Den s batoletem

handulinda  Vydáno: 15.02.13

Jeden všední den s 14měsíčním batoletem. Jednou, až bude syn velký a bude sám očekávat rodinu, mu dám s radostí tento deníček přečíst, ať ví, co ho, a hlavně jeho ženu, čeká.

Hádám se s prodavačkou u pokladny, že jsem určitě ten guláš dávala do ledničky, že si to může jít zkontrolovat, prodavačka se usměje a oblízne mě. Vtom se budím, tvář našeho psího miláčka je od té mé sotva dva centimetry. „Dori, ještě běž na místo“, pronesu sotva slyšitelným hlasem. Otáčím se na bok a zavrtám se co nejvíc pod peřinu. Zase usínám a cítím, jak se pomalu přesouvám do říše snů. V tom mě budí zavrnění, potom menší kňournutí a spustí se pláč. Kouknu na hodiny. Bliká na mě čas 5:30. Dobře, je čas na ranní mléko. Vašík už sedí v postýlce a mne si očička a pokukuje, jak mu dělám první snídani. Vezmu si ho k sobě, dám mu lahvičku a klimbá mi hlava. Mléko dopíjí už se zavřenýma očkama, výborně, pomyslím si, budeme dneska ještě chvíli spát, přesouvám ho do postýlky a sama se zase zavrtávám pod peřinu. Mrknu ještě na manžela, zda spí. Nespí, odezírám z jeho rtů, zda už má vstát, nebo může až za půl hodiny, jestli to malého nevzbudí. „Až za půl hoďky.“ Kývnu na něj. A tak usínám.

Půl hodina uteče jako voda a mě budí manželův budík. Rychle ho vypíná. Zvedá se z postele. Naše psice se oklepe s hlučností, za kterou by se nemuselo stydět ani startující letadlo. Povzdychnu si a čekám, jestli to syna vzbudí. Slyším jenom zavrtění v postýlce a klidné oddychování. UF, oddychnu si. A snažím se zase usnout. „Prosím tě, kde jsou klíče od auta?“ Probouzí mě manžel. „V kabátě.“ Odpovím a tuším, že tahle naše konverzace nebude zcela bez následků. Manžel zavírá dveře a Vašík se začne vrtět v postýlce. Ne, ještě ne, prosím, ještě chvilku spi. Ani náhodou, zvedá se, jasným hlasem mi dá najevo, že se vstává a že nemám dlouho meškat, protože bude brzy bobek. Rychlostí blesku vytahuji nočník. Bohužel pozdě. Bobek je v pleně. V ten moment nechápu rčení, „že ani pes se honem nev…re.“ Taky zjišťuji, že jsem včera večer zapomněla pověsit pleny, sakra. Narychlo skládám čtvercovku a šátrám po PUL kalhotkách. Přebalím Vašíka, převleču a pouštím ho na zem, sama ještě na chvilku ulehám do postele. Václav lítá po pokoji jako splašený, má hroznou radost, že je zase den. Za chvilku mu je pokoj malý, tak chce pustit do světa dobrodružství, tedy do našich zbylých místností v bytě.

Udělám mu pití, postavím si na čaj, zapnu si Animáčka a začnu připravovat snídani. Přemýšlím, jestli mám namazat chleba i Vaškovi, když měl před chvilkou mléko, ale nakonec ho mažu, přinejhorším ho sní odpoledne ke sváče. V hlavě skládám logistický plán, jak co nejrychleji a nejefektivněji vyřešit povinnosti, co mě dnes čekají.
1. Pověsit pleny
2. Uvařit oběd
3. Dát péci chleba

Jdu pro Vašíka do obýváku, kde sedí na sedačce a morduje moji myš od PC. „Vaší, jdeme, ham.“ Oznamuju mu a on nadšeně slézá ze sedačky a běží k jídelní židličce. Vysadím ho, nakrájím chleba a dávám Vašíkovi. Jasným pohybem ruky mi dává najevo, že nechce. A ukazuje na banán. „Ne, teď je chlebík, banán bude ke svačině.“ Vašík nesnáší slovo ne, takže spouští řev. „No nedostaneš banán, chceš chlebík, na ham.“ Nutím mu chleba. S úšklebkem si ode mne chleba vezme a pouští ho na zem. Spokojeně sleduje, jak se přiřítí Dorka a chleba zbaští. Podívá se na mě pohledem vítěze. Já jsem ti to říkal, že chleba nechci. Dobře, snídaně nebude. Vytahuji ho ze židličky a sama rychle dojídám svoji porci. Mezitím už Vašík stihne vytáhnout celou jednu skříňku v kuchyni. Vrhá se na druhou, kde máme spíž, tak mu v tom rychle zabraňuji. Mouka smíchaná s kuskusem tu už párkrát byla.

Vzpomenu si na svoje body práce. Ano, ano, pověsit pleny, ať jsou už některé odpoledne suché a já si můžu užívat luxusu kalhotovek. Beru koš s plenami a jdu do ložnice k sušáku. Vašule mě spokojeně následuje. Táhne za sebou moji počítačovou myš. „Prosím, podáš mi Vašíku tu plínku?“ Žádám Vašíka, ten s úsměvem se zaboří do koše a vytahuje plenu, kterou mi podává. „Děkuji.“ Takhle pověsíme všechny plenky. Je to fajn, když se nemusím ohýbat.

Výborně. Bod jedna splněn, pleny pověšeny. Kam ovšem zmizel ten malý rošťák? V předsíni ho překvapím, jak mi s ukradenou plenou otírá boty. Nééé. Beru mu plenu a odcházím ji hodit do kýble do koupelny, pronásleduje mě řvoucí dítě. Řve pořád a pořád a snaží se odhodit víko od kýble. „Ne.“ Jasně mu sdělím svoje stanovisko, že do toho kýble nepoleze. Řev sílí. No jak chceš, tak si řvi. Pomyslím si a jdu plnit bod číslo dvě, tedy uvařit oběd.

Vyndám z lednice brokolici. Proč jsem si jen vymyslela brokolicovou polévku, když brokolici nesnáším a ani nevím, jak se to vaří? Vzpomenu si, jak jsem včera stála v krámě před zeleninou a přepadla mě hrozná chuť na tuhle zelenou potvoru. Těhotenství dělá s člověkem divy. Pohladím si už vypouklé bříško a chci se do toho pustit. Ještě se jdu podívat na toho mého truculku, jestli pořád se mnou nebude mluvit. Vítá mě úsměvem a podává mi roztrhaný časopis, který jsem si zapomněla večer uklidit na bezpečné místo. Pohladím ho. „No ty jsi ale šikulka.“ Usmívám se. Jak málo stačí k dětské radosti. Odcházím do kuchyně pronásledována Vašulem. Otvírám mu jeho šuplík k vaření a sama se pouštím do brokolice. Okrájím košťál, ponechám hlavičky, jedna mi upadne na zem, zatím ji tam nechám. O nohy se mi otře náš pes. Hlavičky nandám do hrnce s vodou a dám vařit. Přemýšlím, co víc s tím pak budu dělat. Vzpomenu si na spadlou hlavičku. Marně po ni pátrám mezi vytahaným nádobím a rozdrobeným rohlíkem, který si Vašík se šikovností šimpanze stáhl z poličky. Nalézám pouze rozdrobené kousky její původní podoby. Psice to sežrala. Jeden kousek si Vašík cpe do pusy. „Eee, Vaší, to nepapej.“ Beru mu zbytek brokolice a mažu s ním do koupelny, abych mu omyla opatlané ruce.

Když už jsme v koupelně, tak rovnou šoupnu rošťákovi zubní kartáček, posadím ho vedle sebe a společně si čistíme zuby. Má z toho hroznou srandu. Stáhne si kachnu a začne čistit zuby i jí. Podívám se na sebe do zrcadla. Pane Bože, napadne mi, kdo je ta mumie? Uvažuji, zda ji mám rovnou useknout hlavu nebo se snažit z toho strašidla v zrcadle udělat alespoň trochu slušného člověka. Vybírám si to druhé. Jedním okem sleduji Vašíka, jak stále čistí zuby kačeně a já si myji obličej, paráda. Hned se cítím o trochu lépe. Vašule už nečistí kachně zuby, ale jiný otvor. No dobře, hlavně, když se bavíš. Rychle na sebe napatlám krém, toho si všimne synátor a chce taky, trochu mu dám na ručičku a už to patlá všude, po kachně, vaně. Já si zatím stihnu zadělat korektorem kruhy pod očima, pupínek nad obočím, trochu se zapudrovat, nanést tvářenku. Vašule se dožaduje něčeho na zrcadle. Podávám mu postupně jednu věc za druhou, ale stále kroutí hlavou a ukazuje dál. Aha, moje osvěžující voda. Otáčím flakonek v ruce a podávám mu ho, s tím nic vyvést nemůže. Teď přijde to nejhorší, nanést linky a řasenku. Zásadně si u téhle činnosti zneškodním alespoň jedno oko. Raz dva tři, linky naneseny. Vašík už na zemi v koupelně nesedí. Flakonek s vodou odnesl s sebou. Rychle se rozhoduji, nanést řasenku bude vteřina, to nic nevyvede. Sakra, psice mi drbne do nohy, a já si očerním celý nos. Vytáhnu tamponek a rychle to smyji. Dopatlám si druhé oko a mažu do obýváku.

Už v předsíni mi trefí do nosu příšerně silný odér. Vlítnu do pokoje. Vašík si spokojeně sedí na sedačce, flakonek prázdný a moje drahá voda je vsáknutá do molitanu sedačky. Rychle mažu do kuchyně pro papírové utěrky, snažím se zachránit sedačku. Utrhnu si pár utěrek a mačkám sedačku, co to dá. Zbylé role si nevšímám. Uf… dobrý… otáčím se. Václav mezitím vytočil celou roly utěrky a pár jich roztrhal na malé kousíčky. Šikulka. Koukám, že je celý mokrý, popoběhnu do ložnice pro nové oblečení a plenu. Vracím se do obýváku, Vašíka svlékám. Je to, jak když pustíte divoké zvíře z klece. Lítá po celém bytě a spokojeně vříská. Směju se mu. Je to zlatíčko. Samozřejmě se tohle lítání neobejde bez nehody. Rychle beru špinavé bodýno a utírám s ním loužičku. Musím být obratnější než Vašík, který už se snažil v tom celý vykoupat. Chytím ho a oblékám mu bodýno. Chystám se mu nandat plenku, když si všimnu, že jsem ji blbě složila. Vteřinu váhám, zda ho mám pustit, pouštím, louži už udělal. Přeskládám plenu a jdu si toho lumpíka znovu chytit. V klidu dřepí nad novou loužičkou a rochní se v ní. Když mě spatří, snaží se rychle zmizet, jenže mu to na podlaze podklouzne a on v čistém bodýčku sebou plácne do louže. Čůrání je všude. Čapnu ho pod paždí, v rychlosti utřu louži, nesu ho do koupelny a celého ho osprchuji. To je sranda, koupání miluje. Otírání už taková legrace není. Vzteká se. Podaří se mi ho udržet a odnést do ložnice pro nové bodýno. Druhý pokus oblékání už dopadne dobře.

Čuchám, čuchám…. brokolici… vypnu sporák a odstavuji hrnec. No počkám, až to vychladne, pak to rozmixuju a pak uvidím co s tím.

Kouknu na hodiny, 8:55. Čas na sváču, okrájím jablíčko, nastrouhám, namačkám banán. Venda mezitím stačí vytahat všechno oblečení ze skříně. „Vašíku, ham.“ Volám na něj. Vyřítí se z ložnice a už stojí u jídelní židličky, vyzvednu ho, nasazuji bryndáček a snažím se mu vnutit lžíci do pravé ruky, vztekle mně odhání a přendá si ji do levé. Kapituluji, budeme jíst tedy levou. Urovnávám mu ji tak, jak má lžička v ruce být a společně baštíme. Posledních pár soust už chce jíst úplně sám, vytahuji nenápadně jinou lžičku a mezitím co se snaží si nandat jídlo na lžičku, ho tou druhou nenápadně krmím. „Šikovný Vašík, dopapal.“ Chválím ho. Řev. Napadá mě pohádka: Snědl jsem mámu, tátu, psa a tebe také sním. Oloupu další banán a šoupnu mu část do ruky. Spokojeně se s ním cpe. Vyžaduje další kousek a zároveň chce dolů ze židličky, narve si celý kus banánu do pusy a já ho vyndávám ze židle. Začne lítat po bytě jako splašený. Zaujme ho to vytahané prádlo, vrhne se do něj i s banánem v ruce. Snažím se rychle naházet zbylé čisté prádlo do skříně a to špinavé, opatlané banánem, odnáším do koupelny.

Beru si teď už studený čaj a jdu si sednout na zem k Vendovi. Ten si prohlíží knížky a nejeví o mou maličkost jakýkoliv zájem. Nenápadně se pokusím otevřít počítač. Jen zabliká na obrazovce chlapeček v červeném triku s úsměvem od ucha k uchu, Vašík zaregistruje světlo a vrhá se k počítači. Náš malý „ajťák.“ Počítač zavírám a uklízím na bezpečné místo. Beru si do ruky pohozenou knížku a ukazujeme si v ní obrázky, dělám auto, vlak, štěkám jako pes, ze syna nevyloudím ani hlásku. Sakra chlape, už bys mohl něco říct. No nic, vytahuji nočník, Václav mizí. Svedeme bitvu, kterou vyhrávám, když mu půjčím své hodinky. Bohužel nočník zůstává i po pěti minutách prázdný. Obléknu Vašíka a kopanec do močáku mi připomene, že jsem od rána nebyla čůrat. Zalezu na toaletu a během těch pár minutek se Václavovi podaří vytáhnout svoje pěnové puzzle, které krásně všechny rozdělá. Miluje jednotlivé kousky, a to doslova. Ocumlá snad každý kus. Na chvilku se zabaví a já jdu rozmixovat tu brokolici. Hm, voní to divně. Pohladím si bříško a v duchu se ptám prtěte, zda opravdu TOHLE chce obědvat. Trochu to osolím, malinko opepřím, hodím na sporák, přivedu k varu, dohustím a zaliju deckou smetany. Ochutnám. Mňam, to je dobrota. Už se těším na oběd.

Psice mně už pronásleduje na každém kroku, kouknu na hodiny a zjišťuju, že je čas vyrazit na procházku. Oblékám sebe, hysterická Dorka už funí u dveří a vrtí ocasem. „Vydrž Dori, teď to nehorší. Vašíku jdeme pa, pojď se obléci.“ Vašík zavýská a zamíří ke vchodovým dveřím a snaží se vylézt do kočáru. „Nejdříve se musíš obléknout.“ To je snad nějaké heslo pro honěnou nebo co. Začne lítat po celém bytě a já zpocená lítám za ním. Když se mi ho konečně podaří čapnout, začnu mu oblékat mikinu. Mladej sebou škube, mele, dostává přes plínu, účinek to má a uklidňuje se, v klidu doobleču mikču i bundu, posazuji do kočáru, nasazuji čepici, zapínám fusak, nánožník, oblékám si bundu a zjišťuji, že venku sněží. Přemýšlím, jestli nás mám zase svléct a počkat nebo vyrazit. Kouknu na telefonu na Meteopres. Minimálně půl hodiny sněžit bude, dobře, razíme ven. Sjedu výtahem do přízemí a zjišťuji, že jsem nahoře nechala vodítko. Zvažuji, jestli zvládneme cestu bez něj. Ne, to ne, teď když slezl sníh je všude samá „pochutina“ pro našeho psího miláčka, to riskovat nebudu. Vyjíždím výtahem zpět pro vodítko. Mládě řve, chtěl ven a zatím jedeme zase nahoru. Konečně otvírám venkovní dveře. Dýchne na mě zima, vytahuji boudičku kočáru, sobě přehodím kapuci a razíme ven. Pes nadšený, dítě taky, ukazuje na autíčka, psíky, potkáme popeláře, ukážeme si namalovaného koníka. Tlačím 30 kilo skoro hodinu, když už mi mrznou ruce i přes rukavice a rukávník. Zamíříme zpět k domovu.

Vjedeme do baráku, výtahu a já čuchám, čuchám, bobek..nejsem si jistá, jestli jsem někde něco vyjela či vyšlápla, nebo se pokajdil Václav. Kouknu na kola kočáru a mám jasno. Do prd… Nechat kočár před bytem nemůžu, chodba je velká sotva na vyhnutí dvou dospělých. Zajímalo by mě, který architekt tohle navrhoval. Zajíždíme tedy do bytu, otírám psa, vypouštím dítě z kočáru, rychle nás vysvléknu a odmontovávám kolo. Beru ho do vany a sprchuji. Vašule mi musí aktivně pomáhat, takže si přitáhne psí hadr a háže ho do vany. Řve, protože mu ho nechci vyndat.

Jdu ohřát oběd, nandám sobě čtyři sběračky a Vendovi dvě. Snad to bude stačit. Náš synátor musí mít všechno pokojové teploty, takže bude chvilku trvat, než to zase vychladne. Mezitím si hrajeme v obýváku stavěním komínu z kostek. Podá mi kostičku, já postavím komín, on udělá bác, takhle stále a stále do kola. Asi po sedmé či osmé ho to přestane bavit a míří k jídelní židličce. Řve, chce nahoru a chce jíst. Ochutnám jeho porci, dobrý, to už můžeš. Posazuji ho do židle, nandám bryndák, dole ohrnu zachytávací lem a budu doufat, že nebudu muset znovu malovat. Uvažuji, jestli mám zkusit normální dětskou lžíci, nebo vzít plastovou. Vybírám normální. Naberu a nabízím Vašíkovi, odstrkává mi ruce a hlavu si div nevykroutí. Tohle dělá normálně, jak kdybych ho chtěla otrávit. Šáhnu si pro jistotu pro plastovou lžičku, ale reakce stejná. První sousto mu tedy do pusy musím narvat. Pomlaská si a už otvírá papuly, že chce další. Zkouším kovovou lžičku, ne, dobře, budeme jíst miniaturní plastovou. V klidu si baští jednu za druhou, zabaví se s kořenkou a já nenápadně měním opět lžíce, ani to nepostřehne a sní celou porci, opět mě napadá: Snědl jsem mámu… další lžíci mu dávám ze svého. Nána jsem neochutnala, jestli to není na něj moc „horké“. Samozřejmě, že je, prská a polévka je všude. Další sousto už nechce. Spokojená, že snědl to svoje, si dojídám svoji polívčičku. Musím rychle, jelikož po obídku zásadně kaká.

Beru ho tedy ze židličky, umyju v koupelně, a už spolu mažeme k nočníku, scéna žádná, takže má na krajíčku, posazuji, Vašule zatlačí a bobíno je venku. Chválím, hladím, tleskám. Mládež se spokojeně culí a z nočníku vstává. Než mu stihnu nasadit plenu, kopne do nočníku a obsah vypadne na koberec. Naštěstí má „tuhoše“, takže kapesníčkem sbírám a hážu do záchoda.

Čeká nás úklid. Dnes střední třída, tedy vyluxovat a vytřít. Kdyby někdo viděl našeho chlapa, jak miluje domácí práce, ukroutil by si hlavu. Nejdřív musíme uklidit hračky. Ukazuji Vašíkovi, jak se skládají puzzle zpátky, aktivně ty složené zase rozkládá. Poprosím ho, aby házel míčky do krabice, baví ho to chvilku, pak usoudí, že je mnohem veselejší je z toho vyhazovat. Ztratí se v kuchyni a přinese mi lžíci k pekárně na chleba. „Kdes to vzal?“ Divím se, hned mě taky napadá, že jsem zapomněla dát péct ten chleba!! Kouknu na hodiny, no teď už to nestihnu, nic, v krámu koupíme pečivo k večeři a chleba upeču večer. Úklid hraček mi zabere pěknou chvilku, ale už vytahuji vysavač a to je něco pro to naše mládě. Musím hbitě vysávat, aby mi nestihl chytnout násadu, jinak by ji už nepustil. Vysaji celý byt s Vašíkem v patách, napustím si vodu do kýblu, vytáhnu mop a stejnou hbitostí musím i vytřít. Smířila jsem se s tím, že největší zábava je klouzat ručičkama po mokré zemi, válet se po ní v čistém a hlavně SUCHÉM oblečení a dalšími způsoby ji omatlávat. Hlavně, že špína je pryč, jestli je to lesklá podlaha, jako z časopisu mi je celkem fuk. Hotovo. Pohled mi sjede na zívajícího Václava. Připravím tedy spinkání nám oběma, posadím na nočník, dávám do ruky pití, otočím se pro čistou plínu a oblečení. Koutkem oka zaregistruji rychlý pohyb a na poslední chvíli zachytávám nočník. Plný, samozřejmě. Nehodě zabráněno. Zase chválím, hladím a tleskám. Vašulku přebalím, obléknu do spinkacího, pokládám si ho na sebe a čtu mu pohádku, začíná klimbat, tak ho přendám do postýlky a strčím dudlíka. Vašík párkrát zamrká a já odcházím. Řev žádný, usnul. Rychle posbírám hračky z podlahy, dám psovi čistou vodu, napiju se a jdu si lehnout taky. Mám 2,5 hodiny klidu. Chystám se něco si přečíst, ale těhotenská únava dělá své a já během pár minut taky usínám.

Budí mě pláč, přesouvám syna k sobě do postele, přitulíme se a spíme dál. Když se probudím, je 14:30. Vašík ještě spinká. Koukám na toho mého andílka a rozplývám se nad tím, jak je krásný. Vydrží chrnět dalších půl hodiny, pak se probouzí, vrhá se po psovi a dělá malá malá. Vstávám, dávám mu jogurt s banánem, rychle obléci a mažeme dolů před barák, kde na nás čeká táta. Jedeme na nákup.

Vašík miluje lidi, takže když vyrážíme jednou týdně do nákupního centra na velký nákup, je ve svém živlu. Jen nechce jezdit v košíku, ale stále a stále chodit, což je v tomhle davu lidí trochu neproveditelné. Tropí scénu už před krámem, že do košíku si nesedne, dostává od táty přes plenu, uklidní se a nechá se usadit v košíku. Nákup zvládáme celkem dobře, nikde a nijak se nezdržujeme, všechno šup šup, takže když přijedeme domů, zjistím, že jsem zapomněla koupit citróny. Zítra skočím do sámošky.

Rychle ještě vyrážíme ven, vyvenčit psa. Uděláme krátký, 20minutový okruh, na jehož konci se Vašek dožaduje vyndání z kočáru. Koukneme na sebe s mužem, a jelikož je krásný podvečer, vyndáme ho. „To je radosti na Starém Bělidle“. Domů dojdeme za hodinu. Vašík je spokojený a vypadá i příjemně unavený.

Vrhám se na pečení snídaně. Vyhlídala jsem si nový koláč, tak mi dělá trochu problémy skloubit pečení a čtení návodu z internetu. Držím se přesně receptu, protože je to novinka, jinak si recepty po vyzkoušení trochu dolaďuji dle svého. Vašek řve a řve, protože nevidí, co dělám já nahoře na lince. Stahuje mi kalhoty včetně kalhotek až ke kolenům, v tom konečně zareaguje tatínek a přijde zrovna v této chvilce. Směje se a směje a Vašek řve a řve. Snaží se Václava odlákat na něco jiného, ale nic nezabírá, bere ho tedy do náruče a koukají společně, jak se máma patlá se zítřejší snídaní. „Není to moc řídké?“ Ptá se manžel. Taky mi to přijde, ale měnit to nebudu. Uvažuji, zda to má nějakou šanci v troubě zhoustnout. No jasně, je v tom přeci puding, takže to určitě zhoustne. Dávám to do trouby a za chvíli se line nádherná vůně celým bytem. „Jen doufám, že to nebudeme muset jíst lžičkou.“ Povídá muž. Ten je zase chytrej. „Radši si všímej Vaška, tahá ti počítač po zemi.“ Odpovím mu a nakukuji do trouby. Hurá, houstne to. Doba pro pečení uteče jako voda a tím se ale přiblížil i čas na večeři malého raubíře. Chleba co zbyl od snídaně, vyhazuji, zapomněla jsem na něj, tak to asi už bude chuťovka po celodenním pobytu za oknem na sluníčku. Muž mu maže jiný, nakrájí ho, posazuje do židličky a dává mu soustíčka, sní sotva čtyři a vzteká se, že další nechce. „Nech ho, je už protivnej, dostane k večeři mléko.“ Říkám mu. Kývne a vytahuje synátora ze židle. „Jdeme se koupat chlapáku.“ Zavelí taťka.

Tenhle večerní rituál je jen a jen tatínkův. Bere si Vašíka do koupelny, já zatím připravuji vodu do termosky na ranní mlíčko a míchám v lahvičce mlíčko večerní. Slyším, jak cákance dopadají na vytřenou podlahu v koupelně. Mladej si to vysloveně užívá. S taťkou se zabalí do pleny, obléknou a já akorát převezmu štafetu při podávání mlíčka. Vyprávím u toho Vašíkovi pohádku a koukám, jak spokojeně pije. Na konci se mu už zavírají očička. Řeknu mu naši večerní ukolébavku, položím do postýlky, přikryji a odcházím. Ticho. Usnul. Manžel se svalí na sedačku. „To bylo odpoledne, co?“ Pouští si televizi a relaxuje. Mně čeká ještě večerní šichta. Jdu vypustit vanu, vytřít koupelnu, uklidit kuchyň, hračky, nalít psovi vodu, umýt nádobí. „Chceš něco k večeři?“ Volá na mě manžel z kuchyně, když asi po čtvrté za den jsem si odskočila na toaletu. „Ani ne, já si pak když tak něco udělám.“ Odpovídám. Padám též na sedačku se sklenkou vodu v ruce. Matně si vybavuji včerejší návštěvu poradny a důrazné varování pana doktora, že se mám víc šetřit. To se mu lehce řekne. Vytahuji fotky Vašíka, když byl jako miminko, hrozně ráda si je prohlížím. „Je to náš chlapák viď?“ Mrká na mě muž. „Je.“ Rozněžňuji se nad fotkami. „Jdeme se na něj juknout, mamko?“ Potichoučku se plížíme k postýlce v ložnici. Všechny lumpárny mu odpouštím, je nádherný, jak tam tak spokojeně spinká. Dáváme mu pusinku a odcházíme. Nadcházející večer je na malou chvilku jenom nás dvou, vlastně tří ;-).

Moje babička říkala mému tatínkovi, když zlobil: „Počkej, ty lumpe, až budeš mít děti, ony ti to vrátí.“ Táta to říkal mně a já s úsměvem čekám, až to jednou řeknu svému synovi. Protože mít děti je ten nejkrásnější životní dar. Tak si ho važme, i přes divoký batolecí den.

P. S. Ten chleba jsem stejně zapomněla upéci.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
Slečna Ferka
Echt Kelišová 8257 příspěvků 15.02.13 00:46

Super čtení, moc pěkný deníček :)

Je to skoro jako u nás :) Jen s tím nočníkem se nám teda nedaří, pravidelnost žádná… a psa zaplaťpámbu nemáme ;)

 
Lucka_ova
Kecalka 465 příspěvků 4 inzeráty 15.02.13 07:05

Krásný deníček, jsem se po ránu pobavila :potlesk: Jsem zvědavá jak to budu zvládat já, mám syna 8.měsíců a jsem v 8.týdnu :) Jo a psa máme - retrievera :lol:

Příspěvek upraven 15.02.13 v 08:51

 
blanula19
Závislačka 3508 příspěvků 15.02.13 11:02

Mooc pěkný deníček. Tohohle období se docela děsím. :lol: Malý má 9 měsíců, zatím se jen plazí, ale i to stačí, aby ho byl plný byt. Kvitka všechny nahoře, madla skřínky ovázaný šňůrkou, před věží krabice s hračkama (zatím nemá sílu na to ji oddělat), v zásuvkách chrániče a rozdvojka v uzavřené krabici, z které čouhají jen káble.
A psa máme taky - kokra. Nejlepší jsou situace, kdy dokončuji vaření a v hlavě dalších milion věcí, co musím stihnou (většinou vařím, když malý po obedě spí),malý se vzbudí a pes se dožaduje venčení. :mrgreen: To pak taky nevím co dřív a zaručeně tak na něco zapomenu. ;) ;)

Příspěvek upraven 15.02.13 v 11:02

 
Anael
Echt Kelišová 7791 příspěvků 15.02.13 11:33

Ahoj, hezký deníček, já mám 18 měsíčního syna, naštěstí nelátkuju a ani nemáme psa. Jsi odvážná, že čekáte druhé dítě :lol:, já bych do toho nešla ani omylem. Nedala bych to psychicky ani fyzicky.

 
lucive
Kecalka 453 příspěvků 15.02.13 12:29

Báječně napsáno!!! Ještě teď se usmívám :-) :-) Četla jsem to i manželovi, ať ví, co ho čeká :mrgreen: :mrgreen:

 
Skytafka
Závislačka 4164 příspěvků 15.02.13 13:59

Moc pěkně napsané :) Jsem zvědavá, jak to bude vypadat u nás, až bude Toníčkovi tolik co vašemu Vašíkovi :D

 
orion77
Ukecaná baba ;) 1255 příspěvků 15.02.13 14:22

Pěkný! :palec: Já bych tedy ještě připálila tu brokolici, protože bych ve chvilce volna dřepla k PC :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 15.02.13 15:53

Krása, obdivuju početí dalšího potomka, at jste zdravý

 
jaaaanina
Echt Kelišová 8612 příspěvků 15.02.13 16:52

Krásně napsaný :potlesk: :potlesk: :potlesk: Taky mám 14ti měsíčního raubíře a líp bych to nenapsala :* :hug: :hug:

Příspěvek upraven 15.02.13 v 16:54

 
bobin
Závislačka 2734 příspěvků 15.02.13 20:34

Pěkný deníček :mavam:

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8378 příspěvků 15.02.13 21:32

Taky mám doma něco podobnýho, takže jsem se v tom našla. Jen s odstupem času u nás přišlo období vzdoru a plácnutí přes plínu teda opravdu nefunguje :lol: Takže nákupy řeším tak, že prostě vříská v kočáru, páč z vozíku už mi několikrát málem vypadnul. Jinak závidím to, že u Vás koupe zásadně tatínek. Snažila jsem se to u nás prosadit, ale nepovedlo se. :lol:

 
Marbuli
Závislačka 2760 příspěvků 16.02.13 21:49

Krasny denicek :hug:

 
Jáju
Kecalka 410 příspěvků 17.02.13 19:41

Super deníček :palec: mohlo by být i další pokračování, hezky jsem se u toho pobavila ;) a zdravím Vašíka :mrgreen:

 
monalka
Zasloužilá kecalka 959 příspěvků 17.02.13 21:52

Krásný deníček, dost mi to připomíná den s naší 14ctiměsíční dcerou :lol: Ty detaily s loužičkou a bodýčkem jsou dokonalé :dance: Aňa mi do tý loužičky i sedla a pak s kapajícím šosem bodýčka běhala po dlažbě v kuchyni a obýváku :mrgreen: :mavam:

 
pajinka111
Ukecaná baba ;) 1740 příspěvků 17.02.13 22:01

Moc krásný deníček :palec:,hned od začátku jsem se bavila :lol:
V hodně situacích je to u nás podobné, taky máme raracha, řev, docela hodně i vztekání a celkově velká hlučnost :-)honění po bytě i toho psa, v maštaly ještě koně :-)
Ještě k tomu starší dcerku v pubertálním věku, naštěstí ještě to sní nemlátí tolik jako u jejich vrstevnic, asi mě to teprv čeká :roll:,ale hodně s malým pomůže, ale děti prý žádné nikdy nechce :mrgreen: -jako bych se slyšela :P
děti jsou prostě naše zlatíčka, naplnění života, dar za který budu pořád děkovat :* :srdce:
taky bych si měla takhle zapsat nějaký ten den s dětma ;)

 
Beruskex
Kecalka 154 příspěvků 18.02.13 13:46

Supr deníček moc jsem se pobavila a zároveň zavzpomínala jaké to bylo podobné před rokem. Jen to druhé jsem si zatím rozmyslela a řádíme s malym, jelikož už je to velkej kluk(2,5roku) a vymýšlíme spolu lumpárny. Přeji krásné další dny a těším se na deníček a budete doma i s novým uzlíčkem :D

 
handulinda
Echt Kelišová 9378 příspěvků 18.02.13 19:20

Děkuji moc za ohlasy, občas je to opravdu náročné, ale neměnila bych :-) a doufám, že s druhým bude Vašík velký parťák :-) (pak už mě Bohnice neminou :-D)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele