Naše cesta za miminkem IV

Snažení

Tak jsem tady zase, moje milé čtenářky (možná i čtenáři). Není to tak dávno, co jsem tady na eMiminu psala svůj třetí deníček. Tolik pozitivních ohlasů a podpory, jaké se mi dostalo v předchozích deníčcích, jsem nečekala a proto píši, jak je to s námi dál.

My v dobách naprostého a dokonalého štěstí :)
3 komentářů

Třetí deníček (http://www.emimino.cz/…em-iii-8914/) byl převážně o cestě k adopci a onemocnění mého muže. Psala jsem ho s bolavým srdcem, vystrašená a plná obav.

Teď, o nějakou tu dobu později, je už vše jinak, tedy částečně. Manžel s rakovinou zabojoval velmi statečně! Po operaci se rychle zotavil, a ač byl nález maligní, CT vyšetření neprokázalo žádné metastáze a my jsme si oddechli. Čekala ho ale spousta dalších vyšetření, a doktoři se museli rozhodnout, zda po operaci bude následovat chemoterapie nebo radioaktivní ozařování. Rozhodlo se pro ozařování a manžela čekaly tři týdny dojíždění na onkologické oddělení do pražského Motola. No, nakonec se z toho vyklubal měsíc, ale manžel to zvládl celkem dobře.

Na základě vyšetření a jeho dokumentace bylo nejprve provedeno na simulátoru zaměření k ozáření – celou oblast břicha měl pokreslenou Centropenem, takové křížky, které jsme museli doma udržovat, aby se mu nesmazaly. Poté byl asi dva týdny doma a následovalo ještě jedno kontrolní zaměření a pak samotné ozařování. První týden byl asi nejhorší. Nemohl moc jíst, zvedal se mu žaludek a každé sousto ho „kopalo“ – dostal na to nějaké léky a trochu se mu ulevilo. Vařila jsem lehce stravitelná jídla, a tak to šlo celkem dobře.

Nakonec mu bylo špatně i z těch léků, tak je vysadil a poslední týden ozařování už zvládl dobře, bez větších potíží. Po celou dobu si na nic nestěžoval, jezdil i do práce, sice se fyzicky namáhavé práci vyhýbal (teda alespoň mi to tvrdil), ale i tak mě rozčiloval každý telefonát od jeho šéfů! Měl více odpočívat, ale to by nebyl můj chlap :-) Teď ještě jezdí na nějaké kontroly a za tři měsíce kontrolní odběr krve, ale už je zcela v pořádku a oba jsme velmi šťastní, že to tak dopadlo! Uvědomujeme si, že spousta lidí je na tom tisíckrát hůře a vidět ty malé nemocné pacienty a těžce nemocné lidi opravdu není žádný med :( Měli jsme štěstí, tedy manžel měl, ale vnímám to i jako svoje štěstí. Vyhrál boj nad těžkou nemocí a oba věříme, že nadobro. Svůj život jsme velmi přehodnotili, oba! A ač je stále naším velkým přáním stát se rodiči, víme, že prioritou je naše zdraví a to, že se máme!

4. IVF

Když bylo po všem, manžel se cítil dobře a vše se začínalo vracet do „normálního“ života, rozhodli jsme se, že už nebudeme na nic čekat a zkusíme ještě jednou zabojovat o miminko. S úžasnou pomocí holek „babinetek“ jsme zvládly naspořit potřebnou částku na IVF s darovanými vajíčky a nic nám nebránilo pokusit se o zázrak, jakým je dítě. Našli se lidé, kteří se nás ptali, proč už se na to nevykašleme, ale já nechtěla.

Přála jsem si udělat maximum pro to, abych porodila manželovi vlastního potomka a jednou si nevyčítala, že jsem nezkusila to nebo tamto. Pokusila jsem se pro to, aby to vyšlo, udělat maximum. Denně jsem jedla několik chilli papriček, které prý pomáhají buněčné imunitě a bojují za to, aby se embryo dobře uhnízdilo, naštěstí mám pálivé moc ráda, takže s tím jsem problém neměla. Polykala jsem bio mateří kašičku a pila grepfruitový džus na správný růst děložní sliznice, téměř každý den jsem poctivě cvičila cviky Ludmily Mojžíšové a samozřejmě brala i léky, které mi předepsal doktor.

Vše skvěle vycházelo a já se cítila dobře. Byla jsem klidná a vyrovnaná, protože jsem věděla, že kdyby ani tohle nevyšlo, miminka se dočkáme. Adopce mi pomáhala uklidňovat nervy, které IVF přináší. Navíc jsem pořád myslela na to, že už mám zdravého muže, a to bylo v tu chvíli tím největší štěstím.

Na kontrole mi dr. sdělil, že sliznice je ukázková a já už jsem jen čekala na to, jak dopadne dárkyně. V den její punkce mi doktor zavolal krásnou zprávu a to, že vše šlo hladce a během týdne mi zavolají, kdy bude ET (embryotransfer). Z centra mi volali o čtyři dny později, že se vše vyvíjí tak, jak má a na ET pojedu v sobotu. Jak já jsem se na „bobísky“ těšila. V den transferu nám v CAR ukázali na DVD průběh vývoje embryí. Dvě krásné „blastulky“ byly připraveny k ET a zbylá tři embrya byla tzv. vitrifikována, což je ultrarychlá metoda zamražení, u které se prý dosahuje stejných výsledků jako u čerstvých embryí. Vše bylo rychle za mnou a domů už jsem si vezla dva broučky v bříšku. Byla jsem opravdu šťastná a věřila, že se jim u mě bude líbit. Byla to naděje.

První dny po transferu jsem se cítila báječně. Netrápilo mě žádné špinění, a tak jsem doma i normálně fungovala. V posteli mě to nebavilo a myslím, že bych to ani nijak neovlivnila. Asi čtvrtý den po ET jsem objevila na slipovce trochu hnědého hlenu, ale nijak jsem se neznepokojovala a další dny už se nic nedělo. Necítila jsem nic – žádné „těhotenské“ příznaky, prsa mě nebolela, špatně mi nebylo – to pro mě bylo oproti předchozím IVF nové – až na píchání v levém boku. To mi začalo asi třetí den po ET a zprvu jsem si myslela, že to jsou jen zaražené prdy :-) Ale píchání nepřestávalo ani po několika dnech a pak už jsem si na to tak nějak zvykla. Asi sedmý den po transferu už jsem začala být nervózní. Testovat jsem měla správně až 16. června, ale plánovala jsem to na 14., na čtvrté výroční naší svatby.

Osmý den už se mnou nervíky opravdu cloumaly a vzhledem k neustálému popichování v diskuzích na eMiminu i babinetu :-) jsem se rozhodla, že testík prubnu 9. den. Ve městě jsem sehnala jen test značky Best2, který je méně citlivý, ale říkala jsem si, že pokud jsem těhu, tak už něco vidět bude. Ráno jsem nemohla dospat, vstala jsem v pět, načurala do sklenky a šla si ještě na chvilku lehnout. Čekala jsem, až odjede manžel do práce, odjížděl před půl šestou a ta necelá půlhodinka mi přišla nekonečná. Vylítla jsem hned, jak odjel, srdce mi bušilo jako o závod a já myslela, že to nedám a test neudělám. Začala jsem se bát. Nějak vnitřně jsem cítila, že těhotná jsem, ale bála jsem se na to jen pomyslet. Nakonec jsem testík do skleničky s roztřesenou rukou přece jen ponořila a začala odpočítávat čas. Nic se nedělo, jen náznak čeho si, co bylo druhé čárce vzdáleně podobné.

Začala jsem se třást. V duchu jsem si říkala, že to přece není možné, nemohla jsem uvěřit, že na testu ta druhá čárka není. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. Na klín mi skočila moje kočka, ragdollí mamina, které se v koupelně batolila tři malá koťátka. Začala se o mě otírat a mazlit se. Neuvěřitelné, jak kočka pozná, když nejste v pohodě. Nehnula se ode mě ani poté, co se ozvalo jedno z koťátek. Za normálních okolností vyletí a hned je u nich. Pohladila jsem ji a odnesla k nim, ale za tu chvilku pozornosti jsem jí byla vděčná. Přestala jsem brečet a šla jsem se ještě jednou podívat na testík. Byl na něm nepatrný, opravdu sotva znatelný duch druhé čárky. Nevěřila jsem ale, že to má co dělat s těhotenstvím a na „moje“ diskuze jsem psala, že je to v háji. Holky chtěly testík vidět a všechny toho ducha viděly. Nakonec jsem se dala přesvědčit a jela do města shánět Mamatest. Uklidnit už jsem se ale nedokázala a v zázrak nevěřila.

S testem jsem do rána nevydržela. Ještě odpoledne, než přijel manžel z práce, jsem načurala do skleničky a už s větším klidem do ní ponořila druhý test. Jaké bylo moje překvapení, když během chvilinky se na něm vybarvila druhá čárka. Byla hodně slabá, ale krásně viditelná. Je to tam! Začala jsem jásat, ale zároveň se i klepat. Zrovna přijela moje ségra a já jsem nevydržela a test jí ukázala. Brečela dojetím a i já měla slzy v očích. Slíbila mi, že nikomu nic neprozradí. Chtěla jsem ještě vydržet, abych viděla, zda čárka sílí. Jen na diskuze jsem hodila fotku testu a holky se těšily z mé tiché radosti. Tento test jsem dělala v pondělí a chtěla jsem vydržet až do čtvrtka, do našeho výročí.

Testila jsem pak každý den. Další dny čárka příliš netmavla, ale ve čtvrtek už byla mnohem silnější než v pondělí. Všechny ty testy jsem vlepila do přání k výročí a připsala jen: Tak už snad, miláčku! Miluju Tě! Přání jsem vrazila muži do ruky ráno, sotva se probudil, jeden z testů byl ještě mokrý :-) Kouká na mě a povídá: „Co děláš!“ a já: „No to je můj dárek k výročí!“ Otevřel to a ptá se: „Co to je?“ a já: „No to jsou pozitivní testy, miláčku :-)“ a on: „A čí? Jako Tvoje?“ a já: „No asi starý Blažkový! :-)“ Bylo to vážně vtipné… manžel byl samozřejmě rád, ale jak jsem předpokládala, stejně jako já se držel při zemi. Bál se, abychom něco nezakřikli, a tak jsme se oba radovali „potichu“.

V sobotu 16. června, v oficiální den testování, už byla na testu druhá čárka krásně výrazná, byla jsem šťastná a začínala věřit, že vše dobře dopadne. Radostnou novinu jsme řekli i našim rodičům, rodině a blízkým přátelům, kteří to vše zlé s námi celé ty roky prožívali. Všem jsem říkala, že na gratulace je brzo, ale je to dobrý začátek. Vím, že všichni měli upřímnou radost. V pondělí, 16 dní od transferu, jsem šla na krev. Bohužel na výsledek jsem si musela počkat až do druhého dne.

Ještě cestou z odběru jsem zavolala svému dr. do CAR, se kterým bojuji o mimi už tolik let. Je to doktor, kterému opravdu věřím, který mě zná, a vím, že se snaží dělat pro náš úspěch maximum! Prošla jsem si s ním všechna IVF, operoval mě, a když manžel onemocněl, zajímal se i o něho. Z mých dvou čárek na testu měl určitě upřímnou radost, kladl mi na srdce, ať dál beru léky tak, jak mám a držím se. Domluvili jsme se, že mu zavolám za týden v pondělí, abychom se domluvili na ultrazvuk

Čekání na výsledky krve bylo nekonečné a já jsem byla tak nervózní. Sestřičce jsem měla volat až po jedné odpoledne, ale v půl dvanácté jsem to nevydržela a cinkla jí. I ona mi moc držela palce. Řekla mi, že ráno výsledky nepřišly, ale že tam teď hned ještě zaskočí a ať si zavolám v jednu. No to byly nervy! Ale dočkala jsem se a v jednu hodinu na mě sestřička vykřikla: „Je to pozitivní! HCG 490. Mám husinu jako hrom, ale ještě nepřestávám držet palce!“ Poděkovala jsem jí za to, že mi udělala den hezčím a zavěsila. V tu chvíli jsem chtěla skákat radostí. Bože, já byla tak šťastná. Pořád jsem se bála, ale zase o trošinku méně.

Asi hodinku po tom, co jsem se dozvěděla výsledky, jsem začala krvácet. Tak strašně jsem se vyděsila! Krvácení trvalo jen chvilinku, bylo to nárazové, ale dost silné. Holky na diskuzi mě uklidňovaly, že to nemusí nic znamenat, že krvácí spousta holek a že ony samy také krvácely. Tohle jsem věděla, ale uklidnit už jsem se příliš nedokázala. Naštěstí se ale krvácení už neopakovalo a jen jsem špinila. Přes noc pak byl klid už úplně a mně se ulevilo. Ráno jsem zase trošku zašpinila, ale nepatrně a celé odpoledne a v noci byl zase klid. Další den ráno se ale zase objevila kapka jasné krve, a to se pořád střídalo se špiněním. Začala jsem cítit, že se něco děje a čím dál víc propadala panice. Neustálé uklidňování, že to nemusí nic znamenat a že je to časté, už mi nepomáhalo. Věděla jsem, že to může být normální, ale u sebe jsem podvědomě cítila, že je něco špatně. V pátek odpoledne jsem to nevydržela a udělala si další těhotenský test. Druhá čárka byla strašně slabá! To mě rozhodilo úplně.

Broučkovi v bříšku jsem začala domlouvat a povídat si s ním, tak moc jsem si přála, aby si to vybojoval a zůstal u mě. Volala jsem manželovi do práce, ale nezvedal mi to. Tak jsem mu psala, aby mi dal vědět, v kolik dorazí domů, že bych chtěla jet na pohotovost. Prozvonila jsem ho ještě na pracovní telefon. Později mi zavolal a já jsem mu řekla, že se něco děje. Byl na cestě z Prahy a stál v koloně na dálnici. Asi mu také nebylo nejlíp. Dorazil domů okolo páté, vykoupal se a hned jsme vyrazili na ambulanci do nemocnice. Tam jsme čekali něco přes hodinu, než si mě vzala dr. Řekla jsem jí, že jsem těhotná po IVF a měla bych být cca 5+4 a že nárazově trošku krvácím a špiním. Byla hrozně moc milá. Vzala mě na UTZ a přivolala k tomu ještě jinou, starší doktorku. Pořád se mě na něco vyptávaly a snažily se dopočítat, kolik bych přesně měla být. Měla jsem to spočítané dobře.

Řekly mi, že je příliš brzo a na ultrazvuku ještě nic vidět být nemusí. Byla vidět jen 4mm dutinka. Dr. mi řekla, že to může být plod, ale i krev. A že teď nemůžeme dělat žádné závěry. Sliznice byla zvýšená a dle pondělní hodnoty HCG jsem těhotná, nicméně jestli je to prosperující těhotenství nebo neprosperující, ukáže až další krev. Udělaly mi ještě klasické vyšetření. V tu chvíli jsem nekrvácela, jen slabounce špinila. Bolesti nebo křeče jsem neměla, jen občasné, jako při menstruaci. Nabraly mi krev s tím, že si mám ráno zavolat, jaké je HCG. Pokud hodnota bude nad 1000, mám přijít ještě v neděli na další ultrazvuk a ještě jeden odběr. Pokud hodnota klesne, tak se jedná o neprosperující těhotenství a dál se prý domluvím se svým dr., co dál. Vše jsem pak řekla manželovi. On stále doufal a věřil, že to bude OK. Já už ne. Tak nějak jsem cítila, že je to v háji. To krvácení, slábnoucí test. Domů jsem jela už s tím, že jsem byla mimo a začala brečet. Napsala jsem vše sestře a v noci u nás ještě ťukal taťka, že je mamina celá hotová a že neví, co se děje. Vše jsem mu řekla, a že se uvidí ráno.

Vstávali jsme s manžou asi v půl sedmé a já začala krvácet o něco více. Věděla jsem, že volám už jen proto, aby mi potvrdili to, co dávno vím. Vzala to sestřička a zavolala k telefonu doktorku. Ta mi oznámila, že pro mě nemá dobrou zprávu, HCG 50. Řekla mi, abych přijela na revizi. Otupěle jsem se zeptala, jestli to nestačí až druhý den a zda ta revize bude nutná. Prý stačí, ale když začnu krvácet silněji a budu mít bolesti, mám přijet okamžitě a uvidí se podle ultrazvuku. Ještě mi sdělila, že od půlnoci nemám jíst a pít nebo v případě silného krvácení přestat.

Zavěsila jsem a koukla na manžela. Poznal, že to nedopadlo a já jsem se mu schoulila v náručí a nedokázala nic říci, jen brečet. Bylo mi hrozně. Jako by umřelo kus mě. Každé neúspěšné IVF bylo vždy těžké. Pokaždé jsem obrečela negativní test a pokaždé to moc bolelo. Ale tohle bylo jiné, tak moc jiné :-( :-( Manžel mě hladil, tiskl k sobě a uklidňoval tak, jak to umí jenom on: „Máme přece sebe! Věděli jsme, že to nemusí dopadnout. No tak, miláčku.“ Tohle mi stačilo, abych přestala brečet. Uvědomila jsem si opět, jak skvělého chlapa mám a že tenhle další kopanec zvládneme tak, jako jsme zvládli ty předtím. Všem, kteří věděli o mém těhotenství, jsem napsala zprávu o tom, jak to dopadlo, chtěla jsem tak předejít otázkám, jak se mi daří, protože jsem se bála, že bych to neustála.

Ten den se chtěla zastavit tchyně, věděla, že ležím kvůli občasnému krvácení, ale nevěděla ještě, co se stalo. Manžel mi řekl, že k nim zajede a vše jim poví a já se tak návštěvě vyhnu. Napsala jsem sousedce, mojí úžasné kamarádce, a ta tu pro mě byla jako vždy hned, chtěla přijít a podpořit mě. Je to báječná ženská, která mi hodně pomáhá, a já ji mám moc ráda. Potřebovala jsem to ale ještě sdělit našim. Bydlíme pod jednou střechou, ale každý ve své domácnosti. Šla jsem tam s bolavým srdcem, protože jsem věděla, že i oni byli strašně rádi za to, že se to konečně po letech povedlo. První jsem natrefila na taťku, řekla jsem mu, co se stalo, a slzám jsem se neubránila. Ptal se mě, jestli je to jisté, i on si přál, aby to nebyla pravda. Byl z toho špatný. Snažila jsem se uklidnit a ukázat mu, že to zvládám a bude to dobré. Přestala jsem brečet a šla to povědět ještě mamině. Nebylo to jednoduché, ale ulevilo se mi, že je to za mnou. Když pak přišla kamarádka, byla jsem už poměrně v klidu. Ptala se mě, co se stalo a jak jsem to poznala. Vše jsem jí vyprávěla, ale už bez slz.

V neděli ráno jsem jela do nemocnice. Měla jsem se hlásit na porodním. Zazvonila jsem, vyšla uklízečka, řekla jsem jí, proč tam jsem, a tak došla pro sestru. Sestra mě i manžela posadila do čekárny a odešla. Po chvilce se vrátila s tím, že doktorka je na vizitě a pak přijde a bude se mi věnovat. Zeptala jsem se jí, jestli mě ještě dnes po revizi pustí domů a ona, že určitě, když si pro mě manžel přijede, jen nevěděla kdy. Tak jsem manžela poslala domů s tím, že mu pak zavolám. Do nemocnice jsme dorazili po sedmé ranní a ještě v půl deváté se nic nedělo.

Seděla jsem sama v čekárně, čekala na doktorku a hlavou se mi vše honilo. Každou chvilku jsem měla slzy v očích a snažila je potlačovat. Měla jsem hroznou žízeň, naposledy jsem se napila kolem sedmé večer den předtím. Tak moc jsem si přála, ať už je to za mnou. Když to vypadalo, že se začne něco dít, přijela nějaká těhulka cca kolem pátého měsíce těhotenství s tím, že začala krvácet. Samozřejmě šla hned dovnitř, chápala jsem to, ale zároveň mi začalo být ještě hůře. Cítila jsem se mizerně nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Motala se mi hlava, bolelo mě břicho a chvilku jsem si myslela, že tam sebou fakt prásknu. Navíc kolem mě pořád lítala nějaká můra a mě to hrozně rozčilovalo :) Mávala jsem kolem sebe, aby na mě náhodou nepřistála, můra jedna chlupatá:)

Asi v devět vykoukla sestřička a povídá: „Vy tu stále ještě čekáte na doktorku?“ Jen jsem kývla a mrkala jak blázen, abych se zase nerozbrečela. Odešla a asi ve čtvrt na deset přišla s tím, že mě odvede nahoru (o patro výš mají ultrazvuk) a doktorka tam hned bude. Opravdu přišla hned. Vyzvala mě, abych se vysvlékla a lehla na lehátko. Udělala mi UTZ a zjistila, že děloha už je čistá, byla tam jen nějaká čmouha, ale sliznice stále vysoká. Navrhla mi buď udělat revizi, nebo zkusit ještě dva dny počkat, jestli to samo neodkrvácí. Moc se jim nechtělo zasahovat mi znovu do dělohy a já jsem za to byla ráda. Píchli mi nějakou injekci a vypsali žádanku s tím, že si mám za dva dny skočit ještě na HCG a pak hned na kontrolní ultrazvuk. Byla jsem ráda, že mizím z nemocnice. Koupila jsem si něco k pití, zavolala manželovi, řekla mu, co a jak a čekala, až si pro mě přijede. Ještě ten den jsem začala krvácet víc a v noci pak ještě mnohem silněji. Vůbec se to nedá srovnat s MS, bylo to neskutečné. Každých pět až deset minut jsem byla na záchodě. Křeče potom ale ustaly a mě bylo jasné, že sliznice se odlučuje a nebudu muset podstoupit revizi. Nebo jsem v to alespoň doufala.

V pondělí jsem zavolala sestřičce k obvodnímu gynekologovi, abych jí řekla, co se stalo a poté jsem volala i doktorovi z CAR. Nebral mi telefon, tak jsem mu jen napsala sms a že se mu ozvu po kontrolním UTZ, co a jak dál. On mi ale odpoledne volal a povídá: „Ženská, co nám to děláte – oprava – co to sobě děláte!“ Bylo mu to líto. Po pěti letech // čárky a také doufal, že to tentokrát dopadne. Vše jsem mu vyprávěla. Řekla jsem, že se nedá nic dělat a musíme se s tím smířit. Chtěl, abych mu po kontrolním UTZ zavolala výsledek a že se pak domluvíme, co dál.

Krvácela jsem ještě i v den kontrolního UTZ, to ale potvrdilo, že na revizi nebudu muset. Sliznice byla nižší a doktor, který mi ho dělal, mi řekl, že zbytek se určitě ještě odloučí. Zavolala jsem dr. do CAR, domluvili jsme se, že nasadím HA kvůli endometrióze a až se budu cítit, ozvu se mu a domluvíme KET. Bylo to za mnou.

To vše je ještě čerstvé. Teprve včera jsem měla ten kontrolní ultrazvuk.

Když jsem psala poslední deníček, doufala jsem, že ten příští už bude optimističtější, šťastnější. Je mi moc líto, že není. Vím, že tady mám spoustu podpory a holek, které mi drží palce. Pokusím se znovu nabrat sílu a věřit, že i na nás ten kousek štěstí někde čeká. Zatím ho máme sami v sobě s mým manželem. To, že překonal těžkou nemoc a možnost adopce mi dodává sílu překonat tento další tvrdý náraz.

Teď si užívám koťátek, než půjdou k novým majitelům a…

…jednou se i my dočkáme. Náš čas přijde. Vím to!

Hodnotilo 29 lidí. Score 5.0.

Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
BertaCek  01.07.12 02:46

Drahousku, vas ten zivot hodne zkousi… Obdivuji vasi vuli i cilevedomost.

Neni mi uplne jasne, proc jste se rozhodli pro darkyni vajicek? Podle vseho vajicka mate - to kvuli stimulaci a riziku z endometriozy? Spise se mi zdalo, ze ve vasem pripade by byla vhodnejsi nahradni matka-surrogate mother, nez darovana vajicka… Kvuli adenomyoze. Uvazovali jste o tom?

Verim, ze vse nakonec dobre dopadne. Mate vyborneho manzela, podporu rodiny, jste mlada… Neni mnoho moudreho, co by vam clovek mohl rici, co jste jeste neslysela, snad jen reknu - myslim, ze laska si vas najde… At uz v podobe tehotenstvi ci adoptovaneho detatka. Drzte se.

 
maxi2408
Zasloužilá kecalka 733 příspěvků 01.07.12 07:24

Ahoj :hug: :hug:, život je někdy tak krutý :,(
S věcmi, které popisuješ zkušenost nemám, tak nemohu poradit, ale posílám podporu a víru, že vše se v dobré obrátí, jako u manžela :hug:
:hug: :andel:

 
milena13
Závislačka 4133 příspěvků 01.07.12 07:40

Ježiš je mi toho strašně moc líto, držím všechno co se dá aby jste už konečně s manželem byli šťastní a už se toho svojeho šťestíčka dočkali!!!

 
cher  01.07.12 07:51

To je mi líto, držte se, věřím, že se to jednou podaří :srdce:

 
xenaR
Ukecaná baba ;) 1718 příspěvků 01.07.12 08:33

Držím vám palce a hlavně pevné nervy :kytka: miminko určitě přijde :hug:

 
IkaT
Kelišová 6020 příspěvků 01.07.12 08:44

Ani nevím co napsat :-( je mi to tak líto, a vím dobře jak se cítíš :,(, ale z Tvých písmenek cítím, že jsi opravdu silná a jsem ráda, že to nevzdáváte. Vaše štěstí na Vás čeká a přijde v ten správný čas uvidíš :hug: Moc Vám oběma držím palečky, posílám mnoho sil a nevzdávejte se, budu se těšit na další deníček :kytka: :hug:

 
Hoope
Neúnavná pisatelka 16289 příspěvků 01.07.12 08:57

:hug: :hug: :hug: Silvi ty víš. K tomu není co dodat, ale jak říkáš!! Vám to vyjde!! Cesta bude trnitější, ale o to dokonalejší děťátko to bude!!! Moc tomu věřím! :srdce: :srdce: :srdce:

 
Térouš
Echt Kelišová 8139 příspěvků 01.07.12 11:30

Silvi, drz se. :hug:

 
Martrich
Extra třída :D 12015 příspěvků 01.07.12 11:35

Silvinko, zlatíčko, je mi to tolik líto, moc jsem ti to přála a věřila a stále věřím, že se miminka brzy dočkáš, ať už to bude z mrazáčků nebo adopčátko, jste s manželem velice silní, život vám dává pořádný kopance, ale vy to překonáte :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:, moc ti držím palce a věřím, že ten další deníček už bude jen a jen o rostoucím bříšku / případně o cestě adopčátka k vám :srdce:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 01.07.12 12:42

Berto-ano-mám stále vlastní vajíčka, ale nikdy to s nima nedopadlo a vývoj embryek pak také nebyl to pravé. Přecejenom po operacích mi zůstal jen kousek jednoho vaječníku a endometriozou zasažený. Dát 80 tisíc za další IVF s vlastními vajíčky a pak získat jedno ne příliš kvalitní embryo-to jsme si nemohli dovolit :nevim: Náhradní matka? nějak s tím bojujeme vnitřně a vzhledem k zákonům u nás se toho zatím bojíme. Ale nikdy neříkej nikdy-já vím. Uvidíme. Ono si nás to štěstí najde-jen mu asi musíme chodit víc naproti. a děkuju :hug:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 01.07.12 12:44

Budu ;)

Příspěvek upraven 01.07.12 v 12:45

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 01.07.12 12:46

Holky děkuju všem :hug: je to boj, ale zvládáme to :* :srdce:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14358 příspěvků 01.07.12 13:18

Věřím, že se jednou dočkáte, neztrácíte naději a to je hlavní.
Přeji hodně štěstí a zdraví!

 
anonym11  01.07.12 13:56

Zdravim, normalne denicky nectu, ale zaujal me nadpis, tak jsem Vas precetla a becela jako mala holka temer u celeho a hlavne doufala v dobry konec, Bohuzel neprisel, ale verim, ze prijde-musi!!!Moc drzim peste, hodne sil a hlavne zdravi a konecne to vytouzene miminko!!!

 
Leknínek
Kecalka 433 příspěvků 01.07.12 14:59

Silvi, to je smutny denicek:-( Moc me to mrzi a strasne jsem si prala, aby mel stastny konec. Manzel ma ale pravdu, dulezite je, ze mate sebe navzajem a s miminkem neni vsem dnum konec a urcite se jednou zadari! VErim tomu a z hloubky srdce vam to strasne moc preju! Drzte se a neprestavejte ve­rit!

 
Beller
Stálice 98 příspěvků 5 inzerátů 01.07.12 15:37

Držím pěsti, četla jsem to jedním dechem a ještě teď se mi hrnou slzy do očí…drobeček na vás někde čeká a určitě si k vám v tu pravou chvíli cestu najde… :kytka:

 
Lenka76
Ukecaná baba ;) 1303 příspěvků 01.07.12 16:25

:hug: zivot je hrozne nespravedlivy :hug:

 
FreeLady12
Nadpozemská drbna 26169 příspěvků 01.07.12 16:44

Zlatíčko, během deníčku jsem posmrkala balíček kapesníků. opravdu moc vás ten osud zkouší, ale o to šťastnější jist bude konec. Moc vám držím palečky!

Taky mám za sebou buochemické těhotenství a dovedu si představit jak se cítíš. Opravdu je mi to moc líto… :,(

 
LadyLada
Závislačka 4413 příspěvků 01.07.12 17:30

Zatím jsem moc deníčku nepřečetla, ale na tvém mě zaujalo, jaký máte s manželem krásný vztah. Jak se vzájemně podporujete, jak si jste vším, jak jeden má druhého skutečně v dobrém i zlém. Držím pěsti!

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 01.07.12 18:34

.

Příspěvek upraven 01.07.12 v 18:35

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 01.07.12 18:35
:hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

děkuju všem :*

 
petulle
Kecalka 339 příspěvků 01.07.12 20:30

Ani přes slzy nevidím co píšu, je mi to hrozně moc líto :hug:, to je tak neuvěřitelné jak si osud dokáže s náma hrát, přeji ti hodně síly a aby se štěstí také na vás usmálo :hug: :hug:

 
Luminex
Závislačka 3276 příspěvků 01.07.12 22:18

Skutečně obdivuji Vaší sílu :andel: V těchto chvílích mám vždy děsný vztek když vidím jak je ten život krutej a nespravedlivej :cert:, ale bohužel s tím nikdo nic nezmůže. Přeji Vám vlastní miminko, ale trochu si myslím, že máte v osudu psáno, že k Vám má přijít nějaké adopče, které Vás udělá šťastnými a Vy zase jeho :srdce:4
Držte se :*

 
Ka-tcha  01.07.12 22:23

Neuvěřitelná ženská, snad prvně tady reaguju, protože tohle mi nedá. Přečetla jsem všechny tvé deníčky - dnes. Četla jsem je jedním dechem, jak napínavou knížku. Jsou úžasné, čtivé, plné nadhledu, naděje a citu - přesto tak smutné. Neznám nikoho, kdo by si tak strašně zasloužil dítě tak, jako ty!!! Mnoho jiných (včetně mě) by to už dávno vzdalo a ty pořád bojuješ! Samozřejmě i tvůj skvělej chlap - jste skvělý tým, tak to má být. Miminko jednou přijde do skvělé rodiny! Ano, věřím, že přijde, musí! Ať už vaše vlastní nebo adopčátko - nebo obě. Prosím, nevzdávejte svůj boj! Jste inspirací pro všechny okolo - že když se něco nedaří, je třeba bojovat o to víc! Že odhodlanýho člověka NIC nezastaví a prosím, piš dál! A jednou nám napíšeš šťastný konec a my si pobrečíme a budem vědět, že svět se ještě pořád otáčí tak, jak má!!! :kytka: :kytka: :kytka: :srdce: Ženská, ty bojuješ jako lvice! Smekám…

 
piskle2
Ukecaná baba ;) 1570 příspěvků 01.07.12 23:17

@Ka-tcha - děkuji za ta slova, celou dobu jsem přemýšlela, jak ty své sestavit a vy jste to naprosto vystihla.

Silvi - 13.5. jsem se i já radovala. Po 4 letech snažení a čekání, proseb a tužeb. Mám již 4 letého syna (4 roky a 7 m), jsem za něho vděčna. V září 2011 má hvězdička v bříšku vzdala boj mezi 6-7 tt, tentokrát to byl 4-5 tt. Tělo si též samo poradilo, jen duše a srdce stále nepřijímají. Když jsem četla ta slova, konečně jsem plakala. Dostala jsem ze sebe vše. Doteď jsem vše měla v sobě.

Tak moc vám přeji jen a jen to nejlepší. Je jedno, zda miminko bude z lůna vašeho či z domečku. Už teď má místo ve vašem srdci a ví o vás, že vy s manželem pro něj či ní, budete ti praví. A jak to vím? To by bylo na další a delší povídání.

Obdivuji tu sílu ve vás dvou, takovíto lidé, by měli být šťastní i ze svých snů, které se brzy změní. Věřím v to.

Lucka

 
Denisa76
Vesmírná mluvilka 32870 příspěvků 02.07.12 00:00

Silvi ty víš co Ti chci říct :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: Asi tu bojovnost máme vrozenou holka a jak za sebe tak za tebe..my se nedáme. Drž se holka..mám Tě ráda :*

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 08:14

Napsala jste to tak krásně, že teď tu slzím i já :srdce: moc děkuju za ta krásná slova :hug:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 08:16

I Vám děkuju a moc přeji, ať se syn dočká sourozence a to příští těhu je to pravé :hug: :*

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 08:17

Dení, děkuju zlato :hug: Teď Ti moc držím palce, ať Ty jsi ta, která tu smůlu teď konečně prolomí :srdce: :srdce: :*

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 08:17

Díky moc :hug:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 08:18

Jste všechny zlaté :hug:

 
PetiteFillette
Extra třída :D 13848 příspěvků 02.07.12 10:46

Tvoje deníčky sleduji, a i když se spolu ani virtuálně neznáme, tak ti strašně držím palce a všechny tvoje zápisky prožívám s tebou. V polovině deníčku jsem brečela dojetím, že to konečně vyšlo, až jsem se postupně probrečela ke konci :( Moc tobě a manželovi přeju, aby vám to jednoho krásného dne vyšlo!!! :hug:

 
Ka-tcha  02.07.12 12:05

Já se teď zpětně omlouvám za to tykání. Tak nějak mám pocit, že to sem na emimino patří, ačkoli se neznáme. Teď si ale uvědomuju, že to může působit neslušně. Hodně štěstíčka vám přeju!!! :kytka:

 
Misuldy  02.07.12 12:34

Tvoje deníčky jsem přečetla jedním dechem. Musím říct, že u Tvého příběhu pláču jako želva. první deníček co mě takhle rozplakal. Nedovedu si představit co prožíváte. :hug: :hug: :hug: :hug: Obdivuji Tě! Tebe i Tvého skvělého manžela. Jste oba skvělí a i když Vám život takhle nepřeje, určitě to překonáte a mimíska se dočkáte. Budu na Vás moc myslet. :* Přeju Vám jen to nejlepší. A s napětím budu očekávat další deníček :kytka: Držte se!

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 12:52

Nene-to mi vůbec nevadí!!! já nějak jen reagovala automaticky vykáním, ale samozřejmě mi tykání vůbec nevadí :hug:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 12:53

Děkuju :hug: :hug:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 02.07.12 12:54

Děkuju moc :hug:

 
lucie82
Zasloužilá kecalka 754 příspěvků 02.07.12 21:06

Silvi držte se, jednou se to štěstí unaví a přistane u vás. Jste s manželem strašně silní, obdivuju vás a posílám strašně moc síly :hug:

 
piskle2
Ukecaná baba ;) 1570 příspěvků 02.07.12 21:43

@Silvi.100 - moc děkuji. Snad se zadaří a opravdu to dotáhneme. Moc moc přeji to nejlepší vám.

 
mala.popelka78  17.07.12 09:40
posílám objetí ;-)

Silvuško… Ty víš :srdce: :hug: rozbrečela jsi mě, úplně živě jsem si vzpomněla na to, jak jsem první stínek po 5 letech našla na testu já :*

moc mě mrzí, že to u vás nedopadlo podobně jako u nás (tedy kromě toho konce samozřejmě, ten bych nepřála nikomu) :* :srdce: :kytka:

přesto ale nepřestávám doufat, že tak báječné 2 lidi ten nahoře (pokud vůbec je) nakonec obšťastní tím nejkrásnějším uzlíčkem :srdce:

 
Anavi
Ukecaná baba ;) 1824 příspěvků 17.07.12 10:22

Silvi: :hug: velmi som vam drzala paste :kytka:
Obdivujem tvoju silu a odvahu bojovat a verim, ze si vas dietatko najde :srdce:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 17.07.12 11:41
:hug: :hug:

Popíku, já vím :srdce:

 
ledovecek
Kecalka 295 příspěvků 18.07.12 20:21

Nemám slov, nechápu kolik musí osud naložit na dva lidi, aby se uplně zlomili. Máte oba moji úctu a respekt, protože tím, čím jste si už oba prošli, by muselo porazit snad i stádo slonů. Držte se, Vy spolu to miminko nebo miminka vybojujete, v to veřím a nepřestávám držet vše, co mám.

 
kadavka
Ukecaná baba ;) 2445 příspěvků 19.07.12 10:49

Silvi, přečetla jsem teprve teď… i když jsme to s Tebou prožívaly, stejně znovu brečím… ale Ty se dočkáš, já to vím… :hug: :hug:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 19.07.12 20:03

Holky, jste zlaté a jsem ráda, že vás mám :srdce: :*

 
lost008
Závislačka 3168 příspěvků 25.10.12 14:58

Silvi ja taky pevne doufam ze to dobre dopadne a dockate se s manzilkem vytouzeneho miminka.Moc vam drzim palce. :pankac: :pankac: :pankac:

 
sarik82
Ukecaná baba ;) 1046 příspěvků 06.11.12 19:51

@Silvi.100
Jste moc krásný pár a jen z fotek jde vidět, že jeden pro druhého jste oporou. Jste silní bojovníci a já před Vámi smekám :kytka:
Teď jsem si dočetla poslední deníček a oko samozřejmě nezůstalo suché…
Vzala jsem si z toho hodně k srdci, bylo to pro mě moooc užitečné čtení.

Co se týče slov kolegy manžela: „ať vojede jinou“ tak to může říct jen idiot, který neví co je pravá láska. A snad myslí jen spodkem :cert:

Přeji hodně sil a nevzdát se, štěstí jednou dorazí i k Vám a budete krásná šťastná rodina :srdce:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12693 příspěvků 08.11.12 17:04

Snad už se na nás štěstí usmálo a nepustí… :) doufám :srdce:

 
araw
Neúnavná pisatelka 16457 příspěvků 28.04.13 12:07

Tak jsem přečetla všechny tvoje deníčky. Život je strašně nespravedlivej, ale vidím, že už máte holčičku :hug: :hug: :hug: Vy si to se svým mužem strašně zasloužíte :hug: :hug: :hug: :hug: :kytka:

Příspěvek upraven 28.04.13 v 12:08

Vložit nový komentář

Reklama


Reklama