Čekání je těžké...

 Vydáno: 17.02.04

Ani nevím, jak vlastně začít. Je to těžké. Všem říkám, je to dobré, jsou to už dva měsíce, ale uvnitř to s člověkem mlátí a bouchá.

Začalo to jednoduše. No, jednoduché to vlastně nebylo.
Po několikaměsíčním snažení jsme v ordinaci CAR zjistili, že jsem těhotná. Měla jsem strašnou radost a začala se na to maličké těšit, jako na nic na světě.
I lidé kolem byli hned jiní. Každý se staral, opečovával maminu, ale hlavně nám všichni drželi palce.

Hned od verdiktu těhotenství jsem musela ukončit práci, zůstat doma a to v klidu na lůžku. Nic jsem nesměla dělat. Musela jsem i přerušit rozdělanou autoškolu. No co, tak dlouho jsme na mimi čekali, že tu autoškolu oželí.

Tak jsem zvládala jeden týden za druhým. V 7 týdnu jsem začla krvácet, nebo spíše špinit. Lékař mi řekl, že to nic není, že mám vřídek na čípku a to je to špinění.
Spadl mi kámen ze srdce. Při každé cestě na toaletu jsem se modlila a při cestě zpátky děkovala, že je tedy vše v pořádku.
Na doporučení lékaře jsem brala léky na podporu těhotenství a kyselinu listovou. Ve všech knížkách píší, že nejtežší je překonat třetí měsíc, pak by vše mělo jít už klidněji.
I já v tuto možnost věřila. Po každém UTZ jsem měla radost, srdíčko tlouklo, mimi sebou mrskalo. Při posledním UTZ na konci 12 týdne mi bylo řečeno, že je hodně aktivní. Říkala jsem si, bodejť by mi tedy nebylo tak špatně, když sebou mrská. Odcházela jsem domů spokojená a šťastná.

Pak mi připadalo vše v klidu. Špatně mi přestávalo být, začala jsem být klidnější, spokojenější.. Pak přišel 16 týden a mě se zbořil celý svět. Po vyšetření krve mi lékař řekl, že mimi je pravděpodobně mrtvé, po kontrolním UTZ jsem už i já viděla, že srdíčko nefunguje a já se přece jen tou mámou v květnu nestanu.

Týden před Štědrým dnem mi vzali můj sen. Ten den, se mi můj svět zastavil a já dodnes hledám důvody proč.

Vím, že nejsem sama, že mnoho holek prožívá podobný příběh jako já. Vím to. Mou bolest to však netiší. Vždyť to znáte. Teď jen počítám týdny, až budu zase mocit pokoušet se o ten nejkrásnější sen. Před sebou máme zatím několik vyšetření a verdiktů, jestli to byla náhoda, nebo nám podobná situace hrozí znovu.
Mám velký strach, ale věřím a doufám, že vše bude ok. Jen kdyby ten čas běžel trochu rychleji.

Držte se, doufejme, že bude líp. Lála

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Alda1
Stálice 76 příspěvků 17.02.04 07:21

Urcite bude lip, neboj a hlavne nehledej duvody ‚proc‘, zadne nejsou. Drzim palce.

 
Anonymní  17.02.04 08:16

Moc ti držíme palce, nesmíš přestat věřit, že to nakonec všechno dobře dopadne!
Hodně hodně štěstí !!! :o)
 Lenka

 
Kristy
Zasloužilá kecalka 574 příspěvků 17.02.04 08:29

Milá Lálo,
je to moc smutné co se ti přihodilo. Nevím co říct abych tě utěšila, ale věřím že to byla jen nešťastná náhoda a příště už to bude vše v pořádku. Jen budeš maminkou o chvíli později. Zde na emiminu je bohužel spousta takových příběhů, ale naštěstí většina z nich končí dobře. Což by ti mohlo dodat energii a elán do dalších pokusů.
Takže hlavu vzhůru, neodcházej od nás a my všechny tady budeme moc rády, až nám jednou napíšeš že jsi opět těhotná a nakonec že jsi překonala všechny potřebné týdny a porodila krásné a zdravé miminko.
Budeme ti držet palečky a myslet na tebe.
Už jen samé šťastné dny ti ze srdce přeje Kristy!!!

 
Anonymní  17.02.04 09:21

Milá Lálo,
vím přesně jak se cítíš. Já sama prošla něčím podobným. Neztrácej hlavu a věř že příště bude určitě líp. Jsem teď v podobné situaci jako ty, jenom mě moje píďalka opustila sama (vlastně sám) v 17tt a o necelé 2 měsíce dřív a i tak pořád dušička bolí. Už dvakrát jsem se tu rozepisovala o svých problémech a pokaždé se mi ulevilo. Navíc taky je spousta holčin, které měli stejné problémy a jejich příběhy skončily šťastně tak nevidím důvod proč by šťastně nemohl skončit i ten náš.
Moc ti držím palce (a sobě taky) a třeba se tu sejdeme v jednom těhudeníčku.

Posílám ti pohlazení po dušičce a myslím na tebe. A hlavně hlavu vzhůru a uvidíš že zase bude líp.
 Marti

 
Pusinka
Kecalka 369 příspěvků 17.02.04 13:29

Ahoj Lálo, já nyní procházím tím samým. Přišla jsem o miminko na začátku 20 týdne a ve 12 týdnu mi také bylo řečeno, že je velmi aktivní. Zákrok jsem podstoupila 8.1. a zjistila, že mimi bylo mrtvé už několik týdnů cca 8-9. Byl to šok. Pokud by sis chtěla o tom promluvit, klidně napiš na můj mail petra.brandova@e­mail.cz. Také mi to pomáhá. Vždyť jsme na tom skoro stejně, ale já už doma mám 3 letého raubíře a ty se také dočkáš uvidíš.Pusinka

 
Anonymní  17.02.04 16:26

Ahoj Lálo,
je mi moc líto, co se ti stalo. Ale neboj, všechno určitě dobře dopadne. Já jsem čekala na těhotenství skoro rok. Nechodila jsem kvůli tomu k doktorovi a nikomu jsem o tom nic neřekla. Prostě to nikdo, kromě mého muže nevěděl. Ale potom jsem to ze sebe nějak dostala a přišla rada známé - tak si zajdi k léčiteli. Tak jsem si říkala, že za to nic nedám. Netrvalo ani měsíc a už jsem byla těhotná. Měla jsem ohromnou radost. Celý život sportuji, takže jsem se nehodlala vzdát jakýchkoli aktivit. Nyní jsem již ve čtvrtém měsíci a všichni se diví, jak je možné že to tak zvládám. Asi si říkáš, to se jí to radí, ale hoď všechny starosti za hlavu a dělej vše, co děláš ráda. Sportuj, tancuj, choď s kámoškama na kafe, prostě na ten problém zapomeň a ono to přijde. Věř tomu a buď moc moc veselá. Smích je největší a nejlepší lék. Moc držím palečky.
Ahoj Ivet

 
Anonymní  17.02.04 17:00

Lucus: Je mi líto co se Ti přihodilo, ale věř že bude lépe a že za nějaký čas budeš držet svůj pokllad v náručí tak jako já.Já jsme v listopadu 2002 také podstoupila přerušení těhotenství ve 22,tt.Bylo to hrozné, ale v lednu 2003 jsem znovu otěhotněla / genetik mi řekl, že nemáme čekat a tak jsme nečekali, i když v nemocnici byli jiného názoru/.Teď mi v postýlce od 25.října spinká můj chlapeček a věř, že jsme již skoro zapoměla.Je pravda, že to úplně vymazat nejde, ale už se na to dívám s odstupem a beru to tak, že co se má stát stane se. Jen děkuji, že žiji v době, kdy pomocí ultrazvuku se odhalí většina abnormalit a syndromů / konkrétně můj první klučík neměl vyvinuté ledviny/ a tak teď mám zdravého krásného kluka a jsem moc šťatsná.Přeji aby se Tvé trápení brzo změnilo ve štěstí, tak jako mě.Lucka a Viloušek 4 měs.

 
Monticka
Ukecaná baba ;) 1177 příspěvků 17.02.04 18:36

Milá Lálo!

Z tvého článečku mi běhá mráz po zádek. Vůbec si nedovedu představit, jak strašnou bolest cítíš.
Chci ti jen popřát moře štěstí do dalšího snažení, abyste se i vy dočkali vytouženého uzlíčku štěstí! Přeji, ať čas čekání rychle uteče a vše vám nakonec vynahradí to nejkrásnější miminko!

Pá a hodně sil přeje
snažilka Montička

 
jana1
Zasloužilá kecalka 631 příspěvků 17.02.04 20:18

Ahoj Lálo,
nahrnuly se mi slzičky do očí. Je mi to moc líto a přeji ti hodně štěstí. jana

 
Anonymní  19.02.04 11:35
 
Anonymní  19.02.04 11:35
 
Anonymní  21.02.04 11:09

AHOJ
Je to těžké a určitě šok,ale i ztoho zlého co se nám přihodí se najde světlé místečko.Ted ho nejspíš nevidíš .Tvé mimčo nebylo dost silné aby zvládlo přežít narodilo by se třeba s těžkým postižením a možná by žilo jen krátko.Ted máš v sobě místečko pro zdravé dětátko které se tě bude držet zuby nehty jak se říká. Jen počkat na správný okamžik .Přeju Ti abys nemusela čekat příliš dlouho.
 Peťa

 
Anonymní  21.02.04 18:09

Milá Lálo,vím že tě to asi nepotěší ale znám ve svém okolí daleko horší případy co se lidem přihodilo a říkám si kde je nějaká sparavedlnost!!!Ti co chtějí a postarali by se tak nemohou,potýkají se s různými problémy a na straně druhé si zase někdo vůbec neváží toho co má a klidně odhodí dítě do popelnice nebo je pak doma týrá …Já sama mám daleko smutnější příběh než ty - 3× potrat,4× ivf,15× inseminace a to jsme oba úplně v pořádku!!! a nedělám z toho takovou vědu jako ty!Jedna moje kamarádka v 6 měsíci dítě mrtvé - druhé těhotens. ve 3měsíci dítě mrtvé teď jí běží třetí těhot.a zatím je to dobré,další moje kamarádka - v 5měsíci potrat,4× ivf,několik insem. a zatím stále nic,další 2× ivf z toho 2× potrat a tak bych mohla pokračovat dál a dál a to všichni žijeme nevzdáváme se,protože víme,že kolem nás jsou lidé z daleko horšími zdrav.problémy!!!Já osobně jsem na tom momentálně tak,že čekám v březnu mimi - po dlouhých šesti letech,které nás přišli na 190tisíc kč.

 
Anonymní  26.02.04 07:59

Milá Lálo,
opravdu je život šíleně krutej a máš pravdu, že je nás víc, co něco podobného zažili. Já porodila ve 27 tt, dva měsíce jsem bojovala o synáčkovo život a pak přišla infekce, která mi vše vzala… Je to sedm měsíců a my se druhým měsícem snažíme o mimi… Moc se bojím dalšího těhotenství, ale vím, že jestli se mi povede znovu otěhotnět budu si toho nesmírně vážit a dělat vše proto, aby se mi již nic podobného nestalo… Nevím jestli Ti to trošičku pomůže, ale já svého syna chovala, milovala..... a najednou není. Bylo by pro nás lepší, kdyby umřel již v bříšku… bylo hrozné se s ním rozloučit. Je to pro Tebe sice chabá útěcha, ale opravdu by horší bylo, kdyby se narodil a nezvládl by to…
Přeju hodně štěstíčka při další - nelehké cestě za tím stát se matkou, ale až jednou matkami budeme… budeme ty nejlepší :o)… budeme si těch broučků nesmírně vážit a děkovat za ně… Čekání je těžké, ale zase na druhou stranu - opravdu čas hojí rány a trochu to pomůže......
 Míša

 
Anonymní  02.03.04 08:24

Ahoj snažilko. Je moc smutné co se ti stalo a chtěla bych ti říct, že s tebou moc cítím. Taky se o miminko snažíme, v květnu to bude rok a pořád nic. Je to hrozně dlouhá doba z jednoho měsíce na druhý, pořád čekat jestli menses přijde nebo ne a je to taková vlastní tyranie. Nakonec zjistím, že se s tím nechci nikomu svěřovat, protože mi všichni říkají, že nemyslím na nic jiného.Tak dělám, že jsem v pořádku, že mě děti vůbec nezajímají, že je vlastně ani nechci a všichni jsou spokojení, že se nemusí zabývat problémy někoho jiného. A tak čekám a pevně věřím, že to přijde a najednou si přečtu, že ještě samostným těhotenstvím není zdaleka vyhráno. Ach jo. Proč některé potvory mají kupu dětí a nemají ani na jejich uživení a my nic? Věř, že ve svých problémech nejsi zadaleka sama. Mé kamarádce se po 3 letech snažení narodil chlapeček a zjistili mu, že má moc nemocné ledvinky a celý močový systém a 2 měsíce bude mít ten drobeček vývod. Co se dá dělat. Život běží dál a my musíme děkovat bohu za to, že jsme. Neřekla jsi někdy něco škaredého ( třeba:" nechci děcka ani vidět") nebo tak? Pakliže ano, pak věz, že všechno se vrací a neseš za to následky. Nesčetně krát jsem se o tom přesvědčila. Drž a se a věz, že jednou tvá chvíle přijde. Nakonec v ústavech je spousta malých chudáčků, kteří čekají třeba zrovna na takovou maminku jako jsi ty!!!!!Já se k tomu chystám i když budu mít své!!!!Měj se fajn.

 
Anonymní  03.03.04 12:25

Ahoj !!
Tak to máš pravdu,že si jí moc nepotěšila!Trošku jedovatá odpověď.Myslím,že Lála z toho žádnou vědu nedělá jen je to prostě hodně velké bolístko a každý se s tím vyrovnává toršku jinak.I ona to nakonec zvládne a bude šťastná.Je jasné, že je spoustu takových nešťastných maminek ,které čekají to víme všichni,ale pokud se tu svěří čeká spíš trochu útěchy.
A další věc ! Řeč o penězích?Tak to máš štěstí,že je máš!Ty co je nemají mají zřejmě smůlu !!!!

 
Pepucha
Nováček 5 příspěvků 03.03.04 13:26

Milá Lálo, je mi opravdu ze srdce líto, co se ti přihodilo. Po přečtení ostatních komentářů, nevím co je horší nebo lepší. Někdo porodí mrtvé miminko, někomu umře třeba po 2 měsících a někdo se o něho snaží několik let a nic - pro mě je to všechno strašné. V mém případě už dva roky čekáme, až nám lékaři řeknou, že se můžeme začít snažit a i pak je šance poměrně malá. Strašně moc si miminko přejeme a tak se snažím dělat vše pro to aby to vyšlo. Taky občas propadám panice, hysterii a depresi a nadávám na celý svět, že jsem se vždycky snažila chovat slušně a nikomu jsem neublížila a on se mi takhle odplácí, ale nic na plat, jednou to tak je a já se s tím musím vypořádat. Moc mi pomáhá manžel, rodiče a kamarádi. A tak pevně doufám, že se nám - všem snažilkám - jednou opravdu zadaří a bude na světě ten náš vytoužený pidičlovíček. Proto nám všem držím palce.
Pepucha

 
Anonymní  05.03.04 01:26

Milá Lálo,

přečetla jsem si tvůj příběh a myslím, že bych ti měla nalít trošku optimimu do žil. Je mi líto co se stalo, ale trošku podobný případ mám za sebou, i když o trochu dříve než ty. Od té doby jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Všem okolo jsem dávala najevo, že chci nejdřív budovat kariéru atd. atd. Jen abych nemusela odpovídat na „blbé“ otázky. Ve finále jsem se dozvěděla, že budu muset podstoupit umělé odplodnění. Můj článek je na těchto www. stránkách v srpnu. Zmobilizovala jsem v sobě všechny síly a vyloženě se nabila pozitivní energií. Stále jsem si říkala,že vše dopadne dobře. A výsledek? Zatím je vše v pořádku a dnes končím 31 týden těhotenství a čekám holčičku. Přeji ti, abys mohla brzy napsat podobný článeček. A hlavně buď optimistka a neztrácej naději. Pa pa Martina.

 
Anonymní  10.03.04 19:08

Milá Lálo,
vím, jak ti je - je to strašně těžké. Já mám za sebou také tento zažitek, konečný verdikt jsem se dozvěděla 18.12.03. Takže jen o pár týdnů dříve než-li ty.
Víš, netrap se tím - i když i já mám pořád své chmury a dny, které jsou spíš černé. ALe akorát si tím ubližujeme dál.
My jsme se pokoušeli o mimíska už dost dlouho, dostala jsem podpůrné hormonální léky ( protože po mnoha vyšetřeních se zjistilo, že mé vaječníky mají přestávku a málo hormonů). Navíc jsem pila byliny, jezdila na rekondiční masáže s páteří, denně cvičila a v okamžiku, kdy jsem v září opět dostala měsičky tak jsem se už tak trápila, že jsem vše hodila za hlavu a smířila se s tím, že mě čeká Pronatal nebo jiný institut. 8.10 vím, že jsme byli úspěšní - ještě v prosinci jsem toho mrňouska viděla jak je čilý, skotačí a pro mě to byl neskutečně krásný pocit.
Jenže pak to přišlo - následující den po tomto UZ jsem se stala účstníkem autonehody - malé, nepatrné, odneslo to jen zrcátko u auta jinak nic. ?ě se také nic nestalo, nicméně byl to zřejmě takový otřes, že to prostě nevydrželo. Další den jsem byla v nemocnici - a to jsem ani nekrvácela, jen velmi slabě špinila. Pan doktor si mě tu radši nechal, na pzorování. Vše bylo dobré, UZ se mu sice nepozdával, ale krev vyšla…za další 2 dny už bylo všechno jinak. V tu chvíli se mi zhroutil svět a já teď si pořád říkám: Půjde to ještě? Teď bych už měla malé bříško…stejně jako moje kamarádka…ale tohle se ti v tomto časovém okamžiku už taky nesplní. Já jen doufám, že se podaří znovu. Držím ti palce, uvidiš, že vše se v dobé obrátí. Nezoufej, psychika je mrcha…Žabka

Vložit nový komentář