Děda, nejvzácnější člověk

eVerča  Vydáno: 16.07.11

Po deníčkách o těhotenství, porodu a o naší malé cácorce jsem se rozhodla napsat něco z minulosti, která však nikdy úplně nezmizí. Příběh o mne a o mém dědovi, který byl pro mne vším.


1 komentář


2 komentáře

já :)

Jednoho parného srpnového dne se v jedné z pražských porodnic narodila o 6 týdnů dřív malá Verunka. Byla dva dny v inkubátoru, ale jelikož se narodilo ještě menší a slabší miminko, Verunku vyšoupli a děvče snaž se. Děvčátko, až na novorozeneckou žloutenku, bylo zdravé a mělo se čile k světu a brzy se s maminkou radovalo ze svého útulného domova. Radoval se i tatínek, radovaly se obě babičky a děda, ale co ten druhý děda? Ten nekomunikoval a o nemanželském harantovi nechtěl ani slyšet. Všechny to mrzelo, ale s dědou nic nehnulo. Seděl na verandě na své chatě a mlčky sledoval mlhu válející se po louce. Týdny plynuly, dny se zkracovaly, slunce sláblo a vítr si pohrával se spadaným listím. Děda se, chtě nechtě, musel odtrhnout od svých milovaných luk a lesů a vrátit se do stověžaté Prahy. Ač sdílel střechu nad hlavou s tím maličkým pokladem, ani teď nechtěl děvčátko vidět.

Jednoho dne, sedíc v křesle a chytajíc lelky, uslyšel z ložnice srdcervoucí křik. Bezmyšlenkovitě vyskočil a běžel se podívat, co se děje. Uviděl svou dceru, jak se pokouší utišit řvoucí miminko, které očividně něco tuze trápilo. Popadl miminko do náruče a rozplakal se taky. Od toho okamžiku nebylo dne, kdy by svou malinkou vnučku nechoval v náručí a láskyplně ji nehladil po vlasaté hlavičce.** Najednou bylo úplně jedno, že se Verunky rodiče brali až po jejích prvních narozeninách, najednou byla pro dědu Verunka vším a děda byl vším pro Verunku.** A tak tomu bylo celých dvanáct let.

Rok co rok, od jara do podzimu spolu byli na chatě. Pro malé dítě není nic krásnější, než každý den být od rána na čerstvém vzduchu, zažívat mnohá dobrodružství a učit se poznávat přírodu všemi smysly. Chodili na procházky do lesa, sedávali na pokácených kmenech stromů a jedli svačinu od babičky, sbírali houby, jezdili do nedaleké hospůdky na pivo a na zmrzlinu (asi nemusím upřesňovat, kdo si co dával :-) ) a Verunka vždycky žalovala, že měl děda „takhle pet paňákůůů“ , což samozřejmě nebyla pravda. Společnost na jejich toulkách přírodou jim dělal pes Šotek. Tedy vlastně Šotková. Věrný kamarád, poslušný hlídač a především Verunky ochranář.

Verunka rostla jako z vody, najednou už to byla slečna školačka a děda onemocněl. Nestačil mu dech a slábnul. Už ani houbaření ho nebavilo. O doktorech však nechtěl ani slyšet. Jednoho dne ale ustoupil a nechal se vyšetřit. Měl nemocnou srdeční chlopeň. Dostal kardiostimulátor, byla mu doporučena operace a poležel si tři týdny v nemocnici. Po propuštění do domácího ošetřování mu nebylo o nic líp. Ztrácel vědomí, ale i přes jeho zdravotní stav se opět zasekl a odmítal lékařskou péči. Jednoho dne jeho drahá žena zavolala sanitku, že se dědův stav rapidně zhoršil. Toho dne šla Verunka, jako každý čtvrtek na schůzku turistického oddílu a ani nevěděla, že se něco děje. Když pro ni maminka v osm večer přišla před klubovnu, Verunka vesele poskakovala s kamarádkou a ptala se, jestli může dnes Anička přespat u nich. Maminka řekla, že dnes ne a Verunka se nafoukla. Maminka si vzala Aničku stranou a cosi jí pošeptala. Holčička kývla a rozloučila se. Verunka nechápavě koukla na maminky ustaranou tvář a čekala, že se dozví, proč tolik tajností. Maminka se slzami v očích řekla, že dědeček zemřel v sanitce, pár ulic od domova. Verunka ztratila nejmilovanější osobu, ztratila nejlepšího přítele i člověka, který ji naučil všem praktickým věcem do života. Byla tak sama.

Už je to dávno, už nežije ani babička, už nebydlíme v Praze, už dávno nemáme Šotka, už dávno nejsem školačka, ale vzpomínky na dědu vidím tak barevně, jako kdybychom spolu ještě včera pekli v popelu brambory. Často říkám své tříměsíční holčičce, jak by byl můj děda šťastný, kdyby viděl, jakou má krásnou a šikovnou pravnučku a vždy mi ukápne slza. Nemá cenu přemýšlet, co by bylo, kdyby šel včas na operaci, nemá cenu spekulovat o něčem, co není. V mém srdci zůstanou vzpomínky na krásné dětství strávené s člověkem, který si, jsem si jistá, zasloužil jít do nebe.

Tenhle deníček jsem napsala proto, že cítím a vím, že v nebi je možné vše a můj děda ví, co právě teď píšu a na co myslím. Taky proto, že jsem se vámi chtěla podělit o můj příběh a taky proto, abych vám všem, co jste ztratili někoho tak blízkého, dodala sílu, protože jedině tehdy,když něčemu opravdu věříme a přejeme si to, jen tehdy se nám to splní. A tak i já věřím, že se jednoho dne s dědou setkám a budu mít spoustu času mu říct všechno, co jsem jako malá nestihla.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
lucie.t
Závislačka 4968 příspěvků 16.07.11 09:46

smutne :cry: ale krasne :-D :hug: :mavam:

 
panenka87
Extra třída :D 13098 příspěvků 16.07.11 09:50

Ahojky, máš to moc pěkně napsané :srdce:
Moc mě to připomíná mě s mým dědou. Měl hodně vnoučat, ale mě měl „prý“ nejradši, ale to bylo tím, že jsem po narození byla vážně nemocná a mamka byla na mš sama. Takže jsem hodně trávila čas u prarodičů. Děda mi umřel, když mi bylo čerstvích 9 let, a ten den taky nikdy nezapomenu. Bydleli jsme hned vedle v paneláku, tak jsme se mohli navštěvovat často. A jednouho krásného, dubnového dne, jsem já, mamka a moje sestra, ještě jako batole v kočárku, šly zazvonit na babičku s dědem. Už jak jsme stály před vchodem, jsme tušili, že je něco špatně. Babička vyšla na balkom, moc plakala, a řekla nám, že děda umřel. Dostal infarkt, a umřel v sanitce, taky pár ulic od domu. Mamka se zhroutila, já taky a vlastně mi to nějak nedocházelo, v té chvíli jsem byla snad víc v šoku z maminky, jak pláče. Byla jsem ještě malá. No a hned po tom, mě vzala kamrádka ze stejného baráku na kolotoče, a to si pamatuju, že jsem byla na houpačce a už se smála. Ale potom jsem si postupně začala uvědomvat co se stalo, a zdávalo se mě o dědovi, a slyšela jsem jeho hlas, jak na mě vždy volal z balkonu, když jsem lítala po venku. Ale na to jsem se hned probudila, bylo to na mě trošku děsivý. Ale postupem času, jsem ve snu zabojovala, a když jsem si vzpoměla na dědu, byla jsem tam s ním, jako s nějakým „živým“ duchem, a povídali jsem si, objímali jsme se. Je to zvláštní, a doteď na dědu moc vzpomínám :cry:

 
Katerinula
Stálice 88 příspěvků 16.07.11 09:53

aspon,ze mame vzpominky :cry:Dedecci taky nevideli moje holky,jsem rada,ze babicky jo :-)

 
eVerča
Ukecaná baba ;) 1598 příspěvků 16.07.11 10:10

Panenka87 taky smutný příběh :cry: Blízké nám život, nebo spíš smrt vezme,ale krásné vzpomínky nám nevezme nikdo :hug:

 
Katrinka
Závislačka 3010 příspěvků 16.07.11 10:11

Verunko, krásné vzpomínky budeš mít navždy v srdíčku :srdce:

Nám umřel dědeček před týdnem :cry:

 
eVerča
Ukecaná baba ;) 1598 příspěvků 16.07.11 10:28

Katrinka to je mi líto :cry: Držte se :hug:

 
jájinka83
Zasloužilá kecalka 762 příspěvků 16.07.11 11:18

já ještě dědečka mám i když s jeho zdravím to poslední dobou jde z kopce, 2× týdně jezdí na dyalízu a takhle to trvá už 7 let, co už se mu v ,,jeho kolektivu,, prostřídalo kamarádů a on pořád zůstává, takže doufám že tu s námi bude ještě dlouho a užije si a pravnuka který se za měsíc má narodit :-)

 
mobycek
Povídálka 26 příspěvků 16.07.11 11:23

moc hezký.taky jsem měla úžasný vztah s dědou a když umíral,byli mi přednější jiné věci než on a pak jsem si vše vyčítala,že jsem mu slíbila,že za ním ještě příjdu do nemocnice,ale nestihla jsem to.je to už 8 let,ale stále nemám odvahu jít k jeho hrobu,vím,že bych tam brečela.tolik bych mu chtěla ukázat své děti,svého manžela… :cry:

 
martina75
Zasloužilá kecalka 648 příspěvků 16.07.11 12:38

krásný deníček :cry:

 
eVerča
Ukecaná baba ;) 1598 příspěvků 16.07.11 13:59

mobycek taky mi bylo líto že jsem se s ním nerozloučila. Ale mámejeho urnu na chatě v „hrobečku“, tak se vrátil tam, kde to měl nejradši. Je tam s babičkou a má vše pod dohledem :palec:

 
Veveří
Ukecaná baba ;) 1492 příspěvků 16.07.11 15:50

Takhle kouzelný dědeček je pro moje děti můj taťka. U chlapů je to vzácný dar a nevidí se to často.
Mě nefunkčního dědu nahrazovala moje milovaná babička a jsem moc vděčná, že je pořád tady s námi a že už je z ní šestinásobná prababička.

 
Jura007
Neúnavná pisatelka 18319 příspěvků 16.07.11 21:53

Takového hodného dědu jsem taky měl a dodneška mně chybí, i když už uběhla spousta let.

 
Mondík
Závislačka 4497 příspěvků 16.07.11 23:27

Smutny denicek, pripomina mi to meho dedu. Ten umrel, kdyz mi bylo necelych 10 let a taky doted myslim na to, jak by byl hrdy, kdyby videl moje pokroky po tom, co uz s nami nebyl a jak by byl rad za pravnoucatko, ktere se za par tydnu narodi… Taky nemel rad doktory, neodpustil si jedinou cigaretu a nakonec umrel na rakovinu plic… :cry: :cry:

 
Anulka
Ukecaná baba ;) 2235 příspěvků 17.07.11 06:22

Elinka přišla v prosinci o dědu z manž. strany (říkala, že to byl děda-neděda), celkem ho neznala-vnímal jen vnoučata svých dcer. A 15.4. náhle zemřel můj taťka, bylo to strašně nečekané, Eliška ho měla strašně ráda.

 
chica.p.
Kelišová 5813 příspěvků 17.07.11 16:05

Krásný deníček :palec: Také mám krásné vzpomínky takhle s milovanou babičkou,ale ta už se našeho prcka,kterého tento rok čekáme,bohužel už nedočká :-(

 
brumdinka
Neúnavná pisatelka 19525 příspěvků 17.07.11 16:32

moc pěkně napsané, ukápla mi slza …tvůj děda v tom nebi určitě je :-)

.taky mi zemřeli oba dědové a babička, mýmu muži také děda skoro ve stejné době jako ten můj - nepoznali moje kluky přesto jsem si jistá, že se občas chodí koukat
(a můj menší je určitě vidí)

Příspěvek upraven 17.07.11 v 16:33

 
meravigliosa
Závislačka 2739 příspěvků 17.07.11 23:48

Krásny denníček…
Toto ja nepoznám, mamin otec zomrel, keď mala 17 a dedo z otcovej strany zomrel, keď som mala 2 a pol roka, takže si naňho nepamätám..
Pri čítaní Tvojho denníčka mi prišlo o to viac ľúto, že moje deti dedov nemajú tiež.. Manželov otec žiej v cudzine, nikdy som ho nevidela a môj otec má iné „záľuby“ keď sme tam.. Takže také to dovádení s dedom, to nepoznám ani ja, ani moje deti..
Ostáva mi len veriť, že môj manžel bude taký skvelý dedo..

 
Ivuska23
Závislačka 3619 příspěvků 17.08.11 12:38

Ahoj, máš to moc krásně napsané! Je to skoro jak můj příběh, i když se trošku liší..
Mě umřel děda letos v květnu, měsíc před tím, než se mi podařilo otěhotnět.. byl dlouho nemocný, ale ne nijak vážně..Pořád mi říkal, že už se těší, až bude pradědeček..tak sme se s přítelem rozhodli, že se miminko pořídíme a děda ho bude mít jak dárek k Vánocům..v dubnu jsem vysadila HA a doufala, že otěhotním brzy..ale nestihla jsem mu ani říct, že budeme mít miminko. 8.května byl můj nehorší den v životě, teď jsem těhotná a vždy když si vzpomenu na dědečka tak mi tečou slzy..a pevně věřím, že naše miminko, bude tak úžasné jako on.. :cry:

 
eVerča
Ukecaná baba ;) 1598 příspěvků 18.08.11 10:48

Ivuško tak to věř, že jsi těhotná právě díky dědečkovi… Oni si to ti andělé umí zařídit :hug:

Vložit nový komentář