Jak drak porazil Honzu

Lucisek.smudlinka  Vydáno: 30.01.16

Uvařte si kafíčko, bude to dlouhé. Zkrátila jsem to, jak nejvíce to šlo, aby vás to moc nenudilo. Nejsem žádný spisovatel, spíš psalo mé bolavé srdce.

Psal se rok 2007 a já jsem se seznámila s tím nejlepším mužem na světě, alespoň pro mě. :) Velice jsme si rozuměli, takže přesně rok od seznámení byla svatba. Oba jsme byli v invalidním důchodu, a tak jsme byli 24 hodin stále spolu, ale vůbec nám to nevadilo.

Povídali jsme si o všem, společně jsme vařili, večer si povídali při svíčkách, koukali na filmy, jezdili na dovolené… Byla jsem šťastná, opravdu moc šťastná, a protože jsem měla spoustu zlého za sebou, náležitě jsem si toho vážila. Honza byl neskutečný romantik. Říkával mi, že jsem jeho princeznička, beruška, holčička… Tak jsme si žili, den za dnem, noc za nocí, šťastní, že máme jeden druhého. Konečně jsem si plně užívala života. Cítila jsem se milována stoprocentně a bezmezně. Konečně mě bavilo žít!

Necelé čtyři roky po svatbě, v únoru, jsme onemocněli oba. Dolehla na nás pořádná chřipka. Já jsem se z ní dostala poměrně rychle, ale Honzovi bylo čím dál hůř. Začalo se mu špatně dýchat. Problém se objevil nejdříve při zvýšené námaze, pak nemohl dojít ani do obýváku, následně nedokázal udýchat dva kroky na záchod, který měl u postele, a nakonec už nemohl dýchat ani vleže.

Lékařka mu předepsala antibiotika, různé prášky, spreje… Byla se na něho podívat několikrát. Obě jsme ho přesvědčovaly, aby jel do nemocnice, ale on nechtěl. Zůstávala jsem u něj dnem i nocí, modlila se o uzdravení, držela ho za ruku, otvírala a zavírala okno, dávala studené obklady na prsa. Hrozně jsem se o něj bála!

Prosila jsem ho, aby jel do nemocnice, ale on nechtěl. Jeho zdravotní stav se nezlepšoval, ba, spíše naopak. Když bylo Honzovi někdy moc špatně, a já se bála, aby neumřel, utěšoval mě, že Bůh vidí naši obrovskou lásku, a že nás nerozdělí. Určitě umřeme spolu ve vzájemném objetí.

Ke konci března však tak zeslábnul, že už nemohl ani zvednout ruku. Tehdy sám navrhl, ať mu zavolám rychlovku. Sanita mi odvezla miláčka do nemocnice. Z jedné strany jsem prožívala neskutečný strach o něj, bylo mi smutno, ale z druhé strany mi spadl kámen ze srdce, říkala jsem si, že tam mu přece jen pomůžou.

Přijela jsem za Honzíkem do nemocnice. Poslali mě za ním na jednotku intenzivní péče, navlekli mne do směšné zelené zástěry. Vstoupila jsem do malé místnosti přeplněné neznámými přístroji a v první chvíli se mi zdálo, že omdlím.

Můj milovaný manžel ležel bezbranně, nedůstojně, nahý na nemocničním lůžku, měl zavedenou cévku a byl napojen na kyslík a spousty hadiček. I přesto se mu špatně dýchalo. Po výrazu jeho tváře jsem poznala, že mu je zle. Při pohledu na svého miláčka moje srdce krvácelo, braly mě mdloby, chtělo se mi brečet.

Srdce tlouklo jako o závod, ale sama sobě jsem v duchu přikazovala: „Hlavně se teď nesmím zhroutit, nemůžu se rozbrečet. Musím být silná, musím být svému Honzíkovi oporou. Doma mohu brečet celý den a celou noc, ale tady ne.“

A tak jsem se na něj usmívala a říkala povzbudivá slova. Honza zůstával nadále v nemocnici. Musel si projít dalšími méně či více bolestivými vyšetřeními. Brali mu různé vzorky a posílali je na histologii. Díky Bohu, dvakrát po sobě vyšla histologie negativní.

„Tak co pořád ještě hledají?“ vrtalo mi v hlavě.

„Nepotřebuje transplantaci, jaterní testy se zlepšily, super, ale proč mu neustále dělají ta vyšetření? Proč ho konečně nepustí domů?“

Snažila jsem se odehnat chmurné myšlenky. Tušila jsem, že něco asi není úplně v pořádku. Psal se 25. červen. Namířila jsem si to, jako obvykle, k nemocnici. Dnes měly dojít výsledky té laparoskopie. Snad budou negativní a konečně Honzu pustí domů! Věřila jsem, že už zanedlouho se všechno vrátí do normy, a že definitivně uzavřeme tuto nepříjemnou kapitolu života.

Oblékala jsem se do „svého“ zeleného oblečku, když jsem si všimla, že Honza pláče. Můj Honza pláče? Tak to asi výsledky nedopadly dobře. Vystřelila jsem jako raketa a do pár vteřin stála u lůžka svého miláčka.

„Co se děje?“ zeptala jsem se na místo pozdravu.

Honza zavřel uplakané oči, popotáhl nosem, sklonil hlavu a teprve po několika vteřinách, jež se zdály dlouhými hodinami, téměř šeptem odvětil: „Lucinko, je to zlé, je to rakovina!“

Podlomila se mi kolena a mozek se na chvíli zastavil. Poté se pomalu moje duše naplňovala vírou. Uvěřila jsem, že rakovinu zdoláme.

„Bože, tak kdy se už konečně začne jeho stav zlepšovat?“ neustále jsem se tázala Pána Boha.

Na místo zlepšení zdravotního stavu, můj manžel se mi začal ztrácet před očima. Zhubnul, špatně se mu dýchalo, nemohl už dýchat ani s kyslíkovou maskou, hodně spal, někdy nereagoval, začínal prožívat halucinace.

A najednou přišel ten den: „Proč mi volají z IKEMU? Tak brzo ráno?“ Srdce mi začalo bít jako na bicích.

Přijala jsem hovor a uslyšela slova lékařky: „Dobré ráno, volám v takové nepříjemné záležitosti. Váš manžel dnes ráno v půl šesté zemřel. Je mi to moc líto. Chci vám vyjádřit svou upřímnou soustrast.“

Svět se mi zhroutil, kus mě umřelo spolu s Honzou, místo dovolené jsem své lásce vybírala rakev a místo na hřbitově. Ve 27 letech jsem se stala vdovou v invalidním důchodu. Život jde dál, je to už pár let, ale bolí to snad stále víc. V pohádkách Honza porazí draka, tady drak porazil Honzu…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
Uživatel je onlineMilijonDolarBejby
Echt Kelišová 8373 příspěvků 30.01.16 00:59

Upřímnou soustrast, moc me to mrzí. Měli jste obdivuhodný vztah :hug:

 
Kimme
Kecalka 248 příspěvků 30.01.16 02:25

Moc. mě to mrzí, hodně sil! :srdce:

 
Denisa76
Nadpozemská drbna 29647 příspěvků 30.01.16 06:48

Přeji hodně sil :srdce:

 
jenika1
Závislačka 3037 příspěvků 30.01.16 07:05
:hug:
 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 30.01.16 07:26
:hug: :hug:
 
Azzii
Povídálka 45 příspěvků 30.01.16 07:54

Moc me mrzi, ze jsi prisla o sveho muze. Pohadkovy pribeh velke lasky s nepohadkovym koncem. Drz se!

Příspěvek upraven 30.01.16 v 07:55

 
protection  30.01.16 08:06

Přeji hidně štastí do života…

 
Pov
Kecalka 177 příspěvků 30.01.16 08:09

Je mi to tak lito… :,( zivot je nekdy neskutecne nefer :,( :srdce:

 
maminka201  30.01.16 10:38

:,( :,( :,(.To je hrozné, slzy jsem nezastavila :,( :,(

 
Kalla1412
Echt Kelišová 8528 příspěvků 30.01.16 11:36

:hug: :hug: nemam žádná vhodná hezká slova..

 
mlsalkaM
Kelišová 6080 příspěvků 30.01.16 15:09
:hug:
 
Veru-nka
Zasloužilá kecalka 792 příspěvků 30.01.16 16:04

Drž se! :srdce:

 
suricata
Kelišová 6601 příspěvků 30.01.16 18:37

:hug: upřímnou soustrast a hodně sil

 
mumisek79
Extra třída :D 11618 příspěvků 2 inzeráty 30.01.16 18:43
:hug:
 
babanci
Ukecaná baba ;) 1414 příspěvků 30.01.16 22:59

Tahle hrůza se mi taky stala, člověku mě nejmilejšímu. Mé dceři. Onemocněla touhle hnusnou nemocí a zemřela v 24 letech. Zanechala tady malou dcerušku a bolest je to šílená. Vždycky bude, nemá cenu si lhát. Musíme s ní žít. Drž se, vím, co je to…každodenní boj.

 
Misel02
Závislačka 4244 příspěvků 01.02.16 08:27

Upřímnou soustrast přeji mnoho sil :hug:

 
Lucisek.smudlinka
Kecalka 173 příspěvků 06.02.16 11:38

Děkuju všem, ležela jsem teď v nemocnici tak čtu vaše komentáře až teď. moc vám děkuji za podporu :kytka:

 
LvE
Kecalka 119 příspěvků 09.04.16 14:02

Ahoj, čtu si tvůj článek, je to už dlouho, i tak bych TI chtěla popřát, aby jsi v životě byla štastná a brala energii.Ani nevíš, jak Ti fandím…nezažila jsem absolutně to, co ty, avšak trápení máme všichni a pochopení taky.
Jsi silná žena.
:srdce:

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8368 příspěvků 10.04.16 22:07

@babanci @Lucisek.smudlin­ka Uprimnou soustrast. Drzte se, hodne sil :hug: :hug: :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček