Člověk míní, život mění - příběh o jednom smutném těhotenstv

lenula  Vydáno: 25.08.06

Zdravím všechny!

Emimino je pro mnohé taková „rodinka", zpovědnice, ale i místo, kde člověk hledá odpověď na různé otázky, když potřebuje poradit. Proto jsem se rozhodla více jak po půl roce podělit se s vámi o příběh o mém těhotenství - těhotenství, které bylo krásné, ale se špatným koncem. V době, kdy jsme se dozvěděli o diagnóze našeho drobečka, hledala jsem na internetu různé informace, ale bylo jich velmi málo, nevěděla jsem, na koho se obrátit, kdo by mi pomohl, poradil, a proto píšu tento deníček…

I když mi bylo teprve 20let, moc jsem si přála miminko. S přítelem Robertem jsme spolu tenkrát byli 4roky, bydleli jsme spolu, peněz byl dostatek, tak proč ne? Vy:,–(ila jsem po 4letech antikoncepci a čekala. Jeli jsme na dovolenou a jsem měla mít v té době zrovna plodné dny - podle ideálních předpokladů (ovulace 14DC). Na začátku září jsme se vrátili z dovolené a asi chladnější počasí způsobilo, že jsem začala být nachlazená. A když se do toho přidala bolest v podbříšku, byla jsem celá nešťastná. Za 4 dny jsme totiž měli jet na další dovolenou - s partou přátel do Chorvatska. I když jsem byla nachlazená, zabalila jsem půlku lékárničky a jela. Těch pár dnů v Chorvatsku bylo hrozných. Nachlazení přešlo až v angínu a k doktorovi tam se mi nechtělo. Za to hned ráno, když jsme přijeli, vedla má první cesta k doktorovi. Dostala jsem antibiotika. Menstruace ještě nepřišla, čekala jsem ji každým dnem, tak jsem si raději udělala těhotenský test, co kdyby… Nic. Tak jsem začala v klidu jíst antibiotika, pěkně je dobrala a za týden jsem šla na kontrolu. MS ještě nepřišla, tak jsem si koupila v lékárně další test. Slabá druhá /, ale po limitu, další den už v limitu… Tak jsem zašla k doktorovi. Na ultrazvuku, ale bohužel nic nešlo vidět, tak jsem dostala injekci. Za týden už mi ale doktor gratuloval. Vypočítal stáří těhotenství tak, že den, kdy mě bolelo v podbříšku právě probíhala ovulace… Byla jsem opravdu těhotná a to hned první měsíc snažení!JTímto dnem začalo šťastné období.

Tedy kromě dnů, kdy jsme tuto událost oznamovali našim rodičům. Byli z toho v šoku, měli uštěpačné poznámky, že nevím, co mě čeká, jak si to představuju, když ještě studuju VŠ, jsem hloupá… Bylo mi to strašně líto, protože každému záleželo jen na tom, abych byla taková, aby se se mnou mohli chlubit - úspěšná ve škole, později v práci… Ráda se se mnou chlubila moje mamka před kolegyněmi a chytlo to za čas i Robertovy rodiče. „Jeho přítelkyně ještě studuje, vysokou školu", říkávali pyšně. A najednou se nebylo čím chlubit… Postupně se s tím ale smířili, i když jsem cítila, že s mým těhotenstvím nesouhlasí.
Nicméně já jinak nervní člověk, ze všeho vystresovaný, jsem se proměnila v klidného, šťastného človíčka. Pořád jsem pozorovala své bříško, hladila ho, vykládala i s té malé fazolce, chodila jsem od začátku na těhotenské cvičení, plavání a tešila se na květen, kdy jsem měla termín porodu. Z každé kontroly jsem chodila nadšená, nadšeně telefonovala Robertovi, jak má náš drobeček 5cm, později 8, všem ukazovala fotečky z ultrazvuků, prostě jsem byla hrozně pyšná na to, že budu mamka.J

Těšila jsem se na každou kontrolu, protože to znamenalo podívat se UTZ na drobečka v bříšku, jak se tam krásně vrtí. Všechny testy jsem brala jako že se musí udělat, ale nijak jsem se nestresovala. Pořád jsem totiž měla v mysli, že jsem mladá, nikdy jem moc neholdovala alkoholu, nikdy nekouřila, můj přítel taky nekouří, tak jsem neviděla žádný problém. Mé sebevědomí navíc zvýšilo to, že se nám mimi podařilo hned první měsíc. Popravdě se přiznám i k tomu, že jsem také měla zažité, že mně se přece nic špatného stát nemůže, protože si to vybrali a vyberou jiní. Takže jsem neměla žádný strach z toho, že potratím, nebála jsem se, že moje miminko bude nemocné…

Na začátku prosince jsme jeli nakupovat do Vídně. Jeli jsme se známými, kteří také čekali miminko. Nejvíc času jsme tedy strávili v obchodě s potřebami pro děti. Byla jsem ale nešťastná, protože Robert nechtěl nic pro miminko koupit a to už jsem byla v půlce pátého měsíce… Pořád mi říkal. „Až po Novém roce, Leni. Chci začít ten nový rok krásně, aby nebyl takový jako ten letošní, ale byl jen takový, jaký chceme, krásný, náš…". Nakonec jsme koupili aspoň 2kompletky.JSa­mozřejmě byli modré, pořád jsem totiž doufala, že to bude klučina (v rodině máme samé holky a to samé u Roberta). To jsem ještě nevěděla, že to bylo to jediné, co jsme s Robertem koupili…

Dva dny po nákupech ve Vídni, jsem šla do schránky a objevila jsem tam dopis, že mám okamžitě zavolat svému gynekologovi. Dopis tam podle datumu ležel už týden a zrovna ten den už bylo moc hodin a druhý den tam doktor nebyl… Trnula jsem hrůzou, protože jediné, co mě napadlo, byli špatné výsledky tripple testů. Nemýlila jsem se - pozitivní, riziko na Downův syndrom 1:95. Doktor mě poslal na genetiku, ale na genetice měli volno až za 2týdny. Věděla jsem, že k pozitivním tripple testům stačí jen málo, ale stejně to čekání nebylo příjemné.

Poprvé mohl být u ultrazvuku i Robert. Těšil se, já taky, pořád jsme věřili, že vše bude dobré. Genetika nám ale přímo vyrazila dech. Začalo to nekonečným čekáním, pokračovalo sestřičkou, která neustále klábosila u telefonu s kamarádkama a bylo to slyšet až do čekárny, skončilo to doktorkou. Nikdy jsem se nesetkala s takovým odporným přístupem a snad ani nesetkám. Brala nás jako kus, řekla že nám nemůže nic říct, všechny orgány jsou malé, včetně srdíčka, hned mě napsala termín 3.1. na odběr plodové vody, nic nám k němu neřekla a Roberta přehlížela jako by byl úplně zbytečný. Jediné, co jsme si z tama odnesli bylo to, že čekáme chlapečka. Co nám to ale bylo platné, když jsme měli čekat 3týdny na odběr plodové vody, s kterým jsme navíc nesouhlasili kvůli riziku potratu a chtěli jsme malého vyšetřit ještě do Vánoc, abychom se nemuseli stresovat…

Tak jsme sedli k internetu a hledali soukromou kliniku s 3D ultrazvukem, kde by šli krásně vidět nějaké odchylky v případě Downova syndromu. Našli jsme Olomouc. Naštěstí ještě měli volno - za 2dny a 2dny před Vánoci. Byl tam úplnu náhodou doktor, který ordinuje i tady ve Zlíně na genetice, tak jsme byli rádi. Bohužel ale 3D UTZ nám nemohl udělat, protože byl malý moc nízko. Ale zjistil malému srdeční vadu. Nevěděl, co to je zavadu, ale byla tam. Do toho měl malý poměrně velkou hlavičku, tak nám doporučil odběr plodové vody, abychom vyloučili Downův syndrom, kterému vše nasvědčovalo. Zajímavé bylo, že dva dny předtím, nám doktorka tvrdila, že nemůže vyšetřit srdíčko, že je ještě moc malé…

Rozhodli jsme se nikomu nic neříct, nechtěli jsme všem kazit vánoční svátky. Postavili jsme doma takovou malou „modlu" - všechny věci, co jsme pro malého měli a plyšáčky (dárky od nejbližších). K ní jsme celé svátky chodili, dívali se na ty věci, hladili je a přáli si jediné: Ať je vše jen zlý sen a malý je zdravý!

Po novém roce jsem šla na odběr plodové vody. Byla jsem na začátku 22.týdne. Nakonec se z toho vyklubala kordocentéza = odběr pupečníkové krve s ještě větším rizikem potratu. Týden po něm jsem proležela a to doslova. Ani jednou jsem nebyla venku, tak jsem se bála, naši fenečku mi chodily venčit neteře. Vše bylo po kordocentéze v pořádku. Už jen ty výsledky… Robert nešel se mnou. Stali jsme se natolik pověrčiví, že zůstal venku, protože vždy, když byl se mnou, nesli jsme si pak domů špatné zprávy. A vyšlo to.JByli jsme šťastní jako malé děti. Jen ten, kdo tuto radost zažil, ví jaká je. Člověk si cení v tu chvíli zdraví nade vše…

Náš malý neměl Downův syndrom. Pan doktor mu ještě jednou důkladně vyšetřil srdíčko a poslal nás na kardiologii do FN na Černém poli v Brně. Tato nemocnice nás překvapila. Prostředí bylo krásné, pestré, všude bylo plno obrázků. Asi hodinu jsme čekali v čekárně. Za tu dobu jsem se několikrát málem rozplakala. Za jedněmi lidmi přišel doktor, že je jejich holčička už v naprostém pořádku a kontroly nebudou už tak časté. Bylo to dojemné, když jste ji tam viděli, tu 2-letou cácorku a její šťastné rodiče. Potom jsem zas málem brečela lítostí nad postiženou holčičkou, které neustále nadávala její matka a v holčičných očích byl vidět smutek…

Potom jsme přišli na řadu. Na UTZ nás nejprve vyšetřovala velmi příjemná paní doktorka a poté zavolala i staršího doktora. Byli to profesionálové se vším všudy - i v přístupu k lidem, což pro nás bylo velmi důležité v těch chvílích plných strachu. Dlouho jsem ležela na zádech, bylo to až nekonečné a tváře doktorů vážněly. Já jsem je ale nebrala zas tak vážně. „Prostě zadumané výrazy vyšetřujících doktorů„, říkala jsem si. Říkala jsem si taky, že bych byla nejšťastnější, kdyby řekli, že se doktor na genetice zmýlil… Vyšetření skončilo. Sedla jsem si na postel a opatrně vstala. Zatočila se mi hlava a cítila jsem se jak ve snu. Pan doktor se s námi s vážným výrazem loučil, že nám vše vysvětlí paní doktorka. Po:,–(ila nás do malinké místnosti a začala mluvit… Víte, celé mi to přišlo absurdní. Jako z filmu, kde vám doktor říká tu nejčernější diagnózu. Ale toto byla skutečnost. Hypoplázie levého srdce, zněla diagnóza. Začala malovat. Připadala jsem si, jak na hodině biologie, vysvětlovala nám, jak funguje srdce. A pak začala škrtat - a levá srdeční komora byla fuč. Řekla nám i rozdělení srdečních vad a ta naše byla ta nejtěžší a nejhůř operovatelná. Byla způsobená nějakou infekcí v prvních 3 měsících těhotenství, o žádné jsem ale nevěděla. Může to způsobit i chřipka. Že by to byla ta, když jsem brala antibiotika a nevěděla jsem, že jsem těhotná? Podle mě, byl ještě nebyl ještě malý ani „usazený“, tak ze mě nemohl čerpat žádné látky… Nevím a nikdy se to nedozvím. Potom povídala, narovinu, ze života. Měli jsme se rozhodnout…

Nevím, jak jsme přežili cestu domů, ale ani jeden z nás nepromluvil. Museli bychom plakat, ale ne jen tak, plakat ukrutnou bolestí. Vypli jsme mobily a po příjezdu domů se Robert zhroutil. Chytla ho strašná zimnice, celý se mi třásl pod rukama a bylo mu zle. „Co dělat? Co bude?„, to byly naše otázky. Já jsem také plakala, ale kupodivu jsem se nesložila. Robert, celý se třesoucí mi dodával paradoxně sílu. Sílu jít dál a rozhodnout. Moc jsem přemýšlela, moc. A pak řekla: „My jsme našeho drobečka zplodili, my se teď o něj musíme postarat. Do smrti bych si vyčítala, že jsem mu nedala šanci - šanci žít, zvlášť když bych viděla, jak jde věda dopředu…“. Robert mi to schválil. Volala jsem do Brna, jak jsme se rozhodli a Ti nás poslali hned do Motole.

Tak jsme jeli nečekaně rychle do Prahy. Po cestě nám na dálnici rupla pneumatika. Spěchali jsme, tak to nebylo příliš vhod, ale za chvilku jsme jeli dál. „Tak tady strávím několik měsíců, svůj porod?„, dívala jsem se na tu obludnou (promiňte, ale je to tak…) nemocnici v Praze Motole. Vůbec jsme nevěděli kam jít, až jsme to nakonec záhadně našli. Úplně nahoře v nějakém pavilonu. Po chodbách jsme se míjeli s dětmi bez vlasů, chtělo se mi křičet, plakat, jak je ten Bůh nespravedlivý! Už dávno jsem na něj nevěřila, ale tam se mi to potvrdilo! Přišli jsme na řadu… Na stáži měli rabského doktora a doktorku, tak se nás ptali, jestli mohou být u našeho vyšetření. Samozřejmě jsem souhlasila, co bych neudělala pro vědu a my jsme byli „ukázkový případ“ težké srdeční vady.LKromě vyšetřujícího doktora a těch arabských, tam byli ještě další dva. Vyšetřující doktor jim vše ukazoval na UTZ, mumlali si mezi sebou něco latinsky a nakonec jsem šli zase do kanceláře. Doktor nám vysvětloval, jak to chodí, jak se dělají ty operace, mimo jiné nám řekl i statistiky přežití, dozvěděli jsme se, že nejsou žádné dlouhodobé poznatky, protože tato vada se neoperuje ani ve světě nějak dlouho (8let) a také, že už nikdy by nebyla možná transplantace srdce. Pan doktor nám dal opět možnost se rozhodnout.

Vyšli jsme odtud a já jsem tichým hlasem řekla: „Ale jdeme do toho, že Robi?„. Už jsem si vůbec nebyla jistá, jestli chci toto podstoupit a hlavně jestli chci, aby toto podstoupilo moje dítě… Zbytek dne jsem strávili procházkami po Praze, fotili jsme a i přes všechnu tu bolest jsme si ten den užili. Museli jsme, protože sesypat se někde uprostřed Prahy a mít před sebou 250km zpět do Zlína prostě nešlo. Přijeli jsme domů pozdě večer, hned jsem usnula a ráno se probudila a přemýšlela. Bylo zvláštní, že až to ráno mi došlo, co všechno se vlastně stalo. Teď jsem se zas pro změnu zhroutila já. Bylo mi jasné, že celý život žít ve strachu o své dítě nechci. Upozornili nás totiž na to, že i když se všechny operace podaří, tak vždy se může „něco“ stát, dítěti se nedostává kyslík, odchází mu plíce a nejde už nic dělat. Došlo mi, že náš chlapeček by neměl život jako ostatní děti, ale nejhorší by bylo, kdyby nám před očima umíral… A věděla jsem, že bych se toho dočkala, jak dlouho může žít člověk jen o jedné komoře, která má pracovat za obě?

Ještě ten den jsme jeli do porodnice. Byla sobota, tak nás nemohli vzít, měla jsem přijet v pondělí. Ten víkend byl bolestný. Člověk si říká, že toto nemůže nikdy přežít, ale jde dál. Objevila jsem v sobě velkou sílu, sílu bojovat a nevzdávat se. Ten víkend jsem moc přemýšlela, ale nechtěla jsem malého stresovat. Líbilo se nám jméno Martin, tak jsme mu ho dali… Martínek ten víkend spal, kopal mě hodně až v pondělí, nevím, co mi chtěl říct, snad se loučil?…

V pondělí mě čekalo hodně vyšetření. Byla jsem hrozně ráda, že mě umístili do operačního oddělení a ne mezi maminky. Taky jsem byla ráda, že nechali Roberta být se mnou, kdy jsem chtěla. Celý den jsem čekala, kdy mi začnou vyvolávat porod, ale vyvolávání začali až v úterý. Doktoři mě upozorňovali, že porod může trvat až 3dny, protože porodní cesty nejsou připravené, většinou ale že trvá 2dny. Z toho, že to bude trvat tak dlouho, jsem měla velký strach. Umístili mě na nadstandart na porodnickém oddělení, dostala jsem svou porodní asistentku a Robert mohl být u mě. Hned ráno mně začly obrovské bolesti, myslela jsem, že umřu, fakt, ale povolily po nějaké injekci. To už byl u mě Robert. Dostal zelený plášť a boty a moc mu to slušelo.JRvali do mě v kapačkách hodně oxytocinu, přesné vyvolávání tu ale nebudu popisovat, bylo to šílené. Robert mi ale moc pomáhal, masíroval mi záda, vtipkovali jsme spolu, dívali se na televizi… A pak to přišlo. Kontrakce, ale pořádné. Prodýchávala jsem je, jak jsem mohla a říkala Robertovy, ať se dívá na čas, po kolika minutách jsou. Nechápal, nestačili jsme totiž spolu ani probrat, jak probíhá porod. Kontrakce byly po 2minutách. Pak to přišlo. Křičím: „Ježišmarijá, já ho cítím! On už je skoro venku! Honem zavolej porodní asistentku!" Ta přišla za chvilku a říká: „Ještě není venku, ale už to bude za vámi.". Roberta poslala ven, ať chvilenku počká, že by to pro něj nebylo dobré vidět. Jen co odešel, tak řekla PA, ať zkusím zatlačit. Neměla jsem žádné kontrakce, tak jsem zatlačila jen tak a malý byl skoro venku. Pak ještě 2zatlačení a bylo to. Plakala jsem. Jen tak, spíš zafňukání. Bylo mi vše tak líto (že to tak muselo dopadnout…). Slzy v očích měla i porodní asistentka. Nabídla mi, jestli chci malého vidět, zavrtěla jsem hlavou. Jen tak periferně jsem viděla, jak ho něžně nese, jako by byl živý… Pak mi ještě ukázala placentu. V tu chvíli mě napadlo, že jsem ji už někde viděla, že ji znám. ( Potom - doma jsem si vzpomněla, v knížce o psech, byl tam nafocený porod feny a placenta. Někomu se to bude zdát hnusné, že to tak říkám, ale je to tak a my jsme součástí přírody… )

Nakonec mi dali narkózu, museli mě ještě „vyčistit". Když jsem se probudila, byl už u mě Robert. Porodní asistentka nám děkovala. Za to, jak jsme to zvládli, děkovala i Robertovi, jak se o mě staral… Byl opravdu báječný! Bez něj si ten porod neumím představit! Já jsem děkovala porodní asistentce, byl to můj anděl. Byla po celou dobu tak strašně hodná, vše mi vysvětlila, nechala u mě Roberta - mého druhého anděla. Díky nim na porod vzpomínám ráda a těším se na ten se šťastným koncem!
Takové bylo mé těhotenství… Po porodu jsem si postupně prošla různými obdobími. Nejdřív jsem se cítila hrozně, pochopila jsem sílu přírody, tak strašně se mi stýskalo, vyloženě jsem tesknila, do toho tvorba mléka… Potom jsem se bála jít mezi známé, lidi, cítila jsem se „špinavá„, že je uvedu do rozpaků, bála jsem se, že mi slovně ublíží, i když nechtěně… Po týdnu jsem se teprve odhodlala jít mezi lidi. Po třech měsících jsem si myslela, že už jsem v pořádku, ale každý den mi přebíhal v mysli celý porod… Kolem termínu porodu následovaly otázky: „Udělali jsem dobře?“… Po termínu porodu myšlenky: „Teď by měl náš malý měsíc, dva…"…

Teď, 7 měsíců po porodu: Soustředím se na sebe, vzpomenu si na Martínka, ale už ne tak často a bolestně, už necítím takový stesk, jen mi je líto, že to tak muselo dopadnout. Studuji dál, dálkově, našla jsem si práci. Chci mimčo!!!JUž by se to nemělo nikdy opakovat, ale stejně máme raději přijet na kontrolu na kardiologii do Brna… Budou to nervy, ale moc se těším, až si jednou své miminko pochovám a až se nevyspím a bude mě zlobit a odmlouvat…J

Toto je příběh o mém těhotenství, který má ukázat, že i když je člověk na dně, objeví v sobě síly, které ho ženou dál… Snad někomu pomůže. Kdyby kdokoliv chtěl, ať se mi ozve, pošle SZ, nebo napíše na mail. Jsem ochotná si o všem popovídat… Tímto chci i poděkovat všem lékařům - i tady ve Zlíně na Genetice, i když se ještě pořádně nenaučili chování k lidem, ale hlavně patří dík těm na kardiologii za jejich profesionální přístup a v neposlední řadě i porodnici ve Zlíně! A ROBERTOVI, KTERÝ MIDOKÁZAL BÝT VELKOU OPOROU V TĚCH NEJTEŽŠÍCH CHVÍLÍCH! DĚKUJI!
 Leňula

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
lina
Kecalka 267 příspěvků 25.08.06 13:59

Ahoj Lenule,
ctu a mam slzy jak hrachy jak dokaze byt zivot kruty.Napsala jsi to moc krasne,jen mne u toho strasne bolelo u srdce.uplne chapu jakou bolest jste prozivali.Moc vam Z CELEHO SRDCE preju at uz zazijete jenom krasne bezproblemove tehotenstvi na jehoz konci bude krasne zdrave miminecko.
Lina 

 
makysek
Zasloužilá kecalka 942 příspěvků 25.08.06 14:00

Leni, je to tak strašně smutné, ale zároveň z tvého příběhu cítím velkou sílu jít dál. Jednou budete naprosto skvělými rodiči s kupou zdravých krásných dětí. Držím palce, ať je to brzo.

Makýš

 
Lidunka
Stálice 90 příspěvků 25.08.06 14:01

Co k tomu dodat? Že tu brečím jak želva, to teď není podstatné. Přeji Ti , tedy vám hodně síly a víry, že podruhé to bude to pravé a správné. Obdivuji Tvého muže, že vydržel být s Tebou s těch nejhroších chvílích Tvého života. Podobným jsem si prošla a vím,že zapomenout není lehké a možná se to ani nepodaří. Život jde vpřed a my s ním, a určitě tam někde čeká něco hezkého.

 
Majdalenka
Kecalka 374 příspěvků 25.08.06 14:05

Jsem to snad ani neměla číst ,ted tu bulim jak želva .Je mi to moc líto opravdu a máš můj velký obdiv .Já bych nenašla sílu jít dál .Držím ti palečky a přeji abys brzičko měla v náručí zdravé miminko.Můj obdiv patří i tvému muži ,je ti velkou oporou a to je k nezaplacení.
Přeji Vám oběma hodně štěstíčka .
Majdalenka

 
shanee
Stálice 64 příspěvků 25.08.06 14:08

Leňulko, je mi moc líto, čím jste si prošli, i když je to smutný příběh, napsala jsi ho hezky a já tady brečím a jsem vděčná za ten můj zdravý poklad. Prokázala jsi spoustu síly a věřím, že to zlé jste si už vybrali a teď  vás čeká  ta radost. Hodně štěstí!

 
Demi
Závislačka 3734 příspěvků 25.08.06 14:12

Ahoj Lenko,
co dodat k Tvému strašně smutnému příběhu… I tyhle hrůzy se stávají. Někomu se narodí dítě postižené chorobou, neslučitelnou se životem, ale přece jen se narodí a třeba pak umře v náručí své matky. Podle mě je potom budoucnost pro ni o něco přeci jen snazší - netrápí se výčitkami, co by bylo, kdyby a možná má větší šanci mít v srdci klid… Jiné ženě se narodí dítě s vadou, se kterou se žít dá, ale přetěžce - pro to malé i pro rodinu. A je na nich, jak to zvládnou, nebo ne.
A také se rodí děti předčasně - z rozhodnutí svých rodičů. A to alespoň já považuji za řešení nejbolestnější a pro matku asi nejhorší.
Nevím, jaká hrdinka bych byla já, procházet takovým slzavým údolím, jako Ty. Ale snad bych se mohla opřít o svou víru, a o to, že o žití a nežití jiných nerozhodujeme my.
Každý si v životě neseme nějaký kříž. Někdo si jej třeba už vybral, na někoho teprve čeká. A každý má právo na vlastní rozhodnutí, ale musí za ně pak nést zodpovědnost, často po celý život. Ty máš naději, že druhé Tvé dítě bude zdravé a nahradí Ti bolestnou ztrátu. Jako věřící člověk vím, že Martínek je nyní v těch nejlepších rukách, ikdyž nejsem schopná odhadnout, zda Tě to utěší.
Přeji Ti, aby Tvá náruč nezůstala dlouho prázdná a mohla ses brzy těšit ze zdravého miminka.
Demi z Jesliček.

 
stanule
Zasloužilá kecalka 521 příspěvků 25.08.06 14:14

Leni.
Brečím ,že ani nevidím na klávesnici.Život si s námi,někdy krutě zahrává.Přeji tobě i Robertovi hodně sil a věřím ,že co nevidět budete šťasnými rodiči .Po tom co jste vytrpěli ,musí následovat už jen to hezké.

 
ivulka
Ukecaná baba ;) 1049 příspěvků 25.08.06 14:31

Ahojky  

Leni: nemám slov, brečím tady jak želva. Opravdu nevím… Chtěla bych tě podpořit, že jsi našla sílu se s tím vyrovnat a nezanevřela jsi na to, mít miminko. Můžu ti říct, že z mého pohledu tvé definitivní rozhodnutí, ukončit těhotenství bylo dobré. Já už jsem to tady několikrát psla, že u mě nebyly taky tripple testy v pořádku, následovala amniocentéza, ale vše dopadlo dobře a mám 1,5 letou zdravou holčičku. Ale také jsem si představovala, co když se potvrdí downův syndrom? Pkud by se potvrdil, udělala bych to, co ty. Manžel mi v té době říkal, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude stát u mě.
Promiň. Nemůžu dál psát. Je mi to líto, ale pevně věřím, že se vám v nejbližší době podaří opět uvidět //.
Nemůžu…  

Ivulka

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 25.08.06 14:45

Holky, je mi moc líto, že brečíte… Já jsem to nechtěla napsat kvůli tomu, abych vás rozbrečela… Chtěla jsem jen všem ukázat, jaký někdy umí život být, ale máme v sobě každý skrytou sílu, která nám umožní bojovat. I když si myslíte, že mou situaci byste nezvládly, každá z vás by se s ní vypořádala, kdybyste měly vedle sebe někoho jako já Roberta… A taky jsem tím chtěla říct, že člověk, i když je někdy vyčerpaný svými dětmi, jak zlobí, nespí atd., tak si jich stejně musí vážit… Zdravé dítě jsem dříve brala jako samozřejmost, ale teď vím, že to je dar.
A taky jsem chtěla, aby až se někomu stane to stejné a dozví se o takové diagnóze, věděl, že není sám, přečetl si mou zkušenost, podělil se se svou… Je to sice velmi vzácná vada, ale je a vím, jak bylo težké se o ní něco dozvědět. Bylo to prakticky nemožné a vše jsme se dozvídali až od doktorů, i o zkušenostech ostatních…

 
Martinka82
Kecalka 241 příspěvků 25.08.06 15:20

Ahoj.
Svírám v náručí svou 5ti měsíční holčičku a na tvář jí padaj moje slzy.....život je někdy vážně hrozně krutej,ale doufám,že i vy brzo poznáte svoje štěstíčko v podobě zdravého miminka. Hodně síly..a hlavně to zdraví.
 Martik

 
saraai
Závislačka 4547 příspěvků 25.08.06 15:48

Lenulko - napsala jsi to moc krasne, dojemne, a s ohromnou silou. Vubec jsem netusila, ze se chystas k napsani sveho pribehu. My vsichni vime, ze uz brzy budes mit v brisku miminko, zdrave a silne, protoze ty i Robca jste silni a budou z vas perfektni rodice. A vis, ze uz se tesim na tvoje // .

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 25.08.06 16:05

Sari,taky jsem se na to nijak nechystala. Prostě mě to chytlo a musela jsem psát a psát… :-)

 
žižalička
Echt Kelišová 9374 příspěvků 25.08.06 16:48

Ahoj Leni:  

I ja musim reagovat na tvuj smutny pribeh,uz vse tady holciny rekly.Je mi to moc lito,cim jste si museli projit,ten kdo to nezazije nedokaze pochopit,ale citim moc s tebou.Jste oba strasne moc statecni a silni a nevim,jestli ja bych dokazala zvladnout takovou tezkou situaci v zivote,ktera Vas potkala.  

Ze srdicka Vam obema preji zdrave tehotenstvi a krasny porod ,budete urcite super rodice.Mas muj obdiv.Krasne jsi to vse popsala a cetla jsem to jednim dechem.V posteli mi ted spinka nase nejdrazssi zlaticko a jsem  moc stastna,ze ji mame.Drzim palecky ,aby co nejdrive jsi mela sve stesticko ve sve naruci.Samozrejme me to rozplakalo.
Drzime palce i s moji Kacenkou
Markyna a Kacenka

 
Kacka03
Závislačka 3126 příspěvků 25.08.06 16:54
 

Lenulko,

holčičko, už dlouho jsem nebrečela u čtení "deníčku " tady na emiminu jako ted. :-( naposledy u článku od Katty a Kasii. :-(( Je to strašně nespravedlivé a bolestivé. Jsi neuvěřitelně statečná. Já jsem právě na konci 28 tt a stále se všeho strašně moc bojím. Ze strachu jsem prožívala každé UTZ a kombinovaný test v I.trim a  tripple test ve II.trim. možná i proto, že jsem 2 x už na začátku samovolně potratila a jednou měla mimoděložní. :-( ta strach o miminko je strašná a vůbec si neumím představit, co jsi musela prožívat ty. Máš užasného přítele, že stál vždy při Tobě a takhle jste to spolu zvládli.
Moc Ti držím palce, aby jsi byla brzo těhulka a vše bylo v pořádku  a ty držela krásný a zdravý uzlíček v náručí.
Posílám Ti pohlazení a opatruj se !
Pa
Kačka z deníčku PSTM a diskuze PROFI SNAŽILEK.  

