Časem na vše zapomeneš

Veonka  Vydáno: 25.09.12

Každý porod bolí, ale fyzická bolest trvá jen pár hodin, zato bolest psychická bolí dny, týdny, měsíce. Může člověk zapomenout na to, co zažil? Bude tomu téměř rok, co jsem zažila nejkrásnější a zároveň nejhorší dny v mém dosavadním životě.

Celé těhotenství jsem prožila naprosto v pohodě, akční maminka, pro kterou těhu neznamenalo nemoc. Vše se začalo nějak bortit až v samém závěru, kdy se mi udělaly genitální opary. Prosila jsem svoji malou dcerku, ať ještě nejde na svět, protože by maminka musela na císařský řez a mezitím jsem zkoušela možné a i nemožné, abych se oparů zbavila, sotva jsem vyléčila jeden, už se dělal druhý.

Jednoho chladného úterního listopadového rána jsem vstala, vyprovodila svého muže do práce a poohlížela se po něčem k snědku, když tu mě tak prazvláštně popíchlo v břiše a protože paní doktorka na mě apelovala, že pokud začnu rodit, musím rychle do nemocnice, aby zjistili stav oparů a případně měli čas na přípravu císaře, nelenila jsem a napsala sms svému příteli, že tedy rodíme, ale nemusí panikařit, hlavně v klidu. Co vám budu povídat, doma byl snad do 10 minut, běhal po baráku, šílel, a když jsem mu klidným hlasem řekla, že rodím já a ne on a času jako prvorodička mám spoustu, začal se pomalu uklidňovat.

Do porodnice ve Slaném jsem dorazila plná obav o osud svého miminka. Moc jsem si přála, aby porod šel přirozenou cestou, ale také jsem věděla, že opar je zlo, které může mojí malé lásce moc ublížit. Stal se první malý zázrak, opar, který tam ještě večer byl, zmizel, vypařil se, třikrát hurá, porod bude přirozený. Přítele poslali domů a já se ubytovala na nadstandardu, ne proto, že bych neměla ráda společnosti lidí, ale naše rodina je tak velká, že by návštěvní hodiny prostě nedostačovaly.

Minuty pomalu ubíhaly, sem tam se na mě někdo přišel podívat, ale nic extra se zatím nedělo, říkala jsem si, že jestli tohle je porod, potom je to brnkačka, kterou zvládnu levou zadní a ani zdaleka se bolesti neblížily bolestem zánětu močových cest, kterých jsem si od útlého dětství užívala a snášela jsem několikahodinové bolesti, kdy jsem se svíjela na zemi. Byla jsem nachystaná na vše a natěšená.

Udeřila patnáctá hodina odpolední a udeřily i silnější a častější bolesti. Od této chvíle jsem měla kontrakce každých 5 minut, a co čert nechtěl, jen křížové bolesti. Toto mě už lehce vyvádělo z míry, protože nic moc příjemného, ale co, bude to trvat jen chvíli, zvládnu to, pro sebe, pro otce dítěte a pro malou, musím to zvládnout. Večeři v šest večer jsem už jedla stylem, ukousnu kus chleba, polknu, zafuním si a tak pořád dokola, pokoj jsem měla prochozený křížem krážem.

Po osmé hodině večerní přišel pan doktor Wohlgemuth. Maminko, pořád se nám neotevíráte, buďte klidná, odpočívejte… paráda, jim se to řekne. Bolesti co tři minuty, přemlouvám svoji hlavu, aby tělu vyslala signál, že to vlastně vůbec nebolí, při každé kontrakci se mi už kroutí palce u nohou, moje přemlouvací metoda nezabírá.

V deset přijde opět pan doktor, aby zkontroloval, jak porod pokračuje, maminko, stále se nám neotevíráte, jde to strašně pomalu, zkuste se vyspat, abyste zvládla porod. Rada nad zlato, ale jak má člověk spát, když co tři minuty mi projede tělem tak šílená bolest. V tuto chvíli mám jasno, chci epidural, hned!

Dostala jsem nějakou vitamínovou injekci, super, ale je mi úplně k ničemu. Sestra každou hodinku přijde, natočí na monitor a zkontroluje, ale pořád stejné zprávy, neotevíráte se dostatečně rychle, čekáme dál, jen odpočívejte, jste už moc vysílená, zkuste horkou vodu, třeba vám pomůže. Prosím už snad všechny svaté, aby to už brzy skončilo.

Ve středu o čtvrté hodině ranní konečně ta vytoužená slova, jste otevřená, jdeme rodit. Zavolejte si domů a jde se na předporodní přípravu. Hnedka po píchnutí plodové vody byl už u mne můj milovaný přítel, hnal svůj vůz noční krajinou, jak o závod, aby byl u nás.

Přišly opět kontrakce, mnohem, mnohem silnější, až jsem se prohýbala jako luk, pořád jen všechno v kříži. Porodní asistentka mě moc nepotěšila, protože tyhle bolesti neotevírají, nepomáhají, nedělají nic, jsou k ničemu, jen bolí. Ale v tu chvíli jsem měla jasno, chci epidural a ať si říká kdo chce, co chce, měla jsem už toho plné zuby.

Po půl hodině přišel pan doktor z ARO oddělení, cosi mi vyměřoval na zádech, vím jen jedno, trvalo mu to strašně dlouho, nebo alespoň mě to připadlo věčnost a mezitím další a další kontrakce. Povedlo se, zavedeno, napíchnuto, přišla ohromná úleva, mohla jsem chodit, povídat si, tahala jsem si za sebou na stojánku kamarádku kapačku, po boku svého muže a bylo mi fajn.

Bylo něco málo před šestou a měnily se služby. Celou noc se mnou bojovala milá, hodná porodní asistentka a místo ní přišla protivná furie. Předaly si o mně info a hupky dupky na kozu, jde se rodit, jste plně otevřená. Do dnešního dne si pamatuji slova oné mladé ženy „tlačte, maminko, tlačíte málo, víc, dítě se vám vrací, takhle by to teda nešlo“. Během hodiny jsme spolu zvládly i gymnastické prvky, ale vše marné, ne a ne dcerku vytlačit ven. „Kontrakce máte krátké, nestačí“, v tu chvíli se se mnou přišla rozloučit moje milá, hodná PA, která ji sdělila, že rodím s častými kontrakcemi již 15 hodin a děloha je unavená, popřála mi hodně štěstí a odešla.

Udeřila sedmá hodina a na zavolání přišel pan doktor, zřejmě byl kouzelník, ale stačilo jedno zatlačení, jakýmsi chmatem miminku pomohl a už se tlačila na svět, vím jen, že jsem řekla, že chci tlačit, ať mám kontrakci nebo nemám. Dvojí nastřihnutí a moje zmuchlaná, nádherná, ukřičená holčička byla venku, hodiny ukazovaly 7:11. Hrdý otec vše patřičně oplakal, nafotil, natočil. Během chvilky jsem ji měla v náruči a už bylo dobře.

Za chvíli opět přišel pan doktor, aby zkusil vyndat placentu, bohužel nešla, dostala jsem ještě dalších 15 minut k dobru, ale pořád nic. Opět odešel a to se slovy, že pokud do 10 minut nebude venku, budou muset udělat patřičná opatření. Placentu jsem ze sebe vypudila za 5 vteřin dvanáct. Toto si už moc přesně nepamatuji, protože moje tělo zalila euforie z dcerky.

Ležela jsem na předsálí a vyčerpaná usínala. Přítel odjel do práce, dcerka byla v rukou lékařů a já čekala, co bude dál. Převezli mě na pokoj, kde jsem odpočívala a tělo se vzpamatovávalo z epiduralu, šlo to pomalu, ale hlavně, že šlo. Malou jsem celý den neviděla, sestřičky mi ji donesly až odpoledne, kdy začaly chodit první návštěvy. Byla jsem pořád hodně zesláblá. Nosily mi malou jen na kojení, jinak jsem ji vůbec neměla, ale nemohla jsem stát sama ani na nohou, taková je daň za „bezbolestný“ po­rod.

V noci se do mě dala strašná zimnice, odpotácela jsem se na chodbu hledat sestru, aby mi změřila teplotu. Měla jsem jen 37, nic moc, lehla jsem si a odpočívala. Ráno mi teplota stoupla na 38, to už ke mně chvátala sestra s Paralenem, opět šílená zimnice, pak mě polilo horko a bylo to zas chvíli dobrý, ale teplota mi moc neklesla. V poledne přišla další a ještě větší zimnice, to už mi stoupla teplota na 39, přibyla mi další deka, malou jsem opět nemohla mít u sebe, nepostarala bych se, nešlo to, moje tělo vypovídalo poslušnost. Prášek konečně zas zabral, ulevilo se mi, ale teplota neklesala.

Před čtvrtou hodinou odpoledne přijel tatínek za svoji dcerkou. Vím, že tam byl, vím, že mi byla strašná zima a pořád jsem jen opakovala, že až zabere prášek, bude to dobrý, pamatuji si, že se mě ptal, co pro mě může udělat, dál si nepamatuji nic… probudila jsem se na kapačkách v sesterně, sestry obvolávaly okolní oddělení a sháněly pro mě potřebné léky. Další a další jedy mi pouštěly žilou. Přítel seděl s malou na chodbě, zoufalý, vyděšený, nevěděl, co se stalo, nevěděl, proč se to stalo.

Byla jsem jak hadrová panenka, nemohla jsem chodit, byla jsem odkázaná na pomoc druhých, nevěděla jsem co se se mnou děje, pořád jsem se ptala dokola proč, pozorovala jsem místnost, pozorovala jsem svoje ruce, světlo na stropě, nic víc mě nezajímalo, byla jsem úplně mimo sebe. Nebyla jsem schopná rozumně uvažovat, mluvila jsem nesmysly. Dodnes vidím přítele výraz v obličeji, jeho zoufalý výraz proč se Ti to děje, držel malou v náručí, ukazoval mi ji, pro mě byla a to je to nejhorší, co si z porodnice pamatuji a co do dnešního dne mi vhání slzy do očí… cizí. Nevěděla jsem vůbec co se to se mnou děje, kde jsem a proč.

Nevím, kolik času uběhlo, ale začala jsem si uvědomovat situaci a probírat se. Měla jsem 42 horečky, blouznila a křičela. Až na křik zareagovaly sestry a přišly se podívat co se děje, okamžitě mě odvezly na ultrazvuk. Mezitím ještě laškovně si dělaly srandu z mého přítele „no vy teda vypadáte“. Nevím, jak podle nich by měl vypadat člověk, který viděl to, co viděl. Ale toto vím, jen z jeho vyprávění, pro mě v tuhle chvíli svět neexistoval.

Ležela jsem na posteli a uvědomovala si svoje tělo a okolí. Sem tam nahlédla sestra, řekla, že se budu hodně potit, až budu propocená, máme zavolat a převléknou mě. Opět jsem chytla střídání stráží, když 10 minut před koncem jejich pracovní doby si dovolil přítel požádat o výměnu povlečení a košile, bylo mu řečeno, ať se potím dál. Ujal se tedy této činnosti on sám, převlékl postel, převlékal mě.

V mých žilách proteklo litry antibiotik, mé nohy propíchaly injekce, byla jsem vysílená a unavená, ale do dnešního dne nikdo nepřišel na to, proč se to stalo. Nejhorší na všem je, že jsem se po celou dobu nemohla starat o svoji dcerku, na kterou jsem se tak moc těšila. Byla v úplně jiné místnosti, bez své maminky, strašně moc pořád plakala a já jsem nebyla schopná nic udělat, nebyla jsem schopná ovládat svoje tělo, poručit mu, aby fungovalo.

Trvalo dlouho, než jsem se o ni mohla postarat. Bez pomoci sester v nemocnici a rodiny bych to snad ani nedokázala. Mé tělo se z porodu dostávalo víc, jak dva měsíce.

Jizvy na těle se již zacelily, ale jizvy na duši jsou stále. Zapomněla jsem na porod, ale nedokážu zapomenout na to, co se dělo pak. Občas mě přepadne myšlenka, že bych chtěla pro naši dceru sourozence, ale zároveň s touto myšlenkou mě popadne děsná úzkost, strach a panika, co kdyby se to stalo zase, co kdyby se historie opakovala.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
maxi2408
Zasloužilá kecalka 730 příspěvků 25.09.12 06:40

Ahojky,
jizvy na duši se hojí mírně déle a sourozence nevzdávej. Až se zocelíš, zajdi si přes obvodního(dá Ti doporučení) na imunologii, ať Tě prozkoumají a uvidíš. Případně můžou doléčit některé pozůstatky popisovaného stavu.
Sama mám podobný zážitek za sebou a nebýt mi tolik, jdu do dalšího broučka/broučkové :) :hug: :kytka:

 
Lacenka
Neúnavná pisatelka 18642 příspěvků 25.09.12 07:40

Týýý woe…já plánovat rodinmu tak si to po tomto deníčku snad i rozmyslím :hug: Přeji už jen samé pohodové dny s Vaší dceruškou a dle popisu úžasným chlapem :kytka:

 
Granda
Ukecaná baba ;) 2432 příspěvků 25.09.12 08:42

Je to šílený, nechápu přístup lékařů, teda hlavně sester. drž se a sourozence nevzdávej, stojí to za to. já rodila 4 dny, taky dost peklo, ale sourozence mít malý doufám jednou bude.

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 25.09.12 08:46
:roll: :hug:
 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 25.09.12 09:17

Ahoj, ja mela porod taky s krizovymi bolestmi, taky jsem chtela prirozeny, taky jsem, jak to slo, prijala epidural vsemi deseti… nastesti pak vsechno probehlo hladce, vytlacila jsem si svoje miminko a po porodu nemela zadny dalsi problem. Pri cteni tveho denicku me mrazilo v zadech, jak snadno se situace muze zvrtnout. Je mi moc lito, cim sis prosla. Nemej vycitky vuci male, ze ty prvni dny proplakala bez tve blizkosti, urcite jsi ji to uz plne vynahradila a vynahradis. Dulezite je, ze jste obe zdrave, mate se navzajem, soustred se na kazdy den, a nemysli ani na to, co bylo, protoze to uz stejne nemuzes nijak zmenit, ani na to, co bude, protoze nac se strachovat dopredu? Az prijde okamzik na sourozence, tak to zacnes resit, asi udelat si ruzna vysetreni by nebylo od veci, abys mohla podobnym komplikacim predejit - dobre je, ze uz jses varovana a vis, ceho je tvoje telo schopne. Predstav si, ze bys mela uplne pohodoy prvni porod a pak se ti tohle stalo pri druhem. Je vic pravdepodobne, ze kdyz se ti to stalo pri prvnim, tak pri druhem budes mnohem vic kontrolovana, lekari pripraveni, takze uvidis, jak vsechno dobre dopadne. Ale to opravdu res, az nastane ten cas, ted se soustred na kazdy den s tvoji dcerkou, na malickosti, ktere vam delaji radost… a postupne bude lip. Rany na dusi nejlip zaceli cas.

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 25.09.12 11:34

Teď už bude dobře :hug:

 
MeloryNox
Kelišová 5249 příspěvků 14 inzerátů 25.09.12 11:35

Jak to, že nikdo na nic nepřišel? Víš, na co všechno ti dělali testy a vyšetření? Nechce se mi věřit, že by to byla reakce těla na vyčerpání po porodu.

 
modrásek bělavý  25.09.12 12:31

Naprosto tě chápu a hlavně ten strach z druhého porodu.

U mě komplikované těhotenství, 2 denní porod při kterém jsem téměř zemřela (páč asi kvóty na císaře byly vyčerpány), EPI, transfúze, ATB, injekce apod., poporodní deprese léčená na psych., řvoucí dítě s porucho střev, já se šíleně děsím druhého těhotenství a porodu, takže jsem to odložila o další 2 roky, mám dobrou práci a užívám si zatím prvního školkáčka.

Přeju už jen samou pohodu a krásné zážitky :)

 
awalancha3
Kecalka 460 příspěvků 25.09.12 13:32

.mne to pripada, ako keby v tebe zostal kusok placenty, okolite tkanivo sa zapalilo a nastal celkovy zapal a sepsa… az poporodnym krvacanim sa ti zrejme tie kusky vyplavili a zapal sa pomalinky zvladal antbiot. Na slovensku s apovinne robi na 2-4 den UZV maternice, aby sa zistilo ci neostalo nieco v maternici a prisne sa berie meranie teploty… mam dojem ze v tomto smere to u teba podcenili…

 
Anonymní  25.09.12 14:24

Neviem, či by sa to prejavilo tak skoro, ja som nosila v maternici po SC veľký kus placenty 11 dní, kým nevyšla sama. Histologické vyšetrenie potvrdilo, že išlo o už nekróznu placentu. Sepsa ma našťastie obišla, ale ten pocit, čo všetko sa mohlo stať bol veľmi silný.

 
synyminis
Kecalka 436 příspěvků 25.09.12 21:10

Ahoj, mrzí mě cos musela prožít. Já zažila něco podobného. Po porodu jsem krvácela, padaly ze mě krevní sraženiny 12na 8cm i větší. Několikrát jsem se složila, strašný bolesti. Trvalo to dva dny, byla jsem na kapačkách, věčně mi něco píchali a nikdo nevěděl proč. Nebyla jsem schopná se místy starat. Dcerka je naštěstí andílek, takže většinou byla u mě a spala, jen když jsem vysela na kapačce tak byla u sester. Došlo jim co se děje když přišly výsledky krve dcery je RH+ kdežto já RH-. To vysvětlilo problémy ve III. trimestru i krvácení po porodu. Dali mi injekci na RH faktor a záhy byl pokoj, jen jsem měla obrovský jelito kolem toho vpichu. Vzpamatovávala jsem se fyzicky dobře 3 měsíce ze ztráty krve, ale psychicky jsem se vzpamatovávala daleko dýl. Teď je to rok. Už se tím netrápím. Na porod vzpomínám jako na krásnej zážitek a snažím se nemyslet na to co bylo po tom. Další dítě si nelajznu i když bych třeba chtěla. Mám dvě krásný holčičky. A to mi musí stačit.. Ale tobě přeju, aby ses s tím vypořádala a odhodlala se časem ke druhému mimču. :hug: Třeba to bylo způsobeno vysílením a císař by byl napříště bezpečnější.. Za mě po prožitých porodech, je jedno jak, ale hlavně aby byla maminka i dítě v pořádku…

 
Ka-tcha  26.09.12 10:25

8o 8o 8o Uffffff! Teda ženská, tomu říkám záhul!!! Já jsem měla v podstatě bezproblémové těhotenství a bezproblémový porod. Přesto mě až 14 dní po porodu bolel spodek (jizva po nástřihu a šití). Byla jsem z toho hodně otrávená a musím říct, že ze začátku jsem se kvůli tomu ani nemohla postarat o malou tak, jak bych chtěla (měla jsem jí na pokoji u sebe už od porodu, za což jsem ale ráda), musela jsem improvizovat. Připadala jsem si už jako nějaká hysterka, že si pořád stěžuju na bolest, když všechny ostatní rodičky normálně fungujou. Nakonec se to samo vstřebalo. Díky tvému deníčku a jiným podobným ale vidím, jak zbytečně mě taková konina omezovala. Snad příště (jestli se znovu zadaří) mi to pomůže běžné starosti lépe překonávat. Pro mě jsi hrdinka! Vybojovala jsi pekelně těžký boj a tvoje princeznička jednou ocení, žes pro ní udělala tu nejdůležitější věc na světě - totiž, že ses držela a přežila! :kytka: :kytka: :kytka: :potlesk: :hug:

 
MartinaTru
Stálice 60 příspěvků 26.09.12 12:13

Nebýt pevně rozhodnutá pro založení rodiny, tak po tomhletom to vzdám a už nikdy o děťátku nechci slyšet.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 26.09.12 13:12

Nedivím se tomu strachu, prožili jste si peklo. přeju hodně zdraví tobě i celé rodině

 
Eilaan  29.09.12 14:49

Gratuluji, po druhém porodu vím, že nemusí jít vždy vše hladce. Ale vyhla bych se tomu, abych psala o tom, že člověku je špatně z epidurálu a kvůli němu nevidí dlouho ani své dítě. Jak jste na to přišla? Evidentně bylo špatně něco jiného… Epidurál jsem měla u obou porodů a rozhodně nebylo vůbec třeba se z něj nějak vzpamatovávat! Hned po porodu mi bylo báječně (po tom 1., druhý následovaly jiné komplikace) a mohla bych klidně hned tancovat. A to jsem byla v porodnici na sále 26 hodin. To jen abychom tu zbytečně nestrašily budoucí maminky, které mají porod teprve před sebou nepodloženými spekulacemi. Nic ve zlém, jen jsem to musela napsat, když jsem tu četla ty vystrašené komentáře. ;-)

 
Veonka
Nováček 10 příspěvků 02.11.12 23:38

Ahojda, dlouho jsem tady nebyla, malý rarach chodí, takže když neuklízím všude všechno po baráku, tak honím toho malého špunta :D
Děkuji za komentáře :kytka: moc mě to potěšilo.
A k dotazům…Vy­šetření mi dělali na všechno možné a i nemožné, přesně mě teda neinformovali, ale pořád se mě ptali, zda nemám nějaký zánět, který nemůžou najít. Měla jsem málo železa, ale to v celém těhu, píchali mi injekce proti srážlivosti krve a pořád mluvili cosi o zánětu, infekci, který nemůžou najít. Na ultrazvuku jsem byla hned, jak mi vystoupala teplota, sice si to nepamatuji, byla jsem mimo, ale říkali mi to :) měla jsem tam 2 velké krevní sraženiny o velikosti pěsti, ale nechali je tam :)
K tomu epiduralu, asi každý to zvládá jinak a záleží, jak ho asi napíchnou. Vím, že mi říkali, že se 12 hodin po vpíchnutí nemá člověk moc hýbat, ale protože se jim povedl napíchnout, měla jsem zkusit vstát po 7 hodinách, pamatuji si, že se mi hrozně motala hlava a museli mě přidržovat a neměla jsem pocit na močení, sestřička mi říkala, že mám močový měchýř jak kámen, že se mi musí chtít, ale já jsem to nepociťovala, takže cévkování to jistilo, ale pak tohle všechno odeznělo… :lol:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček