Domeček z karet III

emimino  Vydáno: 20.06.02

Možná vám bude připadat můj příběh fádní, ale já myslím, že jsem rovněž prožila svou největší životní a snad i osudovou lásku. Bohužel skončila.

Poprvé jsme se potkali na autobusovém nádraží, já jela domů a on také. Všimla jsem si ho už na zastávce a snad ani nevím čím mě zaujal. Strašně se mi líbil. Asi jsem na něj pěkně zírala.
Měla jsem ve zvyku nastupovat mezi prvními, protože jsem vystupovala až na poslední zastávce a lidí jezdilo posledním autobusem hodně. Nevím, jak je to možné, ale místo vedle mě zůstalo tentokráte neobsazeno do nástupu téměř posledního cestujícího, kterým byl on. Přisedl. Celou cestu jsem se modlil, a aby mi nevystoupil dřív, než vymyslím, jakým způsobem zahájit rozhovor. Nevystoupil. Zhruba v polovině cesty, po marném přemýšlení jsem začala náš rozhovor na nějaké velmi laciné téma. Díky bohu se však chytil. Dali jsme se do řeči a já zjistila, že cestuje stejně daleko jako já, do stejného města.

Pak se mnou společně cestoval ještě několikrát. Tam i zpět. Pokud nám to oběma vycházelo. Až později jsem se dozvěděla, že při seznamování měl stejné problémy jako já, že stejně intenzivně přemýšlel jakým způsobem mě oslovit a že jsem se mu také zalíbila. A také to, že své služební cesty, pokud tomu nic nebránilo plánoval tak, aby mohl jezdit ve stejný den jako já. V té době už jsem v tom pěkně lítala. Byla jsem přes rok sama, měla jsem vyřešenou minulost a budovala budoucnost. Zamilovala jsem se na první pohled. Stále jsem však ani nevěděla jak se jmenuje a kdo vlastně je. Celou dobu jsme si vykali.

Až při poslední jízdě jsem se osmělila, představila se a dala mu svoje telefonní číslo. Dál jsem doufala, že se mnou bude jezdit, ale už se naše společné setkání neopakovalo. Pak přišly prázdniny.

Celou tu dobu, kdy jsme se neviděli jsem si horečnatě přála vidět ho v našem městě na ulici jít třeba s kočárkem zavěšeným do krásné dívky, snad abych se netrápila a zapomněla na něj. Bylo mi jasné, že má věk na ženění, možná už i na otcovství. Odhadovala jsem ho tak na 27 let. Až později jsem se dozvěděla, že je téměř o 9 let starší než já. Skutečně na to nevypadal.

Mezitím i moji rodiče a sourozenci poznali, že jsem se zamilovala a tak začali vyzvídat. Mohla jsem jim říct jen to málo, co jsem věděla. Načež můj bratr rozjel akci, jaká nemá a asi ani nebude mít v jeho chování obdoby a zjistil víc, než k čemu já měla odvahu. Našel byt ve kterém bydlí a vhodil do schránky dopis s mou adresou, telefonem a žádostí o schůzku.

Telefon se skutečně ozval a na druhém konci byl on. Bylo mi nesmírně trapně, protože už jsem byla od bratra informována, co udělal, přesto jsem si smluvili schůzku.

Asi nikdy nezapomenu na tu nervozitu a rozpaky, které vše provázely. Brala jsem si sebou dokonce jakýsi studijní materiál pro případ, že by nepřijel a nechal mě tam čekat. Nemohla jsem vypadat jako lovkyně. Přijel a pak jezdil často. Strašně jsem se zamilovala, přestože jsem chtěla být zpočátku vztahu spíše opatrná při vzpomínce na můj předcházející vztah a na to jak skončil.

Ovšem nedalo se tomu zabránit.
Krátce po našem prvním setkání jsme jeli na víkend do Prahy, do bytu jeho kamaráda z vysoké. Bylo to poprvé a bylo to nádherné. Do té doby jsem nezažila nikdy nic tak okouzlujícího. Večer jsme seděli při svíčkách a dlouho si povídali. Pak mi řekl, že je vhodná doba k tomu, aby mě požádal o ruku, vzápětí však dodal, že to není možné, protože je ženatý a má dvě malé dcerky. Byla jsem z toho velmi smutná, přesto byl víkend strávený v Praze krásný. Logické by asi bylo, kdybychom se po této události přestali stýkat, ale nestalo se. Milovala jsem ho a občasné schůzky mi při studiu na vysoké vyhovovaly. Studovala jsem tehdy dálkově a byla to právě jedna z jízd ze studia, při které jsme se seznámili. Když jsme se tedy scházeli jednou dvakrát do týdne bylo z mého hlediska ideální sloučit studium s láskou a byla jsem ráda, že si partner nenárokuje tolik času.

Pak přišlo pozvání na společnou dovolenou. Byl to plánovaný týden horské turistiky v Itálii v Alpách a týden odpočinku u moře v Chorvatsku. To pouze se spacákem, stanem a vlastním autem. Přijala jsem ráda i když se strachem. Byl to můj vůbec první větší výlet.

Prožili jsem nádhernou dovolenou a po ní ještě dvě další, ve stejném čase a na stejném místě. Ze začátku mě trochu trápilo, že nám nešlo milování, nikdy jsem nezkoumala, z jaké příčiny a nemohu ani říct, že by mi to až nepřekonatelně vadilo. Byla jsem strašně zamilovaná a šťastná holka. Ale i to se za ty čtyři roky celkem povzbudivě upravilo.

Snad nejkrásnější dovolená byla ta poslední, loňská. Myslím, že byla naprosto dokonalá. Už jsme se dobře znali a přejezdem hranice se z nás stávali jiní lidé. Strašně jsme po sobě toužili a nevynechali jedinou příležitost, jak si to neprojevit i fyzicky. Milovali jsme se několikrát denně, na pláži, ráno i v noci. Byl prvním mužem v mém životě, s kým jsem prožila orgasmus. Nedovedu popsat ty okamžiky vrcholného štěstí, když jsme se vedle sebe ráno vzbouzeli, když jsme spolu snídali, četli noviny, diskutovali o možném i nemožném. Naše rozhovory často nabývaly naprosto gigantických rozměrů, dokázali jsme mluvit o všem a po jakoukoliv dobu. Byla jsem s ním šťastná, nikdy předtím jsem nepoznala tak nádherný pocit štěstí, rozechvění, osudové přitažlivost o které jsme tak často a rádi mluvili, jiskřivosti která mezi námi byla. V horách jsme chodili po stejných trasách jako poprvé, spali ve stejném kempu, nakupovali ve stejném krámu a jedli tutéž vynikající italskou zmrzlinu. U moře jsme jezdili na stejnou pláž, spali na stejném místě, jedli ve stejné nádherné romantické restauraci, za výborného místního vína s výbornou obsluhou. Vše bylo tak dokonalé.

Samozřejmě se tyto krásné okamžiky kalily vždy návratem domů. Kdy on se vracel do svého domova a já do svého k rodičům na venkov. Po všech našich dovolených jsem trpěla velkými výkyvy nálad, depresí, a opuštěností. V této době vždy nejvíce jsem si uvědomovala, že je to pro mě ten pravý a jediný, s kým chci strávit celý život a nevěděla, jak toho dosáhnout. Postupem času se tento pocit stával nepřekonatelným a já začala čím dál tím více naléhat, aby opustil rodinu a žil se mnou. Nikdy se mu do toho nechtělo, ale několikrát mi slíbil, že to zkusí. Nikdy to však nedokázal. S odvoláním, že nemůže opustit děti. Ani já ho nedokázala opustit a vzdát se těch krásných a šťastných okamžiků, které mi alespoň někdy prokazoval a tak jsem spolu byli dál. Můj nátlak na něj se však v poslední době velmi zvyšoval. Dostudovala jsem školu a pomýšlela na vlastní rodinu, v té době už mi táhlo na 27 rok života. Do té doby jsem stále zvažovala, zda chci mít rodinu, děti, zda jsem se rozhodla správně. V dob, ě kdy jsem začínala studovat, se mi jevila má budoucnost v kariéře, touze po úspěchu? Ovšem jakmile jsem dostala do ruky svůj vytoužený diplom, bylo mi naprosto jasné, že chci mít rodinu, děti, manžela a že chci, aby tím jediným byl Honza. Naše oslava ukončení mého studia tedy nebyla příliš veselá. Připomněl mi naši? dohodu?.

Byla to snad nejhorší věc, jakou jsem kdy v životě udělala. Mockrát jsem si jí vyčítala, mockrát jsem kvůli ní plakala. Snad proto, že náš vztah neměl jinak nikdy šanci stát se trvalým a já už velmi toužila po vlastním zázemí. Zněla tak, že spolu budeme mít děťátko a až budu těhotná Honza opustí svou dosavadní rodinu, rozvede se a budeme žít spolu. Nevím, proč jsem k tomu přistoupila, snad jsem si připadala zoufalá, snad jsem viděla svoji šanci. Kývla jsem na ten nápad. Po celou dobu jsem si uvědomovala, jakým hrozným vývojovým stádiem jsem prošla. Jsem z věřící rodiny, o Vánocích se u stolu všichni modlíme, moji rodiče, hlavně maminka jsou nejlepší lidé na světě a já jim tolik ubližovala svým tajným vztahem. Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát o ženatého muže, že ho budu natolik milovat, abych kvůli němu byla ochotná cokoliv udělat. Měla jsem výčitky vůči naší víře. Pamatuji si přesně, jakým způsobem se mi vplížila myšlenka na společné miminko. Poprvé o tom Honza začal mluvit, když jsme se vraceli z víkendu v Praze, podruhé v Chorvatsku na naší druhé společné dovolené a pak ještě několikrát. A nakonec jsem souhlasila, přesto že jsem to zprvu velmi kategoricky odmítala. Toužila jsem stejně jako ostatní ženy po krásné svatbě v kostele, po společném zařizování bydlení a teprve potom po miminku.

Přesně jeden rok života jsem prožila v hrozném stresu a očekávání příchodu děťátka a samozřejmě se to nedařilo. Každý měsíc jsem poctivě a bláhově vyčkávala a modlila se, aby to už konečně vyšlo. Bála jsem se dokonce svojí neplodnosti, přistoupila jsem k takovým metodám jako je měření bazální teploty, vypočítávání plodných dnů a nakonec i k trikům našich babiček, hledala jsem informace na Internetu???

Byla jsem z toho nešťastná. Často jsme o tom mluvili a mě nepomáhalo, ani když mě Honza uklidňoval, že to přijde.

A přišlo. Nečekaná, krásná zpráva. Potichounku, skoro tak, že jsem to ani nepostřehla. Tolik jsem se bála, aby to byla pravda. Nemohla jsem uvěřit, že já budu mít dítě, zrovna já se stanu matkou. Do té doby jsem se cítila také jako dítě, a já budu matkou. Honzíkovi jsem to pověděla, až když jsem měla absolutní jistotu, že je to pravda, že miminko skutečně bude. Zareagoval, já vlastně ani nevím snad dobře, že je rád a tak.

Jak jsme se domluvili, tak jsme skutečně začali plánovat naši budoucnost. Snad do největších detailů. Cítila jsem se velmi šťastná a snad poprvé v životě i celkem jistá. Sháněli jsme byt, vybírali podlahy, plánovali, jak vše zařídíme, včetně pobytu Honzíkových dcerek u nás doma. Chyběla jedna věc. Aby to Honza oznámil doma a odešel.

Domluvili jsme se, že se tak stane až po Vánocích a Novém roce, abychom jeho dětem nekazili svátky. Tak se také stalo. S tím, že Honza doma oznámil, ale neodešel, respektive nebyl vyhozen. Jeho manželka, plakala, hrozila léky, ujišťovala o nepřekonatelné lásce kterou k němu stále cítí???
Zůstal. Zatím stále dozatimně, že chce, aby se situace doma uklidnila a pak že odejde. Ovšem velmi jsme omezili naše schůzky. Ptala jsem se je-li to přání jeho ženy, nebo mohou-li za to její výhrůžky, ale nedozvěděla jsem se pravdu. Koncem ledna mi Honzík zavolal, že se chce sejít. Já se těšila jak blázen, že už konečně budeme spolu, že snad už konečně vysvětlil svojí ženě, jak se věci mají a že snad alespoň částečně pochopila. Byla jsem už ve čtvrtém měsíci těhotenství a moc jsem se těšila na naše společné soužití.

Sešli jsme se a první věta, kterou mi Honza řekl byla, že se rozhodl zůstat. Je to prý pouze jeho rozhodnutí, nikdo ho neovlivňoval, miluje prý svou ženu a uvědomil si, že k ní patří. Také už jí to tak oznámil a na svém rozhodnutí nehodlá nic měnit. Řekl mi, že ho ta situace přerostla, že si neuvědomil, jak to bude těžké, že je lepší ublížit mě než jeho manželce, protože já jsem hrdá a vše zvládnu. Prý si myslel, že mu manželka neodpustí a vyhodí ho, jenže ona se zachovala naprosto odlišně a tak proto???.

Zůstala jsem jako opařená. Snad jsem to ani v první chvíli nepochopila, nešlo tomu věřit, nešlo připustit, že je to pravda. Zhroutila jsem se a zhroutil se mi celý svět. Plakala jsem, prosila ho, ale zbytečně. Trval na svém.
Nemohla jsem a nemůžu uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Kolikrát jsme mluvili o tom, jak miluje svoje děti a kolikrát mi řekl, jakým způsobem se zhoršilo jeho a manželčino soužití od té doby, co jsme spolu a teď jí dal přednost, zrovna teď pohrdl moji láskou, našim dítětem i léty které jsme spolu strávili. V době kdy jsem ho nejvíce potřebovala.

Zůstala jsem sama, na své tolik vytěšené první těhotenství, na svou velkou lásku k němu, na kupování bytu, na odchod od rodičů a žití sama. S obrovskou nejistotou, jak vše zvládnu a zda-li to vůbec zvládnu.

Moji rodiče mě přijali, nevyhodili mě z domova, dokonce jsou mi velkou oporou a to jak psychickou, tak finanční. Přestože nesouhlasili s tím, jaký mám vztah, dali mi část svých peněz, Honzíkův díl na koupi bytu, abych se mohla postavit na vlastní nohy.

Zpočátku jsem si myslela, že Honzovo rozhodnutí nepřežiji, myslela jsem na smrt jako na východisko ze své bolesti, celé dny a noci jsem proplakala, nemohla jsem ani vstát z postele, jak to bolelo. Nemohla jsem pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Vše bylo naplánováno. V době kdy jsem partnera snad potřebovala nejvíce. Stále nebylo možné uvěřit té zradě, přijmout novou situaci. Myslím, že jsem se za těch několik hodin velmi změnila.

Rozhodla jsem se žít, snad kvůli děťátku, snad kvůli rodičům nebo i mě samotné. Jsou to už dva měsíce a stále se s tím nemohu smířit. Myslím, že to ani nikdy nedokážu. Je mi velmi líto, co musí prožívat mé děťátko ještě dokud je v bříšku. Ať se snažím sebevíc ovládat svůj smutek a bolest přece to nedokážu. Pláču téměř pořád. Vzpomínám na naše řeči o osudové lásce, vybavují se mi nejmenší detaily z našeho společného života a pak přichází prázdnota a opuštěnost. Kolikrát jen jsme hledali v různých filmech, na které jsme chodili do kina podobenství k našemu životu a naší lásce. Vzpomínám na krásné italské město Udine, na chorvatskou restauraci u Šandora, kam jsem si představoval, i že jednou přijdeme i s naším svištěm. Na italskou Cortinu, na Toffanu kterak se majestátně vzpínala nad mraky, na Brentu po které jsme chtěli pojmenovat naši dceru, na výbornou zmrzlinu, víno a na krásné západy a ještě krásnější svítání u moře, kdy moře bylo nádherně klidné a mělo platinovou barvu. Na doteky a na milování, to nejkrásnější jaké jsem kdy prožila. Na čistou i když hříšnou lásku kterou jsem cítila???

A pak si vzpomenu, že to všechno už pro mě skončilo, že už se to nikdy nebude opakovat, že mě zradil člověk, kterého jsem ze všeho nejvíc milovala, kterého jsem chtěla milovat celý život a mít s ním velkou rodinu. Že už mě nikdy nepohladí, neřekne že mě miluje, že už nikdy nebude jeho tělo patřit tomu mému, že spolu nebudeme mít tři dětičky, jak jsme si to plánovali. Nebudeme už spolu jezdit na výlety a ani na dovolené, nebudeme spolu trávit život a žít jeden pro druhého. Už nikdy nevylezeme na Toffanu a nikdy ho nenaučím jezdit na koni??.
Někdy jsou ty pocity tak nesnesitelné, že si myslím že mi praskne hruď. Snad jsem i pochopila, kde v lidském těle sídlí duše.

Někdy už to nemůžu vydržet. Zkoušela jsem mu napsat zprávu, vyznat mu lásku, žebrat o pozornost a čas a taky pomoc při zařizování bytu a čerpání úvěru. Odpověděl mi, že na něj mám zapomenout, že mám k tomu celý život, že si ho mám zošklivit, třeba tak, že mě nahradil svou ženou a že jí miluje. Bolelo to znovu a moc.
Několikrát jsem se také sešli, je nutné vyřídit některé právní záležitosti. Nabyla jsem dojmu, že své další dítě bude milovat, mě však už nikdy. Budeme mít mezi sebou kontakt dál a já si to nedovedu vůbec představit. Nevím, zda budu někdy schopná se s tím vyrovnat, přestat ho milovat a zapomenout na něj. Bojím se, že to nikdy nedokážu.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  20.06.02 08:43

Ahoj Jarko!
Jenom nevěš hlavu! Popsala jsi dopodrobna svůj příběh, ale nic naplat, byly to VZDUŠNÉ ZÁMKY. Víš, mě je taky 27 let a taky čekám svoje první miminko, na které se moc těším. Manžel je naprosto skvělý člověk, moc mi pomáhá, těší se a já ho za to miluju. Přesto to v mém životě taky nebylo úplně růžové. Kdysi (bylo mi 18 let) jsem se taky zamilovala do ženatého muže a naše společné výlety jsem prožívala jako něco velkolepého. V té době děti ještě neměl a tak jsem žila aspoň s vědomím, že zatím nikomu neberu tátu. Naštěstí jsem během našeho ročního vztahu nikdy neřešila otázku těhotenství, NAŠTĚSTÍ. Jednou, když se mi trochu opozdila menstruace jsem se mu s tím svěřila a jeho reakce mě překvapila. Navrhnul mi, že kdyby se „to“ náhodou potvrdilo, musím si to nechat určitě vzít, že to zařídí. V ten moment jsem jakoby vystřízlivěla a uvědomila si, že mu o mě vůbec nejde, opravdu nejde, protože kdyby šlo, nikdy by to takhle nevyjevil. Jsem osobně realista a i dnes vrtím hlavou nad tím, jak jsem byla slepá. Možná i o to víc si cením pravého vztahu se svým mužem. Dnes, když toho člověka potkám, tak je mi ho líto. Z doslechu vím, že přestože dnes už má 2 děti, mladým sukním nedá pokoj. Já jsem za tuto životní zkušenost opravdu vděčná a beru ji jako velké varování do budoucna. Dnes se na nevěru dívám jinak, než před těmi lety a myslím, že jsou prostě takoví muži (ale i ženy), kteří neustále hledají nové podněty, zážitky, chtějí být rozmazlováni, ale pro běžný život se nehodí. Vždycky to totiž nakonec sklouzne do rutiny, zážitky vyprchají a zůstane člověk nestálé podstaty, který sám neví co chce. A nakonec zjistí, že je nejpohodlnější zůstat doma a neriskovat případné ztráty. Ten tvůj princ nestál za moc, to mi věř a až překonáš toto těžké období, dáš mi asi za pravdu. Teď je pro tebe důležité to miminko, které jakmile poprvé uvidíš, určitě se stane středem tvého zájmu a pomůže zapomenout… Pláčem tvoje tělo odplaví smutek a vyplaví potřebné endorfiny, rozhodně je lepší plakat, než to dusit v sobě. Neboj se, miminko bude krásné a zdravé. Připrav si v klidu výbavičku a těš se, čekají tě krásné chvíle! Chce to jenom věřit v sebe i v budoucnost. držím ti moc palce a neboj, myslím, že časem se najde hodný, milý muž, který Vás bude mít rád a udělá Vás šťasnými. Je to sice zvláštní, ale uvidíš jak tě tato neblahá životní zkušenost nakonec posune o příčku výš, vždycky totiž stojí za něčím hodně špatným něco hodně dobré. Přeji ti velkou podporu rodičů a okolí, hodně síly a krásné miminko a držím palce!!!!!
 Andrea

 
Anonymní  20.06.02 11:56

Ahoj Jarko,
moc mě mrzí Tvá situace, ale trošku si za ní můžeš sama. Tvůj přítel byl ženatý člověk, takový se často v manželství nudí, neuspokojuje ho, něco mu schází, snad i rozptýlení. A pak hledá. Ten tvůj nehledal, ty ses mu vlastně sama „našla“. Nevědělas, že je ženatý, ale myslím, že i kdybys to věděla, láska je mocnější. Nebo krutější. Já nevím. Chápu tě, přestože Tvoje největší chyba byla, žes věřila. Ono se přece tak krásně mluví, plánuje a věří. Tvůj Honza Tě určitě miloval, nebo si to alespoň myslel, ale ta láska se už nevrátí. Naopak. Teď je pro něho Tvá láska na obtíž. Vyzdvihuje svou ženu. Začíná si jí vážit, že mu odpustila. Po letech, kdy zřejmě měli dost špatný vztah s ní začíná prožívat něco nového. To s Tebou už je staré. Píšeš, že se znáte čtyři roky. To už je dlouhá doba na to, aby se jaksetakříká „odmiloval“. Láska je přece jen chemická záležitost a psychologové tvrí, že taková ta naprostá zamilovanost trvá 2 - 3 roky. Možná, že kdyby se miminko povedlo dřív, tak by vše dopadlo jinak. Ale kdo ví? Nemyslím si, že chápe jak moc Ti ublížil. Hlavně tím, že vůbec přistoupil na ten hloupý nápad nejdřív si udělat miminko a pak to teprve říct manželce. Tohle bych, nezlob se, nikdy neudělala. Možná bych se zachovala nefér a miminko si vymyslela. Jen abych zkusila jeho reakci. To, jak to dopadne, jak se zachová. Nezlob se, že Ti nepíšu povzbudivá slova, ale možná se poučíš a až se znovu zamiluješ (nevěř, že to není možné), tak nebudeš tak slepě důvěřivá a nedáš jen na krásné řeči, ale hlavně na činy. Uvidíš, že nakonec na Honzu budeš myslet míň a míň a až přijde někdo, kdo si opravdu zaslouží Tvou lásku- ne jen počáteční zamilovanost, budeš na něj myselt jen jako na krásnou vzpomínku
Přeju Ti po těch bolestech moc a moc štěstí. Uvidíš, že se usměje.

 
Jirina
Extra třída :D 12285 příspěvků 20.06.02 13:07

Ahoj Jarko,

bez dechu jsem dočetla Tvůj příběh a dlouho přemýšlela, jak formulovat to, co Ti chci říct, aby ses nenaštvala, že Ti chci akorát kázat. Snad jen to, že bylo velmi nerozumné věřit slibům ženatého muže, že až počnete miminko, tak se rozvede. I já jsem měla před lety (konkrétně asi před 12) zkušenost s ženatým mužem, ale naštěstí jsem včas prokoukla, že nenajde sílu svou ženu opustit (přestože tvrdil, že spolu již manželsky nežijí, jeho žena o nás věděla a tvrdil, že už má o rozvod požádáno). A shodou šťastných okolností se právě včas objevil milý a svobodný kluk, který je dnes už 9 let mým manželem a brzy čekáme mimčo.

Tak ať je Tvůj příběh výstrahou všem holkám, které chodí se ženatým mužským. Nevím proč je to problém jen z této strany, ještě jsem neslyšela o žádném klukovi, který by chodil s vdanou ženou s dětma, možná i ty existují, ale troufám si tvrdit, že je to slabostí jen „silnějšího“ pohlaví.

A naopak přání všem vdaným, aby se jim nic podobného nestalo a nemusely doma řešit srdceryvné scény jako žena Tvého Honzy.

Milá Jarko, přeji Ti, ať se Ti brzy podaří na Honzu zapomenout, myslím, že to je jediná cesta jak z toho ven. Určitě nepřistupuj na nějaké „střídání“, věnuj se sama svému miminku jako by otec prostě nežil a věř, že ten správný a nejlepší tatínek se jednoho dne objeví.

Jiřina

 
Anonymní  20.06.02 22:06

Milá Jarko,
zatím většina komentářů, které tu jsou, jsou hrozícím prstem a důkazem, jak strašné je milovat, byť ženatého. A při tom zle se zachoval on a ty teď potřebuješ pomoct. Prosím nesmutni, nebuď ani na sebe zlá. Ty jsi milovala a i on tě miloval, věřím tomu. Jen mužští jsou větší slaboši, nedokáží být rozhodní a ti, kteří jsou tak moc chápaví a citlivý ve vlastním životě tápou a nedokáží se rozhodnout. Právě ty city, které jsi před tím tak obdivovala a tak se jimi kochala , teď brání udělat bolest tráveným letům a nedokáží udělat jasný a rozhodný krok. Táhnou za sebou vlastní pocity viny, odpovědnosti a zvyklostí a nedokáží zatáhnout závěs a začít jinde. Ženy jsou jiné, dokáží pro lásku obětovat všechno.Možná to plyne i z toho mateřského pudu, který tě teď tak krásně ovládá,pro děti uděláme nekonečné. Víš mluvím tak trochu z vlastní zkušenosti,sama jsem něco podobného zažila, i když se šťastným koncem. Ale vše je nějak vykoupeno a cesta není nikdy bez trnů. Jestli chceš a nebudeš zavalena maily ozvu se ti a můžem si pokecat. Čauky Klára
P.S.Posílám ti mail.Pa

 
Anonymní  24.06.02 16:22

Mila kamaradko,
je tezke radit druhemu a kazat, co mel kdy udelat a jak se zachovat.Vim o cem mluvim,protoze se sama povazuji z azenu vzdelanou, rozumnou a uz ne zadnou pubertacku.(27)­.Velmi zkracene.I ja jsem zazila vztah se zadanym,i kdyz nezenatym muzem.Chodili jsme spolu 3 roky a ja ho milovala jako nikoho. Chtela jsem byt s nim,on taky,mel me velmi rad,ale od sve pritelkyne odejit nechtelDite s ni nemel, se mnou nastesti take ne.Nasla jsem tedy jine reseni.S velkym,ale opravdu s velkym premahanim jsem se rozhodla najit jsi ineho muze.Nahoda mi privedla do cesty
pritele, nyni uz manzela.Cekame spolu miminko a ja i kdyz moc rada vzpominam a jeste to obcas zaboli, jsem stastna, ze jsem to dokazala.A Buh vi,jak to bylo tezke.Nakonec jsem potrestala nejvice jeho.Pozde pochopil, ze nic se neda vratit.Mysli na svoje miminko a na sebe, to je nejdulezitejsi a pokud budes chtit napis,myslim, ze je nas vic, ktere te rady vyslechneme.Y­asmine.

 
Anonymní  29.01.03 20:52

Ahoj Jaruško i ostatní!!!

Musím přiznat, že vím co teď prožíváš. Já jsem na těhotenství taky zůstala sama, a to můj přítel nebyl ženatý a dítě chtěl. Mám pocit, že ve svých 21 letech jsem přišla o všechno co jsem mohla zažít,že tím pro mě život zkončil, ale na své miminko se těším.
Pořád nedokážu pochopit, jak mi mohl tvrdit, že by si strašně přál miminko a teď když jsem otěhotněla začal všem lidem okolo říkat, že si to jen vymýšlím a hledá cestu jak od toho utéct. Mě tvrdí jak mě miluje a své sekretářce a ostatním svým vážným známostem a kolegům z práce jak ho chci obrat o prachy. Já mu přitom nikdy o peníze neřekla. Neprosila jsem se ani o bydlení. Jsem z toho na dně a vůbec si neumím představit co s námi bude.
Nad vodou mě drží jen jedno: JÁ BUDU MÍT NĚCO CO ON NE, ÚŽASNÉHO TVOREČKA, KTERÝ PRO MĚ BUDE VŠÍM, kdežto on si klidně může dál žít ve svém vylhaném světě. Jednou přijde na to o co přišel.

Přeju Jarušce i ostatním klidný průběh těhotenství.

Vaše Kačátko

 
Anonymní  16.06.03 16:23

Víš, možná ti to bude připadat kruté, co budu psát, ale on udělal jedinou správnou věc. Můj manžel mě opustil kvůli jiné ženě necelý rok po svatbě, v sedmém měsíci těhotenství, a já nechápu, jak ta „druhá“ může psychicky unést, že odvádí tátu od rodiny. Určitě je to chyba i manželova ale přesto Honzu obdivuju za to, že se dokázal vzpamatovat a vrátit ke své rodině.

 
Monticka
Ukecaná baba ;) 1177 příspěvků 16.06.03 18:15

Ahojky Jarčo!

Je mi líto, co se stalo. Ale prosím, nevěš hlavu. Stejně rychle, jako láska odešla, umí i přijít. Přichází naprosto nečekaně a neptá se, jestli ji člověk chce nebo ne. Prostě příjde. A je jí jedno, jestli se to teď a tady zrovna hodí.
Nosíš v sobě miminko a už jen kvůli němu se snaž být silná a aspoň trošku šťastná. Vím, jak moc to u srdíčka dokáže bolet. Přeji hodně sil a krásné zdravé miminko. To ostatní pak příjde samo
Pá Montička

Vložit nový komentář