 
Mischiina
Ukecaná baba ;) 1372 příspěvků 25.08.06 18:06

ahoj LENI,  

taky mám z tvého příběhu slzičky v očích, je to hrozně smutný co sis prožila, hlavně to chce nabrat hodně síly a moc ti přeju aby ses jednou dočkala toho krásného zdravného miminka !!!!! Hlavně že máš doma taky tak skvělého chlapa, který při tobě stál !!!! Já si v porodnici taky hodně zkusila, a můj manžel mi byl velkou oporou, ale uz jsme na to nějak zapomněli a radujeme se z naší malé princezny :-)  

MISCHIINA+Verunka 17 dní

 
tehulkaMisa
Zasloužilá kecalka 976 příspěvků 25.08.06 18:18

Ahoj Leňulko,
tvůj příběh je moc smutný a pevně doufám, že ti pomohlo aspoň trošku to „vypsání se“, moc děkuji, že jsi ho tu napsala, opravdu si pak člověk o to víc váží KOHO a CO má. Moc ti přeji, abyste brzy byli šťastnými rodiči a vaše dny už byly pořád usměvavé. Je to těžké se rozhodnout, jestli dát šanci někomu žít nebo ne…hrozně těžké
Míša a Lucinka  

 
Zuzicek
Kecalka 272 příspěvků 25.08.06 18:37

Ahoj Leni,
taky jsem si přečetla Tvůj příběh a musím před tebou sklonit jak jsi odvážná a že jsi to nakonec všechno zvládla,samozřejmě to samé i Robertovi.Přeji hodně štěstíčka a brzké těhotenství na konci kterého Tě přívítá krásný a zdravý človíček.Držíme palečky.
Zuzka + Anička 18 dní

 
TerezkaBrno
Echt Kelišová 8601 příspěvků 25.08.06 20:02

Leni,
nedávno jsem na tebe myslela, jestli už jsi znovu těhulka a jak jste to nakonec zvládli. Plakala jsem s tebou o těch smutných vánocích a plaču i teď. Já bych se tenkrát rozhodla stejně. Možná je dobře, že jsi své první těhotenství naplánovala tak mladá. Teď máš spoustu času na spoustu dětí. :-) Jsi moc statečná. Dej nám vědět do miminkovských deníčků jak to s tebou půjde dál. Nezapomněly jsme na tebe. Pa
Terezka + Ani z Květňátka a Červňátka 2006

 
bobis
Zasloužilá kecalka 603 příspěvků 25.08.06 20:17

Ahojky,   čtu a po tvářích se mi kutálejí slzy. Jsi hrozně statečná že jsi se takhle rozhodla.   Škoda že před 23 lety nebyly takové testy a ultrazvuky mám 23-ti letého těžce postiženého brášku. Kdyby byly takové možnosti tehdy tak by hodně lidí mělo jednodužší život. Já osobně si nestěžuju snažím se rodičům co nejvíc pomáhat a bráška je naše zlatíčko sluníčko. Nikdo kdo to nezažil tak si nedovede představit jaká je to starost (v dobrém slova smyslu) 24 hodin denně pečovat a starat se a bát se každé nemoci jak dopadne,  

Asi si dovedeš představit jaké byly mé pochybnosti okolo miminka, ale máme skoro 17-ti měsíčního syna Filípka - ZDRAVÉHO.  

Moc ti přeju a držím palečky ať se brzo dočkáš svého miminka a ať je vše tak jak má být.
Hodně štěstí Lucka a Filípek

 
monique
Zasloužilá kecalka 601 příspěvků 25.08.06 21:14

Leňulo,

postupně při čtení mi začalo docházet, že jsi to ty :-) Pamatuješ, psaly jsme si ohledně kartářky.
Při čtení jsem držela v náručí svého osmiměsíčního Míšu, který mi tu hospodařil s myší a než jsem dočetla, dlachmala jsem ho v náručí, pusinkovala a živě přitom vzpomínala na všechny ty (naštěstí zbytečné) strachy o jeho zdraví, které jsem prožívala v těhotenství.
Napadlo mě, že máš možná za sebou nějakou špatnou zkušenost…
Napíšu ti SZ.

Monika

 
monicka-S
Ukecaná baba ;) 1406 příspěvků 25.08.06 21:26

ahojky Leni,
ano pláču a vím jak se cítíš, ale taky ti napíšu, že jste se rozhodli moc dobře. Můj andílek Kačenka se narodila bez mozku - bohužel to lékaři nezjistili. Čekala jsem dlouhých 6 měsíců na její smrt. Byla vymodlené díte po dlouhém léčení a podstoupení několika pokusů umělého oplodnění. Ale všechno zlé je pro něco dobré - v té naší bolesti jsme jeli s mužem na dovolenou k moři a představ si, že jsme si přivezli dáreček nejkrásnější - dceru Barunku, které je dneska už 15 a půl měsíce :-)  Ano celé těhotenství jsem se bála - strašně bála, podstoupila jsem všemožné vyšetření, ale dopadlo to dobře - Barunka je zdravé miminko:-) Věř, že vše dopadne dobře cítím z tvého příběhu velikou sílu, máš Roberta, který bude tvým chlapem na celý život, protože jste si prošli peklem. Teď Vás čeká jenom samé štěstí. Jestli budeš chtít velice ráda tě pozvu do deníčku zebřiček od Maru - je lepší se vykecat se spoustou skvělých holek:-O)
 Monika

 
kari01
Kecalka 334 příspěvků 25.08.06 21:29

Ahojky Leni,
musela jsem si Tvůj příběh přečíst, i když jsem moc dobře věděla, že se mě vrátí doba před 4-lety, kdy nás doma postihla naprosto stejná situace. Ve 23tt uměle vyvolávaný porod pro vývojovou vadu srdce. Při čtění jsem se udržela nebrečet až do chvíle, kdy jsi popisovala porod. Tu šílenou bolest, která se naprosto míjí účinkem, protože na jejím konci Ti odnáší tolik vytoužené dítě, a Ty víš, že nebylo jiného východiska… :o((( Promiň, taky nemůžu psát dál… Pořád to bolí. A nikdy nepřestane. Jen se to musíme naučit „zatlačit“ v myš­lenkách někam hodně daleko a žít dál. Já začala žít s jasným cílem nového a zdravého miminka a Bohu dík se nám to podařilo za dalších rok. Máme teď doma 22měs. starou holčičku a jsme ti nejštastnější rodiče pod sluncem. A jsem už teď naprosto přesvědčená, že jsme se tenkrát rozhodli správně. I já moc děkuji, že mám vedle sebe člověka, který mě byl tou nejlepší oporou.
Držím Tobě i Robertovi moc palce do dalšího snažení… Vydržte co nejdéle…rok je prý optimální, kdy se po takto namáhavém porodu tělo vrátí do pohody… A uvidíte, že tentokrát už všechno dobře dopadne. :o)
Jarka a Dominika z Listopadek ´04

 
Petula_
Zasloužilá kecalka 868 příspěvků 25.08.06 21:30

Leni,
je mi to opravdu moc líto… Mám kamarádku, kterou potkalo něco obdobného, takže si trochu dovedu představit, jak smutné to je a jak těžké je bojovat. Ji drží nad vodou také zejména její skvělý manžel - díky za fajn chlapy se velkým CH, kteří ještě bohudík nevymřeli !!!
Držte se a doufám, že si tu jednou přečtu pokračování … se zdravým mímem na konci.
Peťula + Pavlík 14měs

 
cifka
Kecalka 324 příspěvků 25.08.06 21:49

Děkuju za článek, který mě hlavně poučil. Jsem ráda, že ačkoli šlo o boj o život Tvého dítěte, popsala jsi tak přesně všechna ta vyšetření a tím mi pomohla k rozhodnutí jít na NT screening. Nechci přemýšlet, jestli bych se byla nebo nebyla schopna rozhodnout jako Ty, ale pokud mohu diagnózu vědět dřív, vyšetření si udělám.

Držím palce k lepším koncům.

cifka (7tt+1, Bořivoj 8m, Amálie 2r)

 
katka13
Nováček 1 příspěvek 25.08.06 22:35

Leni, nebude to dlouho trvat a budeš čekat další miminko. Znám jak radost z těhotenství, tak bolest ze ztráty miminka. Dnes je tomu rok a půl co umřel můj předčasně narozený syn a já jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství. Díru na srdci to sice nezalepí a vzpomínku nezatratí, ale jsem znovu šťastná i když mě čeká ještě dlouhá cesta k porodu. Přeji ti, aby jsi nemusela čekat dlouho na druhé miminko, které už určitě bude zdravé.

 
Alinka
Echt Kelišová 8565 příspěvků 26.08.06 10:55

Leni, necekala jsem denicek a nevedela jsem vlastne nic z toho, co jsi tady napsala! Nevim, co napsat, je to tak bolestne a citlive tema, ze nejde nijak okomentovat. Prozila sis hrozne utrpeni, byla jsi silna a mela jsi stesti, ze byl s Tebou Tvuj pritel, ktery Te neopustil a moc podporoval.
Boli mne to ted za tebe, dnes zacinam 23.tyden a neumim si predstavit, ze bych se mela rozloucit s mym miminkem!!! Kazdopadne rozhodla jsi se podle sebe a nikdy se uz nedivej zpatky a nevycitej si sve rozhodnuti. Tak to melo byt.
Jsi zdrava, mlada zena, ktera bude mit jednou deti, zdrave deti!!! Mas v sobe hodne sily a pozitivniho mysleni, coz je ted nejdulezitejsi.

 

Preji Ti stesticko a jsem rada, ze se usmivas a podilis se na nasich denickovych debatach, ktere jsou pro nas, obyvatelky denicku, velmi dulezite!!! :-) :-) :-)

 

Alinka

 
Kasia
Kecalka 474 příspěvků 26.08.06 11:31

Leňulko,

tvůj příběh je moooc smutný. Už ho částečně znám. Když jsem ho teď četla, ve většině jsem viděla sebe samu a mého Tomáše. Říkám si, že my jsme měli štěstí v neštěstí, neboť v den odběru plodové vody miminku už netlouklo srdíčko. Asi to pro nás bylo lepší, protože jsme se nemuseli rozhodovat, zda těhu ukončit. Bylo už rozhodnuto za nás a to bylo daleko jednodušší než u vás.

Prošli jsme si peklem. Mě čeká další boj s nemocí, ale věřím, že jednou si tu obě navzájem budeme blahopřát k tomu uzlíčku.

Jsi velká bojovnice a silný člověk. A k těm, i když jim osud ustědřuje rány, to dobré nakonec přijde a vše se v dobré obrátí a ta odměna bude stát za to. Zvítězíte!!!

Kasia

 
Lendulin
Zasloužilá kecalka 849 příspěvků 26.08.06 22:45

Ahoj Leni,
no je to tak, letošní leden stál za … :-((( Ty víš, že my jsme na tom byli podobně, jen ten náš chlapeček byl o dva týdny mladší než váš Martínek. Na mě to teď posledních pár týdnů začalo zase nějak doléhat. V květnu porodila sestřenka, pak postupně tři kamarádky, další čeká v říjnu dokonce dvojčátka, další v listopadu, další v lednu… Pořád v sobě slyším to zoufalé „Proč zrovna MY jsme měli smůlu???“
Kolikrát jsem se ptala, jestli jsme měli právo takhle rozhodnout. Ale vedlo nás k tomu přesně to, co vás - nechtěli jsme našemu chlapečkovi připravit život plný bolesti, operací a nejistých prognóz, dětství v nemocnici. Mockrát jsem prosila za odpuštění a věřím, že ti naši rošťáci se tam v Andělíčkově našli, hezky si spolu hrají a na nás se dívají s pochopením stejně tak, jako my na ně myslíme s láskou.
Tak teď už zase brečím, tak radši končím. Ale ty to stejně všechno znáš, tak co psát dál. Držím nám oběma palce a doufám, že brzo budem šťastnější :-)
Lenka - Lendulín

 
Silema
Závislačka 2927 příspěvků 27.08.06 13:45

LENULKO - je mi to všechno moc líto, chtělo to asi dost sil všechno takhle napsat a znovu se k tomu vrátit, ale třeba to, že ses z toho vypsala jsi potřebovala, abys mohla udělat tlustou čáru a znovu otěhotnět a mít tentokrát už zdravé  miminko - určitě se to povede a víš, že ti to všichni moc přejeme. Taky mi ukáplo několik slz, taky se vrátila vzpomínka na náš porod, s tím rozdílem, že mi se už nikdy nedozvíme proč se to stalo. zkus to brát tak, že to byla vada, kterou jste vy nijak ovlivnit nemohli, prostě se to stalo, příroda zasáhla a vy jste se rozhodli, jak jste museli..určitě by ti vaše rozhodnutí nikdo nevyčítal..asi nejde zapomenout, ale zkus se už dívat jen dopředu..a já vím, že ty to dokážeš, září je přece naše:-)

 
terik
Ukecaná baba ;) 2235 příspěvků 28.08.06 12:03

Lenulko,  

tvuj pribeh jsem znala cely a porad na tebe myslim…Moc vam drzim palecky, aby ses konecne doskala toho sveho miminecka. Jsi moc silna holka. Ja bych tohle asi nezvladla.  

Terik

 
ruzena11
Kecalka 361 příspěvků 28.08.06 12:28

Obdivuju vás všechny, co jste se dokázaly rozhodnout a tíhu toho rozhodnutí nést… já sama si ani nepřipouštím - teď, když čekám na výsledky tripple testů - , že zrovna NÁS by něco takového mohlo potkat , že i já bych měla stát před tím rozhodnutím - ale to asi nikdo, dokud ho to skutečně nepotká. bojuju s pevně zažitým názorem z domova, že život je nadevše, i třebas s postižením… ale to je všechno, co mě naučili, nikdo z nich to ve skutečnosti neprožil a já vůbec, ale VŮBEC nevím, o čem mluvím, jaké to pak je pro rodiče nebo pro to dítě.. Mluví se jen o tom, jakou postižení dávají svému okolí radost, ale jak jim skutečně je a co všechno to stojí???? Obdivuju lidi, co si to všechno umí uvědomit a umí se rozhodnout.
A tu sílu, jít pak dál… musí se zapomenout, jinak to nejde. zvednout hlavu a jít, a dočkat se svého štěstí. A ono přijde, tomu pevně věřím, protože statečným přece štěstí přeje… tak hlavu vzhůru!!!

 
Jirafa
Nováček 3 příspěvky 28.08.06 14:19

Ahoj Leni,

moje tehotenstvi taky skoncilo smutne - ve 34 tt se mala uskrtila. jsou tomu uz 3mesice, a porad se s tim nedokazu vyrovnat, jsou chvile kdy se rano probudim a je vse fajn a pak zas je vsechno cerny… vyvolavani porodu, tak jak ho popisujes, jsem absolvovala taky, ale vzhledem k tomu, ze mi hrozila infekce, do mne prali oxytocin snad v konskych davkach a nikomu to nepreju. ale za 20hodin bylo po vsem. jedina utecha byla, ze jsme vedeli, ze neni „chyba“ ve mne, tohle se proste stava. S pritelem se snazime ted o dalsi mimco, tak doufam, ze to brzy vyjde. Mej se krasne a budu ti drzet palecky aby to dalsi tehu dopadlo bajecne. Jirafa

 
Sima1
Nováček 1 příspěvek 12.09.06 18:24

Milá Leni, udělali jste dobře.
Je mi 32 let máme 3 letého syna a letos v únoru jsem porodila Matýska, jenže měl srdeční vadu - společný tepenný kmen. Během těhotenství mi nedělali žádný ultrazvuk na prenatální vyšetření srdíčka, takže jsme nevědeli, že se nám narodí nemocný syn.
Narodil se v úterý, ve středu ráno ho poslali na vyšetření protože se jim něco nezdálo, už mi ho nevrátili, jezdila jsem za ním každý den do nemocnice, kojila ho, koupala atd., další týden v ponděli jsme jeli do Prahy do Motole na vyšetření řekli nám, že pokud nepodstoupí operaci do týdne nejpozději do 14.ti dnů zemře. V úterý ho hned operovali s tím, že až se vrátíme z nemocnice tak za měsíc půjde na další operaci, protože měl ještě zúženou pravou plícnici, a do jeho roku by ještě musel znovu na operaci srdíčka a pak každé 4 roky.
V úterý proběhla operace začali ráno v 8hodin a skončili v 18hodin, bylo to hodně náročné, nechápu jak mohou doktoři tohle vydržet. Neukázali nám ho, řekli že nejdřív v neděli, že to není hezký pohled. Mohli jsme si volat každý den maximálně 3krát denně, protože dříve než za půl dne by stejně žádně změny nenastaly. Měli jsme počítat se vším, mohl kdykoli zemřít, pořád se nic neměnilo ani nezlepšovalo a nezhoršovalo. V sobotu jsme přijeli všichni do Prahy, naštěstí jsme měli půjčený byt od známých, protože nám řekli, že minimálně 3 týdny bude Matýsek v Praze.
V neděli jsme šli za ním, byl hubenější, vedlo z něj plno hadiček, ještě měl otevřený hrudníček, protože srdíčko po operaci opuchne, odstříkávala jsem mléko a nosila mu ho. V noci z neděle na pondělí se začalo všecko zlepšovat, jako kdyby čekal na nás. Po 18.ti dnech ho převezli z pooperačního na jipku a mě přijali do nemocnice, takže jsem s ním mohla být celý den i v noci. Manžel byl s druhým synem a každý den za mnou docházeli do nemocnice. Asi po týdnu nám řekli, že můžeme zpět do Brna do dětské nemocnice, byla jsem šťastná, protože manžel zrovna o víkendu odjel definitivně z Prahy domů, v úterý nás převezli do Brna. Sice neměl sílu sát sám mlíčko, ale snažil se. Byl to bojovník, když usínal už mě vyhledával, chtěl na mě koukat, seděla jsem u něj, bylo to úžasné už měl skoro porodní váhu. Ve středu večer mi řekli, že se to lepší, že to začíná vypadat nadějně, ale byl tam jeden lékař, který za mnou pořád chodil a říkal mi že se vše ještě pořád může zvrtnout, že není vyhráno, že může být i mentálně postižený, protože nakonec zjistili že je to D Georgův syndrom. Ve čtvrtek ráno zemřel.
Nakonec jsem byla tomu doktorovi vděčná, že za mnou chodil a připravoval mě na nejhorší, je to lepší vědět.
Nyní jsem znovu těhotná, hlídají nás , dělají vše možná vyšetření, už bych nechtěla porodit nemocné děťátko, protože nejvíc tím trpěl náš zdravý 3letý syn. My oba s manželem jsme naprosto zdraví, Matýsek byl nová mutace, takže je strašně malá pravděpodobnost, že budeme mít další dítě nemocné.
Zjišťovali jsme jak je to možné dva zdraví lidé, je to tak že v prvních 6.ti týdnech těhotenství jsem přišla do styku s nějakou infekcí, která se na mě ani nemusela projevit a proto se pak Matýskovi nevivinulo srdíčko jak mělo.
Takže jste udělali dobře, je to pak trápení pro vás i pro něj i pro další vaše zdravé děti.
Je mi moc líto, vašeho miminka, ale jste mladí a máte času dost,  pokud jste oba i zdraví, což asi určitě, budete mít ještě plno zdravých dětí a já vám je ze srdce přeju.

 
mifino
Nováček 1 příspěvek 02.10.06 19:25

Ahoj Leni,
to ze se mi po tvari kutaleji slzy ty asi ani nemusim rikat…jsi strasne silna zena a z celeho srdce ti preji, aby jsi co nejdrive se svym Robertem mela to male a ukricene stesticko, pro ktere by clovek udelal cokoliv na svete. Zaroven ti musim podekovat, protoze diky tvemu clanku jsem si zase na chvily silne uvedomila, co v zivote mam a co je jeho nejdulezitejsi soucasti. Drzim Vam palce a  preju hodne stesti a lasky. Petra

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 12.10.06 07:14

Ahojte holky!  

Moc vám všem děkuji za krásné povzbuzující komentáře a SZ!
A jak jsem slíbila… Jsem 38DC a na testu se mi včera a předevčírem objevily // čárky! Ta testovací je zatím hodně slabá, ale tuším, že to vyšlo. :-)Zítra ještě testnu a uvidím. BT se začíná pěkně zvyšovat, bolí mě dost prsa, tak je to podle mě jasné… ;-) Držte nám palečky, ať je vše v pořádku. Už pěkně baštím kyselinu listovou + nějaké vitamíny, teple se oblékám, abych nenachladla, tak snad to vyjde!!! :-)
Mějte se krásně! Průběžně sem budu psát, co je nového - abych povzbudila ty, kterým se to stejné, nebo podobné stalo… ;-)
Leňula + ???

 
timeaa
Kecalka 354 příspěvků 12.10.06 07:55

Ach Leňulo,
to je nádherná zpráva! Moc moc držím palce, aby to vyšlo až do konce, dávej na sebe velký pozor, doktoři si vás už jistě taky pohlídají. Tvůj příběh je strašlivě smutný, ale  tvá statečnost a odvaha jít dál se vyplatila. Budu moc ráda, když budeš dál psát, jak pokračujete. Hodně štěstí posílá Timča a děti  

 
Zuzanka beruska
Nováček 1 příspěvek 21.10.06 20:18

Ahoj Leni.Je to opravdu smutný příběh.Když jsem si ho četla, neubránila jsem se slzám. Zrovna před dvěma dny jsem se dozvěděla že se svým přítelem čekáme první miminko. I když to bylo chtěné těhotenstvý byla jsem z té zprávy překvapená. Já bych se z toho co se stalo tobě asi sesypala, ale kdo ví, v takových těžkých chvýlích v sobě člověk najde takovou sílu o které vůbec nevěděl. Je mi smutno z toho že Bůh dopustí to, že bere život nevynným tvorečkům, které měli všechno před sebou a nedal jim šanci. Přeji ti hodně štěstí a hodně zdravých a zpokojených dětí. Ahoj Zuzka

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 02.11.06 08:28

Před 2 dny jsem byla na naší druhé kontrole. Na té první mi potvrdil pan doktor těhotenství, sice na UTZ musel dlouho hledat, ale nakonec našel - malou tečku o velikosti špendlíkové hlavičky. :-)Už mi dal i těhotenskou průkazku, což mě překvapilo, ale byl to krásný pocit. Říkal, že doufá, že tentokrát ji budu mít popsanou celou, až do konce. Předepsal mi Duphaston, za což jsem byla ráda, protože jsem trošku špinila… :-(  

Toto úterý jsem byla na kontrole po 2týdnech. A na UTZ byla vidět krásná dutina… A v ní zase někde zašitý (museli jsme ho hledat…) náš kulíšek. Má celých 3,5mm! :-))) A krásně už mu bije srdíčko. Konečně se cítím jako těhulka. Když jsem viděla na UTZ toho našeho kuliferdu s bijícím srdíčkem, bylo mi strašně krásně… Na další kontrolu jdeme za 4týdny.  

Dnes jsou „Dušičky“… Vzpomínám na Martínka… Po těch 9měsících jsou to jen krásné vzpomínky. A stále si uvědomuji, že navždy to bude naše první dítě. Je dobře, že už nosím v bříšku jeho sourozence, je to velká naděje - naděje do budoucna, že se budeme taky radovat z děťátka.

 
Lesina
Echt Kelišová 9864 příspěvků 02.11.06 10:15

Lenulo, tvůj příběh je moc smutný, ale přeji ti, aby měl nakonec šťastný konec. Držím palce a přeji za pár měsíců krásné a zdravé miminko!
 Lesina

 
Verena
Povídálka 17 příspěvků 02.11.06 12:03

Ahoj Leni.Já jsem si tvůj příběh přečetla až teď,protože jsem na emiminu zaregistrovaná teprve pár dnů,samozřejmně jako ostatním mně také vehnal slzy do očí.Sama jsem měla v těhotenství velké problémy a tak během 2 měsíční hospitalizace v nemocnici,během které jsem mohla jenom na záchod jsem měla dost času nato přehodnotit svůj život a uvědomit si,jak je v životě důležité zdraví a nějaké peníze v tomto ohledu jsou k ničemu.Mé těhotenství mělo nakonec šťastný konec a teď už se tu dívám na svého 11měsíčního chlapečka,který je zdravý a plný sil,i když to tak být nemuselo,protože je narozený o měsíc a půl dříve,přidušený u porodu a vytažený kleštěma.Jsem neskutečně šťasná,že vše dopadlo tak dobře a to především zásluhou všech doktorů a sestřiček,které se o nás starali,já měla to štětsí,že jsem se vždy setkala s lidským přístupem a díky tomu jsem vše přežila.Přeji ti,aby vše dopadlo dobře a hlavně je důležité si vše vydupat,protože na to máš právo,nenechtete se odradit nějakým nepříjemným přístupem.Takže držím pěsti!!!!

