Domácí násílí II.- jak to všechno dopadlo?

Petruna  Vydáno: 06.02.05

Ahoj všem,
už delší dobu si říkám, že vám napíši, jak to u mojí sestry dopadlo, ale protože je mi z toho na nic , tak se mi do toho moc nechtělo.Z mé první věty je patrné, že to nepadlo dobře, ač jsme se všichni snažili.Možná právě proto, že jsme se snažili my a ne tolik má sestra…

Nevím, jak to napsat, ale tentokrát mě to vzalo docela dost.Sestra rozjela monstrozní akci, kdy zapojila sociálku, byl stanovený termín soudního jednání , bylo podané trestní oznámení. Lítala po doktorech, je objednaná na operaci.Všichni jsme se mohli přetrhnout, abychom ji maximálně pomohli. Jedinné, co musela ona, prozatím vydržet bydlet u táty - nevydržela.

Jednoho dne, zrovna jsem se vrátila od doktora, jsem našla mamku uplakanou.Mlčky mi ukázala na mobil, kde byla napsaná textovka od mojí sestry, že se vrátila, že u táty bydlet nemohla. Mámě ani mně nebrala telefon, od té doby jsem s ní nemluvila.
Dlouho jsme to s mamkou probíraly a obě jsme se shodly, že tentokrát to byla tak nějak poslední kapka, že už dál z nás blbce dělat nemůže. Moje sestra doposud nepochopila, že za svoje problémy může především ona sama, protože ona tenkrát odešla z domu (se slovy, že je to její život, a že ho chce žít s ním. Nikdo ji tehdy nenutil odcházet, naopak!!) a nepřipustí, že do těch průserů se dostala vlastní vinou. Co ale nechápu já, jak může vlastnímu dítěti udělat to, že se s ním vrátí do bytu k němu, k někomu kdo ji před dítětem týrá. Sama si to jako dítě taky prožila, ale naše mamka narozdíl od ní, měla tolik sebeúcty a měla nás tolik ráda, že od otce odešla. Když jsem při rozhovoru se sestrou velice mírně stočila řeč na to, že všechno bere automaticky a že se k mámě nechová dobře, že si to zkrátka mamka nezaslouží, tak mi řekla, a proč si to zaslouží ona?…Bohužel dnes si myslím, že si to zaslouží. Protože komu není rady, tomu není pomoci. Sháněli jsme ji azylový dům, ale tam by nikdy nešla!! Sháněli jsme ji místo, ale chce vůbec pracovat? Sháněli jsme ji kluka(na její přání)!

Já jsem ve fázi, kdy jsem neskutečně dotčená jejím chováním (ona sama si pro poštu posílá své nevlastní sourozence, kteří bydlí ve stejné vsi jako my), já s ní prostě ani nemůžu mluvit. Strašně se mi stýská po neteři, té mi je nejvíc líto. Moje děti o ní stále mluví a nechápou, že teta k nám s malou nechodí. Zatím jsem jim řekla, že byli nemocní, tak to šlo.Jak jim to řeknu dál, to nevím. Mamka je strašně smutná, toho zklamání s mojí sestrou bylo už tolik, že toho je na jeden život až dost…

Pořád musím myslet na jeden komentář k mému minulému příspěvku, kdy mi jedna z vás psala, že nemáme mít velké iluze, že to stejně většinou skončí, že se vrátí zpět. Podvědomě jsem si říkala, že tentokrát to už muselo být naposledy, že teď se už přece nemůže vrátit zpět a zase přišlo to zklamání…

Na druhou stranu budu ušetřená toho věčného strachu, že přijde ten telefon, že už dlouho byl klid, že zase bude šrumec.Trošku klidněji spím (možná si to nalhávám, teda spíš určitě..), protože to nebudu vědět…

Ach jo, ten život je někdy vážně složitej.....
Vaše Petra

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Veronika6
Zasloužilá kecalka 510 příspěvků 06.02.05 18:27

Ahoj Petro,
neodolala jsem a musím napsat, že tehdy jsem ti to vzkazovala já. Moje sestra se dodnes chová stejně. Je smutné, že jí dondes vůbec nedochází, jak nás tím pomalu ničí. O jejích třech dětech ani nemluvím. Je to jak velká vlna, co hrne všechno s sebou.
Přeji vám s maminkou a celou rodinou hodně síly a hlavně i její malé, protože děti jsou na tom podle mého vždy nejhůř.

Člověk by si řekl, že když už to jednou zažila, že si bude vážit klidu v životě.....­..........

Tak hodně sil

Verča a Barča a minipidižvík

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 06.02.05 19:00

Ahoj Petro,
snažili jste se fakt hodně. Udělali jste vše co jste mohli.
Mně je líto jen dítěte, protože s největší pravděpodobností bude opakovat osud své mámy.
Mluvím z vlastní zkušenosti, já a moje mladší sestra, které jsme žili také v ovzduší hádek, urážek a týrání (většinou ne od táty, ten jezdil na montáže, tak na facky docházelo po návratech, když dostal hlášení jak se naše máma k… od tchyně). Dodnes si pamatuju co všechno se linulo z přízemní kuchyně světlíkem do kuchyňky v podkroví. Moje sestřička měla slovník horší jak dlaždič. Drhé mámino manželství je normální. Já i sestra jsme měli prvního muže tyrana, já z toho vybředla, ona si podruhé vybrala zase špatně, ale už rezignovala, protože ji nebije je jen sprostý. Především na její děti. Její dcera odešla za partnerem, ze kterého se vyklubal také tyran a násilník. Tam už šlo o život. Druhé manželství je normální. Naštěstí má dítě až nyní. Moje nejmladší sestra se narodila po rozvodu, tak opravdu tomu unikla a má dobré manželství.
Jak moje máma tak sestra se rozvedly do 6 let nejstaršího dítěte. Docela se tiše třepu co ty moje holčičky, jestli nebudou opakovat můj osud.
Nemůžeš si neteřinku aspoň půjčovat? Víkendy, prázdniny a tak?
Držím palce té malé, té velké taky, aby našla rozum. Stefinka

 
Anonymní  06.02.05 19:03

hodne sil cele rodine, pres to vsechno vas potrebuje…

 
Kopretinka
Stálice 75 příspěvků 06.02.05 21:22

Ahoj Petro,

po přečtení tvého článku si člověk asi uvědomí, jak dobře se má, když má doma fungující rodinu a kolem sebe dobré přátele.

Je mi líto tvé sestry ale jak sama píšeš, komu není rady, tomu není pomoci. Sama mám kamarádku, která má přítele, ten ji pravidelně bije, škube jí vlasy, nadává jí a přesto s ním je… Dokonce ho vidí jako budoucího otce svých dětí… Pokud je tedy bude moci mít po všech úrazech, které jí udělal.

Myslím, že jste udělaly s maminkou dost proto, abyste jí pomohly a pokud ona není schopna to ocenit a přijmout pomocnou ruku, nemá to cenu. Chápu, že je to sestra, ale sama vidíš, že tudy cesta nevede.

Držím ti palce, aby se to co nejdříve vyřešilo, a aby vše dobře dopadlo, buď oporou mamince, a snaž se žít dál… ikdyž to asi nebude lehké.

Držím ti palce.

Hanka a mrňousek 26tt

 
Anonymní  07.02.05 12:41

ahoj, pracuji s obětmi domácího násili a proto vím, že jejich situace není lehká, je to koloběh útěků, prošení, odpouštění, vracení se zpět, chvilkového klidu a opětovného násilí. To co se ostatním zdá nepochopitelné, je pro oběti bohužel většinou normální a znovu uvěří a vrátí se. Nezbývá než čekat, dokud to tvá sestra sama nepochopí, což ale neznamená, že by jsi ji v tom nemohla pomoci, ale vždy se rozhoduje ona, ona je ta co řídí svůj život. Myslím, že by tobě i tvé mamce prospělo, zavolat si na linku DONA, která pomáhá obětem domácího násili i jejich příbuzným, kteří občas nechápou, že něco tak nenormálního ta jejich sestra snáší.

Držím pěstičky, je to dlouhý boj, ale je to boj tvé sestry.

 
Radina  07.02.05 15:29

Ahoj Petro, je to děs, že se tvá sestra k němu vrátila, ale v žádném případě se k ní jako rodina neobracejte zády jenom proto, že už pi x-té udělala stejnou chybu a vrátila se k manželovi. Rozhodně nebude chyba, když jí dáte najevo, že k rodičům už nemůže a bude muset hledat místo v nějaké azylovém domě, protože pokud se k tomuto rozhodnutí už dostane, pak už snad bude mít jednou provždy jasno a nevrátí se. Ono je to lehké jít bydlet na chvíli k rodičům a pak se zase vrátit a ten kolotoč opakovat donekonečna. Musí ve vás cítit podporu, ale ne mít tatínka jako ubytovnu na pár nocí! Přikláním se k názoru, že když se dokope ke kontaktování některé z linek bezpečí, pak se snad už nevrátí. Podle mého názoru jí asi těžko pomůžete vy jako ženské z rodiny, které jí jednoznačně dáváte zapravdu v tom že je týraná a svorně nadáváte na toho jejího tupce. Já jsem to měla před rozvodem na talíři taky pořád (byla jsem nastěhovaná se synem u mých rodičů), až jsem občas svého, teď už exmanžela, musela v jistých věcech hájit, přestože to bylo období, kdy jsem ho z celého srdce nenáviděla!
Měla jsem známé, kde on také svou ženu bil a říkal, že některé ženské to prostě potřebují. Nevěřila jsem tomu, ale ona sama mi potvrdila, že se ráda nechává ponižovat, že jí nevadí, že její chlap pije a nemyje se, že jí to připadá mužné a chlapské. Jediné co jí vadilo bylo to, že ji občas zbil „fakt moc“. Některé myšlenkové pochody žen jsou nevyzpytatelné, to ale neznamená, že se s tím ztotožňuju. Chlap má být chlap, to jo, ale ne tyran! Myslím, že víc než rodina v případě tvé sestry pomůže odborník, psycholog.
Na tvoji ségru sedí přesně jeden citát: To, čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme. Nejhorší jsou ale křivdy, kterých se na sobě dopustíme sami!
 Radka

 
Anonymní  07.02.05 17:34

Nedá mi to,abych nenapsala,že moje sestra je to samé.Bohužel jde ve využívání okolí tak daleko,že k mamce odkládá děti,když se o ně zrovna nechce starat.Třeba proto,že chce jet se svým přítelem na hory.Nadává jí,už jí i uhodil,vyhodil z bytu,děti měli po jeho „výchově“ modřiny…Nicméně ona ho MILUJE a tak s ním bude žít.
Myslím,že na vině jsou i rodiče,kteří se nedokážou zapřít a nechat tak své děti postavit se na vlastní nohy.
Dvojčatům je pět,mají už čtvrtého „strejdu“,a defakto jim babička dělá mámu,a jejich vlastní matka je má jen občas na pobavení.
Nechápu! Nerozumím!

 
amazonka01
Kecalka 342 příspěvků 07.02.05 17:56

Tak mě to hodilo jako anonyma,a já se v rozčilení ani nepodepsala.Takže ten minulej příspěvek byl můj.

amazonka

 
Ivuska1
Kecalka 182 příspěvků 07.02.05 18:24

Ahoj Petro!
Právě jsem si přečetla Tvůj komentář a musím Ti odpovědět. Bohužel tu první část neznám, tu jsem nenašla.
Ale k tématu.
Já sama jsem jednou z „týraných“ žen. Naštěstí u mě nešlo něšlo o týrání fyzické, ale psychické a následně i sexuální (což jsem dlouho nechtěla přiznat).
Fakt je, že když nad tím dneska zpětně přemýšlím a nebo to někomu vyprávím, tak asi nikdo nechápe, jak jsem to mohla tak dlouho snášet. Taky se našlo pár lidí, kteří mi chtěli pomoci, ale je fakt, že jsem si to musela vyřešit sama a jen já sama jsem musela udělat ten krok pryč.
Taky mi trvalo poměrně dlouho - asi 3 roky (což v porovnání s některými ženami není zas až tak dlouho - některým to trvá až 20 let). Ale nakonec jsem se rozhodla a odešla jsem. Velký podíl na tom měla moje dcera (tehdy asi 3-letá). Dokud se to týkalo jenom mě, tak jsemse to snažila nějak vydržet, s tím, že nějak to půjde, že se to třeba zlepší a bude líp. Ale když to začala odnášet Terezka, která se bohužel nebo možná bohudík narodila předčasně a je postižená a bylo s ní mnohem víc práce než s jinými dětmi, tak jsem se rozhodla a šla jsem pryč.
Vím, že to je sice těžké, ale asi bohužel nemůžete s maminkou nic dělat a prostě ji nechat, ať se rozhodne sama. Vím, že je to strašně těžké, ale bohužel to nejde jinak. Je to opravdu jen její život a vy ji do něj nemůžete zasahovat, protože jinak to bude ještě horší a ona místo aby od něj odešla, tak ho začně obhajovat a naopak ji to k němu ještě více připoutá.

Tak Vám oběma přeji moc síly a zdravím
Ivča

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele