Čas už se nedá vrátit

Aletheia  Vydáno: 30.10.12

Aneb jak jsem naprosto nezkušená rodila svého prvního syna Honzíka. Člověka v životě potká mnoho věcí, které prostě nečeká. Jednou takovou bylo i moje těhotenství. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, že jsem mladá a nezajištěná. Přesto bych nikdy nešla na potrat. Kvůli svým problémům zabít to nevinné děťátko? Děkuji, tohle opravdu ne! Takže mně čekalo devět měsíců, abych se připravila na nový, úplně odlišný, život. Těhotenství probíhalo naprosto ukázkově. Vše bylo v pořádku a já si užívala odpočinku díky právě probíhajícím letním prázdninám.

Na konci srpna jsem měla termín porodu a toho data jsem se nemohla dočkat. Přeci jenom jsem to chtěla mít konečně za sebou. Poslední měsíc jsem díky vedrům a mým otokům skoro nevycházela na ulici a většinu dne proseděla na zahradě. Termín, nastal, ale nic se nedělo. Tělo se na porod vůbec nepřipravovalo. Proto doktor zvolil variantu vyčkávání. A já jsem tak byla další dva týdny, šíleně nervózní, doma na „čekané“. Ani po dvou týdnech po termínu se absolutně nic nezměnilo. Bohužel se už nemohlo čekat a já jsem musela nastoupit do nemocnice. Čekala jsem, že se bude vyvolávat ještě ten den, ale nestalo se. První den jsem se pouze ubytovala a pak jen koukala z okna. Další den následoval zátěžový test a další hodiny zírání z okna s přáním ať už to začne. Nezačalo.

Třetí den jsem tedy konečně šla na porodní oddělení, na porodní box. Tam jsem dostala první vyvolávací tabletku. Přičemž se doktorka zmínila, že to bude trochu náročné, protože mám vysoko dělohu (divím se, že jsem se to nedozvěděla dříve). Vyvolávací tabletka prostě nezabrala a já jsem začala dostávat lehkou depresi. Jak jsem tam sama ležela, a hodiny ubíhaly, hrozně jsem chtěla, abych tam nebyla sama. Bohužel maminka musela do práce a partner se na nás vykašlal hned po otěhotnění. Po pár hodinách jsem dostala další vyvolávací tabletku. Opět se nic nezměnilo a mě čekala dlouhá noc.

Večer jsem začala dostávat bolesti a zaplavila mě radost, že už to konečně bude. Bolesti trvaly, ale já se stále neotevírala. Porodní asistentka mi řekla, že zítra se bude vyvolávat znovu, ale trochu razantněji, snad jako by tušila, že potřebuji slyšet, že to určitě přijde a já nebudu takhle bezmocná navěky. Snad každá sestra, asistentka a doktoři se mně ptali, jestli za mnou někdo přijde a já už to párkrát neudržela a rozbrečela se. Najednou jsem se cítila tak sama, hormony už pracovaly na plný výkon. Kolem půlnoci jsem řekla PA, že už chci rodit, jinak to nevydržím. Kontrakce po deseti minutách trvaly celou noc bez výsledku.

Ráno jsem dostala další tabletu. Následovaly infuze oxytocinu. Kontrakce stále trvaly a zhoršovaly se. Měla jsem z toho radost, naprosto unavená jsem se těšila, že už to konečně přijde. Stále jsem se ale neotevírala. Třetí směna a další porodní asistentka už byla trochu nervózní. Během dne jsem dostala další, a konečně poslední tabletku (tenkrát jsem netušila, že poslední). Kontrakce sílily a já jsem se začala otevírat! Hurá! Měla jsem opravdovou radost a těšila se, až budu moci tlačit a mít to za sebou. Přišel mi doktor (mimochodem moc příjemný) píchnou epidural a já si po dlouhých dnech konečně na půl hodiny zdřímla. Bohužel po probuzení jsem měla bolesti znova. A jediné, co jsem si od PA vyslechla, bylo, že ať nepřeháním (říkala jsem jí, že mně to bolí jako před tím epiduralem) a že co budu dělat, až budu muset tlačit, když teď si stěžuji. Nebyla jsem nepříjemná (doufám), a tohle její chování mi moji pošramocenou psychiku naprosto podlomilo a já jsem jen brečela a brečela. Naštěstí se opět čekalo, takže jsem byla na boxu sama a nemusela se stydět, že mě někdo vidí.

Později přestala chodit asistentka a začali chodit doktoři. To množství vyšetření mně šíleně ubíjelo a u jednoho jsem se prostě rozbrečela. Bylo mi to jedno, jen jsem to chtěla mít za sebou a být pryč od té PA, která byla opravu velmi nepříjemná. Miminku zavedli vnitřní monitor a čekali, až se dostatečně otevřu. Dalších pár hodin nic, otevřela jsem se na šest prstů a miminko chtělo pryč – zhoršoval se monitor. Proto přišel doktor a řekl, že se musí udělat císařský řez. Potom už jenom následovala příprava – obvázání nohou, injekce na zastavení kontrakcí a pár podpisů.

Naložili mně na vozík a popojeli jsme na sál, byl asi 40 metrů od porodních boxů. Tam mě uložili na stůl a dali celkovou anestezii. Tenkrát jsem to netušila a dodnes nevím, proč to bylo v celkové. Doktoři byly skoupí na slovo a já byla tak vyčerpaná, že jsem se neptala. A když čtu různé recenze na porodnici (Bohunice), tak jsem zjistila, že akutní císařský řez dělali i v částečné. Nevím proč u mě ne. Mrzí mě, že jsem neslyšela Honzíkův první pláč, vůbec nevím, jak vypadal. Poprvé jsem ho viděla tři dny po porodu! Jen přes sklo.

Po převozu na oddělení jsem totiž dostala silné horečky. Muselo se zjistit, co to je, ale doktorům to prostě nešlo (jak jinak to napsat). Celých pět dní jsem každý den absolvovala tři vnitřní vyšetření, dva ultrazvuky (přes čerstvou jizvu) a ultrazvuk vnitřní. Každý den přišel jiný doktor, nejdřív lékařka oddělení a nakonec sám přednosta kliniky. Myslím, že stav mojí psychiky nemá cenu popisovat. Bylo to peklo a já jsem brečela téměř neustále, v duchu jsem se modlila, ať už je konec. Ani po pěti dnech se na nic nepřišlo. Dostala jsem antibiotika a čekalo se. Horečky neustávaly a mně začala téci jizva. Doktoři se zaradovali, že konečně ví, z čeho to je. Infekce v oblasti jizvy, která se ale rozlezla do podkoží kolem, a proto ji hned neobjevili.

I přes diagnózu antibiotika nezabírali a já jsem byla stále v horečkách. Už dva týdny. Když přišly sestry na službu, tak se vždycky podivovaly, že tam stále jsem a mám horečky (vlastně to bylo milé, hned mi daly něco na vypocení a převlékly postel apod.). Nakonec doktorka usoudila, že antibiotika nezabírají a že zavolá Antibiotické centrum do Prahy. Zavolala a změnila mi antibiotika. Jiná a rovnou do žíly. A zase se čekalo, jestli zaberou. Nezabrala. Další týden, který byl úplně stejný jako dva předchozí. Byla jsem jako výstavní kousek, na který se chodí dívat primář s panem přednostou kliniky, aby spolu podumali, jak podivné to je, a mně se na ně chtělo zařvat, ať konečně něco dělají, když jsou ti doktoři! Následoval další telefonát do Antibiotického centra, kde doporučili ještě počkat.

Asi to rozepisuji příliš podrobně, ale musím se z toho vypsat. Bylo to tak neuvěřitelně vyčerpávající a psychicky náročné, že se snažím vnitřně se s tím vyrovnat a vypsání je jistý druh terapie.
Narazila jsem na spoustu opravdu nepříjemných doktorů. Každý den chodil na noční jiný lékař a pokaždé mě ten doktor chtěl vyšetřit, aby se kouknul, jestli na to zrovna on nepřijde (než byla potvrzená diagnóza). A já jsem po slezení z kozy po dvou týdnech prostě omdlévala. Dlouho jsem pořádně nic nejedla, v horečkách člověk nemá zrovna chuť na jídlo. A začalo mi být všechno jedno – psychika mi zkrátka skákala sem a tam. Jeden „pan doktor“ mi dokonce řekl, že je to tím, že jsem tlustá (hůř se hojí jizva) a že si za to můžu sama. Nevím, co na to říci, nebyla jsem zase tak tlustá (před porodem 90 kilo), aby mě mohl urážet. Ale čas už nevrátím a tenkrát jsem neměla kde brát sílu. Jen jsem plakala.

Za tři dny se to najednou zlepšilo a já měla už pouze zvýšenou teplotu. Jaká radost! Celé oddělení mi s úlevou říkalo, že se to konečně zlepšilo (i paní sanitárka, se kterou jsem se za tu dobu znala jako s příbuznou) a já jsem se těšila domů. Ještě jsem sice musela absolvovat spoustu vyšetření, ale s vidinou toho, že půjdu domů, to bylo hned snesitelnější. Za další tři dny jsem opravdu mohla odejít a konečně si syna vzít domů! Asi nemá cenu říkat, jak moc mě mrzí, že jsem jeho první týdny prošvihla – nepustili mě k němu, jen přes sklo. A dodnes se bojím, jestli vůbec ví, že jsem jeho máma, když jsem ho mohla pochovat až tak pozdě.

Je to spousta otázek, spousta ran na duši, které musím zahojit a jedno maličké stvoření, které vedle mě právě spí. Bylo to zlé, ale pro něj bych to absolvovala i znova. Co je bolest oproti tomu, když dáte život něčemu tak úžasnému. A teď už je na mně, abych mu byla tou nejlepší maminkou.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
tea11
Povídálka 17 příspěvků 30.10.12 12:14

Mrzí mě, že jsi měla tak ošklivý porod, ale máš zdravého syna a to je hlavní…já doufám, že mě nic takového nepotká…i když člověk fakt asi nikdy neví, co přijde

 
vendy27
Ukecaná baba ;) 1280 příspěvků 1 inzerát 30.10.12 12:15

Klobouk dolů před Tvojí statečností. Moc obdivuju, co jsi dokázala zvládnout. :potlesk: Drž se!!! Ať jste spolu s Honzíčkem hrozně moc šťastní a spokojení a ať už vás teď čekají jenom krásné chvilky. :mavam:

 
tynka6  30.10.12 12:23

Úžasný deníček. :potlesk: Obdivuji Tě, čím sis musela projít-to by jen tak někdo nezvládl. Vážně nemám slov. Do budoucna Tobě i malému přeji už jen to nejlepší, hodně štěstíčka, hlavně zdravíčka a i nějakého hodného tatínka. :kytka:

 
Catharin
Závislačka 4254 příspěvků 30.10.12 12:40

Krásně napsané.. Opravdu jsi musela trpět, a to teda dost. Jsi statečná.. Asi Ti nic jiného nezbylo, ale i tak, teda někteří se k Tobě zachovali škaredě.. Já bych taky plakala a i jsem u Tvého deníčku plakala.
Já v Bohunicích taky rodila a ke mně se chovali krásně.. Spokojenost, až na některé sestry, ale to jsem brala s reservou.. Jak jsi psala na začátku, že Tě nechali 14 dní čekat, já bych Tě osobně brala už na SC, pak když jsi psala, že to nešlo a několik dní Ti dávali Tbl, no tak to už jsem teda byla naštvaná za Tebe a ihned by byl SC, dyť z toho to jim muselo být jasné, tak dlouho Tě trápit.. :zed:
Ale jak píšeš, teď budeš skvělá máma a vše mu vynahradíš :hug:

Příspěvek upraven 30.10.12 v 12:42

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 30.10.12 12:55

Opravdu náročný společný start :(

přeju oběma spoustu sil, zdraví a odvahy. :kytka:

 
Ano12no  30.10.12 12:58
Bohunice

V Bohunicích sem taky rodila, úplně s Tebou cítím. Přístup na novorozeneckém oddělení si nezaslouží ani komentář!

 
Ráďa 25
Závislačka 3108 příspěvků 30.10.12 14:10

Teda a já si myslela, že už nemůže býd hůř. :( Gratuluji že jsi to zvládla a teď už bude jen dobře neboj :hug:

 
Beru*Beru
Závislačka 3112 příspěvků 30.10.12 15:00

To mě moc mrzí, čím sis musela projít :hug: :hug: Ale neboj, tvůj syn ví, že jsi jeho maminka, on moc dobře ví a cítí, čím sis prošla a i když to zatím nemůže dát zřetelně najevo, tak tě jako maminku nadevšecko miluje :srdce: Ví, že pro něj uděláš první poslední na světě. A je dobře, že ses tady vypsala, určitě se ti více uleví, než to dusit v sobě :kytka:

 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 30.10.12 15:11

Přeju Tobě i malému vše dobré a hlavně nějakého hodného tatínka/milujícího manžela.

 
Lindusa
Ukecaná baba ;) 2346 příspěvků 30.10.12 15:34

Je mi moc lito, ze byl Tvuj start do materstvi tak sileny, fakt chce mi chce rvat :(. Bud ale, prosim, silna a napis stiznost, jinak se nic nezmeni. Urcite si pamatujes alespon nejaka jmena, v kopii posli stiznost i zrizovateli nemocnice. Musi se o tom mluvit i na oficialnich rovinach, jinak se nic nezmeni. Vim, ze ty uz to mas za sebou, ale urcite tim pomuzes ostatnim maminkam. Preji moc hezkych zazitku, aby otupily ty nehezke, Linda

 
prcek01
Kecalka 115 příspěvků 30.10.12 15:52

Teda klobouk dolů :-( Vážně tě obdivuji za tvou statečnost. Nechápu proč tě nechali čekat 14dní…jsem ze Znojma a tady je maximálka 10dní a pak se jde hned na vyvolávání..žádný čekání na ubytování. Vím co to je vyšetření přes čerstvou jizvu sama jsem měla císařský řez jen ne díky Bohu po několika dnech ale po 12ti hodinách…místo otevírání jsem se zavírala :?
Je mi tě líto že jsi tam nikoho neměla oni by se i chovali jinak. Já tam měla partnera a když se mi snažila doktorka říct že sem hysterka a že porod nebolí tak na ni trochu zvýšil hlas a hned se chovala jinak. A že ti řekl doktor že jsi tlustá??? :evil: :evil: No Boha jeho co si myslí jako??? Tohle si nemůže dovolit ani kdyby jsi měla před porodem 150kg. Já měla před porodem 62kg, teď mám 5kg a stejně se mi jizva špatně hojila a i teď po půl roce ji cítím. Vůbec se neboj toho že by Honzík nevěděl kdo je jeho maminka. Mezi maminkami a dětmi je hodně silné pouto :srdce: Jsi pravá bojovnice a vybojovala sis to všechno na jedničku. Snad už další porody budou jen hezké a dostane se vám i hodný tatínek :-)

 
veverušák  30.10.12 19:31
Máma je jen jedna

Ahojky, moc gratuluji k miminku. Opravdu jsi to neměla lehké a smekám před Tebou. Jsi jednička a hlavně skvělá máma. Naprosto chápu Tvoje pocity, já jsem svoje dítě viděla poprvé 4 týdny po porodu, masivní krvácení po akutním císařském řezu a vlivem toho mi praskla i céva na mozku. Moje miminko viděl každý dřív než já, ale vím, že jinak to nešlo, měla jsem problém sama se sebou. První dny byly těžké pro velké bolesti hlavy, ale časem se to srovnalo. Psychika byla horší. Přesně s 1.rokem narozenin mojí slečny se to zlomilo a přestala jsem nato myslet. Nyní jí budou dva a je na mně naprosto závislá. Miminko má maminku jenom jednu a je to ta, která jej nosila v bříšku, už tam jí pozná po hlase. Přeji hodně štěstí, to zlé máš vybrané. Holt vyvolávané porody bohužel někdy takhle končí. Opatrujte se.

 
rences
Kecalka 292 příspěvků 1 inzerát 30.10.12 21:00

:hug: :hug: :hug: jsi statečná, určitě už bude líp ;)

 
zitorka
Ukecaná baba ;) 2198 příspěvků 30.10.12 22:44

Bohunice, hrůza a děs…to se spal rok 2009…nikdy bych tam už nešla…a to jak se zachovali k tobě…nevím an co čekali blbci a kecy ty pu, že jsi tlustá už byly vrchol…

ale teď už máš prďolku vedle sebe…a všechno mu vynahradíš… :hug:

 
zitorka
Ukecaná baba ;) 2198 příspěvků 30.10.12 22:44

Jéé…to nebyla reakce na nikoho…si na to prostě nmůžu pořád zvyknout :lol:

 
kufnerka
Zasloužilá kecalka 877 příspěvků 31.10.12 00:35

Becky prošla jsi fakt hroznou cestou, skoro se mi chce brečet. Ale teď už si užívej jen svého miminka a zkus zapomenout co se ti stalo. Vím, že to jen tak nepůjde, ale v koloběhu péče o malého se to zčásti povede. Přeji vám oběma hodně zdraví a spoustu radosti. Teda to je hnus co se dá v našem zdravotnictví zažít. :cert: :cert:
Ještě jednou hodně zdravíčka a radosti :hug: :hug: :mavam: :mavam: :mavam:

 
Diana.Kyss
Kecalka 213 příspěvků 31.10.12 07:24

Moc pekný…teda ne pěkný, ale pěkně napsaný a smutný :( až mě to rozbrečelo. Snad na to co nejdřív zapomeneš. Pozdravuj Honzíka

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 31.10.12 07:45

:roll: Moc mě mrzí tvůj porod. Po pravdě jsem ho probrečela, protože tohle je situace kterou bych taky psychicky neunesla.. a já hloupá se po císařáku zabývala takovou banalitou, že jsem dceru viděla „až“ po 8hodinách :zed:
Jsi moc statečná a přeju už jen samé zdravíčko pro tebe a prcka :hug:

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 01.11.12 13:46

Já bych ty chlapi střílela :cert: opustit těhotnou je svinstvo :cert: Tobě a honzíkoj přejem hoodně štěstí do další životní etapy a novej hodnej tatínek se najde :hug: :mavam:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele