Jak jsem ke svému pokladu přišla

venatrixx  Vydáno: 18.12.12

Dnes, 15. 12. 2012, jsem právě 37+3 tt, termín porodu mám 2. 1. 2013. Už asi 2 měsíce se odhodlávám na eMiminu zaregistrovat a podělit se o své zážitky z těhotenství, protože zdejší deníčky moc ráda čtu a taky proto, že se nemám komu se vším svěřit.

4.2.2012 před odjezdem do Pardubic
1 komentář

Naše princezna v 17.tt.

Svatba 2.11.2012

Určitě jsou maminky, které měly nebo mají mnohem složitější a náročnější těhotenství a cestu k němu, než já. Nechci si tady hrát na chudinku, nepotřebuji, aby mě kdokoliv litoval. Tento deníček jsem se rozhodla napsat, protože mi chybí kamarádka, které bych se mohla svěřit se svými myšlenkami. Mám skvělého manžela, kterému mohu říci cokoliv, ale pořád je to chlap ;-)

8. listopadu mi bylo 21 let, což mně osobně nepřijde na založení rodiny nějak přehnaně málo. Navíc, vždycky jsem chtěla být mladá maminka a od nějakých 16 let jsem neustále toužila po miminku.

Vyrůstala jsem v rozvedené rodině (od mých 6 let), s mámou a třemi mladšími sourozenci. Bratrům je 18 a 13 let, sestřičce 9 let. Mámě 41 let. Odmala jsem byla zapojená do péče o mladší sourozence, běžně jsem s nimi sama trávila celé víkendy, když to bylo potřeba. Možná i proto mám tak silný vztah k malým dětem. Měla jsem dost brzy jasno, že vlastní rodinu chci mít, co nejdřív to půjde, i když mě od toho celá rodina vytrvale odrazovala. Padaly argumenty jako: „nejdřív vystuduj, užívej si, cestuj po celém světě, udělej kariéru, dítě ti zkazí život…", prostě klasika, když vám ve 14, 15 letech dítě řekne, že nejvíc ze všeho si přeje mít vlastní rodinu a dítě.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem psávala na starém dědově psacím stroji vlastní deníček, kde se nejvíce objevovaly věty typu: Ach jo, já bych tak moc chtěla mít miminko. Věděla jsem, že by bylo dobré mít alespoň maturitu, než budu mít dítě, takže jsem se neustále přemlouvala, že to přece vydržím, že mě to možná do těch 19 let přejde. Touha po miminku mě nikdy nepřešla, ale rozum zvítězil, a když jsem si v 16 našla prvního přítele, nechala jsem si u doktora předepsat antikoncepci. A udělala jsem dobře, protože i když jsem s ním byla téměř 5 let, konec toho vztahu byl moc ošklivý a on mi hodně ublížil. Nicméně, k něčemu byl ten vztah dobrý, protože ten dotyčný mě na mé 17. narozeniny seznámil s mým dnes už manželem.

S manželem se známe už 4 roky, ale dali jsme se dohromady až letos v lednu. Oba dva jsme tou dobou byli po dlouhých vztazích, které špatně skončily. Celou dobu, co se známe, jsem ho měla moc ráda, jen jsem si to nechtěla přiznat, jelikož jsem měla dlouho přítele. Každopádně, dali jsme se dohromady a spadli jsme do toho opravdu po hlavě. On je o 3 a půl roku starší, než já. Bylo mi 20 a bydlela jsem na koleji v Pardubicích, protože jsem tam studovala prvním rokem univerzitu. Jakmile jsem odmaturovala, věděla jsem, že na vysokou nechci, ale chtěla jsem rodičům udělat radost, protože mi vždycky říkali, že já určitě budu mít VŠ a skvělou práci. Já jsem měla jiné priority.

Chodili jsme spolu asi 6 týdnů, když jsem se musela po prázdninách vrátit do školy a hrozně jsme řešili, jak se budeme vídat, protože já jsem si mohla dovolit jezdit domů do Prahy jen o víkendech. On tehdy míval v práci denní i noční směny, někdy i celé víkendy pracoval. Už jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že to bude těžké, když ho najednou vyhodili z práce, snižovali stavy zaměstnanců.
Takže nám současně hráblo, on se sbalil a odjeli jsme do Pardubic společně. Jelikož jsme neměli žádné našetřené peníze, bydleli jsme oba na koleji, já jsem si našla brigádu v McDonaldu (v Pardubicích je totiž zřejmě nemožné najít cokoliv jiného a studovat u toho), on práci v Tescu a snažili jsme se nějak přežívat.

Už na úplném začátku vztahu jsme řešili rodinu, děti a podobně, protože jsme oba chtěli být mladí rodiče. Tou dobou jsem nebrala antikoncepci, protože mi neseděla a chtěla jsem si dát tělo zase do pořádku. Domluvili jsme se, že si budeme dávat pozor, než budeme mít peníze a vlastní bydlení. Pak přišel neplánovaný přesun do Pardubic. Začal mi letní semestr ve škole, který mě dost zklamal. Jak předměty, tak vyučujícími. Brzy jsem se rozhodla, že nebudu pokračovat ve studiu a další rok se přihlásím na jinou školu. Na začátku března jsme si řekli, že budeme dělat vše pro to, abychom si mohli splnit náš sen mít dítě. Byla jsem tehdy hodně ve stresu, jsem i normálně hodně citlivá, ale tehdy to bylo šílené. Peníze nám chyběly, rodiče se nám sice snažili pomáhat, ale hádky a výčitky od nich byly na denním pořádku. Teď to chápu, ta situace byla zoufalá. I přes to všechno jsem pořád věděla, co chci a šla jsem si za tím.

Byl konec dubna, kdy jsem nedostala menstruaci. Normálně chodila na den přesně, tudíž jsem si radši udělala test. A hele, ony tam byly 2 čárky! Nemohla jsem tomu uvěřit, okamžitě jsem se rozbrečela, tak šťastná jsem snad nikdy nebyla. Hned jsem volala tehdy ještě příteli do práce, že mi vyšel pozitivní test a že jsem těhotná a jen jsem po chvíli ticha slyšela: „Ty vole, ona je těhotná!" :-D Zrovna jel s kolegy někam z kanceláře na schůzku (už nedělal v Tescu). Celý den mi vydržela nadšená nálada, než dorazil z práce. Měl z toho prý ohromnou radost, ale jak začal přemýšlet, jak to vlastně zvládneme, radost pomalu odcházela. Byli jsme dlouho vzhůru, ale než jsme šli spát, slíbili jsme si, že uděláme všechno proto, aby naše děťátko mělo všechno na světě.

Objednala jsem se k doktorovi a v půlce května jsem šla konečně na prohlídku. Bylo to neuvěřitelné, vidět toho drobka, jak mu tluče srdíčko. Samozřejmě jsem bulela jak želva. Byla jsem v 7. týdnu. Všechno bylo, jak má, prcek rostl předpisově. Moc jsme si přáli holčičku a v 17. tt nám pan doktor potvrdil, že to opravdu holčička bude. Stále jsme řešili peníze a bydlení, narazili na podvodníky, naletěli jsme jim a přišli o to, co jsme si zvládli našetřit. Tak to dál nešlo, takže jsme se museli vrátit do Prahy k rodičům, kteří přes prvotní šok, že budeme tak brzy mít dítě, se nám rozhodli pomoci, abychom se postavili na vlastní nohy. Ještě bych měla doplnit, že jsme jim to řekli, když jsem byla ve 14. tt, takže v půlce 4. měsíce. Bylo to záměrně, protože mi bylo jasné, že hlavně moje matka mě bude tlačit do potratu, dokud by byl možný, což by bylo do 12. tt. Ano, měla jsem děsný strach, jak bude reagovat, přestavovala jsem si nejhorší možné scénáře. Nakonec jsem se s ní sama sešla na oběd, kde jsem jí to řekla. Nejdřív se ptala, jestli si dělám srandu, a když pochopila, že ne, tak mi řekla, že jsem si hrozně zkazila život a jestli mi vůbec došlo, jak hrozně těžké jsem si to udělala. Brečela jsem, protože mě to od ní mrzelo, ale nakonec to tak nějak vzala a loučily jsme se celkem v dobrém.

Abych to ještě víc neprotahovala, nastěhovala jsem se zpět k mámě, kde se mnou mohl být přítel polovinu týdne, vždycky ob den. Bylo to dost náročné, byly kvůli tomu problémy jak s mámou, tak s přítelem, protože jemu se nelíbilo, že jsem dospělá a musím ji poslouchat a mámě se nelíbilo, že si přítel vůbec na něco stěžuje, i když před ní to nikdy neudělal. Kolem 25. tt jsem byla na kontrole u doktora a ten mi řekl, že se malá o týden zpožďuje v růstu, protože já se neustále nervuji a brečím. Měla jsem o ni hrozný strach a snažila jsem se být co nejvíc v klidu, ale za situace, která tehdy doma byla, to šlo dost těžko. Nulové soukromí, neustálé hádky a výčitky, moc lidí v moc malém bytě. Nakonec to „bouchlo" v září, kdy nám bylo řečeno, že si máme do měsíce najít vlastní byt, protože takhle to dál nejde. Dostali jsme od rodičů nabídku na finanční výpomoc s nájmem do doby, než na něj budeme mít sami. To nás hodně překvapilo, za to jsme jim velice vděční.

Podařilo se nám najít malý 1+1 a v půlce října jsme se stěhovali. Od té doby se vztahy s rodiči velice zlepšily.

Původně jsme chtěli mít svatbu až příští rok, třeba v létě, až malá trochu povyroste. Ale jak jsem o tom víc a víc přemýšlela, moc jsem chtěla, aby se narodila do ucelené rodiny, protože to pro mě hodně znamená. Abych to ještě trochu zkomplikovala, chtěla jsem se vdát před 21. narozeninami (8. 11.). Přítel nebyl proti, chtěl si mě vzít už v Pardubicích, to já jsem chtěla počkat. Takže jsme si stanovili datum 2. 11.2012, na přípravy byly asi 2 měsíce. Pro moji mámu to byl další šok, protože pro ni je svatba přežitek a nedokázala pochopit, proč je to pro mě tak důležité.

Nejdřív to měla být malinká svatba, jen obřad se svědky a možná se pak jít někam najíst, ale jakmile se to dozvěděli rodiče, okamžitě začali s tím, že babičkám by bylo hrozně líto, kdyby to neviděly. Takže během týdne jsme měli nějakých 30 hostů. A už se plánoval oběd v restauraci a potom oslava s hudbou. Málem to se mnou seklo, když jsem na konci viděla účet. Ale vzali jsme se a to pro mě bylo hlavní. Vdávala jsem se na konci 7. měsíce.

Pak už jsem se chtěla soustředit jen na to, že se termín porodu blíží a abych měla vše připravené pro naši malou princeznu. K porodu jsem registrovaná v nemocnici Na Bulovce, kam jsem chodila i na předporodní kurs. Nemám strach ani tak ze samotného porodu, jako z toho, co bude těsně po něm. Manžel se mě snaží uklidňovat, že o tom moc přemýšlím, prostě jakmile bude maličká venku, tak budu přesně vědět, co mám dělat. Neuvěřitelně se na svou dceru těším, i když už mě nenechává spát a po půlnoci si ze mě dělá boxovací pytel. Kvůli ní bych si tím vším těžkým prošla klidně znovu.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 2.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Barushe  18.12.12 08:42

Ahoj, moc gratuluju k tehotenstvi. Jsem taky mlada maminka, je mi 22 a cekame druhe. Ale kdybychom se neumeli postarat sami o sebe, natoz o dite (myslim tim finance), urcite bychom si deti neporizovali. Muzes byt stastna, ze mas takovy rodice, jaky mas. My naopak jeste financne podporujeme moji mamku a sourozence. Preji pohodovy porod :kytka: A at se brzy postavite na vlastni nohy…

Příspěvek upraven 18.12.12 v 08:57

 
MLD20
Kecalka 166 příspěvků 18.12.12 09:31

Ahoj, taky jsem otěhotněla docela brzy..je mi 21 a termín mám 10.1…jsme na tom skoro stejně(mimochodem také jsem zkoušela vysokou v Pardubicích, ale před koncem semestru jsem odešla, nebavilo mě to a chtěla jsem rodinu :-D)..nicméně má situace byla v něčem jiná, přítel si vydělává slušné peníze a máme svůj byt, vše připravené pro mimi…rodičům ještě občas peníze půjčujeme, takže v tomhle jsem to narozdíl od Tebe měla daleko snazší, držím palce, aby jste to zvládli! :mavam:

 
Skytafka
Závislačka 4164 příspěvků 18.12.12 09:35

Moc pěkný deníček :) Ať je příchod tvé holčičky na svět, co nejsnazší a ať jste obě zdravé :kytka:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 18.12.12 10:19

Gratuluju :kytka:

 
Pejtsna
Zasloužilá kecalka 826 příspěvků 18.12.12 12:02

Gratuluji k těhotenství a k vytoužené holčičce :) Budu ti držet palce..taky sem zběhla z vysoké a s přítelem se držíme zuby nehty abychom každý měsíc vyšli. :roll: Takže to trošku chápu..ať se daří :kytka: ;)

 
Denpry
Závislačka 4280 příspěvků 18.12.12 14:42

Krásný deníček :kytka:

 
Summery
Povídálka 12 příspěvků 19.12.12 14:48

Moc hezky napsané, gratuluji k těhotenství. :potlesk: :) Držím palce ať vše zvládnete v pořádku a zdraví. Iveta

 
Bek
Kelišová 5954 příspěvků 19.12.12 23:56

Při čtení jsem si vybavila, jak jsem se taky několik let nemohla dočkat, až budu mít miminko a už ho mám skoro šest měsíců na světě. Držím vám moc pěsti, ať vše zvládáte jako do teď a je to už jen a jen lepší. Je moc dobře, že jste měli finanční podporu rodičů. Přeji Ti hezký porod a ať jste šťastní :kytka:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele