Děkuji...

Povím Vám svůj příběh, aby ste věděly, že ty naše ztracené děti nepřicházejí a neodcházejí jen tak.

Otěhotněla jsem za šíleného spěchu, v měsíci, kdy každý den v mém kalendáři zaplňovala dlouhá řada ukolů…konec školního roku v práci, zkouškové období na vysoké, stěhování do jiného města, dostavba domečku, taneční seminář, příprava dětského tábora…vlastně, kdybych nepoužila kouzelné slovíčko „plodné dny“ asi bychom si se svým mužem na sebe čas nenašli.

To že jsem těhotná jsem zjistila uprostřed tanečního semináře, obklopena svými nejbližšímy přáteli. A začalo období štěstí a klidu. Najednou čas běžel přívětivě a jinak, svět měl jiné barvy a můj muž byl skvělejší než kdy před tím.

Už od začátku jsem cítila, že to bude neobyčejné dítě, že pro mě ještě bude hodně znamenat a přisuzovala jsem to nadšení z prvomateřství. Děťátko rostlo jak mělo, všechny kontroly a testy byly skvělé. Byla jsem spokojená, šťastná, ale přesto jsem podvědomě měla pocit, že se mnou děťátko nemluví, dokonce nechce mluvit. Nechce mi říct co je zač, jak mu mám říkat, nereagovalo na mé písničky a pošťuchování… Reagovalo však na psy, vždy, když mi jedna z nich vylezla na klín (a že se o můj klín takřka praly) dětátko se začalo všemožně hlemzat a „hladit“ psíky po břiše. Také velice pozitivně reagovalo na jízdu vlakem, a jednou ve chvilce opojené blahem mi sdělilo, že se jmenuje Apoléna…

Čas plynul a mě a mého muže čekala první dovolená za šest let, co jsme spolu. Jeli jsme do Bretaňe, přenádherně divoké a drsné části Francie. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Byla jsem v pátém měsíci, bříško už pořádně vykulené, cítila jsem se náramně, plula jsem lodí po oceánu a Apoléna se pohupovala spolu s vlnamy…

Ve 23tt mě čekal kontrolní utz v Liberci. Můj muž a moje máma mě doprovázeli a všichni jsme se těšili, jen Apoléna trochu zmlkla… Paní doktorka, nepříjemná a striktní odmítla 2 osoby u ultrazvuku, tak se mnou šla jen máma, dětská lékařka. Proběhlo velice ale velice rychlé vyšetření. A pak nám lékařka oznámila, že pro nás má špatnou zprávu, pozvala dovnitř i mého muže… V tu chvíli jsem věděla, že se Apoléna nenarodí. Podezření na hydrocefalus, zněla první diagnoza a urychleně mě poslali do prahy do Genetu.

V Pražském Genetu jsem absolvovala takřka 45 minut na utz vyšetření a poslouchala všechny ty doměnky a diagnozy. Můj muž to vše mlčky absolvoval se mnou, moje máma také. Konečný verdikt zněl: lobární holoprosencephalie, hypertrofie pravé komory, stenosa plicnice, a pár dalších…

Rozhodla jsem se pevně a ihned a jediným podpisem potvrdila, že se dítě nenarodí živé. To bylo to nehorší, co jsem musela vstřebat…že jedním podpisem rozhodneš o životě neživotě svého dítěte. Věděla jsem, že děťátko by po narození vlastně nežilo, možná by dýchalo, možná by se hýbalo, určitě by však nepřežilo déle tří měsíců, a navíc by nevidělo, neslyšelo, nevnímalo… a přesto jsem prožívala záchvaty pláče, bezmoci, otupělosti, a znovu pláče…

Ten den odpoledne mě prijali ne Bulovku na pooperační oddělení gynekologie. Večer začali s premedikací, dostala jsem gelovou tyčinku aby zprůchodnila porodní cesty, nebolelo to příliš, ale bylo to nepopsatelně nepříjemné. Ráno v 7:00 to začalo. Až do té doby jsem byla silná a nejednou se ve mě něco zlomilo a začala jsem se bát. Začala jsem mít strach o děťátko, aby ho nic nebolelo aby to necítilo. Čím víc jsem se bála, tím víc se bálo dítě, bylo neklidné kopalo víc než kdy před tím. Odsáli mi velké množství plodové vody a do dělohy vpustili látku, která napomáhá kontrakcím. Pak mě odvezli na pokoj a po půl hodinách jsem dostávala oxytocin přímo do dělohy. V poledne jsem dostala kapačku s oxitocinem a pak další a další. Mezitím jsem začala mít strašné bolesti a tak jsem si nechala píchnout opiát proti bolesti. Dostavili se mi všechny vedlejší účinky indukce: od rána jsem zvracela, měla jsem průjem, zvýšenou teplotu a tlak, motala se mi hlava a to všechno jsem absolvovala s kapačkou na ruce a drénem v břiše… ani nevím, kdy ze mě vypadla ta tyčinka… odpoledne přijel můj muž s mamkou, bolelo mě všechno, opiát dozníval… Máma mi přiložila ruce na záda, to už se to rozjíždělo. Řekla, že kolem půlnoci to skončí, pak odjeli. Bylo 18:00 a mě se rozjeli příšerné bolesti bez nároku na inijekci (mohou se dávat po šesti hodinách) epidural jsem nechtěla. Chtěla jsem se pohybovat, cvičit, válet se po zemi, ale nemocniční pokoj to nedovoloval. dostala jsem další inijekci, ta nějak nezabrala. Když jsem se chtěla vrtět na posteli hrozně to šustilo a já nechtěla rušit spoluležící. Začala jsem kňourat protože to moc bolelo, mezitím jsem usínala, nevěděla jsem, co se děje. Moje spoluležící začala mluvit o kontrakcích, že mi je změří a já nevěděla o čem mluví, byla jsem úplně mimo. Říkala jsem jí, kdy to bolí a kdy ustává, popocházela jsem po pokoji kroutila se a najednou mi praskla voda a já měla pocit, že se vznáším. Bolesti úplně ustali, bylo mi najednou tak dobře! Začala jsem si uvědomovat co se dějě, došlo mi, že ty bolesti byly kontrakce, že ted asi přijde porod… Přišel tlak na konečník, jak sestřička říkala a já zavolala doktorku. „Až bude kontrakce, tlačte.“ Já ale neměla kontrakce a tak jsem tlačila jem tak. Chválili mě jak mi to jde.
Apoléna se narodila nenarodila v 23+2tt, 600g, 33cm.

Revize proběhla, placentu museli kleštěma, nechtěla jsem ji pustit, po zdravotní stránce jsem v pořádku. 14 dnů jsem krvácela a nic mě nebolelo. Jsem zdravá.
Můj svět se změnil. Otázky „proč zrovna já?“ rychle odezněly a já mám jasnou hlavu. Naučila jsem se vnímat život jako štestí, jsem za něj vděčná a vážím si každé vteřiny, kterou prožívám. Apoléna mi ukázala ještě velkou spoustu jiných věcí a možná ještě spoustu věcí ukáže. Počít dítě je zázrak přírody a jako zázraku si toho vážím na každé z Vás. Přála bych si mít další dítě. Už se cítím dobře!