Démon tchýně?????

elda  Vydáno: 22.06.04

Tak mě napadá, že české označení ?tchýně? zní samo o sobě jako ?sedmihlavá saň??..
Patřím k té části mladých maminek, které nemají vlastní bydlení a žijí u rodičů manžela. Abych to upřesnila : nežijeme u nich pro nedostatek prostředků na vlastní bydlení. Mají totiž velký dům s výminkem (dvě místnosti + koupelna), kde žije tchánova stařičká matka. Až babička nebude, půjdou ?staří dozadu a mladí zůstanou sami? . Krásná teorie.

Funguje to u nás vcelku bezvadně. S tchýní si docela rozumím, nehádáme se, dá se říct, že to klape. My dvě se vždycky nějak domluvíme. Kritická doba byla, když se narodila dcera. Než milá tchýně pochopila, že nejsem nesvéprávná a že na některé věci musím přijít sama. A já jsem taky pochopila, že neradí proto, aby mě rozčilovala, ale proto že chce pomoct a že má mnohdy pravdu. Takže co se dcerky týče, tak už panuje rovnováha. I s tchánem mám vztahy dobré. Co se mě týče, tak si s nima rozumím. Ne tak manžel. Tam je ten zakopaný pes?..

Mě berou jako samostatnou bytost, která má své vrtochy, není dokonalá dle jejich představ, ale respektují mě. Když se jim něco nelíbí, tak taktně mlčí, nebo upozorní. Mlčí taktně, málokdy významně? Ale ohledně synečka? Milí rodiče si jaksi nestačili všimnout, že chlapečkovi nejsou tři, ale třicet. Takže neustále vychovávají, nebo spíš tu výchovu svého třcetiletého synka čekají ode mě. Neustále na něm něco vidí, všechno špatně. Jede hrát (muzikant) ? nevěnuje se rodině ? ?na co sis pořizoval ženu a děcko?, přijede pozdě z práce, to samé. Jednou za čas se s kamarády opije, zase zle. Jednou týdně jde sportovat?.atd Tchyňka se mi zezačátku snažila vnutit, že by mi to mělo vadit, pak to ale vzdala (Mě ty jeho aktivity občas opravdu vadí, ale rozum mi praví, že ho musím respektovat i s jeho zájmy, takže protestuju, až se mi to zdá neúnosné)? Takže vychovávají a vychovávají. Zkrátka zapomínají, že je svéprávný, plnoletý. Že to, co oni považují za problém mi nevadí a že to je jen naše věc.

Poslední dobou se to stupňuje. Já nastoupila do práce, dcerku opatruje babička. Jenže si zlomila nohu. Takže manžel přestěhoval kancelář domů, přes den je s malou, odpoledne pracuje. Místo aby to ocenili, že je vůbec schopen to vše tak zvládat, že opatří děcko, uvaří jí, zajede pro obědy (sobě, babičce i prababičce), vydělává (a ne málo)?. Neocení to, místo toho se s ním nebaví. Se mnou komunikují normálně. Není to proto, že by ho považovali za bačkoru, je to jen dočasná situace a tu kancelář by si domů přestěhoval stejně, i kdyby si tu nohu nezlomila.

Takže atmosféra doma houstne a pomalu se stává nezdravou. Opravdu si netroufám odhadnout, jestli tam vydržíme. Očekávala jsem spíš problémy se vztahem ke mně.

Bydlení s rodiči má i výhody a obrovská výhoda je, že mi to umožnuje skloubit mateřství s kariérou.. Ale stojí to za to??? Nebude lepší vzdát se dobré práce, oželet slušný plat a odstěhovat se hooodně daleko? Splácet 15 let hypotéku, nemoci si dovolit dovolenou na horách, ale být spokojenější ? mě by to snad bylo i jedno. Ať se rozhodne manžel. Jsou to jeho rodiče, nevychází s nima on a on se taky musí rozhodnout, co s tím

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  22.06.04 23:41

Eldo, můj komentář prosím neber jako radu! Tyto věci si musí rozhodnout každý sám, kromě toho radit si netroufám!

U nás to bylo takto: Vdávala jsem se v 18. Měla jsem ve věci jasno, ale rodiče měli strach, přece jenom mě pořád pokládali za dítě.
Manžel sehnal podnájem - pěkný byt 3+1. Manželovi rodiče bydleli v bytě 2+1, ti nic neříkali. Moji rodiče mají domek, tak začali plánovat, že se vyžene patro a já nevím co ještě. Byli velice překvapeni, že jsme odmítli a snažili jsme se taktně vysvětlit, že chceme své soukromí. Věděli jsme, že nás pokládají za neschopné vést domácnost atd.
Po dvou letech vypršela smlouva a my jsme se museli stěhovat. V našem městě žádný podnájem nebyl, ale manželovi se podařilo sehnat podnájem ve městě, kde pracoval (vzdáleném 23 km). 3+1 jen za nájem. Paráda, ne? Žádným rodičům se nelíbilo, že jdeme pryč z rodného města.
Dva roky jsme bydleli v druhém podnájmu a pak se nám díky stavebnímu spoření podařilo koupit byt. U mých rodičů jsme si trochu získali respekt. Přispělo k tomu i to, že nám „furt neviděli do talíře“.
A manželovi rodiče začali snít o tom, že si jednou koupíme domeček a budeme v něm bydlet. My i oni. Dalších pár let jsme věnovali vysvětlování, že je máme rádi, ale bydlet s nima pohromadě prostě nechceme. Mezitím vyvstala nutnost se o manželovy rodiče intenzivněji postarat, tedy postarat se např. o nákup všech těžších věcí, vozit je k doktoru atd. Naštěstí doběhlo další stavební spoření a podařilo se koupit pro ně byt v našem městě. Mezi našimi domy stojí jeden panelák. Vidíme si navzájem na okna od kuchyně, ale na jiná ne. Nemohou nám tedy např. vyčítat, že chodíme spát pozdě.
Musím říct, že mít rodiče ob barák je pro nás ideální. Ne moc blízko, ne moc daleko. Snadno si pomůžeme, ale když si lezeme na nervy, je kam utéct.
Ale ne každý to takhle může udělat. A ne každý má dost času na to, aby rodičům několik let pomaloučku a polehoučku vysvětloval, že je má rád, ale bydlet s nimi nechce.
 Janka

 
Ganginka
Povídálka 50 příspěvků 23.06.04 08:07

Ahoj Eldo,
abych pravdu řekla, já bych s rodiči bydlet nemohla. Připadala bych si pořád hlídaná… kontrolovaná apod. A to si na ně stěžovat nemůžu… Zatím s přítelem nejsme svoji, ale bydlíme spolu. Máme pronajatý byt… a naproti nám bydlí jeho rodiče. Oni nám koukají na okno do obýváku/ložnice (máme 1+1), my jim do ložnice. Problém zatím není, protože už od začátku to řeším tak že to okamžitě hodím za hlavu. Řeči typu „co jsi vařila“ neberu vážně, protože vím že to skorotchýně nemyslí tak jak bych to já měla brát. Spíš hledá inspiraci:) a když řeknu že nic, řekne nic nevař, ať si Jarda přijde k nám. Nad námi bydlí přítelův bratr s přítelkyní a ta je na „jídlo od maminky“ alergická. A jak! Já to beru tak: nechce se mi vařit, buď si něco udělej sám, nebo si dojdi naproti (pravda, někdy toho zneužívám). S návštěvou „jdu jen na kafe“ to dělám tak, že zvu já. Vím že zrovna dnes mi nevadí že by tchýně přišla, tak ji pozvu. A ona druhý den nepřijde, protože ví, že u nás zas nemůže být často:) Ze začátku chodila neohlášeně, teď, i když vidí že svítíme, hraje tv apod. volá jestli může přijít. Naučila jsem totiž Járu že když fakt nemám náladu (a mám doma bordel) tak prostě neotevřu. A hotovo. Prostě spím, jsem ve vaně…, neslyším:) Naštěstí ho nevychovávají. Je to těžké, vzdát se pohodlí, ale já bych se ho asi, pro klid v rodině, vzdala. Asi proto, že nevím jaké je to mít pohodlí… splácíme a platíme tak, že se týden po výplatě těším na další. Ale věřím že bude líp a hlavně: máme svoje, ani jedni rodiče nám k tomu nepomohli, tak jim nemáme být za co vděční (myslím po finanční stránce). I když jinak nám pomáhají hodně:)
Hezký den, neber to jako radu, ale zkušenost.
Ganginka

 
Anonymní  23.06.04 08:40

Dobré ránko děvčátka!
Taky přispěju troškou do mlýna. Ale zase z jiného pohledu.
Když jsme se rozhodli, že se vezmeme, řešili jsme otázku bydlení jako první. Oba pocházíme z vesnice a tak jsme ani nepřemýšleli o bydlení ve městě, v paneláku. Jsme oba hodně zatížení na přírodu a zahradu. U nás doma si ségra vybudovala podkrovní byt a tak to bylo pasé. Manžel bydlel u dědy v poměrně velkém domě a tak jsme měli jasno. Čekalo nás sice spoustu práce, protože jsme celý dům museli „pořádně“ opravit, ale stálo to určitě za to. Máme samostatný vchod a každá domácnost své zázemí. Dědovi je 74 roků, ale je naprosto samostatný. Měla jsem taky strach, jak to bude všecko fungovat, ale jsem ráda, že jsme zůstali. Má to své výhody i nevýhody. Odjet třeba na 3 týdny na dovolenou není problém, děda se o vše postará i o našeho psa, kterého bezmezně miluje :-) a říká, že je jeho a né náš.
Nevím však, jak to bude, až jednou děda odejde. Ale to nesmím teď řešit.

Teď se chci těšit, až k nám přiletí čáp. Doufám, že nezabloudí a brzo si k nám cestu najde. Jsme už docela zabezpečení a mimískovi snad dáme všecko co bude potřebovat. Hlavně lásku.

Pěkný celý den Vám přeje Beruška7

 
Milli
Extra třída :D 14079 příspěvků 23.06.04 09:44

Ahojky Eldo,
já si na svojí tchýni v podstatě nemůžu stěžovat. Naopak, co se týká vaření, tak je to za 1. S manžílkem bydlíme ve své haciendě kousek za městem, ve kterém bydlí oboje rodiče. Zatím mi to připadá jako ideální stav, protože na oběd chodím ke svým rodičům a na večeři se cestou z práce stavím z tchýně, která vaří opravdu excelentně. Jediné, co mi kazí náladu jsou tzv. přepadovky. Přiznám se, že ne vždy mám všechno prádlo vyžehlené, dokonale nablýskanou kuchyň a upečenou bábovku. Ale jsem toho názoru, že ve sterilním prostředí se žít nedá, takže malilinká troška nepořádku je snesitelná. Proto je asi pochopitelné, že mě nesnesitelně vytáčí ta její potřeba srovnávat mi časopisy podle velikosti na hromádky, sbírat neviditelná smítka z konferenčního stolku (který je mimochodem z černého kamene, takže na něm není vidět ani Ň), kontrola průhlednosti oken (kolem domu máme rozhrabané staveniště, které se snad v budoucnu promění v zahradu a z tohoto důvodu by se okna mohla mýt třeba obden), atd. Ze všeho nejhorší je ale to, že vím, že to myslí dobře. Tak nevím, jestli si s ní o tom mám promluvit nebo ne. Možná má někdo podobnou zkušenost a poradí mi?

 
Ethel
Stálice 71 příspěvků 23.06.04 10:09

Ahoj Eldo,
napadá mě k tomu jen jedna věcná poznámka (kromě toho, že s Tebou cítím :): říká se, že pokud už musí dvě generace bydlet spolu, daleko lepší šanci na šťastnou domácnost mají mladí a rodiče manželky, protože máma s dcerou se v kuchyni snesou spíš a případné příkoří (ve smyslu že rodiče zapomenou, že mladí jsou už dospělí) lépe snáší ženy než muži.

Což je prima teorie, ale v praxi to prostě nejde, rozhodnout se ke komu, že? :) Asi bych se na Tvém místě odstěhovala, nic lepšího mě nenapadá - lepší chudé hnízdo než zlatá klec.
Držím Ti palce a obdivuji Tvou schopnost vyjít s tchýní
 Ethel

 
EditaAnne
Kecalka 135 příspěvků 23.06.04 11:16

Ahoj Eldo a hezké dopoledne vám všem!

Vztahy s rodiči jsou jak se tak dívám opravdu něco. A s těma našema chlapama to občas stojí také za to.
Docela ti rozumím, že ti to leze na nervy, komu by to nevadilo. Nenapsala jsi, jestli to vadí i tvému manželovi. Osobně si myslím, že to je totiž docela důležité v tom, aby se s tím něco dělalo. Nebo spíše, aby s tím dělal něco on. My občas máme podobné potíže. Dříve to manžel nechal být a snad si toho ani nevšimnul, oproti tomu já to vnímala velice. Tak jsem to jednou nevydržela a upřímně jsem o tom manželovi řekla, co si o tom myslím a jak to prožívám a také, jak to asi bude působit pak jednou na naše dítě. Trvalo to docela dlouho, než se k něčemu odvážil, ale přesto se to stalo. Není to dokonalé, ale lepší ano. A občas prostě musím zasáhnout já. To pak tchýně prská a o to víc, že manžel nezasáhne, ale pak se to nějak uklidní. Někdy si myslím, že se z nich obou zblázním a nejradši bych od obou utekla, ale pak to překonám a když se třeba i něco byť malého zlepší, tak jsem strašně ráda.
A také mě pomohlo si opravdu uvědomit, že to co řekne tchýně manželovi, že jeho to vůbec nebere, nebolí, tak proč si tu bolest brát za něj?! My ženy na sebe bereme více, než někdy musíme. A pak se trápíme a manžel to třeba ani nechápe.
No, Ethel, přeji ti hodně pevnosti a vytrvalosti a v životě dělej tak, aby to prostě pro vás-tvojí rodinu bylo nejlepší po všech stránkách.
Ono s tou hypotékou je to také docela zátěž, ale pravdou je, že to splácení jednou skončí a pak to bude zase fajn.
Tak ahoj a všechny se držte.
Edita Anne s Violkou 25.tt

 
Koculka
Kecalka 225 příspěvků 23.06.04 11:33

To je supr, že takhle s dědouškem vycházíte:). On je rád, že vás tam má a vy máte svůj klid.
Kočulka

 
Mmiiaa
Zasloužilá kecalka 553 příspěvků 23.06.04 11:54

Ahoj Eldo a ostatní holky!
zajímalo by mne, kdo si „kult tchýně“ vymyslel. Kde tyto všechny názory na ně začaly vznikat a kdy se začaly všem mladým párům zajídat. Když tak koukám na starší české pořady v televizi a myslím přitom na to, že televize je jednoduchý vzdělávací prostředek přístupný všem, připočtu k tomu to naše „češství“ , nemám k odpovědi daleko.
Já manželovu maminku tchýní nenazývám, je docela fajn, ale taky má svá ale. nebudu se o nich rozepisovat, dneska nějak nemám „stěžovací“ náladu, ale jsem ráda, že bydlí daleko.
Takže všech výhod - mít babičky po ruce - si rozhodně neužívám a jsem strašně ráda, že tomu tak je. Úplně rozumím všem problémům a vím, jak je těžké říct jedněm či druhým rodičům NE!!! užila jsem si toho i manžel dost z obou stran, ještě když jsme bydleli ve stejném městě.
Teď jsme hrdí na to, že to, co máme, jsme si vytvořili sami, dokážeme ještě podporovat naše rodiče a jsme zcela samostatní a soběstační. Naší rodiče z toho mají obrovskou radost, i proto, že i když jsme velice brzy začali žít společným životem, dostudovali jsme a miminko přijde na svět až letos.
Jsem strašně moc ráda za to, že bydlíme daleko, i když už teď je mi líto, že to budou mít babičky k vnoučatům daleko. A také mi přichází na mysl otázka, kdo se postará o rodiče až nebudou soběstační a případně je začnou trápit všelijaké nemoci. Tehdy možná přijde na řadu další stěhování - blíže k jejich městu, ne-li přímo do jejich bytu! Ale to je snad(?) ještě daleko a teď můžu být a jsem spokojená s tím, jak to je.
Všechny, kteří žijou pod střechou s rodiči moc obdivuji a přeji jim hodně hodně sil při překonávání nelehkých překážek.
Hezký den Mia

 
elda
Ukecaná baba ;) 1650 příspěvků 08.07.04 09:30

děkuji za názory. Ono to tak horké není :-))

 
Anonymní  09.08.04 17:01

Já mám s tchýní jen ty nejhorší zkušenosti. Za 10 let mého chození s přítelem si nezvykla na myšlenku, že bychom se mohli někdy vzít a nedej bože založit rodinu. Nejhorší bylo, že pořád hrála nejlepší kamarádku. Už od začátku se mi to nezdálo, ale nechala jsem to být. Jen mi bylo divné, že se nikdy nezeptala, kdy se budeme brát a nebo jestli plánujeme mimino. Když jsme se s manželem před 6 lety sestěhovali, půl roku s náma nemluvila ani klika u dveří, a to jsme tchýni navštěvovali každý týden!!!
Když jí před rokem řekl, že se budeme brát, až do svatby se nezeptala na detaily - kdo bude na svatbě, kde to bude, nic. Ale kamarádku pořád hrála - jakoby se nechumelilo. Nějak v té době se manžel při vhodné příležitosti jen tak mimochodem zeptal, jestli by si nepřála být babičkou (manžel je jedináček, takže tchýně jiné potenciální vnoučata nemá). A ona tehdy - v mé přítomnosti - hrdě zvedla hlavu a řekla že ne, že nechce být babičkou. To bylo asi měsíc před svatbou. Celou svatbu se naoko usmívala, ale všechny fotky a zejména videokazeta odhalily, jak musela tehdy trpět!!!! V nestřežených okamžicích je plná nenávisti a zášti.
A po svatbě to začalo - začalo se ke mně dostávat, u koho všeho a jakým způsobem mě už celých 10 let pomlouvá. Dověděla jsem se, že krátce před svatbou volala tchánovi, se kterým je rozvedená, aby manželovi svatbu rozmluvil, že je to unáhlený krok (po 10 letech dobře fungujícího vztahu a v manželových 30ti!!!). Dověděla jsem se, jak před 8 lety volala tchánovi, aby vzal manžela k sobě do 80 km vzdáleného města, že prý chodí s „hroznou“ holkou a ona nás musí dát od sebe! Upozorňuju holky, že v té době se ke mně chovala jako nejlepší kamarádka!
Bylo víc věcí, které jsem se o tom, jak hluboce mě nenávidí dověděla. Hrozně mě to mrzelo, obzvlášť proto, že jsem se celou dobu k ní chovala hezky a korektně. Dokonce bych řekla, že to, že na ní její jediný syn, ke kterému se celý život chovala dost hrozně, už dávno nenakašlal, je díky tomu, že jsem se snažila ten jejich vztah udržovat v jakž takž zdravé hladině. Já jsem iniciovala návštěvy, já jsem vybírala dárky k narozeninám a k vánocům, já jsem se jí ptala jak se má, když ona a její syn mlčeli… Přesto jsem to byla já, koho určila za viníka toho, že nemá syna jen a jen pro sebe.
Před 8 měsíci jsem se rozhodla, že když mě tak hluboce nenávidí a nepřeje si mě ve svém životě, tak mě tam mít nebude. Sice dost zbaběle (smskou) , ale ukončila jsem veškeré naše vztahy. Napsala jsem jí, že vím o tom, že mě celou dobu nesnáší a že mě po mém i po svém okolí pomlouvá. Že je škoda, že nechce přijmout fakt, že nás její syn může mít obě - mě jako partnerku a jeho jako matku. A hotovo.
8 měsíců tam jezdí manžel na návštěvy sám (nutno říct, že asi čtyřikrát míň často, než jsme jezdívali spolu). Za celou dobu se na mě zeptala jen jednou…
Myslím, že už jí to začíná docházet, jakou jsem hrála roli v jejich vztahu. Že jsem nebyla ten, kdo jí vzal syna - že ho ztratila už dávno, kdy ž mu lhala, využívala ho a psychicky vydírala.
Nechce mít vnoučata? Nebude je mít. Až jednou budeme mít děti (ráda bych se brzo zařadila mezi snažilky), nebude je vídat. Nejde přece, aby se lidem tolerovalo, že si vybírají od života jen třešničky na dortu. Nechtěla být sama - chtěla jen svého syna a chtěla, aby její syn měl jenom ji. To ale jde proti přirozenosti. Dnes mohla mít syna, snachu, vnoučata. Všichni bysme žili spokojený život, nikdo z nás by nebyl sám. Ale je to jinak. Nemá snachu, nebude mít vnoučata a nemá v podstatě ani syna.
Nevím, jak to celé dopadne. Třeba se něco změní… Já jen vím, že i kdybych s ní snad někdy navázala vztah, už jí nikdy nebudu důvěřovat.

Tak holčiny - většina z vás jsou maminy a nebo se na miminka chystáte - pamatujte si, že vaše děti nejsou vaším majetkem. Jsou tu proto, aby vedle vás vyrůstaly a vy jste tu pro ně, když vás budou potřebovat. Jestli v nich ale z osobních sobeckých důvodů budete vychovávat závislé osůbky, říkat jim, že se nikdy neožení (a nevdají) a že celý život budou jen s maminkou… tak možná dopadnete jako moje tchýně. Zůstanete sami.
Prodigyy

 
Anonymní  04.09.04 13:25

S manzelem bydlime rodinem dome jeho rodicu,oni dole a my v patre.Cely ho diky tomu prestavujeme a abych rekla pravdu, tak uz se nemuzu dockat,az se obe patra rozdeli a ja budu mit trochu soukromi. Kdybych to vedela, tak bych sla bydlet radeji do bytu.Proste bydleni s tchyni nedela nikdy zadnou dobrotu.Do vseho kecaji a kdyz neni po jejich, tak se urazi.Tchana mam navrchu nakerovaneho NON STOP,uz mi z toho tecou nervy.Ale jeste MESIC a budu mit konecne klid.A taky neni tchyne jako tchyne, ta manzelova je opravdu namyslena.......

 
LindaH
Stálice 79 příspěvků 24.02.05 22:00

Bydlíme taky ve dvougeneračním domě s rodiči manžela v přízemí.Naše situace je skoro úplně stejná.Já s nimi vycházím docela dobře, i když je ten vztah k nim i po 3 letech spíš na úrovni slušnosti. Občas musím sice překousnout, že se tchýně chce podívat na malýho,takže přijde nahoru a „pobude“,ale jinak je to docela v pohodě.Ale taky se pořád snaží svého synečka vychovávat.Když nepřijde včas z práce, už dělá hrůzu,že se mu něco stalo a ať mu zavolám.Nedej bože aby byl v noci pryč.To celé noci neprospí.Když se mně následně zeptá, kde v noci byl a já jí odpovím že nevím, někde v hospodě,nedokáže pochopit,že mě to nezajímá,že jsem naštvaná a fakt mě nezajímá v které hospodě byl. Můj muž ji má naštěstí úplně „na háku“,takže se to snažím taky tak brát a nedělat si z toho hlavu.Prostě je to máma a bohužel si myslí,že já jejího syna změním, a dodělám co se nepovedlo jí.A je hrozně překvapená,že to nedokážu a nemám ho „vychovaného“.
Ale co je to proti tchýni mojí sestry! Bohužel se jí narodil (sestře) postižený chlapeček a tchýně po městě sestru pomlouvá,že je to děvka,kdoví s kým si to švihla a že u nich v rodině žádný kripl není, tak to musí být od nás. TAK TO JE NA ZABITÍ!

Vložit nový komentář