Děti, které na svět nespěchají

kozimura  Vydáno: 17.10.11

Těšila jsem se jak na své první děťátko, tak na druhé. Obě holčičky jsem přenášela a u obou porodů jsem si zažila své. Byl rok 2007, prožila jsem nádhernou svatbu a v sobě nosila to nejkrásnější tajemství pod sluncem. Ani ne týden před svatbou nám bylo potvrzeno, že čekáme naše první miminko. Termín porodu byl 28. 2. 2008.

Naše první dceruška a její "beranice" vlásků 3,38 kg a 49cm
1 komentář

A tady na JIP
1 komentář

Naše druhorozená :-) 3,65 kg a 51 cm
1 komentář

A první setkání se sestřičkou - jen pár hodin po porodu :-)

Dny utíkaly, pracovala jsem jak nejdéle to bylo možné, byť jsem nastoupila na nemocenskou, dál jsem docházela do práce a zaučovala novou kolegyni. Den D se blížil a já se přehoupla z měsíců strachu z porodu do období smíření, že miminko stejně ven musí a lepší je na to, co bude porod provázet, nemyslet. Porodilo tolik jiných žen, tak co bych to nezvládla já. Těhotenství postupovalo ukázkově, přibývala jsem jako podle knížek (řečeno panem doktorem), na Silvestra jsem už věděla, že čekáme holčičku a že je hlavičkou dolů.

A tak tady byl únor, čekali jsme, kdy to bude. Den termínu porodu minul a byla jsem ujištěna, že je to v pořádku, ne vždy se vše dá přesně určit, podle ultrazvuku mám stejně termín 1. 3. apod. 29. 2. jsem se modlila, aby miminko ven ještě nešlo, přece jen mít narozeniny jen každý 4. rok :-D Když se překulilo 1. 3. už jsem se modlila, aby to už bylo tady. Chodila jsem už do poradny častěji a 6. 3. mi bylo sděleno, ať si ještě přijdu 8. 3. na monitor. V sobotu ráno jsem tedy šla ještě ke svému lékaři a ten mi jen zdělil, ať už si v pondělí zajdu do nějaké porodnice a předal mi průkazkus

V sobotu začaly první bolesti, v noci. Moje mamča už byla naštvaná z jednání doktorů a řekla, ať na nic nečekáme a jedeme, že to není žádná legrace a raději, ať jedeme stokrát zbytečně, než jedou pozdě. Vydržela jsem do 2 do rána a pak už jsme jeli. Vyšetření, blbé pohledy, údiv při pohledu na TP v průkazce, ale i přesto všechno jsem byla poslána domů s tím, že to porod není a že mají stop stav, ať přijedu v pondělí nebo v případě porodu jinam.

Cítila jsem se trapně a byla jsem zklamaná a taky už ustrašená - měla jsem strach o své miminko. V neděli byly bolesti už celý den, ale daly se zaspat. Od 19 hodin už byly hodně citelné, ale nikomu jsem nic neřekla, ať zase neplašíme. Vydržela jsem do půlnoci, pak jsem běhala do sprchy. Asi ve 2 ráno jsem volala do porodnice, ve které jsme byli den předtím a bylo mi řečeno, že je stále plno, že mi přejí hodně štěstí a ať jedeme jinam. Takže jsem volala do druhé porodnice, kde mi řekli, ať přijedeme, že čekají. Tak jsem se pomalu připravila, vzbudila manžela a ve 4:30 jsem už byla na příjmu. V tu chvíli tam zrovna křičela jedna maminka a oba nás s manželem pěkně vyděsila. Celou dobu jsem pak byla v přesvědčení, že to, co prožívám je nic proti tomu, co mě čeká na porodním sále.

Takže mě čekal příjem, milion otázek, nejdřív od sestry, pak ty samé od doktora. Doktor pěkně protivný, připadala jsem si strašně sama, bála jsem se… Pak mě dali na pokoj s manželem. Ze začátku jsme se smáli, bolesti nebyly tak strašné. Bylo mi řečeno, že mám čas. Dostala jsem snídani, požádala jsem o papíry k epiduralu a k darování pupečníkové krve. Ochotná sestřička přišla, vše jsme sepsali, podepsali a šla jsem na klystýr - no, čekala jsem hrůzu podle vyprávění. Žádná hrůza se nekonala, žádný okamžitý úprk na WC se nekonal a po… mi bylo opravdu dobře, bolesti byly zase snesitelnější.

Ve 12 jsem slyšela z chodby, jak za mnou přichází anestezioložka s epi, ale taky slyším, jak ji sestra posílá pryč s tím, že mám zrovna oběd - nejedla jsem ho a než jsem stihla vyběhnout, byla pryč :-( Každopádně mladý pan doktor, který převzal ranní směnu, pořád říkal, že budu rodit možná až další den, že se to nehýbe a že to ani neurychlí, byť jsem 11. den po termínu, protože se to rozjelo samo a on chemii nemá rád… To mi opravdu pomohlo, naštěstí hned nato přišla sestřička, že ať se nebojím, že ona to pozná, že maličká bude ještě dneska venku.

Tak to zkrátím. Od 14 do 15 mi napichovali epidural - nešlo to, nemohli se trefit s kanylou. Tak dlouho mi desinfikovali záda, až mi spálili kůži - dodnes mám jizvu. Po epi se mi vůbec neulevilo - bohužel na mě nepůsobil. Naštěstí ale způsobil (dle slov lékařky) to, že malá konečně sestoupila dolů.

V 16 mi píchli vodu a to začal očistec. Okamžitě pocit na tlačení, bylo mi to zakázáno, že jsem málo otevřená (neřekli mi vůbec na kolik) a že bych malé ublížila. Od té doby jsem byla jako v tranzu, jedna křeč za druhou, manželovi jsem drtila ruku, on mi masíroval kříže a pořád běhal za sestrou, za kterou jsem ho posílala. Pak jsem si vyprosila odchod do sprchy, takže mě na chvíli odpojili z monitoru a mohla jsem jít. Když jsem slezla z lůžka, začala jsem tlačit, stála na špičkách a byla jsem v křeči. Doktorka se sestrami mě stahovaly dolů, že na špičky nesmím a nesmím tlačit. Ze sprchy jsem nemohla odejít - bylo mi tam skvěle a sotva jsem vypnula vodu, bolesti se nedaly vydržet - manžel jen poskakoval na míči a opakoval „promiň“. Pak zase cesta zpět a další křeč.

Vyšetřili mě a pro mou úlevu doktorka prohlásila - vidím hlavičku, jdeme na sál! Takže mě převedli na sál. Tlačit jsem mohla hned (ježíš, to byla taková úleva) - na druhé zatlačení byla malá venku - nádherná, čisťounká a šíleně vlasatá :-) Pak šití, 2 hodinky s malou a manželem na pokoji a ve 22 jsme se rozloučili a já jsem si naivně myslela, že se jdu vyspat - vedle mě si jedna maminka pořád vyprávěla se svým miminkem, druhá chrněla nahlas. Každou chvíli tam chodila dětská sestra ptát se, jak to jde maminkám a střídala ji sestra z šestinedělí, jestli jsem byla na malé, jestli ne, že půjdu na cévkování. Ve 2 ráno jsem ze zoufalství odešla na záchod, pustila vodu a konečně jsem tak mohla ve 3 ráno říct sestře, že už nemusí chodit, že jsem byla.

Ve 4.30 nás přišly sestry budit na kojení, tak jsem se okoupala a čekala na svou holčičku, v 5 mi ale bylo řečeno, že zvracela a stejně by nejedla. Tak jsem si říkala, že vědí, co dělají a šla si lehnout. V 6 za mnou přišel pan doktor z dětské JIP s tím, že té krve bylo moc a že si malou berou na JIP - hleděla jsem na něj, jak tele na nové vrata - jaká krev, jak na JIP? No, že zvracela krev a jestli mi to neřekli. Když odešel, tak buď šokem, nevyspáním, nebo také tím, že mi pořád nedocházelo, že jsem maminkou a možná i uklidněná tím, že lékaři vědí, co dělají, jsem usnula.

V 7 přišla vizita z dětského oddělení a měla mi sdělit, co je s malou. Místo toho přišla starší menší lékařka, ne příliš příjemná a hukla na mě, kde mám dítě. To už mě vyděsilo. Takže po této příhodě jsem volala manželovi, ten telefon nezvedal a pak mé mamince a u telefonu jsem se už složila. Ani do oběda mi nebyl nikdo schopen říct, co s malou je, takže ve 12 přijel přítel s rodiči a vydali jsme se přímo na JIP. Maličká ležela na lůžku a já ji začla hladit - v tu chvíli na mě vyjela jedna sestra, ať na ni nešahám, že ji vzbudím a ona pak děsně řve. Šíleně mě to dostalo. Složila jsem se a chtěla jsem hned zpátky. Bylo mi hrozně - koukala jsem na své děťátko, nemohla se ho dotknout, pochovat ho, nevěděla jsem, co s ním je…

Druhý den jsem tam šla znovu. To už tam byla jiná sestra, která se mnou jednala jinak. Vysvětlila mi, že normálně už miminka pijí 50 ml mlíčka, ale ona může jen 8 ml a pláče, protože je hladová. Proto má i dudlík, aby ji utišil a ona usnula. Klidně jsem si ji mohla pochovat, pohladit, potulit a dokonce zkusit poprvé nakojit - krásně se chytla a hned vypila 30 ml. Sestřička si to poznamenala a hned řekla, že je to dobré znamení, že si vytáhla tolik. No, zkrátím to - promluva s doktory byla asi taková - nevěděli, jestli se jen napila krve při porodu, nebo jestli má vnitřní krvácení, musí se dále pozorovat, ale než jsem se tohle dozvěděla, tak mi bylo od sester řečeno, že mi podávat informace nemohou, to může jen doktor, každý doktor mě odbyl s tím, že neví přesnou diagnózu mé dcery, protože to má na starosti kolega a když přišel kolega, tak zase, že nemají ještě všechny výsledky.

4. den mě propustili z porodnice bez malé s tím, že druhý den za ní nastoupím na JIP. Nalily se mi prsa a trpěla jsem až do rána. Ráno mě přijali a mohla jsem chodit za svou holčičkou. Večer mi bylo sděleno, že mě budou v noci budit na kojení, na to jsem se těšila - na tulení s mojí holčičkou. Jenže jsem se sama vzbudila asi ve 4 ráno s tím, že se mi zdálo, že malá pláče - sestra ji dokrmila ze stříkačky - prý mě nechtěla budit - ne nechtěla, líno jí bylo. I mlíčko ze stříkačky jí dala tak rychle, že malá začala být líná sát. Vypila mi vždy 10 ml z prsa a zbytek jsem musela odstříkávat a krmit ze stříkačky :-(

Tak to zase konečně utnu - 8. den po porodu nás konečně pustili domů s tím, že malá prospívá, nabrala, nezvrací, krev není ve stolici a jednalo se tak nejspíš o mou krev, které se nalokala u porodu. Ve zprávě jsem se pak dočetla, že pozvraceno krví bylo 6 plen a vzpomněla si na slova sestry, která mi mou holčičku odvážela na JIP a nevěděla, že jsem tam: „Dej tam těch plín víc, ať to zase nepoblije“… :-(

Tak to bylo s naší prvorozenou - žádné jiné komplikace už neměla. Rostla z ní krásná zdravá holčička, která pak chtěla vše dohnat a tak ve všem spěchala, že toho do jednoho roku stihla neuvěřitelně hodně a byla napřed před svými vrstevníky. Po oslavě jejich druhých narozenin jsem zjistila, že čekáme druhé děťátko…

Těhotenství bylo úplně jiné - nevolnosti, nepřibývala jsem, za celé těhu jsem měla nahoře jen 7 kg. Miminko prospívalo. Sice mělo podle ultrazvuku menší váhu, než má první dcerka, ale to mě spíš uklidňovalo, že to bude lepší porod. Neustále jsem byla utěšována, že druhý porod přichází obvykle dřív než je termín porodu (tenkrát jsem znala přesně den početí a věděla jsem, že výsledky ultrazvuku, i TP daný lékařem jsou úplně přesné), který byl 27. 11. 2010 a že je porod rychlejší apod.

No, opak byl pravdou. I když mě paní doktorka 3 týdny před porodem přesvědčovala, že jsem připravená rodit a že už se na další kontrole neuvidíme, viděly jsme se až do termínu, kdy mě řádně předala porodnici. Do porodnice jsem vesele chodila dál, až jsme se dohodli na vyvolání porodu na 3. 12. v pátek v 6 hodin. Jenže já jsem chtěla porod přirozený, takže jsem myla okna, vytírala a hups, v pátek v 1 ráno mi praskla voda. Celá šťastná jsem vzbudila manžela, že je to tady :-) No, opak byl pravdou. Ve 3 ráno mi zavedli první tabletu, protože jsem byla pořád stejně otevřená, jako před 4 týdny, zklamání bylo neuvěřitelné. Ale pořád jsem si říkala, že dnes stejně porodím. Dali mě na „hekárnu“, kde už byla jedna těhulka a manžela poslali domů.

Tak to běželo celý den - od 6 od rána už jsem měla bolesti, na ty ale stačila sprcha, ale od odpoledne se už daly jen těžko snášet, v noci už byly šílené. Nepomáhal ani balon, ani sprcha, jen chodit. V sobotu jsem čekala na obvyklou 7. hodinu na vizitu, ale vizita nikde. Už jsem byla vyčerpaná, unavená, nespala jsem druhou noc. V 9 přišel pan doktor a oznámil mi, že jsem pořád otevřená jen na 2 :-( Byla jsem vyřízená a s pláčem jsem se ho ptala, co bude teď, že už jsem šíleně unavená, že tu bolest už nějak vydržím, ale tu únavu ne. Tak mi jen řekl, že ve 13 hodin mi dají tabletu celou a pak se uvidí, kdyžtak by v neděli udělali císařský řez. Sestra mi jen špitla, že za chvíli přijde s monitorem, ať si zatím dám v klidu sprchu. Po sprše jsem na sestru zazvonila a ona přišla s tím (aniž by mě vyšetřila), že si myslí, že se to pohnulo a jestli někdo bude u porodu, že by mě už převedla na sál a že si tam mám pak po monitoru přenést věci, že už zůstanu tam. Ještě předtím jsem volala manželovi, že je to blbé, že se neotvírám, ale že za mnou může dojet, aby mi to rychleji utíkalo a mohl mě masírovat, takže nespěchal.

Přišla jsem na sál, sestra mě dala na monitor a to už jsem viděla, že se opravdu něco pohlo - graf lítal jako šílený a za chvilinku už jsem volala na sestru, ať přijde (později jsem zjistila, že je to PA), že už asi budu muset tlačit. Vyšetřila mě a jen řekla "no výborně, jsme na 5, to už rodíme, tak rychle, kde máte toho tatínka) - to bylo v 10 hodin. Nakonec to nabralo takovou rychlost, že PA nestíhala chystat vše na porod, manžel jen doskočil ke křeslu ve chvíli, kdy už se nám maličká drala ven :-D Sečteno a podtrženo - porod trval 33 a půl hodiny. Malá nevážila míň než první dcerka, ale naopak o 35 dkg více a pěkně mě potrhala. Ale byla zdravá, šikovná. Druhá porodnice byla úžasná, PA skvělé a kdybych chtěla ještě někdy rodit (jakože nechci), jinou porodnici už bych si nevybrala…

Omlouvám se všem, kteří se rozhodli můj zmatený a dlouhý deníček číst a děkuji, že jste došli až ke konci.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 17.10.11 09:05

Krásné deníčky a krásné porody.. Jen u toho prvního si neumím představit jak ti muselo být když ti neřekli ani půl slova o tom co je s dcerou!! Já jsem na vyšetření čekala 4,5hod a myslela jsem že se zblázním. To co si musela prožívat si neumím představit ani v nejmenším…
Tvojí rodince přeji štěstíčko a hlavně to zdraví :kytka: :kytka:

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 17.10.11 09:15

No neměla jsi to vůbec lehké a nad chováním personálu v případě zvracení krve u první dcerky teda kroutím nevěřícně hlavou, doufám, že ti to obě holčičky dostatečně vynahrazují a přeju jen to nejlepší :kytka:
díky za deníček :mavam:

 
kozimura
Ukecaná baba ;) 1964 příspěvků 17.10.11 09:26

werunkaw
Moc děkuji. Pro mě bylo asi štěstí to, že jsem byla nevyspaná a pořád taková nijaká z toho všeho, že mi ze začátku nic nedocházelo. Když to dneska vidím zpětně, tak jsem byla jakoby v jiném světě - v tranzu. Nejvíc mi pomohla známá, která tam dělala papíry. Přišla za mnou, protože se jí dostala do ruky má karta a přišla mi říct víc, než doktoři a vysvětlila mi, proč mlží - že nechtějí člověku říct ani tu lepší zprávu ani tu horší. Nechtějí vyděsit, ale ani dávat naděje. Ona mi právě řekla, že to možná bude jen nalokaná krev, že jí dávají Kanavit a že zatím jde jen natrávená krev a že je dobré znamení, že není čerstvá.
Druhá dcerka si pro změnu lokla plodovky a když mi začla na pokoji zvracet, měla jsem černo před očima, měla jsem strach, že se to bude opakovat, ale v druhé porodnici byli jiní -skvělí, hned mi vše vysvětlili, řekli, pomohli, poradili. Úplně jiný přístup.
Dneska už je to za námi a jsem ráda za ty dvě zdravé krásné čertice :hug:

 
Hmarilla
Ukecaná baba ;) 1283 příspěvků 17.10.11 09:28

krásný deníček. Vidím že taky tvá dcerka neměla jednoduchý start do života. na to, že se s mou dcerou něco děje se po mém naléhání přišlo až dva dny po porodu. A pak jsem čekala na výsledky vyšeetření 5 hodin. už nikdy to nechci zažít.

 
kozimura
Ukecaná baba ;) 1964 příspěvků 17.10.11 09:30
Saroya

No, první dcerka mi to teď vynahrazuje dokonale - je v období vzdoru :-D Ale to zvládneme. Tenkrát jsem si myslela, že je to normální, takové chování a porodnici si chválila, ale až po druhém porodu jsem zjistila, že bylo hodně věcí špatně. Ale pro mě je důležité, že vše dobře dopadlo :palec:

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 17.10.11 10:37

to je jasné, že dobrý konec je nejdůležitější, ještě že jsi měla ten ochranný „tranz“, mějte se dobře

 
larsa
Zasloužilá kecalka 810 příspěvků 17.10.11 15:59

Jsi statečná! Chování personálu mi vyráží dech. Přeji ti, aby porody byly jedinou nepříjemností, i když s krásným koncem, kterou jste musely ty i tvoje cácorky přetrpět.

 
Petullka82
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 17.10.11 19:51

Krasny denicek :kytka:
Jeste by me zajimalo, kde jsi to rodila?

 
kozimura
Ukecaná baba ;) 1964 příspěvků 17.10.11 19:54

Moc všem děkuji :hug:

Petulka
Obě holčičky jsem rodila v Ostravě. První na Fifejdách a mladší ve Vítkovicích. :wink:

 
maminka 28
Kecalka 310 příspěvků 17.10.11 22:26

Moc pekny :mrgreen:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele