Co pro mě znamená 17. listopad

Šárka  Vydáno: 18.11.07

Narodila jsem se ve městě, kde studoval Jan Zajíc, který chtělpo Janu Palachovi otevřít národu oči jako ŽIVÁ POCHODEŇ č. 2

Narodila jsem se ve městě, kde téměř jedna třetina patřila sovětským vojákům a jejich rodinám - měli vlastní sídliště, školy, obchody, koupaliště, kam jsme my neměli přístup. A měli svoje kasárna, svoje vojenské cvičební prostory. Vojáci se chovali tak, jakoby jim to tam patřilo - nejenže ničili okolní přírodu, nejenže kradli kde se dalo, ale navíc obtěžovali naše ženy a bili naše muže.

Narodila jsem se ve městě, kde byli takoví komunisté, že když jsem chodila do mateřské školky a zrovna umřel tajemník místní KSČ, tak jsme se museli jít povinně poklonit jeho památce ajít se podívat na jeho vystavené tělo.

Narodila jsem se v době, kdy jsme stáli tři hodiny ve frontě na banány a nakonec na nás stejně žádné nezbyly, kdy jsme stáli stejnou nekonečně dlouhou frontu v drogérie 2-3krát, protože u jednoho nákupu jsme měli nárok pouze na jeden kus toaletního papíru.

Narodila jsem se v době, kdy rodiče před námi raději neříkali svoje názory, protože se báli abychom je náhodou někde nezopakovali. Narodila jsem se v době, kdy jsme se ve škole naučili malovat nejdříve tanky, a teprve pak ovoce a zeleninu.

17. listopadu roku 1989 jsem byla v maturitním ročníku gymnázia. Já a moji spolužáci jsme možná díky listopadu 89 zkoušku dospělosti neskládali až u maturity, ale právě v tomto období. Stejně jako rodiče i my jsme byli zmateni -z počátku přicházeli rozdílné informace o tom co se děje. Měli jsme strach z další „záchranné akce" spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy (jako v srpnu 1968). Mluvilo se o mrtvých, o zradě, o tom, že na příkaz komunistů a za přispění Československého svazu žen byli studenti a ostatní demonstranti zahnáni policií a vojskem do Vltavy.

Ve škole nastala informační karanténa - zatímco ostatní školy a podniky chodili na shromáždění, zatímco všichni rozpoutali diskuzi, nás uzamkli ve škole a mlčeli.

Teprve z iniciativy studentské rady, kterou jsme v prvních dnech po revoluci zformovali, začalo vedení školy se studenty mluvit - teda spíše snažili se vést jednostranný rozhovor, jehož cílem bylo zkreslit celou událost okolo 17.11. v neprospěch demonstrujících studentů.K jejich údivu vystoupil student z vedlejší třídy, Ondřej Sokol - dnešní herec a režisér (Útěk do Budína,Tele Tele) - a do detailů popsal vše, co se stalo, řekl i to, co doposud nebylo ve zprávách.Vyrazil tím dech nejenom nám, ale i učitelům. Nakonec přiznal, že sám byl v davu demonstrujících, že sám byl napaden některým z policistů. Až po jeho slovech se pro nás stala revoluce něčím skutečným. Doposud to byla hromada zmatených a rozdílných zpráv, a teď to byla realita. Žádný ředitel dosazený místním ústředím KSČ, žádný učitel, zapřísáhlý komunista, žádné hrozby - nic nám nestálo v cestě. Odmítli jsme se vrátit zpět do tříd a učit se, dokud nebyla škola opět otevřena, organizovali jsme besedy se stávkujícími vysokoškoláky, hromadně jsme celá škola vystoupili ze Svazu socialistické mládeže.

V prosinci jsme jeli na školní výlet do Prahy. Divadla stále stávkovala, nehrálo se žádné představení, ale scházeli se tam lidé, studenti, herci, disidenti.Všude se nosili trikolóry, zpívali se písně Karla Kryla, Marty Kubišové, všude zněla Havlova „Pravda vítězí".

Je to 18let, dospěla jsem, vystudovala vysokou školu, vdala se, pořídila jsem si děti. A taky jsem ztratila spoustu iluzí. To co jsem viděla tenkrát jako velmi snadné, to co vnímala jako samozřejmé, tak to se bohužel ne zcela podařilo. Možná mají někteří z nás velmi krátkou paměť, možná se až moc bojíme převzít vlastní zodpovědnost. To, že stále existuje Komunistická strana, to že rostou její preference je pro mě velké zklamání. Naši politici, ačkoliv tvrdí opak, stále bojují především sami za sebe, stále existují skutečnosti, které se raději před veřejností tají, stále zkrachovalým politikům se hledají teplá místečka,…

Ale to všechno je nic proti tomu, co revoluce přinesla. Dala nám možnost vyjadřovat své myšlenky, cestovat, studovat, vymizeli fronty, je dostatek zboží v obchodech.

Ale hlavně …
Nedávno jsem byla u dětí ve školce, na nástěnce měli obrázky něčeho, co velmi připomínalo tanky - pásová kola, něco jako hlaveň - docela mě zamrazilo

Bylo u toho napsáno:Byly jsme se podívat u řeky na BAGRY.

A to je to nejlepší, co mi mohla revoluce dát - žádné tanky, ale bagry !!!!!!!!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Shrine
Kecalka 158 příspěvků 18.11.07 21:03

Šári - skvělý článek. Já byla v listopadu 1989 ve druháku a naprosto ve všem souhlasím. Ovšem bagry na závěr mě bezkonkurenčně dostaly! :-)) Doufejme, že soudruzi časem vymřou jako obtížný hmyz a zůstanou jen ty bagry.......
Shrine (taky Šárka:-))

 
micka1
Nováček 6 příspěvků 19.11.07 09:20

V listopadu 1989 jsem chodila do osmé třídy malé vesnické základní školy. Buď jsem nevnímala co bylo nebo nás tím tolik netrápili. Hodně času a energie věnovali učitelé spíš péči o školní pozemky, pěstění zeleniny a informace o zemědělství. Po sedmnáctém listopadu se učitelé rozdělili jako na dva tábory, takže jsme dostávali rozdílné informace. ale díky tomu byl prostor pro diskutování a pro nás dosud něco neznámého, chtěli po nás nějaký náš názor na nastalou situaci. Něco co dnes mladým lidem připadá naprosto normální, ale pro nás bylo naprosto něco nepochopitelného,  vlastně jsme nechápali co po nás žádají.
Jsem opravdu šťastná že tato doba je pryč, jenže lidé to horší rádi zapomínají, to je přirozené. Jenže některé věci by se měly připomínat stále, pro výstrahu.
Ale v tom je potíž, informace tenkrát byly záměrně zkreslované a mám dojem že nyní to je, co se historie týče hodně podobné.
Věřím že jednou bude líp i co se táče objektivních informací.
 Eva

 
Irias
Extra třída :D 14618 příspěvků 19.11.07 09:24

ahoj,    připojuji se k oběma Šárkám :-)))  

a  doufejme , že soudruzi vymřou ne časem,ale co nejdříve !!!!!!!!!!!!!­!!!!!!!!!!!!!!!!!!!    Irias  

Vložit nový komentář