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 04.12.06 15:29

Všechny zdravím a moc děkuji za krásná povzbudivá slova!  

Tak máme po další kontrole. Kulišátko vesele hýbalo ručičkama, nožičkama… Bylo to krásné a pro mě moc dojemné, však to znáte… :-)
Nicméně bylo tak špatně natočené a nechtělo se překulit, že ho dr. ani nemohl změřit, natož pořádně vyšetřit. Další kontrolu mám až za měsíc - tripple testy.
Rozhodla jsem se přece jen jít tady ve Zlíně na genetiku. Jsem objednaná na zítra. Budu si to muset zaplatit, ale to je mi jedno. Jsem ve 13tt a to se dá na genetickém UTZ zjistit z šíjového projasnění, jestli je miminko postižené. Chci si ušetřit nervy z minulého těhotenství, kdyby mi zase vyšly špatně tripple testy… Bojím se a těším zároveň. Bojím se vzpomínek v čekárně, doktora, ale těším se na dobré zprávy - věřím, že budou dobré!
Tak nám držte palečky a zítra jdeme na to… :-)  

Leňula + kulíšek 12tt+5

 
Miňulka
Závislačka 2902 příspěvků 06.12.06 12:55
 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 18.01.07 06:45

Tak se hlásím po delší době, kdy už máme za sebou nejen genetické vyšetření a tripple testy, ale i UTZ srdíčka. Vše je v nejlepším pořádku, i když si paní doktorka neodpustila slovíčko „zatím“, kulíšek je totiž ještě moc maličký a nejde udělat podrobné vyšetření srdíčka, to bude možné až za 3týdny - ve 20tt. Pro jistotu možná pojedeme ještě do Brna na kardiologii, to se uvidí za ty 3 týdny…  

I tak jsme moc a moc šťastní, s námi se raduje celá naše rodina, všichni známí… Je to prostě nádhera, protože už je skoro jasné, ŽE BUDEME MÍT ZDRAVÉ MIMINKO! Připadá mi, že až teď si začínám užívat těhotenství a mám pocit, že i Robert. Bohužel nepřekonal jednu věc - nechce se mnou chodit na UTZ, říká, že má UTZ po krk. Je škoda, že se ochuzuje o tyto chvíle, ale věřím, že je to pro něj hodně stresující, já kdybych nemusela, tak tam taky nejdu - před každým UTZ mám teď takový strach… Ani nemívám radost, že vidím naše miminko, připadá mi, že mu pořád „lozíme do domečku“, nemám radost, že se na něj můžu podívat, jak to mívá většina těhotných… Nevím, jak to popsat.  

Naopak moc se těším, až ho uvidím poprvé, až přijde na svět. To je pro mě něco velkého, úžasného. Rozhodli jsme se také, že nechceme vědět pohlaví, tedy Robert byl rozhodnutý hned, ale já jsem se tak rozhodla nakonec taky, tak jsem zvědavá, co nakonec budeme mít… :-)  

Prostě celé TOTO TĚHOTENSTVÍ JE ÚPLNĚ JINÉ.
Tak zatím se loučím…
Leňula + kulíšek 19tt+3 dle MS, 17tt+4 dle UTZ  

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 06.02.07 14:46

Vždycky, když čtu takovýto příběh, hluboce a z celého srdce se stydím, já svého chlapečka nechtěla a dlouho jsem u važovala o tom, že ho nechám adoptovat, nedovedla jsem si představit, že ho budu vychovávat sama, bez veškerého zázemí, dokonce nemám ani byt, musela jsem se znovu nastěhovat k rodičům (a ti mi to dávají sežrat), narodil se mi však krásný zdravý chlapeček, který mi dělá jen radost, a lidem, kteří miminko opravdu chtějí se stane tohle moc mě to mrzí, ale z celého srdce Vám oběma přeju, aby to příští těhotenství dopadlo dobře a mohla si se nevyspat, a stokrát denně převlíkat a přebalovat svoje pokakané miminko.

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 26.04.07 18:02

Po delší době se hlásím, že je vše v nejlepším pořádku. Právě připravujeme pokojíček pro naše miminko, které má přijít na svět už za 8týdnů. Jsem šťastná a těším se na porod a na starost o drobečka!  

 
Miňulka
Závislačka 2902 příspěvků 07.06.07 23:51

Tak teď už máš možný i porod za sebou, přeji hodně štěstí, lásky a hlavně ať jste v pořádku a zdraví.  

 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 24.07.07 16:25

Tak a je to tu - šťastný závěr:    :-) ****
V pondělí 11.6.2007 se nám narodila Natálka. Porod bylo to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Ale to je povídání na další deníček… :-)  

Už máme za sebou 6týdnů společného života a můžu říct, že byly krásné. Přiznávám ale, že mi taky někdy ukápla slzička nad tím, že nezvládám, vyčerpáním - když mi Natálka brečela 4hodiyn vkuse a nic nepomáhalo… Ale nakonec se ukázalo, že to bylo z hladu. Musíme tedy přikrmovat a pěkně si už užíváme. Dneska jsem byly poprvé na baby masážích a chceme chodit i na cvičení s miminky. Máme toho ještě hodně před sebou a těším se na každičký den strávený s naší dcerou.
Z Roberta je taťka, na kterého se můžeme celá rodinka spolehnout. A z Na­tálky je prostě paf… :-)  

Tímto deníčkem jsem chtěla ukázat všem nešťastným, které potkalo to, co nás - ztráta dítěte, ať nezoufají, chce to hodně sil a bojovat, ale jde to a nakonec se také dočkají… ****
Přeji všem zdravé děti!  Mějte se krásně! A třeba se potkáme zas v jiném deníčku… :-)

 


 
lenula
Závislačka 3467 příspěvků 1 inzerát 24.07.07 16:25

Tak a je to tu - šťastný závěr:    :-) ****
V pondělí 11.6.2007 se nám narodila Natálka. Porod bylo to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Ale to je povídání na další deníček… :-)  

Už máme za sebou 6týdnů společného života a můžu říct, že byly krásné. Přiznávám ale, že mi taky někdy ukápla slzička nad tím, že nezvládám, vyčerpáním - když mi Natálka brečela 4hodiyn vkuse a nic nepomáhalo… Ale nakonec se ukázalo, že to bylo z hladu. Musíme tedy přikrmovat a pěkně si už užíváme. Dneska jsem byly poprvé na baby masážích a chceme chodit i na cvičení s miminky. Máme toho ještě hodně před sebou a těším se na každičký den strávený s naší dcerou.
Z Roberta je taťka, na kterého se můžeme celá rodinka spolehnout. A z Na­tálky je prostě paf… :-)  

Tímto deníčkem jsem chtěla ukázat všem nešťastným, které potkalo to, co nás - ztráta dítěte, ať nezoufají, chce to hodně sil a bojovat, ale jde to a nakonec se také dočkají… ****
Přeji všem zdravé děti!  Mějte se krásně! A třeba se potkáme zas v jiném deníčku… :-)

 


 
POLY
Kelišová 6156 příspěvků 15.01.08 11:13

Milá Leni, po přečtení tvého dopisu brečím jak malá, protože jsem si zavzpomímala na stejně krutý osud, jaký potkal nás. Ten příběh bych řekla, že je naprosto stejný. Začalo to chřipkou v prvním trimestu, špatný trip.test, odběr plodové vody a tak dál. Naprosto stejný přístup zlínských lékařů až po odborníky v Brně na genetice. Měla jsem tu smůlu, že mě nechali dojít až do 33.tt a za každou cenu jsem si chtěla malou nechat. Řekli mi to samé, že malá by umřela hned po porodu na srdeční vadu. U mě porod bohužel nešel vyvolat, tak jsem šla císařem.
Teď jsem v 31.tt a vše je v pořádku, tak se strašně už na prdélku těším až ji budu chovat. Přeji hodně štěstí a zdaru a doufám, že už jsi těhotná nebo dokonce miminko máš.
Petra (Zlín).

Vložit nový komentář