Divadlo loutek I

Liviettka  Vydáno: 03.08.10

Můj život ve zkratce pro všechny nudící se těhulky a ty, co si najdou trošku víc času na přečtení těchto řádků ;) Předem mnohokrát děkuji za váš čas a případné komentáře. Moc si toho vážím. (Předem upozorňuji, že je to prachobyčejný, leč pravdivý záznam deníku dospívací holky (mě :-)), která neví, co chce a tak nekomentujte její naivitu - už je jiná - už dospěla ;) ) …

Život je tragikomická čekárna na smrt těch, které milujeme.
Nakonec se dočkáme i té vlastní.
Mezitím je ale spoustu „srandy“.
Naštěstí.

Ne. Život je jako kinder vajíčko. Nikdy nevíš, jaká blbost tě překvapí. Jsou věci, které v něm vidíme radši. Pak jsou ty, které dáme hned nějakému jinému mrněti, aby se nám na to doma zbytečně neprášilo.

Nemůžeš si přeci oblíbit všechny blbosti, které na tebe v kinder vajíčku čekají. Některé musíš poslat dál. Ty, co máš však nejradši, můžeš si uschovat a vážit si jich. Máš ale velké štěstí, že postavičky z čokoládových vajíček nemluví. V životě je to jinak. Každý mluví. Mluví a mluví a mluví. I já.

Jmenuji se Livie. A ostatně jako každý člověk, mám svůj životní příběh, který stále trvá a nevím, jak skončí. A vědět nechci.

Vzpomínám…

Mám dlouhé, pečlivě učesané vlásky svázané červenou mašlí a jdu zrovna z malé vesnické školy domů. Brzy budou prázdniny a potom už musím chodit do školy do nedalekého města, poněvadž pátá třída u nás v Mankovicích není. Ostré slunce ve spolupráci s mým lesklým fialovým klíčkem, který mám uvázaný na šňůrce na krku, vytváří kolem světelné flíčky. Malé kotě dychtivě čekající na můj příchod po nich hravě hopsá, dokud ony flíčky nezmizí ve stínu našeho domu, který svým klíčkem právě odemykám.

„Na čiči, na čičiči…“ volám na koťátko, které užuž pokukuje po misce s teplým mlékem. Společně s ním pak píši úkoly, dívám se na televizní seriály a všemožně se snažím zaplnit nudnou časovou bublinu, kterou musím dennodenně snášet, dokud se nedostaví mí rodiče z práce.

Starší sestra Hana studuje prvním rokem na pedagogické univerzitě a od té doby nemá vůbec čas. Alespoň to tvrdí. Zdá se, že dopis a čerstvá růže, která se objeví každé ráno na parapetu jejího okna, svědčí o jisté zamilovanosti do jistého Zdeňka. Třeba bude tentokrát šťastná.

Bratr Hynek pracuje jako voják z povolání. Doma je jen občas na víkend.

Prásk. Nátlakem průvanu třísknou dveře. Konečně. Naši jsou doma. Přichází oba najednou. Táta nedbale pohodí dnešní poštu na jídelní stůl, na který máma zrovna prostírá večeři. Culím se a jsem ráda, že se už nemusím bát velkých zrcadel na naší chodbě, které na mě odjakživa působí více než hrozivě. Při společném jídle si prohlížíme kupu reklamních letáků s nabídkami na nejkvalitnější zboží za nejnižší cenu. Mezi touto nepotřebnou četbou se dnes povaloval i časopis doručený na jména Helena a Hynek, což jsou mí rodiče. Skrývalo se v něm spoustu zajímavých článků. Dnes můžu snad i říct, že v něm byli ukrytí mí noví sourozenci. Ten časopis byl prvním slunečním paprskem prosvítajícím skrz ty černé mraky samoty, ve kterých jsem trávila svůj dosavadní život malého-dospělého.

Se samými jedničkami jsem dokončila čtvrtou třídu. Mezitím mí rodiče podstoupili psychologické testy a všechno ostatní související s osvojením dítěte. Táta tou dobou nastoupil ve svých 68 letech do zasloužilého důchodu po dlouholeté práci stavebního projektanta. I když byl o 25 let starší než máma, měl elánu na rozdávání a jeho věk se na něm nijak výrazně nepodepisoval. Maminka se na úkor péče o nově příchozí sourozence vzdala práce v Domově důchodců.

Přestože jsme původně žádali pouze o jednu holčičku, navzdory počátečnímu šoku jsme nakonec souhlasili s tím, že i tři sourozence přijmeme do naší rodiny moc rádi. Připouštím, že rozhodnutí vzít si tři děti určila věta, kterou vyslovila Hana: „A co když je to jejich poslední šance být spolu.“ Načež máma a vlastně i my ostatní souhlasili, protože jak nám sama sociální pracovnice řekla - naděje, že si někdo vezme tři sourozence najednou, přičemž nejmladší z nich je těžce mentálně i fyzicky handicapovaná holčička, pravděpodobně neexistuje.

O našem následujícím životě v osmičlenné rodině jistojistě rozhodl tedy i fakt, že jsme něčí poslední nadějí.

Ještě o prázdninách roku 2000 jsme si jeli pro devítiletého Jarka a desetiletou Šárku do dětského domova. Hned v autě nepříliš ostýchavý Jarek začal říkat mojí mámě „mami“. Cítila jsem, že teď to už není „moje máma“, nýbrž „naše“. Ten pocit ve mě zanechal žárlivou stopu a zároveň ji zahladil hřejivým pocitem, že od teď nejsem sama.

Za týden na to jsme do ústavu sociální péče jeli ještě pro malou Kristýnku. Vůbec jsme nevěděli nic o handicapovaných dětech a obdivuji rodiče, že se k takovému rozhodnutí vůbec schýlili. Když jsem se ptala Jarka, jak Kristýnka vypadá, jeho čistá dětská duše odpověděla natolik krásně, že jsem se zdráhala dalších zvídavých dotazů. Řekl: „Je to naše princezna, náš malý tučňáček“.

Pro malou Kiku jsme si jeli celá rodina.

Pohled na klece a slepé, natahující se dítě na chladných dlaždicích ústavní chodby nebyl příliš příjemný a při pohledu na další handicapované děti nikomu z nás nebylo nejlépe.

Kristýnka – drobounká, vyhublá holčička s vlasy ostříhanými úplně nakrátko. Tiše nevědomky seděla v jedné z klecí s oslintanými prsty zabořenými v ústech, s pohledem upřeným na bílou zeď při monotónním kývání těla ze strany na stranu. Z diagnózou těžké mentální retardace, vrozenou vážnou srdeční vadou, epilepsií atp. nejspíš nemohla ani tušit, že my jsme tu proto, abychom ji vzali z této ústavní klece pryč. Domů.

Neuměla ani chodit, ale byla schopna sedět a nekonečně se dívat na stovky zelených listů našeho ořechu nakukujících do jejího pokoje. Taky byla schopna zhltat šest jogurtů za pět minut. Pravděpodobně ze strachu, že když nebude jíst dostatečně rychle, jogurty odneseme.

Postupem času, skrze oddanou snahu mých rodičů co nejvíce pomoci, Kristýnka prodělala složitou operaci páteře, srdce i chrupu. Naučila se u nás chodit, pít z hrníčku, narostli ji krásné, dlouhé vlnité vlasy a začala chodit do Speciální školy pro děti s více vadami.

Snad jen máma byla stále víc a víc nervózní, protože zvědavost lidí na náš nový život rostla natolik, že u nás byla návštěva za návštěvou. Možná, že jsme měli na hlavní dveře natlouct návštěvní hodiny, který by přesně určily dobu, kdy by si mohla maminka alespoň na chvíli udělat čas sama na sebe. Bezpochyby jsem měla mnohem dříve rozpoznat to, že se máma lidí bojí. Měla jsem si všimnout toho, že svůj panický strach z návštěv řeší alkoholem. Chtěla mít jen klid. Teď to už chápu.

Hana si spolu se Zdeňkem koupila dům hned vedle toho našeho jakmile zjistila, že je těhotná. Po mnoholetém vztahu se rozhodli pro svatbu. V prosinci 2005 už byla na světě malá Miriam. Celá po tatínkovi.

Zdeněk by si nejradši ty svoje dvě princezny zamkl do věže a nikomu je už nikdy neukázal. Tak moc je miloval. Nikdy příliš nemluvil a když už něco řekl v přítomnosti cizích lidí, byla to slova „nashledanou“, vyřčená ihned po jejich příchodu. Přehnaná láska.

Byly chvíle, kdy jsem se s Jarkem zvedla ze židle s momentální touhou zdrhnout. Byli jsme puberťáci a máma naši výchovu nezvládala tak, jak si horoucně přála.

Ani my jsme se nechovali vzorně. Flákali jsme, co se dalo a nedivím se, že se z toho máma pomalu hroutila. Vždycky byla báječná, bytost kouzelná. Když bylo třeba, kryla nás před tátou, jakmile jsme chtěli být déle venku, dovolovala nám první poslední a mohli jsme s ní mluvit zcela otevřeně naprosto o všem. Její temnou stránkou byla však její nevypočitatelná náladovost a až příliš impulsivní jednání v určitých chvílích. Všechny nás ale dozajista nadevše milovala.

Leden 2006

Ke konci ledna si šel Jarek vybrat své vysněné hříbě. V celé stáji byla spousta koní, ale pouze dvě hříbata. Jedno krásnější než druhé. Zmateně se na sebe krčili jakoby to byla dvojčata a jedno bez druhého se nemohlo hnout. Nikdy jsem si nepřála koně, ale jakmile jsme je tam spatřili, rozhodli jsme se, že si je vezmeme obě s tím, aby nebyly nešťastné…

Březen 2006

Čtrnáctého března. Dnes slavím své šestnácté narozeniny. Jsem právě na jarních prázdninách u tety ve Zlíně a nemůžu se dočkat příjezdu domů. Šárka je právě se školou v divadle ve stejném městě, kde trávím tyto dny volna. Volala jsem jí a domluvila se, že se školním autobusem svezu domů s ní.
Vychází krásně oblečená z divadla a já na ni čekám. Plácnu jí sesterskou pusu na líčko a už si všichni sedáme do autobusu, kde mezi ostatní rozděluji zbytek dortu. Šárka byla vždycky jiná než já a Jarek. Všechno jí bylo tak nějak jedno. Nebo alespoň dělala, že jí je to jedno. Možná je ve skutečnosti stejně zranitelná jako my. Nejspíš ale ne. Neuměla by něco takového hrát.
Jen-tak-mimochodem během jízdy prohodila: „Jarek odešel z domu“.

Ano. Odešel. Krásné šestnáctiny, Livie!

Tři dny nato jsem se uprostřed noci sebrala a jela vlakem přes celou republiku. Do Karových Varů. Na vlakovém nádraží mi bylo do rukou hozeno malé vyděšené flekaté štěně. Dala jsem mu jméno Fidelio – znamená to „věrný“. Od teď se můžu toulat lesem a nepřipadat si osaměle.

Jarek je už soudně dítě našich přespolních sousedů.
Ne. To není groteskní. To je skutečnost.
Jde kolem mě a chlubí se tím, že mu jeho nová maminka dovolí piercing v jazyku. Tsss. Ovšemže jí říká „maminko“, oslovovat tak „někoho“ mu už od počátku evidentně nečinilo problémy.

Věřívala jsem spoustě lidem. Co spoustě – věřila jsem všem. Věřila jsem, že když já mluvím upřímně a to, že je mám ráda jim říkám proto, že to tak skutečně je, tak že to myslí taky tak. Chyba. Byla jsem opravdu naivní.

*Toužebná touha vyhnout se…
a přesto narazit čelem.
Mírně komické situace…
střet temné tmy se světlem.
Zamyšleně si kráčejíc po ulici s návleky od zubaře.
Trhám…škubu…jako ty zuby…květiny v letním jaře.
Zdrhnout a za sebou zanechat spoušť. Nezodpovědně.
Utíkat a dívat se dopředu, nikoliv zpětně. Bezohledně.
Ohmatávat smys . Žehlit, vydělávat, prát.
Raději nehmatat.
Chtěla bych ve snu, aspoň nakrátko, malé rozkošné prasátko.
Chtěla bych ve snu klokana,
co úsměvnější dělal by mi rána.
Barevný balónek na provázku…
k malíčku přivážu si lásku…
K malíčku přivážu si naději, že sny, ač bláznivé, se ještě dějí.
Utíkám.
Přeskakuji veškeré povinnosti,
už nejsou pro mě obligátní.
Utíkám.
Sežerte si svoje prachy a prkno na žehlení,
co je tak fádní.
Nervózně okousávám jahodový ret.
Ve vodě utopená krabička cigaret.
Pramínek vlasů natáčím na malíček

  • kde místo lásky -


uvázaný je můj vztek. *

Dlouho Jarkovi trvalo než pochopil, že v jeho slovech vyřčených z falešně smějících se úst cítím jen smutek, který nejde jen tak rozdrtit v hmoždíři.

Po krátkém časovém úseku, kdy sobě i nám zřetelně dokazoval, jak se má báječně, si uvědomil, že všechno není černobílé.

Cítila jsem povinnost bavit se s ním a pomoci mu z té černé díry, ve které se motá, ven.

Ze začátku pociťovala máma nesmírnou zradu. Uklidnila se až tehdy, kdy se vrátila ke své představě vrátit se opět tam, kde prožila dětství jako z pohádky. Na místo, kde obdivovala poletující bělásky nad hlávkami zelí, když ještě netušila, že to jsou škůdci. To místo je starý domek, v jehož světnici se přímo narodila. Odjakživa mu říkáme „chýše“.

Na řadu pak přišla tátova doslovná averze vůči Jarkovi. Nedivím se proto, že utekl. Měl to u nás ke konci těžké. Za každý jeho pohyb, gesto či pouhý tón hlasu, který se jen trochu podobal jeho pravému otci s komediantskými kořeny, dostal pořádně vynadáno.
Nejmíň.

Přitom vůbec nemohl za to, že se někomu podobá. Nebo ano? Nepřál si to. Navíc svého pravého otce vyloženě nenáviděl. Miloval jen svojí skutečnou maminku, která když umřela, zanechala po sobě dvanáct dětí a otce-alkoholika. Jeho táta miloval jen Šárinku, které by byl schopen snést modré z nebe, ač neměl ani na čokoládu. Ona jeho lásky směle využívala. Abych řekla pravdu, miluju víc cukrovou vatu z poutě, po které mě vždycky bolí břicho, než Šárku.

Při pocitech jedné nepojmenovatelné deprese mi obvykle v hlavě naskočí obranný systém jež si opomenul zakódovat a pečlivě vrýt do paměti jakýsi pud sebezáchovy. Ten pud, jež by měl dokonale zapudit všechny mé myšlenky jistého směru, které z devadesáti procent vedou k jedinému cíli: K touze umřít v naději, že kdesi na tom neexistujícím břehu, bez všech falešných lidí, mi přece musí být když ne krásně, tak alespoň lépe než zle.

Krása.

Jsem čistá duše nevinně si poletující bez jakýchkoliv zlomyslných záměrů.
Ano. Jsem opravdu přehnaně naivní. Přiznávám. Kdysi se mě můj kamarád zeptal: „co je realita a co je sen, když je život složen z myšlenek?“ A já…neumím odpovědět. Občas si připadám jako zbytečná součást reality, v níž by mě v případě mého záhadného zmizení nikdo nepostrádal. Možná proto sním. Sním o životě naplněném upřímným smíchem.

Neslyším.

Nikdo se nesměje. Kdyby alespoň někdo plakal, ale ne.

Ticho.

Začínám si připouštět pocit zvětšující se beznaděje naplňující mé tělo, které jakoby zapomnělo dýchat. Je složeno z prázdna. Ze samoty. A nyní se naplňuje. Jako jednoduchou pumpičkou na kolo, kterému chybí duše, se mé tělo nechtěně nafukuje tou beznadějí. Snažím se pochopit význam slova BEZNADĚJ. Zjišťuji, že je složeno ze slov BEZ a NADĚJE. Soudím, že být bez naděje je smrti blízký stav.

Bojím se.

Mám strach, že snový pocit mého těla nafukujícího se beznadějí začne být součástí reality. Probudím se a co potom? Bude ten svíravý pocit naprosto znemožňující mi proces dýchání přetrvávat i ve skutečném světě? Kam až sahá síla myšlenek, které podle mého kamaráda tvoří život?

Neestetickým způsobem okousávám lak na malíčku své levé ruky. Slastně spící prasátko se vyvaluje na obrazovce mého odřeného laptopu. Právě vyhrává celkem přijatelná kapela, jejíž jméno jsem zapomněla. Občas prostě zapomínám.

Někdy je to lepší.

Nedávno jsem strávila noc pod širákem. Jen malířský igelit proti rose a bílý zahradní altán se té noci nade mnou vlnil jako mlhavé orientální tanečnice.
Nemít tam však Jarka a kamarádku Peťulu bojím se zřejmě i navzdory tomu, že vlnící se bílý altán působil bezpečně.

Ano. Přátelé - příbuzní, které si člověk vybírá sám, jak pravil Deschamps.

Mám tedy velkou rodinu. Všechny jsem si je vybrala a oni si vybrali mne. Jsme vybraní. Mrzí mě, že mí rodiče nechápou čistotu dětské duše. Odsuzují ji za zradu a dále ji neumožní vstoupit do jejich srdce. Možná je to lepší. Možná, že si až příliš pozdě připouštím onu skutečnost, že ani já do jejich nitra už patřit nechci. Možná, že bych si měla ponechat to pěkné, co bylo v době, kdy jsem špatné nerozpoznala a nyní jít a zapomenout.

Možná.

Všechno bylo tak dokonalé…kdysi. Sedívali jsme pod našim mohutným ořechem na zahradě, srkali jsme vodu se šťávou a snili o tom, jaké to bude, až budeme velcí.

Zatím se nám všechno ale strašně líbilo. I na občasné sourozenecké neshody to bylo fajn. Sem tam se mi zastavil čas, viděla jsem všechny kolem a já jako bych byla za sklem. Jakoby se mě tohle všechno ani netýkalo. Říkala jsem si – tak tohle je štěstí. Ať už vedeme večerní rozhovory, čtyři namačkaní v jednom pokoji nebo se hádáme. Je to štěstí být spolu. Až teď vím, že to sklo - to čisté, téměř neviditelné sklo je stále přede mnou. Pořád jde všechno mimo mě. Vlastně šlo vždycky všechno mimo mě, jen já jsem si připadala, že hraji hlavní roli.

Vůbec ne. Jsem neviditelná. Skoro ani neexistuji.

Dům je teď tak pustý. Najednou, v té nejhorší chvíli se mé sklo zcela rozplynulo a já konečně spatřila to prázdno. Maskuji to mým flegmatickým přístupem úplně ke všemu a všem, ale někde v hloubi mého nitra je jakási část mého života nenávratně roztříštěna na miliony kousků a já se bojím toho, že je už nikdy neslepím. Bojím se toho slova „vím“. Protože já vím, že už to nikdy nebude jako dříve. Ty chvíle kdy jsme sedívali pod zelenými listy našeho stromu jsou pryč. Před pár dny jsem tam seděli. To prostředí už nebylo tak krásné, jako si ho pamatuji. Bylo duté a tak uměle vytvořené.

Náš smích - jen předstíraná grimasa.

Do téhle chvíle jsem měla pocit, že odchod Jarka naši zbylou „rodinu“ možná více, mnohem více scelil, ale opak je pravdou. Proč to muselo přijít právě teď. Hříbátka prostě pro radost. Jenže někdo to zřejmě nepochopil a obrátil naše životy naruby a na každém z nich zanechal jizvu, která jen tak nezmizí. Stále dokola se všichni my zbylí přesvědčujeme, jak je všechno super, jak je náš život strašně krásný.

Pořád si něco nalháváme.

Sami sebe přesvědčujeme o tom, že se nic nemění. Že jen jeden z nás odešel, protože s námi už nechtěl být. Změnilo se toho hodně.

Možná k lepšímu. Možná ne.

A Šárka? Ať je to jakkoliv - je to moje sestřička a nepochybně ji miluju víc než cukrovou vatu.

7. června 2006

Strašný liják. Je pátek a já jdu těch prokletých sedm kilometrů z nádraží domů pěšky. Bez deštníku. Nikdo nikde. Normální lidé v tomhle dešti nevychází. Na konci vesnice však seděl v autobusové zastávce někdo nenormální. Tom. Seděl tam a já – celá promočená – jsem nahodila úsměv rozkošného blbečka bez deštníku. Po vydávání neidentifikova­telných zvuků typu „hhhmuhhhhmm“ jsem se konečně zeptala, co dělá v takové průtrži venku. (Taktně jsem mu chtěla naznačit, že by tu být vůbec neměl, protože normální lidi za deště sedí doma a ne v zastávce, navíc, když žádné autobusy touhle dobou už nejedou). Odpověděl přímo nečekaně. Doslova řekl: „čekám tu na tebe.“ Žblebtla jsem něco ve smyslu „jak dlouho?“ a on na to „dost dlouho.“ Následně jsem jeho snahu vyloudit mé telefonní číslo odbyla tím, že musím jít. A tak jsem šla.

8. června 2006

Probouzím se nátlakem ostrých slunečních paprsků vycházejícího slunce. Pro dnešek kašlu na upravený zevnějšek, oblíkám si starou mikinu a džíny, popadám Fidelia a jdu si vychutnat ranní stoupající mlhu z nedaleké řeky.

Jak já miluju tyhle rána. Naprostý klid. „Sakra!“, vykřiknu a popadám své obtloustlé štěně do rukou, abych ho uchránila před divně vypadajícím vlčákem, který právě vyběhl kdesi ze křoví. „Je to taky ještě štěně, neboj“, klidně někdo řekne. Otočím se napravo a po kolena ve vodě se brodí Tomáš (co tu dělá, když bydlí 7km odtud????). „Nevěděl jsem, že máš psa.“ „Taky jsem nevěděla, že máš psa – kouše?“. „Ne, ale stejně si ho nehlaď.“ Důvod, proč si nemám hladit psa byl poměrně vtipný. Rex se před pár minutami vyválel ve vysušeném kaprovi uprostřed pole a tak poněkud zapáchal, což zapříčinilo to, že byl Tom donucen najít řeku, kde by psa vykoupal.Tedy… opravdu zajímavé setkání. Patrně osud (?). Náhody přece neexistují.
Zítra v 10:15 u bílého domu se tentokrát sejdu s Tomášem nikoliv na základě vysušeného kapra, ale na základě domluvy. Prý by bylo fajn jít společně se psy někam na celý den do lesa…

25. června 2006

Devět dnů zpátky jsem měla s Tomášem stejnou cestu. Šel z práce a já do školy.

Bylo to krásné ráno. Možná moc krásné na to, aby trvalo věčně. Mohla jsem tušit, že je poslední.

Náhodná zamilovanost naprosto zapadá do téže beznaděje, z níž je můj život bezpochyby sestaven.

Od teď se toulám s mým věrným Fideliem zase sama. Škoda.

24. listopadu 2006

Tom mě svezl autem - společně se svým kamarádem Jirkou - domů z nádraží. Narazila jsem na ně a zřejmě bych ani nenastoupila, kdybych nebyla vážně unavená. Načmárala jsem si do diáře Tomovo nové číslo. Tento čin pobouřil mě samotnou. Jako bych nebyla schopna říct „nemá to smysl…“

Dnes, 22. prosince jsem slavila Vánoce s Jarkem. Šli jsme k zářícímu vánočnímu stromečku u kostela a na vlhkou trávu jsme položili dárky, protože sníh, ač jsou už Vánoce, ne a ne se objevit.

Poté, co jsme si vzájemně poděkovali pusou na líčko jsme si sedli na lavičku. Tam jsem zapálila jednu z vonných vanilkových tyčinek, které jsem dostala a zpívali jsme společně koledy. Všude panovala kouzelná atmosféra. Když tyčinky ubývalo, šli jsme ještě na hřbitov zapálit svíčky všem, co je měli a každému, co tam pokojně leží, jsme popřáli KRÁSNÉ VÁNOCE.

Odbyla osmá hodina večerní na kostelní věží a my usoudili, že je čas odejít z toho pro nás až příliš tichého místa.

Letos jsem si uvědomila, že Vánoce skutečně nejsou o dárcích, ale o lidech, se kterými je vám dovoleno sdílet štěstí.

23. prosince 2006

Den před skutečným Štědrým dnem. Před pár dny jsem měla ve škole projev na téma Atmosféra Vánoc. Mluvila jsem o tom, jak moc se těším - jak krásné jsou naše svátky. Jak miluju ty chvíle, kdy jsme jako rodina spolu. Jenže to byly jen útržky z mého dětství.
Ve skutečnosti je máma na Vánoce a vlastně ve veškerou roční dobu tak nervózní, že nic nezvládne, až se opije a pak říká slova, která mě moc bolí a jako dnes si sednu na svou postel a pláču. Pláču a nemůžu říct tu frázi, že „zase pláču jako malá holka“, protože už dlouho nepláču jako malá holka. Pláču jako člověk, pouhá lidská bytost, která je smutná, protože na vlastní oči vidí, jak se její rodina hroutí. Jak táta stárne, máma čím dál více pije, děti utíkají…

Březen 2007

Snídám. Je mi čerstvě sedmnáct a přesto si ráda pohrávám s voskem, který jsem včera nechtěně vylila na hospodsky vypadající červený ubrus hyzdící náš stůl. „Nerváku!“, okřikne mě otec. Máma mi nadšeně oznamuje, že si jedna rodina z vesnice vzala taky děti do pěstounské péče. „Hmm…ty si hlavně už žádné neber“, odvětím ji klidným tónem hlasu, který ji nijak nevyvede z míry, protože sama moc dobře ví, že by další děti už nezvládla. Naopak tátu to pobouří natolik, že schytnu hned jeden pohlavek. „Nerváku!“ řeknu vyrovnaně jakožto zpětnou vazbu na jeho bezdůvodný čin. Další pohlavek. Nepřekvapuje mě to.
Připouštím, že v přítomnosti mých rodičů je v zájmu jejich dobra lepší vyhnout se pravdivým frázím a raději mlčet.

Táta má natolik velkou hrdost, že by v životě nepřiznal vlastní chybu i co se týče nezabaleného sýru zpět do sáčku, který jeho přičiněním oschl.

Šárka celou situaci jako obvykle absolutně ignoruje a dál si lepkavým medem zdobí kus toastového chleba.

Nevím, co se děje. Ani nevím, proč kouřím. Pro klid duše si nečtu knížky, ale zapálím si cigaretu a píšu. Lidi nelžou jen ostatním. Lžou sami sobě a to je ještě horší. Kouření je hloupost. Jak snadné je s tím přestat. Já chtěla jen zkusit, zda-li mi ta stará shrbená paní za okýnkem trafiky, prodá krabičku i navzdory tomu, že mi je teprve sedmnáct. Prodala.

Velikonoční pondělí. Táta odjel do lázní, kde je už týden. Nehodlám se tedy nikterak zapojovat do bolestivého dění kolem. Zůstávám ve své růžové noční košili zamčená za dveřmi, na které jsem směle umístila pomocí provázku vzkaz, že v zájmu dobra všech nikomu neotevřu, z praktických důvodů, které neuvádím, protože mě zrovna žádné nenapadají.

Přecházím skutečnost, že jsou Velikonoce. Vybaluji akrylové barvy, co jsem dostala k vánocům, se snahou proměnit bílou plochu výkresu v obraz tvořený z pocitů, které by vystihly můj odpor k této jarní tradici.

Zdá se, že tím, jak se už přes dvě hodiny soustředím na malbu, začínám mít halucinace. Nebo ne?

Utíkám do jídelny, kde mé halucinace, které mi dosud pobláznily jen sluch, nyní pobláznily i můj zrak. Chvíli přemýšlím, jestli zápach z mých barev nedostal mou hlavu do stavu, ve kterém vidím Jarka sedět u našeho stolu. „Brácho!“, zahulákám a jsem ráda, že má teorie halucinací se potvrdila jako totální pitomost. Opravdu tu sedí Jarek. Letmo zkontroluji výraz obličeje mojí mámy a jakmile spatřím úsměv, překvapeně se ušklíbnu. Jako za starých časů sedíme u teplého čaje s medem – já stále ve své noční košili – a máma nám vykládá karty. Je to jako sen. Po více než roce vstoupil do dveří našeho domu a máma mu otevřela - což je ještě více nečekané než to, že se Jarek vůbec odvážil vejít.

Táhnu ho nahoru, kde podpaluji uhlík, který následně pokládám na alobal z čokolády, který se třepotá na vrcholu mé vodní dýmky.

Po hodině už ale musí jít, protože já i máma se obáváme, že táta přijede předčasně z lázní. Rozhodně by při pohledu na Jarka, sedícího na polštáři v mém pokoji, dostal buď infarkt, nebo by ho zabil. Obě teorie vedou k něčí náhlé smrti a tak se Jarek pro jistotu loučí a odchází.

Oblékám se a říkám si, že Velikonoce jsou ve své podstatě krásné.
Tiše čekám, jestli se i letos jako každoročně dostaví pro „vajíčko“ i Kuba se svými přáteli. Vlastně ho vůbec neznám – vídám ho snad už od jedenácti každé tyhle jarní svátky a poslední roky jen tak nevýznamně prohodí několik komplimentů směřující k mé osobě. Třeba vůbec nepřijde a já se budu těšit zase na další rok.

Zvoní zvonek a já tam rychle naklušu s představou, že je za dveřmi právě ten, koho bych si tam přála mít.

Po krátkém občerstvení u nás doma na mě Kuba mrkne s prosbou, jestli někam nezajdem‘ třeba někdy příští týden. Striktně odpovídám po jeho dlouhé řeči obhajující to, proč žádá o mou přítomnost, slovy: „no jasně, ráda s tebou půjdu“, načež prohlásí, že jsem barbarská.

Nebyla jsem si jistá, proč použil ono slovo, jehož synonyma jsou: „nevzdělaná, nevychovaná, nekultivovaná, hrubá, surová, krutá, vandalská a nevytříbená“. Možná by mě to i urazilo, kdyby následně nepodotkl, že jsem barbarská proto, že na jeho dlouhou žádost (při které se mu mimochodem třásla ruka s cigaretou natolik, že nebylo třeba, aby se soustředil na odklepávání) jsem odpověděla tak jasně a stroze.

Kdyby býval věděl, že bych v životě něco takového ani nečekala, protože na žádosti od kluka jako je on ani nemyslím, možná by nikdy neprohlásil, že jsem barbarská.

Celý týden jsem žila v pocitu zvědavosti, jaký ten Kuba vlastně je. Netajím se tím, že naše první setkání, které proběhlo v hospůdce u vesnického rybníčku, nebylo nikterak romantické. Obzvlášť ne ve chvíli, kdy k nám přisedl Jakubův kamarád, který měl právě touhu bavit se o řecké mytologii.

Už pár týdnů se s Kubou pohupuji na houpačce kamarádka-kamarád a myslím, že naše přátelství mi naprosto vyhovuje.
Jedeme společně do nedalekého města na slavnosti v zámeckém parku.
Jsou tři hodiny ráno, Kuba říká, že dva lidé poznají, jestli si rozumí až v momentě, kdy se obejmou. Pak mě uprostřed náměstí objal a myslím, že na tom, co říkal, bylo něco málo pravdy. Opravdu jsem v té chvíli poznala, že není kluk, se kterým si rozumím natolik, že bych se do něj v budoucnu mohla eventuelně zamilovat.

Cestu z města jdeme pěšky. Ticho. Falešný zpěv Kubita mě rozesmává. Zastavujeme se v ovocném sadu, kde vyčerpáním usedáme do trávy. „Nemáš žvýkačku?“, zeptá se mě Kuba s tím, že kdyby mu z úst nepáchl alkohol, tak by mě políbil.

Žvýkačku nemám. Naštěstí. To jsou mi otázky…

Svítá.

Ptá se, co by se stalo, kdyby mě políbil teď. „Uhla' bych“, odpovím a pomyslím si - „jsem barbarská“.

Uvězněna mezi stěnami našeho domu jsem nucena zase naslouchat křiku.

Maluji si svět. Jsem snílek, který zatím jen málo svých snů uskutečnil. Někdo řekne, že to přijde, ale teď se cítím, jakoby už nic dobrého přijít nemělo. Snad se jen má hlava toulá a jednou najde cestu zpět. Teď jsem připravena odejít, tak tedy: „Odcházím.“

Čmárám si naposled do diáře na stranu s dnešním datem tato slova:

„Ať si alkohol ničí toho, kdo jej k životu potřebuje a ať ten, kdo potřebuje k životu alkohol zjistí, že my nepotřebujeme k životu alkoholika. Než jeho vůle skutečně nabere jisté velikosti, zůstane osamělý.“

Odstěhovala jsem se za třemi studenty z vysoké školy do bytu 2+1 vzdáleném 15 minut tramvajkou od mé střední. O víkendech navštěvuji rodiče. Nastálo se nevrátím z mnoha důvodů. Ne teď. Věřím, že jednou nastane čas k návratu.

S dvojčátkem – kamarádkou, která mi tím, jak je jiná a přitom tak stejná mnohdy nahání až strach, – jedu vlakem pro pejska do útulku, kterého budu moci mít na bytě. Fidelio musel zůstat u rodičů, není zvyklý na město a byt a trpěl by, proto si pořizuji pejska, který by tu mohl být se mnou. Je větší než jsem čekala. Krásně černý. Dávám mu jméno Alex. Vypadá jako netopýr, všichni jsme si ho zamilovali.

Po týdnu jdu cestou směrem domů, když v tom vidím naprosto opilého Jarka jak jede na kole uprostřed cesty. Říká mi „jsem silný, dokážu všechno to, o čem si ostatní myslí, že toho nejsem schopen.“ „Já vím Jarku…“ Doprovodila jsem ho tam, kde teď bydlí. Pro jistotu.

Sedím na kolejích a koukám někde do dálky. Je mi špatně. Myslím, psychicky špatně. Je to právě ta chvíle, kdy toužím jen tak být s někým, kdo by mě držel za ruku a zašeptal by, že všechno bude fajn.
Kuba mě odbyl zprávou, že je zrovna s přáteli a opravdu na mě nemá čas.
Napadá mě někdo, koho bych teď chtěla mít u sebe.

„Jak se máš?“ – na nic jiného jsem se ve zprávě pro Toma nezmohla. V zápětí mi přišla odpověď: „kde jsi?“

Napsala jsem, že bloumám bez cíle. A najednou tu prostě byl. To bylo to, co mi chybělo. Nesobecký lidský přístup, který Kuba asi nemá.

Byl tu a zahříval mé ruce. Byl tu, protože tu být chtěl. Jen tak kolem projížděly vlaky a já věděla, že jsem v bezpečí.
29. května 2007

Sedím „na turka“ uprostřed louky plné sena a pozoruji Tomáše, který dává průchod svým infantilním představám. Nebudu popírat, že vypadá roztomile, když všude kolem plácá ze sena podivné hromádky. „Pojď, provedu tě“, říká a následně mi vysvětluje, co je co. V konečné fázi zjišťuji, že máme křesla, stolek a dokonce i postele. „To je náš dům“, oznámí mi Tom.

Ležíme zaboření v polštářích ze sena a představujeme si, že bydlíme na horách v dřevěném domě se spoustou dětí. Tomáš má koně a já psa. Jsme spolu a jsme šťastní.

Už musíme jít. Zvedáme se a zamykáme, klíč schovávám pod rohožku.

Před tím, než každý půjde jiným směrem do svého skutečného domu sedíme na prašné polní cestě. „Víš, je to…“ „…zvláštní“ , doplním Tomovu načatou větu. Dál pokračuje tím, že by chtěl začít od začátku. Bere do ruky kamínek a zahazuje ho za sebe. „Teď ty“, řekne a já udělám to samé. „Ahoj, jmenuji se Tomáš.“ „Ahoj, já jsem Livie“. A tak jsme začali‘.

Jako obvykle jdu z nádraží domů. Na zastávce sedí Tomáš se svými přáteli. Přidám se do rozhovoru. Dneska mám dobrou náladu. Když všichni odejdou, vezme mě za ruku a táhne mě někam přes cestu - dolů ze svahu směrem ke kolejím.

Projíždí vlak. Tomáš se na mě dívá. Stojí naproti mě a drží mě za ruce. Vlak projel. Ptám se, co se děje. „Zamiloval jsem se“, špitne a pak už jen mlčí.

Jenže ač cítím pravděpodobně totéž, nejsem na lásku připravena. Ne teď.

5. července 2007

Mrčí beznadějně schoulený u dveří a možná už tuší, že brzy bude muset odejít. Je to těžké. Zase je tu ono citové vydírání a já se sypu jako domeček z karet. Od rána do večera slyším, jak jsem špatná proto, že jsem si vzala Lexe z útulku. O to těžší to však je, když ho mám ráda i přesto, že zanechal přímo u pokladny na vlakovém nádraží nevábně vzhlížející exkrement. Mám ho ráda, protože i když je to jen pouliční kříženec, bude mi moc chybět. Díky němu jsem zjistila, že jízda vlakem, ze kterého jsem mívala strach, může být i zábavná. Zjistila jsem, že nejkrásnější je jít se s ním projít do lesa na kraji města. Nebát se vynášet koš s odpadky ve dvě ráno. A po nákupech se vrátit a uklízet spolu se spolubydlícím ten nepořádný nepořádek, který nadělal, je více než krásný začátek přátelského vztahu. Mrčí. A ač je to jen pes - pláču. Odchází přítel.

Nervózně posedávám. V cikánské čtvrti na lavičce s oprýskaným červeným lakem. Všude kolem pobíhá spousta pokřikujících capartů snědé pleti. „Juli!“ volá pravděpodobně jeden z pravděpodobných biologických otců na asi rok a půl starou holčičku s dudlíkem a hustými, tmavými vlásky.
Usměji se na ni. Ona se taky mile ušklíbne, ale asi se mě trošku bojí, proto jde zase zpět za svou hlučnou rodinou už od rána posedávající před typickým cihlovým barákem, kterému k samému zboření moc nechybí.

Jedna ze starších děvčat zametá nalomeným koštětem okolí plechového, přeplněného kontejneru. Nechápu proč.

Sedmnáctiletá holka, na kterou jsem náhodně narazila, pojídá nedovařené špagety v zákoutí bytu, kde se dělí spolu s matkou a třemi brášky o dva nuzné pokoje. Je v sedmém měsíci. Nemá ani kočárek natož peníze na plínky. Je mi jí líto. Opět propadám pocitu beznaděje. Slibuji jí, že jí dovezu pár starých hraček a oblečky. Rozzáří se jí oči a její chtíč po více věcech pro své nenarozené miminko nabírá na obrátkách. „A nemáš ještě… ?“ , slyším v pěti větách z šesti. Ano, je mi jí líto. Pocit beznaděje se ustaluje v mém těle a já jsem smířená. Zkrátka nemohu zachránit celý svět.

Před chvílí na lavičce vedle mě seděla mladá, taky těhotná cikánka, která žvýkala – nejspíš Orbitky – o sto šest. Lidé v domě byli pobouřeni. Vykřikovali na ni: „Tady nikoho nehledej!“ „Hledá jen tanečnice do jednoho klubu“, potichu špitla Kačka.

Jdeme ulicí. Na rohu opravují mladí kluci své kradené auto. Favorit. Uprostřed pobíhá malé dítko. Holčička. Jsou jí asi tak dva roky a doslova touží po tom, abych ji pochovala. Vezmu jí do náruče. Řekla bych, že je mentálně zaostalá. Jako většina dětí tady. Má krásné jméno – Amélie.

„Už musím jít“, řeknu, ač vlastně nemusím, prostě jen chci. Otočím se a ještě se jednou podívám na Lexe. Chci brečet, ale radši si zívnu a rychle se s Kačou začínám bavit o tom, jak se těší na miminko, abych snad zapomněla na to, že zde musím zanechat svého psa.

Naposledy se dívám na věci kolem. Zarážející. Snad komické. PET lahve namísto obrubníku. Ponožky v žabkách. Vrchol všeho nevkusu. No, docela krize.

Mám hlad. Sedím už ve vlaku. Nevím, jak dlouho si budu vyčítat, že právě v takovém prostředí jsem Lexe nechala. Dlouho. Vyčítám si to od první chvíle, co jsem spatřila jeho nového majitele. Obtloustlý mladý cikán se šibalským úsměvem. Odpust. Nevím, zda by nebylo lepší dennodenně trpět nadávky ze všech stran, než zanechat Alexe tam, kde je. Jsem sobecká.

Jím teplem zhýčkaný rohlík v přeplněném vlaku a je mi všechno jedno. Říkám si, že za tohle se dostanu do pekla. Nevěřím na peklo. Naštěstí. Teď už nevěřím na nic. Myslím, že ztratit víru je jako nemít nic. Absolutně nic.
Blonďatá čtyřicátnice ve vyzývavých červených šatech, jež obepínají tři značně viditelné špeky. V silonkách. Vedro. Musí jí být vedro, což ji evidentně nevadí. Hlavně, že je šťastná. Alespoň tak působí.

10. července 2007

Tomáš se zase neozývá. Pochopitelně. Jsou totiž prázdniny. Zdá se být rituálem jeho zmizení před létem. Tentokrát nebudu čekat, až se na podzim objeví. Jsem u přátel v domě kousek od toho jeho. Volám mu, jestli nemá na pár minut čas. Děkuji za kus krásného života na základě náhod. Chci jen říct – je pozdě.

*prší. a už nepotkávám tě v zastávce jako prvně,
kde jsi čekal. možná na mě.
prší. tisknu kecky v dlaních a skáču do kaluží.
na cestě.
já - zoufalý blázen.
prší. bosé nohy kousek po kousku oťapkávají.
deštěm smáčenou asfaltovou zem.
prší. v duchu tančím sambu uprostřed cesty.
miluju ten zvuk dopadajícího deště.
prší. beznadějně toužím. v dešti potkat tě chci.
jako tenkrát.
jednou, dvakrát, ještě.
prší. prstem v prázdnu kroužím.
z bludných kapek tvořím slova.
hloupá a pošetilá.
prší.
(nevím).
vím.
(nechci).
chci.
aby se i ta zvláštní láska k tobě.
ve mě.
navždy smyla.

prší.
pouliční lampióny hážou na chodník před tvým domem temný stín.
jdu za tebou, chci to ukončit a pak beznadějně zachumlat se do peřin.
prší.
nevidím tvou tvář. je tma.
slyším však tvůj dech. kouříš.
nesnáším ten kouř cigaret
prší.
promiň.

už nejsem ta holka nekonečně naivní.
nebudu doufat dalších bůh ví kolik dní.

naposledy jdu ulicí. směju se a pláču.
prší.
naposledy tak hloupě do kaluží skáču.

už neprší.
je konec…*

září 2007

Mám dnes spoustu věcí v plánu. Nevím, jak to stihnu, ale věřím, že najdu způsob. Rychle odepisuji na všechny zprávy a snažím se dnešní program uspořádat tak, abych nikoho, kdo touží po mé přátelské maličkosti, nezanedbala.

Nečekaně mi hlavou blýskne něco moc důležitého - ALEX. Nevím proč, ale najednou mi byl můj program ukradený. Nikomu jsem nic neřekla. Moje výmluvy, proč se nedostavím, nebraly konce. Vyjíždím.

Opět se shledávám s odpudivou červenou lavičkou. Ptám se: „Kde je můj pes?“ … Tato otázka zůstává bez odpovědi a já propadám hysterickému breku. „Kde je můj přítel?“ … volám znovu. Všichni po mě křičí a nechtějí mi nic říct. Dobrá.

Jdu s Kačou napříč zkaženým městem.

Sedím v pochmurné, škaredé nemocnici a čekám, až nastane čas návštěvní.

Dvě hodiny. Procházím dlouhou, temnou chodbou, na jejímž konci na mě čekají návleky, dezinfekční prostředek na ruce a dlouhý bílý plášť.

Jednotka intenzivní péče.

Slza ohromné velikosti se koulí po smutné tváři patřící Katce. „Kdo jste vy?“, ptá se mě lékař. „To je přítelkyně“, odpoví Kača a dál se bezmocně dívá do železné postýlky sterilního prostředí, ve které sotva přežívá její nedonošená holčička.

Je mi zle. Následně jsem vyhnána, protože se má přítomnost vrchní sestře nezamlouvá. Teď chci víc než kdy jindy najít Lexe.

Zoufale strkám za prvním rohem neznámému chlapovi stovku do kapsy od montérek, aby mě dovezl do nejbližšího útulku pro psy. Má neskutečně špinavé ruce. Když jsme na místě, zjišťuji, že je zavřeno. Opíšu si z brány alespoň telefonní číslo a při následném telefonátu s majitelem útulku se dozvídám, že žádný pes odpovídající mému popisu, v útulku nikdy nebyl.

Zase špatně. Jakoby se Lex vypařil. Proč chtěl, abych ho hledala? Proč se znenadání v mé hlavě objevila myšlenka na něj?

Nechápu. Vzdávám to.

8. září 2007

Jsem doma na víkend. Otevírám dveře směřující na dvorek. Volám svého milovaného psa Fidelia, ale nepřichází. Říkám si, že je možná na zahradě. Jdu se tam tedy podívat.

Šárčin výsměch. Do mých očí. Bez výčitek.

Pláču ač jsem si to zakázala. Můj pes není. Před pár dny ho zajelo auto a já ho marně hledám tam, kde kdysi běhal. Zbytečně toužím po chvílích, kdy jsem chodívala spolu s ním do lesa, ve kterém mi byl darován nekonečný prostor pro mé zmatené myšlenky. Věřila jsem, že výraz v jeho tváři je psí úsměv. Možná.

V prstech žmoulám cigaretu a uvažuji nad tím, kolik věcí jsem v životě udělala špatně. Kolik věcí jsem měla možnost napravit dříve než bylo příliš pozdě. Možná, že nejhorší okamžik života je právě ten, když zjistíte, že je pozdě. Když si uvědomíte, že vaše činy se utopily v nenávratnu a další šance vyprchaly jako bublinky levného saponátu ze studené vody zašlého kuchyňského dřezu.

Stmívá se a pokoj v doprovodu melancholické klavírní melodie zapadá do pocitu, který právě obklopuje mou mysl. Celá se třesu zimou. Nekvalitní řasenka a nápor slaných slz utvořily pod mými víčky černé kruhy smutku, které se mi zdají být nesmazatelné.

Chtěla bych věřit, že existuje nebe. Ta představa se mi však zdá příliš idylická na to, aby byla skutečná. Je to hloupost. Nebe není. Ale…možná…?

Fidelio…
Bylo napsáno v osudu: „Až přijdeš, už tu nebudu“.
V tvých nejtajnějších snách,
Proměním se v hvězdný prach.
Který rozesměje tvoje oči…

Táta pohřbil Fidelia v jahodách.

Mohutný ořech na naší zahradě se po třídenním nepřetržitém dešti skácel k zemi. Zcela vyčerpán. zůstal jen kmen a pár trčících větví. Vždy byl symbolem naší rodiny. Když bylo někomu z nás zle, věděli jsme, že nám dá sílu, jakmile jej obejmeme. Teď sám rozhodl.

Je noc.

Žlutý polštář je hlína, kterou by se můj kamarád Kuba nejradši zasypal, když si tu se mnou občas v noci povídá. Nevím, proč se chtějí lidé zasypávat hlínou, když ještě žijí. Myslíš, že je to tím, že jsou nešťastní? A myslíš, že jsou nešťastní proto, že nemohou objevit své štěstí? Nebo snad proto, že zjistili, že štěstí neexistuje? Zase nevím. Tentokrát ani vědět nechci.

Já své vysněné štěstí objevila. S Péťou. Bláznivé chvilky na každém kroku mého života. Na té hloupé dětské skluzavce jsme se poprvé políbili a já věděla, že začíná nová etapa mého života.

září/říjen 2007

Při pochmurném dni podzimního období se stává podivným to, že táta donesl mámě z lásky červenou hřbitovní svíčku na jídelní stůl s nadšením, že ji zakoupil zrovna v akci.

Prý jakýsi „Bůh“ je v každém z nás. V momentu smrti se ten bůh v nás roztříští na spoustu kousků, které navždy ulehnou v srdcích těch, kteří nás milují. Prý.

Myslím, že by to tak mohlo být. Pro útěchu.

Jenže – známe to všichni – pocházíme z opice. Možná proto má máma fobii z návštěv a prohlašuje: „Když někdo zazvoní, řekni, že jsem mrtvá. Pust je dál jedině tehdy, kdyby to byly opice.“ Je to vtipné, leč smutné. Já sama tento výrok beru pokaždé jiným způsobem a hlavně – už jsem si zvykla.

. Stavím si bariéry kolem svého vysněného světa a nedovolím do něj nikomu vstoupit. Stále mám strach. Strach z toho, že mě zase někdo využije, bude si se mnou zahrávat a nakonec mě odhodí jako rozbitou a nepotřebnou věc. Už nevěřím v mírumilovnost reality. Neexistuje. Chtěla bych utéct před životem. Nemůžu. Nejsem tu od toho, abych utíkala.

Neutíkám. Už ne.

Je čas jít.

Jít domů.

Jdu opuštěným náměstím. Fouká ledový vítr. Chumlám se do mikiny, která však nezahřívá. Poskakující chlap s nohou v sádře skrz náměstí. Prsty. Má holé prsty u nohou. Musí mrznout. Brr.

27.-28. října 2007

Probouzím se po páté hodině ráno v posteli v mém skutečném „doma“ do orchestru deště s přihlížejícím divákem – mlhou. Vyjdu z domu a tam na koni v kovbojském oblečení čeká Jarek. Jdeme se projít.

Odpoledne přijíždí můj bývalý spolubydlící Denis. Myslím, že je gay. Třeba ne. To je fuk. Mám ho ráda. Zůstává na noc a jeho ladné pohyby při pečení buchty vypadají vtipně. Táta se pousmál se slovy, že si vybírám dobré přátele a následně si moučkový cukr nechtě rozfoukl po tváři. Miluje buchty. Nikdy neodolá.

Šárka.

A zase ta chvíle postrádající kousek hrdosti a úcty. Chvíle, kdy se Šárinka culí jako malé dítě vyčkávající na sušenku, která je sice rozdrobená, ale to jí zjevně absolutně nevadí. Tou sušenkou je Pepino. Rozdrobenou sušenkou, jejíž drobek k Šárince dojde sotva jednou za dva týdny se směšnou omluvou.

A ona?

Ano. Stále se culí. Zamyká za sebou dveře malého modrého pokojíčku vystlaného plyšovými delfíny s nadějí, že ji pan Sušenka minimálně políbí či se jen letmo dotkne její dlaně. Ale dotkne? Možná se na ni v posteli rovnou nevychovaně vrhne s pekelnou taktikou, že svým odporným gestem promění slzy v páru a rozpustí všechen smutek, který byl poslední dny na Šárce nesnesitelně znát.

Možná, že teď ale opravdu jen nevinně hladí malíček její pravé ruky a snaží se vykoktat milá slova omluvy. Možná jí suverénně oznamuje konec jejich téměř dvouročního vztahu.

Možná ale nic není tak, jak můžu tušit já – nechtěný obtěžující za dveřmi Šárčiného pokoje. Možná, že se ve všem mýlím.

Problém je, že lidé nejsou vždy tak milí, jak se zdají. Rádi slyší chválu, nad kterou se nafukují jako levný balónek z pouti. Vzácný ten, kdo si dokáže připustit pravdu – ať už jakoukoliv.

Batoh a boty jsou vrcholem luxusu na počátku zimy, obzvlášť, když si je schopen pořídit téměř každý. Jsem jedno velké TÉMĚŘ. Přec mám nejspíš jen klamný dojem, že bosky už se nechodí…ač bych tak chodila skutečně ráda.
Jsem rozmazlená. Slýchávám to dost často na to, abych tomu nevěřila. Jsem ale i něco víc? Už pochybuji.

Občas se táto díváš příliš shora na lidi, kteří stojí mnohem výš. Zkus hlasitě řvát po sobě samém a uvidíš, že ti bezmocně pukne srdce nad neopodstatněným činem, který na jiných pácháš roky.

Připusťme si všechny chyby a slibme si, že spravedlnost a pravda bude naším dalším směrem. Prosím.

*krčím se pod peřinou zoufalství jako zraněné ptáče..
jsem beznohým klaunem, co pod šapitó směšně skáče.
jsem poškrábaným cédéčkem v obalu tvých věčných lží.
krčím se pod peřinou. jsem bezbranným terčem tvých pří.

jsem nafoukaným sněhem pod prahem tvého nakřáplého srdce.
opravdu jsem vším tím, co v tvém životě chutnalo tak trpce?

peří se náhle válí všude kolem a všemu čeho jsme se báli dejme sbohem.

stojím zpříma. hledím na tvé velké dlaně. dávám ty své na ně.
stojím a z tvého křiku nemám strach. před tátou přece nebudu utíkat.

*

Jsem poprvé skutečně zamilovaná. Víš to, Péťo?

Zbožňuji tvé dlouhé vlasy a malé znamínko u pravého oka. Miluju když usínáš vedle mě a přitom mě jen pevně obejmeš. A to, jak krásně se usmíváš. Vidím to jen já? Asi ano. S tebou je krásné každé ráno. Ale pak se vypaříš. A přijdeš zase až toužíš po pohlazení. Ale kdy?

Prosinec 2007

Péťa má problém. Neumí se svěřovat. Opustil mě.

Jsi papírovou vlaštovkou, které se toužím dotknout, ale letí stále výš. Prosím. Přileť zpět.

A tak se mi svěřil…

1. ledna 2008

Šťastný Nový rok!

Ano.. šťastný. Kéž by.

„Jsem těhotná.“ zní mi v uších. „Já vím“, odpovím na nepříliš překvapivé sdělení. Říkejme jí třeba Lenka.

Nečekala to. Nečekala, že neudělám hysterickou scénu a nerozejdu se s Péťou.

Ale já přece odjakživa přijímám věci tak, jak jsou. Jsem už taková.

Možná bych měla propadnout panice. Můj přítel čeká dítě s jinou. Božííí…
Ale já to neudělám. Nepropadám ničemu. Jsem klidná a nic mě nerozhodí.

Nemohla jsem si přece myslet, že mu stačí mé noční objetí. Zbytek hledal kdesi jinde. Chápu to. Nehodlám však s někým spát na počkání. Připadám si ještě tak malá…

Co bude dál?

Je mi sedmnáct. Svět naivity je můj druhý domov. Ten první – Péťova náruč.

„Rozejdi se se mnou!“ „Ty se se mnou rozejdi!“ „Nechci.“ „Já taky nechci.“ „Miluju tě.“ „Budeme se hádat často?“ „Ne.“ „Dáš mi pusu?“

„Backspace na klávesnici znamená „smazat“, to bych vážně nechtěl. Číslo 1 ti dává najevo, že jsi pro mě jediná. Dvojka jsme my – pár. 3 je už dav. Pětku určitě znáš. To je čárka s bříškem. A 6? To jsou přece dva davy. Dokázal bych pojmenovat celou klávesnici, ale žádné z těch písmen ani čísel by nedokázalo vyjádřit to, co k tobě cítím. Miluju tě,“..... zní z repráku na popud mikrofonu, do kterého mluví. Je ráno. Je nás tu celkem pět. Péťa mi vtipně vyznal lásku nejspíš dost originálním způsobem. Nedokážu ho opustit. Nechci ho opustit. Ač mu to, že mě miluje, věřím je proto, že skutečnou pravdu nechci znát…

Je leden. Jsem opět sama. Bez bájného Péti a všeho, co s ním souvisí. Nejsem si jistá, zda mé rozhodnutí opět začít utíkat, nebylo jen chvilkové rozčilení. Pche…prý si nemáme co říct. A když už jsem tuto skutečnost odkývla, nebylo třeba bojovat, abych naši lásku nezanechala jen ve vzpomínkách. Je to už tři dny, co jsem mu neomaleným způsobem skrze zázrak mobilního telefonu, sdělila: utíkám…

A teď – teď mě to mrzí.
Být zamilovaná – vem‘ to čert. Ale já miluju – to by muselo přijít čertů nejmíň čtyřiapadesát, aby ten krásný pocit z mého srdce dokázalo vyrvat.

Pochybuji, že přijde čert jeden, natož tak skoro šedesát. Budu se muset nejspíš smířit s tím, že milovat toho hrozného chlapa ještě nějakou tu nekonečnou dobu budu. Oj…

Má láska k Péťovi by se směle dala přirovnat k zahradníkovi milující svůj exotický kaktus. Víš, vždycky si ho bude toužit pohladit i když ví, že co pohlazení, to pořádné bodnutí do dlaně – v mém případě do srdce.

Jdu na narozeninovou oslavu malé Adélky. Kdo by to byl řek – Lenka tam sedí i se svým prvorozeným mazánkem Pavlíkem a dle pohledů ostatních přítomných si jsem více než jistá, že pár minut zpátky zřejmě ohlásila miminko, jež ji za chvilku bude kopat do bříška. Nojo, ještě aby ne. Bude to fotbalista – po tatínkovi. „Nemám na to sílu“, píšu Péťovi. Jeho tři odpovědi za sebou byly všechny ve smyslu: Mě je všechno jedno. Nic mě už nezajímá.

Ani já?

Ani já.

Teď už je to nějaký ten týden, co nejsme spolu. Vzdávám to. Tolikrát jsem mu odpustila neodpustitelné, protože jsem ho milovala.

Sedím na okně a zapaluji svíčku ve tvaru sněhuláčka, kterou jsem od něj dostala. Sedím a tiše se modlím, ať shoří i má láska. Prosím.

Svíčka se roztekla jako Ruská zmrzlina při výbuchu mikrovlnné trouby. Lásku asi jen tak snadno nepodpálím.

Zlost mě zalepila do papíru od Tureckého medu a zjištění, že se můj život skládá ze světových sladkostí jsem odhodila do kontejneru s nápisem „blbost“.

Únor 2008

Vždycky jsem byla hodná holka. Dneska už jí ale být nechci. Je mi všechno jedno. Miluju tě a chci, abys byl mou první láskou. Už spolu nechodíme, ale co. Vyspat se spolu můžeme, ne? A tak se stalo… Prokletý Valentýn…

*Přišels‘ a stalo se to, proč jsi tu byl. Nikdo si nic neslíbil.
A než nastoupíš do autobusu, dáš mi malou, neviditelnou pusu.
Jako důkaz toho, že máš mě snad jen trochu rád.
Už nejsem malá.
A přesto neumím tě přestat milovat…

*

Březen 2008

Je půl páté. Mám za sebou dvoutýdenní praxi v mateřské školce. „Dobrý den paní učitelko Livinko!“. Krása. Ti malí cvrčci ani netuší, jak rychle vyrostou. Jak rychle se stanou součástí uspěchaného světa dospělých. Honba za bohatstvím a nepřeberným množstvím absolutních hovadin – život.

Beru pár mých milovaných dětí z vesnice a míříme do malé, kouzelné chatičky s krbem, která stojí na konci vesnice u polozbořeného statku patřící „babce kořenářce“ – samotáři Václavovi. V rukou vláčíme dva litry jakéhosi bublinkového hnusu, barevná brčka, kelímky, chlebíčky a ještě teplou buchtu od mé maminky. Václav už zatopil v krbu. Oslava narozenin s tou nejtragičtější pointou, jakou si jen mohu představit. Mám hloupou půl hodinu, ve které mohu být ještě malou, rozmazlenou holčičkou. Poslední půl hodina mého dětství.
18:00. „Všechno nejlepší!“, zařvaly děti a já se málem rozplakala nad tou hrůzou. Být tak ještě chvíli jako ony. Ale ne. Odplouvám z přístavu dětí. Navždy. Je mi osmnáct. „Živi jó, živi jó!..“, zpívají mi rodiče těsně po osmnácté do telefonu. „A od teď mě budeš poslouchat“, prohodí na závěr hovoru táta. Nebudu. Nikdy jsem nikoho neposlouchala. Jsem hrozná. Vím. Bohužel.

Večer jsem uspořádala tradiční Party ala Livie a usnula jsem kdo ví kdy… ten alkohol….

Jsem ubohou troskou valící se mezi zlatavými papírky z bonboniéry a vyschlýma šlupkama od pomeranče s megaobsahem vitamínu C. C jako cigareta. Pálím jednu za druhou a přitom se mým tělem řítí neskutečná lavina averze vůči všemu. Nesnáším… všechno a všechny. V hrnku ganja pomalu oťukávající dveře s nápisem Slabá vůle. Všechno je to ve mě. Veškeré hnusy, které cítím až v konečcích zmrzlých prstů – jsou ve mě. Já si je tam dala – jen já si je můžu vzít. Chci? Nechci. Životní priority? Nebyly a nejsou. Tss. Zmizet tak do Altaje pozorovat motýly na fialových kytkách. Depka jako kráva. Ťuk. Ťuk. Dveře otevřeny.

Obvyklý dotaz pedagoga: „Máš referát?“ „Ne“ - obvyklá odpověď. Samozřejmě, že mám. Jako vždycky. Píšu jej na papír. Desetkrát dokola. Proč? Stejně nakonec řeknu, že ho nemám. Stejně zase přijde ten stav. Stav, kdy budu chtít podat naučenou teorii už po milionté a místo harmonického duševního rozpoložení se dostaví rozložení… Kdy se asi rozložím? Je to na sebevraždu. Nejsem hloupá. Vím vše, co se ve mě odehrává špatně. Nepochopitelné myšlenky jako nemířené střely do vesmíru s cílem zničit vše, čeho chci dosáhnout, dříve, než se o to třebaže jen pokusím. Nepopsatelný strach a úzkost z absurdních situací.

Nedokážu to. Můj problém – předpona „ne“ před vším, co mě jen napadne.

Mám přece všechno. Jsem přece šťastná… Přece…

Schoulit se tak v něčí náruči. Péťa se ale už choulí – u automatu. I o Velikonočním pondělí hraje hru svého života „nalej – vylej“. Co má skutečný smysl ve světě nesmyslů? Je mi ho líto. Slíbil, že už hrát nebude. Sliby – chyby.

25. března 2008

Kristýnka leží na dětském ARU. Můj zrak upřený na její bezbranné tělíčko, jež je obklopené pípajícími přístroji, mě kdesi uvnitř neuvěřitelně svírá. Jen to nedát najevo. Jen si nepřipustit touhu vyplakat všechny ty slzy bezmocnosti. Naše malá má najednou patnáct let. První menstruace a hned těžký zápal plic. Naše princezna. Náš tučňáček…

26. března 2008

Jarek coby můj komediantský bratr už čeká před domem. Jedeme společně za Kristýnkou. Na školu dneska kašleme.

Sedm hodin vkuse ji hladíme po dlaních. Oháknutí v zelených pláštích, návlecích a roušce s rukama páchnoucíma dezinfekčním gelem. „Bojuj, jestli chceš. Jestli nechceš, tak se na to rovnou vyser“, zní Jarkova řeč ke spící Kristýnce. Ona jen oči v sloup – ztracená v hadičkách na bílém prostranství nemocniční postele. Sedm hodin vkuse myšlenkové pochody uvnitř mé hlavy.

V životě každého z nás přijde chvíle, kdy se rozhodneme utéct před životem. Chvíle, při níž začneme vnímat věci kolem z jiné perspektivy.

Domov je místo, kde vám každé ráno vaří s láskou čaj, který nesnášíte a vy ho z láskou každé ráno vypijete.

Ale už to není jako kdysi. I čaj ztratil své kouzlo a na hrnek, do něhož byl každodenně nalíván, dopadají malé částečky prachu, o kterém jsem si myslívala, že je hvězdný. Ale už to není jako kdysi. Z prachu je teď prachobyčejná špína. Už není důvod zůstávat kvůli vzpomínkám na dětství. Je na čase vytvořit si vzpomínky nové. Ve svém vlastním doma. A kdybych někdy padala skrz nebe radosti na samé dno smutku, jsem si jistá, že se na mě roztomile zašklebíš a zašeptáš, aniž bys otevřela pusu, že jsi tu, abych na ono dno ve skutečnosti nikdy nedopadla. Dokud budeš se mnou, nemůže se mi nic stát. Protože ti věřím.

Rozmazlená holčička opět na útěku. Neúnavně běžící za svými sny – je tak naivní. Ale už je velká. Je jí osmnáct a od života chce víc.

Malý dřevěný domeček se zahradou na okraji města, bude mě a Ponožce novým domovem. Má čokoládově hnědá věrná psí kamarádka. Co bych si bez ní počala…

I srdce se může mýlit. Řekl mi včera kamarád. Zamysli se nad tím, jestli vztah s někým, jako je Péťa, má smysl. Jestliže není schopen oslovovat tě „přítelkyně“, pak tě ani skutečně nemiluje. I srdce se může mýlit. Kamarád nemůže milovat. Kdyby miloval, nechtěl by být kamarádem. Nemiluje? Má rád? A to ti stačí?

Rozum to ví. Život je krásný, když se dokážeš zachechtat sám sobě. A já – chechtám se od rána do večera. Chechtání potlačuje slzy. Nechci zase brečet.

Víkend. A Péťa je zase u mě. Dělá na mě psí oči a přitom prosí o masáž. Ano miláčku, samozřejmě, že ti vypiplám celý krém na záda - malovat jím srdíčko - a v duchu si říkat „miluju“. A ty usneš vedle mě, jako bychom se znali věčnost, ač ráno bude stejné jako ty předchozí. Dáš mi pusu a utečeš… Neznámo na jak dlouho, bez odpovědi na otázku, jestli se vrátíš. Už mi neubližuj. A že tak to kamarádi dělají? V tom případě nejsi nic. A přesto jsi mým vším.

Namísto milých vět, které očekávám, dostaví se pouhé „dobrou“, když snažíš se zase zranit mé srdce v blbé esemesce. Chci tě, ale za jakou cenu? Život na prodej – značka – trápení s tebou do jeho konce.

V prázdném pokoji prázdná duše.
Sedí a píše.
Nesmysly.
V prázdném pokoji sedí mé prázdné já.
A se slovy si pohrává.
Do oněch slov skládá písmena.
Sedí.
Je tichou duší bez jména.
Cigaretou propálená vzpomínka.
Přišroubovaná klika.
Upatlaná od trapného snění.
Kašlu na jmění.
Všech zbohatlických debilů.
To má je ta duše.
Duše upatlaných omylů.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.3 bodů
 Váš příspěvek
 
nonina
Závislačka 3692 příspěvků 04.08.10 07:14

Teda Livi, už se nemůžu dočkat pokračování. A to jsem právě jedním dechem dočetla. Máš skvělý styl a úžasnou schopnost zachytit myšlenky :wink: .

 
Liviettka
Stálice 81 příspěvků 04.08.10 10:54

Ahoj, text jsem vložila celý, ale na deníček to bylo příliš dlouhé a tak pokračování najdeš v „Divadlo loutek II“ jen co to schválí administrátor ;) Pa :mavam:

 
sima90
Závislačka 2741 příspěvků 1 inzerát 04.08.10 12:22

Teď jsem deníček dočetla, úžasný, jak to dokážeš zachytit. Těším se na pokračování :wink:

 
Magi
Kecalka 421 příspěvků 04.08.10 17:12

Livi, přečetla jsem jedním dechem. Umíš krásně psát, děkuju.

 
Susan23
Kelišová 5506 příspěvků 05.08.10 08:36

Livi, přemýšlela jsem co napsat. Včera jsi mě rozplakala. Proč je v 18-ti leté holce tolik smutku? Je to opravdu velice smutné a mě to mrzí, vždyť by to měli být nejlepší doba, našeho žití. Dětství a dospívání.
Určitě si přečtu i pokračování a budu moc doufat v happyand.
Máš deníček úžasně napsaný. Myslím, že je v tobě kus spisovatelské duše.

 
Liviettka
Stálice 81 příspěvků 05.08.10 09:42

Ahoj Susan, určitě si přečti pokračování mého „života“ a pochopíš… ;) (snad už to tu brzy zveřejní). Pa :mavam: PS: Dávám to sem jen z jediného důvodu… nemám komu jinému to říct a tak se alespoň tímto „veřejným sdělením“ můžu s pár věcma srovnat …

Ještě chci říct, že si opravdu moc vážím toho, že to vůbec čtete, i když to není nejkratší…ale on život zas tak moc zkrátit nejde ;) Píšu těch pár řádků ve zkratce zhruba od 15ti… tak tak… smutek je na místě… byla jsem prostě jen dospívající holka ;)

Příspěvek upraven 05.08.10 v 10:11

 
Susan23
Kelišová 5506 příspěvků 05.08.10 11:40

Livi, jelikož máš ve fotečce Prcka, tak věřím, že vše dopadne dobře a ze smutné dospívající holky, je teď šťastná maminka:D

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 07.08.10 21:23

Ahoj Livi, tedy máš můj obdiv a smekám před tvým talentem co se týče psaní, i před tím, co sis prožila. Myslím si, že by tohle stálo za napsání knížky, já bych si ji určitě ráda přečetla, hezky se to od tebe čte. Budu ti držet pěsti a těšit se na nový deníček.

 
Uživatel je onlineradka.vos
Ukecaná baba ;) 1253 příspěvků 09.08.10 10:18

Tak ja uz par dnu cekam na pokracovani a koukam sem co pul hodiny ( :zed: ), uz bude nebo je nejaky problem se schvalenim? :-)

 
Vedaniga
Kecalka 466 příspěvků 09.08.10 19:34

Určitě by jsi měla napsat knihu, četla by se jedním dechem. Bude pokračování? Jsem na něj moc zvědavá.

 
Liviettka
Stálice 81 příspěvků 09.08.10 22:11
:-)

Pokračování už je schváleno, takže můžete číst ;) Mějte se krásně a děkuji všem ! :kytka: :mavam:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele