Deník zneužívané holky

Kakika  Vydáno: 13.02.13

Aneb jak to vidím po letech. Deníček bude dlouhý a také aby nebyl, je v něm shrnuto 23 let mého života. Kdo nerad čte, ať ani nezačíná, brzy by ho to nejspíš přestalo bavit.

Když mi bylo 6 let, měla jsem dva bratry. Jednoho o rok staršího, druhého o 3,5 roku mladšího. Bydleli jsme v rodinném domku. Moje teta, tátova sestra, byla alkoholička a žila sama se třemi dětmi. Z nějakého neznámého důvodu táta velmi lpěl na jejím nejstarším synovi, kterému bylo zrovna 15 let. Ten, aby se mohl soustředit na učení (chtěl nastoupit na automechanika), se s tátou domluvil, že ho vezme k nám. A tak se Honza (jména záměrně neměním, protože co se stalo, taky změnit nemůžu) stěhoval k nám, kde mu můj táta vyfikl podkrovní pokoj.

Začalo to celkem nenápadně. Honza si s námi hodně hrál, takže jsme ho zbožňovali. Pamatuji si na začátek. Hráli jsme schovku, hledal nás Péťa (o rok starší bratr) a Honza se se mnou schoval na zahradě do staré skříně. Smáli jsme se, že nás Péťa nemůže najít. Najednou mi řekl, že mě naučí se líbat. „Jak líbat? Vždyť pusy dávat přece umím?“ „No, ale tohle je jiné, jednou budeš ráda, že to umíš a já tě to rád naučím, bude to naše tajemství“. A tak mě zasvětil do taje francouzského polibku. No, je to fakt divný, nevím, proč bych tohle měla potřebovat. Čím dál častěji se mu dařilo mě schovat někam, kde jsme nebyli na očích. Začalo mi vadit, že utíkáme před Péťou a nehrajeme si. Nepamatuji si, jak a kdy se začalo dít víc než ty pusy, ale nabralo to pak celkem rychlý spád. Začal mi vyhrožovat, že to nesmím nikde říci, jinak ublíží Péťovi. Měla jsem strach, a tak jsem mlčela.

Měsíce ubíhaly a já už o sexu věděla asi všechno, co jsem měla zjistit o mnoho let později a úplně jinak. Děsila jsem se každé chvíle, kdy bude mít příležitost mě někam odnést. Zpětně nechápu, proč jsem nedala nic najevo, proč jsem nenaznačila, že něco není v pořádku. Ale já se tak moc snažila být v pohodě, aby se Péťovi nic nestalo. Když byli okolo lidi, byl Honza skvělým parťákem na hry, vždycky jsme si užili spousty legrace a v těch chvílích jsem z něj strach neměla. Tak proč se divím, že naši nic nepoznali? Sama jsem si za to mohla. Na druhou stranu nechápu, jak se ke mně mohl vplížit i když byli rodiče doma. Přišel klidně ve tři ráno, budil mě. Nutno dodat, že ke klasickému znásilnění nikdy nedošlo. Ne, že by se nesnažil, ale naštěstí se ovládl a nepoužil takové násilí, aby to šlo.

Jednou jsem se svěřila svojí sestřenici Lucii, jeho nevlastní sestře. Ona mi řekla, že jí to dělal taky, ale po čase ho to přestalo bavit. Víc nic. Tehdy jsem se začala uzavírat do sebe. Jednou jsem překonala strach, někomu to řekla a ono se nic nedělo? Nevěřila jsem, že se někdy něco změní. Jen jsem tiše trpěla a čekala, kdy ho to tedy přestane bavit.

Uběhly dva roky a narodil se můj třetí bratr. Už když byla mamka těhotná, tak se vše začalo točit kolem něj. Byl neplánovaný a měl velmi poškozené srdíčko. Přišlo se na to pozdě, příliš pozdě na to, aby ho moje mamka dokázala dát pryč, a tak s tátou rozhodli, že se narodí a jestli je bojovník, život si vybojuje. Rodiče byli často u lékařů, takže prostor pro Honzu se zvětšil. Toto období mám v podivné mlze, připadala jsem si hrozně sama. Nevzpomínám si na žádnou zábavu, na výlety (a určitě byly), na hry s bratříčky, na školu… jako bych jen tušila, že jsem nějaký život žila, ale nemohla to odpřísáhnout.

Nic mě netěšilo, ale přesto jsem křísila zbytky naděje. Tak moc jsem se těšila na nového brášku a doufala, že se něco změní. Jenže on byl dlouho v nemocnici. Navzdory všem prognózám se narodil živý a přežil svůj první den. V Motole provedli unikátní experimentální operaci, která mu zachránila život. Operací prodělal ještě několik a rodiče s ním jezdili po špitálech. Pořád mě uklidňovali, že se bráška uzdraví a budeme doma všichni. Tak moc se moje stále horší psychika dala svést na strach o bratra.

Když ho konečně pustili domů, ráda jsem mamce pomáhala. Ve chvíli, kdy jsem byla s nimi, jsem byla v bezpečí. Zase mi bylo chvíli lépe. Drzost Honzy se ale zvětšovala. Nejednou si mě odchytil i přes den, když byli rodiče doma. Podnikali, měli v přízemí z jedné místnosti udělanou provozovnu a prodávali z okénka občerstvení. Kuchyň proto byla v patře, vedle jeho pokoje. Ostatní místnosti ale byli dole. Mamka mě často nechávala dělat Sunar pro bráchu, ze začátku jsem ho dělala strašně ráda, připadala jsem si tááák užitečná. Ale on na to čekal. Než se uvařila voda na Sunar (tehdy jsme rychlovarnou konvici neměli), stihl si se mnou udělat dobře.

Jednoho dne jsem byla s Péťou na zahradě, když jsem zaslechla objednávku na Sunar. Věděla jsem, že je nahoře Honza a čeká. Celá jsem se rozklepala a poprosila Péťu, ať jde mléko udělat, že mu pak něco povím. Udělal ho a já jsem mu pak vše řekla. Nevěděl, jak mi pomoci, prosila jsem ho, že to nesmí nikdy, nikde a nikomu říct. Snažil se mě chránit, byl pořád se mnou. Jednou dokonce vykopl dveře u Honzova pokoje, to když naši nebyli doma a on už to nemohl vydržet. Seděla jsem s Péťou v kuchyni a on mě popadl a odnášel k sobě. Zamkl. Péťa mě slyšel brečet, tak ty dveře vykopl (desetiletý kluk!). Často jsem se s ním bavila o tom, že mi nikdo stejně neuvěří, co se děje, že nemá smysl to nikomu říkat, jen by to bylo horší. V té době už mi Honza vyhrožoval i znásilněním.

Uběhly asi dva měsíce a přijela o rok mladší sestřenice Monika z Plzně. Tehdy mi bylo něco přes devět let. Péťa jí to i přes můj zákaz řekl. A ona svým rodičům. Vzpomínám si, jak si nás druhý mamka zavolala do kuchyně. Že prý strejda přišel s tím, že bych se chtěla s něčím svěřit. Očividně neřekl s čím. Byla jsem tam já, Péťa, Monika, moji rodiče a teta se strejdou. Seděla jsem a usmívala se. Styděla jsem se a nevěděla jsem, co říci. Drkla jsem do Péti, ať to řekne on. Najednou jsem slyšela jeho slova. „Honza Káťu pohlavně zneužívá“. Rozbrečela jsem se.

Slyšet to nahlas bylo jako dýka do srdce. Možná to byla jen chvilka, ale připadlo mi to jako věčnost. Jakoby dlouhé hodiny bylo v místnosti hrobové ticho, jen já jsem brečela a nemohla to zastavit. Hlavu jsem měla sklopenou k zemi, snad aby neviděli, jak brečím. První se vzpamatovala mamka, rychle mě vzala a odvedla. Pamatuji si, jak jsme seděli v koupelně, ona mě držela tak pevně, že jsem sotva mohla dýchat, omlouvala se mi a říkala, že už bude všechno v pořádku. Obě jsme strašně dlouho brečeli. Tak oni mi uvěřili? Najednou jsem měla hrozný strach, co se bude dít.

Pár dní nato jsem odjela se strejdou, tetou a Monikou do Plzně. Na 14 dní. Vždy jsem k nim hrozně chtěla a konečně se mi to splnilo. Zpětně jsem pochopila, že to byla doba, kdy se tady ta záležitost řešila. Po návratu mě čekal kolotoč psychologů, psychiatrů, výslech na policejní stanici. Z něj si pamatuji, jak se mě opatrně vyptávali. Vlastně ani nevím, jestli chtěli vědět podrobnosti. Když jsem došla k tomu, že mi vyhrožoval znásilněním, zeptal se mě jeden z nich, jestli vím, co je to znásilnění? Cože? Nic jsem na to neřekla. Nechápala jsem, co mu mám vlastně říci. Po skoro třech letech zneužívání sakra asi vím, co to znásilnění je, a protože i neznásilnění bolelo, tak jsem si to fakt prakticky vyzkoušet nechtěla. On to tedy řekl za mě: znásilnění je, když muž ženě udělá něco nehezkého. No, hezky řečeno. Zneužívání je tedy v pohodě. Honzovi zbýval měsíc do 18. narozenin. To byl důvod, proč nešel sedět. Dostal za mě podmínku. Litovala jsem, proč se to neprovalilo o ten měsíc déle, kdybych to jen tušila, určitě bych to vydržela.

Tehdy na něj Lucie (ta, co mě kdysi ve všem nechala) upletla boudu. Nalákala ho, svedla a pomilovala se s ním. Při sexu mu pak poškrábala záda. Jemu řekla, že to bylo z vášně. Pak běžela na policii, že ji znásilnil, že se bránila. Samozřejmě, že důkazy mluvily proti němu (gynekologické vyšetření a škrábance na zádech její výpověď potvrdili). To bylo asi to nejvíc, co vlastně mohla udělat. Byl v podmínce, provedl násilný zločin, tak si šel sednout.

Tehdy se moje rodina zachovala docela nepochopitelně. Babička z tátovy strany mi to dávala za vinu. Byla to moje vina, že její oblíbený vnuk sedí v kriminále. No jo, byla jsem šestiletá coura, která ho donutila udělat něco, co nechtěl. Babi tím strašně trpěla, jezdila za ním, vyhrožovala infarktem a citově vydírala, kde se dalo. Táta mě přesvědčil, že mám Honzovi do kriminálu napsat dopis, že mu odpouštím. Že on za to nemůže, že je nemocný, ale bude se léčit a moc ho to mrzí. Mamka byla jediná, která se za mě tehdy postavila. Byla zásadně proti tomu, abych ho kontaktovala jen proto, aby tátova maminka nebyla naštvaná. Pamatuji si, jak se kvůli tomu doma hrozně hádali.

Udělala jsem to, co jsem považovala za nejlepší. Napsala mu. On odpověděl a já jsem napsala další dopis. Zpátky jsem dostávala dopisy, které vždy začínaly slovy: „ahoj, nejlepší kamarádko“. Situace v rodině se celkem uklidnila a babička mě opět byla ochotná strpět na návštěvě. Všechno vlastně bylo v pořádku. Já jsem chodila k psychologovi, později k psychiatrovi, dopisovala si s Honzou, doma na sebe nekřičeli, jen mamka se hrozně trápila. Trápila se, že se to vůbec stalo, že mě nedokázala ochránit a já teď mám zničený život. Já jsem se duševně necítila vůbec v pořádku, ale hrála jsem divadlo na všechny strany, abych dokázala, že jsem v pohodě. Později jsem k psychiatrovi přestala chodit.

Jenže moji mamku trápilo, že nemám zájem o randění a byla často v kontaktu s psychiatrem, u kterého jsem se „léčila“. Z toho důvodu jsem si v patnácti našla kluka naoko. Takové to vodění za ručičku, aby to viděla. A ona viděla, volala psychiatrovi, ten měl radost, mamka radost, a já jsem nebožáka poslala někam :D Najednou jsem měla pocit, že je konečně mamka šťastná a po letech je všechno v pořádku. Hodně jsme se sblížily, byly jsme (a stále jsme) spíš dvě nejlepší kamarádky než matka s dcerou.

Zato s tátou jsem se hrozně odcizila. Tehdy mi to totiž všechno začalo pomalu docházet. Najednou vše dávalo větší smysl. I přes jeho příkazy a rozkazy jsem odmítla jezdit za babičkou. Impulz byl, když mi řekla, že mě bere jako jakékoliv dítě, ne jako vnouče, protože nejsem podobná svému otci, ale matce. Tehdy jsem to nechala být, ale s přicházející pubertou to ve mně „vyhnilo“ a postavila jsem se na zadní. Už mi bylo jedno, že se rodina rozhádá. Věděla jsem, že mamka při mně stát bude.

Uplynuly další dva roky a já jsem překonávala strach z chlapů. Bylo mi 17, když jsem poznala svého prvního. Byl o osm let starší a jmenoval se Roman. Měla jsem strach mu říci, že jsem ještě asi panna. Nevěděla jsem, jestli ještě jsem. Trochu mě to zajímalo, ale odmítala jsem to zjišťovat. Připadala jsem si sama sobě odporná, špinavá. Mohla bych se sprchovat hodiny, ale tu špínu jsem na sobě pořád cítila. Léta mi bylo podsouváno, že to všechno byla moje vina, a i když už jsem rozumově věděla, že ne, tak jsem se tak pořád cítila.

No, po styku jsem zjistila, že jsem byla a nikdo si neumí představit tu úlevu, že jsem o to svoje pravé poprvé vlastně naštěstí nepřišla. Mohla jsem si to prožít tak, jako většina dívek. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala překonat, ale sex pro mě nebyl požitek. Brala jsem to jako nutné zlo. Po půl roce jsem se Romanovi svěřila. Zajímalo ho, proč jsem při sexu tak neaktivní, ze začátku to prý přisuzoval nezkušenosti. Jeho reakce mě překvapila… usnul. Pak šel život zase dál, jako by se nic nestalo. Spali jsme spolu, já si to vždy odbyla a byla celkem v pohodě. On byl hodný, skvělý, zábavný a… žárlivý. To byl důvod, proč jsme se přesně po roce rozešli.

U mého rozchodu byl i můj současný přítel. O půl roku starší, trochu trhlý, byla s ním zábava. Ten den mi řekl, že se postará o to, abych už nebrečela. Ani nevím, co jsme podnikali, ale já jsem opravdu dokázala nemyslet na rozchod. Začali jsme spolu chodit a mně přišlo fér mu to říci hned na začátku. Byli jsme tehdy autem na vyhlídce. Bála jsem se jeho reakce a byla připravená, že vztah ukončí. Tu noc jsme celou prokecali, nevyptával se, jen poslouchal, pak mi pověděl on svá tajemství, bylo to moc krásné. Přišly roky, které nebyly lehké.

Dodnes nechápu, proč se mnou zůstal. Učil mě, abych se sexu nebála, abych si ho uměla užít, abych začala mít ráda sama sebe. Mohl mít hromady jiných holek, takových, které by se s ním při sexu nepraly, když je nevědomky chytil třeba za zápěstí. Často jsem prostě zpanikařila, hlavou mi bleskla nějaká vzpomínka a začala jsem se s ním prát, odstrkávat ho a ze začátku spousta souloží končila mým pláčem. Později se mi svěřil, že to pro něj bylo hrozně těžké, protože si slíbil, že když uvidí, že kvůli němu brečím, tak raději odejde. Abych se s ním netrápila jako s Romanem. Ale to ještě nevěděl, jaké břímě si nesu. Mohl mít spoustu pohodových holek. Já nejsem ničím výjimečná, jsem obyčejná a navíc „problémová“.

Přestěhoval se do „mého“ města. Najednou zjistil, že Honza z mého života nikdy nezmizí. Měl na něj vztek a říkal, že až ho jednou potká, tak ho zabije. Já věděla, že dřív nebo později se potkají. Péťa mi pomohl ho přesvědčit, že se na vše už zapomnělo, ať nevíří vody. No, to jsem nevěděla, jak moc to ještě pro mě bude problém.

Z mě neznámého důvodu měl táta pořád potřebu Honzovi pomáhat. Pomáhal mu rozjet podnikání. Jeho totiž po půlce trestu (tedy po dvou letech) pustili a za dalších 5 let si mohl zažádat o výmaz z rejstříku trestů. Takže pak už byl zase čistý jako lilie. Abych příteli dokázala, jak jsem se s tím srovnala, slíbila jsem, že budu jezdit natírat, co bude potřeba (chystal se otevřít autodopravu a autodílnu). Ale jezdila jsem jedině s Péťou, sama bych setkání s Honzou nevydýchala. A s tátou bych nejela, ten mi oporou nebyl, neměla jsem k němu důvěru a dlouhá léta jsme se jen pozdravili a jinak kolem sebe jen procházeli.

Nakonec se věci vyvinuly tak, že přítel šel pracovat k němu. Byla to skvělá příležitost, aby se dostal ke svému oboru a navíc mu Honza zaplatil řidičáky na C, E, průkaz pro mezinárodní dopravu, veškeré testy a psychotesty (že by zpytoval svědomí?). Pracoval u něj asi 5 let, kdy to pro mě byl čím dál větší problém. Najednou jsem to nedokázala skousnout. Přítel se nejdřív zlobil, že jsem ho ujišťovala, že je to v pohodě. Ale našel si jinou práci a vše bylo zase v pohodě.

A proč jsem tenhle deníček napsala? Je to téměř jedenáct let, kdy jsem se současným přítelem. Naučil mě užívat si sex, mít se ráda a vyrovnat se se spoustou věcí. Vlastně je to on a naše dvě děti, které mě donutily přestat se plácat v minulosti a žít současností a tím, co bude. V létě to bude 20 let od doby, co se vše provalilo. Už jsem myslela, že to v sobě mám uzavřené, ale posledních pár týdnů zase nespím. Opět se mi vrací nehezké vzpomínky z dětství, a i když se je snažím hned odehnat, jak zavřu oči, vidím vždy obraz něčeho, co se stalo. Proto jsem se rozhodla hodit to na ten pomyslný papír a pustit to ven v naději, že to je ten poslední krok k tomu, abych šla dál.

Nevím, proč se mi to vrací, možná to vyprovokovala moje skoro rok a půl stará holčička, o kterou se budu hrozně bát. Možná mi prostě chybělo utřídit si myšlenky, protože takhle uceleně jsem svůj život vlastně nikdy neviděla. Teď už nelituji ničeho, co se stalo. Vlastně bych ani nic neměnila. To všechno ze mě udělalo člověka, jakým jsem teď, a jsem se sebou spokojená. Mám ráda svůj život, své děti, svého přítele a jediným stínem je ten neklid, který teď zažívám. Už to potřebuji vyřešit, takže pokud takhle otevřená zpověď nepomůže, jsem rozhodnutá navštívit opět po dlouhých letech psychologa.

Ani nepředpokládám, že by někdo dočetl vše poctivě važ do konce :-), ale těm, co se o to pokusili, děkuji, a omlouvám se za délku. Zkrátit mi to nešlo a rozdělovat nechtělo ;-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
Ana20
Kecalka 146 příspěvků 13.02.13 00:32

Dech beroucí příběh, který naopak nelze nedočíst. Vyhrkly mi i slzy, z toho, co jsi musela prožít a ze strachu, jak snadné je něco takového přehlídnout. Nevím, co napsat…tak snad jen- :hug: :hug:

 
Kassiel
Kecalka 410 příspěvků 13.02.13 00:53

Taky jsem byla zneužívaná, i když taky na samotný styk nedošlo… Při čtení tvého deníčku se mi všechny vzpomínky na to vrátily… Vím jak těžké je s tím žít. Já to rodině nikdy neřekla, ví to jen má nejlepší kamarádka a můj současný přítel, který měl se mnou stejnou práci jako ten tvůj s tebou. Také jsem to dřív dělala spíš jen jako povinost a ty začátky jsem taky obrečela. Možná i protože byl můj přítel mým prvním a já si to ani nemohla užívat. Teď mám sex ráda a s přítelem máme šestitýdenního chlapečka. Dalo by se říct, že se na to celé snažím zapomenout, ale jsou místa, kterým se vyhýbám, auta ze kterých mám strach a vím, že se některých pocitů nikdy nezbavím…

 
Ijiaga  13.02.13 00:59

Opravdu neuvěřitelné, celé jsem to dočetla a moc obdivuji jak jste to nakonec zvládla :) brečela jsem u toho a jen z toho článku si myslím, že jste moc fajn :mavam: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk:

 
kissi
Ukecaná baba ;) 2322 příspěvků 13.02.13 01:15

Také jsem byla zneužitá. Navíc to byl můj bejvalej.. Naposledy, když jsem mu řekla že je konec, on bydlel stále u nás. Nejdřív mě skopal, pak znásilnil. Pak si pamatuji hodně krve. Nikdy jsem to nikomu neřekla - jen současnému příteli, tomu jsem pak psala a on mi v tu chvíly moc pomohl-. Vím, jaké to je, neskutečné peklo, pocit nečistoty, kterou nesmeješ. Někdo tě zneuctil, pošpinil.. Ale je to za tebou.. Od tohohle zážitku se bojím mužu- hlavně starších a podnapilých.

 
blanche1423
Kecalka 215 příspěvků 13.02.13 01:21

Kaki… :,( :,( :,( :,( :,( :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
Jsi silná a já doufám, že ty ošklivé vzpomínky zase vypustíš z hlavy a budeš žít hlavně přítomností pro Míšu, Lukyho a svýho chlapa.. ;) Vždyť to je to největší štěstí co jen mmůžeš mít.. :) Myslím na tebe, ať vše špatné vytěsníš z hlavy a zase si o. k… :kytka: :kytka: :srdce: :srdce: :srdce: :srdce:

 
Anonymní  13.02.13 07:38

Moje mamka (teď již sedmdesátiletá paní) zažívala doma zneužívání od svého otce (k samotnému styku nedošlo), její sestra pak také, ale ne v takové míře. Máma to řekla doma své matce (zhruba ve věku, va jekém byla pisatelka deníčku) a ta jí pak nazývala courou, děvkou a kurvou,,, (malá segra nic nepřiznala, když viděla, jaká se sypou obvinění na její starší sestru)…a celý život pak také lhářkou, prostě nepovedenou dcerou a bylo jí dáváno za vinu snad vše, co se v domě nepovedlo.
Její otec se zneužíváním sice přestal, ale máma žila prakticky v neustálé atmosféře strachu. Neměla kde toto říct. Když to zkusila ve škole, došla její matka (oblíbená to žena ve vesnici) se slovy: Ale pane učiteli, však znáte děti, trochu se doma poškorpí s tátou a hned to nafouknou, dávejte si, pane učiteli na Xyyyyzz pozor, ona je taková prolhaná potvora, hned mi dojděte říct… A hned následoval výprask. Bila jí jen její matka, nikdy otec - asi z výčitek svědomí. Nakonec má máma s otcem vycházela lépe, než se svojí matkou - on se zneužíváním přestal a začal se chovat kupodivu jako táta (nutno podotknout, že až po letech zjistila, že si hned po provalení našel milenku, takže zakopaný pes asi tkvěl v sexuální nevybitosti mého děda), ale nastoupila matka s psychickým terorem a výprasky. V roce 52,53 fakt problémy malé holky nikoho nezajímaly, byly jiné starosti, vyvlastňování, vstupy do KSČ, získávat funkce. To byl hlavní zájem mé babičky. A především si udržet tvář před vesnicí. Se svým mužem pak komunikovala již jen sděleními, které obnášely strohá oznámení a příkazy.
A já vím, že celé toto ignorování malé holčičky vedlo celkově k tomu, že nebyla schopná si vyvořit fungující vztah, že jako malá nezažila milující rodinu a nebyla schopna ji stoprocentně vytvořit ani pro nás. A že si toto stigma nesu i já s bráchou…prostě se to podepíše. A člověk musí být neuvěřitelně silný, aby v sobě našel sílu odkopnout nějaké zažité vzorce z dětství a nepřenášel je dále na své děti.

běhal mi mráz po zádech, je „super“, že tvůj bráška nedokázal udržet tajemství a že to prasklo a hlavně že jste to řešili a neututlali v rámci rodiny. A ano, vztahy v rodině to neuvěřitelně nabourá. Jsem za tebe ráda, že máš skvělou maminku, která tě podržela v nejhorších chvílích. A je super, že jsi odhodlána jít k psychologovi již teď. Má mamka tu možnost měla až po pádu komunismu (učitelka k psychologovi tajně?! nemyslitelné, to se rovnalo téměř vyhazovu), pak ještě sbírala odvahu a až téměř v pětapadesáti se dokázala „srovnat“ se svým dětstvím a pochopit… :hug:

 
Genovesa
Extra třída :D 10729 příspěvků 13.02.13 07:57

Ahoj, dost dobře nevím, jak slovy na „papír“ vyjádřit, co cítím. Ale zkusím to. Nemůžu říct, že jsem měla problém dočíst příběh do konce. Ale bylo to hodně silný kafe, že kterýho se mi obrací žaludek. A není to z tebe, ty jsi úžasně silná osobnost, obdivuju tvůj přístup, to nelitování se. Jsi prima ženská, se kterou partner zůstal prostě proto, protože jsi mu stála za tu námahu, má tě rád a evidentně si tě váží (a to si pamatuj!!). Zvedá se mi žaludek z toho, že okolí nic nepoznalo, myslím, že náznaky se ve tvém chování najt daly (i když maminku nesoudím, jen je mi líto, žes toho musela zažít tolik :hug: ). Zvedá se mi žaludek z tvé babičky i otce. Moc ti přeju, aby se ti už konečně povedlo uzavřít tu příšernou kapitolu a i když nikdy nezapomeneš, abys mohla v klidu jít dál :hug: :hug:.

 
vehon70
Zasloužilá kecalka 646 příspěvků 13.02.13 08:20

Holky je to neuveritelne, kolik a co vsecko si musi nektere z nas prozit.. Preji vam vsem, i samozrejme samotne autorce clanku, jen to nejlepsi a hlavu vzhuru! :andel: :hug: :kytka:

 
witch57  13.02.13 08:31

Četla jsem jedním dechem…se slzami v očích…jsi obdivuhodně silná…přeji, ať všechny ošklivé vzpomínky zůstanou co nejdřív v nenávratnu… :*

 
Kakika
Extra třída :D 13461 příspěvků 13.02.13 08:36

Jejda, holky, já nejsem žádná hrdinka :lol: To, že se někdo stane obětí z něho hrdinu nedělá a za největšího hrdinu tohoto „příběhu“ považuji svoji mamku. Bojovala proti všem, nebýt jí, tak by se to určitě vyřešilo v rámci rodiny a co si budem povídat…z velké části jsme tu všechny matky a popravdě můžu říct, že hůř bych snášela, že se to stalo mé dceři než mě. Tu nejistotu, co se vlastně přesně všechno dělo (protože o tom jsem nikdy nemluvila s nikým, ani s psychologem a věřím, že mamka se tolikrát chtěla zeptat, ale možná ze strachu, co by se dozvěděla, se neptala).

Je smutné, kolik nás takových je a že reakce okolí opravdu bývá taková, že je občas lepší nic neříkat a jen si to odtrpět.

@Kassiel ono se to léty bude pořád zlepšovat, uvidíš. Hlavně dítě ti tu sílu dodá. Musíš si uvědomit svoji sílu, už nikdy nebudeš tak bezbranná, protože jsi mnohem ostražitější, než ostatní :hug:

@kissi taky mám „konfliktní“ situace, ve kterých dokážu lehce zpanikařit :lol: Ale už to aspoň nedávám najevo. Jsou to drobnosti…jako že nesnesu, aby za mnou stál chlap…což mi činí problém třeba ve frontě v obchodě :roll:

 
jezek1
Zasloužilá kecalka 627 příspěvků 13.02.13 08:57

Hlasim se k tobe do klubu :? U nas me zneuzival muj starsi bracha v mych 7-10 letech??? Uz ani nevim. Kdyz sem cetla tvuj denicek, tak to bylo stejne jako u nas - bude to nase tajemstvi, pojd, budem se fotit, jen s k tomu svlikni, ukaz mi, kterou durkou curas, to hledani prilezitosti…nad­zvedavani periny v noci a skemrani, ze ted to uz bude opravdu naposledy, - kecy, kecy, kecy. Sice jsem to nasim nikdy nerekla (mozna by je to zabilo), ale mela jsem tolik sily, ze po rvacce, kdy mi prstem protrhl panenskou blanu jsem vse utla - zacala jsem mu vyhrozovat ja, ze to reknu. Mozna se i on lekl toho, kam az zasel, ale od te doby jsem mela klid.
Pocity jsem mela jako ty uplne stejne - jsem spinava, menecenna…vidim v tvem denicku sebe :srdce: Sice me taky nikdy neznasilnil, ale i tak je to ve mne furt. Manzelovi jsem to v jedne slabe chvilce jednou rekla - bud mi neveril, nebo nevedel, co mi rict, kazdopadne vydrzel i rocni pust, nez jsem si ho k sobe pustila :* Mne se nastesti pri sexu vzpominky nevraceji, i kdyz, kdybych nad tim vic premyslela, mozna by se i nejaka neprimerena reskce nasla.
Drz se holka, i kdyz mas tolik let za tebou, tak to bude opravdu jeste trvat, nez to trochu vybledne :hug:

 
ohýnek  13.02.13 09:16

Dočetla jsem do konce, obdivuji tvou sílu se ze vším poprat :hug:

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 13.02.13 09:30

@Kakika teda ani nevim co říct. S nákou formou sexuálního zneužívání mám taky zkušenost, ale tohle je prostě síla :,(
Jsi hrdinka žes to vše dokázala takle skvěle zvládnout :potlesk: :potlesk:

 
Ráďa 25
Závislačka 3108 příspěvků 13.02.13 09:31

Ach jo. Přečetla jsem do konce a obdivuji tě, jak jsi to vše zvládla a teď už bude jen a jen dobře :hug:

 
Mahja
Závislačka 4736 příspěvků 13.02.13 09:33

Uff - za délku a za ty hrozné věci, co jsi musela protrpět. Jsem ráda, že jsi našla takového fajn přítele a máš úžasnou rodinku. Myšlenky, se ale budou vkrádat pořád, je těžké je ovládat, to by nám někdo musel vymazat mozky, ale jde je aspoň zahnat do kouta a myslet na něco dobrého, na svou rodinu, na dobré přátele.
Přeji už vše jen hezké! :hug:

 
Skytafka
Závislačka 4164 příspěvků 13.02.13 09:42

Ahoj, dočetla jsem a celkem toho lituju. Vím, že se takové věci dějí, ale přečíst si zpověď někoho, kdo to doopravdy zažil, je dost deprimující. Je mi líto, že sis musela projít něčím takovým, ale pevně věřím, že už je to za tebou a že už bude jen lépe. Měj se krásně :mavam:

 
lucive
Kecalka 453 příspěvků 13.02.13 09:56

Jsi velmi silná osobnost… A to, jak bravurně si zvládla se se svým životem poprat… Za to tě obdivuju!! :potlesk:

Co mi mrzí z celého příběhu nejvíc, je tvůj táta… Měl se za svou dcerku bít!! Ale o to víc to tvé dceři vynahradí přítel, Určitě je to skvělý člověk :)
Držte se :hug: :hug:

 
asha
Nadpozemská drbna 29457 příspěvků 13.02.13 10:17

Je mi lito, cim sis prosla, ale v jednom mas pravdu, i diky tomu jsi takova, jaka jsi. Jen bych ti moc prala, aby zmizely i ty stiny a nasla jsi konecne klid i v dusi :hug:
Tvoje maminka je uzasna! :kytka: :kytka:
U otce i babicky bych to videla jako jakousi obranu, mozna to berou jako selhani natolik, ze si to k sobe nejsou schopni ani ochotni pustit a tohle chovani je jejich brneni. V kazdym pripade je to jejich problem, ktery bud vyresi, nebo zametou pod koberec. :?

 
Ka-tcha  13.02.13 10:18

Tak já jsem v šoku, ostatně jako pokaždé, když něco podobného čtu, nebo slyším. Vím, že se takové věci dějí, ale pokaždé se ve mně obrací vnitřnosti, stojí mi každý chlup na těle a jímá mě nepředstavitelný smutek a strach o vlastní děti. Jak můžou existovat takové obludy? A co je snad ještě horší - bestie, které jejich chování trpí, přehlížejí, omlouvají či dokonce podporují?! :x :zed: :zed: :zed: :poblion: :poblion: :poblion: Já nevím, jestli by to pomohlo, ale asi bych hrozně vinila otce a tu bestii, co si říká babička! Nezaslouží si všichni nic jiného než opovržení, odsouzení. Jediné, co mě utěšuje je doufání v „boží mlýny“… Strašně moc bych si přála nějaký trest pro všechny zúčastněné zrůdy, a když ne ten zákonný, tak alespoň ať zasáhne osud(nebo nějaká vyšší moc)! Je strašné, že si toto musí malá holčička zkusit a snad ještě strašnější je, když ji z toho pak někdo viní, místo toho aby jí pomohl, učinil tomu přítrž. Těžko se mi píše, co cítím. Je to zmatené, za to se omlouvám. Píšu emocemi, hlava teď momentálně moc nefunguje. Přeju Vám autorko i ostatním ženám s podobnými „zkušenostmi“ co nejvíce sil ke zvládnutí Vašich bolestí. Fandím Vám, že se Vám podařilo - sice třeba nejistě ale přece - jít dál. Přeju Vám, aby se Vám podařilo vytvořit bezpečné prostředí pro své děti i pro sebe. A zároveň Vám děkuji za odvahu s jakou jdete se svou kůží na trh. Protože ačkoli je to hrozně nepříjemné a smutné čtení, třeba někomu pomůže rozeznat podobné katastrofy ve svém okolí. Je třeba se neustále vymezovat proti takovému chování, aby se nestalo, že ho bude někdo tolerovat nebo omlouvat! Mnoho sil a štěstí Vám všem!!! :kytka: :kytka: :kytka:

Příspěvek upraven 13.02.13 v 10:21

 
Blešík
Extra třída :D 12013 příspěvků 13.02.13 10:58

Mám slzy na krajíčku, tohle by s prostě stávat nemělo a 2 roky v chládku jsou za zničený život směšným trestem :cert:. Přeji ať je již je lépe :hug:

 
Petík K
Kelišová 5163 příspěvků 13.02.13 11:09

Já to dočetla až do konce protože to máš hezky napsaný a hlavně zajímavý. Život se s tebou tedy nemazlil ale jak sama píšeš kdyby se to nestalo tak třeba nemáš dnes 2 zdravé hezké děti a milujícího manžela. Drž se a přeji ti aby jsi to co nejdříve pustila z hlavy :hug: život je moc krátký na to aby jsi se takovou dobu trápila věcí co stejně už nezměníš

 
Weru
Hvězda diskuse 46794 příspěvků 13.02.13 11:51
:hug:
 
consi
Kelišová 6882 příspěvků 13.02.13 11:52

Šílené, co se může holčině stát, která by měla prožívat fajn dětství. Jak já se o ty svoje holky bojím.
Přeji už jen samé štěstí v životě! :srdce:

 
jenika1
Závislačka 3037 příspěvků 13.02.13 12:23

Jsem ráda, že cítíš zastání u mamky, alespoň jeden opěrný bod pro zneužívané dítě. Vždy mě na této situaci zaráží, že se najde někdo z rodiny, u vás otec, který to nepříjme. To opravdu nechápu. Taky mě napadlo, jestli ten Honza nebyl synem tvého otce, že se tak staral, není to přece normální, aby otec zneužívané dcery ještě pomáhal chlapovi (s podnikáním), který za to seděl. To je opravdu na :poblion:

 
Genovesa
Extra třída :D 10729 příspěvků 13.02.13 12:49

@jenika1 Souhlasím, celkově se o něj staral jaksi přespříliš, řekla bych :think:.
Celkově je mi smutno z toho, kolik zneužívaných holek tu sem už napsalo :,( :hug:.

 
radúna
Extra třída :D 10421 příspěvků 13.02.13 13:21

Přečetla jsem. A celé :lol:.
Kakika, tvůj nick mi kdysi v dobrém uvízl v hlavě (dlouhodobý obrázek kočky a kudrnatý klučík v metříku - Luky?). Že máš holčičku mi uniklo :oops:.
Každopádně je to hnusárna a strašně moc ti přeju, aby to už bylo jen rozmazaná šmouha minulosti a ne vzpomínka, u které se ti klepe strachy tělo.
:kytka: :kytka: :kytka:

:hug: :hug: :hug:
 
anonymanonym  13.02.13 13:44
Posttraumatická stresová porucha

Vážená paní, je mi líto co se Vám stalo. Utíkejte ychle k psychologovi a k psychiatrovi. To co Váas trápí je posttraumatická stresová porucha.
Utíkejte tam ryhle proto, poněvdž si ničíte vlastní život, kvůli nějakému hajzlovi. :think:

 
Kakika
Extra třída :D 13461 příspěvků 13.02.13 13:54

@jenika1 a víš, že jsem o tom taky dost přemýšlela? Proč ze všech známých a příbuzných upřednostňuje hlavně Honzu? Ani vlastním synům se nevěnoval tolik, jako jemu :nevim: Ale zase by to znamenalo, že by měl dítě s vlastní sestrou :roll:

@radúna pamatuješ si dobře :D Kudrnatý Luky a teď i kudrnatá Michalka :lol:

Jinak pro ostatní…myslím si, že rozpoznat příznaky, že se něco s dítětem děje, může být skoro nemožné. To mě děsí. Jestli bych poznala, že je něco v nepořádku. Nedokázala bych žít s cejchem, že jsem tomu třeba mohla předejít nebo zabránit dřív. Mamka mi jednou vyprávěla, že já jsem byla vždycky tatínkova holčička. Pak jsem se mu ale začla vzdalovat, ať se snažil jak se snažil, najednou už neměl šanci. Zpětně jí došlo, že to byla doba, kdy už se mi něco dělo. Ale tehdy to prostě brala jako přirozený vývoj povahy dítěte. Vždyť je normální, že děti v určitém věku o mazlení se s rodiči přestanou stát, už je jim to trapné.

Myslím si, že je i spousta holek, co to nikdy nepřiznalo, a vědomí, že v tom nejsou sami, jim taky pomůže se s tím srovnat. Já si připadla vždycky jak exot, o tomhle se prostě nemluví. Až s příchodem internetu jsem zjistila, že takové věci se dějí bohužel často a to vědomí, že nejsem „špinavá“ jen já mi opravdu hodně pomohlo. Myslím, že kdybych se tehdy dostala do nějaké skupiny (jako to vídáme v amerických seriálech…anonymní sezení alkoholiků :mrgreen: ), kde bych si o tom mohla promluvit s někým podobně postiženým, tak by se můj život taky mohl ubírat jiným směrem…ALE!! Já jsem fakt ráda, že jsem žila a žiju tenhle život. @asha, je to tak, jak píšeš. Stačí, abych nebyla tak obezřetná při hledání partnera a mohla bych skončil s nějakým násilníkem, co by mě roky byl a ponižoval. Opravdu bych teď neměnila za nic na světě. Nebylo to vždycky snadné, ale dovedlo mě to až k dnešnímu dni :pankac:

 
darla
Kelišová 5035 příspěvků 13.02.13 14:15

:hug: :hug: :hug: :hug: hrozne a nejhorsi je pristup otce a babicky :! :! :! uz bych je nikdy nechtela videt :cert: :cert: :cert:

 
jezek1
Zasloužilá kecalka 627 příspěvků 13.02.13 14:29

Kakiko, ja kdyz pochopila, ve svych 16-17 letech, co vlasne na me muj bracha zkousel, tak mi to taky vcelku trvalo se s tim vyrovnat. Placala jsem se v tom asi 3 roky a pak uz to slo. Proste jsem to musela vytesnit, abych se z toho nezblaznila. Byla jsem doma protivna i na nase, kteri nechapali a malem jsem se sverila nejmladsimu z brachu - je starsi o 2 roky ode me.
Kdyz uz jsem se konecne odrazila jakz takz ode dna a ten muj mily bratr slavil svatbu a pak i narozeni prvni dcery, tak jsem v te sve nenavisti vyslovila prani, aby se mu nikdy nenarodil syn…a ono se o splnilo. Ma 3 holky a ja pro zmenu trnula, aby to nezkousel i na ne.
Hodne jsem je ucila, aby se nebaly rict, kdyz jim neco nepujde pres nos, aby byly drze a zaroven si sebe vazily…ale nikdy jsem se jich nezeptala, jestli je tata nezneuzival, neslo mi to pres usta.
Kdyz jsem nad tim, proc se to stalo mne zpetne premyslela, tak bych rekla, ze to bylo tim, ze bracha zrovna v te dobe pubertacil a ja sem byla jeho prakticka ucebnice anatomie…
Mela jsi to horsi v tom, ze u nas to bylo narazove, kdyz casto, tak treba 1 x za mesic. Podle toho, co pises ty, tak si na tobe zgustl vic a casteji. Jedine, co ti muzu stale a dokola opakovat - ty jsi opravdu nic spatneho neudelala. On je dokonalej manipulator a oblbnout maly dite, je tak snadny. A je tak strasne tezky, z toho bludnyho kruhu vystoupit. Tobe se to povedlo a to je hlavni. To, ze to nechape tvuj otec a ani babicka - maji z toho strach? nerozumi tomu? nechteji si to pripustit? Tady bych uz klidte pouzila tezkou razi. Babi, taky ti nekdo strkal prirozeni do ruky, do pusy uz v 7 letech???Ovsem rekla bych, ze ti to nepochopi nikdy a kdyz, budou to davat za vinu tobe, ze jsi ho svedla :zed: :,( Proste z Honzika nikdy uchyla neudelaj.
Ale ty si ver a bez dal, zivot je opravdu kratkej, nez si s tim nicit celej zivot :*

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 13.02.13 14:48

@Kakika vííš že mě to taky napadlo že v tom upřednostnování musí něco být :think: kdyby měl otec syna honzu ze sestrou tak by to znamenalo že to má honza po tátovi ale to by nejspíš už prasklo né :nevim:

 
misicka38
Zasloužilá kecalka 582 příspěvků 13.02.13 17:42

Teda já dočetla a je to stršný…seš dobrá že to vvůbec píšeš, že ses stm vším porvala…Je to hrozné co se ti stalo…bohužel tohle se děje hodně dětem a kolikrás se na to nepříjde..Držím pěstičky aby ty ošklivé vzpomínky byly zase brzi pryč.. :hug: :hug:

 
Kakika
Extra třída :D 13461 příspěvků 13.02.13 18:06

@jezek1 Honzovi se narodil první syn. Já si právě nikdy nepřála, aby se mu narodila holka, protože odmítl brát prášky, že je po nich unavený. Když se mu jako druhá narodila Eliška, tak mi z toho dobře nebylo. Jen doufám, že tohle nebude dělat vlastní dceři, nebo si to ta jeho ohlídá. Jeho manželka totiž o všem ví. Dokonce spolu chodili v době, kdy mě zneužíval, navštěvovala ho v kriminále…no, to musí být láska jako trám, protože já bych si pedofila, který se odmítá léčit, nikdy nevzala, natož abych s ním měla děti :zed:

@Kamča.dalmatinka jenže úchylky dědičné nejsou. Ale o téhle variantě přemýšlet radši ani nebudu :mrgreen: Budu to brát tak, že si můj otec dobře rozumněl s Honzovým otcem (kterého já jsem nepoznala) a on ho v něm vidí :nevim: No já nevím. Ani moje mamka nedokáže pochopit, proč ho všichni tak žerou. Prostě šikovný manipulátor. Nezničil život jen mě. Dokázal zadlužit na dva životy i svého bratra. :cert:

 
laducha
Neúnavná pisatelka 18381 příspěvků 13.02.13 19:21

@Kakika :hug:

 
admin
Echt Kelišová 8317 příspěvků 13.02.13 20:25

@Kakika :hug: :srdce: :hug:

Tereza

 
zeleny čaj
Kecalka 237 příspěvků 13.02.13 20:59

Vyhrkly mi slzy. Jsi moc statečná, a věřím, že se ti zlé vzpomínky navždy vytratí.
Držím palce :hug:

 
Granda
Ukecaná baba ;) 2432 příspěvků 13.02.13 21:02

Zažila jsem něco dost podobného, akorát že k tomu přibylo ještě úmrtí mamky, dětský domov a starost o 3 sourozence.
Obdivuji tě za tvojí odvahu, jak v minulosti, teď i při psaní tohoto deníčku. Já ji sbírám taky už hrozně dlouho, ale vím, že to ze sebe potřebuji dostat. Pomáhá mi o tom mluvit, ale nikdy nebylo s kým, okolí to nezajímá, u psychologa jsem nikdy nebyla a příteli to říkat nechci…možná někdy. Drž se a už jen sluníčkové dny :hug:

 
Kakika
Extra třída :D 13461 příspěvků 13.02.13 21:27

@Granda Ty obdivuješ mě? Co blázníš, zdaleka jsem to neměla tak složité jako ty :hug: Jedna uživatelka mi vnukla nápad, takže brzy budeš mít možnost si o tom pokecat alespoň tady. Myslím, že mluvení/psaní hrozně pomáhá, tak proč bychom si nepomohli navzájem my?

@admin Terezko, díky za podporu :kytka: Čeká u Tebe na schválení jedna uzavřená skupina :lol:

 
Maxova30
Zasloužilá kecalka 804 příspěvků 13.02.13 21:27

Proplakala jsem to od začátku až do konce. Drž se  :hug:

 
Kakika
Extra třída :D 13461 příspěvků 13.02.13 21:39

Tak holky, kdo má podobnou zkušenost a chtěl by se vypovídat, uzavřená skupina je nám k dispozici. Zkusím obeslat pozvánky těm, které se tu zmínili s podobným prožitkem, ale zítra jsem celý den bez pc. Tak se případným zájemcům o vstup omlouvám, že schvalovat vstupy budu moct až od pátku (možná čtvrtek večer :lol: )

 
Taminka
Extra třída :D 13377 příspěvků 13.02.13 22:19

Kaki teda :hug: :hug: :hug: :hug: dech berouci pribeh, ktery se neda nedocist do konce..jsi moc statecna, kdyz jsem to cetla, uplne jsem mela slzy v ocich a vzpomnela si na svou dcerku, ktera bude MIT za 16 mesicu set let. Ach boze, vzdyt jsi byla tak mala holcicka. :hug: je mi naprosto zle z TVE babicky, je hnus svadet neco na tak male dite a jeste Ty reci u toho. Jsem rada, ze mas partnera, ktery stoji pri tobe a ukazal ti ten zivot I z te lepsi stranky :srdce:

 
janourek
Ukecaná baba ;) 1461 příspěvků 13.02.13 22:23

Ja to docetla a musim rict klobouk dolu neni to lehke ale je videt ze mezi nami jsou muzi kteri maji trpelivost a pro lasku dokazi i nemozne

 
miru81
Neúnavná pisatelka 18584 příspěvků 13.02.13 22:34

Denicek jsem cetla jednim dechem. Co k tomu rict? Jsou chvile, kdy by bylo potreba nejake mazatko na vzpominky…musi byt silene, jak se obcas vraceji…
Musis byt hrozne statecna a mila. Preju spoustu stesti a uz jen same usmevy :hug:

Hodne stesti i vam, ktere potkalo neco podobne kruteho :hug:

A ty co to potkava? Nedejte se, hodne sily :hug:

 
Melysa
Zasloužilá kecalka 532 příspěvků 13.02.13 22:44

Jsi dobra!!!

 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 13.02.13 23:17

To nešlo nedočíst, za to já nemám na Tvůj příběh a některé lidi, co v něm figurovali slova, jsi silná ženská :hug:

 
Anonymní  15.02.13 12:44

..Dočetla jsem až do konce..Anonymně, protože prožívala jsem to samé, ale zneužíval mě vlastní bratr.. je tomu 7let zpátky.. Nikdo to dosud nevěděl a nechci aby se to nikdo dozvěděl..byla jsem už dost stará na to, abych to řekla, ale to člověk asi ani nedokáže říct…

 
Anonymní  15.02.13 12:48

@jezek1 ano… vypadá to, že jsem měla úplně stejnou situaci.. starší brácha.. a tohle je opravdu naposledy… Poď ukaž mi kam si budeš dávat tampon až budeš velká holka… ani nevím, jak jsem to utnula, pokusil se potom ještě.

 
oliii
Kelišová 5388 příspěvků 15.02.13 15:39
:hug:
 
K.Black  15.02.13 18:25

@Kakika :hug: :hug: myslím že stejně budeš muset vyhledat pomoc, ono se to vrací, nikdy Ti TO nedá pokoj. Třeba 10 let to bude pohoda, budeš si myslet že to je pryč ale není, vrátí se to, ty to vytěsníš, zase bude dobře a zase to přijde, a pokaždé je to silnější.

Přeju Ti jen hodně a hodně štěstí, je dobře že máš báječnou maminku která za Tebou stojí. Je mi to moc a moc líto :hug: :hug: :hug:

 
karlle
Kelišová 6204 příspěvků 15.02.13 20:48

:hug: Kačko :! asi ti rozumím víc než myslíš :oops: jen s rozdílem, že u nás to trvalo asi rok a nikdy to neprasklo :cert: Obdivuju tvou odvahu, jsi silná ženská! Mám tě ráda :hug: :hug:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele