Mámu jsem pochopila až s dětmi

doudovka  Vydáno: 29.09.11

Ahoj maminky, chybí mi školní sloh, proto jsem se rozhodla napsat tento deníček. Chci se s vámi podělit o mé pocity, které jsem měla jako dítě a o pocity, které mám dnes, kdy mám dvě úžasné a mnou milované děti. Chci tím i vyjádřit, že dnes naprosto chápu strach mých rodičů o své děti, strach z toho, že tu jednou nebudou a nebudou mi moci podat záchrannou ruku, jejich nesmírnou lásku a jiné věci, které patří k rodičovstí.

Začnu asi tím, že dne 23. 2. 1989 jsem se přesně za 5 minut 12 v poledne narodila. Mým rodičům se v ten den již podruhé změnil život. Mám totiž i starší sestru. Přeskočím můj nízký věk, kdy jsem se naučila chodit nebo mluvit, až do věku, kdy mi bylo 11 let a mé sestře 15. Tato část bude právě o ní.

Moje sestra měla a má celkem těžký život, který si z části těžkým udělala sama, ale pomohli jí k tomu i jiní. V posledním ročníku základní školy to začalo, no puberta. Ve škole byla terčem posměchu, byla šikanovaná a tak přestala do školy chodit, každý den chodila za školu. Samozřejmě se nikomu nesvěřila a nechala si to pro sebe, ale udělala chybu v polovině školního roku, kdy potřebovala dobré známky kvůli výběru střední školy, měla 3 z chování a díky zmeškaným hodinám dost mizerné známky ze všech předmětů, kromě češtiny. Tehdy si konečně někdo všiml, že něco není v pořádku, byla to máma, kdo na to přišel, ano říkáte si, že pozdě, ale sestra nedala nic najevo. Mamka šla tedy do školy a pak to všechno prasklo. Sestra, ačkoli neměla důvod, se začla bát chodit i domů, to vedlo k tomu, že několikrát z domu utekla a teď byla na pokraji zhroucení moje mamka.

Tenkrát jsem jí chtěla pomoci, moc jsem to chtěla, ale nevěděla jsem jak, cokoli jsem řekla bylo špatně. Jednou se to zvrtlo natolik, že sestra napsala dopis na rozloučenou, ukradla nějaké peníze a odjela stopem na Slovensko. Tenkrát mamce všichni říkali, jestli to tak chce, nechat jí v tom, vrátí se, až nebude mít z čeho žít, ale mamka to nevzdávala a dojela si pro ni. Tenkrát jsem nechápala, jak ji po tom všem může vzít zpět, měla kvůli ní takové trápení, probrečené noci, dny, skoro jako by někdo umřel, byla na tom hodně špatně. Sestra chvíli vydržela v klidu, ale pak se do toho přidal ještě alkohol a nehorázné pozdní příchody domů, tenkrát to už mamčin přítel nevydržel a totálně se od sestry odpoutal. Když sestře padlo 18, sbalila si svých 5 švestek a odjela daleko do Šluknova a otčím ji odepsal z bytu. Neexistovala pro něj, nedokázal se totiž koukat na to, jak ničí mámu.

Dneska je moje sestra, po několika spáleních od jiných lidí relativně v klidu, má práci, má pronajatý byt a skvělého přítele, vše se v dobré obrátilo i náš otčím ji přijal zpět, jelikož pochopil, že ji puberta opustila a že teď jsou mamka i sestra konečně šťastné.

Budeme pokračovat strachem, ale nyní už zase mým. Jelikož jsem viděla, jak dělá mamce moje sestra potíže, jak se kvůli ní trápí, snažila jsem se být jiná, hodná a milující. Proto se mi puberta velkým obloukem vyhla, asi to udělalo i to, že jsem se v době, kdy pubera přichází, scházela s o dost staršími lidmi, měla jsem 22letého přítele, když mi bylo patnáct, tím mě zatáhl do starší společnosti, některým bylo i přes 40 let. Mamku jsem poslouchala na slovo a to vedlo i k tomu, že mě bez problému pustila v 15 letech na diskotéku a v 16 mě s klidem nechala na víkend u přítele. Sestře to většinou zakazovala, když jí řekla do dvou doma, tak sice do dvou přišla, ale až druhý den a opilá jak to p*ase.

No, ale abychom se k tomu dostali, od svých 11 let jezdím na koních, ale co čert nechtěl, když mi bylo čerstvých 19 let, tak jsem jednou na vyjížďce spadla. No nebylo to nic pěkného, měla jsem krvácení do mozku a byla jsem 8 hodin v kómatu, taky jsem měla výpadek paměti a rozdrcený nos. Ležela jsem na JIPce a mamka byla zoufalá, zase měla strach o své dítě, ale teď to bylo jiné, věděla, kde jsem, co mi je, proč mi tak je, ale nevěděla, jak to dopadne. Když mě konečně po dlouhých 14 dnech pustili domů, myslela jsem, že umřu bolestí hlavy. Dva měsíce jsem se díky té bolesti pořádně nevyspala, ale zase se objevil problém, dostavil se postraumatický stres, o kterém jsem nevěděla, měla jsem to jen v těle, ale ne v mozku, člověk si neuvědomuje, že něco takového má, následovala ztráta paměti a nedokázala jsem říct jedno jediné rozumné slovo, ani napsat jsem to nedokázala, ani na pohotovosti jsem nedokázala říct, jak se jmenuji a kdy jsem narozená. Dali mi kapačku a zase jsem se vrátila do normálu. Doktoři mi řekli, že pokud se to bude opakovat, budeme muset vyhledat psychiatrickou pomoc. Dneska jsem konečně v pořádku a ztrátu paměti mám jen tehdy, když mám pre od dětí a zlískám se :-D

Moje mamka toho musela ustát mnohem víc, umřela jí maminka, což se prostě stává. Její sestra má 5 dětí, ale ani jedno nemá u sebe, dvě už jsou dospěé, ale celý život vyrůstaly v dětském domově (jedné táhne na 18 let a má novou rodinu) už od batolete, čtvrtá se bohužel po dlouhodobém pobytu u své adoptující rodiny ocitla zpátky v dětském domově, má násilnické sklony, jelikož ji splodil vrah a násilník, takže za to z části nemůže, na agresivitu musí brát léky, no a poslední, té je 8 let a má ji moje mamka v pěstounské péči, takže se ten strach znovu rozjíždí, o nás dospělé má taky stále strach, ale u toho dítěte, které je bezbranné, je to jiné.

V 19 jsem se vdala po čtyřměsíčním vztahu, moji rodiče zuřili, nechápala jsem proč, když jsem zamilovaná. O devět měsíců později se mi narodila dcerka a o dalších 19 měsíců později se mi narodil syn, tehdy jsem konečně pochopila, proč mamka sestru neodepsala, je to její dcera, její všechno a kdyby tenkrát sestra někoho zabila, pořád by ji milovala, mateřské pouto je tak silné, že se ztratí všechny nedostatky, jak ty malé, tak ty velké. Teď už ani nejezdím na koních, protože mám strach i o sebe, ale tím i strach o ty svoje prcky, co by s nimi bylo, kdyby se mi něco stalo. Nedokážu si představit, že by měli vyrůstat beze mě. Dnes vím, co je to strach a láska, dnes chápu, proč mamka křičela, když jsme se o něco zpozdili, když jsme nazavolali, byl to strach o nás, o její děti. Děti mi otevřeli oči, dneska vidím mámu jinak, nevidím ji jen jako mámu, ale jako kamarádku a dokonalou ženu, co přetrpěla naše dětské hry, ačkoli byly nebezpečné a hloupé.

Jedno mi ale nejde do hlavy, jak žena dokáže opustit svoje dítě. Od chvíle, kdy se malá narodila, se matce mých sestřenic nedokážu podívat do očí a nedokážu jí přijít na jméno. Tahle osoba není člověk, ale zrůda, co maří dětem život, připravila je o všechno krásné, o jejich dětství. Miluji svoje děti a i kdyby měl být konec světa, nikdy je neopustím.

DĚTI JSOU DŮVOD, PROČ ŽÍT.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.6 bodů
 Váš příspěvek
 
kikafox
Kecalka 126 příspěvků 29.09.11 08:30

Nádherně napsané, taky jsem po porodu pochopila mnoho věcí a moje maminka je ještě úžasnější než dřív a to již před byla dokonalá.

A můj malej chlapeček je ten největší dar, co jsem dostala.

 
Emilie
Generální žvanilka 20272 příspěvků 29.09.11 09:17

S mámou mám komplikovaný vztah, ale tohle je pravda - leccos jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsem se sama stala mámou.

Tobě a Tvé rodině přeju hodně sil. :hug: :kytka: :mavam:

 
ankasz
Kelišová 6267 příspěvků 29.09.11 09:20

Moc hezky napsáno, taky spoustu věcí chápu, až teď když mám sama děti :wink:

 
Betty1981
Kecalka 275 příspěvků 29.09.11 09:49

Děti ještě nemám, ale můžu říct, že jsem pochopila, co je to láska na první pohled - při prvním utz se mi stáhlo srdce a myslím, že už to nikdy nezmizí :wink:

 
eMaminka  29.09.11 10:35

jo holka né všechny máme mámy co by nám odpustili i vraždu… já měla taky klidnou pubertu, vesměs sem poslouchala na slovo.. nechytala jsem se žádných part, žádný alkohol, drogy… proležela jsem celé dětství v knihách, vyhrála jsem si sama.. přesto mě moji rodiče odepsali…od 16 let jsem z domu, nikomu nechybím, mám vlastní rodinu a jediné co s tebou sdílím, že nechápu nyní též už jako matka jak mě ta moje mohla tak nemilovat, proč si mě vůbec pořídila.. mým dvoum bratrům )26 a 14 let) stále zametá cestičku, bydlí u ní, mají vše oč řeknou a já?… Mě ani nezavolají jak se mám …

ne každá co porodí je hodna titulu matka…

 
Freyaa
Extra třída :D 10052 příspěvků 29.09.11 13:14

hezky napsané

i já souhlasím s tím že jsem leccos pochopila až když jsem se sama stala mámou, ale v mém případě je to v trochu v jiném směru, ale to by vydalo na další deníček :mrgreen:

 
petull.a1
Zasloužilá kecalka 983 příspěvků 29.09.11 14:58

Ahoj, moc krásný deníček :potlesk: :potlesk: :potlesk: Ta poslední věta - kde to můžu podepsat? :-) :hug: :wink:
Lidi jako je tvoje teta taky nikdy nepochopím. A ten strach o děti, no o tom mi povídej, já se kolikrát i budím ze spaní, páč se mi zdá, jak malá letí pod auto apod.

 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 29.09.11 18:55

Krásný deníček :potlesk: Já jsem taky pochopila svojí maminku až když se mi narodila dcera. A od té doby jí chápu tak jak nikdy… :palec:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele