Cvrček JMELÍ UŽ NIKDY!

emimino  Vydáno: 20.12.02

aneb
HOROR V NEMOCNICI

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám o tomhle našem pro mě hrůzném zážitku napsat, aby mě někdo nepodezříval, že jsem nezodpovědná matka (tak jsem si připadala, když se mnou sepisovali zprávu v nemocnici), ale pak jsem se rozhodla, že možná naším povídáním upozorním jiné maminky, co vše může následovat, když si byt o vánočních svátcích vyzdobíte jmelím a máte malé děťátko.

Takže od začátku. Vše se stalo loni o vánočních svátcích 28.12.2001. Můj tehdy 10 měsíční syn zůstal asi 2 minuty bez mého dozoru, protože jsem si odskočila na toaletu a nechala ho v obývacím pokoji samotného. Jinak musím podotknout, že se od něj nehnu ani na krok a stále jsem s ním. Když jsem se vrátila do obýváku, našla jsem ho pod stolkem, jak něco ožužlává. Když jsem přišla blíž - úplně mě zamrazilo! Můj maličký brouček seděl na hromádce rozdrceného pozlaceného jmelí, se dvěma lístky v pusince a zlatý úplně všude.

Bylo to jediné jmelí v bytě, stálo na stěně, kam malý nemohl dosáhnout, ale kousek se bohužel ulomil a protože pod vázou stál rámeček s fotkou, sklouzlo asi na zem po něm. A tam ho brouček našel. A vzhledem k tomu, že byl zrovna ve věku, kdy všechno ochutnával, nic jiného se stát pochopitelně nemohlo. První co jsem udělala bylo, že jsem ho popadla, vyndala vše z pusinky a šlo ho umýt. Poté jsem všechno jmelí prohlédla a ocucané lístečky jsem si dala do igelitového sáčku, kdybych s ním musela k lékaři. Byla jsem docela vyděšená, jestli něco nesnědl, protože vím, že jmelí je jedovaté ? zvláště bobule a ta zlatá barva mému strachu nepřidala. A začal maratón telefonování. Nejprve jsem zkoušela dětské středisko, ale jelikož byl pátek a vše se stalo po 14-té hodině na středisku nikdo nebyl. Zkusila jsem tedy kamarádku, která měla na lékařku číslo domů. U lékařky nikdo doma. Tak jsem se podívala do očkovacího průkazu, který jsme obdrželi v porodnici. Vzpomněla jsem si totiž, že by tam mělo být číslo na toxikologickou stanici.

Číslo jsem objevila, bylo u něj napsáno, že je k dispozici nonstop a tak se mi trošku ulevilo, protože jsem si myslela, že mi konečně někdo poradí, co dělat. Zkoušela jsem to několikrát, ale pokaždé se mi ozvalo, že číslo neexistuje. Na řadu přišel internet. Po chvilce hledání jsem číslo objevila, ale po několikerém vytáčení čísla stále nikdo nezvedal sluchátko. Tomášek už začínal být ospalý a já se začínala o to více bát. Další možnost, která mě napadla bylo zavolat svému obvodnímu lékaři, který mi poradil zavolat do Vinohradské nemocnice, kde mě zase přepojili na dětskou kliniku Hagibor a tam mi sdělili po vyslechnutí našich potíží a mě brečící do telefonu, abychom okamžitě přijeli, že to moc dobré není.

To mi moc nepřidalo a tak jsem zavolala manželovi, který samozřejmě rychle přijel, ale i přesto jsme tam dorazili asi kolem 15.30. A začal snad nejhorší den mého života. Porod samozřejmě není nic jednoduchého, ale proti tomu, když slyšíte své jediné milované děťátko strašně moc brečet a nemůžete mu pomoc a uvědomujete si, že to, co podstupuje nyní on, vy jste ještě nezažila, je ta nehorší věc na světě.

Když jsem tedy dorazili na dětskou kliniku, chvíli jsme čekali na lékařku, která malého prohlédla, vyptávala se jak se to přihodilo, kolik toho snědl, což jsem samozřejmě nevěděla, protože jmelí, bylo patřičně rozmačkané a tak jsem jí pouze ukázala lístky, které jsem schovala do igelitového sáčku. Pak nás poslala zpět na chodbu, kde na nás čekal manžel. Lékařka velice dlouho telefonovala s toxikologií a pak nám přišla oznámit, že mu musejí udělat výplach žaludku. To si nedovedete představit, co tyto slova pro mě znamenala.

Do této chvíle byl náš maličký stále veselý a nic netušící. Po chviličce přišla sestřička a odnesla si ho. A nastala nejdelší třičtvrtěhodinka v našem životě. Tomášek strašně brečel, slyšeli jsme ho mnohokrát zvracet a manžel se na mě díval s výrazem, že za to můžu já. Neřekl mi to do očí, ale bylo to na něm vidět. Jediné co mi řekl bylo, že si nikdy nemyslel, že bude Tomík muset vydržet něco, co jsme my dva ještě nezažili. Po této nekonečně dlouhé době, kterou jsem probrečela na chodbě (slyšet ho totiž brečet bylo asi nejhorší) nám malého ani neukázali a brečícího, tedy spíše hystericky řvoucího ho odnesli pryč. Nám oznámili, že si ho tam musejí nechat přes noc na pozorování a jestli chci zůstat s ním. To jsem samozřejmě uvítali, protože ponechat své děťátko našemu zdravotnictví na pospas se nám moc nechtělo. Manžel nám jel pro věci domů a mě si odvedla lékařka do své kanceláře a dobrou půlhodinu se vyptávala na zdravotní stav celé rodiny a příbuzných, kolik má Tomášek sourozenců, jak velký máme byt a podobné věci. Asi zjišťovala, jestli nezanedbávám jeho péči. Připadala jsem si jako krkavčí matka, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, stále jsem musela myslet na broučka, který je někde sám a neví co se s ním děje. To co po mě vlastně všechno chtěla jsem si uvědomila až později. Když byl konečně výslech u konce, tak mě poslala za maličkým. Už z dálky jsem ho slyšela brečet. Neumíte si představit, jak jsem ho našla.

Samotného v místnosti, zavřeného v postýlce, stojícího a úplně rudého v obličeji. Když mě uviděl a začal natahovat ručičky, tak jsem se znovu rozbrečela teda já spíš ani nepřestala. Byl tak rád, že je zase u mě. Musím se přiznat, že mám slzy v očích i teď, když si na to vzpomenu. Dlouhou chvíli trvalo, než se uklidnil a než se ukázal někdo z personálu. Přišla sestřička s injekční stříkačkou plnou černého uhlí a že to prý musíme do toho mého uplakaného uzlíčku dostat. Vzhledem k tomu, že jsem celou dobu strávenou v porodnici polykala černé uhlí, tak jsem ho velice litovala, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mu teď už nehrozí žádné nebezpečí otravy.

Pak mi usnul vyčerpáním v náručí. Uložila jsem ho do postýlky a sestřička mi oznámila, že se tady o děti starají maminky a oni jen kontrolují zdravotní stav a přišla se zeptat co jí. Když jsem sdělila, že Nutrilon 2, přesnídávky a jogurty, tak mi bylo řečeno, že teď bude mít stejně dietu a Nutrilon nemají, ať mi ho manžel přiveze. Jídlo pro mě také prý budou mít až druhý den, takže i to musí přivézt manžel.Manžel ale mezitím přijel a tak musel přijet ještě jednou. Tomáška si chtěl pochovat, ale ten z mé náruče vůbec nechtěl. Strašně se bál. Noc jsme jakž takž přetrpěli, Tomášek spal celou dobu přitisknutý ke mně a ráno jsme čekali, zda nás pustí domů. Vzhledem k tomu, že v noci neměl žádné potíže ani teplotu, vzali ho ještě na odběr krve, což u něj opět nevyvolalo žádné nadšení, ale vše dopadlo dobře a odpoledne si nás manžel mohl odvézt domů.

Chvíli trvalo, než se Tomášek uklidnil, několik nocí se budil s hrozitánským pláčem ? asi se mu vracely vzpomínky na ten horor v nemocnici, ale nyní už je to zase náš maličký veselý brouček. Jmelí manžel okamžitě vyhodil a já teď vím, že si příští rok raději koupím umělé, nebo žádné, protože zdraví mého maličkého je nejdůležitější na světě a nechci ho znovu ohrozit. Samozřejmě si vyčítám, že to byla tak trochu moje vina, ale kdo máte děti, víte, že vždycky přijdou na nějakou lumpárnu, kterou vy ani neumíte předvídat. Doufám, že mě teď neukamenujete, jak jsem špatná matka, která ani neuhlídá své jediné dítě, ale on je opravdu to nejdražší v mém životě. A opravdu udělám vše pro to, aby už nikdy nemusel projít takovou hrůzou.

A proto, chraňte si ty své malé uzlíčky štěstí a dávejte na ně opravdu veliký pozor.

Petra

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
mishicka
Zasloužilá kecalka 611 příspěvků 20.12.02 12:07

Ahoj Petro,

to jsem strašně moc ráda, že jste v pořádku!!! Já své dítko zatím nosím v bříšku, ale vím, jak jsou mrňousci neposední a neskutečně rychlí, stačí se opravdu jen na chvilku otočit a je neštěstí na světě. Určitě NEJSI ŠPATNÁ MATKA, to Tě chci ujistit a v každém případě jsem ráda, že když už se vám to přihodilo (fujfuj), tak jsi o tom napsala - je to pro mě varování - jmelí se taky raději vyhnu.

Přeju budoucnost bez nehod a nepříjemností a Tomáškovi taky hodně dárečků a klidné spinkání.

Mishicka

 
Anonymní  20.12.02 13:23

Ahoj,
připojuji se k mishicce, nic si nevyčítej, každý něco neuhlídá, to je normální. Naopak myslím, že jsi dobrá matka, protože myslíš i na děti nás ostatních a tak jsi nám poradila, jsem ráda, budu si to pamatovat a příští rok už žádné jmelí :-).
 Eva

 
Erzika
Kecalka 248 příspěvků 20.12.02 14:08

Ahoj Petro!
já se taky připojuju k ostatním, myslím, že jsi úžasná maminka, a že jste to tenkrát zvládly moc dobře. Jak má člověk tušit, že nějaký pitomý jmelí klidně spadne?????

Já dneska už raději nesmím číst žádný komentáře, u všeho hned bulím, takže i u Tvého, jak si popisovala, jak tam chudáček stál sám opuštěný v té postýlce a plakal, no hrůza..............

A děkuju Ti strašně moc, že jsi to napsala, já vůbec nevím, že je jmelí jedovatý a rozhodně si ho příští rok o Vánocích (to už s námi bude i náš brouček) NEPOŘÍDIM. To mi za to fakt nestojí…

mějte se moc krásně a ať máte ty letošní vánoční svátky mnohem veselejší.

Eržika,20.t.

 
Anonymní  20.12.02 19:30

Ahoj všichni. Jsem moc ráda, že že jste tento článek vzali jako maminky, popř. budoucí maminky, dobře. Již jsem ho jednou uveřejnila a napůl se setkal s mým odsouzením, že jsem hysterka a že to přenáším na dítě a tak podobně. Opravdu jsem to takhle cítila. Prostě toho našeho broučka miluju a nikdy nepřestanu. možná jsem po jeho narození citlivější, ale prostě taková jsem. Letos už jsou vánoce za dveřmi, byt máme napůl vyzdobený. Jmelí nechybí, ale tentokrát je umělé a doufám, že tyto vánoce budou klidnější, i když o tom silně pochybuji, protože z našeho malého broučínka se vyvinul zdatný raubíř a vymýšlí samé volovinky. Doufám, že tentokrát na něj nespadne vánoční stromek :-). Všem přeji krásné vánoce a nový rok 2003 a hodně štěstíčka s vašimi broučky. Petra a Tomášek

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 22.12.02 10:42

Ahoj Petro, čtyři děti a pár karambolů za sebou, i když se považuju taky za pečlivou maminku. Zvlášt když jsou děti hodně blízko od sebe, se strašně snadno něco přihodí. Jako na potvoru, když pomáháš nebo chytáš mladší, zaručeně si natluče to starší a naopak. Pokaždé jsem si připadala strašně. Maličký prožil nepěknou věc, ale kdyby ses na to vykašlala, bylo by to horší. Už jste si s manželem vyříkali kdo a za co může ? Možná si to nemyslí, že je to tvoje chyba. A kdyby, půjč mu malého na pár hodin a uvidíš, co to udělá. Mně se podařilo první holčičce i opařit nožičku takovým blbým způsobem … měli jsme malý stromek se svíčkami zapálenými a tak na stole u okna. Vedle jsem právě stavěla hrnek s horkým čajem pro muže. Maličká chytla za větvičku, stromek se začal kácet na záclonu, jednou rukou jsem ho chytla, ale maličká zároveň strčila nožičku do hrnku. Když jsem s ní seděla v ordinaci pohotovosti, vyslechla jsem si hodně o matkách, které zanedbávají a týrají děti a že musí volat policajty a sociálku. Dost jsem se bála, že nám malou vezmou, protože jsme zrovna bydleli v pronájmu 1+0 za totáče. Všechno dopadlo dobře. Ale ačkoli jsem se snažila, těch karambolů s dětmi pár bylo. Naposledy náš 4,5letý chlapeček si vesele hrál se sestřičkou 8měsíční v ložnici, já vařila v kuchyni v kamnech. Slyšela jsem veselé hlásky a říkám si, ty děti si tak krásně spolu hrajou. Pak se najednou začal šířit zápach spáleniny. Hledala jsem kolem ohniště, pak u počítače a nakonec přiběhl kluk, že pálí. Náš malý zabalil rozsvícenou lampičku do peřiny … a propálila se až na matračku. Oba se tím dobře bavili hlavičky u toho. Od té chvíle kontroluji všechno. I veselé hraní našich malých divochů.

 
Anonymní  01.01.03 22:51

Milá Petro, jistě se najdou tací, kteří budou kritizovat, ale něco ti teď napíšu. Nejde o mé dítě, (jsem v 35 týdnu :o) ale o mého bratra. Je o dost mladší než já, bylo mu tehdy asi 4 nebo 5 let. bylo to uprostřed léta a ve městě, kde jsme bydleli se NĚKDO rozhodl, že zrovna teď je nejvhodnější čas na pokládání nového asfaltového koberce u nás v ulici. Bydlíme naproti koupališti..... co dodat. Moje máma se tehdy strašně rozčílila, ale nenadělala nic. Na koupaliště je to ze zahrady doslova přejít ulici.. a můj tehdy pětiletý bratr se bez rozmyslu a bos vrhnul na čerstvý asfalalt. Přesto, že proběhl okolo mámy, stojící na kraji chodníku, neměla šanci ho chytnout. V šoku se zastavil až v prostředku silnice a nestál tam ani vteřinu, protože máma ho okamžitě následovala a vyzvedla do výšky. Jeho plovací kruh horkem prasknul a seškvařil se na černém asfaltu. Dodnes má chodidla černá od spálenin, přes okamžitý a bezchybný zásah přítomného lékaře… Máma si taky vyčítala… ale oběktivně… prostě to nemohla ovlivnit… tak si z toho nic nedělej, váš brouček je v pořádku, manžel, doufám, pochopil, že jsou takové situace… :o) a jesti ne, pozdrav ho a přečti mu tenhle odstavec. Přeji vám třem hodně zdraví a štěstí do Nového roku, ahoj Kristýna

 
mysacek
Povídálka 28 příspěvků 04.01.03 17:40

Drahá Petro, mám 16 měsíční dceru Karolínku a živě si umím představit, co jste prožívali. Karolínka nám (mne) spadla na 8 měsících z postele na hlavičku a rentgen byl hrozný. Hystericky ho proplakala a o několik měsíců později jsme nevěděli, zda snědla umělohmotný čudlík a tak jsme opět jeli na rentgen, já v té době už byla znova těhotná a tak na renten šel manžel. Opět hrůza. Slyšela jsem ji, jak pláče, také jsem to na chodbě proplaka. Nebylo to sice tak vážné jako vaše jmelí, ale je nejhorší slyšet, jak Vaše dítě pláče a ještě si říkáte, že Vaší chybou. Držím palečky, aby se takové ani další příhody nestávaly a myslete na to, že malý čertík v dětském tělíčku nikdy nespí a vy nevíte, co ho napadne.
Myšáček

 
Anonymní  12.01.03 03:22

naše betynka asi olízla calgon,následovalo
stejné martýrium jako u vás,ale s tím rozdílem,že nám nemuseli žaludek vyplachovat.paní doktorka byla citlivá a po vyšetření dcery na orl a konzultacemi s toxikologií jsme pouze museli spapat to černé uhlí.hodinu jsem se to do betky snažila dostat marně-téměř půlku hrnku zvrátila,ale dobrá sestřička měla nápad aŤ
uhlí nabízíme betce jako bombonek.snědla všechno a brečela ,že chce ještě.měloi jsme štěstí-asi nic z kalgonu nesnědla,a jen jsme byly spolu dva dny v nemocnici na
pozorování.bylo to na bulovce a byli výborní.ke calgonu se naše dcera dostala u babičky,když muž opravoval něco v koupelně a okamžik jsme holku nehlídali,podotýkám ,že doma mám tyto věci pod zámkem a ne v zavařovačce jako naše babi.
 pavla

 
pisálek007
Povídálka 21 příspěvků 17.03.15 20:12
:roll:
Vložit nový komentář