Deníček maminky andílka

zitorka  Vydáno: 14.09.10

Je to jeden rok…dlouhý rok plný bolesti, beznaděje a šílené lásky, která nikdy nebude živá…

17. září už to bude 365 dní, dlouhý jeden rok, kdy ani jeden den nebyl bez vzpomínky na mého syna…Jaká je nenaplněná láska? Ta, která bolí z celého srdce…Upřímně a hluboce milujete a už není ta osůbka, kterou by jste mohli objemout, pohladit, políbit, už není človíček, kterému by jste řekli:,,Miluju Tě a vždycky budu!"

Už vím, jak moc bolí milovat a nemít toho človíčka u sebe..
Už jsem tu vypisovala deníček, kde jsem popisovala průběh celého těhotenství a pocitů poté, kdy jsem musela porodit svého mrtvého syna. Nemyslete si, slovo musela je spíš chtěla, aby i tělíčko, skořápka bez duše, mohlo uctivě opustit tento svět…

Jaké to je rok po smrti Damiánka?? Pořád stejný!

Šok pominul po čtrnácti dnech možná třech týdnech…nepřijde nic, jen šílená bolest na srdíčku, každý kousek těla, každý jeho pór bolí a oči? ty jen bolest duše prozrazují. Prozrazují, jak je člověk zničený, jak se mu nechce žít a nemá sílu pokračovat. Po uplynutí šoku přijde období, kdy si začnete uvědomovat, co se vlastně přihodilo. Octnete se na dně propasti a v ní po dlouhou dobu zůstáváte, protože nemáte chuť ani sílu se škrabat za tím úzkým proužkem světla naděje nahoru. Nejíte, nespíte, slzy a křik a kopání okolo sebe nepomáhají, je to jen způsob, jak se unavit a usnout, aby jste se znovu probudili a procházeli tím nanovo až do dalšího úplného vyčerpání. Navštíví Vás stavy, kdy si připadáte, že už ani další nádech nezvládnete…doslova a do písmene CHCE SE VÁM UMŘÍT!!, ale na jedno pamatujte… Lidské tělo je úžasný nástroj. V době, kdy přijde nával, který Vás dusí a sráží na kolena, je Vám na umření, přes slzy nejste schopná vidět vůbec nic, i v té době, to prostě a jednoduše zvládnete…Tyhle stavy přicházejí často, velmi často, nemůžu říct, jestli je to dávkované po minutách, hodinách, dnech, týdnech, ale prostě přijdou! Kdykoliv to nejmíň čekáte, prostě si to jen tak přijde, rozseká Vám to duši na kousky a zase to odejde, jako by to s Vámi nemělo nic společného…V téhle chvíli jsem si vždycky někam zalezla, nechtěla jsem s nikým komunikovat, chtěla jsem prostě tiše i nahlas, bez slz i se slzama, trpět. Chtěla jsem být sama se sebou a nechat se tím zlikvidovat, ale i po tomhle všem jsem se zvedla a šla dál. Všechno Vám ztrátu dítěte připomíná. Pamatuju si, že jsem nebyla schopná uklidit všechny ty voňavý věcičky pro mýho chlapečka. Prostě jsem ten pokoj zavřela a dlouho dobu ho vůbec nenavštěvovala. A když jsem tam pro něco stejně musela zajít, vycházela jsem se slzama v očích a naprosto sežraná bolestí. Doba uvědomění si toho, že se tohle stalo, trvá hodně dlouho. Každé andělské mamince to může trvat jinak dlouhou dobu.

Přišly Vánoce. Kdybych neměla tříletou dceru, tak bych tenhle den vymyzala ze svého života. Vím, že plno maminek, kterým se tohle stane u prvního dítěte, Vánoce prostě neslaví.

Náš mozek je úžasný nástroj, pouští tu bolest po dávkách, protože kdyby jí měl pustit najednou, dalo by se to přirovnat k umírání v šílených bolestech. Uvědomuju si, už od samého začátku, že tohle je nevyléčitelný. Je to bolest, která s námi bude celý život a na kterou nikdy nebude vynalazený žádný lék.
Přijde období vzteku. Ač to vypadá, že je to nejhorší období, je vlastně nejlepší. Tohle je bič do normálního života. Každý prásknutí biče Vás žene nahoru z propasti. Každý vzteklý nával v závěru doprovázely slzy, ale očišťující tuhle bolest. Jen nesmíte zapomenout, že je velice důležité se omluvit. V téhle době jsem zjistila, kdo jsou opravdoví přátelé, protože je ti opravdoví, zůstali.
Připadala jsem si dlouhou dobu, že se to stalo jen mě samotné, ale po nalezení jednoho serveru, jsem zjistila, že takových maminek je spousta. Spousta přede mnou a spousta, kterým se tohle přihodilo až po mé ztrátě. Každou andělskou maminku jsem oplakala. Možná to bude znít sobecky, ale díky tomu jsem zjistila, že je to běžná věc a že se to prostě stává. Je to tak, prostě tohle se stává. I když mi to bylo řečeno doktorem, tak není možné, aby se to prostě jen tak stávalo. Ano, vím, že si to to miminko vybere samo, ale ve spoustě případech je to díky laxnosti ošetřujících lékařů a gynekologů.

Po tomhle těhotenství jsem si připadala méněcenná, nevážila jsem si vlastního života, proč taky? Život svýho syna jsem prohrála. Nenáviděla jsem sebe a dokonce jsem začala nenávidět i manžela. Dávala jsem mu za vinu jeho chování, jeho jednání, když jsem Damiánka čekala. Nenáviděla jsem ho za to, že jeho to nebolí a nežere jako mě samotnou. Zatvrdila jsem se vůči němu a neukazovala mu ani slzy. Navzájem jsme se odcizili. Já skládala svůj život do relativně uceleného celku, co na tom, že jsem věděla, že už ten život nikdy nebude takový jako předtím. Tím, že jsem mu neukazovala slzy, jsem to všechno zhoršovala, on to pochopil, že jsem to všechno zvládla a žiju dál. Ale pravda je jinde. I dnes mě to ničí a trápím se kvůli tomu. I dnes uroním slzu, protože to bylo prostě a jednoduše moje dítě.
Dívám se na bezstarostné životy mladých lidí, kteří si ještě ani neuvědomují, co všechno je v životě může a nemusí potkat. Já osobně jsem velice ráda, že jsem si tohle neuvědomovala, že jsem do toho byla hozená bez přípravy, protože to jediný mi asi zachránilo život.

Je to rok, žiju, syn mi schází, ale jsem odhodlaná jít dál a bojovat za další miminko. Pomáhat maminkám ve stejné situaci. Aby věděly, že v tom nejsou samy a že všechno, co přichází je vlastně úplně normální.

Své dítě, syna Damiána, miluji a milovat budu. I když tu není fyzicky, myslím, že jeho dušička je se mnou dál. Se mnou i s malou a že na nás dohlíží.
Svýmu synovi píšu deníček, je to proto, že mě samotné to pomáhá, je to proto, aby jednou děti, které mám, pochopily, proč byla maminka taková. Už vím, že žádná jiná bolest nebude jako takhle. Už nic v životě nebude tolik bolet. Tuhle bolest pochopí, jen ten, kdo jí pocítil na vlastní kůži.

Jak už jsem hodněkrát napsala, nebyl zatím ani jeden den, kdy bych neplakala, ani jeden den, kdy bych si na něj nevzpomněla. Každý sedmnáctý den v následujícím měsíci u nás hořela svíčka, každý sedmnáctý den jsem proplakala a litovala toho, co se stalo.

Mnohokrát jsem slyšela, že nejhorší je první rok. Asi je.. určitě je, ale do dalších let, to podle mě, nebude o nic lepší.

Při porodu Damiánka se mi chtělo umřít a jen Bůh ví, že jsem byla na správné cestě. Možná to poznala i doktorka, která mě vrátila zpět tím, že se mě zeptala na malou Nicole. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jí tu samotnou nechat nemůžu a že moje místo je tady. Napíšu jen vzkaz svýmu synovi do obláčků:,, Damiánku, ty víš, jak moc tě mám ráda, ty víš, že bych dala cokoliv za to, aby jsi tu byl s námi. Chci, aby jsi věděl, že na Tebe nikdy nezapomenu, nikdy se Tě nevzdám. Vím, že jsi pořád se mnou a hlídáš každý můj krok, jen mi odpusť, že mi tak dlouho trvalo znovu začít žít."

Neloučím se, protože vím, že jednoho nádhernýho dne se spolu setkáme. Až se tak stane, tak ho objemu a políbím a už nikdy ho neopustím. Bude to můj nejkrásnější den.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  14.09.10 23:37

Milá zitorko, :cry: :cry: :cry: pláču nad tvým deníčkem a strašně moc a z celého srdce ti přeji aby ten život už nebyl tak krutý. Moc ti přeju aby místo ve tvém srdíčku naplnilo další děťátko :srdce: posílám hodně štěstí a síly tohle všechno zvládnout. Jsi statečná žena, máš můj obdiv :hug: :srdce: :kytka: .

 
Aspi
Zasloužilá kecalka 859 příspěvků 15.09.10 08:40

Zit, holcicko, ty vis ze vim jak ti je, tecou mi tu slzy za tvyho chlapecka, za nase andilky.
Drz se, a jak se uz psala, ja vim ze bude lip tak tomu prosim ver, my to vsechny spolecne zvladneme.
:hug: :hug: :hug: :hug: :srdce: :srdce:

 
lisa3
Ukecaná baba ;) 1017 příspěvků 15.09.10 09:25

Zit :hug: přesně tak jak píšeš člověk si až moc uvědomuje že toto je nevyléčitelné. Je to na celý život.
Myslela jsem že to nebudu schopná ani dočíst. :cry: :cry: :cry: Moc krásně jsi to napsala neuměla bych to líp. Někdy mám pocit že mě to udusí. Už navždy nám tu bude někdo chybět. Zit :hug: :srdce:

 
natašimi
Ukecaná baba ;) 1159 příspěvků 15.09.10 11:19

Miško :hug: :hug: :hug: já ani nemůžu psát jak mi tečou slzy :cry: :cry: nádherně jsi to napsala, musela jsem číst s přestávkama…
Míšo uvidíš že se toho uzlíčku štěstí dočkáme a bude nám alespoň o trošičku líp :srdce: i když nám pořád budou naši andílkové chybět, ale jak píšeš, jedou se s nimi setkáme a už je nepustíme :srdce: :andel: :srdce:

 
j.s.
Extra třída :D 11529 příspěvků 15.09.10 14:53

Je to krásně napsaný deníček a prostě jsi silná ženská, která jde nakonec dál, jsi úžasná :srdce: :srdce: :srdce: :srdce:

 
martina75
Zasloužilá kecalka 648 příspěvků 15.09.10 15:11

Zitorko Sklánm se před tvou odvahou a vulí přežít. :srdce: :srdce:

 
Issabell28
Kecalka 388 příspěvků 15.09.10 16:57

To je tak strašně smutný, ani přes slzy nevidím, takové věci by se neměly stávat a bohužel přesto se stávají… :cry: Určitě se na tebe tvůj chlapeček dívá a sám ví nejlépe, jak moc ho miluješ, vždyť viděl tvé srdíčko zevnitř.Moc ti přeju, aby tu prázdnotu a bolest v tvém srdci jednou, snad brzy zaplnil ten nejkrásnější zvuk na světě a to je pláč tvého nového miminka. :srdce: Přeji hodně síly a drž se! :huban:

 
Bayuska
Neúnavná pisatelka 17012 příspěvků 15.09.10 22:02

Četla jsem tento smutný deníček na několikrát a ani přesto ho přes slzy nedočetla do konce :-(.
Bolí mě srdce, i když vím, že je to nic, proti bolesti, kterou prožíváš ty :cry: :cry: :cry:. Je to strašně krutý osud :cry:.
Přeji Ti v životě už jen to dobré, štěstí a spoustu síly zvládat to dál:kytka: :hug:,
Moc Tě obdivuji za to, že jsi to dokázala, znovu začít žít!

 
zitorka
Ukecaná baba ;) 2198 příspěvků 15.09.10 23:39

Děkuji…
Aspi, Liso, Naty :hug: :hug:

schází mi :andel: a moc…zase se to nedá vyslovit, jak!!!!

Odhodlání žít není vůbec procházka růžovým sadem, spíš se to dá přirovnat procházkou peklem a ještě nějakou dobu to tak bude…ale já se snažím s těma démonama bojovat…každá z nás… :srdce:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 16.09.10 08:12

Krásné a moc smutné… :cry:

 
DanaCe
Echt Kelišová 8209 příspěvků 16.09.10 09:08

Milá Zitorko,
zažila jsem to stejné co Ty. Ten zmiňovaný web jsem našla taky a jsem tam jednou z prvních maminek andílka (Lenka). I mně tehdy moc a moc pomohl. Měli jsme štěstí, za tok se nám narodil kluk. Tak máme dva. Bohužel holčička není a už nikdy nebude.

Moc Ti přeju ať už se netrápíš. I když Ti to možná tak nepřipadá, na světě jsou i horší věci. Určitě bude zase dobře a další miminko by Ti mohlo pomoci. Už se netrap, máš dceru a ta Tě musí mít veselou.

I když z vlastní zkušenosti si pamatuju, že řeči typu - vždyť už jedno dítě máš - byly spíš k vzteku. V tu chvíli mně bylo jedno, že už jednoho chlapečka mám, kdybych jich měla deset, tu konkrétní ztrátu to nijak nezmírnilo.

Drž se, určitě bude dobře. Já také stále vzpomínám, ale už to nebolí.

Dana

 
nonina
Závislačka 3692 příspěvků 16.09.10 12:02

Zitorko, moc obdivuju Tebe i každou maminku andílka za tu sílu se kterou se dokáží zvednout a žít dál. :hug:
Přeju hodně štěstí do dalšího života a vyplnění té velké touhy po miminku.

Já si prošla ZT a i když to letos byly 3 roky, tak na své nenarozené miminko myslím pořád .

Deníček je hodně, hodně smutný :cry: ,ale taky plný odhodlání a naděje.

 
myspulka
Ukecaná baba ;) 1717 příspěvků 16.09.10 15:20

Milá Zitorko, jsi velice silná a statečná žena. Taky patřím mezi maminky,co mají svého malého andílka,který odešel moc brzy. Můj syn odešel 15.12.2007, byl to můj poklad a já tenkrát také nechtěla žít. Ta bolest byla ukrutná a nedala se ničím zmírnit. Ale zase pro mě a mého přítele vysvitlo slunce. Musela jsem se s tím vyrovnat a smířit. Nikdy svého syna nepřestanu milovat a není dne,kdy bych na něj nemyslela,ale vím,že je tam nad námi,sedí na obláčku a dáva na mě pozor.A poslal nám ten nejkrásnější dar, čekáme miminko, Štěpánkovu sestřičku nebo bratříčka.
Jednou se všichni sejdeme v nebi a budeme navždy spolu.

 
DanMaj
Echt Kelišová 8410 příspěvků 16.09.10 17:15

Život je někdy šíleně krutý, nepochopitelný. Přeju víc síly do dalšího „přežívání“, protože žitím se to asi nazvat nedá. Kéž by ti bylo líp a kéž by dcerka měla už brzy o trošku veselejší maminku. :srdce:

 
Potápka
Extra třída :D 10054 příspěvků 16.09.10 19:56

Zit - moc hezký a zítra u nás bude hořet svíčka za Damiánka. :hug: :hug: :hug:

 
asad  18.09.10 11:04

Moc Krásně napsane,bulym tady jak želva.Myslim že jsi ty pocity vistihla uplně přesně i když ja nejsem tak statečna a bych otom psala,taky jsem přišla o ditě dcera adélka po porodu ještě žila tři dny Tak jsem sni mohla aspoň bytchvíli.Bolet to asi miń nepřestane musime se stim nějak poprat ja jsem v pekle už od 16.2.2010 a jak říkaš boli to stejně,tak držim palečky

 
zitorka
Ukecaná baba ;) 2198 příspěvků 21.09.10 11:38

Asad…přijď za námi do Prázdné náruče…vzpomínáme, truchlíme, ale jsou i chvilky, kdy se usmějeme a řešíme i plno jiných věcí…je mi líto, čím musíš procházet, protože to není život…objímám tě a posílám spoustu síly na chůzi životem s touhle ztrátou… :hug: :hug: :srdce:

 
ameli
Povídálka 12 příspěvků 11.11.10 11:34

K tomu není co dodat, popsala jste úplně stejné pocity, které prožívám nyní, a to je to teprve měsíc a 2 dny, co se nám Adámek narodil mrtvý.Zní to paradoxně, ale jsem ráda, že v tom nejsem sama a přicházím na to, že dokud to člověk nezažije, ani nemá příležitost zjistit, kolik nás s prázdnou náručí je.Každý den je utrpení,strašně to bolí, ale kvůli naší 7 leté berušce musím jít dál, to je to jediné, co mě drží nad vodou.Přeju všem maminkám s podobnou zkušeností, ať se ta ukrutná bolest co nejdříve zmírní.

 
zitorka
Ukecaná baba ;) 2198 příspěvků 12.11.10 22:51

můžeš přijít za námi do prázdné náruče… :hug:

 
ze.janina
Ukecaná baba ;) 1634 příspěvků 30.11.10 11:56

Zit: Slzy se mi kutálejí po tváři,ani na očipořádně nevidím,to co jsem si tet přečetla,tak to samé cítím i já ve svém srdci,sama se ve tvých slovech vidím,bolí mě to stejně jako tebe,a bolet bude už navždy,vlastně ne,až přijde ten správný čas a mi budeme se svými andílky,až tehdy budeme opravdu štastné :hug:

 
piskle2
Ukecaná baba ;) 1570 příspěvků 02.12.10 14:44
Zit,

Damiánek je právem na svou maminku hrdý. Jsi úžasná, vím to já, ví to on. :hug: Pláču, nikdo není v místnosti. Jen já, plápolající plamen svíčky, který je pro andílky. Velké, malé, prostě pro všechny, ať již s křídly, nebo žijící. Mám tě ráda. :hug:

 
lvi
Nováček 1 příspěvek 07.12.12 18:43

Už je to 2 roky co je tenhle deníček napsaný..a já moc děkuju! Dneska jsme dali spinkat naši holčičku..Brečeli jsme, smáli jsme se..je důležitý vědět, že v tom člověk není sám..je důležitý vědět, že se tohle všechno prostě stává..je důležitý žít i pro druhé a pry ty co teprve přijdou..Je smutné, že si někteří neuvědomují kolik štěstí kolem sebe mají a přijdou na to až když se něco přihodí..Já děkuju, že jsem si to tu mohla přečíst..bolí to, ale je tu napsáno uplně vše :potlesk: :potlesk: :potlesk:

Vložit nový komentář