Co bylo po porodu...

Romulda  Vydáno: 28.01.10

Nechci se tady rozepisovat o porodu, ale o tom, co se mi stalo potom…už bych to v životě nechtěla zažít a jestli by to mělo znovu přijít, další děti radši nechci, ano, tak to bylo strašné !!!!

Naše miminko bylo chtěné, plánované, moc jsme se na něj těšili !!!! Porod mi museli vyvolat kvůli vysokýmu tlaku. Porod to byl dlouhej, těžkej, obrovská ztráta krve… Ten tu ale popisovat nechci.....

Po týdnu jsme přijeli z porodnice, doma mě čekal uklizený dům, na stole kytice růží. Malej byl hodnej, ani moc neplakal, přes počáteční problémy s kojením se nám to hezky rozjelo, prostě pohodička… Malej se napapal, usnul a tak pořád dokola. Jasně, cely šestinedělí jsem byla unavená, pořád se mi chtělo spát, každej mi říkal, jojo, to je to šestinedělí, to je náročny, to přejde, tak jsem se těšila, až to bude za mnou. Ale bylo mi hůř a hůř… Pořád bych jen spala, neměla jsem chuť k jídlu, moc jsem zhubla, nic mě nebavilo, co je nejhorší, ani ten malej ne !!!! Manžel mi tehdy říkal, že jsem nějaká divná, že to prostě nejsem já, neusměju se, chodím jak tělo bez duše, ráno mi dalo moc práce, abych vůbec vstala !!!!! Nic, vůbec nic se mi nechtělo dělat !!!! Bylo to peklo, kdo nezažil, těžko pochopí.

Do toho už musel manžel chodit do práce, já měla mamku daleko, nikdo jinej za mnou nemohl přijít, když jsem byla sama doma s malým…Už asi tušíte, jak to dopadlo… Jednoho dne jsem se zhroutila, volala kamarádce, ta na nic nečekala, přijela z práce, pohlídala mi malýho (Zuzi, díky) a já šla k doktorovi, ano k psychiatrovi, tam jsem to všechno řekla a vyslechla si diagnozu - středně těžká poporodní deprese !!!!! Konec kojení a začít užívat antidepresiva. Nevěřila jsem svým uším, v hlavě mi probíhalo plno myšlenek, jako že kojit musim, to se musí, je to to nejlepší pro miminko, byla jsem tak zblblá ze všech těch časopisů, kurzů a internetu, kde to do nás hustili…

Tehdy mi ta doktorka řekla, že lepší je, aby miminko mělo spokojenou maminku, s umělým mlíčkem, než kojící trosku. Měla pravdu. Začala jsem jíst léky, bylo mi špatně od žaludku, na nic jsem neměla chuť. Tehdy přijela moje maminka, starala se mi o domácnost, s manželem o malýho a o mě. Přímo mě nutila do jídla a čekala až to sním. Za pár dní mi bylo líp a líp, ale ještě to nebylo po psychické stránce ono. Maminka musela odjet domů, páč ještě chodí do práce, manžel musel do práce.

Tehdy se nás ujala manželova teta a strejda, vždy, když jsme byli sami, přišli jsme k nim už ráno a byli tam do večera. Dodnes máme krásný vztah, tohle jim nikdy nezapomenu! Teď tu bulím, když tento příběh píšu. Je mi to tak strašně líto, že jsem si malýho neužívala, když byl miminko, pořád mám pocit, že mu něco dlužím a celej život budu!! Dnes je mi už dobře, zase se těším ze života a z toho našeho malýho pokladu - ják já ho miluju!

Uvažujem o dalším dítěti, ale když bych měla toto zažít znovu, tak ho radši nechci. Asi je to škaredy to takhle říct, ale tak moc to bylo strašny! To mi však nikdo nezaručí, že se to už nestane, tak já nevím… Život mi dal 2 facky, první, když mi umřel táta a druhá byla tato, o které jsem vám chtěla napsat. Snad jich už moc nebude…

Děkuji všem, ktěří vydrželi číst až do konce!!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
Anetta
Ukecaná baba ;) 2458 příspěvků 28.01.10 14:56

Ahoj.
Jen jsem ti chtěla napsat, jak dlouho trvalo to tvé trápení? V porovnání s tím, jak ti bude tvé dítě dělat radost několik desítek let, je tohle chvilka ne? Nechci to ani náhodou zlehčovat, jen ti dodat advahu a chuť do dalšího miminka! :kytka:
A myslím, že spolu strávíte ještě moře času, aby ste se užili! Nic si nevyčítej, ty děti pořád a pořád rostou a teď mám pocit, že to hrozně rychle uteklo, když jsme měli doma malé miminko :nevim: . Už si ani moc nepamatuju, když byla úplně maličká..(jsem hrozná skleróza :-D :-D ) zato teď si užíváme úsměvy a hry a je to paráda!
Takže hlavu vzhůru!

 
bedru
Kelišová 5597 příspěvků 28.01.10 15:05

Romuldo, bohužel o poporodních depresích se nemluví tak často jako o typickém šestinedělí :-( a je to nejspíš chyba, jinak by to u tebe nemuselo dojít až tak daleko :-( . možná to bude i tím, že jich tolik není. to že máš pocit, že malýmu něco dlužíš, chápu, ale zase na druhou stranu máš spousty času mu to vynahrazovat :-D . to že se to u druhýho dítka nebude opakovat, ti asi nikdo nezaručí, ale zase budeš dr. dopředu o tom informovat a oni si to už pohlídají, takže kdyby se deprese znovu objevily, tak by zasáhli už jistě dřív a taky ty a tvá skvělá rodina, už v tonhle směru jsou zkušení a jistě by hned zakročili, takže tohle smutné období by jsi znovu už jistě nezažila.

moc vám přeji spousty štastných dní s miminkem!!!!!!

Příspěvek upraven 29.01.10 v 08:42

 
petra.lovosice
Extra třída :D 12947 příspěvků 28.01.10 15:39

ahojky

si holka šikovná, zvládla si to,a myslím si že pokud by se to melo dít podruhé určite bys to poznala dřív ,a třeba by se to ani neopakovalo…moc ti držím palce at je tvé rozhodnutí do toho jít nebo taky ne…

 
Mani  29.01.10 05:11

Ahoj, pridavam se k Bedru, u druheho ditete budete vsichni ostrazitejsi a schopni situaci lepe a driv resit, protoz uz moc dobre vis o co kraci. Klinicka deprese je opravdu peklo, clovek je jak v klestich ve svem vlastnim tele.
Hodne stesti!!!

 
ivonka  29.01.10 20:33

Taky jsem zazila neco podobneho.Syna jsem cekala ve svych 22.letech byl chteny a planovany.Porod jedna katastrofa 3.1.v porodnici nebyl personal a nocni sluzba 11hodin pripoutana k monitiru a neustale kapacky na urychleni a zpomaleni bolesti.Pripadala jsem si jako pokusny kralik.Po nekolika hodinach jsem doktora prosila o cisarsky rez.Jenom se usmal,ze by to chtela kazda.Kdyz prisla ranni smena konecne jedna slusna sestra se zacala zajimat co tam semnou delaji,jakto ye jsem tam tak dlouho v takovych bolestech.Sestry na mne skocili a syna vytlacily.Myslela jsem si,ze je vsechno v poradku a hned jsem chodila.Vecer misto miminek nam neprinesli na pokoj nic.Sla jsem se podivat na sesternu a syna,ktery vazil 4,15kg uvidela v inkubatoru zablinkaneho.Sestry si sedeli na kaficku.Kdyz je uklizecka zavolala jeste byly nastvane a sproste se dotazovali co jsem mu dala.Ja na chodbe brecela a nevedela proc moje dite je v inkubatoru a poblinkane.Jenom jsem uslysela"sluzba pred nimi mu dala mleko a syn se pozvracel.Na pokoj pak prisla sestra a zacala na mne rvat,ze syn mel dychaci potize,ze mohl umrit.Celou noc jsem probrecela.Od tete chvile jsem se ho bala dotknout a i kojeni byl problem.Nasledovala infekce,horecky a taky jsem se dozvedela,ze mu zlomili klicni kost.Domu jse jala jako troska nevedela jsem jak se o syna starat.Cela rodina se k nam nahrnula a vsichni vychovavali a nezapomeli pripomenout kolik vychovali deti.Rozjela se u mne poporodni deprese,nemohla jsem spat pripadala jsem si knicemu.Psychi­atricka rozhodla o lecich moje matka doporucila lecebnu.Misto,abych se tesila z mimina byla jsem hospitalizovana v Kromerizi 14 dni.Po navratu domu se manzel zmenil.S nicim mi nepomohl,neustale mne ponizoval"co jsem si to vzal"atd.Odstehoval se ke svoji matce a prisel az na zarizene krtiny.Syna si nevsimal,do prace nechodil-podnikal,penize nedaval.Na vsechno jsem zustala sama.Rozvedli nas az po roce,kdyz se stehoval vzal vsechno i pracku a ja prala plenky ve vane.Nemela jsem nikoho,pronajaty byt a materskou.Dnes ma syn 16.let a jiz 5 let se znam se stejne starym"pritelem.Po roce jsem otehotnela nebyl schopny rict,ze dite chce musela jsem na preruseni.Rozesli jsme se,ale neustale mi psal jak se mam atd.V prosinci jsme meli nech.styk.Ani jsem netusila,ze je mozne otehotnet na poprve.Pro mne hrozne zjisteni a z jeho strany reakce,ze si pripada jako plodny byk.Kdyz zjistil co se stalo rekl,ze on se menit nebude a nyni jezdi za 5 mesicu vdanou babou a chce zajit co nejdal.Takovychto ma plny mobil.S timto clovekem cekam dite a jsem pred rozhodnutim nechat ci ne.

 
klucie
Nováček 2 příspěvky 31.01.10 15:21

Ahoj, to co popisuješ bylo určitě hrozné, ale vaše dítko ti to tisíckrát vynahradí. U toho dalšího bych možná zvolila jinou porodnici. Nám to pomohlo. Měla jsem ošklivý porod při vědomí a to jsem nevěděla, že to může být ještě horší. Malou museli dát na jip, protože byla nedonošená. Po několika dnech se její stav lepšil a my se radovali. 6 den nastal zvrat. Oznámili nám, že se naše holčička nakazila nemocniční infekcí a že je to vážné. Osmý den zemřela. Horší bolest jsem nezažila. I teď mám slzy v očích, když o tom píši. Po roce jsme se začali snažit o miminko, nedávali nám moc šancí.Bylo kolem toho dost problémů, ale zdařilo se a já si zvolila porodnici v jiném městě a dnes jsem štastná maminka skoro 6-týdenní holčičky. Raduj se, že jste to zvládli a věřím, že to zvládnete znovu a bude to lepší. :palec:

 
ALENA02
Nováček 5 příspěvků 31.01.10 20:28

Tak s poporodní depresí mám bohaté zkušenosti!! U prvorozené dcerky (teď jí jsou dva roky) jsem se z toho horko těžko dostala! Jen díky manželovi. Teď máme 3 týdenní miminko a lítám v tom znovu. Pochopitelně už to nehodlám řešit své pomocí, ale zítra se objednávám k doktorovi, jinak to nezvládnu. Nedokážu si malého užívat, naopak, je to malinkatý krásný miminko a mě těmi depresemi ani nedochází, že je moje :-( Držím pěsti, aby se ti u druhého mimíška toto nestalo a pokud ano, už víš, jak postupovat .. neměj strach mít druhé mimi !! :srdce:

 
ALENA02
Nováček 5 příspěvků 31.01.10 20:30

Klucie: Superky, že vám pomohla změna porodnice, mě ne .. první porodnice Jablonec n.N. - strašný a těžký porod (cs akutní nakonec) a druhá porodnice Benešov u Prahy … porod plánovaný cs a vše ok, stejně nepomohlo :-(

 
Panuška
Neúnavná pisatelka 16894 příspěvků 31.01.10 21:01

Ahojky, přidávám se k tomu, že jsem něco podobného v lehčí formě taky zažila. Nikdo mě na to nepřipravil a mě to srazilo na kolena - pořád jsem jen bulela, nejedla, pořád jsem chtěla spát. Naštěstí mám zlatého manžela, který byl s námi 14 dní doma a trpělivě mi vařil a cpal do mě jídlo, když jsem malou kojila, chodil za mnou s flaškou pití protože jinak bych se asi taky brzy zhroutila. Naštěstí vše dobře dopadlo, u nás to bylo asi hodně zapříčeněné obrovskými problémy s kojením a nepřibíráním. Prostě jsem se v tom plácala.

Teď o tom všem svým kamarádkám vykládám aby případně na něco takového byly připravené, protože mě to fakt srazilo a nikde jsem se o tom nic před porodem nedozvěděla. :wink:

Teď už je samozřejmě dobře a držím palce ať u tebe druhé mimčo dopadne a bez depresí, ten uzlíček radosti za to fakt stojí :wink:

 
mamina44
Zasloužilá kecalka 552 příspěvků 09.02.10 14:40
poslat ho k šípku

Dobrý den,sice se neznáme,ale nedá mi to Vám nenapsat.Váš komentář by vydal na samostatný deníček,kde by ste svou situaci mohla lépe probrat s ostatními. ale já bych takového přítele poslala k šípku a miminko bych si nechala.Jestli jsem příspěvek správně pochopila tak jedno miminko jste již pryč dala a neuvěřím tvrzení že Vás to ve skrytu duše netrápí.A trápit se opět ,kvúli člověku který si to nezlobte se na mě nezaslouží , to bych raději miminko vychovala sama.Ale rozhodnutí je jen a jen na Vás. :?:

 
mamina44
Zasloužilá kecalka 552 příspěvků 09.02.10 14:44

Maminky omlouvám se spadlo mi to někam kam sem nechtěla měla to být odpověď na příspěvek paní Ivonky která přemýšlí jestli si nechat miminko nebo ne.V žádném případě to nebyl komentář k poporodní psychoze paní zakladatelky.Om­louvám se .Musím zjistit jak správně odpovědět na daný komentář.

Příspěvek upraven 09.02.10 v 14:47

Vložit nový komentář