Honzík se nám narodil v pátek 27. srpna 2010

Porod

Milí čtenáři, ráda pročítám emiminovské deníčky. Před porodem jsem přímo hltala vše o porodech ostatních maminek, u toho jsem obvykle plakala dojetím a hladila si břicho. Pokud máte rádi romány, možná Vás potěší popis mého velkého dne, jak jsem ho prožila se svým mužem Honzou a s naším malým Honzíkem. Ráda na to vzpomínám, i když je pravda, že spousta detailů se člověku smyje a celý průběh jsem dávala dohromady i za pomoci smsek, které jsem rozesílala v průběhu první doby porodní.

První fotka našeho syna, 174. miminko narozené v srpnu 2010 ve Fakultní...

Po dlouhém čekání, přípravách a čím dál častějších dotazech to přišlo docela nečekaně, když už jsem měla pocit, že snad budu těhotná nadosmrti. V půl čtvrté ráno mě vzbudilo mokro v kalhotkách, hrklo ve mně, že už je to tady. Celá vynervovaná jsem utíkala na záchod zjistit, jestli mi opravdu praskla plodovka. A taky že jo… nazelenalá voda ze mě tekla čůrkem a mně se udělalo špatně od nervů, jako před nějakou zkouškou. Hned jsem si ale uvědomila, že s tím stejně nic nenadělám, a ledově klidná jsem si dobalila tašku, vyčistila zuby a opatrně vzbudila budoucího tatínka. O půl páté jsme vyrazili.

Předpisovou padesátkou jsme dorazili do porodnice na příjem, sestra mi natočila ctg záznam, sepsala mi nástupní papíry a poslala mě do druhého patra na porodní sály. Přišel rozespalý doktor a vyšetřil mě. Plodovky přitom odteklo tolik, že po mně málem vytírali podlahu a konečně jsem pochopila, proč se k porodu vyžaduje omyvatelná obuv vhodná i do sprchy. Nafasovala jsem erární noční košili a vložku a šla se rozloučit s Honzou. V půl šesté mě umístili na observační pokoj, protože na porodní box bylo ještě brzo. Tajně jsem do sebe nacpala banán, člověk nikdy neví, jestli ho nenechají před porodem nalačno. Ale dostala jsem dokonce i snídani.

Kolem osmé mi doktorka oznámila, že mi zavedou půl tabletky na vyvolání, protože plodová voda nebyla úplně čistá. Čekala jsem hotové peklo, ale místo toho jsem měla celé dopoledne jenom příjemně bolestivé kontrakce po pěti minutách. Mezitím jsem si četla brožurky o mateřství, podřimovala a všem rozesílala smsky, jaká je porod nuda. Venku pěkně pršelo a bylo takové spavé počasí. Asi v jedenáct se opět ukázala doktorka s tím, že tabletka zabrala, jsem otevřená na 1 cm a porodní cesty se uvolňují. Je před námi ale dlouhá cesta, protože se rodí až při desíti. Z těch brožurek o mateřství jsem vyčetla, že prvních pět centimetrů trvá nejdéle. A u mě to opravdu tak bylo.

K obědu jsem dostala polévku, ale druhé mi zase odnesli. Honzovi píšu, že nemusí spěchat, že mezi kontrakcema pospávám a asi by se nudil. Vůbec nechápu, jaktože jsem tak klidná a dokonce se trochu i těším, co bude. Ve dvě odpoledne se opět objevila doktorka, nález je podle ní malinko lepší, ale pokud se porod do dvou hodin víc nerozjede, dostanu další tabletku. Stahy mám po čtyřech minutách a snáším je dobře, takže mám trochu strach, že po tabletce nastane rodeo. Namísto tabletky mě ale čekal přesun na porodní box a kapačka oxytocinu na posílení stahů.

Kapala asi deset minut a bolesti jsem měla skoro v kuse, tak mi ji zase odpojili a od té doby už teda každý stah stál za to. Volala jsem Honzovi, aby pomalu přijel a pomohl mi v těžké hodince. Nějaké odreagování na balónu ve sprše nebo přecházení po pokoji nepřipadalo v úvahu, protože Honzík na kontrakce špatně reagoval. Vždycky mu dost poklesl tep a doktoři mi říkali, že pokud by se malému nedařilo dobře, šla bych na akutního císaře. Pro přesnější sledování jeho tepu mi museli zavést sondu přímo na hlavičku miminka.

Když Honza dorazil, snažil se mě při kontrakcích konejšit, hladit po vlasech nebo po ruce, ale já jsem v té bolesti potřebovala být sama a vadilo mi i když jenom stál vedle mě moc blízko. Naštěstí si to nechal bez problémů vysvětlit. Když bolest odcházela, dělalo se mi z ní až na zvracení a Honza mi podával pít. To mi pomáhalo ze všeho nejvíc, to podávání vody a žádné zbytečné povzbuzování. Doktoři mi začali nabízet epidurál a probírali se mnou i jiné možnosti analgezie. Já jsem pořád měla pocit, že se to ještě dá vydržet, že bude určitě hůř a podání epidurálu jsem odkládala. Pořád jsem se ptala, jestli to bude o moc horší a doktorka říkala, že to bude horší, ale zároveň i jiné.

Poslali mě na čtvrt hodinky do horké sprchy, Honza mi tam odnesl balón a cestou mě podpíral, protože když to zrovna přišlo, tak jsem nemohla ani jít, ani stát. Ve sprše mi bylo lépe, kontrakce se daly na balónu prodýchat. Když jsem se vrátila, byla jsem otevřená na takových sedm, osm centimetrů a šlo do tuhého. Porod se blížil. Dostala jsem do zadku injekci od bolesti a z porodního lůžka jsem už neslezla.

Při kontrakcích se mi začínalo chtít tlačit, ale ještě bylo brzo, takže došlo na klasické psí dýchání a u toho ještě myslet na to, že nesmím zatínat zadek, ale uvolnit se a netlačit. Netlačit ale prostě nešlo, tlačilo se to tak nějak samo. Klystýr už nemělo cenu dávat a najednou mi bylo upřímně jedno, jestli se po**** před všema doktorama z oddělení. Sestra mě trochu přiholila, vycévkovali mě a šlo se na věc. Doktorka řekla, ať si zkusím zatlačit.

Vyhodila jsem nohy na kozu, rukama se zapřela do úchytů, nabrala dech, jako když se ponořím pod vodu, bradu na prsa, zavřít oči a vše tlačit do zadku. To mi šlo. Čekala jsem, že tohle budu dělat tak dvě hodiny, ale šlo to ráz na ráz. Ani nevím, kolikrát jsem takhle potlačila, jestli to byly dvě nebo tři kontrakce, vím jenom, že mi řekli „Teď zatlačte jako lev. Ještě jednou zatlačíte a bude miminko.“ Tak jsem tlačila jako ďas, bylo mi jedno, jestli se dorvu nebo ne, věděla jsem, že to bude brzo za mnou.

Najednou bylo v pokoji plno lidí, přišli už i z dětského, Honzíkovi pomalu přidělili číslo, asistentka mi nastřelila trochu oxytocinu na ten poslední stah, zabrala jsem a najednou všechno povolilo. Vyzvedli přede mě nějaké mimino, nebylo ani fialové, ani upatlané a špinavé a slyšela jsem: „Je to chlapeček!“ Vůbec jsem nemohla pochopit, že je to MOJE dítě. Spíš jako by vytáhli králíka z klobouku. Dostala jsem ho na chvíli na břicho a bylo tak zvláštně teplé, vlhké a měkké. Neviděla jsem z něho víc, než temeno hlavy. Nastřelili mi ještě jednu dávku oxytocinu a vyjela ze mě placenta jako po másle.

Honzíka si vzali do parády lidi z novorozeneckého a do mě se pustila doktorka. Umrtvila a zašila mi nástřih a já jsem u toho pozorovala, jak vyšetřují, váží a měří to moje děcko. Honzík se narodil v 18:22, vážil 3150 g a měřil 52 cm. Sestry zavolaly tatínka, který tak nějak dojatě sledoval první minuty života svého syna. Honzíčka oblékli, dali na pultík vedle mojí postele a po celou dobu šití jsem ho pozorovala. Šití jsem skoro nevnímala. Honza začal obvolávat známé a všem říkal, jak je Honzík kouzelný. Byla jsem pyšná. Na oba. Začali jsme prcka fotit jako splašení.

Když jsem byla zašitá, doktorka nám poblahopřála a zmizela. Honzíka jsem dostala vedle sebe na postel a měli jsme pro sebe dvě hodiny. Miminko vůbec neřvalo, jenom tak zmateně koukalo a plavaly mu oči. Moc se mi nelíbilo. Vůbec jsem si nedovedla představit, jaké bude, ale jak šilhalo, hledalo pusinkou stočenou do zobáčku něco na sání, tak mi vůbec nepřipadalo roztomilé, spíš takové nemotorné. Pak obrátilo oči v sloup, nakrabatilo se mu čelo až do půlky hlavy a já si řekla: „Tak tohle je moc, naše mimino je opravdu ošklivé.“

Žádný nával mateřské lásky, spíš jsem přemýšlela, co si s ním teď počnu. A stýskalo se mi po břichu. Pak jsem si všimla, že má Honzík na okrajích ušních lalůčků takové jemné štětinky a to byla první věc, která se mi na něm zalíbila. Byla jsem ráda, že odteď budeme pořád spolu. Jenomže po dvou hodinách přišla sestra z dětského a Honzíka mi odnesla. Říkala jsem jí, ať mi ho nechá, ale ona s takovým vševědoucím úsměvem odvětila: „A kdo by se vám o něj staral?“ Říkala jsem, že přece já, ale sestra se znova ušklíbla a šla. Honzíka mi přinesou až zítra v půl sedmé na ranní kojení.

Kolem deváté jsem se rozloučila i s Honzou, odešel zapíjet s kamarády. Později pro mě přišla porodní asistentka, pomohla mi do sprchy a přestěhovala jsem se zpět na observační pokoj. Cítila jsem se skvěle, plná sil, nástřih mě nebolel, mohla jsem i sedět. Nejradši bych se šla projít ven, utřídit si myšlenky, ale to nešlo. Taky jsem byla pěkně hladová, tak jsem poprosila sestru o něco na zub a dostala jsem pozdní večeři. Lehnout jsem si šla okolo jedenácté, ale usnout jsem nemohla.

Navíc ke mně doléhal šílený řev z porodního sálu. Kolem půlnoci se ozval křik miminka a byl klid. Za dvě hodiny mi přivezli na kolečkovém křesle společnost, hned mi došlo, že je to ta mamka, co jsem ji slyšela. Nemohla ani chodit a sotva se vyšplhala na postel. Vypadala pěkně vyřízená, prohodily jsme pár slov a pokusily se spát. Já jsem tomu ale moc nedala, každou chvíli jsem si nalívala čaj, courala se na záchod a do sprchy a čekala na půl sedmou, na setkání s miminkem.

Hodnotilo 0 lidí. Score 0.0.

Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
Barush
Ukecaná baba ;) 1343 příspěvků 23.11.10 21:22

Gratuluji k mimi :palec:
Jinak klasicky lékařsky vedený porod… :nevim: A kdyby mě chtěli odnést moje mimi a přinést až o půl sedmé ráno tak bych jim tu porodnici zbořila :twisted: :pankac:

 
Micus
Echt Kelišová 9300 příspěvků 23.11.10 21:28

Mně osobně lékařsky vedený porod vyhovuje, proto jsem si taky vybrala fakultku v Porubě. Věřím, že bez pomoci lékařů bych rodila mnohem déle a obtížněji. Jenom lituju, že nebylo hned místo na oddělení šestinedělí a na rooming-in došlo až druhý den. Jinak bych určitě celou noc zírala na miminko jako v tranzu :-D
Mimochodem, s miminky měli ráno asi hodinu zpoždění, to už jsem počítala každou minutu, ale o tom možná napíšu někdy jindy.

 
BohunkaP
Extra třída :D 14358 příspěvků 23.11.10 22:07

:kytka: Gratuluji!

 
LucaLuca
Závislačka 4454 příspěvků 23.11.10 22:25

Taky gratuluji. :kytka: A moc jsme se nasmála nad tvými prvními pocity z mimča. :lol:

 
Smaikii89
Zasloužilá kecalka 757 příspěvků 23.11.10 23:08

Krásné a vtipné…gratuluji…

 
Pasithea
Kecalka 151 příspěvků 23.11.10 23:18

Gratuluji :kytka:
Ema se mi jako mi novorozeně líbila, ale jak jsem na ní koukala, tak mně hlavou běželo „Panebože, co s tím teď budu dělat

 
alenkas
Kecalka 160 příspěvků 23.11.10 23:50

Moc gratuluji ke krásnému chlapečkovi a přeji hodně zdravíčka :-).
Tvůj porod mi trošku připomněl v něčem i ten můj před 6 měsíci. Mně tenkrát ten porod trochu zaskočil, rodila jsem o 3 týdny dřív před termínem a začalo mi to kontrakcemi po 5 minutách (byl to můj 2. porod). V porodnici mi musela doktorka píchnout vodu a když zjistila, že je zeleně zakalená, tak jsem taky musela ležet pořád na monitoru. Stejně jako Tobě i našemu miminku se při kontrakcích hodně zpomalovaly srdeční ozvy a taky mi hrozil akutní císař, kdyby ten porod neprobíhal tak rychle jak probíhal. Do porodnice jsme dorazili v 1:40, otevřená jsem už byla na 5 prstů a kontrakce po 2 minutách. Ve 2:10 mi píchla vodu, pak jsme se rovnou přemístili na sál a ve 2:40 jsem už byla úplně otevřená a mohla jsem začít tlačit. A ve 2:48 vykouknul náš Tomášek poprvé na svět :srdce: .
Byl to opravdu dost fofr (od začátku kontrakcí po 5 minutách po narození Tomáška neuběhly ani 3 hodiny)a byla jsem nakonec ráda, že se malý radši narodil o 3 týdny dřív a v pořádku, než aby chytnul nějakou infekci ze zkalené plodovky a měl pak z toho nepříjemné komplikace.
Tomášek měl porodní váhu a délku 2780 g a 47 cm, byl to drobeček - ale teď v půl roce už vše krásně dohnal a má už 7400 g a 68 cm :-). Zatím ho plně kojím, ale zanedlouho už začneme s prvními příkrmy.
Mějte se moc pěkně, pa

Vložit nový komentář

Reklama


Reklama