Pořád se učím

zitorka  Vydáno: 23.02.12

Zrovna zítra to bude už půl roku, co jsem porodila svoje třetí štěstíčko. Až na dvě laktační krize, které jsme zvládly s přehledem, ještě pořád kojíme, a hlavně se učíme.

Možná si plno z vás řekne, jak se můžu učit, když už mám třetí dítě (nebudu popírat ani svého chlapečka, který s námi už bohužel není), takže třetí dítě a druhou dceru. Je faktem a velkou pravdou, že se stále učím. Ta starší dcera, Nicole (já jí s velkou oblibou říkám Nikita, protože k brutální Nikitě nemá daleko ani názvem, ani chováním :-DDD), má už pět let, v září jde do školy a je úplně jiná než Nathanielka, ta je hyperaktivní, celkem dost uječená a svérázná osůbka (popravdě přemýšlím, že jsem v době po úmrtí syna něco strašně pokazila a budeme muset navštěvovat psychologa), nevím, jak na ni. I s ní se bohužel pořád něco učím, i když už jsem myslela, že je všechno tak, jak má, ale není. Udělala jsem velkou hloupost, že jsem se zaslepila bolestí, když mě nejvíc potřebovala. Velká chyba byla, že jsem ji neochránila před svými slzami. Teď, když si zpětně uvědomím, jak jsem byla v háji a snažím se vžít do situace tříletého dítěte, které se dívá na svou zlomenou a ubrečenou maminku, která doslova a do písmene bojuje s každým nádechem, je mi líto, že jsem ji toho neušetřila. Přišel velký zvrat a já ho budu muset nějak zvládnout, doufám, že se mi to podaří.

Každé dítě je jiné, hodně jiné, i když mají stejnou krev a stejné rodiče. Nathanielka je klidnější, citlivější miminko, které potřebuje opravdu velký klid, každá hloupost ji rozruší. V noci ji nesmí nikdo probudit, jinak mě odmění hodinovým hysterickým pláčem, který trvá do samého odpadnutí. Velmi ráda se nosí, ale strašně nerada usíná v náručí. Usne jen v postýlce přitulená k mamce. Všechno ráda ochutnává a pořád se nádherně směje. Nicolka je taky usměvavý človíček, s velkým otevřeným srdcem, je to svéráznější jedinec, který je absolutně k nezastavení a hlavně k nevyčerpání, její hyperaktivita dokáže skolit šest lidí v místnosti, až k totálnímu selhání :-D, pořád se řechtá, vymýšlí hlouposti, a hlavně neposlouchá ani prosby, ani příkazy, prostě nic… jen mamku, když zvedne hlas. No sousedi si kolikrát musí myslet, že jsem snad uječená pipina, ne nadarmo se mi jeden soused od naproti posmíval, když jsem myla před barákem auto, Nikču jsem měla v autě a okřikovala jsem ji, proč tak ječí a neposlechne, a soused vylezl, pozdravil mě a odvětil, že je to celá maminka :-D Musela jsem se tomu zasmát, protože měl velkou pravdu, ano ječím, ale jen, když to pomůže a Nikča zabere.

Je strašné, jak rychle utíká čas, nedávno jsem se ještě budila s šílenou bolestí na srdíčku a uslzenýma očima, a taky mám velice živě v paměti, že jsem se budila v noci s bříškem a probouzela miminko (Nathanielku) ukryté v něm, a pak ten strašný porod s ní, který mi málem odrovnal psychiku, a dnes? Nathanielka má půl roku, pořád se spolu poznáváme, pořád se učíme společně žít, abychom to všechno zvládly. Zrovna třeba dneska jsem jí dávala špenátek s brambůrkama, ona mi ho prskala ven a já už měla v hlavě šílené scénáře toho, že ji na tuhou stravu nepřevedu, až jsem zjistila, že prostě nebude papat, když má naděláno v plínce. Přebalila jsem ji a hned jí to o dost víc chutnalo. Smála jsem se sama sobě, jak jsem praštěná.

Všichni jsme měli mnohem šťastnější Vánoce a Silvestr, protože jsme byli konečně čtyři, Nikita si užívala to, že má malou sestřičku a že jsme všichni pohromadě a bylo na ní vidět, že je moc šťastná. Jen u mě se objevila chvilka, kdy jsem s úctou zdravila svého syna do nebe a přála mu krásné svátky přes zapálený plamínek svíčky, ale nebrečela jsem, usmívala jsem se na svoje berušky a dojatá děkovala, že jsem měla možnost znovu zažít krásné chvilky. Děkovala jsem, že i přes tu šílenou ztrátu, mi zůstalo opravdové štěstí, které jiní třeba nikdy nepoznají. Každý večer před spaním se modlím a s pokorou žádám, aby byly moje holčičky zdravé, živé a měly dlouhé a spokojené životy, prosím, aby moje rodina už byla jen šťastná a nikdy nás už nic takového nepotkalo, zároveň děkuji za všechno, co mi zůstalo a co mám a možná ještě někdy v budoucnu budu mít, a také zdravím svého chlapečka přes prosby andělům.

Silvestr byl bouřlivý, náš dům byl plný lidí, které jsem strašně ráda viděla, jen jsem s hrůzou počítala opilecká deliria. Já sama jsem si dala jen přípitek, protože jsem kojila, ale o půlnoci na mě přišel velký smutek s živou představou: přišel se mi ukázat můj chlapeček, sedl si vedle Nikity, která za huronského smíchu fotila celé osazenstvo, viděla jsem ho tak živě, jak jen můžete vidět své děti… Usmíval se zamilovaně na Nikitu a byl nádherný, blonďáček s velkýma hnědýma očima, a dostavily se slzy, které mi zase smyly trošku té bolesti, a já se potom mohla znovu usmívat.

Takže abych to trošku shrnula, učím se, pořád se učím, ve vztahu s manželem, ve vztahu se svými dětmi, ale jsem za všechno moc vděčná. Učím se dokonce už dávat najevo svoje pocity, říci nahlas, co si o určité věci myslím. Zrovna včera jsem udělala přednášku své sestře, která celé ty roky hloupě mlela, že bych měla být vlastně ráda za synovu smrt a nadávala Nikitě za to, že o něm mluví. Konečně jsem jí vynadala a řekla naplno, že jsem velice ráda, že o něm Nikolka mluví, když se okolí a nejbližší rodina tváří jakoby nikdy nebyl, a že už nikdy nechci slyšet, že kvůli němu Nikču okřikne. Ještě musím podotknout, že je moje sestra o dva roky mladší než já a bezdětná, svobodná, takže se učím i v dalším životě nerozsévat zlo, se kterým jsem se hodně setkávala, ale beze zla dát lidem najevo, že něco není v pořádku. Další člověk v pořadí bude asi moje maminka. Zbytek světa už pochopil, že jej nikdy z myšlenek nevymažu a že o něm budu do smrti mluvit… stejně jako vy, které jste četly moje deníčky.

Přeji Vám všem moc spokojených dní, prosvícených už jen sluníčkem a štěstím v podobě dětí, protože není nic nádhernějšího než být matkou.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Haňulda
Zasloužilá kecalka 714 příspěvků 23.02.12 07:03

Krasne :-* :-* hugh

 
Potápka
Extra třída :D 10054 příspěvků 23.02.12 07:55

:lol: :lol: neboj, až Nathy doroste do věku Nikolky bude to ten samej čert.
A víš, že i naše Rozárka je chvílema na zabití - ale je pravda, že už jsem kolikrát přemýšlela, co s ní udělala smrt malého. Přeci jen to nějak musela tříletou hlavičkou zpracovat a taky se s tím nějak poprat. :nevim:

 
ameli
Povídálka 12 příspěvků 23.02.12 13:15

Ano Zitorko, máš úplnou pravdu.Pořád se učíme, bez ohledu nato kolik nám je a kolikáté dítě vychováváme.Protože vždycky nás ti prcci něčím překvapí, co je pro nás nové, ale tak to má být a je to dobře, protože nás to nakonec obohacuje.Naše malá se mnou protrpěla období po úmrtí malého v 1. třídě a dnes už vím, že navzdory tomu, že ji to taky velice zasáhlo,pomohla mi právě ona nejvíc. Je to totiž už v tomto věku velice citlivá a přesto silná osůbka.A dnes tu sedíme u postýlky našeho 3 měsíčního pokladu a jsme nesmírně vděční za ten zázrak.
Tak ať se vám doma daří a jste s holkama zdravé.

 
didafifa
Kelišová 6429 příspěvků 23.02.12 20:15
zitorko

moc hezky jsi to napsala … :hug:

 
Julií
Kecalka 422 příspěvků 23.02.12 21:28

Zit - moc pěkně napsané. S tou maminkou - když mě moje mamka vždycky odbyla tím, ať dám pokoj a o své Aničce nemluvím, tak jsem jí jednou řekla, že ona taky sama mluví o své mrtvé mamince - byla tu stejně tak, jako moje holčička (já babičku nepoznala - mamce bylo 18, když umřela).

A máš pravdu, člověk se učí každý den.

:*
 
zuzu29
Ukecaná baba ;) 2402 příspěvků 24.02.12 11:52

Zitorko - moc pěkně napsané :)

Vložit nový komentář