Jak Fenix z popela - tehotenstvi plne smutku

Kacha  Vydáno: 18.03.07

Ani nevím, kde začít vyprávět tenhle příběh, který se mi stále spíš zdá temnou noční můrou než realitou, která se nám vkradla do života.

Je mi 28 let a jsem skoro 3 roky vdaná, myslím, že až na malá trápení byl až doposud můj život šťastný, klidný a spokojený. A ten poslední rok 2006 se vyvíjel tak dobře. Pracovně se mi dařilo, udělala jsem pár důležitých pracovních rozhodnutí, manželovi se v práci také vedlo, tak jsme se před prázdninami rozhodli, že je čas dát antikoncepci vale a nechat přírodu ať se činí. Odjeli jsme na krásnou dovolenou, kterou jsme si užívali i s naší fenkou zlatého retrívra a zbytek léta jsme trávili v pohodě a klidu.

V září a říjnu mi nastaly další pracovní povinnosti a já v polovině října zjistila, že mám zpoždění a že asi nepůjde o poruchu. Celá rozklepaná jsem si dělala testy, které v prvních dnech nic neukázaly, ale později se začala objevovat druhá slabá čárka, která sílila. Objednala jsem se tedy ke svému doktorovi, abych spíš vyloučila jinou příčinu mého zpoždění. Pan doktor řekl, že žádný jiný zádrhel nevidí, takže se pravděpodobně jedná o velmi brzké stadium těhotenství. Měla jsem velikou radost, najednou jsem si začala představovat, jak se naše životy změní, co všechno musím udělat a najednou nedělat, protože přece už nejsem sama. Manžel byl překvapený a rád, stejně tak i rodina, i když jsme s pravdou ven vyšli až po nějakém tom týdnu.

Začalo období celodenních nevolností a já myslela, že to snad nikdy neskončí. Mým největším kamarádem byl suchý rohlík, banán a coca-cola v malých dávkách se stala denní drogou. Ve 12tt jsem dostala těhotenskou průkazku a naše „fazole" už nebyla pro nikoho žádným tajemstvím. První krevní testy proběhly hladce, stejně tak i všechny UTZ. A tak mi začalo růst bříško, vánoce jsem strávila už bez nevolností a nový rok přivítala se skleničkou rychlých špuntů. Druhý lednový týden jsem šla na další krevní odběr, tzv. Triple test, tenkrát už jsem věděla, že to maličké bude chlapeček. Odebrali mi krev, mrkli jsme na toho malého človíčka a pan doktor konstatoval, že je všechno v pořádku, všechny míry odpovídaly stáří těhotenství a odhadovanému termínu porodu 21. června 2007.A já jsem se začala oddávat snění o pokojíčku, kočárku a podobných věcech. Byla středa 18. ledna a já jsem jela s mamkou do Ikei provětrat nábytek a doplňky. Nevím, co jsem si bláhová myslela, ale uprostřed obchodu jsem si vzpomněla, že dneska musím volat pro výsledky. Tak jsem se tam tak v jedné vystavené kuchyni opřela o linku a vytočila číslo svého doktora. Po předání od sestry se mi v první moment zdálo, že má trochu jiný hlas než obvykle, ale to přece může být cokoliv. Až když to vyslovil, podlomily se mi kolena a vyhrkly slzy. Jeden z výsledků byl výrazně vyšší než by měl být a pan doktor mi pro jistotu doporučil amniocentesu, tedy odběr plodové vody. Cože?! Chtělo se mi křičet na všechny strany. Mámě jsem se sesypala do náručí a zbytek obchodu jsme prošli mlčky. V autě jsme potom brečeli obě. Každý komu jsem to řekla, vytáhl z rukávu historku o tom, jak jejich kamarádce, sestře, švagrové anebo komu, vyšly výsledky taky blbě a mají zdravé a krásné děti. Všichni mě začali utěšovat, chlácholit a dokonce se skoro vsázet, že i já budu mít zdravého syna. Chlapeček sebou šil, až jsem se někdy musela usmát. Jenže já ve skrytu dušičky věděla, že něco prostě není dobře. Další den jsem jela k paní doktorce genetičce, která mi měla celou situaci vysvětlit a připravit mě na odběr plodové vody. Vysvětlila mi, že se vlastně zatím nic neděje, že jeden z výsledků a to hcG hormon mám hodně zvýšený, ale ostatní hodnoty jsou naprosto v pořádku a že riziko Downova syndromu je 1:210, což je vlastně ani ne 0,5% možnost, že naše miminko bude Down. S trošku lepší náladou a objednáním na 25. ledna jsem odcházela z ordinace a říkala si, že to bude dobré, že jsem životní klikař a že to prostě všechno vyjde. Moje dvě kamarádky, které jsou obě těhotné téměř stejně dlouho, taky musely na amnio a všechno jim vyšlo negativní, tak vlastně proč se plašit. Týden do odběru jsem prožila vcelku normálně, břicho rostlo, lacláče se staly každodenním kusem oblečení a s manželem jsme čekali na ten den. Měla jsem strach, asi tak jako každá poprvé těhotná, která jde na takové invazivní vyšetření. Ale všechno proběhlo hladce, pan doktor konstatoval, že voda je čirá a podle ultrazvuku bylo před i po zákroku všechno naprosto v pořádku. A teď přišlo to další čekání, dva týdny na výsledky amnio. Myslím, že to byly nejdelší dva týdny mého života. Ve čtvrtek 8. února jsem počítala hodiny, volat se mělo až po 14 hodině a to mi přišlo strašně dlouhé. Bohužel pro mě, přišlo první obrovské zklamání a rozhořčení nad stavem našeho zdravotnictví. Na prosbu o sdělení výsledků, při které jsem se klepala, jako ten nejdražší pes na světě, mi sestra suše do telefonu oznámila, že výsledky ještě nejsou, ať si zkusím zavolat v pondělí odpoledne. Prosím?! Zněla moje první reakce, to snad nemyslí vážně. Já nechci objednat psa na stříhání, já chci vědět, jestli ten malý tvoreček ve mně je v pořádku nebo ne, jestli bude žít nebo ne. Sakra! Ale jak už to tak chodí, se systémem nepohnete a vztekat se můžete, jak chcete. Pondělí odpoledne, dobrá tedy. Naprosto roztrpčená jsem musela odpovídat na záplavu smsek s dotazy „Tak co? Jak jste dopadli?" jediným možným způsobem „Nevím, výsledky budou v pondělí odpoledne". A tak se moje čekání zase protáhlo.

Jenže telefonátu onoho pondělního odpoledne jsem se už nedočkala. Ten den ráno mi osobně volal můj gynekolog, který mi nikdy dřív nevolal. Představil se a zeptal, jestli mi už volala paní doktorka z genetiky. Nevím jestli jsem byla ještě ospalá nebo mě tak zaskočil, vůbec mi to nejdřív nedošlo. A když to vyslovil, myslela jsem, že je to jeden z mých přiblblých živých snů z nervů. Jenže bohužel nebyl. Můj malý chlapeček měl pozitivní výsledek trisomie chromozomu 21, což je ve zkratce Downův syndrom. Svět se začal točit, dech mi docházel a do očí se mi vehnaly slzy. To přece nemůže být pravda, vždyť to procento bylo tak malé. Doktor, který byl moc hodný a milý, pořád se ptal jestli jsem v pořádku, mi řekl ať to promyslím, ale že on by doporučil v této situaci přerušení těhotenství. A bylo to venku. Položila jsem mobil na stůl a zhroutila se. Paradoxně mě jako první napadlo, bože, jak tohle řeknu manželovi, to nezvládnu. Zavolala jsem rodičům a ty okamžitě přijeli. Zavolala jsem svojí starší sestře, která to se mnou všechno prožívala a sdělila jí tu smutnou zprávu. Dneska, když se po pár dnech k tomu vracím, myslím, že jsem si vůbec neuvědomovala, co se se mnou vlastně děje. Zavolala jsem manželovi a v slzách mu řekla, ať zruší všechnu domluvenou práci a vrátí se domů. Mezitím přijeli už i rodiče a tak jsme tu doma seděli v slzách a otázkách a jen jedné odpovědi. Miminko teď nebude. Na miminko si budeme muset počkat. Manžel dorazil chvíli nato a s vyděšeným výrazem se na mě podíval. Řekla jsem mu jen, že je maličký moc nemocný a že už ho dál nemůžeme mít. Zhroutil se, plakal a já poprvé viděla svého dvoumetrového partnera v slzách a zlomeného. Jsem mu vděčná, že dokázal projevit stejnou bolest jako já, že se neuzavřel do sebe a nenechal mě v tom smutku a trápení samotnou. Ten den mě už neopustil. Po poledni jsme jeli na genetiku, kde jsme si ten ortel vyslechli oba a už nebylo pochyb. Samozřejmě se vám hlavou mihne tisíce otázek, jestli se nespletli, jestli nezaměnili vzorek, jestli testy není potřeba udělat znova. Na všechny otázky jsme dostali negativní odpověď. Můj gynekolog volal ještě dvakrát, aby se se mnou domluvil, kdy jsem schopná nastoupit do nemocnice, kde všechno zařídí. Další paradox byl na světě, nástup do nemocnice zněl: středa 14. února v 8 hodin ráno, valentýnský dárek. Ani už nevím, jak jsem prožila ty dva dny, v noci jsem se budila a plakala, přes den jsem mluvila se svými nejbližšími a plakala, v duchu se loučila se svým nenarozeným synem a pokoušela se poslechnout rozum, který říkal, že je to v téhle situaci to nejlepší řešení a že přece nemůžu připravit pro svoje první dítě život plný bolesti, strastí a útrap. Možná mě někdo odsoudí, ale tohle rozhodnutí bylo jen moje a manželovo a pořád vím, že bylo správné.

Středa ráno byla jako v oparu, moc jsme nemluvili, po cestě do nemocnice ani v ní. Na příjmu mi paní doktorka sdělila, co mě všechno čeká, že budu v nemocnici tři nebo čtyři dny, že svoje miminko musím porodit, jako by přicházelo na svět v termínu, ale že se nemusím bát, že si můžu říct o léky proti bolesti a epidural. Moc jsem to nevnímala a nechala se umístit na samostatný pokoj, abych unikla pohledům a nevyřčeným otázkám. Díky mé skvělé rodině a zejména starší sestře jsem přežila první den v nemocnici i s nepříjemnou procedurou, která mé tělo měla připravit na porod. Rodina se u mě střídala, abych pořád jen nemyslela na to, co mělo další den přijít. Ve čtvrtek ráno jsem byla odvedena na ultrazvuk, po kterém měla následovat procedura odčerpání plodové vody a částečné nahrazení roztokem k vyvolání porodních kontrakcí. Nebudu zacházet do detailů, jen si chci na vždycky zapamatovat další zklamání, kterého jsem nemohla být ušetřena. Ultrazvuku byla přítomna stážistka, které pan vyšetřující lékař podrobně popisoval a na ultrazvuku ukazoval symptomy Downova syndromu. Dozvěděla jsem se tedy, že můj syn opravdu neměl dostatečně vyvinutou nosní kost, že měl širší krk a edém, že na nožičkách měl sandálovité palečky, že nejspíš má něco s ledvinami a srdcem, přesné lékařské výrazy jsem si už opravdu nebyla schopna zapamatovat. Chtělo se mi z plných plic křičet, že proboha jsem tam, že to všechno vidím a slyším a že sakra mluví o mém dítěti. A že je mi úplně jedno, že se paní doktorka potřebuje proškolit, a že na to všechno jim kašlu. Potom přišel úkon podobný amniocentese, jen s tím rozdílem, že mi do břicha vrátili roztok, po kterém se moje děťátko už nepohnulo. Nevím jestli ho uspali nebo zabili, ale to je teď už asi úplně jedno. Vrátili mě na pokoj a zbytek dopoledne doplňovali přímo do břicha další roztok. Kolem oběda s tím přestali a pro změnu mě napíchli na kapačku s oxytomicinem. Moje nejdražší sestra seděla pořád vedle mě a společně jsme se připravovali na nejhorší. Manžela a rodiče jsem prosila, aby za mnou už nechodili. Možná někdo namítnete, že se mnou měl být právě manžel, ale i tohle je prostě moje rozhodnutí. Sestra mi svou přítomnost nabídla a já po jistém váhání souhlasila. Teď už vím, že bez ní bych to nezvládla. Vím, že to co pro vás může udělat blízká bytost se nedá změřit, popsat ani nakonec vyjádřit slovy díků. Nikdy ji tuhle podporu nezapomenu.

A to přišel čas na další zklamání a rozhořčení nad stavem českého zdravotnictví. Nikdo mi totiž dopředu neřekl, že svoje miminko porodím na svém pokoji, ve své vlastní posteli. Kontrakce se dostavily brzy a postupem času sílily, epidural mi díky pokročilé večerní hodině už nestihli dát, protože než sehnali doktora a anesteziologa, bylo po všem. Velkou pomoc mi poskytla i porodní asistentka, která vlastně byla kromě mojí sestry jediná občas přítomná. Miminko ze mě vyšlo v půl desáté večer po velikých bolestech zad a silných kontrakcích. Když už bylo venku, dívali jsme se sestrou na sebe a obě se hlasitě ujišťovali, že ani jedna z nás se na něj nepodívala. Věděla jsem, že kdybych se bývala podívala, nesla bych si ten obrázek v hlavě už po celý život. Takhle si ponesu jen vzpomínku na tvorečka, který se ve mně hýbal a na ultrazvuku jakoby na mě mával. Slyším pořád v hlavě ta sestřina slova - rozluč se s ním, než mě odvezli na sál. Pak už jen následovala narkóza k odstranění placenty, další kapačky, injekce na smrštění dělohy, pilulky na zastavení laktace a další den v nemocnici. Z propouštěcí zprávy jsem se dočetla, že plod byl chlapec, měřil 29cm a měl 460g. Můj malý chlapeček.

Prázdnota, která mě naplnila se ani slovy popsat nedá, břicho nebolelo, bylo měkké a propadlé, prostě prázdné. A prázdné je pořád, už je to třetí den a já si připadám ztracená. I když mě pořád moje rodina podporuje, s manželem k sobě máme blíž než kdykoliv předtím, jsme k sobě laskaví a milí, čas jakoby tentokrát nepomáhal. Anebo je ho opravdu potřeba tolik? Je tahle naše ztráta jednou z těch nejhroznějších? Jedinou útěchou mi v posledním paradoxu zůstává to ultrazvukové popisování postižení mého maličkého. Jistota, se kterou doktor popisoval a ukazoval vady typické pro Downa, se stala i mou jistotou, že se opravdu nespletli a já jsem v sobě nosila 22 týdnů nemocného tvorečka, který musel zemřít, aby nemusel mít těžký život plný útrap a bolesti.

Vím, že vždycky bude mým prvním dítětem, nikdy neřeknu, že nebyl, protože pro mě opravdu existoval a já na něj nechci zapomenout. Dal mi tolik dnů štěstí a lásky, že aspoň tohle mu dlužím. Navždycky budeš můj maličký, budu tě nosit ve svém srdci a den 15. února pro mě už nikdy nebude jen dalším dnem v roce.

Máme před sebou ještě dlouhou cestu, genetické testy nás obou s manželem, abychom potvrdili hypotézu, že šlo opravdu jen o náhodný omyl, který se nemusí opakovat. I když vím, že už nikdy nebudu mít klid, vždycky se budu bát, že se tahle temná noční můra k nám může vrátit, aby nás znovu zničila a dlouhou dobu týrala, i když už jsme jednou jako fénixové vstali z popela.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Lesina
Echt Kelišová 9857 příspěvků 18.03.07 10:25

Kacho, kéž by už nikdy nikdo nemusel prožít tolik bolesti… Přeji ti, aby byla tou poslední a abys měla brzy plnou náruč - a řešila to, co má řešit každá máma - čůrání, kakání, spaní, zoubky, prdíky…
Pevně věřím, že i ty se dočkáš.  

Lesina

 
Ajjaa
Závislačka 3492 příspěvků 18.03.07 12:13

Ahoj KACHO?  

stalo se mi úplně to stejné s tím rozdílem, že jsem čekala holčičku. Jinak vše co jsi napsala bylo jako bys mi mluvila z duše. Chápu tě a rozumím ti. Dnes mám skoro dvouletého chlapečka, ale děti mám vlastně dvě i když první holčička tady s námi není.  

Klidně mi napiš SZ. Vím co cítíš a jak je ta prázdnota, smutek a bolest nesnesitelná. V mém případě vyšlo riziko Downova syndromu 1:350 a přece byla holčička nemocná a ještě se k tomu přidala těžká srdeční vada.  

Chápu i tvé rozhodnutí nemít u porodu manžela. Udělala jsem to stejně. Zřejmě to ani jedna nedokážeme vysvětlit, ale bylo to tak. Sama jsem nebyla, byla se mnou mamka.  

Myslím na tebe a přeji hodně sil. Klidně se mi napiš SZ.  

Andrea    

 
Ajjaa
Závislačka 3492 příspěvků 18.03.07 12:13

promiň za ten otazník u tvé přezdívky. Samozřejmě tam nepatřil.  

A.

 
Fifik
Ukecaná baba ;) 1956 příspěvků 18.03.07 13:33

Ahoj Kacho,
je mi to moc líto, že jste si museli projít nečím tak strašným…Musíte asi myslet na budoucnost, na to, že jednou budete mít krásné zdravé dětátko, i když prvního chlapečka budeš v srdci nosit napořád. Myslím na tebe, přeju hodně sil a v životě už jen samou radost…

 
lenikZ
Nováček 1 příspěvek 18.03.07 15:07

Kacho,

Tvuj pribeh me dneska uplne dostal…Je mi mooc lito, cim vsim sis musela projit. Urcite se vse v dobre obrati a brzo se dockas krasneho a zdraveho miminka. Budte oba s manzelem silni!!!Drzim Vam pesti..

 
straka
Zasloužilá kecalka 602 příspěvků 18.03.07 15:26

Milá Kacho,
přeju Ti hodně moc síly, zdraví a optimismu. Drž se a opatruj se. Neházej flintu do žita, určitě se brzo budeš těšit ze zdravého miminka, i když na 1. chlapečka určitě nikdy nezapomeneš.
 Radka

 
ivulka
Ukecaná baba ;) 1051 příspěvků 18.03.07 15:27

Nemám slov, brečím tady jako želve, já jsem rpo tripple testech, které vyšly 1:340 nastooupila na amnio, ale výsledky vyšly v pořádku, i když jsem na ně čekala nekonečné 4 týdny. Zítra má má dcera přesně 2 roky, ale kdybych byla ve stejné situaci jako ty a musela se rozhodnout, jestli si dítě  nechat vzít nebo ne, udělala bych to stejně jako ty. Nikdo tě za to nemůže odsoudit. bylo to dítě tvé a tvého manžela, je to vaše rozhodnutí.
Držím pěstičky ať to trošičku už přestane bolet a aby se na vás usmálo štěstí a mohli jste chovat co nejdřív vaše druhé a zdravé dítě  

Ivulka

 
monicka-S
Ukecaná baba ;) 1406 příspěvků 18.03.07 15:35

Ahojyk Kacho  

na začátek ti napíšu, že vím co cítíš a jak ti je. Mě vycházely výsledky vždycky dobře tak jsem amnio podstoupit nemusela - ultrazvuky byly taky OK a přesto se mi narodila dcera, která měla těžké vývojové vady - holoprocencephalyii - neměla mozek. Čekala jsem dlouhých 6měsíců na její smrt - dokonce si ji nemohli nechat v nemocnici, protože byla vlastně„zdravá“. Jestli budeš chtít tak mi napiš SZ - nechci to tady víc rozebírat, ale napíšu ti jedno  po 4řech měsících po porodu jsem zapadla a dneska mám 22měsíční holčičku - jo a mimochodem jak ti psala Ajja viz příspěvek výše - tak se nám naše dětičky narodili ve stejný den a jsou zdravé jako řípy:-O) Jo a na genetických testech nám nezjistlili nic a proč se to stalo mi taky nikdo nic neřekl. Budu ráda když se ozveš,protože mě mluvení o tom strašně pomáhalo. Bude dobře a posílám ti pohlazeníčko na dušičku a pofoukáníčko na srdíčko.    

Monika

 
kote
Zasloužilá kecalka 925 příspěvků 18.03.07 16:33

Ahoj Kacho,  

Tvůj příběh je moc smutný a nevím, co Ti napsat abych Tě povzbudila. Chápu, že prázdnota je hrozná, navíc máš v hlavě ty strašné zážitky z nemocnice… jsi moc silná a věřím, že Tvůj manžel je pro tebe oporou. V takových situacích člověk vedle sebe potřebuje mít někoho, komu může položit hlavu na rameno a vybrečet se. Po tom cos psala je Tvůj manžel chápavý a je to pro něj také určitě obrovská bolest.  

Monička s Ajjoou prožily něco podobného. Nejen tyhle dvě super holky, ale i ostatní, co chodí na e-mimino jsou chápavé a můžeš mezi nás kdykoliv přijít a „pobrečet“ si. Já sem chodím krátce, pár měsíců, protože máme s manželem také trápení, chceme dítě, ale máme velké zdravotní problémy a bez lékařů to bohužel nejde. A i s jejich pomocí se nám ještě nezadařilo, i když se snažíme už 1,5 roku. Takže nevím, co to je být těhotná a pak o dítě přijít, ale mám za sebou také hodně bolesti po všech neúspěšných pokusech a moc a moc zklamání a smutku :-(.  

Tak jako ostatní holky věřím, že jednou se ke mně obrátí štěstí čelem a že si uzlíček z porodnice odnesu domů, že bude zdravý a jenom náš. Měj v sobě také tuhle víru, i když je to někdy hodně obtížné a stojí to mnoho úsilí. Kdyby to šlo a mohla bych změnit svět, přičarovala bych miminka všem maminám, které po nich tak touží. Ale kouzelný prsten nemám, takže musím spoléhat na přírodu, medicínu a čas, ten je mocný čaroděj :-)  

Pokud to jde, užívej si jarní počasí a všech krás, které život nabízí. A samozřejmě Ti přeju, aby Vám všechny testy vyšly dobře, aby se ukázalo, že to byla jen nešťastná náhoda a že vám nebude nic bránit v tom začít se co nejdříve opět snažit.  

Měj se krásně,  

Kotě

 
Lusie
Zasloužilá kecalka 792 příspěvků 18.03.07 17:43

Kacho: myslím na Tebe a přeju Ti moc síly do dalších dnů. Já si prošla jiným smutkem - mám zdravé děvčátko, ale opustil nás její táta - je to nesrovnatelné s tím, co se stalo Tobě - ale chápu aspon trošku, jak ti je - když se svět točí jinak, než jsme si vysnily..
Jediné, co na všechny lidské bolesti pomáhá..je čas. Drž se. Lucka a Kika

 
Kati
Ukecaná baba ;) 2263 příspěvků 18.03.07 22:04

Ahoj Kacho,

při čtení tvého příběhu jsem měla slzy v očích. Tvůj příběh je nejhorší, který si každá nastávající maminka může představit. Vždy jsem měla právě z toho strach, ale udělala bych to samé jako ty. Tuším, jak to musí být těžké, když už máš bříško, miminko se vrtí a máš se s ním rozloučit.  Nám sice triplle testy vyšli dobře, ale pro jistotu jsme byli na genet. utz, museli jsme tam jít častěji, protože měl malý větší ledviny. Strašně jsem se bála, že se něco podobného jako ty dozvím.
Přeji ti hodně sil, jako doposud!!! A pevně věřím, že genetické testy vyjdou dobře a vy se brzy dočkáte zdravého miminka!

Hodně štěstí Kati 32tt

 
Nikitka
Kecalka 459 příspěvků 18.03.07 22:29

Milá Kacho,
Tvůj článek mě opravdu zasáhl u srdíčka - plakala jsem nad ním celým a úplně cítila Tvou bolest, se kterou jsi ho psala …
Jsi určitě silná žena a je skvělé, že máš i partnera, který je Ti oporou … Vím, že to bylo určitě hodně těžké, ale rozhodla bych se stejně jako Vy a než svému miminku předestřít život v bolesti, tak to ho raději nechat odpočívat s andílky v nebi …
Něco hodně podobného se stalo mojí dobré kamarádce - taky bohužel tímhle způsobem přišla o svého prvního chlapečka a i tehdy jsem s ní plakala, ale teď čeká druhé miminko, které určitě bude zdravé a v pořádku a ty se určitě brzy také dočkáš nějakého super  malého krásného zdravého mimináčka ! :-))))
Držím Ti moc a moc palečky, ať jsi co nejdřív šťastná … :-)
Kačka  

 
Kacha
Zasloužilá kecalka 661 příspěvků 19.03.07 12:54

Moc a moc vsem dekuju za podporu a slova, ktera pro me ted znamenaji moc. Snad se veci zacinaji obracet k lepsimu - testy nas obou dopadly skvele, zadne odchylky ani jine zlotrilosti se neobjevily. Tak ted jen nejakou dobu pockat a zase se pokusit o zazrak.
Jeste jednou vsem moc diky a komu jsem svym pribehem pripomnela nejakou davnou ci ne tak starou bolest, tomu se moc omlouvam.
 Kacha

 
Mava
Generální žvanilka 24584 příspěvků 19.03.07 13:07

Ahoj,  

tečou mi tu slzi po tváři. Je mi Tě moc líto, i když Tě neznám.  Moje první těhu. skončilo také špatně. Bylo to sice už ve 13tt, ale byli to nejhorší okamžiky v mém životě. Věta „Však ono to přebolí“, mě v těch chvílích nesmírně vadila. Věř však, že to opravdu přebolí.  

Přeji Tobě i Tvému manželovi do života jen to nejlepší.
martina

 
majka11
Kecalka 236 příspěvků 19.03.07 21:05

Ahoj Kacho, mě se nic podobného naštěstí nestalo, mám 2 zdravé děti, 6.let jsem ale pracovala v USP pro mentálně postižené děti a tak i já vím jaký tyto děti a i jejich rodiče mají těžký život. Je plný bolesti a neštěstí. Někdo by mohl říct, že právo na život má každý a, že i jejich život je životem. Ale já viděla jaký to je a bez váhání!!!!! bych udělala co ty!!!! A to jsem dejme tomu profesionál. Tak se drž a opravdu svého rozhodnutí nelituj. Bude lépe, věř tomu. Zdraví Majka.

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 19.03.07 23:09

Přeji Vám oběma ať se brzi zadaří znovu otěhotnět a odnést si z porodnice miminko, které bude v pořádku. Nikdo tě nemůže odsoudit podle toho co jsi popisovala, by zřejmě chlapeček nežil dlouho. Malinko tomu rozumím, jsem ze zdravotnictví. Znovu Vám přeji už jen to dobré. Myslím na Vás a přeji mnoho štěstí.

 
Kacha
Zasloužilá kecalka 661 příspěvků 20.03.07 12:08

Děkuji Majko, kupodivu jsme ani o jiné možnosti neuvažovali, byli jsme oba pevně rozhodnuti, že tohle tomu maličkému prostě udělat nemůžeme. Nikdo by za něj jeho život neodžil ani kdyby stokrát chtěl. Nelituju a nepochybuju. Dneska jdu na kontrolu ke svému doktorovi, tak doufám, že nebude trvat na nějaké moc dlouhé pauze. Půl roku mi teď totiž přijde neskutečně dlouhá doba. Ještě jednou díky za podporu. Kacha 

 
DanaCe
Echt Kelišová 8199 příspěvků 20.03.07 22:04

Ahoj Kacho,
to co jsi popsala ve svém deníčku znám i já moc dobře. Čekali jsme vytouženou holčičku, ale u nás se projevila kostní vada - tzn. nepoznalo by so to na výsledku amnia, ale jen podle UTZ.  Rozhodnutí, bylo nejtěžší v životě. Po holčičce jsem vždycky a pořád stále toužila, ale bohužel, přiroda to zařídila jinak. Jak jsem četla tvůj deníček, všechno se mi vybavilo, všechno jsem si prožila. Fyzická bolest byla příšerná, trvalo to strašně dlouho, ale to nebylo nic proti tomu, co jsem cítila v srdci. Potom celý měsíc byl hrozný, hrozný. Prsa nalitá mlíkem - k ničemu, celé tělo bolavé. Byli to okamžiky, kdy jsem dokázala pochopit, že i někdo dokáže přemýšlet o tom, že si vezme život. Doma už jsem měla pětiletého klučíka, ale věř, že to mou bolest vůbec nezmírnilo.  Měli jsme doporučení, že máme půl roku počkat, ale já jsem byla touhou po miminku úplně posedlá a tak jsem za 4měsíce přišla do jiného stavu a máme dnes už 4-letého kluka.
Věřím, že teď prožíváte s manželem moc těžké období, ale to už se víckrát nebude opakovat! Věř tomu. Moc na Tebe myslím. Ani já svého rozhodnutí nelituji a následná pitevní zpráva nás v tom ještě utvrdila. Nevím, proč se takové věci stávají, ale stávají se i horší věci.
Držím Ti palce, ať je Ti brzy lépe. Kdyby jsi chtěla, klidně napiš SZ. I mně moc pomáhalo o tom mluvit.
Ahoj Dana

 
Kacha
Zasloužilá kecalka 661 příspěvků 21.03.07 19:23

Ahoj Majčus, měla si pravdu, včera jsem si vyslechla pitevni zpravu, opravdu by nezil dlouho. Děkuju ti za podporu a i tobě jen všechno nej. Kacha  

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 22.03.07 00:24

Doufám, že Ti to pomohlo se s tím smířit, chlapečkovi jste připravili milosrdný konec bez bolesti a kdovíčeho ještě. Moc na Vás myslím a doufám, že přiště už to bude všechno v pořádku a odnesete si zdravé miminko. Přeji mnoho síly do dalších dní.

 
jana73
Povídálka 15 příspěvků 22.03.07 10:49

Ahoj musím Ti říct,že jsi udělala správnou věc i když to moc bolí.Mě bohužel na to nepřišli a já jsem porodila chlapečka s DS a to je hrůza.Budeš mít další děti a určitě zdravé neopakuje se to.Já mám zdravou holčičku a nyní čekáme další a příští týden mě čeká amniocentéza.Přečti si můj příběh s názvem Downův syndrom a uvidíš, že jsi v podstatě šťastný člověk, protože se na to přišlo včas.Drž se a uvidíš ,že čas Tě uzdraví a budeš zase šťastná se zdravým synem nebo dcerou

 
jana73
Povídálka 15 příspěvků 22.03.07 10:53

Ahoj musím Ti říct,že jsi udělala správnou věc i když to moc bolí.Mě bohužel na to nepřišli a já jsem porodila chlapečka s DS a to je hrůza.Budeš mít další děti a určitě zdravé neopakuje se to.Já mám zdravou holčičku a nyní čekáme další a příští týden mě čeká amniocentéza.Přečti si můj příběh s názvem Downův syndrom a uvidíš, že jsi v podstatě šťastný člověk, protože se na to přišlo včas.Drž se a uvidíš ,že čas Tě uzdraví a budeš zase šťastná se zdravým synem nebo dcerou

 
Kacha
Zasloužilá kecalka 661 příspěvků 22.03.07 11:05

Ahoj Jani, tvuj clanek jsem si precetla i s komentari. Je mi moc lito, ze te nekdo z nich soudil, protoze az ted vim, ze na to nema nikdo pravo, samozrejme krome tech, kteri to zazili. Jedna z veci, ktera me v te hruze drzela nad vodou bylo, ze se na to prislo vcas a ze jsem mu usetrila spoustu trapeni. Vzdycky kdyz ma clovek nejake trapeni, objevi se nekdo s trapenim daleko vetsim a tomu prvnimu se paradoxne ulevi, nekdy je zivot poradnej hajzl. Je mi opravdu moc lito co vas potkalo, ale citim z tebe obrovskou silu a doufam, ze i ve me se ta sila poradne probudi. Moc ti drzim palce na amnio. Kacha

 
xyz
Závislačka 3294 příspěvků 23.03.07 21:34

Ahoj.
V podstatě jsi přesně popsala můj příběh. Už je to několik let, už to i trochu přebolelo, ale teď mám opět slzy v očích, když to čtu. Náš život to tehdy změnilo natolik, že jsme pak s manželem spolu nedokázali žít, komunikovat, nakonec ode mne odešel.
Věř mi, že jednou to čas zahojí. Dneska mám jiného, skvělého manžela, bezvadnou dcerku a v bříšku další, zdravé miminko, chlapečka.  U obou dětí jsem taky byla na amnio, čekání na výsledky nikomu nepřeju. Ta myšlenka - stalo se to jednou, může se to stát znovu....... 
Tehdy jsem taky čekala chlapečka, měl i jméno, cítila jsem jeho pohyby..... Přesně jak píšeš, navždy to bude mé první dítě, můj první syn, na kterého nikdy nezapomenu.
Posílám ti aspoň virtuálně hodně moc sil, budeš je teď potřebovat!!!!! myslím na tebe a věř, nejsi v tom sama!
 Zorka

 
julie01
Ukecaná baba ;) 1168 příspěvků 09.04.07 07:39

Ahoj holky,  

tady julie od Jarňulek. Promiňte, že vám sem lezu, ale chtěla jsem se zeptat, jestli neberete některá kombinaci Estrofemu a Agolutinu. Zbylo mi doma po našem snažení skoro celé balení obého, tak je mi to líto vyhodit. Kdybyste některá věděly co s tím:), ozvěte se mi.
Přeju brzké //  

julie od Jarňulek

 
Knoflice
Kelišová 7254 příspěvků 05.05.07 13:38

Prosím, napiš, až bude na cestě další mimi, já myslím, že ti to všichni moc přejeme.

 
meggy33
Kecalka 221 příspěvků 05.10.15 22:02
:,( :,( :,(
Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček