Dennik nenarodeneho Fazuliho

momo  Vydáno: 15.04.04

Fazuliho denník (*17.11.2003, + 2.4.2004)
Ako sa to všetko vlastne začalo…
Mamina sa rozhodla, že sa to všetko začalo 17.novembra 2003. Po prvé je to celkom pravdepodobné a po druhé je to významný a ľahko zapamätateľný deň, pretože to bol štátny sviatok ? presne 14 rokov po Nežnej revolúcii. Aj ten môj štart bola taka malá nežná revolúcia?

Najprv mamina s tatinom nič netušili, lebo si mysleli, že je to jeden z mnohých nevydarených pokusov (aby som bolo presné, tak sa o to intenzívne snažili asi tri mesiace a keď vravím intenzívne, tak tým aj myslím intenzívne?) sice neviem celkom presne ako tie tri mesiace vyzerali, ale v brusku mi to priatelia vyzradili?vraj mamina to zobrala veľmi vážne a okrem dennodenného študovania plodných dní (to robila prosím v pracovnej dobe:-/) sa pustila do merania teploty a presného zaznamenávania do tabuliek?keď to už nemohli po mesiaci vydržať, vraj kúpili aj ovulačné testy?neviem síce čo to znamená, lebo ja poznám len slovko ?lačné? a žiadne ovu-lačné nepoznám?Každé ráno sa tatino pýtal maminy, že akú má teplotu, čomu už vôbec nerozumiem?Vraj sa potom ale na to všetko vykašlali?nie že by ma nechceli, ale mali nejaké iné problémy?vraj nejaké skúšky z angliny.
Takže do toho momentu si nič nepamätám, to viem len z rozprávania…

Môj prvý mesiac
Ako som už spomenulo, počas tej nežnej revolúcie, čo sa stala v spálni mojich rodičov sa muselo prihodiť niečo zvláštne, lebo odvtedy som zistilo, že začínam všetko vnímať. Najlepšie na tom bolo, že mamina s tatinom stále nič nevedeli… Čučalo som ako ?voš pod chrastu?…ozaj, bolo som kuknúť aj na tej skúške, čo sa na ňu rodičia tak báli…mamine som niečo pošuškalo, keď nevedela a tatino keby chcel mohol odpísať, ale ten sa držal statočne a mamine do toho nenakukoval. Tak som to s nimi nejako prežilo, aj keď mi tam bola veľká zima a navyše mamine sa triasol od nervozity žalúdeček…
Stále som si hovel v maminom brušku a predstavte si, oni stále nič netušili…hihihihi.
Pamätám si deň, keď ma to už vážne nahnevalo a rozhodlo som sa, že s tým niečo urobím.
Bolo to presne 28.11. teda čakalo som pekných 11 dní, kým si ma niekto všimne…a keď to nešlo po dobrotky, poslalo som mamine znamenie…V ten deň si vybavovala kataster nehnuteľností a potom letela na okresný úrad, aby ohlásila byt…to som ju ešte nechalo na pokoji, nech si dá papiere do poriadku. Keď ale prišla do robotky a robila sa že akože zase nič nechápe, tak som jej spravilo v brušku menšie kolotoče…mamina je inak hrdina a ostala by v práci s tým, že sa nič nedeje, ale ja som si dalo záležať a donútilo som maminu ísť domov si ľahnúť…bolo jej zo mňa dosť zle, blčala, bolela ju hlava a dosť aj vrackala…ale ako som vravelo, keď to nešlo po dobrotky…neuveríte, ale našim to stále nedošlo…:-/ mamina všetkých presviedčala že je prepracovaná a tatino mamine vravel že to má z nedostatku pohybu…božéééééé, čo ešte mám spraviť, aby im to došlo?!?!?!? Poradili mi ešte jednu vec, ktorú by som malo urobiť, a to postaviť hrádzu proti spúšťacej sa menštruácii…tá mala prísť začiatkom decembra a predstavte si, vyšlo to!!!! Aj napriek tomu, že naši stále pochybovali o mojej existencii, už mi neostalo nič iné len vyčkávať…a…prvé pochybnosti sa dostavili a rodičia kúpili tehotenské testy. Tatino, šporovlivý to človek ich však mamine šikovne rozrezal na polovicu, aby sa mohla testovať častejšie…alebo neviem čo si myslel…:/ jasne že na tie malé papieriky som nemohlo trafiť s tou informáciou o mojej existencii a viete si predstaviť ako ma išlo rozhodiť, keď naši stále neverili…
Potom ale našťastie kúpili ešte jeden test a to bol deň, kedy som sa konečne dočkalo toho, že pochopili, čo som im naznačovalo pomaly tri týždne. Mamina v tú noc dobre nespala a tatino sa pri prvom šuchote o šiestej ráno zobudil s tým, že ide s maminou na záchod…mamina si splnila povinnosť presne podľa návodu a kým vychádzala zo záchodku, rozširovali sa jej zreničky, :,-(la si vedľa ocina a v nemom úžase pozerali na papierik, na ktorý som im poslal infošku…veľmi sa nezmohli na slovo…nemám im to za zlé, fakt to môže byť riadny šok. Takže tak nejako to bolo. Mamina to prezradila ako prvému bratovi ( to by vraj mal byť môj ujo), lebo ho stretla v skorej rannej hodine ako jediného dríča v agentúre. Tak sa začal strašne tešiť, že maminu začal bozkávať a gratulovať jej…až vtedy sa mamine začalo rozvidnievať. Rodičia to pred starkými ešte chvíľu tajili, ale nakoniec im tú moju info nalepili na Mikulášsky pozdrav. U jednych to bolo ako v talinskej rodine ? dede H. povedal také čudné slovko, ktorému som nerozumelo …a baba sa tiež veľmi tešila až jej skoro slzy vyhrkli…a tí druhí, tí stále nejako neverili, hlavne baba V. Dede T. to myslím skôr pochopil, možno preto, lebo mal okulky a babka nemala…takže sme s rodičmi spôsobili nemalú predvianočnú radosť.
Ako ale maminu poznám stále tam nejaká tá pochybnosť bola a keďže dôveruje najmä lekárom, už aj volala do Mediusu. Napriek tomu, že ju predtým nechceli do Vianoc zobrať, tak im povedala, že je tehotná a ona tam ešte pred Vianocami chce ísť…Pani na recepcii sa nenechala dlho presviedčať a objednala maminu na 16.12. Tak tam mamina hrdo naklusala, aby mala na Vianoce 100% nú istotu. Pani doktorka bola veľmi milá, hneď ma aj vyfotila, mamine pogratulovala a povedala, že som pekná pravidelná bodka o veľkosti 0,71 cm. To mamine stačilo, tá by uverila vtedy všetkému…hneď pravdaže volala hrdému tatinovi, ktorý sa z mojej pravidelnosti tiež veľmi tešil. Od toho momentu ma začali volať Fazulik, aj keď som bolo výrazne menšie ako fazuľka… Tak v tento deň som malo nejaký ten mesiac života za sebou…aj keď polovicu z toho som si lebedilo v brušku inkognito.

Moje prvé Vianoce.
Niekto si pomyslí, že nemohli byť nič moc, keď som naživo nevidelo svetielka na stromčeku, ale mne sa páčili…Mamina mi poslala vianočného lososa, aj pár koláčkov (mňam) a dostalo som aj dosť darčekov. Tatino kúpil mamine peknú knižku o bábatkách, aj krémik, aj liečiky, aby som bolo zdravé a mamina mi kúpila albumček.
U jedných starkých som dostalo dudinku a u druhých flaštičku. U babky V. museli rodičia tvrdo pracovať na výbere môjho mena…a keď už mamina s tatinom prešli dvakrát celý kalendár a neúspešne, zobrala to do rúk babka V. a začala navrhovať snáď každé meno, na ktoré natrafila. Rodičia jej aj každé meno zdôvodnili, že prečo nie napríklad Ctibor, Zlatko alebo Filoména…a nakoniec sme boli tam, odkiaľ sme prišli…stále ma volali Fazulik a mne sa to náramne páčilo.
Po Vianociach som sa tešilo na ďalšie fotografovanie k pani doktorke. Mamina už v práci vybraným ľuďom naznačila, že ja som pre ňu prednejšie ale zatiaľ nehovorila o svojom úmysle ostať so mnou doma…to som vedelo len ja s tatinom. Keďže mi cez Vianoce dosť chutilo, narástlo som do 7.1. až na 1,84 cm. Mrvilo som sa ako červíček, chcelo som mamine na ultrazvuku zakývať, ale malo som malé ručičky. Pani doktorka nechala maminu na PN, lebo jej bývalo zlučko, bola unavená a hlavne ma chcela oslobodiť od stresu v agentúre. V práci to zobrali celkom v pohode, ale to bolo asi tým, že si mysleli, že mamine budú stačiť dva týždne na vyrovnanie sa so mnou…hahaha. Ostalo som s ňou doma, pozerali sme si knižky z vianoc, časopisy o bábetkách a priznám sa, sem tam som robilo mamine problémy. Ráno a večer jej bývalo dosť zle, tatino ju vždy večer našiel na gaučíku ako bezvládne leží a kým sa nevygrackala, tak nebolo dobre.Veľa toho za deň nezvládla, lebo som jej narobilo v brušku vždy riadne prevraty, ani von sa jej so nou veľmi nechcelo, lebo bola veľká zima…Kým sa ale mamina trápila, ja som rástlo…

Už mi bije srdiečko Čaká nás tretie fotenie…páni, to bude prekvápko, keď zamávam našim, spravím pár kotrmelcov a ukážem ako mi bije srdiečko. To si pravdaže nemohol nechať ujsť tatino a preto sa oholil a hneď v čakárni skočil na sestričku, že by rád do vnútra s maminou, aby si ma omrkol. Pravdaže mu to dovolili…tak som im obidvom kývalo, veď som už malo 3,48 cm. Srdce mi bilo ako po maratóne, hlávku som malo ako ufónec, ale chvalabohu sa táto prezývka neuchytila a ostal som Fazulik. Babka V. stále nemohla spávať kvôli môjmu neurčitému menu a volala mamine snáď každý deň, že či sa už náhodou s tatinom nerozhodli…to ešte netušila, že to nebude len tak ľahko…dokonca im zohnala výpis neštandardných povolených mien z matriky, aj vyfotila knižku o menách…Mamina aj niečo povypisovala, ale také pekné meno ako Fazulik tam nebolo.
Babka E. zase nevydržala a kúpila mi oranžovo žlté super dupajdy a žltú čiapočku. Neskôr mi s maminou kúpili tričulko do pôrodnice, ale inak mamina mi nechcela veľa nakupovať, lebo ako vždy…nemala istotu, že budem zdravučké…
Ako by to bolo keby mi rodičia nechceli dať 100% starostlivosť, tak sa rozhodli, že využijú dlhoročné mamine známosti, ba priam rodinné vzťahy na Kramároch a vybrali sa jedného nedeľného popoludnia za doktorom P.
P. bol fajn, aj ma natočil na kazetu, aj pustil rodičom moje srdiečko. To som bolo už v 14tt a blížil sa čas nevyhnutných testov. Pri premietaní mojej kazetky u starých rodičov nastal vážny rozpor ohľadom môjho pohlavia. Babka V. sa snažila maminu presvedčiť že tam vidí pipíka…to tak…keď ho nevidia doktori, aby ho videla babka…ale nechalo som ju v tom…

Hrozný mesiac
Tento celý mesiac bol ako prekliaty…všetko sa začalo odberom krvičky mojej mamičky. Tatino ju ráno doviezol na Kramáre, tam trošku v šoku, lebo to nikdy nerobila, zaplatila 20 korunový kolok a vošla na odber. Sestrička mi skôr pripomínala strigu…ale hlavne, že maminu odber nebolel. Potom ampulku s krvou odniesla mamina s tatinom na oddelenie biochémie, položila ju na stôl medzi množstvo ďalších a vybrali sa do bufetu.Bolo som veľmi hladné a mamina tiež.Taťko nám kúpil šalátik a rošťok, hneď bolo lepšie. Týždeň, počas ktorého mamina krv putovala z nemocnice do nemocnice bol celkom normálny, lebo naši nič netušili…Až potom to prišlo, keď sa dozvedeli, že testy treba zopakovať…až vtedy začal horor…Rodičia začali chodiť so mnou na Kramáre každý týždeň. Za normálnych okolností by sa to dalo zvádnuť, ale Kramáre sú špeciálny prípad…ešte že ocko tak dobre parkuje, lebo keby so mnou parkovala mamička tak buď parkujeme 3 km od polikliniky, alebo by to zle skončilo. Taťko sa vždy niekam strčí…
Takže sme v utorok, deň po tej nemilej správe utekali na polikliniku. Bolo tam asi 20 mamičiek, každá v inom štádiu tehotenstva a všetky funeli a čakali na doktora. My sme tam boli od 9,30, ale doktor prišiel až o 11tej. To už som bolo hladné, hlavne keď som videlo, ako okolité mamičky posielajú tým svojim horalky, jablčka, rohlíčky…Tatino sa rozhodol zachrániť situáciu a skočil do bufáču. Doniesol zas ten dobrý šalátik. No len čo si mamina dala pár hryzov, akoby naschvál, zavolala ju tá strigônska doktorka dovnútra. Bol tam doktor, ktorý mamine oznámil, že budeme musieť ísť na amniocentézu. Rýchlo mi omeral hlavičku, myslím, že mala 3,6 cm a poslal maminu s tatinom na genetiku. Naši to napriek nezrozumiteľnej navigácii šikovnej sestričky našli, opäť zaplatili kolok a vnikli na genetiku. Mysleli si, že to bude niečo viac ako mená a profesia, ale keď im to na genetike pomôže, tak nech sa páči…Tatino si dokonca našiel s genetikom spoločnú reč, lebo to bol zhodou okolností otec tatinovej spolužiačky z výšky. O týždeň bola mamina objednaná na amniocentézu…viete si predstaviť, aký to bol blbý týždeň…a keď prišiel ten povestný utorok, tak ešte blbšie bolo, že zistila, že na amniocentézu ide až v stredu. Prehliadka u doktora bola opäť raz stresujúca, nehovoriac o hodine, ktorú sme tam všetci traja presedeli…jeden doktor pozrel maminu zvnútra, potom druhý opäť omeral hlavičku…a mala myslím 3,8 cm. Mamina dostala inštrukcie na ďalší deň a pobrali sme sa domov.
Osudný deň si mamina pobalila do ruksačku potrebnosti a tatino ju o 7,00 hodil na Kramáre. Tam sa začal jej deň na príjme. Na počudovanie boli všetci oveľa milší ako predtým na poliklinike. Mamina sa prezliekla do nočnej košieľky a odcupitala na 8 poschodie. Tam sa spolu so 14 spolutrpiteľkami vycikali, doktori ich prezreli a vyšli na 9 poschodie do operačnej sály. Ešte im pobrali krvičku a mohlo sa začať…tety sa dosť báli, ale mamina bola veselá a udržovala tam uvoľnenú atmošku. Neverím, že jej to bolo všetko jedno, ale takto to zvládala hrdinsky. Prišli sme na rad 11ty, mamina vyskočila doktorom na stôl, pokecali si myslím o spartakiáde a potom ma začal doktor otravovať s ihlou…stále ma s ňou naháňal…až na štvrtý pokus sa láskavo trafil do miesta, kde som sa práve nenachádzalo…zdalo sa mi, že to trvá nekonečne, ale asi to boli len nejaké minútky…potom mamine prelepili bruško a utekala mi poslať dole niečo dobručké. Myslím, že to boli dva banánky. Hneď potom poslala tatinovi SMSku, že to máme za sebou a čakala, kým ju doktor pustí.
Do nemocky prišiel pre ňu dede H., lebo tatino nemohol. Odviezol ju k babine, kde dva dni len vylihovala. Ruku na srdce, doktor povedal, že by mala…tým dňom sa odštartovalo čakanie na výsledky. Kto neprežil, neuverí. Videlo som ako sa mamina trápi, sem tam plače, z diaľky obchádza obchody s detskými vecičkami…ale ja som jej nemohlo nič povedať, čakalo som spolu s ňou, čo povedia doktori. Tatino mi hodil do košíka aj perfektné hryzátko, ale mamina sa pri pohľade naň rozplakala.
Za dva týždne od amniocentézy som dosť narástlo, rodičia sa nestačili diviť…mamina priberala tatino ju celý natešený fotil…
Dva týždne po tej strašnej ihle sme išli za doktorom P., aby ma konečne natočil na kazetku a povedal našim aspoň predbežné výsledky a po prípade, ak sa nebudem hanbiť ukázať, čo mám medzi nôžkami, tak aj to.

Odhalili mi pipíka
No a konečne to prasklo! Doktor si ma obzeral z každej strany, omeriaval a ja som sa mu krútilo jak ringišpíl.Pri tom všetkom však panovi doktorovi neuniklo jedno ? že som šermoval s pipíkom jak s mečom samosečom! Hneď to vyzvonil rodičom :-/. Ocino neskrýval nadšenie a mamina bola trošku sklamaná:-/. Ja viem, že ona chcela dievčatko, aby sa s ním mohla vykeciavať na kávičke a tak, ale ja budem tiež dosť ukecaný, keď budem po ockovi, takže v tom problém nevidím. Po príchode z nemocnice sa hneď správa šírila ku starým rodičom K., kde strieľalo šampáňo i ku starým rodičom Z., kde boli vyvesené čierne vlajky . Až dede H. nakoniec, keď vyšiel z kina (bol na Samurajovi, už sa teším, ako s ním budem chodiť do kina) povedal, že je jedno, či som chlapec, dievča alebo krokodíl, hlavne že budem zdravučký. A mal pravdu!

Smutkovina
Hm, čas nezastavíš, a preto musel prísť aj ten blbý deň ? 30.3. deň, kedy sa rodičia dozvedeli pravdu o mojom zdravíčku. Ja som veľmi netušil, že som choručký, mne sa zdalo všetko OK, rástol som presne podľa tabuliek a nič mi nechýbalo. Pán doktor ale rodičom povedal, že som choručký a nikdy by som nemohol robiť to, čo môžu všetky deti, vraj ani do školy by som veľmi nemohol chodiť, lebo by mi to nešlo… Viem, že rodičia si veľmi priali, aby som bol šikovný, múdry a hlavne šťastný. Tá hrozná správa bola zároveň aj otázka: ?čo ďalej??
Naši to mali ťažké, cítil som, ako sa mamina chveje a taťko len zadržal slzy na krajíčku. Rozhodli sa a ja verím, že pre moje aj ich dobro: ?pošlú ma do nebíčka?, tam to vraj budem mať ľahšie.
Keď vyšli od pána doktora veľmi sa obaja rozplakali, to ma dosť bolelo, ale myslím, že im muselo byť strašne. Keď taťko plakal, to už muselo byť fakt vážne, lebo inak je to veľký chlap.
Po hodnej chvíľke nabrali odvahu a pustili sa do toho: prišli na polikliniku a mamine vystavili papiere na hospitalizáciu. V ten deň sa ešte išla mamina vyplakať k babine E., ja som sa s ňou rozlúčil (vecičky čo mi pokúpila som prenechal mojej sestričke alebo bračekovi). Večer sme ešte strávili spolu s tatinom, obaja veľmi plakali a mne bolo z toho nanič. Naposledy som skočil s maminou do vane a potom nás čakala posledná noc v trojici. Tatino s maminou ma hladkali a ja som im posielal signály, aby neboli smutnučkí.
Na druhý deň, v stredu 31.3. ráno ma tatino vyhodil s maminou na Kramároch. Ten posledný pohľad na tatina nikdy nezabudnem, cítil som sa presne ako mamina: na jednej strane ma zvierala strašná úzkosť, mamine sa valili slzy do očí, na druhej strane som sa snažil byť silný a pomôcť mamine prekonať to, čo ju čakalo.
V stredu sme prišli na oddelenie patologickej gravidity medzi mamičky, ktoré čakali bábätká. Maminu to dosť bolelo, lebo keď sme počúvali, ako sa tešia na detičky, bolo nám z toho zle. Ja som ju ešte trošku chcel rozveseliť a šimral som sa v brušku…no ju to asi už veľmi netešilo, lebo vedela, čo sa stane.
Vo štvrtok 1.4. sa mal začať zákrok. Pán doktor mamine pichol do bruška veľkú ihlu, ale netrafil ma. Pustil mi tam ale dosť hnusnú tekutinu, v ktorej mi vôbec nebolo dobre a ktorá mi rozožierala môj dočasný domček. Do 24 hodín sa môj životný priestor značne zmenšil a nemohol som sa už ani hýbať. Doktori ma dosť pozerali aj cez ultrazvuk a dokonca zistili, že mám choré srdiečko . Strašne ma tlačili a maminu z toho bolelo bruško. Keď sa mi stále nedalo ani na druhý deň vyjsť, pán doktor sa rozhodol, že mi pichne do domčeka ďalšiu injekciu. Dokonca to robila taká mladá doktorečka, ktorá vraj už nemohla nič pokaziť… :-/ Hneď po injekcii maminu začalo bolieť bruško, o dve hodinky začala aj krvácať, tak ju prevelili do pôrodnice. Tam ešte niekoľko hodín ležala a trápila sa v bolestiach. Ja by som už aj vyšiel, lebo sa mi zle pozeralo na mamine utrpenie, ale východ som mal stále zavretý. Pán doktor sa rozhodol, že to vyrieši a vložil mi do domčeka balón. Ten mi prerazil cestu a po hodinke mi vypustili z domčeka vodičku. To bolo asi najhoršie pre maminu, ktorú to šialene bolelo. Ja som sa ale rozhodol, že ju nebudem dlho trápiť a začal som sa všetkými silami predierať von. Uf, jak som sa snažil, tak som sa snažil, podarilo sa mi to až po hodinke. Dušička mi vyletela von 2.4.2004 asi o 21,30 hod. Letelo sa mi už v pohode, hore ma prijali hneď medzi seba a teraz mám aspoň na našich dobrý výhľad…

Nerád vidím, keď sa trápia a smútia za mnou, lebo mne je už fajn. Teraz im už len držím palce, aby sa im splnilo to, po čom tak veľmi túžia…aby sa do maminho domčeka čoskoro nasťahovala moja budúca sestrička alebo braček. Nechal som im tam odkaz ;-)

Fazuli

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
Anonymní  15.04.04 07:21

To je hrůza! Brečím a budu brečet celý den… nevím, jestli proto, že příběh je smutný, anebo proto, že si představuju, jak probíhají denně v nemocnicích „vraždy“ (promiňte) bezbranných tvorečků, kteří se tak moc těší na svět a milují svou maminku už v bříšku. Hrůza. Holky těhulky, raději to nečtěte, ať nemáte stres, ach jo. Četla jsem v jednom článku a následné diskusi na Rodině o tom, jak probíhají „ukončení“ životů těch maličkých ve vyšším stadiu těh. - to jsou horory, nemám slov. A nechápu, jak na to ti lékaři a sestry mohou mít žaludek, někdy to až hraničí se :,-(ismem (například usmrcování miminek těsně před porodem v USA, když je dítě nechtěné).
Nechci nikomu kazit náladu… já ji ale už zkaženou mám.
Momo, přeji ti hodně úspěchů pro příští těhotenství, neber si to osobně, Jsem asi slabší povaha + jsem zrovna těhotná.
Jitka 26tt

 
fantagiro
Kecalka 401 příspěvků 15.04.04 07:22

Ahoj momo,

teda to je tak strašně smutný :-(((( Tekly mi slzy po tvářích.
Myslím, že Fazuli se má tam nahoře určitě krásně a pozoruje vás a těší se až bude v bříšku sestřička nebo bráška. On první to bude vědět ! :-)

Moc Ti držím palečky… Četla jsem oba tvé příběhy.

Moc moc moc přeji, aby bylo miminko v bříšku co nejdříve a odcházela jsi z porodnice s naprosto zdravým miminkem, které vám bude dělat jen samou radost …

Měj se krásně a užívej si venku sluníčka. To také dodává energii a chut do života.

Papa Kačka

 
Slunicek
Kecalka 317 příspěvků 15.04.04 07:39

Nemuzu si pomoct, ale takhle detailni popis vrazdy jsem uz dlouho necetla…
Ja chapu tvoje duvody k ukonceni tehotenstvi, ale je nutny to takhle podrobne popisovat? Navic z pohledu toho ditete, ktery jsi nechala zabit? To jsi masochistka nebo co?
Neodsuzuju Te za to, ze jsi se rozhodla nemit postizeny dite, ale tohle je na muj zaludek dost silna kava.
Mmch - pred mesicem jsme byli s nasi holcickou plavat a byla tam i asi 7leta holcicka s Downovym syndromem - az na to, ze mela hrozne krivy zuby a silhala byla strasne mila, ke Keri (moje dcera, 9 mesicu) se krasne chovala, davala na ni pozor, aby nesklouzla do vody a moji dceri se desne libila a krasne si spolu vyhrali. Hrali si s ni i jine deti a nezdalo se, ze by jim nejak prekazelo, ze ma Downa. Ta holcicka byla sice jina nez ostatni, nebyla tak inteligentni jako deti v jinym veku, ale jinak to byl clovek jako ostatni. A kdyz jsem videla, jak ji ma rad jeji tatinek - nevim, ale zdalo se mi, ze tahle holcicka je mnohem radsi ziva na svete nez nekde v nebicku.
Slunicek+Keri

 
Radina  15.04.04 08:17

Nejsem hodna toho,kohokoliv odsuzovat. Včerejší příběh, který jsi popsala byl jako taková smutná zpověď, kterou mnohé z nás jistě pochopí a chápu ji i já, člověk se potřebuje vypovídat. Kecala bych, kdybych řekla, že jsem nad tvým dnešním vzpomínáním z pohledu Fazuliho nebrečela. Brečela. Vím, stalo se to teprve nedávno a jistě všechny vzpomínky strašně moc bolí, ale chci ti říct, netrestej se tolik a netrestej nás, co miminka čekáme. My to možná jenom obrečíme a půjdeme dál, ale ty si tím opravdu moc ubližuješ. Hlavu vzhůru holka! Na světě je spousta nespravedlností, ale ať chceš nebo ne, ať stojíš, nebo s ním jdeš dál, on si plyne nezávisle na tvém smutku. Nechej se strhnout do toho víru, někde tam na tebe čeká zdravé miminko, jenom tomu musíš uvěřit.
 Radka

 
momo
Povídálka 11 příspěvků 15.04.04 08:19

Slunicek, neexistuje ziadna vina, ziadna „spatnost“, pretoze ludia robia veci tak, ako povazuju za spravne a zo svojho pohledu najlepsie mozne. Mam teda pravo pre:,–(zovat svoju vlastnu osobnost a priznavam to aj ostatnym. Tiez by som radsej napisala celemu pribehu stastny koniec, ale zivot nie je iba o tom krasnom…Ak chces zatvarat oci pred realitou, tak tak kludne rob.

 
Anonymní  15.04.04 08:34

Nechápu, proč jsi sem TOHLE psala, jsi snad vážně masochistka? Máš sílu číst nesouhlasné komentáře? Nevadí ti, že mnoha lidem tak trochu pokazíš den a vystrašíš těhulky?
Asi ses potřebovala ze svého problému vypovídat, to chápu, mohlas to ale klidně napsat doma na kus papíru a pak třeba vyhodit (aby se ti ulevilo) anebo si svůj příběh (na můj vkus nevhodně do detailů popisován, navíc z pohledu dítěte přičemž nemůžeš vědět, co to malé uvnitř prožívalo) někam jinam? Třeba na stránky Anjeliky.sk? Tam bys našla určitě víc pochopení, tady ti budou komentáře jen ubližovat a ty trápíš sama sebe ještě víc.
 Andrea

 
Anonymní  15.04.04 08:37

Milý Sluníčku, číst to nemusíš a pokud to Momo pomůže lépe se vyrovnat s prožitým neštěstím je to jen dobře, že o tom napsala. Ty sama máš naštěstí zdravou holčičku a tak nevíš jak by ses ve stejném případě rozhodla Ty.
Momo, držím Ti palečky, aby to příště dopadlo dobře.
 A.

 
Anonymní  15.04.04 08:37

Ahoj Momo,

je mi moc líto co se ti stalo. A přeji ti hodně štěstíčka do budoucnosti. A taky asi chápu, proč jsi napsala ty články. Musí to být velká bolest. Z toho posledního komentáře si nic nedělej. Když se tvůj článek někomu nelíbí, tak má vždy svobodnou volbu ho nečíst.
Držím Vám palce, aby to příště vyšlo, ikdyž je to těžké. Moje švagrová před dvěma lety otěhotněla, ale doktoři nevěděli jestli to náhodou není mimoděložní. Pak jí našli cystu a vzali jí skoro celý vaječník. Následkem této operace nakonec potratila ale před třemi týdny se jí narodil zdravý a krásný chlapeček. Tak se měj moc hezky. Johana

 
Maxi
Kecalka 333 příspěvků 15.04.04 08:48

Mila Momo,
bulim tady jako mala holka.
Moc moc ti preju, aby dalsi tehotenstvi melo ten dobry konec.

Muselat to byt hodne bolestiva zkusenost.

My se s muzem snazime uz rok a 4 mesice a porad se k nam mimisek ne a ne nastehovat. Driv jsem plakala, pri kazdem neg tt testu, ale po case jsem si nejak zvykla…ne ze bych nebyla smutna, ale uz s tm, ze bych byla tehu, ani moc nepocitam.
Navic si rikam, ze nekteri z nas jsou na tom hur…

Maxi

 
Maxi
Kecalka 333 příspěvků 15.04.04 08:52

Teda Andreo…
proc si to ctes? Mame poreci demokracii a ty pravo si vybrat. A pokud se ti to nelibi, tak to proste necti.
A opravdu jsi me dorazioa s tim, ze ti tim nekdo pokazila den. To je od tebe sobecke, nemyslis?

Maxi

 
Tami
Povídálka 19 příspěvků 15.04.04 08:53

Ani nevím co mám napsat. Asi jen to, že s Tebou cítím, i když popravdě nevím, jaké to je přijít o miminko. Živě si, ale dokážu představit jak jste se cítili, když jste se rozhodovali po AMC jestli si děťátko necháte. Já jsem také AMC podstoupila a s mužem jsme se snažili „připravit“ na možné špatné zprávy. Byli jsme rozhodnuti ( i když to bylo VELICE těžké ), že pokud by výsledky AMC dopadly špatmě, že bych šla na potrat. Teď děkuji Bohu, že mi v postýlce spinká 5-ti měsíční dcera.
Nikdo nemá právo tě odsuzovat. Ani za to, že jsi na potrat šla ani jakým způsobem jsi tuto zkušenost podala. Ještě teď mi tečou slzy. Když někdo napíše: jak jsi mohla popsat tak detailně vraždu, tak asi neví, čím jste oba dva museli projít. Prostě jsi si potřebovala svěřit někomu své trápení a věř, že většina z nás s Tebou cítí. A to, že jsi to napsala slovy Tvého Fazuliho, je něco krásného a je vidět, že jsi ho velice milovala a miluješ. Teď někdo napíše, že pokud by jsi ho milovala, tak by jsi nešla na potrat. V tom případě, ať si radši každý sáhne do svědomí, co by v Tvém případě dělal on. Většina si řekne, že by hravě zvládli vychovávat postižené dítě, ale nakonec vše ukáže až čas a troufnu si napsat, že právě kvůli takovým rozhodnutím skončí mnoho dětí v ústavech. Ústavy to je to co já odsuzuji a rodiče, kteří tam svoje děti odloží. Píši ODLOŽÍ, protože tak tomu opravdu je. Nikdo nemůže odsuzovat matku, která se ze stejných důvodů rozhodne jak Ty rozhodne jít na potrat.
Držím Ti palečky, ať se dočkáš svého zdravého Fazuliho nebo Fazulky.

 
Anonymní  15.04.04 08:54

ahoj momo,

je to moc smutni a musim rict ze asi jsem to nemela cist, mozna I protoze mne tyhle testy za par tydnu cekaji Ale nechci te odsuzovat za to ze si to napsala nebo jak si se rozhodla. I diky tvemu clanku jsem si jista ze ja tohle nikdy neudelam.
Preju vam obema aby ste dlouho nesmutnili a brzy se tesili se zdraveho miminka.
 danka

 
Anonymní  15.04.04 08:54

Ahoj Momo, jsem těhotná a naštěstí už doma jednoho zdravého chlapečka mám. Píšu „naštěstí“, protože když už jsem zažila ten pocit, co to je držet v náručí SVOJE miminko, jaké to je, když se ke mě přitulí, dívá se svýma vděčnýma očima, ta čistá dušička malého tvorečka, odkázaného na svoji maminku…ničím nenahraditelný pocit, vím zcela jistě, že bych ukončení těhotenství nepodstoupila ani v případě prokázání VVV (tedy pokud by byla VVV slučitelná s aspoň trochu „normálním“ životem).
Při prvním těhotensví to člověk vidí jinak ka bere miniinterupci nebo pak drastické ukončení těh. v pokročilejším stadiu jako běžnou věc, že o nic nejde, protože neví, ,jaké to je, mít miminko.
Když držím v náručí své dnes už batolátko, nedokážu si vůbec představit, že bych ho neměla, že bych ho „nechala zabít“,že by se ani nenarodilo. Jsem ten typ, co by se s tím do konce života nevyrovnal. Myslím že druhorodičky berou ukončení těh. úplně jinak než holky, které ještě dítě nemají. Prostě berou ho jako nesmyslnou vraždu a projev sobectví nebo nevyzrálosti. Když se člověk rozhodne mít dítě, měl by se o něj umět postarat ať je jakékoliv a přizpůsobit se situaci - můj názor. Budeš si opakovaně nechávat ukončit těhotenství, dokud plod (nebo je to už dítě po 20tt?) nebude dokonalý? Nepřeju ti nic zlého, ale zamysli se, je to přece TVOJE dítě, tvoje dítě tě bude milovat i když bude postižené - ty mu nejsi schopna lásku opětovat? V tom případě bych další těhotenství zvážila, protože kde je psáno, že napodruhé bude vše OK? Podívej se, kolik je tady snažilek, některé by byly rády i za dítě s Downem, hlavně že je jejich. A kolik lidí si bere tyto děti do pěstounské péče a dokáží je milovat. I vady srdíčka se dají v dnešní době často řešit. Ne pro všechny ženy je samozřejmostí otěhotnět „na přání“ kdykoliv. Ne všem je souzeno mít zdravé děťátko. Takový je život. Já jsem měla poprvé štěstí. A snad ho budu mít i napodruhé… a jinak - jsem připravena své dítě přijmout i když nebude „dokonalé“ a vychovat ho, dát mu svou lásku. I kdyby mělo před sebou jen třeba měsíc života po porodu, dala bych mu šanci narodit se, poznat máminu náruč, dala bych mu pocit bezpečí… a pak bych se s ním důstojně rozloučila s pocitem, že jsem udělala všechno co jsem mohla, dala mu ŠANCI na život.
Omlouvám se, že píšu takhle divně, možná necitlivě, ale je to můj názor a přiznávám,že mě tvůj článek hodně rozhodil a asi na to budu myslet minimálně dnes celý den.
Iva a Kája 11 měs. + 14 tt.

 
Anonymní  15.04.04 09:19

Ahoj Momo,
doufám, že Ti tenhle dopísek aspoň trošičku ulevil na srdíčku.
Přeju Vám, ať se brzy v bříšku usídlí miminko, s kterým zažiješ spoustu radosti,i když na fazuliho zůstanou vzpomínky pořád.
 Rea

 
-eva-
Kecalka 322 příspěvků 15.04.04 09:31

Ahoj,
třeba já to četla proto, že jsem nevěděla jak to dopadne. Kdybych to věděla, nečetla bych, nečekala jsem smutný konec. Naivně jsem si myslela, že je to těhulkovský denníček. Celý konec jsem pak už nečetla, ale stejně bulim jako želva. Rozhodně bych ale netvrdila, že mám zkažený den, takovéto věci prostě patří k životu, ačkoli jsou strašně smutné, zvlášť pro lidi jako já, kteří nevěří v žádný lepší život v nebíčku, ale prostě jen v život a jeho konec. Myslím, že by se příběh hodil spíš na stránku anjeliky.sk než sem.
 Eva

 
Slunicek
Kecalka 317 příspěvků 15.04.04 09:43

Ano, ty mas pravo prosazovat svoji osobnost a stejne tak mam pravo ja napsat sem muj nazor. Ja oci pred realitou nezaviram - realita je, ze jsi nechala zabit svoje dite. Tecka. Mela jsi proto svoje duvody, ktere respektuju. Ale opravdu nechapu, proc to tady popisujes tak, ze tvoje nenarozene dite je stastne nekde v nebi, protoze svoji smrti ulevilo tobe od trapeni? Tvoje dite neni v nebi, tvoje dite je mrtve a v okamziku smrti si pravdepodobne prozilo vic utrpeni nez by si prozilo v zivote, kdyby mu ho rodice naplnili laskou.
Ano, ja mam momentalne zdravou holcicku a miluju ji a uplne stejne bych ji milovala i kdyby mela rozstep nebo mela Down syndrom nebo nemela nohu nebo se pri porodu pridusila a jeji mozek nefungoval. Vis, v nasi rodine existuje dedicna choroba, ktera muze zpusobit, ze moje nyni zdrava holcicka v nejhorsim pripade za nekolik let uplne ochrne. A nezabiju ji kvuli tomu ani ted, ani v pripade, ze to nastane. Zivot neni jenom radost spis naopak. Za svoje dite beru odpovednost v okamziku kdy ho zplodim a tim, ze ho zplodim musim pocitat s tim rizikem, ze nebude v poradku.
Slunicek

 
Slunicek
Kecalka 317 příspěvků 15.04.04 09:53

Ivo, souhlasim s tebou. Krasne si to napsala. Presne to jsem chtela rict. Ten prvni pohled miminka po porodu na maminku je nezapomenutelny. V tu chvili mi bylo uplne jedno, jak moje dite vypada, jestli ma vsechno jak ma. Videla jsem jenom ty oci, ktere se na me koukaly tak nadejne a oddane…
Pro prvorodicky je to asi vazne jednodussi, podstoupit potrat. Ja bych to po tomhle zazitku uz nedokazala.
Mej se hezky
Slunicek+ Keri 9. mes.

 
kajina
Stálice 65 příspěvků 15.04.04 10:34

Ahoj momo,

přeji Ti z celého srdce, aby toto rozhodnutí bylo to nejtěžší, které jsi v celém svém životě musela řešit. A taky hlavně, aby ta bolest, která v tobě opravdu musí být, co nejdříve odezněla a ty jsi mohla být šťastná a těšit se na zdravé miminko.
Jak jsem již psala u tvého prvního příspěvku, zachovala bych se asi také tak. Jsem asi zbabělec a velmi si vážím lidí, kteří si takového človíčka nechají a snaží se ho tím životem provést co nejlépe.
Osobně si ale myslím, že nejen pro mimčo ale také pro maminku, je těžší ho přivést na svět a pak o něj třeba po pár měsících přijít.

Měj se moc hezky a brzy nám ohlaš // a za 9 měsíců, že máš krásné zdravé miminko.

Ahoj Lenka

 
Jindriska
Zasloužilá kecalka 687 příspěvků 15.04.04 10:43

Ahoj všem, především ovšem zdravím Momo! Je mi moc líto všeho, co se ti stalo, a přestože mám sama dvě děti a ráda bych měla třetí, tak tvoje rozhodnutí naprosto neodsuzuji ani si nejsem tak jistá tím, že bych mohla na sto procent tvrdit, že bych v případě jako je ten tvůj nepostupovala stejně. A to i přesto, že jak tady již padlo, je toto rozhodování možná horší pro ženy s více dětmi než pro prvorodičky. Všechny máte samozřejmě právo na svůj názor, ale já mám chvilkami pocit, že vidíte pouze malé děcko, které je i přes své postižení roztomilé, děcko, které lze vychovat, děcko, které bude časem v podstatě plně soběstačné. Jenomže tohle nikdy nevíte s jistotou. I tzv. vzdělavatelní lidé s Downovým syndromem mají limit, který prostě nepřekonají a jejich 100% soběstačnost je v mnoha případech sporná. Když jsem studovala v cizine, žila jsem v rodině, kde strýček chlapce, kterého jsem hlídala, měl Downův syndrom, bylo mu 40, v zá:,–(ě se o sebe uměl postarat, ale stále byl na úrpvni zruba deseti až dvanáctiletého dítěte. Ve všch směrech - včetně záchvatů vzdoru, „neposlušnosti“, známé teenagerské odmlouvavosti. Jeho matka žila v neustálém stresu, co bude až ona zemře, kdo se o něj bude starar atd. Občas mluvila o stresech minulých - a nejen o těch, jaké to je, když se např. ostatní děti ve škole posmívají - ale např. o nutnosti rozhodnout o provedení kastrace, protože duševně syn nevyzrável, ovšem fyzický vývoj je poměrně nezávislý, leč v jeho případě zcela pudový a tudíž nekontrolovatelný. Myslím, že se nemusím rozepisovat, co měla na mysli. Podobných věcí mi vyprávěla spousty. Samozřejmě, že ho milovala, ale jak sama říkala, byla velmi, velmi unavená, jednou to popsala tak, že na dětech je pěkné, že rostou, že se vyvíjejí, že krásná je i fáze, kdy se osamostatní a mají vlastní děti, ale mít doma 30, 40 let dítě vývojově na prahu puberty je strašně vyčerpávající.
Navíc Momo psala, že její chlapeček měl srdeční vadu. Ptala jsem se svého manžela - není sice pediatr, ale lékař ano - , který mi řekl, že u dětí s D.S. bývají srdeční vady hodně vážné, často vyžadující transplantaci. Také mi vyprávěl, jak v mnoha zemích - nevím jak v Čechách, tady manžel v nemocnici nepracuje - při výběru vhodného kandidáta na transplantaci upřednoštňují děti bez postižení. Opravdu si myslíte, že v situaci, kdy byste viděly, jak vaše dítě stále čeká, čeká, je nemocné, trápí se, ale přednost stále nedostává, byste nezapochybovaly o plnohodnosti života, který jste dítěti nabídly? A takových situací jsou spousty, vyskytují se u dětí tzv. vzdělavatelných, čím si asi musí procházet dítě tvz. nevzdělavatelné a jeho rodiče. Lékaři určitě s Momo mluvili o všech možných problémech, se kterými se setká, když bude vychovávat postižené dítě a připočtu-li k tomu navíc srdeční vadu, pak chápu proč se rozhodla tak, jak se rozhodla.
Pokud jde o formu, kterou zvolila - asi bych také nemluvila za nenarozené dítě, ale také nejsem psycholog, abych mohla tvrdit, že právě tohle jí nepomůže. Sem napsala, protože hledala útěchu a podporu a myslím, že by je dostat měla. Také jsem u jejího vyprávění plakala, ale rozhodně bych jí neosočovala, že mi zkazila den atp., myslím, že jsme tady dospělí lidé, kteří dokážou unést i vyprávění, které nemá šťastný konec a té, která se trápí alespoň na dálku trochu pomoci.
Doufám, že jsem se nikoho nijak nedotkla, chtěla jsem jen napsat to, co vím já, třeba to vrhne na rozhodování Momo trochu jiné světlo.
Momo, moc držím palečky, aby příště bylo všechno v pořádku a hlavu vzhůru!

Jindra + šelmičky (od Ed)

 
Michellka
Kecalka 203 příspěvků 15.04.04 10:57

Ahoj Momo

Četla jsem oba tvé příspěvky, Ale tohle mě moc dojalo. Je zajímavé jak jsi svoje zážitky pojala. Bulela jsem jak štěně jak mi to přišlo smutné. Je ještě smutnější že to není vymyšlený příběh, ale skutečný! Moc mě mrzí co jste si museli s mužíčkem projít, ale asi bych se rozhodla stejně i když by mě celá manželova rodina zavrhla. Oni jsou křesťani a nikdy se by dítěte nevzdali, jenže neuvažují nad tím, jaké by bylo pro takové dítě samotné žití!

Držím Vám oboum palečky ať Fazuli brzy vidí svého brášku nebo sestřičku. Není v tom nebíčku sám! My už tam máme taky jedno úplně malinké 7tt Lojzíče.

Ahoj Miška s Kulihráškem 13+4 tt.

 
Anonymní  15.04.04 10:58

Milá Momo,

chápu, že se potřebuješ z toho neštěstí vypovídat, vypsat, ulevit duši. Muselo to být pro Tebe hrozně těžké. Jestli Ti tohle vypsání pomohlo, je to fajn, psychika je strašně křehká věc a svírá mně z toho u srdce.. Jedno ALE přecejen mám a nemyslím to vůbec zle - na těhulky, jako jsem já, tenhle příběh musel zapůsobit teda pěkně drsně. Aspoň na mně tak zapůsobil. Protože jako bduoucí máma se taky nevyhnu myšlenkám, jestli přecejen doktoři něco nepřehlédli..­...vystrašilo mně to znova. Asi to je ale holt realita, a žádný medicínský zákrok, který se týká nenarozeného dítěte, není možné brát jako smrt dospělého člověka. Přesto bych se přimlouvala za umístění na ‚anjeliky‘, právě tam asi nalezneš pochopení pro tak těžkou situaci.
Zvládni to
 Gábi

 
Shirin
Kecalka 215 příspěvků 15.04.04 11:00

Ahoj Momo!nejdrive jsem nechtela psat komentar zadny.Jen mi bylo smutno z tveho pribehu.Po prectenyhch komentarich, ale citim ze se musim zapojit.Mam doma zdraveho dvouleteho chlapecka a nyni jsem na pocatku dalsiho tehotenstvi.Vubec te neodsuzuji, ba naopak,chapu tve rozhodnuti.Nektere maminky psaly, ze u druhorodicek je to jine, ze ony by se tak nerozhodly.Ja ani na nejake spatne vysledky nechci myslet, ale asi bych se rozhodla jako ty.A ten pribeh je necim krasny a pro me asi hlavne tou laskou, kteri k nenarozenmu mimi rodice projevovali.A proto nechapu jak tady muze nekdo odsuzovat.Byla jsem pracovnikem v zarizenich ,kde deti s Downovym syndromem, ale i spoustou daslich diagnoz umistuji.Presto, ze je pravda, ze jsou moc mili, vetsina jejich rodicu vyber nemela.A ne kazdy ma natolik silnou naturu se s faktem, ze bude vychovavat nemocne dite dokaze vyrovnat.Obdivuji ty rodice, kteri to dokazou, opravdu maji mou poklonu, ale v zadnem pripade nebudu odsuzovat nekoho kdo tu silu nema.A ze je ji potreba.

Momo, ze srdce ti preju, aby jsi mela brzy zdrave miminko!!!

Shirin

 
Anonymní  15.04.04 11:17

Slunicku,
ja miminko mam a i pro me byl prvni pohled na moje dite nezapomenutelny, ale stejne s tebou nesouhlasim.
JA mam mentalne postizenou sestrenici (je vyvojove na urovni 4-5 leteho ditete - je ji 33 let) a tak vim, jak moc to tu rodinu poznamenalo. I ja bych pri podobne diagnoze podstoupila ukonceni tehotenstvi. Ovsem pokud bych tuto primou zkusenost nemela, tak bych asi smyslela stejne jako ty.
A to rikam presto, ze sestrenici se rodice - vlastne jen matka - otec od rodiny odesel - venuje a sestrenice je na svou diagnozu na tom velmi dobre. Ona je velmi stastna a dokaze davat radost. Ale teta rika, ze pokud by vedela, ze bude postizena, tak by pred triatriceti lety volila jako Momo. Mozna i proto, ze by byla schopna se venovat i zdravym detem, ktere by mela.
Ale podotykam, ze tohle je velmi osobni volba, do ktere nikdo mimo rodicu a hlavne matky nema co mluvit.
A nikdo nema pravo soudit - a ani ten, kdo ma podobne zkusenosti a nejak tuto situaci resil. On se rozhodl urcitym zpusobem a byla to jen a jen jeho volba.
V pripade sestrenice - Ona ma stesti, ma matku, ktera se ji venuje a sirsi rodine pocita s tim, ze se o ni postara i v pripade, ze by se tete neco stalo. Ale spousta postizenych deti zustava samo v ustavech.
 Lesina

 
Anonymní  15.04.04 11:38

Ruku na srdce? k čemu jsou všechny pokroky medicíny a prenatální diagnostiky??? Proč se tyhle testy v těhotenství podstupují??? Proto, aby se tyhle vady odhalily ?včas? a daly každému šanci zvážit, zda dokáže o človíčka s postižením pečovat! Proč sami lékaři v takových případech navrhují možnost ukončení těhotenství??? Protože to vidí i z té druhé strany?
Neodsuzuji nikoho, takové rozhodnutí je zcela individuální věcí každého z nás. Každý na to má právo (doslova!). Musí to být strašlivě těžké a nedá se na pár řádcích popsat vše, čím si musí rodiče nenarozeného dítěte projít, než dospějí ke konečnému řešení - ať už jakémukoliv. Jsou lidé, kteří o tom mluvit nechtějí, ale i takoví, kterým se uleví, když se se svým trápením někomu svěří. Netvrdím, že výběr těhle stránek byl nejlepším nápadem (anjeliky.sk by byly asi opravdu lepší), ale proč ne!? Vždyť jsme ve svodobné zemi, každý může říct dvůj názor. Jak v případě Momo, tak i všech nás, co jsme na to jakýmkoliv způsobem reagovaly. Příběh je dle mého názoru moc smutný, ale zároveň něčím krásný? je to zkrátka reálný život.
Momo přeju hodně štěstí a moc držím pěsti.
 Jana

 
janice
Kecalka 458 příspěvků 15.04.04 12:31

Milá Momo,
sedím tady a brečím jak želva. Moc Ti držím palce, aby to příště vyšlo, ale opravdu si nejsem tak jistá, jestli bylo nutné popisovat vše až do takových detailů. je tady přece plno těhulek, které to muselo setsakramentsky vyděsit!!!!
Měj se moc hezky a držím palce, aby ses také brzo dočkala zdravého miminka.
janice+Vilík

 
Michellka
Kecalka 203 příspěvků 15.04.04 12:33

Ahoj Ivo a všechny holky!

Plně souhlasím s tím co jsi napsala. Jistě by jsi to tak udělala a je to od tebe moc krásné. Mě toto rozhodování možná potká už za pár týdnů!
To, že se matka rozhodne ukončit těhotenství ( myslím v tomto případě) ale rozhodně není projev nezralosti, nelásky nebo to že nezná pocit chovat dítě v náručí! Jde o to jaký která nastávají maminka žije život a jaký hodlá žít i nadále. Co když právě to ukončení těhotenství je právě důkaz zralosti a odvahy a odpovědnosti. Podívej se na to z té stránky, co když žena není schopna vychovat postižené dítě ať už třeba z finančních, sociálních důvodů, anebo prostě na to nemá psychicky! Já jsem měla tu možnost být delší čas s postiženým dítětem. Chlapec 13 roků měl kombinované postižení mentální, velmi vážné, dále motorické - prakticky se nehýbal, nebo velmi nemotorně a navíc měl i vážnou srdeční vadu! Tyto děti stejně jako každé jiné mají své dobré a špatné dny! Nepříla bych nikomu zažít ten špatný den! Člověk se snaží dělá první poslední ale tomu dítěti se nezavděčí! Navíc některé takové děti dokáží být i vysloveně agresivní a zlí! Nechci tu jen ukazovat špatné stránky, samozřejmě jsou děti hodnější, nebo prostě mají svůj šťastný den ( jak už tu psala jedna maminka o své zkušenosti se setkáním s holčičkou s downem).

na co chci tímto poukázat je že každý máme právo na svou volbu, podle své situace a cítění! A když se někdo rozhodne mít nebo nemít postižené děťátko nikdo píšu NIKDO by se neměl dále vyptávat proč tak učinil a rozhodně mu nekázat nebo ho odsuzovat.

Myslím že tohle téma „ukončit - neukončit“ těhotenství má dvě řešení a ani ti lidé ani ti druzí nemají 100% pravdu. A rozhodně se tyto dvě strany nikdy nedohodnou na tom která ze stran má pravdu a ani nikdy nenajdou kompromis! Každý se musí rozhodnout podle svého nejlepšího svědomí v tom daném okamžiku. PROTO SI MYSLÍM ŽE TYTO DEBATY „ANO NEBO NE“ NEMAJÍ SMYSL A NEMĚLY BY SE DÁLE ROZVÍJET. A UŽ VŮBEC NE NA KONTO NĚKTERÉ Z NÁS, KTERÁ SE PRÁVĚ PODLE SVÉHO SVĚDOMÍ ROZHODLA AŤ UŽ TAK NEBO ONAK!

Nikoho tímto příspěvkem nechci osočit ani ranit! Je to prostě tak! Samozřejmě budete nebo nebudete se mnou souhlasit, ale to je právě to VAŠE rozhodnutí podle VAŠEHO svědomí a je to čistě VAŠE věc!

Jen bych ještě chtěla poděkovat Momo, že takový článek napsala i když určitě tušila bouřlivou reakci!

MOMO napsala jsi to moc krásně!

Ahoj Miška

 
Michellka
Kecalka 203 příspěvků 15.04.04 12:42

Jindro

Pokusila jsem se svůj názor tady prezentovat v odpovědi Ivě. Ale to jak jsi to napsala ty je opravdu výstižné! Je třeba se na věc dívat i do budoucna!

Děkuji a plně s tvým článkem souhlasím!

Miška

 
Anonymní  15.04.04 12:45

Myslím že na stránky Anjeliky.sk chodí holky, ,co o své miminko přišly NEDOBROVOLNĚ…

 
Anonymní  15.04.04 12:51

Ahoj Sluníčku, naprosto s tvými názory souhlasím, stejně tak to cítím já… ale asi se sem tyto „tvrdší“ nepopulární názory nehodí, tak to raději fakt nečtěme, když nedokážeme říct neupřímně Momo, jak je skvělá, že se takto rozhodla a jak to napsala.
 Eva

 
Anonymní  15.04.04 14:01

Mile damy,
zdravim vas, hlavne tie, ktore momo odsudzujete alebo sa chystate odsudit. Kolke z vas maju dieta s Downovym syndromom? A kolke z vas sa museli rozhodovat, ci si to dieta nechate a odsudite ho na zivot medzi ludmi, ktori sa mu budu vysmievat a stranit sa ho? Neviete si predstavit, kolko odvahy treba na to, co momo podstupila. Prosim vas, prv nez zacnete pisat a ublizovat jej, zamyslite sa…
 Dani

 
Sarlotka1
Kecalka 260 příspěvků 15.04.04 14:42

Momo,

moc mě to mrzí… Souhlasím s názorem těch holek, co uvažují realisticky a přemýšlejí, jak o životě dítěte, tak i o životě matky.

Není to tak dlouho, co se na těchto stránkách zpovídala holčina z toho, že po porodu (a dvou měsících miminka v inkubátoru) byla zjištěna jeho slepota a manžel prý „postižené“ dítě nechtěl, tak ho dala do ústavu. To je hnus! Co je slepota za nemoc, vždyť ta matka porodila plnohodnotného človíčka „jen“ s maličkatým nedostatkem…

Ale Tvůj případ je jiný a já Tě chápu a moc držím palečky. Když jsem Tvůj příběh četla, koulely se mi slzy po tvářích. Své děťátko jsi evidentně moc milovala a rozhodla ses tak, jak to bylo nejlepší pro vás oba. Ještě děti nemám, ale pokud by v mém těhotenství nastal ten samý problém, jednala bych stejně… Nedokázala bych se starat o vážně postižené děťátko, nedokázala bych mu dát dostatečnou péči. Nedokázala bych dopřát krásný život děťátku, ale ani svému příteli a ani sobě.

Někdo už tu psal, že ty holky, které jsou rozhodnuté porodit i postižené miminko, že jsou skvělé a že je to od nich moc krásné. Holky, které to dokážete - moc vás obdivuju. A na druhou stranu plně chápu a souhlasím s rozhodnutím maminek, které radši své těhotenství pro vážné postižení plodu ukončí.

Nikoho nesuďte, nemáte právo!

Mono, držím Ti moc moc moc palečky, ať brzo otěhotníš a dočkáš se krásného zdravého miminka. A nech se, prosím, ubíjet komentáři, které Tě kritizují za Tvé rozhodnutí. Byla to věc čistě jen Tvoje a Tvého manžela a udělali jste to, co bylo dle vašeho názoru nejlepší.

Držím palce

Šarlotka

 
Sarlotka1
Kecalka 260 příspěvků 15.04.04 14:43

Co jsi za sraba, když se za svůj názor nedokážeš ani podepsat!?

Šarlota

 
Anonymní  15.04.04 14:44

Ahoj Momo, psala jsem ti již včera, že chápu Tvé rozhornutí, povídala jsem o Tobě manželovi, ten má z většiny věcí legraci, o tomto tématu jsme ale mluvili dlouho a musím říct, že bychom udělali totéž.Myslím, že bychom se nedokázali dívat nato, jak je naše dítě nemocné a nemůže si užívat život tak, jak by si zasloužilo. Moc na Tebe myslím a držím Ti pěstičky, abys byla co nejdříve zase šťastná. A já vím, že budeš. Teď to moc bolí, ale jsem si jistá, že přebolí. Jednou se budeš radovat z dalších dětiček a ve tvém srdíčku bude vzpomínka i na toto mimi. Měj se moc krásně
Erika 20tt

 
Anonymní  15.04.04 14:48

Teda, Slunicku, ty ses peknej sobec!!! Jem v 15 tt a jsem rada, ze jsem si mohla tento pribeh precist… Ty, bohuzel, uvazujes o svem diteti jen ze sveho pohledu - ty mas malou rada a hotovo! Ale co ona, kdyby byla postizena? Co by asi tak delala, az ty nebudes? Co, az by byla dospela a chtela, aby ji miloval i nekdo jiny nez ty? Neodsuzuj nikoho, kdyz nevis, co by to dite v budoucnu cekalo… Na to NEMAS pravo!!! Alca

 
Magika
Kecalka 159 příspěvků 15.04.04 15:00

Milá MOMO,

je mi moc líto, že jste museli projít takovým rozhodováním. Ale plně s tebou souhlasím!!!
Držte se! Přeju Vám ať brzy znovu otěhotníš a vše skončí dobře.
pa Magika

 
VERDI
Povídálka 33 příspěvků 15.04.04 15:08

Pro holki, které tu Monu odsuzujete - zamyslete se než začnete odsuzovat.
Všude se tady píše, jaké jsme kamarádky a jak si budeme pomáhat, tohle mi jako pomoc nepřipadá, když nešťastná holka jako je Mono si vylije srdíčko a vy ji za to ještě nadáte. Spíš by taková holka od nás potřebovala podporu.
Vím,každý má na to jiný názor a já nikoho neodsuzuji za jeho jiný názor. Ale téhle holce teď nepomůžete, když ji tady budete odsuzovat.
VERDI od snažilek

 
Anonymní  15.04.04 15:56

Neda mi to a musim se pripojit do diskuse. Take jsem zacala cist clanek s tim, ze je to denicek a netusila jsem, jaky bude konec. Kdybych to vedela asi bych ho necetla. Chapu te Momo, ze te to moc boli, ale asi si jsi nemusela zvolit takto drasticky popis jmenem sveho miminka. To pusobi velmi sugestivne a hlavne pro nastavajici maminky je to pekny drastak. Ja sama jsem o zdrave miminko prisla po amniocenteze a tak vim, jak ti je. Ted jsem v 35 tt a na amnio uz jsem nesla.Urcite nejsi sama, kdo resi takovy problem, ale zivot jde dal a nesmis se v tom tak utapet. Preji hodne odvahy a slunicka v dusi.
Jana + beruška od Pasažérků

 
Slunicek
Kecalka 317 příspěvků 15.04.04 16:23

Mila Alco, muzes mi prosim napsat, ve kterem svem komentari Momo odsuzuji???? Napsala jsem, ze chapu a respektuju jeji duvody - co v tehle vete vidis za odsouzeni? Jediny, nad cim se pozastavuju, a je to muj nazor a mam na nej pravo, je zpusob, jakym tu Momo popsala svuj pribeh. Psat o smrti sveho ditete z pohledu toho ditete, jak je miminko v podstate happy, ze uz se maminka netrapi a jemu je fajn v nebi mi prijde zvraceny a za tim si stojim.

A jestli ti pripada, ze jsem sobec, ze stavim zivot nenarozeneho ditete at uz je jakkekoliv nad sve pohodli, no tak to asi jsem sobec.

A chtela bych mit tvoji jistotu, ze dite, ktere dobrovolne potratim by nebylo v zivote stastne. Jak to muzes vedet? Spousta deti s postizenim sve postizeni nevnima. Problem vyrovnat se s postizenim je problemem okoli a spolecnosti. Ja bydlim v zemi, kde se geneticke testy nedelaji (a proto je tu i vic Down syndromu a postizene deti tu nejsou na verejnosti nicim neobvyklym), takze o tom jestli se mi narodi postizene dite nebo ne jsem do posledni chvile nevedela. A tesne pred porodem mi moje mama rekla: at uz to mimi bude jakekoliv, je nase a berem ho se vsim vsudy. A to je kredo moji rodiny - vim, ze kdyby se se mnou neco stalo, bude tu zbytek rodiny, kdo se o dite postara. Stejne tak se budu ja starat o sve rodice, pokud budou ve stari nemohouci nebo o segru ci jeji deti, pokud by to bylo potreba. Takova byla v moji rodine vychova.
Nedokazu rozhodnout o smrti nekoho, kdo se k tomu nemuze vyjadrit - na to proste nemam odvahu, to rozhodnuti je prilis konecne a nenavratne. Ale uznavam svobodu druhych si o svem zivote rozhodovat jak chteji. Proto Momo neodsuzuji, pouze forma vyjadreni je priserna.
Slunicek

 
Anonymní  15.04.04 17:49

Momo, tu poslední smutnou kapitolu sis teda mohla odpustit, to je příšerné, jak to popisuješ. Stačilo přece napsat jednou větou, že ti byl vyvolán porod, bez hnusných detailů a bez myšlenkových pochodů, co asi mimi cítilo, fakt nemám slov. Jinak od začátku asi tak di poloviny to je napsané podle mě krásně a citlivě, je vidět, že jsi své děťátko opravdu moc milovala a že to bolí… ale ten závěr? Brečím a doufám, že budu mít zdravé děťátko a nebudu postavena před strašlivé rozhodování, jsem v 16 tt a genetické testy mě teprve čekají, ale i tak jsem zatím přesvědčená, že pokud by i třebas postižené dítě mělo mít trochu horší životní podmínky a vyžadovalo by neustálou zvláštní péči, že bych to s pomocí rodiny zvládla a dala miminku i tak šanci narodit se.
Přeji hodně štěstí,
Miriam
PS: jsem dnes na těchto stránkách poprvé a tenhle článek mě dost vyděsil, to musím přiznat. Jinak je to tu fajn.

 
Diny
Ukecaná baba ;) 2096 příspěvků 15.04.04 19:04

Ahoj Sluníčku,

čtu tě často i na Cipískovkách a co se týká tvého názoru na to, jak Momo popsala smrt svého děťátka, tak se pod něj plně podepisuju, ač jsem se původně vůbec k tomuto deníčku vyjadřovat nechtěla… vím, že jí neodsuzuješ, ale způsob, jakým to podala…taky se mi nelíbí a hodně se mě to dotklo, i když nemohu říct, že bych si od začátku nevšimla (jak píšou jiné přispěvovatelky), že půjde o deníček nenarozeného miminka…stačilo vidět tu hvězdičku a ten křížek za tím…:(

I tak to mnou hluboce otřáslo, hlavně to přesvědčení, že v nebíčku je mu blaze…kde Momo bere tu jistotu??? Jinak je to samozřejmě její rozhodnutí a jejího manžela, sama nevím, jak bych se zachovala, ale rozhodně bych se pak nedrásala takovýmhle psaním a nedrásala bych po dva dny dvěma v podstatě podobnýma deníčkama těhulky a snažilky…ale může říct, že jsem to neměla číst…inu, zvědavost se někdy nevyplácí…

Jsem ve 37 tt a hormony asi plaší, je mi hodně smutno ze způsobu, jak Momo podala pocity miminka, zvláště ten konec…až mi jednu chvíli napadlo (a nenadávejte mi), jestli se to skutečně stalo, jestli to sem nepíše někdo jako nějakou studii chování a reakcí těhotných a maminek…prostě mi to přijde hodně přitažené za vlasy, ale je to jen můj názor a je mi jasné, že co každá z nás, to jiný pocit a úsudek…

Diny (37tt)

 
Cibulka1
Kecalka 134 příspěvků 15.04.04 19:23

Ahoj Momo.

Tobe by ch chtela napsat, ze je mi moc lito, ze jste si museli projit takovouto zkouskou. Ja jsem v 27tt a testy na VVV mi delali uz ve 12tt (jine a presnejsi nez AFP). Nastesti vysli vporadku, ale i tak jsme premysleli co bysme delali kdyby vysli jako Tobe a myslim, ze bysme se rozhodli stejne. S takto postizenymi se setkavam v praci a tak je mi jasne co pece o takove dite predstavuje. Jasne, ze dokazou byt mili stejne jako zdrave deti, ale kdyz maji sve spatne a zurive nalady, je to strasne tezke. Normalni dite utesis, ale tohle ne. V mem pripade by rozhodovalo i to, ze kdyby se s nami neco stalo, tak by skoncilo v ustave, protoze ja mam z rodiny jen 80ti letou babicku a manzelovy rodice uz taky nejsou nejmladsi. Je ale fakt tezke ted rict, ze bych udelala to nebo ono, kdyz nejsem v te situaci.
Moc Ti drzim pesti, abyste se z toho brzy dostali a casem meli dalsi zdrave miminko.

Jeste bych chtela napsat tem holkam, co te tu tak trochu odsuzuji. Uz v Bibli se prece pise:„Kdo bez hrichu je, ten at hodi kamenem“. Jinak si taky myslim, ze Momo zvolila tuto formu vypraveni proto, ze si preje, aby se ted jeji dite melo tak jak pise nakonci a doufa, ze se melo dobre i u ni v brisku.A to, ze se ji tam vloudily vety o konci miminka je jen prirozene pokracovani toho pribehu. Asi se i s temito detaily potrebovala sverit. Trosku mne to zarazilo, jenze to jsem se na to divala z pohledu meho az pak jejiho.
Jo a taky trochu nechapu jak to, ze jste si nektere navsimly, ze hned v nadpise je napsano jak „narozeni“,tak i „umrti“ detatka. Ja jsem si toho vsimla a cetla jsem, protoze se snazim pochopit druhe kdyz jsou v nouzi.

Myslim, ze Momo nepotrebuje ani chlacholeni ani odsouzeni, ale prostor pro vypovidani se (nikdo vas nenutil, abyste to cetli) a cas na stabilizaci sebe same v dalsim zivote.

Jo a taky nechapu proc sem pisou frajerky, ktere se ani neumi podepsat.

Drzim ti pesticky.
Cibulka

 
Ivka1
Stálice 75 příspěvků 15.04.04 19:32

Diny,
spravne si napsala, ze sama nevis, jak by ses zachovala.......
Momo popsala hnusne hnusnou realitu.....musim rict, ze presne tak to je......ted uz to vis i ty, i kdyz si nechtela a to ze k tomu pripsala svoje pocity je fajn. Vy byste byly radeji, kdyby napsala, jak se strasne obvinuje, ze zabila sve dite?
Momo! prosim neobvinuj se, udelala jsi to, co bylo podle tebe nejlepsi, jsem o tom presvedcena, to mi ver. A tvoje miminko je urcite v nebi stastne, neobvinuj se a netrap zivot jde dal a pred nicim se nezastavi......

 
Anonymní  15.04.04 19:59

Nevšimnula jsem si, že by Momo někdo odsoudil. Holky psaly jenom názor na to, že je poněkud drastické popisovat všechno tak detailně. Pokud tu někdo Momo odsuzuje, tak jistě ne za to, že se rozhodnula dát svoje mimčo pryč. Člověk má v dnešní době naštěstí možnost určit si jak velký náklad dokáže nést a co už ne. Já bych to udělala stejně jako Momo i za cenu té ukrutné psychické bolesti a tak jí teď o to víc držím pěsti a doufám, že už se nikdy nebude muset znova takto rozhodovat. Já sama čekám druhé dítě a stejně bych se ho vzdala, kdyby se potvrdilo postižení. Neměla bych sílu nést takový náklad.

 
Anonymní  15.04.04 20:05

Cibulko, nechápu, jaký je rozdíl v tom, když se někdo nepodepíše pod svůj komentář, nebo když si tam někdo napíše Cibulka. Internet je o anonymitě, jenom ty osobní srazíky holek z deníčků nejsou anonymní. My, co nechodíme na srazíky, třeba jen proto, že nejsme z Prahy, ale roztroušené po naší krásné zemi, jsme tu opravdu anonymní. S pozdravem, když ti to udělá dobře: Česneček

 
Maxi
Kecalka 333 příspěvků 15.04.04 20:23

Mas pravdu, ze vlastne anonymni jsme, ale i to, ze nektere z nas jsou registrovane, to na anonymite ubira. Teda myslim tim registrovane s odpovidajicimi udaji. Navic po roce psani na emimco o sobe clovek taky trosku prozradi…tim myslim sebe…

Maxi

 
Anonymní  15.04.04 20:48

Milá Momo,
moc s tebou soucítím a přeju ti, aby brzy měl Fazuli v bříšku bratříčka nebo sestřičku. Líbí se mi tvůj pohled na věc a trochu mě zamrzely některé komentáře, ale musí být respektováno, že každý má na svůj názor právo. Je to sice deníček miminka nenarozeného, ale milovaného stejně jako jsou milována ta miminka, jejichž rodiče měli to štěstí, že je mohli přivést na svět. Kéž by každé narozené miminko mělo tolik lásky, kolik jsi jí zahrnula ty do svého deníčku! Prošli jste si tou pro mě nejhorší stránkou, kterou život umí nastražit. Obdivuji tě. Z Fazuliho jsi udělala roztomilého andílka poletujícího nad světem a rozdávajícího odvahu všem rodičům se stejně neúprosným osudem. A já si znovu uvědomila jak jsem moc šťastná, že nám ten náš „andílek“ zrovna spinká zachumlaný v postýlce. Znovu jsem si uvědomila jaké obrovské štěstí jsme měli a co všechno pro nás znamená.
Přeju ti ještě jednou mnoho štěstí, odvahy, pohody a hlavně - a to mělo stát na prvním místě: zdraví!!!! A těším se na nový těhulkovsko - miminkovský deníček tady :)

 
Anonymní  15.04.04 22:03

Musím povedať, že mňa na príbehu Momo desí úplne iná vec. O svojich problémoch s výsledkami genetických testov totiž od začiatku písala aj na stránkach Babetko.sk. Tam vtedy uviedla, že jej vyšli ZVÝŠENÉ hodnoty AFP a HCG, pričom aj uviedla konkrétne čísla. Rozbor jej robili v dvoch nemocniciach, pričom výsledky vraj boli rozdielne, ale zvýšené. Mňa však zarazili dve veci - poprvé to, že hodnoty AFP by pri Downovom syndróme mali byť ZNÍŽENÉ. No a podruhé, hodnoty AFP, ktoré momo uviedla, boli podľa všetkého absolútne v norme. Výrazne zvýšené mala asi len výsledky HCG. A to je to, čo ma najviac straší - ak by jej robili len testy AFP, tak ako sa to ešte robí u mnohých žien (myslím, že v ČR sa už štandardne robí triple test), tak by vyšli v poriadku a momo by pravdepodobne nikto neposlal na amniocentézu a nikdy by nebola postavená pred rozhodovanie o živote a smrti svojho dieťaťa. Dieťa by sa narodilo a o tom, čo ďalej, by sa musela rozhodovať až po pôrode. Zároveň to svedčí o tom, že genetické testy sú často falošne negatívne a skutočne nikto z nás ani po nich nemá istotu, že jeho dieťa sa narodí zdravé… Sama mám známych, ktorým sa napriek negatívnym testom narodilo dieťa s Downom.

Samozrejme, môžem sa mýliť a momine výsledky som len zle pochopila… V tom prípade sa ospravedlňujem.

Momo, Tebe prajem, aby si sa čo najskôr psychicky pozviechala a aby sa vám podarilo počať ďalšie, už zdravé, dieťatko.

Zuzana

 
Anonymní  15.04.04 22:05

Ahojky všichni,
chtěla jsem Vás všechny jen poprosit. Nekamenujte ty, které nejsou šťastné a svá miminka šťastně neočekávají, a nebo je už nedrží v náručí.
Neposílejte je někam za hranice Vašeho štěstí (třeba na anjeliky.sk), aby Vám ho náhodou nepokazily. Nejsme přeci ve středověku a víme, že smutek, žal a nezměrná bolest není ani nakažlivá, ani ji na vás nikdo nemůže plivnout.
Zkusme Momo a její Fazulku pochopit a rozdělit se s ní právě o naše štěstí, pomoct ji překonat tu šílenost - ztrátu dítěte. Momo je moc smutná a bolavá.
Jak to své utrpení vyjadřuje, je na ní. Takhle to je pro ni nejschůdnější, tak ji pomozme, dejme ji kus štěstí svého …že ji vyslechneme, pohladkáme po duši, pofoukáme rány, které se třeba nikdy zcela nezahojí. Neotáčejme se zády, nezavírejme oči…jen proto, že my jsme šťastné a ona by nám to kazila.
Celý ten článek přeci nebyl o tom, jestli momo musela nebo nemusela, ale především o tom, že ztratila mimíska!!

Momo, přeju, aby se ti brzy vrátila šťastná dušička a chvění v bříšku.
papa klaraja

 
Anonymní  15.04.04 22:48

Zdravim vespolek,
jsou reakci jsem Momo psala uz v minelme denicku. Ted ale jeste druha vec, ktera v tomto pripade neni aktualni. ALe jinak- vy tady pisete o matce a o diteti. A taky, ze druhorodicky to maji tezsi se rozhodnout pro potrat. Myslim, ze byl zapomenut take vliv na jiz narozene deti. Beze sporu postizene dite - a toto je velmi tezce postizene dite - zabere matce vyrazne vic casu a pece a emotivnich sil nez dite zdrave. A co tedy jiz narozene deti, ty nemaji zadna prava? POkud se dite postizene narodi, pak je jiste povinnosti rodiny se o ne postarat, ale lze li tomu predejit, pak na vahach rozhodovani v kazdem pripade musi byt i zajem jiz existujicich deti.
To jen tak pro okraj. Preju pekny vecer, Sasa

 
Anonymní  15.04.04 23:08

Omlouvám se, nepodepsala jsem se a přijde mi to neslušné. Lindička - Olča

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček