Divadlo loutek II

Liviettka  Vydáno: 09.08.10

Pokračování…

„p r o k r a s t i n a c e - jednoduše druh lenosti, při němž se nejen za lenocha považuje prokrastinátor, ale považují jej za lenocha i lidé v jeho okolí.
Prokrastinaci je však třeba chápat jako výsledek nějakého spouštěče úzkosti.
Na jedné straně může být úkol, který je vnímán jako nepříjemný, bezvýznamný a obtěžující. Úkol, který vyvolává dojem kontroly, nebo problém s přijetím autority.
Na druhé straně může být prokrastinace spojena s pocitem přetížení a přerůstání věcí přes hlavu. Jednoduše nevíme, kde začít. Pochybujeme o našich zkušenostech a možnostech vůbec zadaný úkol zvládnout. Máme nereálné představy a očekávání o dokonalosti (jak to má vypadat) a následně se obáváme selhání. Někdy může být právě obava o neúspěch spouštěčem prokrastinace. Předpokládaný úspěch je spojený s přehnaným očekáváním, zodpovědností a mírou dokonalosti.
Pro většinu lidí je prokrastinace ovlivnitelným způsobem života. Odkládáme řešení věcí na později a naříkáme nad jejich splněním, ale nakonec se sebereme a nějak se s nimi vyrovnáme.
Pro někoho je ale prokrastinace závažná překážka k normálnímu životu. Může způsobovat bludný kruh krizí a ztráty výkonnosti, vedoucí k větším krizím a větší ztrátě výkonnosti, ztrátě sebeúcty a v tom nejhorším případě dokonce ke ztrátě pocitu bezpečí na celém světě…“

Chci se cítit bezpečně.

Wayne Dyer řekl: „Prokrastinace je jedna z nejběžnějších a smrtelně obelhávajících nemocí – lže o tom, že mít úspěch a štěstí je těžké.“

Naprosto souhlasím. Není to přece filosofie celého mého života? Není na čase se jí začít řídit?

Od dvou hodin ráno si v duchu opakuji větu „zvládnu to“ a poprvé v životě tomu doopravdy věřím. Pryč s mou sociální fobií a prokletou prokrastinací.

Prší. Po několika „nedostatečných“ z předmětu Pedagogika a Psychologie z důvodu nesplnění referátu se řítím do nového života rovnou po hlavě. Do života bez prokrastinace. Odhazuji ji do nedohledna bez možnosti opětovného hledání. Nechci ji. Už nikdy.

A tak se stalo. Žádný psycholog, játra žeroucí prášky ani nic podobného. Jen já. Já a síla, kterou jsem do teď nebyla schopna použít.

Vybíhám deset minut po zvonění třetí patro školní budovy s velkým výkresem, štětci a barvami a nemůžu se dočkat svého přednesu referátu na téma „Arteterapie“. Zapojuji i praktické cvičení a cítím se…spokojeně. Spokojeně sama se sebou. Ano. Jsem spokojená. Stát tak na Kilimandžáru a pořádně se vyřvat pro krásu vší té spokojenosti!!!

A můj referát do psychologie? Téma: „prokrastinace“, mnou vybrané. Spokojenost nebere konce a kdybych byla schopna proměnit ji v bláto, vyrochní se v ní prasátka z celé zeměkoule.

18. dubna 2008

Z růžových prasátek mě vyruší ono příjemné zjištění, že jestliže chci peníze, musím do práce. A tak … chce to optimismus. Má práce = bublání brčkem do skleničky s přeslazenou limonádou za padesát na hodinu, s rizikem doživotního tiku v levém malíčku mé levé ruky, zapříčiněného nepopsatelnou nudou z noční směny v non-stop baru. 28 minut tvrdého spánku po šesté ráno je prý lepší než prospat celou noc Je to ten bezmocný pocit těla, kdy už jeho účinnost přestává být ovlivnitelná naší vůlí a prostě vypne.

28 minut mi evidentně nestačí. Ale co. Brigáda je brigáda a já jsem šťastná prakticky všude…

A přesto na něj stále myslím. Je všude kolem mě. Každý můj pohled směrem k herním automatům mi připomene Péťu.

Dnes má noční směnu poprvé sám další barman a tak tu na něj dohlížím.

Pár minut po půlnoci mi volá máma. Zoufale pláče do telefonu s prosbou, jestli může přijet. „Mami, nemám čas. Přijedu co nejdřív to bude možné, neboj.“ Zní má odpověď. Chybím jí. Ona mě taky, ale její svět je už tomu mému vzdálený. Jsem. Sama sebou. To mi stačí. Telefonát ukončen.

Někdy k ránu mi zvoní opět mobil. Péťa. S prosbou, jestli může přijet. „Proč chceš přijet?“ „Protože chci být s tebou“. Pláču. Zoufalstvím. Štěstím. Sama nevím. Už to vypadalo, že zapomenu, ale stačilo slyšet jeho pouhé „ahoj“ a city, které jak se zdálo, balily kufry, si napochodovaly zpátky. Bez optání, zda-li mohou. Stejně bych svolila.

Jenže ten jiný kluk je stále tady. Míša. Čekajíc na pohlazení. Jak mu říct, že za chvíli se tu objeví ten, koho bych pohladila bez rozmýšlení i tisíckrát?

Po pár hodinách opět volá Péťa. Stojí na mostě kousek od baru. Jdu za ním. Denis coby barman sedí u stolu se šálkem našlehaného cappucina a vím, že by mi rád řekl, ať Péťu pošlu pryč, že mi za to nestojí. Jenže ač rozum ví, že mé chování je přinejmenším hloupé, v duchu utíkám směrem k tomu nejhoršímu chlapovi, který ve mě vyvolává pocit absolutního štěstí.

Kouknu na něj a on: „Zamávej mamince“. A skutečně. Ona je tady. Oni jsou tady. V jednu noc, dva lidé se rozhodli jet za mnou – jedním vlakem, jednou tramvají. Náhodou. Máma mě objala, objala i jeho. Řekla „miluji tě“ a odešla. Jela si čtyřicet kilometrů pro objetí své dcery…

Zelený pruh vlasů se leskne, když na něj doléhá ranní slunce. Zelenou jsem měla vždycky ráda, proč si ji nenaplácat na vlasy. Úlet…

Péťa zůstává. Po práci jdeme ke mě domů – stromovou alejí spolu s Ponožkou – ruku v ruce. Únavou prospíme celý den, pak nacpeme se pizzou s přídavkem kukuřice a ulechtáme se k smrti. Polibkem v tramvaji to končí a znovu začíná. Odjel a je zase se mnou. Všude kam se hnu. V představách. Už abychom byli zase spolu.

Zítra jedu za mámou a taky za Péťou. Zítra jedu za těmi, které miluji.

Dnes – v dřevěném domečku pokojně vařím čaj. Ponožka se rozvaluje v křesle a já jsem nacpaná smějícími se palačinkami s malinovou marmeládou.

léto 2008

Tak prázdno. A já – sedící na barové židli. Po dlouhé době pláču. A už zase utíkám. Tentokrát ale nevím kam. Copak někdo skutečně chápe, že tohle je můj domov? Pochopí někdy někdo, že i kdybych tu celou dobu pracovala zadarmo, tak mi to stálo za to?
Hodný blbec. Nekonečně se smějící na každého, kdo vstoupí do dveří. Nevěřila jsem, že mé oči dokáží ještě plakat. Stačí se rozhlédnout. Nedělní partie zase hraje kulečník. Jirka padá ze židle a vzápětí na to usíná. Adam s Martinem teprve věší závěsy a vzápětí na to přichází Radim se zákuskem, co název má Marcipánové pokušení. Tamhle ten usměvavý pán v rohu si dá malou Plzeň. Jako obvykle. Borůvkový džus se stává tradicí – tedy až po tom jahodovém, který teprve dobude naše srdce. Kdo by to byl řekl, že nakonec broskev vyhraje tuhle džusovou válku. A pak se radši uprostřed noci opiji z pár panáků rumu, abych na něj mohla svést, že mě donutil vylézt na střechu tohoto baru a v duchu tančit s rozbouřenými mraky nade mnou.

Spadnout tak na beton. Dolů. A ztratit paměť. Absolutně šílené leč možná by mi prospělo pojednou netrápit se nad tím, že zase končí kus mého života. Prostě zapomenout. Před tím si ještě zahalit plíce kouřem z cigarety. Dokonalé. Všechno zdá se lehčí.

Nemám chuť se smát. Prázdno. Je tady prázdno a já zase utíkám. Sama. A ostatní – jsou pryč.

Chuť prohrát všechny peníze ve fleku na těch odporných blikajících strojích. Chuť naložit si kulečník na záda a ožrat se z flašky Tullamore. Rozkopat okno a křičet. Nechci přijít o svůj domov a přesto to dělám. Jsem tak naivní. Na prázdné židle je hrozný pohled. Tak prázdno. Kde jsou ty chvíle s Cuba-Libre a songem One drop na plné pecky navzdory zákazu pouštění muziky. Mačkám se v prostoru mezi chladičem na pivo a zídkou. Ponožka se naposledy vyvaluje pod stolem baru.

Chuť nakopat plátno s dvoumetrovým indiánem na stěně. Chuť zavřít a bouchat pěstmi do zdi a přitom doufat v něčí příchod.

Přišel. Já ho objala, políbila a on odešel. Spřízněná duše. Doors, Velvet Underground, Kooks… všechno co mě naučil je skutečná láska k hudbě. Budeš mi chybět, Giorgio Mello. Jsi vysněným princem mé mysli, ale také jsi v mých očích až příliš úžasný na to, abych v tvé přítomnosti dokázala být svá. Radši běž. Klidně i do Itálie. Koneckonců, dokonalý není přece nikdo. Ani ty ne. Jednou na to přijdu.

Jsem šťastná, když jsou šťastní lidé kolem mě. Ukradený mobil je mi ukradený. Mám touhu nastěhovat se do domu o deseti pokojích a adoptovat si patnáct beznadějně koukajících se dětí. Mít tak chlapa, který by oplýval stejnou touhou. Existuje?

Banda lidí pravidelně navštěvující tento bar. Nejsou pro mě zákazníky. Jsou to lidé, kterých si vážím. Jsem nejhorší barmankou ve světě barových podvodů. Já je totiž nedělám. A navíc - není to bar. Je to můj velký obývák, kde čepuji pivo všem milovaným. Nejspíš neuvěřitelné vztahy. Jednou spadnu na držku – říká se. I kdyby – zase se vzchopím. Odejít teď hned, stýskalo by se mi. Odejít – zemře kus mě samotné.

Nechala jsem si vytetovat na pravou lopatku rybku s bublinkami, protože to je to, co mi zbude až do konce všeho dění. Má rybí povaha. Mé rybí znamení zvěrokruhu. To, které může za mou přehnanou empatii a citlivost. Dar či prokletí? V podstatě je to jedno. Má malá ryba od teď se mnou. Vítám tě.

Rozhodla jsem se netrápit pro to, co bylo, ale mít radost z toho, co právě je.

Jarka jsem neviděla už dlouho, ale voláme si. Pokaždé je někde v lese na koni. Prý. Doufám – šťastný. Relativně. Šárka si koupila s Pepinem domek. Hana teď čeká další miminko. A máma s tátou a s Kristýnkou? Stále v maminčiným vysněném království s růžovými záclonkami. Už hezky dlouho se nenapila ničeho jiného než kafe či minerálky. A ani nenapije. Nemá totiž důvod ani chuť. Má nás. Jsem pyšná. Na všechny.

Bydlím u Borise. Skutečně prima chlapíka, který mě a Ponožce pronajal pokojíček pár metrů od baru. On pracuje v Praze a já aspoň nemusím tak dlouho cestovat tramvají a autobusem, abych se na pár hodin po práci vyspala a měla trochu ticha a soukromí. Když Boris každý pátek přijede z práce zajdeme do hospůdky na smažené tvarůžky s ďábelkou a americkými brambory, poklábosíme o životě a život zdá se hezčí.

Jen navzdory tomu, kolik lidí už prošlo mým životem myslím stále na toho jediného. Už se toho asi nezbavím. Péťa je prostě ten, koho vidím kdekoliv se jen pohnu. Už to jsou ale jen stíny, které doufám, brzy vymizí. Je tu přece kromě jeho života, i život můj a na tom mi má záležet. Když on netouží být se mnou, najde se snad někdo, kdo mě pohladí a špitne: Bude líp.

zamlžené okno na něž prstem kreslím písmenka smutku.
včera.
bunda provoněná smradem z hospodského hnusu.
neblikám. nezářím. nejsem součástí tvého vkusu.
nejsem totiž automat.
zdá se, že jen ho máš rád.
dnes.
písmenka smutku jsou pro tebe jen blbý fór.
sorry. nikdy blikat nebudu. nejsem totiž semafor.
nejsem pro tebe zřejmě nic.
zařvat si tak tiše z prázdných plic…
zítra.
snad vypaří se ta smutná slova.
snad napíšu lepší. nová.

zamlžené okno na něž prstem kreslím…

Stále vzpomínám. Jen už ne tak moc, jako dřív. Život jde prostě dál. S každým dalším nádechem je zase o kus krásnější.

Vše dopadne tak, jak dopadnout má. Vím to. A ať už dopad bude jakýkoliv, už teď jsem si jistá, že ten pád má smysl.
29. října 2008

Měsíc. Celý měsíc jsem nebyla doma a tolik jsem se těšila. Jsou dvě hodiny ráno. Jsem „doma“. Představení se však nekoná. Můžu jít spát. Plakat se dá i do polštáře. Nemusím u toho stát a hledět „doblba“. Posraný život. Mou vinou. Svítí měsíc a mě je to fuk. Spíš já jsem mu ukradená. Krást se nemá.

V pruhovaném svetříku chodím po mém kdysi „doma“. Všechno je přestěhované. I postel. Spát omotaná lanem. Bylo by mi líp. Přináším jen starosti. A hádky. Ač nerada se hádám, starosti hážu za hlavu.

CHYBA. VELKÁ CHYBA.

Být tak zodpovědná – na chvilku. Být tak spolehlivá.

Chci slyšet ta slova, na které hraji si už léta. Chci slyšet:

„Dospěj Livie a chovej se konečně jako plnoletá…“

A až jednou nastane ten okamžik, budu o to více vděčná za vše, co se v mém životě kdy odehrálo. Za svou rodinu, přátele, bar, Ponožku a Péťu, který ač neví to, naučil mě milovat.

Na levou ruku nechala jsem si andělským písmem vytetovat začáteční písmena osmi slov pro mě opravdu podstatných: Láska, Rodina, Přátelé, Svoboda, Pravda, Hudba, Úsměv a Osud.

Únor 2009

Jarek bude mít 18. Přesně 2. března z něj bude zákonně dospělý. Dlouho jsem ho neviděla. Hodně dlouho. Volá mi. Volám já. Vždycky zní strašně spokojeně. Říká, že má 5 koní kdesi v Jeseníku nad Odrou a postavený kotec pro to, co si přeje k narozeninám. Tvé přání je mi rozkazem, bráško. Víš, že tě mám ráda. A tak jsem jednu únorovou noc jela s Ponožkou vlakem do Prahy, pak navzdory mému strachu a Ponožčinému taktéž, vzala jsem ji do náruče a sjeli jsme ty rychlé, prudké eskalátory vedoucí k pražskému metru. Zázrakem jsme se dopravily do části Praha – Zličín. Naivně jsme chtěly nastoupit do autobusu, kde mi však pan řidič oznámil, že když můj psík váží pětadvacet kilo a nevleze se mi do kabelky, tak nás nepřepraví do Plzně. Následující hodiny jsem strávila v teple KFC se dvěmi longery, colou a Ponožkou. Při pohledu na sněhovou vánici venku hodní pracovníci KFC dovolili i Ponožce vstoupit a dokonce jí dali misku vody. A tak jsme nezmrzly. A čekaly. Čekaly…

Po tom dlouhém čekání dorazil z Plzně moc ochotný pán a předal mi do ruky štěně bernského salašnického psa. Jimmiho. Onen dárek pro Jarka. přesně tohohle psíka si vždycky přál. Věděl o něm dopředu a pořád mi zní v uších jeho slova „přivez ho, mám 5 koní, kotec pro Jimmiho, práci v lese,…..“ ….. ach ta má naivita. Kecy. Kecy. Kecy. Že já jsem se odvážila důvěřovat někomu, koho jsem pokládala za vlastního bratra. Já kráva.

Jarek nakonec neměl nic z toho, co přesvědčivě tvrdil do telefonu, což jsem se dozvěděla až od jiných. Sám si to nikdy nepřiznal. Žil ve svém snu. Snad říkal pravdu jen když se spletl. Ale jak jsem to mohla tušit? Jak mě to mělo napadnout? Zněl tak přesvědčivě…

Nakonec jsem se kvůli němu musela od Borise přestěhovat k obětavému kamarádovi Lukášovi i s Ponožkou a Jimmim. A Jarkem. Nejenže neměl 5 koní, kotec nachystaný pro psa a práci. Neměl nic. Měl jen čerstvě 18. let a chtěl být předčasně až moc dospělý – ve svých hloupých snech. A já jim uvěřila. Utekl od všech rodin, které mu chtěly poskytnout domov a nakonec zůstal sám. Všechny neprávem obvinil ze špatného jednání k němu a lidi, co ho neznali a nevídali často, mu to zřejmě věřili. Jako já.

Zničil toho spoustu. Nejvíc však sám sebe. A náš vztah, který byl jen lež, jak jsem nakonec zjistila. Snažila jsem se napravit vše, co se zdálo pokažené. Ale marně. Ani Jimmiho si nevážil. Nevenčil ho. Nestaral se o něj. Já se měla učit na maturitu, ne se starat o svého „bratříčka“. Chudáček malý. Jak ten dokázal sám sebe zahnat do kouta, aby ho ostatní litovali. Přesvědčil všechny mé přátelé o tom, jak se musel vzdát svých pěti koní a jak já jsem ta zlá sestra, která mu koupí štěně a pak ho bez jeho souhlasu daruje hodné rodině do rodinného domku se zahradou. Další má velká chyba. Neměl jsi ho kopnout tak, že nemohl stoupnout na přední packu, Jarečku. Měl sis toho, co pro tebe dělám nejen já, ale hlavně Lukáš a všichni, co ti věřili a pomáhali ti dávno před námi - počínaje mými rodiči a pak i rodinou Šilarů - mnohem, mnohem více vážit. Ale ty to neumíš. Dokážeš jen lhát a lhát a sám sobě něco nalhávat. A přitom dělat očka na ostatní a vyprávět přesmutný příběh svého života. A pak… všechny jen sprostě využít a zdrhnout. Už se nesnesu na to jen tak dívat. Třeba jsi nešťastný. třeba si to za své chování i zasloužíš. Táta měl celou dobu pravdu. Táta se v té povaze nezmýlil. To já.

13. června 2009

V rytmu písně No women no cry, promítá se mi v hlavě můj život jako film marně čekající na happyend.

Odmaturovala jsem. Z psychologie dokonce za 1. Překvapující. Vzhledem k tomu, jak jsem kvůli svému nezodpovědnému přístupu ke studiím a práci v baru toho ve škole víc prospala než nastudovala. A to nemluvím o těch strastiplných starostech a věčném snažení napravit Jarka.

Peníze, které jsem měla od mých rodičů na účtu na řidičský průkaz, jsem směle utratila za oblečení pro milého Jarečka a za cestu do Šumperku, kde jsem ho předala jeho komediantské sestře Zdeně, které záleží na penězích více než na čemkoliv jiném. Dala mi na ni číslo Šárka.

Kdybych to neprožila, nevěřila bych, jak lidé mohou být ulhaní, zlí a nekonečně chamtiví. A přitom tak mile se tvářící. Už chápu, kam Jarek patří. Patří sem. Mezi ty prolhané. Snad si budou navzájem věřit a žít si krásně podle svých snů. Já už s nimi nechci mít nic společného. Poučila jsem se. Stačilo mi.

Samotnou mě překvapilo, že dle Zdeny jsem alkoholička zralá na léčebnu a že ode mě z Ostravy přišel Jarek v ošuntělých hadrech, což doslovně poreferovala přímo mé mamince a kdo ví komu ještě. Ta se jen usmála. A já taky.

Nyní můžu s jistotou říct, že jsem prožila krásné pubertální období svého života. Divím se, že to se mnou máma s tátou zdárně přežili. Tak moc jim toho dlužím. Tak moc…

Je mi 19. let a práce v baru pro mě znamenala HODNĚ. Hodně cigaret, alkoholu, falešných pokrytců ale i věrných přátel, na které myslím do teď s tou největší radostí. Zavčasu jsem se s koncem mého studia oboru Pedagogické lyceum také dostatečně vybouřila a snad mě čeká už jen poklidný život bez lží směřujících od těch, které mám ráda.

Věřím, že ne všechno, co jsem kdy udělala bylo tak špatné. Právě naopak. Všechny mé činy byly krokem pro to, aby byl někdo zase o kousek šťastnější. Někdo – ne já. Někdo, kdo má právo na kousek štěstí. I ten Jarek. I přes to všechno, co způsobil, jsem ho nenechala ležet „pod mostem“ a bezpečně jsem ho dopravila k jeho „sestře“ Zdeně.

Napsala jsem inzerát:

Daruji štěstí. Zn. Jen do dobrých rukou.

Ozvalo se tisíc lidí. Možná víc. Nevím. Telefon jsem zavčasu utopila v žumpě za domem.
 Radši.

Jsem sama. Sama v nekonečném prázdnu. A je mi smutno. Neskutečně smutno. Po mém životě ve městě. Smutno po tom, že to, co bylo, nelze vrátit. Smutno po těch, co se ztratili a nehledají cestu zpět. Teď je čas na tu otřepanou větu „všechno je, jak mám být“. Pravda pravdoucí.

Pro jednou – pro tuto chvíli, chtěla bych si kousek štěstí darovat. Jenže můj telefon je v nenávratnu. A sama sobě přeci volat nemůžu….

V těch nejtěžších chvílích jsem si uvědomila, že nic není takové, jak se zdá. A všechno dopadne povětšinou jinak, než jak si člověk pracně naplánuje.

Lidi přichází a pak zase jdou.
Hledají tu nejlepší cestu svou.
Lidi přichází a zase jdou.
Je jim jedno, že ostatní pro ně tiše řvou.
Z okna. Ve tři ráno. Mám tě ráda!
Slza k slze, hvězda spadla.
Protentokrát nepřeji si radši vůbec nic.
Zakřičet tak znovu tiše z prázdných plic.
Svět je malý. Tomu věř.
A všechno je jen hloupá lež.
Nechci nikdy pravdu znát.
Nechci už nikoho milovat.
Sama nevěřím.
A nikdy nebudu.
Sami jsme.
Strůjci svých osudů.
Tak běž.
V odchodu ti nebráním.
I když bych vážně chtěla.
Tak běž.
Vím, že i já bych měla.
Utéct od nikam někde.
Stejně jsme jen střípky lží.
Zrcadla, kde si lidi radši nevěří.

Aby náhodou nerozbily se naše duše.
Tak běž. Dokud srdce bije, dokud může.
Tiše křičet pak bude celý svět.
Nevěřit. Odejít. A radši neslyšet…

srpen 2009

Už to tak bude… Mým přítelem je teď David. Brouzdáme spolu po jižní Moravě a užíváme dovolené. Čvachtáme se ve vodě a usínáme v objetí den co den. Vydržel to s mou nevyzpytatelnou povahou déle, než jsem předpokládala. Znám ho už léta, ale až teď jsem pochopila, že je přinejmenším stejně šílený jako já. Díky bohu za něj.

říjen 2009

Hladím si bříško, kde miminko o devatenácti centimetrech už za tlukotu jeho vlastního srdíčka dělá kotrmelce.

Bydlí se mnou Davídek, ten, který vedle mě dokáže spát celou noc, a já se vůbec nebojím, že ráno bude chtít utéct. Miluje mě.

Společně teď tvoříme „rodinu“ a až se to malé narodí, budeme i spolu s Ponožkou objevovat svět.

Chci mít konečně klid, teplo domova a Davidovy náruče. Na nic jiného mi nezbývá síla. Tak moc jsem se zklamala ve všech těch, na kterých mi záleželo. A oni se zklamali určitě zase ve mně. Bolí. Ten život.

Černobílý kolotoč…

prase probodlo řezníka… člověk před smrtí utíká…
a nikdy neuteče…

když zabít se chce…
tak se to nepovede…

oběť zabila vraha… člověk celý život váhá…
a pak lituje… že neudělal to, co chtěl… že nemiloval, koho měl… člověk pikle kuje…
na ty, co byli jeho životem…
kouká skrz prsty za plotem…
intriky, pomluvy… hádá se a křičí…
namísto svoji jsme sami…a ničí… člověk zlý je…
v dlani svírá křehké přátelství a on ho zničí…
všechny vzpomínky zapomene, zmuchlá, skrčí…
a hodí je radši kdesi za sebe…
vzhlíží k peklu a ne do nebe…
jednodušší je být hrdý a nechtít odpustit…
jenže já nemám sílu v sobě všechno dusit…
je mi smutno a je mi zle z celého světa…
všichni chybují…i já jsem jen holka náctiletá…
dokud ale vůbec jsme, odpustit si můžem…
tak proč na sebe jen tu špínu hážem???
proč člověk celý život váhá…
a pak lituje…
proč neudělal to, co chtěl…
proč nemiloval koho měl…
proč pikle kuje na ty, co byli jeho životem…
proč zlý je…proč na přátelství zapomněl…
proč z barevného světa, stal se černobílý kolotoč…

proč…

28. listopadu 2009

Chtěla bych zde napsat spoustu slov, které by vyjádřily to, jak moc jsem tě milovala. Jak každou chvíli s tebou mám ukrytou v srdci a když je mi smutno, přehrávám si je stále dokola. Kdysi můj Péťo… Má první opravdová lásko…

Naposledy jsem s tebou usínala 30. května a teď mi to přijde tak dávno…. Proč šel jsi po kolejích, kde jen vlaky smí. Proč jsi tam šel. Tak potmě a brzy ráno. Proč jsi musel zemřít…

Psal jsi mi ještě v létě…

„Usínat s tebou na tvém teplém polštáři…
Hladit tě přitom něžně po tvé tváři…
Usínat s tebou a věřit tomu, Že já už nemusím od tebe domů….“

Teď křičím do prázdna a lituji každého okamžiku, kdy jsem ti chtěla říct, jak moc tě miluji a nikdy jsem nebyla schopna to vyslovit…

2. prosince 2009

Nemám ráda kostely. V 15:00 začíná tvůj pohřeb. Je 14:55 a já stále nevím, zda tam mám jít. David si to nepřeje. Prý abych se zbytečně nerozrušovala, když čekám miminko.

Jenže já prostě musím.

V rychlosti oblékám kabát a v obyčejných teniskách s nepopsatelně beznadějným pocitem v duši cupitám směrem ke kostelu, kde po chvíli vidím, jak kdosi vynáší tu proklatě bílou rakev, ve které ležíš ty. A utíkám pryč jen co tě odvezou černým, velkým autem ani nevím kam…
Už nejsi. Už neexistuješ. A přesto vím, že nikdy nezemřeš v srdci mém a v srdcích všech, kteří tě milovali tak nesmírně jako já…

Napsala jsem inzerát:

Kdo mi daruje štěstí? Zn.: Bude v dobrých rukou.

Neozval se nikdo jiný než …

Má rodina, ta pravá, nefalšovaná – včetně Šárky a Kristýnky. A Davida…

Mám za sebou jednu dlouhou, těžkou a přesto krásnou kapitolu života. Vzpomínky jsou jediným rájem, z něhož nemůžeme být vyhnáni… říká se.

Ale…. kdo ví….

Podstoupila jsem plavbu duší přátel. Ještě teď se v tom plácám a možná se utopím…

Jsem prostě ryba, avšak stále napůl člověk. Jen člověk.

Lidé si marně myslí, že svůj život ovládají sami. Jsou však jen loutkami. Na křehkých provázkách. S předem určeným koncem představení. Režisér neznámý. Možná smrt.

Pro tuto chvíli však není proč plakat. Žijeme. Zatím. A očima se dovedeme přece i smát. A na tom záleží.

PS: 3. května 2010 ve 14:03 ses narodil. Jsi krásný. Jsi náš syn. Můj a Davidův. Navždy Tě budeme milovat. Jmenuješ se Nicolas Tommy Svák …

tiše rosteš v břiše…
nemůžu už ani spát…
kdy vyjdeš ze své skrýše?

po devíti měsících už tě tu mám…
nedovolím, abys byl někdy sám…

nemůžu už ani spát…
stále touhu mám hláskovat:

NICOLAS TOMMY SVÁK…

můj přenádherný syn…

přestávám psát básně…

na tvou krásu nenacházím rým…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Vedaniga
Kecalka 466 příspěvků 10.08.10 10:25

Píšeš opravdu moc hezky, zhltla jsem i druhou část jedním dechem a ten konec je opravdu nádherný. :potlesk: Doufám, že už budeš šťastná.

 
Susan23
Kelišová 5502 příspěvků 10.08.10 11:42

Livi, přeji už jen štěstí a víš možná je dobře, že /etr umřel, odpoutal tě od sebe a ty ses odpoutala od něj a teď máš Davida a krásného syna. Žij jen tak jak chces sama.

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 10.08.10 15:45

Ahojky Livi, přečetla jsem i druhou část doslova jedním dechem a věřím, že odteď bude už jenom dobře. Nejdůležitější je teď tvůj David a tvoje miminko. Hodně štěstí!!!

 
nonina
Závislačka 3692 příspěvků 11.08.10 12:48

Livi, moc krásné, opět jedním dechem dočteno. Přeju Ti to velké štěstí, moc si ho zasloužíš :hug: :kytka: .

 
Liviettka
Stálice 81 příspěvků 11.08.10 23:04

Moc vám všem děkuji, že jste vložili trošku víc času do přečteí mého „deníčku“. Teď jsem šťastná. Moc šťastná. Nebojte, tohle štěstí mě jen tak nepřejde ;) Krásnou dobrou noc. Liv :huban: :srdce: :mavam:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele