Jak jsem přišla k Míšovi

TSMoruga  Vydáno: 23.10.12

Asi jako mnoho z vás jsem si říkala, že deníček nikdy psát nebudu. Ovšem, jak dny plynou, ráda se o svůj příběh podělím. Již jako téměř dospělá holka, jsem si vždy říkala, že vlastně miminko nikdy nechci.

Tady náš sladký Miško spí.. :-)
2 komentáře

Měla jsem své zájmy, představy o životě, chtěla jsem budovat kariéru, vzdělávat se, cestovat. Nikdy jsem v podstatě nechápala, proč se dobrovolně nějaká žena snaží o miminko a přidělá si tak spoustu starostí navíc. Psal se rok 2009 a byl krásný říjen. Tehdy mi bylo 22 a poznala jsem svého nynějšího (o dva roky mladšího) přítele, se kterým jsme měli stejný názor na děti (máme je rádi, ale svoje nechceme). I když mi občas přišlo, že on si děti v hloubi duše moc přeje a domnívá se, že mě časem přivede k názoru, že chci děti také.

Čas šel dál, my jsme spolu po třech měsících chození začali bydlet a naše láska se stupňovala. Každý, kdo nás znal, mluvil něco o „Božích pomerančích“, kdy pán Bůh rozpůlil pomeranč na půlky, rozhodil po světě a my jsme zrovna ty dvě půlky, které si k sobě našly cestu. Přiznám se, že krásnější pocit, než být s ním, jsem nikdy dřív nezažila. Trávili jsme spolu, od našeho nastěhování se k sobě, naprosto každičký den. Ani jeden jsme neměli potřebu chodit bez sebe pryč (což platí do dneška), chtěli jsme čas trávit pouze spolu, a když už jsme někam šli, tak jeden bez druhého bychom nemohli.

Vzniklo mezi námi obrovské pouto. Svůj vztah jsem vám již popsala. Samozřejmě, občas to zaskřípalo, ale nikdy ne tak, že bychom měli potřebu spolu nekomunikovat déle než dvě minuty. Stejně po každé hádce (jestli se tyto výměny názorů vůbec dají pojmenovat hádkami), jsme se na sebe hned za malou chviličku začali usmívat :-)

Koncem roku 2011, bylo to teprve pár dní po Vánocích a za pouhé tři dny byl Silvestr, jsme si udělali naprosto krásný, romantický večer. Zapálili jsme si svíčky, dali si šampaňské a samozřejmě došlo i na něžnosti. Pamatuji si to, jako by se ten okamžik stal včera. Bylo to najednou jiné, něčím zvláštní. Pošeptala jsem to příteli do ucha a ten mi odpověděl „vždyť pracujeme na miminku“. Samozřejmě to myslel z legrace, ale jeho věta mi v tu chvíli přišla velice milá (ke všemu jsem brala antikoncepci, tak jaképak copak). Ta noc jednoduše byla k nezapomenutí, každý okamžik mám v živé paměti.

Přicházelo konečně jaro 2012. Ve vzduchu bylo cítit příjemné oteplení, nemohla jsem se dočkat, až konečně začne sluníčko hřát. Bohužel jsem začala mít nějaké problémy se zdravím. Cítila jsem se velmi unavená, nesoustředěná a podrážděná. Vzhledem k tomu, že lékaře nemám ráda ani z vyprávění, natož abych se k nějakému dopravila, tak jsem svůj stav přirovnávala k jarní únavě. Přesto jsem však měla plno nadějných plánů v práci, kde jsem měla povýšit, radovala jsem se z každého lepšího dne, moje dálkové studium také šlapalo jak hodinky, pyšnila jsem se skvělými výsledky.

Byl konec března a já šla na preventivní kontrolu ke svému gynekologovi. Kdo by kdy tušil, že v ten den se mi převrátí život naruby a z jeho dveří budu vycházet s oteklýma očima, hlavou plnou myšlenek, obav a hrůzy. Ano, oznámil mi, že jsem těhotná. V tu chvíli jsem byla nesmírně v šoku! Vždyť jsem děti nikdy nechtěla, co na to partner? Co v práci, škola? Jak to vezme rodina? Nedalo se svítit, na potrat jsem ani v nejmenším nepomyslela. Sedla jsem si jako tělo bez duše na lavičku a přemýšlela, co budu dělat. I když jsem děti neplánovala, nikdy bych neměla srdce na to, abych ho zabila. Jednou si mě jeho dušička vybrala a já ji nezklamu, můj verdikt zněl jasně: má právo na život a postavím se k tomu čelem (tehdy mi ani nedošlo, že i kdybych se rozhodla pro přerušení, tak stejně už bylo pozdě, den početí totiž byl tím dnem „D“ mezi Vánoci a Silvestrem).

Na otázky, jak je možné, že jsem otěhotněla přes antikoncepci a následně tak těhotenství udržela, když jsem ještě měsíc nato antikoncepci brala, nebyl schopen nikdo odpovědět. Asi jako by za tím nenarozeným tvorečkem stála vyšší moc, jelikož v polovině ledna jsem antikoncepci vysadila (přešli jsme zpět na prezervativ, jelikož jsem byla po antikoncepci poměrně náladová). Dokonce i menstruace u mě probíhala normálně!

Když jsem přišla domů, zapadla jsem do křesla před přítele celá bledá, on tázavým pohledem se na mě podíval a já jsem ze sebe vykoktala: „jsem ve třetím měsíci těhotenství“. Čekala jsem všemožné reakce (alespoň jsem se připravovala na ty nejhorší), ale rozhodně jsem nečekala tu, která přišla. Nikdy jsem neviděla šťastnější oči, než ty, kterými se na mě podíval můj drahý. Okamžitě mě objal, celý se chvěl, plakal a říkal, že je moc šťastný a že to určitě zvládneme. Najednou jsme úplně zapomněli na nějaké přesvědčení, že nikdy děti nechceme.

Jako typická prvorodička jsem se začala zabývat tím, jak si co nejvíc těhotenství ulehčit a následně samozřejmě i porod. Pročítala jsem pečlivě celý internet jako na běžícím páse. Udělala jsem si kvalitní zásobu čaje z maliníku, lněného semínka, pupalky a připravila olejíček na masáž hráze (teď se tu nad tím uchechtávám :-) )

Konečně jsem se v květnu dozvěděla, jestli teda ten tvoreček bude mít fifinku a nebo camprlíka. Nakonec teda zvítězil chlapeček a my jsme se na to začali připravovat. Celé těhotenství jsem měla obrovskou oporu nejen od přítele, ale i rodiny. Čím víc se blížil devátý měsíc, začalo mě zajímat, kolik že to moje robě váží. Doktor mě stále děsil, že je malinkatý. V 36+4 tt mu udělal odhad pouhých 2000 g. Začala jsem se obávat, aby vůbec přibral. V posledních týdnech jsem se prolévala maliníkem, dělala odvar lněného semínka, baštila pupalku dvouletou, no jednoduše jsem dělala vše, co jsem vyčetla z babských rad, i přítel se přičinil každodenní masáží hráze a také přispěl každý večer svou „něžností“ :-P

Konečně přišel den, kdy jsem šla poprvé na ozvy našeho Michala. Samozřejmě mi tam sestřička nestíhala dávat kapesníky, jak mě ten zvuk života dojal. Čím víc se blížil den porodu, tím víc jsme se nemohli dočkat. Doma bylo vše nachystané, já jsem byla údajně k porodu taky připravená, tak už zbývalo jen čekat. Přišel termín porodu, ale jakoby se mě to vůbec netýkalo. Malému se na svět asi nechtělo a to mu přítel domlouval každý den. Nakonec se 1. 10. rozhodlo, že 2. 10. nastoupím na vyvolávání porodu. Byla jsem ve 41. tt.

V ten den jsem byla neuvěřitelně nervózní, sevřený žaludek, vůbec jsem nespala, ale uklidňovala jsem se, že „přece jsem pila maliník a dělala vše možné“, tak proč by měl mít můj porod hororový scénář (ano, opět se uchechtávám :-) ). V 7 hodin mi zavedli první tabletku. Samozřejmě, že až na pár pošimrání v podbřišku to se mnou nic neudělalo. V 11 hodin přišla na řadu druhá tableta. Ta už se mnou začala něco dělat a začaly bolesti. Vzhledem k tomu, že jsem byla na nadstandardním pokoji, měla jsem tam přítele i mamku. Už jsem si připadala jako hypochondr, že tam každých 10 minut tak skučím. Ve 14 hodin přišly první opravdové kontrakce a doktorka zavelela, že nastupuji do porodního boxu. Akorát přicházel i můj taťka, tak mi jen vlepil pusu a společně s mamkou odešli a my se s přítelem odebrali do porodního pokoje.

Nebudu děsit prvorodičky, proto můj porod moc rozmazávat nebudu. Napíchali mě vším možným, od chemie po opiáty, porod vůbec nepostupoval. Zasekla jsem se na 5 prstech a dál to nešlo. Přítel byl u mě a bylo vidět, jak trpí se mnou. Celých 6 hodin jsem měla kontrakce po minutě. Potom jsem se z ničeho nic začala celá třepat jako při zimnici, nešlo mi nadechnout se a začala jsem kolabovat, bohužel i Michalkovi se přestalo v bříšku dařit. Okamžitě následoval převoz na sál, kde mi něco píchli do zad, v bolestech jsem nevěděla, co mi který doktor říká (že nedokážu spolupracovat?). Byla jsem vyčerpaná a vystrašená. Najednou jsem ucítila, jak se mi rozlévá brnění do celého těla, přestávám vše cítit a zavírám oči. Absolutně jsem nevěděla, co se se mnou děje, z dálky jsem slyšela dětský pláč, ale byl to vůbec Michal, nebo se mi to jen zdálo?

Když jsem otevřela oči, strašně jsem brečela, vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Vedle mě byl přítel a stále opakoval, že Michal je krásný. Kdo že? Absolutně jsem v tu chvíli nevěděla, že jsem přivedla na svět dítě, vůbec nic mi nedocházelo, jen jsem cítila pocit beznaděje a strachu. Ale ten pocit po celkové anestezii zná asi každý. Přítele poslali domů a mně začalo docházet, co se všechno vlastně stalo. Absolutně jsem si takový porod nepředstavovala. Byla jsem sama ze sebe zklamaná, že jsem nezažila ten pocit, kdy Miško vyleze na svět ven hlavičkou, uslyším ho poprvé plakat a budu se s ním moci pomazlit. Jenže nic z toho se nekonalo a mně bylo smutno. Chtěla jsem ho moc u sebe, ale nikdo nebyl ochotný mi ho ani ukázat, jen mi říkali, že se mám vyspat, ale já jsem ho chtěla aspoň vidět. Marně, nikoho nezajímalo, že tam pláču, nemám nikoho blízkého u sebe a k tomu mi nechtějí ukázat ani na malou chvilku mé dítě :-(

Konečně po dlouhých 8 hodinách doktorka řekla, že mi sestra přiveze Míšu ukázat, konečně! Když jsem ho viděla, neubránila jsem se slzám. Nadávala jsem sobě samé, jak jsem vůbec mohla být tak hloupá a nechtít děti, připravit se o ten nejkrásnější pocit, kdy v sobě nosím tolik měsíců život a teď ho mám v náruči. Stěží tady ten pocit popíši, ale určitě víte, co mám na mysli.

Včera měl náš malý bobánek 14 dní. Narodil se přesně 2. 10. 2012 v 23:30, ze slibovaných 2500 g bylo najednou 3750 g a krásných 51 cm (někdy si říkám, jestli bych to vůbec vytlačila, když mám menší pánev a jsem celkově malý špunt). Svého malého Michálka moc miluji, když se skláním nad jeho postýlkou, tluču si do hlavy, jak jsem mohla být tak hloupá a nikdy nechtít dítě, takové rozkošné klubíčko. I když mi nedá spát, nikdy nebudu litovat toho, že je tu s námi. Dělá nám jen radost.

Tímto bych i chtěla poděkovat příteli i své rodině, která mi byla nápomocná každým dnem, před i po porodu. A taky vám všem, kteří jste mi tady na eMiminu občas poradili, popřípadě něco vysvětlili a dali jste mi mnoho odvahy. Moc a moc děkuji. Přeji vám mnoho štěstí, zdraví, lásky, úspěchu a spokojené tvářičky vašich robátek :-**

P. S.: S partnerem říkali, že další dítě už nechceme, že bychom takový podobný porod asi už znova nezvládli. Jenže už teď občas zasrandujeme o holčičce, tak doufám, že až se vrátíme k něžnostem, že to zase nedopadne tak, že otěhotním při nevinném vtipkování o dítěti. Kdo by kdy řekl, že se z takového vtipkování vyklube realita :-)

Pokud jste došli až sem, děkuji za přečtení:-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
dašule8
Zasloužilá kecalka 991 příspěvků 23.10.12 07:22

Moooc krásnej deníček :palec:. Až k slzám mě doved :oops: l. Máš ho opravdu krááásného. Gratuluji :dance:

 
mj-celka
Kecalka 151 příspěvků 23.10.12 09:16

Moc pěkně napsaný deníček :potlesk: Gratuluju :kytka:

 
Adel.ko
Kecalka 146 příspěvků 23.10.12 09:32

Máš moc krásně napsaný deníček :kytka: Trochu jsem se viděla sebe, ten vztah přítele i těhotenství :-)Gratuluji k Míšovi :kytka:

 
Petiik
Ukecaná baba ;) 1848 příspěvků 23.10.12 09:36

No jo no, člověk míní a spermie mění ;) Moc hezký deníček :potlesk: Gratuluju k synovi :kytka:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 23.10.12 09:57

Krásnej deníček :-) Miškovi všechno nej do života :-)

 
miisinkka
Ukecaná baba ;) 1245 příspěvků 23.10.12 10:44

Opravdu krásný a chvílemi i dojemný deníček :) Také mi při čtení ukápla nejedna slza :) Moc ti gratuluji :)

 
Nancynka
Kecalka 118 příspěvků 23.10.12 11:41

No brečela jsem jako želva… Nevím jestli je to tím že jsem ještě v šestinedělí, ale opravdu krása to číst :srdce:

 
TSMoruga
Závislačka 3102 příspěvků 23.10.12 11:51

Děkuji vám všem :hug: :kytka:

 
zzuzzinda
Kecalka 264 příspěvků 23.10.12 13:00

To je hezký:) Z celého toho deníčku cítím štěstí :) Přeju vám moc štěstí a zdraví a užívejte si jeden druhého :)

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 23.10.12 15:34
:potlesk:
 
Laculka
Ukecaná baba ;) 1002 příspěvků 23.10.12 20:28

Moc dojemný a krásný deníček… :hug:

 
iveta.zenda
Povídálka 45 příspěvků 23.10.12 23:11

Gratuluji k mamino :hug:.a hodně štěstí v životě přeji Míšovi :hug: :hug: :kytka: :mavam:

 
VeTi
Ukecaná baba ;) 1271 příspěvků 24.10.12 17:28

Vím, jak ses cítila. já sice porodila normálně, ale děti byly nedonošené a ihned je odnesli do inkubátorů - z dcery si pamatuju pidi miminečko ve dvou dlaních sestřičky a ze syna pouze zadeček a nožičky, jak ho tahali ze mě ven.. Děti jsem viděla až dlouhých 20 hodin po porodu - mě osobně nic nebylo, já už pár hodin po porodu mašírovala sem a tam po pokoji a přemýšlela, co se to vlastně stalo, jestli jsem byla vůbec těhotná… díky neochotě sester na normálním gyn. oddělení jsem se k inkubátorům dostala tak pozdě - kdybych tenkrát věděla, kde děti jsou, tak bych tam šla sama. No dneska už jsem chytřejší a doufám, že jestli bude nějaké příště, tak si s tím poradím trošku lépe :mavam:

 
kandyta
Kecalka 133 příspěvků 18.11.12 18:52

Krásně napsaný.. gratuluju k michalkovi :) my cekame na malou michalku.. :)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček