IVF nebo dárce

 Vydáno: 10.05.04

Ahoj, jsem ráda, že jsem našla místo, kam se chodí vypsat maminky se svými problémy. Já ještě maminka nejsem, a přesto už stojíme s manželem před těžkým rozhodnutím.

Je mi 30 let a asi před rokem jsme oba dospěli k tomu, že si přejeme miminko.
Naše potíž je v tom, že manžel je tělesně postižený, jedná se o vrozenou vývojovou vadu pohybového aparátu (Arthrogryposis), takže už dopředu jsme se spojili s genetičkou kvůli tomu, abychom zjistili možné komplikace pro děťátko.

Genetička nám sdělila 2 věci: jednak to, že kvůli manželovu spermiogramu bychom museli podstoupit IVF s ICSI (což nám nepřipadá jako závažná překážka), ale pak hlavně to, že pro naše miminko by riziko stejného postižení bylo padesát procent. Takže ona sama navrhla spíše oplodnění dárcem.

No a to je to naše, i když teď chci mluvit jen za sebe - takže moje velké rozhodování.
Jak jsem napsala, ještě nejsem těhotná a už svým postojem ovlivním zdraví pro své dítě.

Rozum mi říká, že bychom měli přistoupit raději k dárcovské inseminaci, ale zase srdíčko mi říká, že miluju svého manžela a moc bych chtěla jeho děťátko.
On sám je spíš nakloněn k tomu, abychom zkusili otěhotnět pomocí dárce, protože říká, že by si moc vyčítal, že by svému dítěti způsobil postižení. Já s ním souhlasím, ale na druhou stranu nikdo přece dopředu neví, jestli bude naše dítě postižené a v jakém rozsahu. Přiznám se ale, že si neumím představit, že bych pak někdy v 24 týdnu těhotenství (tehdy by podle naší genetičky bylo možné rozpoznat postižení) šla na potrat. To by mi připadlo jako hazardování s tím děťátkem.

Ještě nejsem rozhodnutá, a i když vím, že je to jenom naše zodpovědnost, přesto bych byla moc ráda, kdyby mi napsala některá z vás, která třeba prošla podobným rozhodováním.

Moc děkuju a všem nám přeju zdravá a šťastná miminka.
 Renata

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  10.05.04 12:43

Milá Renatko,
tohle je opravdu velké rozhodování. Já před takovým problémem nestojím, ale kdybych měla v tomto problému rozhodovat, tak bych asi volila to oplození druhým dárcem.
Já vím, že svého manžela miluješ a že by si chtěla jeho miminko, ale vždyť to bude jenom jeho a tvoje miminko, že to bude od nějakého jiného dárce nato bych úplně zapoměla, ikdyž vím že to bude těžké, ale přece jenom, měla bys jistotu že miminko bude zdravé. Ono to rozhodování o potratu je mnohem složitější a boletivější. Je to samožřejmě Vaše rozhodování, já jenom píšu jak bych se to snažila vyřešit já.
Budu Vám moc držet palce ať Vám to dopadne všechno dobře, ať už se rozhodnete tak nebo tak.
Manžel je silná osobnost, že navrhuje oplodnění jiným dárcem, jiný muž by na tohle třeba ani nepřistoupil.Gra­tuluji k takovému manželství.
Přeji jenom krásné dny se zdravím a krásným miminkem
 VERDI

 
Anonymní  10.05.04 12:47

Děkuju, děkuju moc, myslela jsem, že většina budoucích maminek by mě spíš odsoudila za to, že jsem dopředu tak nerozhodná, že by to vzali jako zbabělost. Proto moc moc děkuju (přiznám se, že mě úplně rozbrečelo, že se hned našel někdo s tak vstřícným postojem). Ještě jednou děkuju.
 Renata

 
Anonymní  10.05.04 13:07

Ahoj Reny,
můj partner má vrozenou oční vadu, ptala jsem se genetičky (bez jakéhokoliv vyšetření), jestli je nějaká pravděpodobnost, že by i jeho potomci měli stejné potíže, řekla mi, že je to velmi pravděpodobné… Vím, že když budu vědět, že je 50% možnost, že jeho dítě bude mít stejný problém, tak se určitě nerozhodneme jinak a budeme chtít vlastní dítě. Nevím, nakolik je ta vada závažná u Tvého mažela, můj přítel je slepý na jedno oko a na druhé vidí hůř než zdravý člověk, takže riskuju, že naše dítě přijde o zrak… Ale je tady přece jen dalších 50%, že se narodí zdravé dítě… Každý se musí rozhodnout sám za sebe, je to možná trochu sobecké riskovat zdraví vlastního dítěte, ale já vím, že své dítě budu milovat víc než cokoliv jiného na světě, i když bude postižené ať už stejnou vadou, jakou má můj přítel, nebo nějakou jinou… ani zdravému páru nikdo nezaručí, že se jim narodí zdravé dítě…

 
Anonymní  10.05.04 13:17

Určitě máš pravdu, že ani zdravému páru, ani mně po inseminaci dárcem se nemusí narodit zdravé dítě… Taky si to říkám a taky ve mně pořád hlodá těch zbývajících padesát procent… U mého manžela jde o takové postižení, které má jak mírnější formy, tak závažnější (vedoucí až k úplné nemohoucnosti). U něj se to naštěstí projevilo mírněji. Kdybych už byla těhotná, určitě bych naše miminko chtěla - bez ohledu na postižení. Takhle dopředu je to ale jiné. Navíc manželovy zkušenosti s vlastním postižením jsou spíš negativní (6 operací, reakce lidí + další komplikace).
V každém případě Ti děkuju za názor.
 Renata

 
Kaitlin
Zasloužilá kecalka 972 příspěvků 10.05.04 13:17

Ahojka Renatko,

to jak se těžce rozhoduješ svědčí o tvé velké lásce k manželovi. Na druhou stranu z tvého dopisu cítím, že i on tebe velice miluje. Myslím, že vědomí, že dítě nebude geneticky jeho nebude vůbec žádný problém, vždyť to bude VAŠE dítě od prvního zjištění pozitivního testu :-) Neboj se toho, zdraví děťátka je tak velká motivace, že bych se toho nebála a navíc, nikdo v okolí i v rodině to nemusí vědět! Záleží na vás, jestli tohle tajemství někomu prozdradíte. Moc vám přeju krásné zdravé děťátko, ať už se rozhodnete jakkoliv! :-)
Kaitlin (snažilka od Maru - tohoto času čekající na darované embrio… :-))

 
Anonymní  10.05.04 13:17

Ahoj Renčo,

vím,že stojíš před velkým rozhodnutím ve tvém životě a že to není určitě jednoduché.Já sama děti ještě zatím nemám, i když bych si moc přála,ale přikláněla bych se k variantě oplodnění dárcem.Není důležité,kdo je otcem,ale kdo se o dítě stará.Budeš mít jistotu a klid,že mimísek bude v pořádku.Myslím,že to s manželem zvládnete a uděláte pro své dítě a sebe jen to nejlepší.
Držím palce a přeji zdravé miminko.

Bára

 
Anonymní  10.05.04 13:23

Ahoj Rena.
rozhodnut sa budete musiet sami,my ti mozeme napisat len svoj nazor…
Reni, my nemame taky problem ako vy,a napriek tomu sa rozhodujeme pre darcu.....Preco ? Mame velmi zly spermiogram, manzela liecia lekari uz 4 rok, zatial neuspesne- ziadne zmeny k lepsiemu..skor naopak! Manzel mi sam navrhol darcu.....Odmietla som a podstupila som 2 IVF - neuspesne…na 3.IVF si musime nasetrit,ale velmi neverim,ze by sa to 3× podarilo…Dlho sme sa o tom rozpravali…do 3. IVF nejdeme.....Pockame este 2 mesiace na posledny" liecebny pokus" na manzelovi,a ak to neprinesie ziadne zlepsenie,tak pojdeme na IUI s darcom… A uz z toho nemame strach… A tiez roky nam utekaju:o(
Prajem Vam vela stastia pri rozhodovani:o)
 Karin

 
Anonymní  10.05.04 13:23

Milá Kaitlin , díky za povzbuzení, máš pravdu, že to nikdo v okolí nemusí vědět, taky to řešíme s manželem úplně sami a o to víc jsem ráda, že jsem mohla o nás napsat a taky že mi pár lidiček odpovědělo. Přeju Ti, ať se všechno podaří
Renata
( Taky děkuju Báře, nestihla jsem teď rychle odpovědět a poděkovat)

 
Anonymní  10.05.04 13:29

Milá Karin, chápu, proč jsi sama trvala na IVF , a když teď vím , co všechno to obnáší, tak si tě velmi vážím. To rozhodnutí pro dárce mi přijde náročné ne fyzicky nebo medicínsky, ale vyžaduje to i velkou důvěru mezi manželi. Doufám, že v tom všem taky obstojím.
 Renata

 
Anonymní  10.05.04 13:32

Ahoj Renčo,

vím,že stojíš před velkým rozhodnutím ve tvém životě a že to není určitě jednoduché.Já sama děti ještě zatím nemám, i když bych si moc přála,ale přikláněla bych se k variantě oplodnění dárcem.Není důležité,kdo je otcem,ale kdo se o dítě stará.Budeš mít jistotu a klid,že mimísek bude v pořádku.Myslím,že to s manželem zvládnete a uděláte pro své dítě a sebe jen to nejlepší.
Držím palce a přeji zdravé miminko.

Bára

 
Anonymní  10.05.04 13:33

Milá Renato,
je to opravdu strašný rozhodování. Vůbec nevím, k čemu se přiklonit. Obě varianty mají tolik pro i proti, že snad ani není možné se rozhodnout ideálně. Moc ti přeju, ať už se rozhodnete jakkoli, abyste byli šťastní a spokojení. Šárka

 
Anonymní  10.05.04 13:33

Ahoj Renčo,

vím,že stojíš před velkým rozhodnutím ve tvém životě a že to není určitě jednoduché.Já sama děti ještě zatím nemám, i když bych si moc přála,ale přikláněla bych se k variantě oplodnění dárcem.Není důležité,kdo je otcem,ale kdo se o dítě stará.Budeš mít jistotu a klid,že mimísek bude v pořádku.Myslím,že to s manželem zvládnete a uděláte pro své dítě a sebe jen to nejlepší.
Držím palce a přeji zdravé miminko.

Bára

 
Anonymní  10.05.04 13:33

Ahoj Renčo,

vím,že stojíš před velkým rozhodnutím ve tvém životě a že to není určitě jednoduché.Já sama děti ještě zatím nemám, i když bych si moc přála,ale přikláněla bych se k variantě oplodnění dárcem.Není důležité,kdo je otcem,ale kdo se o dítě stará.Budeš mít jistotu a klid,že mimísek bude v pořádku.Myslím,že to s manželem zvládnete a uděláte pro své dítě a sebe jen to nejlepší.
Držím palce a přeji zdravé miminko.

Bára

 
Anonymní  10.05.04 13:43

Dík, Šárko, právě to rozhodování je to, na co doufám, že zapomenu hned, když otěhotním a budeme mít miminko zdravé
 R.

 
Anonymní  10.05.04 13:54

Ahoj Renato,
rád bych přispěl pohledem muže, ale rozhodně neočekávej, že se ode mne dozvíš odpověď - bude to jen pohled z dalšího úhlu.
Neumím říci, jak bych se rozhodoval já na místě tvého manžela nebo tvém. Umím však říci, že zcela jistě bych hodně přemýšlel nad životem a životní úrovní potomka za 20let v případě postižení v rozsahu, který by vyžadoval stálou péči. Tobě by bylo 50 - myslíš, že bys na to fyzicky měla?
Přeji ti ať nikdy v životě nemusíš litovat svého rozhodnutí.

 
Anonymní  10.05.04 14:01

Neočekávám, že za mě rozhodne někdo jiný, jsem jenom ráda, že si přečtení různých názorů můžu srovnávat svoje myšlenky. Máš pravdu, že člověk musí strašně pře hodně přemýšlet a zvažovat, chci to nejlepší pro dítě, al i pro manžela. Nechci, aby v životě o něco přišel. Je možné to pochopit?
 Renata

 
Anonymní  10.05.04 14:37

Milá Renčo,
když jsem poprvé nemohla otěhotnět, samozřemě přišla na řadu i diskuse na téma IVF a s tím, zda bychom trvali na spermatu manžela (má sice pouze atopický ekzém, ale byli jsme upozorněni i na možnost astmatu dítěte) nebo zvolit sperma dárce. Navíc jsme v té chvíli nevěděli, kde je chyba.
Já jsem byla na vážkách, ale manžel měl naprosto jasno: „Tatínek není ten, kdo poskytl sperma, ale ten, kdo dává na nočníček, pomůže opravit hračku, pofouká, když něco bolí, nebo jen učí, že není třeba se bát bouřky, když se blýská za oknem…! Prostě ten, kdo má dítě rád.“
Ve svém okolí mám několik případů rozvedených manželství, kdy by děti za „druhého“ tátu dýchaly a pokud měly navštívit „toho pravého“, byl z toho jen pláč. Dokonce v jednom případě utekly ve 2 hodiny v noci od 2× rozvedené mámy k „druhému tátovi“.

Vím, že zvažuješ i to, že mimčo má 50% šanci být zdravé, ale na druhou stranu nemůžeš vědět, pokud by těhle 50% nevyšlo, tak těžké postižení by to bylo. Určitě bys to neměla řešit sama. Jste na to dva…

Přeju Ti, aby Tvé rozhodnutí bylo v každém případě správné. Rozhodování ve 24. týdnu je moc těžké, protože už několik týdnů cítíš, jak se mimčo v Tobě hýbe.

Jana

PS.: My jsme měli štěstí, problém byl na mé straně a otěhotněla jsem „normálně“. Holčička je postižena pouze kontaktní alergií.

 
Anonymní  10.05.04 14:38

Milá Renčo,
když jsem poprvé nemohla otěhotnět, samozřemě přišla na řadu i diskuse na téma IVF a s tím, zda bychom trvali na spermatu manžela (má sice pouze atopický ekzém, ale byli jsme upozorněni i na možnost astmatu dítěte) nebo zvolit sperma dárce. Navíc jsme v té chvíli nevěděli, kde je chyba.
Já jsem byla na vážkách, ale manžel měl naprosto jasno: „Tatínek není ten, kdo poskytl sperma, ale ten, kdo dává na nočníček, pomůže opravit hračku, pofouká, když něco bolí, nebo jen učí, že není třeba se bát bouřky, když se blýská za oknem…! Prostě ten, kdo má dítě rád.“
Ve svém okolí mám několik případů rozvedených manželství, kdy by děti za „druhého“ tátu dýchaly a pokud měly navštívit „toho pravého“, byl z toho jen pláč. Dokonce v jednom případě utekly ve 2 hodiny v noci od 2× rozvedené mámy k „druhému tátovi“.

Vím, že zvažuješ i to, že mimčo má 50% šanci být zdravé, ale na druhou stranu nemůžeš vědět, pokud by těhle 50% nevyšlo, tak těžké postižení by to bylo. Určitě bys to neměla řešit sama. Jste na to dva…

Přeju Ti, aby Tvé rozhodnutí bylo v každém případě správné. Rozhodování ve 24. týdnu je moc těžké, protože už několik týdnů cítíš, jak se mimčo v Tobě hýbe.

Jana

PS.: My jsme měli štěstí, problém byl na mé straně a otěhotněla jsem „normálně“. Holčička je postižena pouze kontaktní alergií.

 
Anonymní  10.05.04 14:46

Ahoj Renato,
vůbec Ti Tvé rozhodování nezávidím. Je to TĚŽKÉ. Osobně bych se raději přiklonila k variantě dárce. Dívám se na to z pohledu matky - mám dceru 2,5 roku a čekám druhé mimčo 27tt. Nedovedu si představit, že bych se měla svého dítěte ve 24tt vzdát, protože by nebylo v pořádku. Nevím co je těžší - rozhodnutí teď a nebo risk a event. strašné rozhodování ve 24tt. Já se na to dívám tak, že KAŽDÉ dítě je dar a nepopsaný list. Vše důležité do nej vtisknou rodiče, ať už biologičtí či ne. Uvidíš, že i v případě dárcovství bude to Vaše miminko jen a jen Vaše - nej nej nej na celém světě.
Moc Ti přeju, aby ses rozhodla správně a aby jste s manželem měli krásné a ZDRAVÉ mimi.
 Jana

 
Anonymní  10.05.04 14:47

Díky, Jani, a blahopřeju Vám k holčičce. R.

 
Anonymní  10.05.04 14:56

Milá Jano, to rozhodnutí opravdu není lehké, ale na druhou stranu nás oba utěšuje to, že chceme miminko a že pro to uděláme všechno. Děkuju Ti, tak jako všem před Tebou, žes mi napsala, a dík i za přání
 R.

 
Anonymní  10.05.04 15:02

Milá Renatka,

musím sa prikloniť s názoru Janky, skutočne to krásne opísala, otec je ten, kto pofúka kolienko… Ja som mometnálne v 23tt, teda čas, kedy by si sa musela rozhodnúť, pohyby cítim už 5 týždňov a neviem si predstaviť, že by som sa musela teraz podrobiť potratu, keby bolo dieťatko postihnuté, určite by som si ho nenechala, ale naštastie nad tým nemusím rozmýšlať, viem ale, že by to bolo veľmi tažké, veľmi by ma to zasiahlo, naviac tvoj manžel (určite to musí byť skvelý človek) vie najlepšie, ako sa žije s takým postihnutím a Vy chcete pre svoje dieťatko to najlepšie, teda hlavne zdravie. Veľmi Vám obom držím palce. Lucia

 
Anonymní  10.05.04 15:11

Děkuji za to, žes napsala tak otevřeně, co cítíš a co se v tobě děje. A přeju, ať se miminko narodí zdravé
 R.

 
Anonymní  10.05.04 18:27

Ahoj Renato,
já se přikládním spíše pro variantu oplodnění dárcem, alespoň budeš mít pocit, že jsi pro zdraví svého miminka (minimalizování rizika poškození) udělala vše. Pravda je, že ani po tomto oplodnění dárcem nemáš nikdy 100% jistotu, že se nevyskytne žádná VVV, ale pro vnitřní dobrý pocit bych se nerozhodovala jinak, kdybych byla v tvé situaci.
Jde také o to, jak se k tomu staví tvůj manžel, jestli by mu to později nevadilo… že nemá po něm to a to (oči, talent na něco…) - na druhou stranu by určitě těžce nesl v případě zdědění vývojové vady, že kvůli němu nemůže jeho syn/dcera vést plnohodnotný život. Snad je rozumný jak píšeš a bude to brát jako „menší zlo“ - to oplodnění dárcem? Moc bych ti přála, aby vše vyšlo a byli jste v pohodě.
Tatínkem dítěte přece není biolog.zploditel, ale muž, který ho vychovává, ne?
A když se na to podíváš z pohledu vašeho již dospělého dítěte, snadněji pochopí, že táta není biologoickým tátou než to, že v případě postižení „vděčí“ za svůj osud rodičům, kteří se takto kdysi rozhodli v jeho neprospěch.
Držím palce!
 Simona

 
Anonymní  10.05.04 18:44

Děkuju za držené palečky… a děkuju i za tak jasně formulovaný názor. Jsem moc ráda, že mi píšou lidičky tak citiliví a rozumní.
 R.

 
Anonymní  10.05.04 20:43

Milá Renato!
Chtěla bych tě touto cestou povzbudit, aby ses nebránila dárcovství. Já sama zkušenost nemám, ale jeden můj velice dobrý kamarád má se svou ženou dnes již pětiletého chlapečka z darovaného spermatu (on sám měl špatný spermiogram a doktoři mu nedávali skoro žádnou šanci).
Musím ti říct, že neměli a dosud nemají žádné problémy s tím, že by, když to vyjádřím hloupě, tatínek nebyl tatínkem (víš jak to myslím). Naopak. Ten chlap je strašně šťastný a už od těhotenství manželky přímo zářil pýchou, prožíval aktivně s Martinou (manželkou) celé těhotenství, byl u porodu a po narození chlapečka ani na chvíli nikdy nezapochyboval… prostě žije tak, jako by byl (a vždyť i doopravdy JE) vlastním otcem. Je to vzorný táta a celá rodina je naprosto v pohodě.
Podle mě opravdu nezáleží na tom, kdo dítě zplodí, ale kdo ho miluje a vychová, dítě chce hlavně lásku, třeba i nevlastního rodiče. A kolik žen má děťátko z darovaného vajíčka nebo darovaného embrya a jsou rádi za tento dar, že mají tu možnost! Nebuď ze své situace zoufalá! Uvidíš, že všechno dobře dopadne a budete šťastní, váš vztah se milovaným děťátkem ještě utuží. Přikláněla bych se v tvém případětaké jako většina holek k dárcovství, budeš mít klidnější těhotenství a neriskuješ tak strašně moc zdědění té vývojové vady, 50 % je přece jenom hodně a pak by tě to hodně bolelo… o případném ukončení těh. po 24 t. ani nemluvím, to musí být hrůza a psych. trauma na delší dobu.
Budu na tebe hrozně moc myslet a neboj se toho! S citlivým přístupem to jistě zvládne i tvůj partner, uvidíš, jak se budete společně radovat ze dvou čárek na testu! Pak nezapomeň na emimino dát vědět, jak jste dopadly, tvůj příběh bude zajímat asi nejenom mě:))
Přeji krásný večer a brzy obrovskou radost ze zdravého miminka, které bude JEN vaše, vás obou!
Zdraví Alča + roční rošťanda Eliška

 
Anonymní  11.05.04 07:16

Ahojky,
my žádnou jinou volbu než dárce neměli. Nyní máme krásného syna.
Myslím si, že je moc důležitý názor Tvého muže, hlavně ochota podstoupit přijmutí dárcovských spermií. Ne každý muž by to byl ochotný. Myslím si, že riziko 50% je vysoké a Tvůj muž již o té nemoci ví moc a nechce aby se i jeho dítě trápilo.
Záleží však na Vás.
 E.

 
Anonymní  11.05.04 07:59

Ahoj, díky všem za poslané rady i povzbuzení. Asi bylo i z toho, jak jsem pořád odpovídala, poznat, že mně na této diskusi moc záleželo. Pročítala jsem i jiné příspěvky a je mi jasné, že spousta holek - snažilek prošla daleko složitějšími, náročnějšími a bolestnějšími věcmi než já. U mě je to „jen“ o psychickém rozpoložení a rozhodnutí. Hodně z Vás pochopilo, že i když jsem psala o manželovi a o dítěti, někde pod tím se skrývá asi i můj vlastní strach a nejistota. Vím, že už hodně párů prošlo něčím podobným, jenomže když člověk uvažuje pak konkrétně jenom o sobě, tak se všechna čísla ztratí a zůstávají jenom vlastní pocity a pochyby. K doktorovi jsme objednaní už tento měsíc, takže rozhodneme poměrně rychle. A hrozně ráda bych potom napsala o vlastních „dvou čárkách“.
Ještě jednou všem díky a přeju i všem ostatním hodně pochopení a povzbuzení
 Renata

 
Anonymní  11.05.04 08:41

Ahoj Renatko.
Když jsem si včera přečetla tvůj příspěvek ,říkala jsem si, že já bych byla z těch, kdo by to risknuly a pokusily se o dítě s manželem. Nějak mi připadá správné využít vymožeností dnešní vědy a pokud by miminko nebylo v pořádku, pak se ho vzdát. Na druhou stranu vzdát se vytouženého miminka když už se ozývají první kopanečky, to chce asi hodně odvahy. Moje prvotní a dosavadní úvahy vycházely všechny z toho základu, že moje první dítě se nenarodilo z lásky, ale z rozumu a bývalý manžel se o něho v podstatě nikdy nestaral, nikdy ho nepřitulil a po rozvodu se o něj nezajímá a tak jsem si kolikrát říkala dítě - nedítě - jednou se narodí, jednou ne… . Na někoho hodně tvrdé úvahy. Ale proč tohle všechno píšu? Mám totiž partnera se kterým čekám miminko na které se oba moc těšíme a on miluje mého syna z prvního manželství tak jako svého vlastního. Tento článek jsem se rozhodla ti napsat po tom, co jsem s nimi seděla včera u zubaře. Chtěla jsem jít se synem do ordinace, tak jak to máme už pár let ve zvyku protože jsem na něj byla dlouho sama, ale on se chytil mého přítele za ruku a na čekárnu plnou lidí prohlásil: Já jdu s taťkou. Já ho miluju, to je můj jediný taťka na celém světě…! Byla jsem bez šance jít s ním, v tu chvíli mi to přišlo až líto, jak dospěle si to rozhodnul, ale pak když se za nimi zavřely dveře ordinace, uvědomila jsem si ty rozzářené pohledy lidí v čekárně a to s jakým nadšeným úsměvěm reagovali na slova mého syna. Nikdo z nich nemohl vědět, že to není jeho jediný táta, ale pro něho to tak je. Najednou můžu s jistotou povědět to, co už dávno někde uvnitř vím: táta nění ten kdo dítě splodí, ale ten kdo ho vychová. Držím vám pěsti. moc!
Radina +28tt

 
Anonymní  11.05.04 08:52

Ahoj Renato, četla jsem si Tvůj článek včera večer a pak jsem o tom přemýšlela. Taky si myslím, že to nejrozumnější, co, můžete udělat, je zvolit dárcovství. Nejen kvůli svému dítěti, které může být v pořádku, ale i kvůli svým vnoučatům a pravnoučatům - pokud jsem to správně pochopila, ta vada je geneticky podmíněná a dědičná. Takže pokud se dnes nerozhodneš pro dárce Ty, bude muset totéž řešit Tvůj syn nebo dcera, kteří, byť sami zdraví, si vadu v genech ponesou. Je to nespravedlivé a kruté, na druhou stranu máte šanci významně ulehčit život svým dětem a vnoučatům.
I kdybys měla nějaké vnitřní pochyby (a já myslím, že my ženy máme tendenci se v některých případech zabývat pocity více), uvidíš, že až přijedete do porodnice a sestry začnou manžela komandovat - Tak tatínku, nepleťte se nám tady… a tatínku, chcete přestřihnout pupeční šňůru - přijde Ti to daleko normálnější, než že Tobě říkají Tak maminko, koukejte pořádně zatlačit, tohle nebylo pořádně. Hodně štěstí
 Lisa

 
Anonymní  11.05.04 12:58

Ahoj Renčo,
víš, já mám vlastní zkušenost, i když jsem v trochu jiném postavení než ty. Můj manžel má špatný spermiogram, tak, že IUI dárcem byla jediným možným řešením.
Mám syna, kterému je skoro 9 let. Když jsem chtěla druhé miminko, měla jsem radost z toho, že v sex. ústavu mi nabídli sperma o stejného dárce jako je syn. Bohužel IUI se nezdařila. Ale teď k tomu hlavnímu. Po několika dalších inseminací jsem otěhotněla. Sice jsem na začátku měla problémy s krvácením, ale jinak byly všechny výsledky normální až na ten poslední. Moje miminko by se narodilo postižené. Hodně postižené. Proto jsem se spolu s manželem rozhodla, že se mimi nenarodí. Tohle rozhodnutí bylo asi to nejhorší, které jsem musela udělat. Je to právě 3 měsíce. Počítám jak moc bych měla pohyby, jak by se mi kulatilo bříško atd…
Myslím si, že mít dítě s dárcem je mnohem menší „zlo“, než dojít ke 20tt. a miminka se vzdát. Nemusíš se mnou souhlasit, ale zkušenost mluví za vše.
Měj se fajn a rozhodni se tak, abys potom někdy nelitovala.
 Rina

 
Anonymní  11.05.04 14:06

Milá Rino, život je hodně nespravedlivý a tvoje zkušenost mě jenom utvrdila v tom, že nikdo nemá jistotu, jestli jeho miminko bude zdravé. Proto ti přeju hodně sil, abyste spolu s manželem všechno překonali. Já asi udělám všechno pro to, abychom těhotenství nemuseli přerušit.
 R.

 
Anonymní  11.05.04 19:37

Mila Renatko,
presne pred rokem a pul jsme s manzelem resili uplane stejny problem. Manzel ma velmi spatny spermioogram, IVF s jeho spermiemi bohuzel nevyslo a bylo nam nabidnuto oplodneni darcem…
A co ted? Naprosto chapu Tvoje pocity, meli jsme 3 dny na rozmyslenou a ja je cele proplakala a na nic jineho nemyslela. Manzel mel hned druhy den jasno, rekl mi, ze do toho jdeme, prece vubec nezalezi na biologickem otci! Tatinkem je ten, kdo detatko drzi za rucicku kdyz ma horecku, hraje si s nim, je s nim pri jeho prvnich kruccich, proste ten na koho se muze maminka i dite spolehnout. Kdyz jsme se tak rozhodli, ja byla nejstastnejsi na svete a od te chvile jsem uz ani na chvilicku nezapochybovala o tom, ze nase rozhodnuti je spravne.
Manzela si za to hrozne moc vazim, miluji ho a rekla bych, ze to nase manzelstvi jen utuzilo.
Nyni mame tu nejkrasnejsi devitimesicni holcicku na svete :-))), kterou oba bezmezne milujeme a nejvic nas bavi, kdyz se lidi rozplyvaji nad tim jak je dceruska podobna tatinkovi…
Myslim, ze manzela nyni uz ani nenapadne(me teda ne), ze neni biologickym otcem, proste nam je to naprosto fuk. Ono to je opravdu uplne jedno a s odstupem casu se na to budes urcite divat uplne jinak nez ted.
Renco, preju Ti hrozne moc sily spravne se rozhodnout, mej se moc a moc hezky a ozvi se az budes chovat ten vas zazrak (ono to cele opravdu zazrak je!)v naruci.
Ahoj R. (omlouvam se, ze se nepodepisi, ale prece jen je to nase tajemstvi:-)

 
vajo
Kecalka 272 příspěvků 13.05.04 10:43

Milá Ranatko,

je to opravdu hrozně těžké rozhodování, ale taky bych se přiklonila k oplaodnění dárcem, protože genetika je jedna věc, ale myslím si že zminimálně 50 % přejímá dítě chování a zvyky z prostředí ve kterém žije. Takže nakonec může být na tvého manžela podobné víc než si myslíš. Důležité je, aby se on děťátku věnoval a trávil s ním čas a potom ve Vašem robátku objevíš víc vlastností tvého muže než si teď dokážeš představit.

Držím Vám oběma moc a moc palečky a ať se rozhodnete jakoliv přeji Vám zdravé aˇspokojené děťátko.

Eva

 
Anonymní  16.06.04 21:28

Milá Renatka
Viem aké je to ťažké rozhodnutie. Máme s tým skúsenosti. Tiež sme absolvovali darcovskú insemináciu pre manželovu neplodnosť. Strašne som sa bála hlavne toho že naše diaťatká nebude mať rád ako vlastné, predsa je to iné. Ale musím ti povedať, že dňom, ako sa narodili (dvojčatká) ani raz nás nenapadlo, že by neboli naše (spoločné). Mimochodom ani rodina o našom probléme nevedela, manželovi to bolo nepríjemné, hambil sa zato. A pán božko dokonca tak zariadil, že jedna naša dcérka je " celá tato". Zbožňuje ich, a lepšieho ocinka niet na svete. Radšej by som pristúpila na insemináciu (darcovskú) než by som si celý život vyčítala že som svôjmu dieťatku neumožnila žiť plnohodnotný život. Zdravé bábo vám dá toľko radosti, že úplne zabudnete na to, že nie je " vaše". Bude to vaše slniečko a budete ho nadovšetko milovať. Držím vám palce.

 
Anonymní  22.06.04 21:22

Ahoj Renato,
píšu už asi dlouho a nevím, zda-li sem ještě zabrousíš, ale přesto ještě napíši svůj názor.
Manžel má špatný spermiogram, ačkoliv stále na oplodn. skrz ICSI je dobrý, tak přesto nám bylo řečeno, že při rozmražení jeho spermií dochází k velkým ztrátám. Imunoložka doporučila použít k oplodnění polovinou vajíček manžel. spermiema a polovinou dárce. Zjistila jsem, že největší problém to byl říci manželovi. Zachoval se jako ten tvůj. Prostě - chceme miminko, tak hold bude použito jiné sperma. Po odborné konzultaci s genetikem jsem pochopila, že spermie darované od dárce jsou několikrát vyšetřované, většinou se jedná o vysokoškoláky, vyšší postavy bez žádných vad. Jejich spermie jsou uložené min. 6 měsíců a posléze opět prošetřované. Veškeré genet. chyby by měli být nulové. Jasně - kdyby jsou chyby, ale člověk tomu chce věřit a myslím, že snad oprávněně. Tohle není operace slepáku a snad k tomu doktoři přistupují zodpovědně. Takže teď mám v „mrazáku“ 7 embryí manželovo a 4 dárcovo a 3 v bříšku. Za týden se dozvím, zda-li se uchytli nebo ne.
Co závěrem ? Jestli ses rozhodla pro dárce, rozhodla ses dle mého dobře !!! Je pravda, co tady psala většina holek - zdraví je přednější a tatínek je ten, který se o miminko celý život bude starat.
Držím palečky, že si ke svému rozhodnutí přistoupila pouze svým a manželovo rozumem, a že budete šťastní !!!
 Dagi

 
Anonymní  24.08.04 16:18

Ahoj,

je mi 26 let a trpím ulcerózní kolitidou (chronický zánět tlustého střeva). Dědičnost pro potomky je taky 50 na 50. Občas když mám potíže nebo si vzpomenu, co jsem si za problémy a bolesti vytrpěla, říkám si, že je sobecké mít vlastní dítě s tím, že vím, že je velká pravděpodobnost, že kvůli mě bude mít možná v životě stejné problémy.

Můj manžel však říká, a má pravdu, člověk nikdy neví, co za nemoci a postižení v životě bude mít. Každý máme v sobě už různé nemoci a postižení zakódované a záleží jen na tom, jestli se někdy někde stlačí to „špatné“ tlačítko, které danou nemoc vyvolá.

50 na 50 procent. Buď a nebo. Zjistila jsem, že s mou nemocí se dá normálně žít a vést plnohodnotný život. Já to zvládám, tak proč by to nezvládly naše děti. Tvůj manžel je určitě taky úžasný člověk, který své postižení zvládá.

Nechci radit, ať máte dítě společně nebo ať otěhotníš pomocí dárce. Jen jsem chtěla napsat, jak to cítím já. Navíc rodiče podle mě nejsou jen ti biologiční. Pravý rodič je ten, který se dokáže o potomka postarat, má ho rád, udělá pro něj maximum. A nezáleží na tom, jestli je potomek biologicky váš, napůl váš, nebo od jiných biologických rodičů. Důležitá je harmonie, láska a pohoda rodiny. Pak zvládnete všechny překážky.

My jsme se s manželem rozhodli, že se na jaře pokusíme založit rodinu. Ať to dopadne jakkoli, zastáváme názor, že úplná rodina je rodina s dětmi. Ať s vlastními nebo adoptovanými.

Nebojte se, ať se rozhodnete tak či onak, to vaše společné rozhodnutí bude to správné a nejlepší. Oba jste toho v životě určitě zvládli společně hodně. Život není jen peříčko a kdybychom měli cestu životem vystlanou jen krásnými růžemi, život by nás nudil. Mě teda určitě.

Hlavu vzhůru a přeji brzké těhotenství!!!!

Katka

 
Anonymní  27.08.04 12:08

Ahojky, kdybych byla na Vašem místě, zašla bych za psychotronikem Stanislavem Brázdou, který má výborné věštecké schopnosti. Jeho stránky se dají na internetu dobře najít. Pro tak závažné rozhodnutí bych udělala maximum. Ještě, že v takové situaci nejsem. Moc Vám držím palce. Přeji Vám hodně síly při rozhodování.
Markéta

 
Anonymní  08.12.04 13:10

Ahoj Renato,
troufám si říct, že tě plně chápu. Já teď stojím před podobným problémem. Malý rozdíl je v tom, že v našem páru jsem to já kdo má genitickou zátěž rakoviny lymfatického systému. Podařilo se mi vyléčit se z toho, ale absolvovala jsem takové chemické zatížení, že je malá pravděpodobnost narození zdravého dítěte. S manželem jsme začali uvažovat o dárkyni vajíčka. Je to hrozně těžké, protože i těhotenství mě může ohrozit, ale moje touha po dítěti je velká. Probírala jsem to s manželem snad stokrát a shodli jsme se na tom, že zdravé dítě nám stojí nad možností „úplně“ vlastního ale ohroženého. Věřím, že v průběhu těhotenství nebude problém se ztotožnit s tím, že dítě je NAŠE a ne jen JEHO. Přeju ti hodně síly a odvahy při rozhodování. Mě teď čekají ještě nějaká vyšetření kvůli mé chorobě a pokud bude vše ok tak se vrhnem do „šíleného“ kolotoče zkoumání a pokusů o NAŠE miminko.
Všem Vám a vašim mrňatům přeju hlavně zdraví a psychickou sílu.
Veronika

Vložit nový komentář