Naděje umírá poslední

matsek  Vydáno: 11.01.13

Tento deníček bude o tom, jak je důležité nevzdávat se za žádných okolností a vydržet, i když už nevěříte, že to někdy skončí dobře a budete držet miminko v náručí. Až vlivem okolností došlo, že jsou na tom jiné ženy třeba i mnohem hůř a nevzdávají se a já jsem se málem zhroutila a nevěřila v dobrý konec.

Ahoj, jen bych nejdříve začala tím, že deníček je hrozně dlouhý. Nejdříve jsem ho chtěla rozdělit, ale sama nemám ráda, když čtu deníček a na konci je napsáno pokračování příště. Takže jsem to napsala vše najednou. A také, že jsem nikdy takhle dlouze nic nepsala, tak mě případně omluvte za nedokonalé podání. Začnu od začátku, abyste věděli, jak to všechno bylo. Je mi 29 let, vdávala jsem se po tříleté známosti v 26 letech. Kvůli zdravotním problémům v pubertě jsem si myslela s manželem, že otěhotnět pro mě bude asi dlouhý proces. Takže jsme se dva měsíce po svatbě začali snažit o miminko a doufali, že tak do roka se snad přirozeně povede. Jaké bylo mé překvapení, když jsem hned následující měsíc nedostala MS.

Udělala jsem si test a on byl pozitivní, to jsem tedy vůbec nečekala, hlavně potom, co mi bylo řečeno, že mám neprůchozí vejcovody a bude to jednou zázrak, jestli otěhotním přirozeně a najednou to vyšlo hned napoprvé. Dost zaskočený byl i manžel. Musím říci, že byl i docela ošklivý. Později se za své chování neustále omlouval, že prý ho to zaskočilo a nemyslel to tak, ale jeho první reakce byla dost sobecká a směřovala na to, jak se mi změní postava, měl dost strach, že přiberu 30 kg a tak. Hodně mě to mrzelo, on je hodný, obětavý, vůbec není sobecký a najednou taková reakce. To, co se pak stalo, si moc vyčítal, že ho tam nahoře za ty řeči někdo potrestal. To si nemyslím, prostě to tak mělo být, ale to můžu říci s odstupem až teď. Tenkrát jsem si to myslela také.

Já jsem byla sice zaskočená, ale zato šťastná jak blecha. Začala jsem na sebe dávat hrozný pozor, přestala jíst jídla, o kterých jsem si myslela, že by mohla uškodit (jídla s majonézou, tatarák apod.), nikam jsem večer ani o víkendu nechodila. Manžel reagoval slovy, že těhotenství není nemoc a přeháním to, no to sice ano, ale jsem prostě taková. Ani by mě nenapadlo, že by mohlo být něco špatně, i když jsem bohužel spíš pesimista. Radši jsem to nikomu kromě manžela neřekla. Na kontrole mi moje MUDr. říkala, že jde asi o mimoděložní těhotenství, že tam nic nevidí, byl to 6. tt. Hrozně mě vyděsila, takže pokud jsem se do té doby chovala opatrně, tak pak už to bylo úplně šílené. Vzala mi krev, jestli poroste HCG, ale že prý to asi nebude dobré, navíc bylo před víkendem.

V pondělí jsem tam jela znovu a dozvěděla se, že HCG roste, tak jsem byla moc šťastná. No, zkrátím to, nakonec se embryo ukázalo a vše vypadalo přesně, jak mělo. Šla jsem na kontrolu v 10. tt, vše bylo v pořádku a dostala jsem žádanku na krev na 1.trimestrální screening. To byl zase konec týdne a v pondělí jsem měla jít na odběr té krve. Bohužel jsem v neděli večer začala špinit. Dost nás to polekalo, tak jsem jela na pohotovost, ale na nejhorší jsem nepomyslela, pořád jsem doufala. Takže když mi MUDr. oznámil, že nevidí srdeční akci, tak jsem se zhroutila. Manžel na tom byl podobně, moc si vyčítal, že si toho náležitě nevážil a že to máme za to.

Nejvíc mě mrzela rekce mé doktorky, za kterou jsem hned následující den šla. Ani nevylezla z ordinace. Zaklepala jsem, vyšla sestřička a já jí řekla, co se stalo, tak to řekla doktorce, a ta mi po sestřičce jen podala žádost do nemocnice na kyretáž. Žádné vyjádření, prostě nic. Až z internetu jsem se dozvěděla, že se to stává bohužel často, že to prostě příroda tak zařídí, když je něco špatně a že se to většinou už znovu nestává. Takže jsem to tak vzala a už z toho nebyla tolik špatná, vždyť příště to vyjde. Na kyretáž jsem šla k Apolináři, zákrok proběhl dobře až na menší komplikace, kdy jsem jako jediná z celého pokoje dost krvácela a měla kapačku. Všichni doktoři mi říkali, že se to stává a že to příště vyjde určitě. Ať si dáme 3 měsíce pauzu a pak to můžeme zkoušet. No, jelikož jsem z toho byla dost smutná a byly i názory, hlavně na internetu, že se to může zkoušet hned po šestinedělí, že záleží hlavně na tom, jak se žena cítí, tak jsme začali.

No, myslela jsem si, že to opět půjde tak rychle, maximálně 2 měsíce a budu těhotná. No, nakonec to trvalo celých 5 měsíců, kdy už jsem ani nedoufala, že budu moct mít děti, už jsem myslela, že to první byla naše jediná šance. Teď vím, jak jsem byla hrozně sobecká. Kolik z vás se o miminko snaží rok i více a i umělé oplodnění a třeba to také nevychází a já jsem se hroutila z pěti měsíců. Tímto se všem omlouvám. Poznala jsem jednu moc fajn holku, psali jsme si tady na eMiminu, a i když je zdaleka, tak nebýt jí, a to myslím vážně, tak bych to nezvládla. Moc mi pomáhala, radila a to musím říci, že jsem hrozná a ty moje dotazy, jiný člověk by mě poslal už dávno někam, ale ona byla a je hrozně trpělivá a moc mě podržela psychicky a díky ní jsem to zvládla. Ona ví, že mluvím o ní, nechci tady zveřejňovat jméno. Už se těším, až se v létě zase uvidíme.

Jinak jsem už napsala, že to za pět měsíců vyšlo a já jsem se radovala jako malá a manžel také, byl mnohem pokornější, hrozně mě hlídal a opečovával. Už jsme si byli jistí, že tentokrát to vyjde, vždyť to říkají všichni doktoři včetně té mé doktorky, že už se to nebude opakovat, ani náznak, že by se to mohlo stát znovu. Takže jsem se těšila na každou kontrolu. To jsem ještě nevěděla, že v pořádku budou jen dvě, protože na té třetí koukám na doktorku, jak jí pohledem na monitor přešel úsměv a v tu chvilku jsem myslela, že umřu. Její slova slyším ještě dnes, že prý bohužel, ale není srdeční akce, může se to stát i víckrát a že po třetím potratu se to případně zkoumá více, co a proč se mohlo stát. Jenže když viděla, jak jsem na dně, musela mě sestřička dlouho uklidňovat a chtěli volat manžela, aby přijel. Spolu se žádankou na kyretáž jsem dostala i žádanku na rozbor embrya (omlouvám se, nevím, jak se to přesně jmenuje).

Na kyretáž jsem šla znovu k Apolináři a musím říci, že nejvíc pro mne nepříjemné je to, že hned naproti UTZ je vchod na oddělení G3, kde mi oba zákroky dělali, a není nic příjemného, když tam vidíte z oddělení G3 na tu chodbu, kde dělají UTZ a tam hromadu šťastných maminek s bříškem čekajících na vyšetření.

Když jsem tam byla na zákroku poprvé, tak jsem všem automaticky říkala, tak jak se ze slušnosti říká, když se s někým loučíte, tak jsem se se všemi loučila slovy nashledanou, ať už s doktory, kteří mě chodili kontrolovat nebo se sestřičkami. Takže teď podruhé jsem všem neslušně říkala, vás už nechci v životě vidět, maximálně nahoře v porodnici a myslela jsem to úplně vážně. Naštěstí se smáli a nikdo se neurazil, asi jsou na to zvyklí. Ještě k tomu zákroku, při prvním mě vybrali moc a při tomto druhém zase málo, což jsem ještě nevěděla. Za to jsem se z rozboru dozvěděla, že embryo mělo DS a byla jsem z toho moc špatná, takže na další kontrole mi moje MUDr. dala na mou velkou prosbu žádanku na genetiku. Chtěla jsem i na imunologii, ale to odmítla s tím že pojišťovna nebude vyhazovat peníze, že se to více řeší až po třetím potratu a ať jsem ráda, že alespoň půjdeme na genetiku. Poté mne doktorka prohlédla a řekla, že to vypadá dobře a čistě, a když jsem jí řekla, že mám velké bolesti, tak odpověděla, že tam nic nevidí a že to přejde.

No, bolesti se bohužel zvětšovaly a já jsem neustále měsíc s přestávkami krvácela. Jednou, když jsem se vrátila z práce, jsem se na WC úplně zděsila, protože ze mě vyšlo cosi, co nemůžu pořádně ani popsat (hnusný útvar o velikosti 3×5cm), takže zase velký šok a odjezd na pohotovost blízko mého bydliště, kde to poslali na rozbor a už tam mi naznačili, že jsem byla zřejmě špatně vyčištěna a kdyby si s tím mé tělo neporadilo samo, tak jsem mohla brzo přijít o dělohu následkem zánětu, který by z toho byl. Takže jsem druhý den ráno jela naštvaná za svou doktorkou, abych jí řekla, co se stalo a co přehlédla. Ona úplně otočila a dala mi samozřejmě žádanku i na Imunologii.

Mezitím jsme se dozvěděli, že po genetické stránce jsme oba v pořádku. Z toho jsme měli velkou radost, protože jsme se dost báli, že bude něco špatně, když jsme měli dva potraty, a ten druhý měl DS, tak jsem měla strach, že genetika dopadne špatně a ono naštěstí ne. Za dva měsíce jsme měli jít na to imunologické vyšetření, takže jsem si říkala, že bude problém asi tam a že tam nám pomůžou a konečně se zadaří až do konce. Musím říct, že jsme se nechránili, ale ani nijak se nesnažili, a to ze dvou důvodů, byla jsem po tom ošklivém zážitku, co ze mě vyšlo, tak jsem myslela, že to tam bude nějak poškozené a musí se to tam zahojit, protože to bylo asi měsíc a také, že to druhé snažení vyšlo až za pět měsíců, takže se teď nemusíme bát. No stalo se to, co asi tušíte.

Hned ten měsíc se zadařilo a já doteď vzpomínám, jak jsem hrozně nešťastná budila ve 4.00hod. ráno manžela s těhotenským testem v ruce a šíleným pláčem, že je na cestě další nezdařený pokus a že máme jít za tři týdny na tu genetiku a co teď. No poprvé v životě jsem tomuto těhotenství od začátku vůbec nevěřila. Další trapas byl na imunologii, kdy na nás koukali jako na zjevení a také nám nedávali moc šancí. Na výsledky jsme čekali další dlouhý měsíc, takže když byly, byla jsem už zhruba v 8. tt. No, ještě předtím než byly, jsem si měla pro jistotu obstarat pro jistotu léky, bylo mi řečeno, že je to lepší, než čekat tak dlouho. No, nakonec výsledky dopadly víceméně dobře. Léky jsem brala dál a ještě chodila na hematologii, ale neměla jsem moc velké problémy. Také mne konečně čekal 1.trimestrální screening a pevně jsem doufala, že tentokrát se ho dočkám. No dočkala jsem se, nejdříve krev a dva týdny na to UTZ, opět u Apolináře.

Stáhlo se mi hrdlo, když jsem procházela kolem oddělení G3 a s manželem si to zamířila do oné chodby s UTZ, kterou jsem ostatním do té doby jen záviděla. Na UTZ byla jen doktorka, vše ukazovala, usmívala se, pouštěla nám srdíčko, říkala, že vše vypadá dobře. Dostali jsme fotečku a byli moc šťastní, že jsme se dostali až sem a že teď už to určitě vyjde. No a pak doktorka řekla, že hodí data do počítače, ten jí ukáže výsledky a můžeme jít domů. Pak jí úsměv ztuhl a řekla hroznou větu. Víte, vyšlo vám riziko DS 1:20, no propukla jsem v obrovský pláč a viděla, že je zase konec. Doktorka zavolala primáře, a ten s námi měl genetickou konzultaci. Vysvětlil, co a jak a dal nám vybrat. Buď můžeme hned na odběr klků, nebo počkat do 16. tt a jít na odběr plodové vody a nebo taky nemusíme nic. Hned na místě jsme se rozhodli pro okamžitý odběr klků, abychom věděli, co a jak a netrápili se další měsíc. Vše nám bylo vysvětleno a já jsem se šíleným strachem podstoupila odběr klků. To byl čtvrtek, v pátek odpoledne jsem si měla zavolat pro výsledky. Tak jsem volala, ale jak bylo před víkendem, tak ještě nebyly a měli jsme si zavolat v pondělí v 8:00 hodin.

No, asi si umíte představit, jak nám bylo hrozně a co se nám honilo hlavou. Také jsem se děsila potratu. Ležela jsem úplně bez hnutí a bála se jít pomalu i na záchod, a pořád jsem se ptala, po tom všem proč? Proč po tom všem, když už jsme se dostali až sem. No, v pondělí nám bylo řečeno, ať zavoláme po 13.00 hodině. To jsem nevydržela a volala už v 11:00 a telefonní číslo se jménem sestřičky jsem si schovala na památku, protože to byl anděl, sdělila nám tu nejkrásnější věc na světě a to, že miminko je úplně zdravé a na mé přání mi sdělila i pohlaví, čekali jsme holčičku :-) To už jsme s manželem brečeli štěstím. Teprve po této zprávě jsme to oznámili rodině, do té doby o těhotenství nikdo nevěděl.

Teď už se budu snažit to zkrátit. Byla před námi volba porodnice, a jelikož jsem po odběru ještě ležela doma na neschopence, tak byla registrace na manželovi. Po dlouhých úvahách jsme se rozhodli pro Podolí, protože na Apolináře jsem neměla nejlepší vzpomínky a jiná porodnice pro mě nepřipadala v úvahu. Říkala jsem si, kdyby něco, tam nic nezanedbají a opravdu jsem šťastná, že jsem tak zvolila. Dvakrát jsme ke konci těhotenství jeli na pohotovost a ani jednou jsem neměla pocit, že obtěžuji. Pořád říkali, když cítíte, že je něco špatně nebo že se něco děje, tak je lepší přijet 10× zbytečně než jednou pozdě.

Nakonec jsem k nim chodila do poradny od 33. tt. A jelikož jsem měla špatné jaterní testy a málo cítila pohyby, tak jsem tam poslední měsíc jezdila skoro každý den na monitory a nebylo výjimkou, že i v sobotu a neděli. Mám to sice přes celou Prahu, ale to jsem věděla, když jsem se tam pro registraci rozhodla. Důležité bylo, že kdyby se něco dělo, že vůbec nic nezanedbají a taky že ne. Na péči si nemůžu v nejmenším stěžovat, byla perfektní, nevím, jestli to nebylo i tím, co se mi do té doby stalo. Nakonec se rozhodli pro pokračující problémy a mé ortopedické komplikace, že těhotenství ukončí plánovaným SC, a tak se také stalo. Jsem ráda, že jsem to věděla a mohla se na to psychicky připravit a načíst si, co mě čeká. Na prvním místě pro mě bylo, aby byla naše holčička zdravá.

Při operaci na sále byl u mě manžel a jsem moc šťastná, protože spolu se mnou slyšel první křik naší holčičky. Ještě musím dodat, že péče na JIP byla skvělá. Malou mi vozili každé tři hodiny. Nohy mi k sobě přišly během dvou hodin po operaci, toho jsem se bála, co kdybych ochrnula a jak to napíchnutí páteře bude bolet, ale byla jsem asi v takové euforii, že jsem to vůbec nevnímala a jen se těšila na malou. Druhý den bylo vstávání a vůbec to nebylo tak hrozné, tedy alespoň pro mě, a to jsem dost bolestínek. Bolest jsem čekala mnohem horší.

Pak mne přeložily na oddělení P2 a malou mi stále vozily po třech hodinách. Všechny sestřičky byly hrozně milé a ochotné, nesetkala jsem se tam s nikým nepříjemným. Na Podolí a vše okolo mám tedy jen ty nejlepší vzpomínky a už teď se těším, až si tam jednou půjdu pro druhé miminko :-) Doufám, že k tomu druhému už nepovede tak trnitá cesta. Domů nás pustili čtvrtý den a od té doby si malou užíváme doma. Je to báječné, dělá nám velkou radost :-) Takže vlastně to poslední těhotenství, kterému jsme já a ani okolí nedávali žádnou šanci, dopadlo dobře, a já přesně rok od druhé kyretáže držela v náručí ten největší poklad na světě :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Badysek  11.01.13 07:52

Moc a moc gratuluju. Zažila jsem něco podobného, i když kyretáž jen 1×. Ale další rok se mi nedařilo otěhotnět, pracovala jsem v té době u Apolináře a několikrát denně procházela přes tu chodbu u UTZ, o které píšeš, a viděla ty šťastné páry jak si prohlíží fotky svých drobečků. Ne jednou jsem měla v očích slzy. Naštěstí nakonec všechno dobře dopadlo, a 24.ledna bude mému zlatíčku rok. Chystám se konečně taky napsat deníček, ale nebylo všechno jednoduché, bude to román :-). Tak ať ti tvé miminko roste jako z vody a ať jste šťastní.

 
cher  11.01.13 08:16

Krásné, šťastné konce miluju :srdce:

 
brumik7
Závislačka 3863 příspěvků 7 inzerátů 11.01.13 09:09

Moc blahopřeju :kytka: jsem dojatá a dala jsi mi naději že i u nás to jednou dobře dopadne - mám za sebou taky 2 ZT. Díky a přeju hodně radosti z holčičky :kytka:

Příspěvek upraven 11.01.13 v 09:12

 
zrustice
Ukecaná baba ;) 1807 příspěvků 11.01.13 09:58

Teda, až jsem se bála, jak to skončí :D. A jsem moc ráda, že to skončilo dobře, gratuluju.

 
mahdalka
Neúnavná pisatelka 16483 příspěvků 5 inzerátů 11.01.13 10:59

Moc krásný deníček, jsem ráda že to tak dobře dopadlo :kytka: U Apolináře jsem byla 2× na laparoskopii a dokonce jsem tam chodila do Caru, ale změnila jsem ho z důvodu, o kterým se zmiňuješ - hned naproti dveřím pro neplodné a snažící se páry byl UTZ a pamatuju si, jak jsem kolikrát čekala se staženým hrdlem mezi samýma břichatýma těhulkama - nechápu kdo to tak vymyslel, psychika dělá divy :zed:

 
irenakovarova
Kecalka 460 příspěvků 5 inzerátů 11.01.13 12:11

Gratuluju k miminku! Hlavne ze to dopadlo dobre ted si uzivej drobecka!

 
babulka01
Generální žvanilka 22338 příspěvků 11.01.13 14:14

Když jsem četla tvůj deníček, chtělo se mi brečet, je nádhera, že všechno dopadlo tak krásně. Přeji vám, aby holčička rostla do krásy a byla pořád zdravoučká. :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
Bavi
Generální žvanilka 20652 příspěvků 25 inzerátů 11.01.13 14:29

Vím moc dobře co si prožívala. Nám se naše holčička povedla až na 4.pokus a moc dobře vím jak těžké je věřit tomu, že 3 potraty byly jen náhoda a na počtvrté to už konečně vyjde. Nicméne vyšlo :palec: Sama jsem zvědavá jakou cestou si budem muset projít při dalším mimču, už teď mám z toho strach. Jinak deníček moc krásný, vždy jak se dostanu do fáze kdy se mimčo narodí tak mi slza ukápne :lol: Takže gratuluji a přeji hodně zdravíčka :kytka:

 
lucka83
Hvězda diskuse 45847 příspěvků 112 inzerátů 11.01.13 15:06

Moc gratuluji k holcicce. :dance:

 
matsek
Povídálka 30 příspěvků 11.01.13 17:16

Moc všem děkuji za gratulace. Už jsem nevěřila, že to někdy dojde ke zdárnému konci, takže tady je důkaz že to jde a chce se to hlavně nevzdávat, ono to jednou určitě vyjde.

 
iveta kotrcova
Závislačka 3477 příspěvků 11.01.13 18:05

No nádherný deníček až semi tajil dech :! a uletla slza :hug:

 
Pejtsna
Zasloužilá kecalka 826 příspěvků 11.01.13 20:29

Moc vám to přeju!!! Gratuluji k holčičce :kytka: :kytka:

 
elanaa
Nadpozemská drbna 28032 příspěvků 11.01.13 22:50

Maty, krásný deníček, jsem ráda, že to dobře dopadlo.

a :hug: ;)

 
Andrella
Kecalka 258 příspěvků 12.01.13 09:57

Uff, jsem moc rada, ze denicek koncil dobre…gratuluju, at uz jste jen zdravi a stastni a at se zadari i sourozenec:)) :hug:

 
Bavlí
Kecalka 212 příspěvků 12.01.13 23:38
:hug: :kytka:
 
Deniska2000
Kelišová 5315 příspěvků 20.01.13 15:03

Gratuluju!!! Doufám, že i u nás to dopadne stejně dobře. Začátek deníčku byl hodně podobný mému zážitku a mým dvěma nevydařeným těhotenstvím s tím rozdílem, že u mě první bylo mimoděložní a druhé spontánní potrat a pak revize - kyretáž. I já jsem na gyndu v nemocnici chodila kolem UZ, kde čekaly těhotné maminky a chlubily se fotkama s mimčama, zatímco já jsem šla na další zákrok se slazama na krajíčku. A aby toho nebylo málo, tak gynda neměla svůj UZ a po zákrocích, nás na kontrolní UZ vozili na porodní odd., takže opravdu „krásný zážitek“ když jsem slyšela okolo pláč miminek. A stejně tak jsem se loučila teď podruhé se sestrama, že už je nechci navštívit, další moje návštěva nemocnice bude o pár pater výš v porodnici. No uvidíme, ale snad se na 3. pokus taky už zadaří :-)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček