Dva dny a dvě noci

 Vydáno: 07.04.06

Předem chci pozdravit všechny snažilky, těhulky, maminky, ale i tatínky. Celé těhotenství jsem se modlila, aby to vyšlo, protože první dítě jsem potratila. Čím víc jsem byla „těhotnější“ tím víc se mé obavy z potratu vytrácely a začla jsem panikařit, co když porodím předčasně? Vždyť mě máma porodila o měsíc dřív, co když je to dědičné?

Převládal ve mě totální zmatek z prvního těhotenství a proto jsem během půl roku byla čtyřikrát na pohotovosti. Jednou mě bolel podbřišek, pak záda, pak zase břicho…Na gynekologické pohotovosti mě vítali vždycky už ve dveřích s tím, že mám hned hupsnout na lehátko. Naštěstí to nikdy nic nebylo.
Kočárek a postýlku jsme si s manžou naplánovali kupovat až měsíc před porodem. Vždyť to stačí říkala jsem si, určitě nebudu jedna z těch, co porodí dřív, ale i kdyby tak hlavně ať je to zdravé. Takhle jsem se pořád uklidňovala až jsem nakonec začala věřit, že porodím v termínu, nějakého velkého macíka, v našem případě macandu. Jaká matka taká Katka ne?:-)
Začala jsem manžovi plánovat dovolenou na březen, znáte chlapi, všechno, aby zařizovaly ženské:-). Takže prvních 14 dnů v březnu: muž přece u porodu nesměl chybět.
Takže měsíc před porodem jsem měla pěkně naplánovanou koupi kočáru a postýlky, s tím, že to s náma objede otec jeho autem. Měli jsme to pěkně naplánováno na 11.února sobotu.
Tak jsem v pátek ráno 10.února vstala, manža měl volno. Skočila jsem do sprchy jako každě ráno, vylezla ven a hned na záchod s tím že potřebuji udělat velkou stranu…a ono nic,ale tlak v břiše. Asi to půjde později, to jsem si říkala, dokud mě nezačalo bolet v kříži. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost a donutila jsem napolospícího muže ať se mnou skočí do obchodu. To už mě začalo divně pobolívat v podbřišku a taky ten kříž. To budou určitě poslíčci, co taky jiného měsíc před porodem.
Regálama jsem procházela a až později jsem si uvědomovala, že jsem většinu potravin kupovala spíš pro muže než pro mě, takže jsem to asi vnitřně tušila. Z obchodu domu jsme se vraceli plni veselí, jak si uděláme hezký den a jaký bude fajn víkend, když má muž volno. Ale bolesti pořád neustupovaly. Taťko už asi rodím, sdělovala jsem po cestě domů bledému manžovi, jen tak z legrace. Já jsem přece věděla, že to jsou posli. Za provokativních bolestí poslů jsem navařila oběd. Raději na další tři dny. Vyprala jsem a uklidila byt. Ještě Vám musím říct, že jsme ve čtvrtek večer měli s mužem sex a před odchodem do obchodu taky. Takže je jasné, co ty posly, o kterých jsem si myslela, že jsou posli, vyprovokovalo.Když bolesti nepřestávaly ani k večeru, začalo mi to být divné. Víš co zlato, říkám manžovi, raději to začni zapisovat, jak často to chodí. Pořád deset minunt, pak pět, pak sedum, pak dvě a zase dvě a pak osum. No prostě chaos. Takže jsou to posli určitě. Jenomže v deset večer už to bylo co pět. Volala jsem našim, teda spíš mámě, která mě posílala okamžitě na již známou pohotovost. Jenomže tam mě odmítli s tím, že mám raději jet do porodnice. Vzhledem k tomu, že v našem městě zrušili porodnici, tak jsem musela jet jinam. Naši teda pro mě zajeli a už se jelo do Ostravy-Poruby. Po cestě nás stavěli policisté. V jednáct v noci. Máma sňala okénko, a s hranou panikou říká, pánové je tu rodící žena, porod chápete?
Hoši se na sebe jen koukli, tak teda jeďte.
V nemocnici posly, teda říkejme tomu již stahy, okmažitě přestaly. Sestra na příjmu mi na břicho přivázala pásek na stahy a na srdíčko dítěte a pěkně u mě půl hodiny seděla. Zřejmě z toho nebyla moc chytrá protože mě jeden stah chytil, ale na tom jejím monitoru se neobjevilo vůbec nic.
Přišel lékař, který se mi zdál být dost divný, takový cinklý, ale možná na mě jen tak působil. Vyšetřil mě. Ten večer jsem se rozhodla, že jestli mi tam ještě někdo bude tak surově hrabat, tak mu snad uhryznu ruku. No jste otevřená na dva prsty. Sděloval mi a pak to šel říct manžovi a našim, že je to rozbíhající porod a že tak do šesti hodin bych měla porodit. Fajn, tak to bude rychle říakala jsem si. Vzali mě na vyšetřovnu k porodním sálům. Manža pokorně za mnou.Vzala jsem si přezůvky dostala jejich košili a sepsali nezbytnosti. Během této doby jsem stahy neměla, tak jsem čekala, co vlastně se mnou udělají. Pak přišel jiný doktor a zeptal se, tak co vás k nám přivádí. Hleděla jsem na něj jak zjara, ale nakonec jsem se vzpamatovala a popsala mu svůj problém. Vzal si na mě nějaké kleště a měřil mi pánev, pak mi konec jedné strany zabodl do stydké kosti a druhý skoro do řiti. I když to bolelo, jak čert, do té kosti, pokousat jsem ho nemohla, protože to bylo rozhodnutí na úkon vnitřní prohlídky.
Jedna sestra, ta byla fakt nesympatická mě odváděla na porodní pokoj se slovy že manža může jít domů, že to je na dlouho, spíš jsou to takoví posli. A už jsme zase u toho slova. Tak jsem si říkala rodím nebo ne?
Pro:,–(ila jsem si muže na pokoj, který skoro ihned po dosednutí na křeslo usnul a já se o to pokoušela také s tím, že mě co deset minut začaly budit kontrakce.
Samozřejmě pří mém štěstí mě do rána vše přešlo, tak mě propustili s tím,že to může přijít kdykoliv, a já s velkou slávou volala otci, že můžeme jít kupovat ten kočár a postýlku, tak jak jsme byli domluveni.
Dojeli jsme domů a šli si s manžou lehnout. Byli jsme fakt utahaní. Asi za půl hodiny mě vzbudili zase stahy, a budili mě dvě hodiny asi co deset minut, takže jsem spánek vzdala a poté i manža. Tak jsme začali nanovo zapisovat. Nakonec se bolesti ustálily na osum minut. Luštila jsem mezi tím křížovky a pak jsme si pustili film, na který jsme koukali v osmiminutových intervalech.Skon­čili jsme zase v porodnici. Zase o půl noci. Tentokrát nás vezl tchán.
Byla jsem pořád otevřená jenom na dva prsty. Tentokrát mě vyšetřila doktorka a řekla, že se mi tlačí plodová voda. Odvedli mě na sál, kde jsem dostala nálev. Přivedli manžu a poučili mě, že mám tak pět deset minut čekat a pak jít na záchod. No to určitě. Po třech minutách jsem letěla, nějaké poučení mi bylo ukradené.
Tak manža zase usnul a já jsem se trápila se stahama po osmi minutách a pak šesti minutách až do další směny. Přišla jiná PA. Velice sympatická mladá paní, do chvíle, ale to až pak.
Přišla doktorka z noční. Něco mi vevnitř podráždila až odtekla plodová voda. A tak odešla s tím, že teď se stahy z intenzivní, prodlouží a budou v kratších intervalech. Manža mi později řekl, že si říkal, jak ještě víc to asi může bolet. Říkala jsem si něco podobného. Doteď to byla v podstatě procházka růžovým :,-(em a dalo se to vydržet. Ale to, co přišlo nemělo s počátečními stahy nic společného. Myslela jsem si, že se mi rozskočí záda.
Přišla PA s tím, že za chvíli bude vizita a pak se rozhodnou zda mi dají něco na bolest.
(nejvíc mě na všech štvalo, že kolem mě chodili s ledovým klidem jak sestra tak doktoři, měli to všichni pěkně nacvičené ty úkony. Ale mě to štvalo, vždyť šlo přece o mě, nechápala jsem, jaktože všichni nesoucítí se mnou a nelitují měJ).
Takže jsem proskučela asi půl hodiny než sestra přišla že mi teda píchne do zadnice včeličku, což jsem vůbec necítila. Rozhodli jsme se s manžou, že epidurál nebudu chtít.Pak jsem v určitých chvílích litovala, že jsem se tak rozhodla, a myslela na všechny maminy, které na této stránce psaly o porodu, jak jim epidurál ulevil, záviděla jsem jim.
PA mě poslala do sprchy.Zkuste tak deset patnáct minut sprchovat bříško, to vám uleví. Jo jasně utábořila jsem se tam na hodinu. Možná hodinu a půl. Manža stál u vchodu do koupelky a kontroloval zda se mu tam nevybulim, ale ne kvůli stahům ale kvůli kvanta páry, která brzy zamořila malou koupelnu.Seděla jsem tam na židli střídavě stála, pak manža dotáhl balon, ten zabral jenom když jsem na něj nasedla a vzápětí se mi rozjely další bolesti. Takže balon ne-e.
Nakonec jsem se přemluvila vylézt ven a chodit po místnosti.
Injekce mi začala zabírat tak, že mi spíš blbla mozek, takže jsem byla mimo, ale bolesti byly stejné. Do toho chodila PA mě povzbuzovat a říkat mi naučenou frázi jak moc mě chválí, jak jsem šikovná. Pak přišli nějací mladí kluci, myslela jsem, že to jsou studenti, omyl byli to doktoři a fakt šikovní kluciJ. Hned mě však vytočili, protože nechtěli počkat až mi dozní stahy.Se supěním jsem vylezla na lůžko a modlila se ať už tu prohlídku mám za sebou. Doktor mi řekl, že je to tak na pět šest cm. Hurá říkal jsem si a litovala všechny maminy, kterým otvírání trvalo daleko dýl.Tak jsem funěla dál po pokoji a nadávala manžovi, že je to jeho vina, a že to je poprvé a naposled, co rodím.Zanedlouho přišel jiný doktor, taky mlaďoch, hezoun, aspoň nějaké spestření. Taky nečekal až mi dozní stahy, tyran. No je to na osum. Paráda, teď jsem už jenom čekala kdy teda můžu tlačit. Za chvíli přišla sestra a sdělila mi, co mi málem způsobilo infarkt. Pojdtě si sednout na balon, pan doktor vás chce mít pořád na monitoru. Málem jsem se obulila. S pomyšlením na to, že budu trpět v sedě se mi chtělo utéct.Nedalo se „svítit", šlo hlavně o mé dítě. Tak jsem trpěla v sedě. Manža seděl vedle mě a čekal na první náznak toho, kdy mu řeknu, že potřebuji nějak pomoct. Byl mi v tu chvíli ukradený a ječela jsem po něm, teda já si myslím, že jsem ječela, ovšem mě to bolelo tak, že jsem tak tak mluvila. Nečum aspoň na mě, strašně jsem mu záviděla, že ho to nebolí. Chodila se na mě dívat PA a poučila mě o tom, jak poznám, že chci tlačit, což se nedalo nepoznat, a co mám dělat až budu rodit.
Když už jsem myslela, že už to nepřejde, tak se dostavil jiný pocit. Už mě nic nebolelo, už jsem chtěla tlačit. Několikrát se na mě přišel podívat doktor, který vždycky konstatoval, s ledovým klidem frajer, že to ještě není na tlačení. Tak jsem musela prodýchávat a hlavně netlačit a spolupracovat,jak mi PA sdělila, na což jsem jim z vysoka kašlala a tlačila a tlačila.Bohužel, co čert nechtěl, jsem se i pomočila. Jak to viděla PA, a tady končili mé sympatie k ní, tak mi jemně vynadala a řekla, že mě vycévkuje, no to jsem si nedovedla představit. Utřela to a odešla a stihla ještě zaječet na celé porodní: paní (mé příjmení) čůrá na zem. Vem si tlampač krávo, jsem si myslela, ale byla jsem tak slabá, že jsem to nedokázala říct ani na hlas.
Nakonec přišel ten okamžik a šlo se na věc.Doktor byl nakonec skvělý. Masíroval mí hráz, takže mě ani nenastříhával. Nakonec mi stejně pomohla PA zatlačením na břicho, už jsem totiž nemohla a malá měla pupeční šňůru kolem krku. Dcera se nakonec narodila zdravá, a já jsem si při šití poplakala s manželem u hlavy, který se mi nakonec přiznal, že mu taky skápla slzička.
Malá teď roste jak z vody, má pořád hlad, a taky zlobí, ale je to to nejcennější, co máme, je plně milována a já už teď přemýšlím jak se bude jmenovat druhá dcera, i když muž chce syna. Pohlaví není důležité, hlavně, že to je zdravé, jak se říká.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 2.3 bodů
 Váš příspěvek
 
vendelina
Kecalka 473 příspěvků 07.04.06 20:44

Ahoj anonymní, jak popisuješ Ostravu Porubi mě dosti překvapilo. Nespletl ajsi se? Já i několik mých kamarádek, jsme byly spokojeny na nejvyšší míru, jak s porodníky, tak asistentkami i sestrami na novorozeneckém. Zanechali ve mně spousti krásných vzpomínek a díky nim se tam hodlám zase vrátit. Byla jsem na CS a doktor porodník se na mně chodil pořád dívat a šimral mě na nohách prý aby mně to nebolelo) Z toho množství bych možná flákla jen dvěma sestrám a každá byla z jiného oddělení. Ono to asi každý vnímá jinak.
Jinak si myslím, že porod jsi měla krásný a moc gratuluji k dceři!! Ať se vám v životě daří a jste všichni moc zdraví!

Vendelina

 
RADULKA
Zasloužilá kecalka 860 příspěvků 07.04.06 22:15

Ahoj,
nekdy kdyz si prejeme, aby s nama vsichni soucitili, je to naopak…ale hlavne, ze to mas za sebou, dceruska je zdrava a na to neprijemne jsi urcite zapomnela.

Radka

 
vendelina
Kecalka 473 příspěvků 08.04.06 07:18

Nezlobte se, ale já si opravdu myslím, že ve většině případů záleží na mamince, jak se k ní chovají!! Samo, že když se trefí na blbce, tak se nedá nic dělat, ale v případě Poruby to myslím platí dvojnásob.
Teď to nemyslím na teb „Anonymní“, ale když tam byla nějaká protivná mamina, co chtěla ať se kolem ní a nikoho jiného všichni točí, tak samo, že toty sestry otravovalo. Když se naopak snažila být mamča statečná, samostatná, tak se sestřičky mohly strhat. Já nezapomenu na to, jek mě po císaři hrozně bolela ta jizva. Druhý den bych u normálně měla chodit, ale jelikož jsem si to natáhla, byla jsem nepoužitelná ještě čtvrtý den. No a vnoci jsem potřebovala aby mi sestra malou přebalila, protože mě to fakt bolelo. Přišla starší sestřička se dvěma uřvanýma kojencema na rukou, s úsměvem si je odložila do mé postýlky a malou mi ochotně přebalila a ještě řeka, že kdykoli budu potřebovat,nemám se stydět. TO mě fakt dostalo. Kde jsou komunistické časy, kdy se na rodičku řvalo ať není hysterická.:o)))

Vendelina

 
Berous
Nováček 1 příspěvek 08.04.06 16:53

Ahoj mamko,
vždycky když čtu o porodu někoho jiného, tak je mi skoro líto, že já už to mám asi definitivně za sebou. Jsem ročník Lucky Bílé a mám tři děti - 19, 18 a 2. Vzhledem k věkovému rozpětí je všem jasné, že můžu porovnávat porod a porodnice před rokem 89 a teď. Proti první zkušenosti s porodnicí je ta poslední úplně snová. V roce 86 jsem rodila v Brně na Obilňáku a mám pocit, že jen díky tomu, že jsem byla poměrně odolná - fyzicky i psychycky - jsem přežila bez úhony a byla ochotná mít další děti (neustálé ošmatlávání mediky, řev a naprostá ignorance od sester). Poslední porod v roce 2003 proběhl opět v Brně, ale v Bohunicích. I když je to fakultní nemocnice a běhalo tam pořád spousta budoucích sestřiček byl to neuvěřitelný zážitek. A to mi napřed odtekla plodová voda a tak jsem tam ležela 18 hodin jen tak, abych byla pod dohledem. Rodila jsem až za 36 hodin.
Ale stejně mám nakonec pocit, že si každá mamina zapamatuje hlavně ty pěkné pocity. Ty špatný z prvních porodů beru teď jako něco vzdáleného a možná jsem si tím i dokázala, že nejsem bačkora. Takže pokud tě někdo štval, stejně budeš hlavně vzpomínat na toho fajn doktora a říkat si, jak tě u druhýho porodu už nic nepřekvapí. A přeju ti, ať je ještě lepší a rychlejší než ten první.

 
namape
Zasloužilá kecalka 981 příspěvků 08.04.06 20:16

děkuji všem za komentáře. Jsem autorkou tohoto článku a mrzí mě, že s některé myslíte, aspoň tak jsem to vycítila, že můj článek na Vás působí arogantně. to že se mnou nikdo nesoucítí jsem si říkala pro sebe a mělo to vyznít jako takové nadlehčení situace. Jinak sestry a doktroři se ke mě chovali, tak jak jsem napsala a nebudu na tom nid měnit. Rozhodně si nemyslím, že bych je nějak víc obtěžovala. Spíš jsem na to neměla ani čas a PA za mnou chodila dost často.

 
Monalisa24
Závislačka 2518 příspěvků 08.04.06 20:23

Ahojky,

nemůžu mluvit o porodnici v Ostravě. Rodila jsem v r. 2000 v Teplické porodnici a měla jsem zážitky hrozné:-((( Jak píšeš Ty, sestrám jsem snad překážela, vždy někam odběhly a mě nechaly napospas jen mě (manžela jsem u porodu bohužel neměla). Jako prvorodička jsem byla dost v šoku, vyplašená, s bolestma. Nakonec mě odrodila PA - dost arogantní, na kterou dodnes nemám milé vzpomínky - a dr. mi přišel „jen“ vyndat lůžko, což jsem dost cítila.
Nyní čekáme miminko a rodit budu v Chomutově. Nejen, že jsem na tuto porodnici slyšela samou chválu, ale také tu teď bydlíme, tak jsem zvědavá, jak potom budu porovnávat svoje porody:-)))

Každopádně Ti gratuluju ke zdravému miminku!!!

Radka a štěstíčko 22tt+2

 
Saraa
Povídálka 45 příspěvků 09.04.06 00:37

Ahoj Anonimní
Musím ti říct, že s tebou soucítím, jak se k tobě v porodnici chovaly. Chystám se v brzku napsat taky o svém posledním porodu a to 3 v pořadí. Musím podotknout, že je pravda, že když natrefíš na vola tak se prakticky v této situaci nedá nic dělat. Já osobně jsem měla takovou smůlu, že jsem chtě nechtě porodila na rizikovém lůžkovém pokoji, kvůli neochotě zdravotní sestry přímo na posteli. Určite se zde taky objeví co nevidět můj článek. Bud rádá, že máš zdravou holčičku. Přeji hodně štěstí. Saraa

Vložit nový komentář