Duant Nefret vyhrabala nějaké své staré spisky 1.

DuantNefret  Vydáno: 09.05.09

Protože při zakládání nových a nových diskuzí na toto téma padly návrhy, abych založila s těmi svými spisky raději deníček, tak tak (fakt to takhle dvakrát za sebou vyšlo!) činím…

A abych se hned v prvním vydání neopakovala, vkládám sem něco doposud nepublikovaného :)

Země zaslíbená

Letím do Londýna! Tralalá! A to nejsem ani Au-pair, ani polský instalatér, ba ani moje známá, která si v době exodu českých Romů do Británie a následných opatření proti všem českým občanům navzdory všem dychtivým očekáváním pobyla tři dny v letištní hale letiště Heathrow, kde byla zadržena místními imigračními úředníky, jimž se nějak nepozdávala její odpověď na dotaz, za jakým účelem přijíždí do Británie. Vytáhla papírek, ze kterého jim přečetla velmi lámanou angličtinou, že by ráda navštívila Větrnou Hůrku.
Byla zadržena a nesměla opustit letiště až do příchodu překladatelky, která úředníkům důrazně vysvětlila, že dělají své zemi pořádnou ostudu, pokud neznají vrcholné dílo anglické klasické literatury. Dostala vízum na půl roku, jehož ovšem zdaleka nevyužila, jelikož tři dny strávené v letištní hale jí přivodily takovou neurózu, že sedla na první letadlo a letěla zpátky domů.
Jediná pozitivní věc, která se jí během těch tří dnů přihodila, bylo seznámení se s osobou anglické národnosti nejasného pohlaví, údajně bývalé ženy přeoperované na muže, která jí napsala svou adresu a řekla, že kdyby kdykoliv v Anglii cokoliv potřebovala, může se obrátit na ní.

Plním si zkrátka svůj dětský sen a vyrážím do země zaslíbené .Poletím, takže mě bohužel nebudou stylově vítat bílé skály Albionu, ale i tak…

Já prostě zbožňuju Anglii. A to už od malička. Jen jsem jí zatím nenavštívila.
Když jsem jednomu kamarádovi dlouze líčila, jak bych si jednou přála zařídit své bydlení, barvitě vykreslovala každičký kus nábytku a doslova se mazlila s jednotlivými popisy všech maličkostí, lapidárně mé výjevy shrnul tázací větou: „ Chceš mi říct, že to bude u tebe doma vypadat jako u Sherlocka Holmese?"

Líbí se mi cihlové domky s doškovými střechami a bodří farmáři a stáda ovcí a angličtí gentlemani a déšť a mlha a červené telefonní budky a černé londýnské taxíky a čaj s mlékem piju po litrech a mívala jsem období, kdy jsem pod dojmem z četby knih Jamese Herriota chtěla být yorkshirským vesnickým zvěrolékařem, Jerome Klapka Jerome u mě probudil touhu plout po Temži jako tři muži ve člunu a ztratit se v bludišti v Hampton Courtu a jak šel čas a přišla puberta, mé zájmy se napřely trochu jiným směrem a já se chtěla vdát za Chrise Normana a posléze za Johna Taylora a byla bych za za ně vdala, klidně postupně za oba, kdyby na to přišlo, to bych ale nesměla polevit ve svém úsilí. Jenomže jednoho dne jsem se probudila do ospalého, nudného socialistického rána, v čase, kdy moji rodiče opět nedostali devizový příslib do Jugoslávie a můj plán vdát se za anglickou popovou hvězdu mi připadl organizačně natolik náročný, že jsem od něj zbaběle upustila. Povzdechla jsem si nad svým strašným osudem, vyzvedla ze schránky zapomenutý dopis od sovětské pionýrky, mým jediným spojením ze zahraničím a odšourala se do školy, kde mě čekal nácvik kulturní vložky pro výroční schůzi místní organizace KSČ. Proč zrovná já se musela narodit do šedi socialismu, byť mi toto zřízení zaručovalo život v míru? Čím dál tím víc jsem nesnášela své rodiče za to, že se ne a ne rozhoupat k emigraci.

Takže já tedy letím do Londýna a tak si na neurologii nechávám předepsat prášky na uklidnění . Já se totiž bojím létat. Ne, to není tak úplně ono. Já mám velký strach z létání. Ani to není zcela výstižné. Budu naprosto upřímná, mluvíme tu o panické hrůze z létání! Nebojím se říct, že pojmenovat můj problém úplně přesně znamená vyslovit termín fobie! Já v podstatě trpím všemi známými i neznámými, popsanými i nepopsanými druhy fobií, ovšem vyjma arachnofobie. Na pavouka vám klidně sáhnu i několikrát za sebou.
Umírám strachy při představě, že opravdu budu muset nasednout do letadla. Posledních čtrnáct dní mě skutečně velmi silně rozruší, když jen zahlédnu letadlo na obloze. Nechodím už s hlavou v oblacích, ale zarytě zírám do země.

Také už týden nespím. Prášky nezabírají. Když se mi podaří přece jenom na chvilinku usnout, buď padám volným pádem v utržené části trupu letadla, nebo na zemi uhýbám před úlomky stroje, který právě dopadl do pole pár metrů ode mě a já se pak po kolena brodím ve zbytcích letadla a ohořelých těl.

To bych ani nesměla být já, aby se v týdnu před mým odletem nepřihodila nějaká ta letecká katastrofa. Ale proč jen jedna? Máme tu rovnou dvě! Takže zbývá ještě jedna do třetice všeho dobrého. Modlím se, aby do mého odletu spadlo ještě jedno letadlo. Jen jedno, nerada bych, aby začal nový cyklus.

Bratr mě zve na pivo na rozloučenou. On se také bojí lítat. A také mu připadá víceméně jako zázrak, když se taková hromada plechu zvedne, někam doletí a pak zase sedne na zem. Žasnu, co všechno se v těch genech nenajde.

„Tak na tebe, kdyby jsme se už neviděli." S velkou chutí se napije a pak mi obsáhle líčí průběh těch nejstrašnějších turbulencí jaké kdo kdy zažil a vyšlo to jak na potvoru zrovna na něj během jeho cesty na Kanárské ostrovy. Následuje historka o kamarádce, která při cestě do Ameriky zažila za letu takové hrůzy, že se tam pak raději nadobro u:,–(ila, jen aby nemusela letět zpátky. Úplně mi oživil historku našeho otce, který při cestě do Keni zažil takovou bouři, že se připoutaly i letušky. Slyším ho jak dnes: „To byla tak šílená situace, že děti a ženy brečely!"

Snažím se zachovat klid:

„ Víš, že já zbožňuju černej humor," křečovitě, ač naoko naprosto uvolněně reaguji na jeho až úchylnou snahu mě před cestou na úrovni rozveselit.

„ Tohle není žádná sranda, to je krutá pravda," pokýve významně hlavou a věnuje mi pohled, jako by si mě chtěl zapamatovat navždy, jako by mě opravdu měl vidět naposled.

Uvědomuji si, že to nebyl ten nejlepší nápad poprosit zrovna jeho, aby mě odvezl na letiště.

Balím. Koupila jsem si spoustu novejch věcí. Jedu přece do Londýna! Půjdu tam na koncert. Uvidím a uslyším Královskou filharmonii v Albert Hall. Takže nový šaty, boty, kabelka, šperky. Hlavně, abych to užila. Jestli opravdu musím zahynout, ať je to až při cestě zpátky…prosím!

Bratr mě přece jen veze na letiště. Nevtipkuje. Skoro mlčí. Snad proboha nemá nějakou předtuchu! Chci od něj slyšet o všech leteckých katastrofách světa, hlavně ať nemlčí!

Jsem v hale, bratr už odjel. Jsem tu sama. Je šest hodin ráno a já mám v sobě třetí Neurol během dvanácti hodin. Nejsem ani unavená, ani otupená, hraje ve mě každý nerv a já se vduchu loučím s Prahou. Navždy. Začínám si regulerně zvykat na představu, že se vydávám na svou poslední cestu. Všichni lidé v hale mi připadají neuvěřitelně bezstarostní. Zrovna kolem mne procházejí dvě rozesmáté letušky. To je humoru takhle po ránu a při takovém povolání. Dostávají snad také zdarma alkohol jako zaměstnanci krematoria?

Přesouvám se k nástupní přepážce. Prohlížím si své spolucestující. Zkoumám, zda vypadají, že by měli každou chvíli zemřít. Nejsem si jistá. Většina z nich vypadá, že má celý život před sebou. Ale co já vím? Můžu se na to spolehnout? Já chci nějakou jistotu!
Náhle přichází jakási známá tvář. Kdo to jen…bývalý spolužák z gymplu! Takovej blbec, že ten bude žít věčně! Neuměla jsem si představit, že ho někdy tak ráda uvidím. Vzápětí začínám panikařit. Bože, nechceš mi snad naznačit, že umřu společně s tímhle individuem?

Přichází čas nalodění. Málem nedocházím na své místo, protože se mi pekelně podlamují kolena. Letušky dávají bezpečnostní instruktáž. To nesnáším. Dopředu zpochybňují, že je náš let bezpečný. Nemohu se kvůli tomu vůbec soustředit a tak vůbec nevím, kde je nouzový východ!

Kdyby mi někdo dopředu řekl, že strávím v letadle další hodinu čekáním na start, neboť letištní plocha je zasněžena, a musíme počkat než bude sníh odklizen, což je podle slov kapitána v tomto období (listopad) naprosto běžná situace, nikdy bych do něj nenastoupila. Naštěstí dopředu nevím, jak dlouho tato situace potrvá, takže tu hodinku ne zcela bez nervozity zdárně přežívám.

Po hodině nekonečného čekání sleduji okýnkem, jak se asi patnáct letadel postupně řadí za sebou na ranvej ( to je tu jen jedna?!) a ve velmi krátkých intervalech odlétá. Vím, že tím je to dané. Je konec. Takovej roj nemůže ve vzduchu nikdo ukontrolovat! Všechno se tam navzájem posráží!

Rolujeme. Už se to nedá zastavit! Nechci! Nemůžu! Pusťte mě ven! Všechno ve mě křičí, navenek ovšem zachovávám klid. Jsem popravdě ráda, že si nevidím do tváře, určitě bych sama sebe znervóznila ještě daleko víc. Už to cítím. Letadlo se zhouplo a stoupá. Aspoň doufám, já se nedívám ven, čtu humornou knihu, ale to u čeho se můžu na zemi smíchy potrhat, mi tady a za těchto okolností připadá jako naprostý blábol. Opět se nemůžu soustředit. Během stoupání čekám, kdy se za občasných turbulencí propadneme až na zem. Jen zabliká světýlko pro odepnutí pásů, zase začne červeně bzučet, abychom se připoutali. Turbulence neberou konce. Když se tato situace zklidňuje, odvážím se podívat z okýnka. Vidím jen mraky. To je možná dobře. Panebože! My stojíme! Letadlo se vůbec nehýbe! Rozhlížím se, zda si toho všimli i ostatní pasažeři. Ale dělají jakoby nic. Mám začít křičet? Vidím v dálce další letadlo.

Pohybuje se neuvěřitelně rychle. Připouštím, že se možná hýbeme i my, ale kdo to má mezi všemi těmi navlas stejnými mraky poznat. Můj spolužák mě nepoznal. Nevím, zda se z toho mám těšit, či se urazit. Neviděli jsme se nějakých šestnáct let a já vypadám pořád stejně. Sedí přímo přede mnou a občas trapně zaflirtuje s letuškou. Je stoprocentně lepší, že mě nepoznal. Letuška se chová profesionálně, usmívá se jeho „vtípkům" a nenechává na sobě znát, jak ubohá je jeho snaha o zábavnou konverzaci. Rozdává se svačina. Pokouším se vpravit do sebe nějaké sousto, ale nemá to žádnou chuť. To je tím strachem. Připadá mi, že už letíme půl dne. Ale je to slabá hodinka. Právě uličkou vedou úplně zelenou holku. Chudák. Evidentně jí není dobře. Začíná se mi zvedat žaludek. Jen to ne. Úplně se spokojím s celkovou paralýzou. Uvědomila jsem si, že jsem se za celou dobu letu prakticky nepohnula.
Nevím kdy přesně, ale mraky se začínají protrhávat. Vidím vodní hladinu…a …loď! To musí být La Manche! Jsem skoro u cíle, prosím, nespadni, jsem nadosah! Vidím pevninu! Po chvíli rozeznávám pole a domy! Anglie! Teď už se nesmí nic stát. To by byla škoda. Nemůžu uvěřit když slyším, abychom se připoutali, že za pár minut budeme přistávat na letišti Standsted.

Vážení cestující, vítáme vás ve Velké Británii, děkujeme vám, že jste pro svůj let zvolili České aerolinie.....já jsem to dokázala! Jsem tady! Jdu letištní halou k odbavení. Úředník dlouze zkoumá mě a mou fotografii v pasu. Je skoro deset let stará. Co se mu nezdá?! Nevydržím to a říkám: „To víte, ta fotka je deset let stará."

Snažím se tvářit omluvně, ačkoliv ve mě všechno vře.

Úředník se usmívá a vrací mi pas se slovy: „Vypadáte stále skvěle!"

Podlamují se mi kolena. První Angličan a gentleman! Pověst nelhala!

Země zaslíbená je země zaslíbená.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Jirina
Extra třída :D 12297 příspěvků 09.05.09 21:37

Ahoj Duant, ty spisovatelko, to je nádherně popsaný !!! Teď si uvědomuju, že někdo v našem deníčku o tvých spiscích psal, ale nevěděla jsem kde hledat. Poradíš mi odkaz a já pohledám, nebo si mám počkat na další díly?
 Jiřina

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 09.05.09 22:28

Jé díky Jiři, já asi znovu publikuju již publikované sem do deníčku, ale odkazy ti dám :)

http://www.emimino.cz/modules.php?…

Ono nejde dát víc odkazů najednou? Otvírá to pak pořád jen jeden link…

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 09.05.09 22:32

http://www.emimino.cz/modules.php?…

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 09.05.09 22:34

http://www.emimino.cz/modules.php?…

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 09.05.09 22:36

http://www.emimino.cz/modules.php?…

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 09.05.09 22:37

http://www.emimino.cz/modules.php?…

 
Ditta77
Závislačka 4156 příspěvků 09.05.09 22:51

Luci tleskám ti.......tvůj psaný projev je opět naprosto bezkonkurenční:-))))))))))
Přiznej se, že ve škole byla z tvejch slohů i učitelka vyřízená:-))))))))
Jinač jsem se zase od srdce zasmála, i když teda taky trpím příšernou fobií z lítání-přitom letadla a všechno kolem nich mě fascinuje.....Tuhle nedávno jsme zrovna se ségrou chechtaly, když mi popisovala, co vyvádím v letadle(já o tom samo, že nic nevim) nedejBůh ještě vlítnout do turbulencí.......no baví se prostě na můj účet třičtvrtiny letadla(kam až jsou moje zvukový projevy slyšet)

 
Mikulenka
Ukecaná baba ;) 1264 příspěvků 10.05.09 03:47

Fakt dobry!
Precetla jsem jednim dechem a doufam ze smolis pokracovani,protoze me zajima jestli i Anglie nazivo,byla a je stale tvoji „zemi zaslibenou“…?

Letat se bojim taky,ale nesmim si to takhle pripoustet,bo bych ty 9hodinove lety ktery musim absolovovat nemohla prezit ve zdravi…Je zajimavy ze jsem klidnejsi kdyz preletime oceany a jsme nad pevninou,prijde mi nejak bezpecnejsi spadnout na zem nez do vody-blbost co..(smajl koulejici ocima).

No a co litam se svym ditetem,tak je mi pred kazdym letem jasny ze zemreme-ale uklidnuje me ,ze alespon spolu…Samozrejme patrim k tem debilkum co po pristani s husi kuzi a v naproste euforii,klidne roztleskaji cele letadlo..(znova muj oblibeny smajl)

 
DanaCe
Echt Kelišová 8205 příspěvků 10.05.09 09:29

Luci nádhera!! A kde je pokračování? To mám jako čekat :o)  

Máš můj obdiv, že s fobií do letadla vůbec nastoupíš a letíš dokonce sama! Já se tak bojím, že prostě v životě nepoletím. Natož sama. Nad naším domem je letecký koridor, některý letadla lítají docela nízko, když vidím tu ohromnou masu ve vzduchu mám srdeční arytmii, nevolnost, závrať a vše ostatní k tomu.  

Na ostatní komentáře se mrknu, jak bude chvilka času.
 Dana

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 10.05.09 09:29

Díky, 9ti hodinový let je pro mne naprosto vražedná představa! Snad pokračování bude, ale jak jméno mojí nejmladší dcery napovídá…no prostě někdy i dotahuju věci do konce ;)

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 10.05.09 09:59

Dani, sice sednu, ale je to čím dál tím horší…jsem schopna raději absolvovat 16ti hodinovou cestu autem do Anglie!!!
Nad námi je taky koridor a kolikrát mi to podle zvuku připadá, že se nám letadlo zřítí přímo na palici!

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 10.05.09 11:32

Duant koukám že toho máme hodně společného.
ten strach z létání mám také strašný.Nechci tě strašit ale já také zažila jeden malí pád na vlastní kuži a od té doby se bojim.přistávaly jsme na letišti na kanárech a je tam strašně maličké letiště.Lítáme tam každou zimu a tak už mě strach přešel ale jak rychle přešel tak rychle se vrátil asi před 4 roky.Když jsme přistávaly tak pilot nezvládl přistání a praštil s náma tak o zem že utrhl kolo podvozku byla to rána jak kráva a a všichni křičely a letadlo se kolíbalo jak kachna a všechny zavazadla padaly do uličky no hruza.Když nastal čas odletět zase do čr tak jsem strachy brečela a byla jsem ochotná radši doplavat než letět!Po tomto zážitku jsme si řekly že další let na kanáry uskutečníme raději ze španělskou cestovkou co lítá na kanáry několikrát denně a ještě je lacinější sice s přestupem a týden na to co jsme se opět vrátily z kanáru tak to samé španělské letadlo spadlo a od té doby se už bojim tuplem.
Mám vždycky záchvaty paniky ale lítat prostě musim takže mi nic jiného než to vydžet nezbejvá  

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 10.05.09 11:40

Kamčo s tebou budu lítat, to je statisticky dost nepravděpodobný, když už jsi v letadle něco takovýho zažila, aby se ti to stalo znova! :)))…To je teda příšerný. To by mne fakt  hned vezli do „Kanárskejch Bohnic“…

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 10.05.09 11:56

Duant no nevim jestli by jsme zrovna mi dvě byli sami sobě a navzájem oporou:-)).Nepravděpodobný to sice je ale když pak pilot říkal at se neplašíme že je vše v pořádku tak říkal že tyto situace se stávaj často:-)).V Egyptě jsem byla jednou z jednou pani co taky měli špatné přistání a zlomila si při přistání kotník jak na ní padaly zavazadla a dostala certifikát že jako bolestné muže 2 roky létat zadarmo tak říkala že se už tak bojí že za ty dva roky letěla jen jednou a to se po cestě tak opila že nevěděla co se děje.
Musím uznat že to opití docela funguje ale to už já praktikovat nemužu.Muj manžel je stejnej plašan takže ten se nejdřív bude celej den koukat v Tv na letecké neštěstí a pak celej let říká-
UŽ JE TO TADY TO SE STALO TADY A TADY A TO SPADLO DO OCEÁNU
UŽ JSEM JDE NĚJAKÁ MLHA TO SE STALO PŘI LETU DO ŘECKA A TO VŠICHNI VE VZDUCHU ZMRZL
atd a to poslouchám celou cestu a několikrát zavolám letušku jestli náhodou to že mi teče voda po skle zevnitř letadla neznamená že je někde díra a nebo ta mlha co jde z klimošky jestli neznamená že se rozbila klimatizace a zmrzneme?!
Už jsem zažila v letadle tak hnusný turbulence že jsem celou dobu letěla s hlavou schovanou mezi sedačkama a modlila se at když umřu at to nebolí.
Létání je ale pořád bezpečnější než cestování autem a bohužel povalování na pláži mám tak ráda že riskuju život .

 
kamiŠ
Generální žvanilka 23522 příspěvků 10.05.09 12:18

Duant, prostě super!!!!!!!!!! Těším se na pokračování :-)  Jinak máš docela stejnou fobii jako moje kámoška, vloni jsme spolu letěly na Krétu a asi s ní už nikdy nepoletím :-) Já celkem klidná a vyrovnaná se smrtí při pádu, jsem z ní byla tak vynervovaná, že mi bylo šíleně zle a vůbec jsem si to neužila :-)))

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 10.05.09 12:51

Tak to ráda věřím, Můj kluk je neurotik po mně a prej když letí s otcem, tak se skoro nebojí a se mnou je pak v letadle na kolaps :(((

 
LuckaH
Ukecaná baba ;) 1234 příspěvků 10.05.09 13:06

Ahoj Luci, moooc pěkné, super, už se těším na pokračování :))))) Teda ale obdivuju, že do letadla vlezeš s takovým strachem.
 LuckaH

 
Sammmy
Závislačka 4140 příspěvků 11.05.09 10:33

Luci, ty jsi tedy střevo, je to skvěle napsané ;-) . Musela jsi tedy prožívat muka, ale já se u toho pěkně nasmála :-). Doufám, že to bude mít pokračování !

 
DuantNefret
Extra třída :D 14597 příspěvků 11.05.09 10:36

Přečti si komentáře od Kamči a umlátíš se smíchy ;)

 
zmrzlinka
Stálice 79 příspěvků 15.05.09 21:00

Ty jo, ako by som videla svoju prvu cestu lietadlom ! Letela som do Edinburghu a pozorovala kazdeho tmavsieho spolucestujuceho, lebo som ich podozrievala,ze odpalia lietadlo. Pri kazdej turbulencii a poskoku som panikarila, ze uz padame, ked sa nic nedialo, ze stojime a spadneme hned potom.
Stale tam cosi pipalo, to som pozorovala stevardky, ci uz dostali signal, ze sa nieco deje od kapitana.

Mam este klaustrofobiu, nechcela som sa nikam obzerat a otacat, sedela som ako prikovana a snazila sa nemysliet, ze som v mini priestore vo vzduchu.
Cele si to odniesol manzel, ktoremu som stiskala ruku, ze ju mal uplne odkrvenu:-)

A to mi kazdy tvrdil, ze raz poletim a uz sa nebudem bat. Nene, ja ostala radsej 2 roky na ostrovoch, ako by som mala letiet spet za pribuznymi, ci na dovolenku.

Super napisane !

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele