :mavam:

 
plysatko
Ukecaná baba ;) 1825 příspěvků 03.09.15 07:55

…drž se, není to jednoduché, moje první bylo podobné…, cestu k malé jsem si hledala taky nějaký ten čas…, poradila bych ti jedno, dojdi k odborníkovi, už jen to, že to řekneš někomu cizímu, nezaujatému, bez přetvářky tak jak to cítíš, ti moc pomůže, uleví se ti… :hug:

 
beruska03
Kelišová 7465 příspěvků 03.09.15 08:00

Oceňuji Vaši upřímnost, že jste nám sdělila Váš příběh, ale vyhledejte odborníka ať dcerka netrpí :think: i Vám se pak uleví… kamarádka si prošla něčím podobným a říká, že po začátku léčby se ji udělalo dobře a že lituje, že nešla k dr dříve… nenechte to dojít daleko!

 
dendule4
Závislačka 4585 příspěvků 03.09.15 08:02

Máš krásnou holčičku, já jsem teda taky po porodu z dcery úplně nejásala. Když mě jí přiezli na pokoj první co mě napadlo bylo: Tak ted Tě tu mám a už na celý život. No co já s Tebou budu dělat? :mrgreen: :mrgreen: Ale časem jsme si na sebe zvykly, popár dnech si nás oba získal, ted už á to naše štěstí skoro 3roky a miluju jí nesmírně moc!!! Držím palceat to dobře dopadne, ale určitě bych vyhledala pomoc odborníka a nespoléhala na to, že to nějak dopadne. To miminko za to nemůže ;)

 
DianaAndílek
Ukecaná baba ;) 1084 příspěvků 03.09.15 08:05

Naprosto chápu tvé pocity. V roce 2008 se mi narodil syn s vrozenou vadou. Už od začátku mě všichni připravovali na to, jak moc bude nemocný atd…takže jsem si ani mateřské pouto nevytvořila a čekala, co bude…naštěstí se žádné jejich prognózy nevyplnili…ale! já se musela naučit ho milovat. Bylo to velmi těžké…když se pak narodil druhý, tak jsem už na sále věděla, že ho miluju. Dnes je miluju oba stejně, ale učte se milovat dítě, které vám mohlo zemřít…děs. Chápu tě :potlesk:

 
Lada84
Ukecaná baba ;) 1284 příspěvků 03.09.15 08:08

Jeden z nejsilnejsich denicku tady. Hodne stesti cele rodine. Je na case si uvedomit, ze nejste obet, vyrust z toho pocitu, ze vam bylo ublizovano, prevzit plnou zodpovednost za svuj zivot a prestat litovat vseho co se stalo. Kazdy den je novy den, zacnete ten dnesni jako nova zenska, ktera se neboji a ktera se nelituje :kytka: Bude to chtit hodne sil..

 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 03.09.15 08:15

Myslim, ze budes a jsi dobra mama, protoze to, co si sama za sebe uvedomujes, spousta lidi ani neresi. Ze ti obcas ujedou nervy, to naprosto chapu, ja jsem v prvnim tydnu po porodu mela chut vzit dite a vyskocit s nim z okna. Musela jsem se silou vule ovladnout. Predpokladam, ze nevyspani + hormony udelaly sve.
Uplne smirena nebo naleznuta v roli mamy jsem se ucitila kolem devateho mesice miminka. Jako od prvni chvile jsem citila velky ochranitelsky pud a velkou zodpovednost, ale ze bych se rozplyvala laskou, to bohuzel ne. Obcas jsem na to dite koukala a nechapala, kde se vzalo, proc se plouzim po svete nevyspala, nic nestihajici, co jsem komu udelala za takovou reholi. Holt jsem mela ubrecene nespici miminko. Zlepsilo se to casem. Dneska mu jsou 3 a pul, miluju ho nadevse, uz si zivot bez nej nedokazu predstavit. Ale kolik sil me stoji, to jsem si vedoma porad, ale jak tady nedavno zaznelo v jednom denicku: moje dite je muj nejvetsi spotrebitel a dodavatel energie zaroven.
Verim, ze bude lip a ze to zvladnes. Za to, co sis prozila jako mala, nemuzes a je pravda, ze deti odkryji nase vlastni vnitrni zranene ja. Pokud na dite kricis, mozna, ze na tebe jako malou taky kriceli.
Ja jsem nastesti od prirody strasne trpeliva, takze jsem se vzdycky ovladla a ovladam, snazim se na maleho zbytecne nekricet - na me byla matka hodne prisna a obcas, kdyz citim, jak mi ujizdi nervy, uplne vidim ve stejkne situaci moji matku, jak hystericky krici, ja se ovladnu - a citim frustraci ci vztek vuci moji matce - takove vycitave „vzdyt to JDE i jinak“.
Takze ve mne materstvi taky probudilo rozporuplne pocity.

 
LennaZS
Ukecaná baba ;) 2318 příspěvků 03.09.15 08:16

Úžasná intimní zpověď. Denicek jsem hltala a v mnoha věcech se poznala..hlavně v té první části. Dost věcí jako bych psala já. Muselo být těžké takhle se veřejně otevřít. Moc ti držím palce!!! :srdce:

 
Labuť19
Kecalka 206 příspěvků 03.09.15 08:36

Doufej, že si tohle nikdy nepřečte tvoje dcera.. :roll: Když máš takovéhle psychické problémy, tak sis opravdu měla radši pořídit to štěně ze kterého by si měla větší radost než z malé. Možná by to bylo lepší, kdyby sis hledala lepšího chlapa, kterej by tě miloval. Spát s někym koho vlastně nemiluješ, jen kvůli tomu, aby jste měly dítě, které ty vlastně nesnášíš. :nevim: Co když se ty city k malé nedostaví ani za 2, 4 nebo 10 let? Bude si připadat odstrkovaná stejně jako ty.. Budeš si na ní vylévat zlost, budeš na ní křičet pokaždé, když se ti nebude líbit, že si nechce hrát sama, že jí něco bolí a ty jí budeš muset věnovat věškerý svůj čas? Na nic nečekej a choď aspoň k tomu psychologovi, pokud se ti rozjede třeba laktační psychoza, pak tě můžou napadnout i horší věci než jen s ní zatřást. :? Přeji tvé Rozárce hodně štěstí do života, ať je to taková bojovnice jako při porodu, protože to bude opravdu potřebovat :pankac: A tobě přeji ať pobereš rozum do hrsti a dáš se do kupy, už kvůli ní i sobě. :kytka:

 
ivašot.
Závislačka 4253 příspěvků 2 inzeráty 03.09.15 08:39

@vantili Přiznám se, že mám z celého deníčku úplně stejné pocity. Zakladatelku opravdu asi provází psychické problémy větší část života. Myslím, že je potřeba řešit s pomocí odborníků.
Držím palce.

 
ivašot.
Závislačka 4253 příspěvků 2 inzeráty 03.09.15 08:43

@Labuť19 Taky nějak nejsem schopná zakladatelce projevovat pochopení a slibovat, že bude dobrá matka. Podle mě má prostě problémy před, kterými zavírala oči a neřešila je před těhotenstvím a teď prostě jen vygradovaly. A nezbývá než doufat, že nepřerostou ještě v něco horšího.
Myslím, že zejména partner a rodina by si o těch pocitech měli přečíst, aby dokázali s řešením situace pomoci.

 
pe-terka
Echt Kelišová 8190 příspěvků 03.09.15 08:46

Hezký a upřímný deníček. Já jsem po porodu prvního dítěte měla podobné pocity bezradnosti, i když ne v takové míře. Vyplývaly z mé rodičovské a asi i sociální nezralosti. Ale postupně se to hodně vylepšovalo.
Myslím, že toho na tebe bylo prostě dlouhodobě moc a vše dovršil nepřirozený a komplikovaný porod. Zarazila mě možná jedna věc - postrádám v deníčku postoj Tvé matky k Tobě, váš vztah. Nabyla jsem dojmu, že Tě jako malou nechala svobodně fungovat, ale příliš citů, pozornosti, péče a zázemí Ti nedala…Navíc jsi se pak starala o JEJÍ dítě! Ani v situacích, kdy jsi jako dospělá zažívala vztahové a emoční kotrmelce, ji nezmiňuješ. Osobně si myslím, že toto může být důvod, proč se stále tak jaksi hledáš - chybí Ti ten rodičovský základ. Ale může to být celé nesmysl, vycházím jen z deníčku.
Každopádně gratuluju k Rozárce (je krásná), k tomu, že jste si s partnerem našli k sobě cestu - a přeji jen to nej :kytka:

Příspěvek upraven 03.09.15 v 08:49

 
andilek2766
Závislačka 2753 příspěvků 1 inzerát 03.09.15 08:59

Velmi silný deníček…Drzim Vam oběma palce, abyste si k sobe tu cestu našly. Treba pak bude to pouto o to bič silnější. :hug:

 
sparaxis
Kecalka 190 příspěvků 17 inzerátů 03.09.15 09:06

V jedne sice tenke ale moudre knizce o diteti, bylo napsano, ze ani materska laska nemusi byt hned automaticka, ale ze ze je to vzajemny proces davani a brani, tedy ze to prochazi vyvojem a chce to cas. Svou roli jiste sehrlo i to, ze porod byl cisarem, mela jsem to podobne.jen do budoucna, pozdeji s vychovou ditete a s vychovnymi preslapy, zacnete resit i svuj vztah s rodici hlavne tedy matkou, jak oni vychovavali vas a na povrch mohou zacit vyplouvat neocekavane emoce…

 
kacaba379
Ukecaná baba ;) 1420 příspěvků 03.09.15 09:15

Opravdu silná osobní zpověď. Po prvním porodu jsem se cítila dost podobně, koncem šestinedělí se situace začala dost lepšit, ale cestu k synovi jsem pár měsíců hledala. Věnovala jsem se mu, nosila ho, kojila ho, spala s ním v posteli, ale docela dlouho jsem si zvykala na to, že jsem matkou. Další dítě jsem pár týdnů po porodu taky nechtěla…no syn má něco málo přes 3 roky, žeru ho a už má dokonce i devítiměsíčního bráchu :-). Jako nejsem úplně ta super trpělivá matička, ale kluky miluju :-). Šestinedělí je někdy fakt dost krušné! Přeji, ať je brzy líp! :kytka:

 
Keltka
Kecalka 297 příspěvků 03.09.15 09:29
Jsi dobrá, ale na druhou stranu-řeš i sebe

Ahoj, krásné přiznání…, vím, že asi psychoterapie je to poslední, po čem teď toužíš, ale určitě je to něco, co by ti pomohlo. Sama jsem proti psychoterapeutům, ale jednou jsem v jednom případě za jedním došla a schůzka mi pomohla pohnout se dál /stačila jen jedna!/. Moc ti přeju, abys našla cestu především sama k sobě, začala se mít ráda, našla si své aktivity a náhled na život, samozřejmě i lásku k tomu malému tvorečkovi, sama píšeš, že se to lepší. Ale v kritickém případě /například rozchod s partnerem/, by se to mohlo proti dítěti zase asi obrátit. Takže to určitě řeš. Jinak tvoje pocity jsou asi částečně normální - po porodu asi každá maminka hned nejuchá (roli hraje velká únava, zdravotní stav, taky to, že tě propustili dřív domů, atd.).

 
verulicek  03.09.15 09:45

Deníček se mi velmi líbil. Opravdu tu dlouho nic takového nebylo. Autorko, držím palce, myslím, že se to postupně vše zlepší..malá se na tebe začne usmívat a bude to zas o něčem jiném. Neměla jsem to zdaleka tak těžké jako ty, ale mezi náma jsem z mimina taky nebyla úplně odvázaná. Zlepší se to, uvidíš :hug:

 
babanci
Ukecaná baba ;) 1413 příspěvků 03.09.15 09:45

Upřímné, opravdu. Já sama otěhotněla velmi brzy, nebylo mi ještě ani osmnáct, byla jsem doslova tele a vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Navíc jsem studovala. Zatímco jiné matičky v poradně štrykovaly bačkůrky, já si četla Čelisti. Dívala jsem se do kočárků a těšení se ne a ne přijít. Navíc jsem se děsila porodu, jsem šílené bebíčko a nesnáším špitály. Jenže… příroda si prostě nějak poradila. Sotva moje prvorozená přišla na svět, zamilovala jsem se. Samozřejmě láska trvá dodnes, je jí 34 let a za pár měsíců bude sama matkou. Máš krásnou holčičku, neboj, to přijde.

 
Adinka_2012
Ukecaná baba ;) 2132 příspěvků 37 inzerátů 03.09.15 09:52

Naprosto chápu, co zažíváte a cítíte. Já zažila zřejmě slabý nástup laktační psychózy, ale hodně opožeděný. Mladší jen ječel, chtěl se neustále chovat. Starší uječenec a uvztekanec tomu nepřidal. Jeden den jsem mladšího musela vrazit manželovi se slovy, ať si ho veme, nebo mu něco udělám. Byla jsem úplně plná vzteku a zoufalství. Se svými stavy se ale vyrovnávám sama. Nepociťuji na sobě deprese, odborník by mi nepomohl, vypovídat se dobrý, ale děti za mě hlídat nebude, abych měla chvíli pro sebe. Jsou dny, kdy prostě cítím v sobě hrozný vztek a napětí. Své děti mám ráda, ale neskutečně mě vysávají, hlavně starší. Uvažuji o návštěvě dětského psyhologa, ale pořád to odkládám. A co vím na 100% je, že už nikdy nechci žádné dítě. Manžel by ještě chtěl, ale já vím, že dalšího ukřičence bych už nezvládla. A spoléhat se, že by bylo 3. za odměnu, to nebudu v žádném případě riskovat.

 
sebaanez
Ukecaná baba ;) 1025 příspěvků 03.09.15 09:53

@vantili Uplne s Tebou souhlasim. Nechapu, ze sve problemy neresi s obdornikem. Tohle, krucinal, neni angina. Je to Laktacni psychoza! A ta je hodne nebezpecna jak pro matku, ale predevsim pro dite. Ted s ni nic nedela, ze po malinke krici. Co bude pak? Doufam, ze s ni netrese, proboha ziveho. Je velikaaaa skoda, ze si deti nemohou vybrat sve rodice.
Autorko chapu, ze to nemas v hlave v poradku, ale uz mejsi sama. Upaluj k psychiatrovi. Nejlepe Okamzite.

 
Nikoool1
Kecalka 241 příspěvků 03.09.15 10:02

Nikdy deníčky nekomentuji, ale teď musím…Páni, neskutečně silný příběh! Četla jsem to skoro bez dechu. Přes všechno, čím jsi prošla a co jsi cítila je znát, že sama chceš vše změnit k dobrému a máš můj obdiv! Je dobře, že jsi napsala tenhle příběh. Myslím, že se ti uleví a posune tě to zase dál. Máš krásné miminko a přeji jen zdravíčko a sílu!

 
Alušáček
Ukecaná baba ;) 1869 příspěvků 03.09.15 10:05

Holčičku máš krásnou, važ si toho. Doufám, že si ji brzy zamiluješ ta malá si to zaslouží. Deníček mě překvapil, takové přiznání chce odvahu… jsi upřímná, což je určitě chválihodné, ale já tě moc nechápu, tvůj životní styl, partner, cit k dítěti, všechno co píšeš je mi cizí.

 
kiki.kiki.piki
Povídálka 40 příspěvků 03.09.15 10:13

Děkuju za komentáře, některé jsou pro mě sice nepříjemné, ale více méně pravdivé. Mamči co si tímto prošli mi tak zase dodávají sílu, že opravdu může být líp. Vím, že by si každá z vás zasloužila svou odpověď, ale komentářů bude asi přibívat a já sedím s dcerkou na balonu hopsám, čtu a čerpu energii, takže prostě vše jen schrnu. Nejspíše jsem hodně špatně vyjádřila začínající vztah s parterem, nespali jsme spolu protože jsme chtěli děti, ale protože máme oba rádi sex, o dětech jsme mluvili, avšak to že si prcka pořídíme vzešlo až z toho když sex a touha přešli v city. Děti jsem vždy opravdu hodně chtěla a ne z důvodu sobeckosti, ale pprotože mi víc než silně tikali biologické hodiny. Rok co rok jsem prvního září brečela, když jsem viděla prvňáčky a představovala si jak jednou já povedu dítě do školní lavice. V žádném případě dceru nesnáším a pokud to tak vyznělo, tak to je jediná věc, která mě opravdu na deníčku mrzí. Mám ji ráda, ale není to to wow, prostě hledám zatím cestu. Než deníček vyšel, pár dní to trvalo a myslím, že za tu dobu jsem již ušla další krok dál. Pokud vím, že nemůžu situaci zvládnout dám malé pusu, položim ji do posýlky a ve vedlejší místnosti to rozdýchám. Pořídila jsem si šátek, abych ji měla co nejblíže a na procházky se psem chodíme v šátku, našla jsem zpusob utěšovaní na míči a přináší to klid nám oboum.
To že čekám mimčo jsem se dozvěděla ve chvíli, kdy jsem opět chtěla řešit svou situaci, začít znovu, nechat vše za sebou a smířila se s tím, že děti v mém životě nebudou. Dcera je a já jsem za to vděčná, ale musím ještě dojít k tomu uplnému mateřství, to se prostě nekoná a já si to nemohu přestat vyčítat, už to si ale myslím, že je důkaz toho, že ji mám ráda. Někdo z Vás tu zmínil knihu o tom, že mateřská láska nemusí být hned, prosím, bylo by možné napsat mi její název? No a v neposlední řadě vím, že to musím řešit, ale pokud někdo z Vás někdy bral antidepresiva, ví že to není žádný med, začátky braní jsou ještě horší než samotné stavy před tím. Mým prvním krokem k nápravě byl tento deníček, představa, že to mohu někomu říct či napsat a u toho člověka nezmnám ani jeho tvář, je uklidňujicí. V tuto chvíli jsem si vyhledala laktační poradkyni, kterou chci co nejdříve kontaktovat.
Jinak, ještě bych chtěla říct, že si nemyslím, že existuje dokonalá máma, protože každá občas zakřičí, rozčílí se, některé jsou schopné dát dítěti facku či na zadek, prostě vždy se jednou za čas stane situace, kdy to ujede. Není nikdo kdo může posoudit co je pro dítě horší zda fyzický či psychický tlak, neměl by být totiž žádný, ale to nedokáže nikdo.
A na otázku jak já sama to mám se svou mamou odpovím jen tak, že je to komplikované, občas mi přijde, že mámu dělám spíše já ji než ona mě.
Hodně jsem se rozepsala a skoro by to dalo na další deníček, tak se omlouvám 8o
Rozárka mezi tím spokojeně usla v náručí při hopsání na míči.

Děkuji za názory vás všech, vaši podporu i vítky, protože to všechno mě posune zase o kus dál

@zuzka131313 @asimka @jruz @sarinka83 @Malike @vantili @Trinetka @tehunehu @plysatko @beruska03 @dendule4 @DianaAndílek @Lada84 @Vermilion @LennaZS @Labuť19 @ivašot. @pe-terka @andilek2766 @Keltka

 
KatrinKatrin
Povídálka 19 příspěvků 1 inzerát 03.09.15 10:15

Teda klobouk dolu, takhle se z toho vsem vypsat!! Je z toho strasne znat, ze jsi to potrebovala napsat a ze Ti to (pevne doufam!!) pomohlo ;)
Mela jsem stejne problemy s psychikou jako Ty, ale me z toho hormony v tehotenstvi dostaly. Take jsem mela u sebe partnera, ktery me drzel. I porod u me probihal dost podobne -vyvolani, kontrakce neskutecne a nakonec stejne cisar… Olivera jsem milovala uz od dvou carek na testu a kdyz mi ho poprve prinesli, nemohla jsem dojetim ani mluvit. U kazde mamci se tohle nedostavi hned, to vim, ale veticka „Vím, že mám dceru ráda, i když asi ne tak moc, jak bych měla mít…“ me trosicku jakoby zamrzela, protoze preci nikde neni psano, jak mas mit sve dite rada, zadne meritko neexistuje, tak se tim netrap ;) Miluj ji jak umis a hlavne miluj sebe!
Preji vam trem hodne stesti do zivota a spostu spolecnych radostnych chvil! :)

 
pe-terka
Echt Kelišová 8190 příspěvků 03.09.15 10:25

@kiki.kiki.piki Přesně to jsem si myslela - že ti prostě Tvoje máma neuměla (nechtěla) být oporou v situacích, kdy jsi ten pevný bod potřebovala (což je i nyní). A řekla bych, že to může být jeden z důvodů tvé citové lability. Ono se těžko staví dům, když chybí pevné základy. Ale - jde to. A já myslím, že se ti (vám) to podaří. Jinak to, co cítíš či necítíš ke své dceři, je mimo tvou vůli. Zažívá to spousta začínajících mamin a věř, že je to přechodné. Takže si to nevyčítej, ale přijmi to s tím, že se to změní. Je fajn, že malou chováš a jste spolu ve fyzickém kontaktu. To je ta nejlepší cesta k nápravě :kytka:

 
Omiii
Ukecaná baba ;) 1081 příspěvků 2 inzeráty 03.09.15 10:42

@kiki.kiki.piki

Myslím, že to co ty popisuješ zažilo víc žen, matek, než je ochotno přiznat včetně mě :hug:

 
řepka
Kecalka 103 příspěvků 26 inzerátů 03.09.15 11:05

Držím Vám oběma palečky ať k sobě najdete cestu, věřím že přiznat se k něčemu takovému pro tebe nebylo lehké a o to víc věřím že to nakonec všechno překonáš a budete i s malinkou šťastné :srdce:

 
Jensina
Ukecaná baba ;) 1013 příspěvků 03.09.15 11:48

Víš, kdy se ta láska změní v pravou lásku? Když dáš lásku nejdřív sama sobě. Nikdo nemiluje naplno, pokud sebe nenávidí, cítí k sobě odpor, vyčítá si a nedokáže si odpustit.
Pokud Tě nejvíce momentálně trápí Tvůj vztah k Rozárce a pochybnosti, vrať se k tomu příběhu, který je popsán ještě před jejím narozením a vlastně i před jejím zrozením. Ten v sobě vyřeš, odpusť sobě, matce, otci, mladší sestře. Každý den si před zrcadlem opakuj: miluju sebe. A pokud se Ti tohle v Tvém srdci zcela upřímně podaří, budeš zírat, kolik lásky jsi schopná dát a to nejen Rozárce (která je mimochodem na těch fotkách krásná a spokojená).
Myslím, že v Tvém případě by byla vhodné ‚nastudovat‘ něco o terapii vnitřního dítěte, ale to je už na Tobě, jakou cestou půjdeš. A ty půjdeš, protože už na ní stojíš, jinak bys tenhle deníček napsat nedokázala.
Držím pěsti, ať dojdeš vlastního štěstí a klidu. A ty dojdeš. :kytka:

 
vodolejka
Vesmírná mluvilka 30479 příspěvků 03.09.15 12:00

Neodkládala bych návštěvu psychiatra. Při čtení Tvého deníčku se ve mně vše sevřelo. Nevím, zda jsi řešila depresi i v průběhu těhotenství, ale teď by bylo potřeba určitě intezivně pracovat na léčbě. Tohle vypadá na laktační psychozu. Na druhou stranu se ale také méně zaměřit na litování sebe sama, to si myslím, že s chorobou až tak nesouvisí, ale vede to k ní. Držím palce! :hug:

 
vodolejka
Vesmírná mluvilka 30479 příspěvků 03.09.15 12:08

Až budeš zaléčená a vše si sedne, začala bych se zabývat i terapií ohledně mezilidských vztahů. Máš to takové nevím, jak to správně napsat „pokřivené“, ačkoliv v Tvém příběhu nevidím moment, kdy tohle mohlo vzniknout.
A proč lpíš na tom, z jakého důvodu Tě partner miluje? Láska přeci přichází a my ani nevíme proč, koho milujeme, milujeme z mnoha důvodů a do toho spadají i děti. Tady jsem při čtení pocítila, že snad i na dceru začínáš žárlit :(

 
kiki.kiki.piki
Povídálka 40 příspěvků 03.09.15 12:32

@vodolejka řekla bych, že se tohle všechno u mě utvořilo již v dětství, ale uvědomila jsem si to až po hodně hodně dlouhé době. Prošla jsem si hodně terapiemi, ty které mi opravdu něco dali byli spíše ty nelékařsky uznávané (andělská terapie, kynezilogie apod.)na nich jsem si teprve začala uvědomat z čeho všeho to vzniklo. Nechci aby si má dcera z děství odnesla podobné pocity. A ano lituji se, to vím a beru to jeko svoji velkou slabost, ale myslím si, že je důležité si uvědomovat své chyby aby na nich člověk mohl pracovat. Když píšeš o té žárlivosti na dceru, trochu chápu, že by to z toho mohlo vyplynout, ale není to tak. Musím spíše říct, že jsem šťastná, že ji partner tak moc zbožňuje. Dává jí tím ten pocit lásky kterou ona potřebuje. Spíše mě mrzí když všechnu tu lásku k ní vidím, že jí nedávám stejnou měrou i já ji, jako bych si říkala, že bych se tohle od partnera potřebovala naučit :oops:

 
hančí juice
Kecalka 110 příspěvků 03.09.15 12:33

Mila maminko i Rozarko.. Obema preji at je mezi vami den ode dne vic a vic.. Obe si ji zaslouzite, ta mensi predevsim ;-) mamimko anty se hlavne prestan trapit tim, ze by jsi ji asi mela mit vic rada, ze by neco melo byt jinak atd.. Ber situace jak prichazeji, netrap s etim co delas spatne nebo jinak.. Vsichni delame vsechno jinak.. Myslim, ze tohle Ti hodne pomuze a snad i vyresi.. A taky mi ver, ze kdyz jsi nervozni ty, je i Rozarka., pozna to.. S mym synem to fungovalo a funguje stejne..kdxz nemam ja svuj den, vyciti to a je i on nervozni.. Pak se pomazlime a je to lepsi.. ;-) chci tim rict, ze obcas je dulezite se zastavit, napocitat do deseti a nadechnout se a ono to pak pujde o neco lip, nez predtim.. Udelas tim mnoho pro sebe i pro svou krasnou holcicku..

 
vodolejka
Vesmírná mluvilka 30479 příspěvků 03.09.15 12:48

@kiki.kiki.piki chápu a vím, že je důležité si uvědomovat své chyby, máš toho zřejmě hodně na zpracování. Myslela jsem to v dobrém. Čím více se budeš jakoby zaměřovat na sebe a na svoji sebelítost, třeba i plynoucí z minulosti, pak Tě to bude vrhat dolů a dolů a dolů…prostě tudy cesta nevede. Jak to napsat, nehledět zpátky, ale dopředu. A nepředjímat. :kytka:

 
petruše33
Kecalka 117 příspěvků 1 inzerát 03.09.15 13:42

Drž se! Nic není tak hrozný jak ze začátku vypadá a každý se životem plácáme jak umíme.

A k některým komentářům?…Všimla jsem si, kolik se zrovna tady najde chytrých radících žen s bezvadným zázemím a perfektním manželem, co z jednoho deníčku dedukují závěry, jakoby s pisatelkou žily v jedné domácnosti.

 
elvia2
Ukecaná baba ;) 1242 příspěvků 03.09.15 13:42

Smutný příběh. Je mi líto Tvé dcery. Přišla na svět nechtěná. Chodíš někam za odborníkem? Asi bys měla, aby dcera byla pro Tebe vším a nejen měřítkem, jestli jsi v pořádku. Jsi sobec.

 
kiki.kiki.piki
Povídálka 40 příspěvků 03.09.15 14:04

@elvia2 Nevím jak jsi přišla na to, že je pro mě dcera měřítkem. Možná, že kdyby jsi četla pozorně, zjistila by jsi, že to vše dělam kvůli ní a ne kvůli sobě. Spousta mamin trpí začátečními problémy, ale kolik z nich je ochotných to přiznat? Stejně tak jako spousta žen později na děti křičí, dá jim na zadek, dává jim za vzor někoho jiného apod. Tomu já se chci vyvarovat a proto to řeším, deníček byl prvním krokem. A rozhodně na svět nepřišla nechtěná, to že jsem v těhotenství pociťovala špatné pocity je pravda, ale ke konci se to vše zlepšovalo (jak je napsáno), porodem se bohužel zase vše zhoršilo. Kdybych Rozárku nechtěla, šla jsem na potrat a nebo ji dala k adopci. Mám ji ráda, jen si k sobě musíme najít cestu. Jsem si plně vědoma toho co se děje a proto to řeším, aby měla malinká takový život jako si zaslouží, rozhodně ne pro to abych si něco dokázala. Dokážu pochopit názory ostatních mamin a žen a ne že by všechny byli přijemné, ale tvůj komentář je hodně mimo.

 
kiki.kiki.piki
Povídálka 40 příspěvků 03.09.15 14:07

@petruše33 Moc děkuji za podporu. Komentáře beru jako ponaučení, ale ten co byl napsán hned po tvém mě velice zasáhl. Někdy mi příjde jako by všechny ostatní mámi byli dokonalé, ale stačilo by nahlédnout pod peřinu a člověk by zjistil, že u nich je zase něco jiného, jen si to neumí přiznat a ani to neřeší.

 
žofka45
Kecalka 163 příspěvků 03.09.15 14:08

Já bych z toho nedělala velikou vědu. Taky jsem měla podobné pocity a to jsem nerodila císařem. Po šestonedelí se to začne upravovat. Teď má malá 4 měsíce a já cítím, že bez ní bych už ani já ani manžel nemohli žít. Držím ti prsty a když ti můžu poradit tak si nastav krátkodobé cíle, tak na týden nebo dva a uvidíš, že když se podíváš zpět tak se budeš divit jaký kus cesty máš za sebou… :) :D :lol:

 
Martrich
Extra třída :D 11909 příspěvků 03.09.15 15:06

Hodně silný příběh, za který tě nemůže nikdo soudit. Jsi upřímná, to je důležité a snažíš se s tím něco dělat. Také mam takovou „hloupou“ povahu, prostě navenek se snažím působit sebevědoměji, než doopravdy jsem. Dítě mam také císařem a hodně vybojované, přesto jsem zpočátku byla hodně nešťastná, nevěděla si rady. Je to asi přirozené a myslím, že to podobně cítí 90 % prvorodiček, jen ne každá je ochotna si to přiznat. Je to sice nádherné, ale také neskutečně náročné a složité období, kor když je člověk bolavý po císaři, nejde kojení, dítě pláče a ještě do toho hormony. Moc děkuji za krásný a hlavně upřímný deníček, přeji ti hlavně zdravíčko a ať se vše v lepší otočí. Uvidíš, že čím bude dcera starší, tím víc si to budeš užívat. :* :srdce: :hug: :hug: :hug:

 
Andrea.Tom
Zasloužilá kecalka 605 příspěvků 03.09.15 15:08

@kiki.kiki.piki já s tebou „soucitím“ Bohužel i já musím přiznat, že když jsem byla nevyspaná, vyčerpaná a navíc mi přítel nepomáhal, krom pověšení prádla s ničím, také jsem o půl noci, když se malý vzbudil a přestože, byl nakrmený, přebalený, měl všechno, ale strašně řval, řvala jsem na něj i já, aby byl ticho… Že už nemůžu.. poté jsem toho sice litovala a omlouvala jsem se mu, ale představy skoku z ona jsem se také neubránila.. nyní mi chlap pomáhá více, malý je zlatý jak na mě „žvatlá“..:) Máme 3 měsíce :)

Přeji vám, ať se dáte všichni do kupy :) :srdce: myslím si, že jen kvůli tomu, že sled událostí v tobě nevyvolal to, co v mnoha matek tady neznamená, že bys měla být někdy špatná matka.. Nenechala jsi ho nikde.. do BABY boxu jsi ho také nedala, nevyhodila do koše… Myslím si, že se snažíš ji mít ráda :) Ona se snaž o totéž ;) Přeji hodně štěstí! :)

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele