Jak jsem nakonec nemusela trpět dvanáct hodin

wercca  Vydáno: 19.08.13

Stručně o průběhu těhotenství. Jak jsem cítila, že to bude holka a byla. A jak mě strašili dvanáctihodinovým porodem…

Čtyřdenní koblížek...

...a desetiměsíční frajerka
2 komentáře

Předcházela tomu dlouhá, ne příliš veselá historie, ale zkrátka jsme se jednoho dne s manželem rozhodli, že se pokusíme o mimčo. Povedlo se to hned první měsíc.

Bylo to v lednu, ještě bylo brzo na menstruaci i na těhotenský test, takže s určitostí jsme nemohli nic vědět. Byli jsme na maturitním plese a mě tam začalo být nějak divně, jako špatně od žaludku a to i přesto, že jsem žádný alkohol neměla. Vzbudilo to ve mě podezření. Za pár dnů se to potvrdilo, když se nedostavila menstruace. Ještě jsem to zkontrolovala testem a když se ukázaly dvě čárky, bylo jasno.

Po pár dnech jsem zašla ke svému gynekologovi a prďolka tam byla krásně vidět. Byla to sice jen taková malá kulička, ale já jsem prostě už od začátku cítila, že to bude holka.

Skoro do čtvrtého měsíce mi bylo špatně, ale dost „zvláštně“ špatně. Pořád jsem měla hlad, ale nikdy jsem toho moc nesnědla - třeba jsem jedla a jedla a najednou jsem zjistila, že už nemůžu ani lžíci. Stejně to bylo s pitím, měla jsem žízeň, ale nemohla jsem vypít ničeho větší množství - hned se mi zvedal žaludek. Do toho jsem měla dost šílené návaly. Jsem učitelka ve školce, takže překonat pro mě první trimestr bylo opravdu náročné. Ale nakonec jsem se toho druhého dožila. :-)

Druhý trimestr a vlastně i začátek třetího (až do osmého měsíce) to bylo nejlepší období. Cítila jsem se skvěle, chodila jsem do práce pěšky, i když to byla docela štreka, i děti ve školce mi zajišťovaly dostatek pohybu, takže jsem se udržovala v kondici. Pohyby jsem cítila asi o měsíc dřív, než bych podle sestry na gyn měla. S takovou karatistkou v břiše, není se co divit…Jak měsíce plynuly, to její kopání dost bolelo, ale co, aspoň o sobě dá vědět. :-)

Někdy od osmého měsíce už to začlo být zase náročné, naštěstí jsem už měla v práci dovolenou a pak mi navazovala mateřská. Ale na to, jaká byla šílená vedra, jsem to zvládala ještě vcelku dobře, i výtvarný kurz jsem zvládla (dodělávám ještě VŠ) - učitelé se trochu z legrace děsili, abych jim tam nezačala rodit, ale já jsem se cítila dobře. Jediné, co mě opravdu trápilo, bylo pálení žáhy - to jsem zase nemohla jen tak něco sníst. Až pak jednoho dne mi kleslo břicho, pálení žáhy ustalo, zato mi hlavička tlačila v pánvi asi nervy, nevím, ale dost to bolelo a špatně se mi chodilo. Do toho mi začalo dost často tvrdnout břicho. Díky tomu jsem se poslední měsíc na porod opravdu těšila.

Jak se blížil termín, pročítala jsem si spoustu článků a rad, protože asi jako každá prvorodička, jsem se bála toho, jak to poznám? Byli jsme se také podívat v místní porodnici (o jiné jsem ani neuvažovala, považovala jsem za nespornou výhodu, že je to asi pět minut cesty a v nejhorším případě by se dalo dojít i pěšky :-) ). V porodnici nám vše ochotně ukázali, předvyplnili jsme si, co šlo (abychom se nemuseli stresovat před porodem) a jak jsem si již načetla v různých brožurkách, i porodní asistentka potvrzovala, že první porod bývá dost dlouhý, třeba až dvanáct hodin a že je dobré přijet, když jsou kontrakce tak po pěti minutách…

Termín jsem měla ve středu. V úterý jsem byla na natáčení už v nemocnici, ale protože se vcelku nic nedělo, malá se na just nechtěla hýbat, pozvali si mě na další natáčení ve čtvrtek. Bylo to zase stejné, celé odpoledne a celou noc kopala a kopala a jak se mělo ráno natáčet, spala. Pak přišel i doktor, že mě prohlídne, jak to vypadá. „Je to takové jo a ne, viděl bych to tak začátkem příštího týdne; v sobotu znovu na natáčení“.

Ach jo…Oba jsme z toho s manželem byli jako na trní. Asi v deset hodin jsme přišli domů, manžel že si půjde na letiště zalítat s modelem, uklidnit se. „Na oběd budu doma“. Já jsem dělala buchtičky se šódo a mezitím jsem zase na internetu četla články o porodu…

Celé dopoledne mě pobolívalo břicho, ale nepřišlo mi na tom nic divného, protože to mě teď bolelo skoro pořád a i mnohem víc. Asi za deset dvanáct přišla kontrakce. Říkám si „Zase poslíčci, vždyť říkal doktor, že až po víkendu…“ Asi po sedmi minutách další a pak v rozmezí 5-10 minut další a další a já už jsem z toho měla divný pocit. Naštěstí přijel manžel - akorát jsem mu chtěla volat, ať radši přijede. Dovařila jsem a nandala oběd, ale vzhledem k tomu, že jsem rozdejchávala bolesti, moc jsem toho nesnědla. Manžel už mě chtěl odvést do porodnice, ale já pořád váhala. „Vždyť doktor říkal, až začátkem příštího týdne“. Nakonec jsem rozhodla, že se naložím do teplé vany a když to nepřejde, tak pojedeme.

Asi ve tři odpoledne jsme naházeli věci do auta a jeli, chvilku jsme čekali na chodbě. Nemohla jsem sedět, musela jsem chodit. Kontrakce byly pořád v rozmezí 5-7 minut. Když vyšla sestra, hned říká „Ale vy jste tu dnes byla, ne?“ Doktoři se mezitím vystřídali, takže na přijmu byl gyn, ke kterému normálně chodím (to jsem byla ráda). Koukl a řekl, že je to pěkně rozběhnutý porod. Tak jsem se převlékla do nemocničního, začali mě natáčet a já jsem sestře opět diktovala všechny údaje, které jsme tu v předstihu byli vyplnit, protože se z počítače prostě ztratili.

Pak mě odvedli na hekárnu, manžel seděl na židli a jen bezmocně koukal, jak pochoduju sem a tam, musela jsem se prostě hýbat, abych ty bolesti byly snesitelnější. Asi ve čtyři hodiny mi dali klystýr. „Ideálně to vydržte tak čtvrt hodiny.“ No po pěti minutách jsem letěla. Podle instrukcí jsem střídala záchod a sprchu. Když už to bylo konečně všechno, šla jsem zpátky na hekárnu. Porodní asistentka mě opět zkontrolovala a že to pokračuje dobře. Asi ve třičtvrtě na pět mi přišla píchnout vodu a vysvětluje, že pak natočíme znovu monitor, půjdu si třeba zaskákat na míči, dám si zase teplou sprchu (prostě mi naplánovali program na několik dalších hodin).

Píchla mi tu vodu a odešla, já musela zůstat ležet a bolesti vleže byly neskutečné, kroutila jsem se jak nevím co a ke všemu začaly být nějak častější a silnější. Přišla asistentka, koukala a říkala „Tak asi natočíme ten monitor a uvidíme“ - napojila mě a odešla. Během pár minut mě to začlo nutit k tlačení, a tak manžel běžel honem pro někoho. Porodní asistentka mezi dveřma říká „Dotočíme ten monitor a půjdeme“, pak ale koukla a opravila své prohlášení na „Jdeme hned.“ To bylo asi pět hodin… Manžel mě tam napůl dovlekl, protože mně skoro nešlo chodit a navíc jsem si celá připadala tak nějak mimo…

Zážitky ze sálu mám takové dost zmatené…Vzpomínám, jak jsem se s pomocí manžela dostávala na lehátko, byly tam asi jedna sestra a dvě asistentky a hrozně plašily, protože doktor byl někde na sále a operoval. No když už bylo vše připraveno, jako že teda už budu moct začít tlačit, přiletěl doktor a ještě v běhu si nasazoval rukavice. „Jdem na to.“ Pak si zas přesně nevybavuju, jak to bylo, ale asi dvakrát jsem nějak neúspěšně tlačila a dali mi kyslíkovou masku. Vím, že doktor s manželem mi šli tlačit břicho, manžel mě ještě nějak zvedal a lámal a doktor řval na asistentku, ať stříhá. Pak přišla další kontrakce a přes všechno to tlačení na břicho, lámání a stříhání najednou šup a prďolka byla na světě. Šli ji vedle vážit a měřit, manžel ji šel kontrolovat a doktor mě zašívat. To bylo nekonečný, celá jsem se klepala vysílením a ještě tou bolestí do toho šití - dodnes nevím, kolik to bylo stehů, ale asi dost, žížalku naši totiž napadlo lézt ven rukou napřed.

Pak ji tam přivezli s postýlkou vedle mě a už jsme se s manželem jenom kochali, jakou máme krásnou dceru - narodila se v 17.30, měla 3250 g a 51 cm. Jen nás tam jednou přišla vyrušit sestra - změřit mi tlak, protože jsem prý měla hrozně nízký (to já mám ale nízký pořád). Po nějakém čase mě odvezli na pokoj a malá byla někde u sestřiček. Byla jsem jak na trní, nebylo mi dobře, ale přece bych ji měla nakojit, ne? Aspoň to všude píšou, že se dítě přikládá k prsu co nejdřív po porodu. Zas po nějaké chvíli za mnou přišla sestra, že mi pomůže do sprchy (sama bych ani nemohla, bylo mi pořád na omdlení). Slíbili mi, že až se osprchuju, už mi ji přinesou, ale zase nic. Donesli mi večeři. Moc jsem sice na jídlo chuť neměla, ale tak pro jejich klid jsem trochu snědla.

Pak jsem se konečně dočkala a přinesli mi maličký, na půl spící uzlíček. U prsa sice hledala, ale nějak to nešlo, tak sestra přinesla klobouček - a to byla jiná, hned se přicucla a pila. Ale byla z té cesty na svět taky vysílená, a tak usínala. Těšila jsem se, jak ji budu mít u sebe, jenže ji zase odvezli. Asi si mysleli, že se potřebuju v noci vyspat. Háček byl v tom, že bolestí jsem stejně nemohla spát, takže jsem odpadla asi akorát na hodinu. Druhý den jsem si připadala jak oživlá mrtvola, ale konečně jsem mohla mít malou u sebe! V noci byla moc hodňoučká, tak jsem se i vyspala. U prsa chtěla být přicucnutá ideálně nepřetržitě, takže nás v pondělí pustili domů. Hurá - nesnášim nemocnice.

A co závěrem? Strašili mě dvanácti hodinami, nakonec to netrvalo ani šest. „Porodní bolesti“ - to byla pohoda, stokrát horší byly stehy, kvůli kterým jsem dobré tři týdny nemohla skoro ani chodit, natož sedět, ale s takovým štěstíčkem se i na tyhle bolesti brzo zapomíná. Teď už je té naší velké, trošku hyperaktivní šikulce, 10 měsíců a my pomalu přemýšlíme, že ji pořídíme bratříčka…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Barushe  19.08.13 07:06

Pekny denicek, at vam mala dela jen radost :kytka:
Ale skoro v kazdym denicku ctu o skakani po brise :cert: to mi vstavaji vlasy hruzou na hlave a uplne me to vytaci :cert: je to nebezpecne pro miminko a nechapu, ze to jeste v porodnicich praktikuji :cert: manzel mel instrukce pri obou porodech, ze jakmile by se na to chystali, at je zastavi :cert: no, taky bych jim neco peknyho rekla :cert: to jsem se zase po ranu rozcilila kvuli doktorum :zed: 8)

 
Elen.G
Kecalka 227 příspěvků 19.08.13 07:23

Hezké :-) Měla si hezký porod (teda až na to šití) Já jsem se trápila 4 dny a pak mě vzali na akutní císař. Ale na ty bolesti rychle zapomeneme :hug:

 
3Lu
Extra třída :D 10496 příspěvků 22 inzerátů 19.08.13 09:08

Krásný porod…já jsem se bohužel musela trápit 27h v boxu porodním…ale vždy to prostě stojí za to, at je porod jakkoliv dlouhý :-)

 
Lada84
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 19.08.13 09:26

Jsem moc rada, ze jsi zminila tu pasaz o klistyru..Totiz me jako prvorodicku straaasne prekvapilo, ze se na „velkou“ nejde jen jednou :roll: Takze po vyprazdneni jsem naklusala do sprchy s tim, ze uz ve strevech nic byt nemuze a jakmile jsem otocila kohoutkem, tak to na me prislo podruhe…no, na zachod jsem dobehnout nestacila a sprcha byla „vymalovana“ :oops: Takhle se to zopakovalo jeste jednou, a jedine stesti bylo, ze jsem mela soukromi a nikdo (asistentka, manzel apod.) o tehle epizodach nevedel..
Mozna tvuj denicek a muj komentar pomuze holkam, co nevi, jak to chodi, aby ze zachoda po klistyru moc nespechaly ;)

 
wercca
Povídálka 34 příspěvků 19.08.13 10:31

@Lada84 Já teda ani nevím, kolikrát jsem na tom záchodě byla, ale sprcha byla hned vedle, tak jsem to jen tak střídala :mrgreen:

 
Lada84
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 19.08.13 10:59

@wercca Stastna to zena :mrgreen: Me kdyby nekdo „nacapal“ tak bych ze sprchy hanbou nevylezla :oops:

 
AliTad
Závislačka 4574 příspěvků 19.08.13 11:39

Hezký deníček, ať vám holčička dělá jen samou radost :kytka: U pasáže o skákání na břiše se mi taky otvírala kudla v kapse. A dost by mi vadila i ta separace od dítěte. Pak už jste kojili jen s kloboučky? Jsem přesvědčená, že, pokud by byl maximálně podpořen bonding po porodu, malá by se chytla normálně (vlastní zkušenost - vpáčené bradavky - starší syn jen s kloboučky, které nám pak bohužel dělali jen samé problémy, mladší se normálně chytnul i bez, protože jsme ho hned po porodu nechali, aby se k bradavce sám doplazil).

 
Jenny3
Povídálka 49 příspěvků 19.08.13 16:31

Moc hezky napsaný, podobně jsem to měla i já, až na to skákání na břiše :)) a taky mi přišlo, že porod byl, oproti šití, procházka růžovou zahradou..ještě ke všemu mě při šití doktor střihnul, to byl nejhorší zážitek z porodnice :mrgreen: ať vám sluníčko děá jen samou radost!!

 
wercca
Povídálka 34 příspěvků 19.08.13 19:21

@AliTad S kloboučky kojím do teď (10 měsíců). Asi někdy kolem 3 - 4 měsíce jsem zkoušela kojit i bez nich, ale malá mě hrozně kousala, tak jsem se k nim zase vrátila… Možná je to už zvyk, ale mě i malé to s kloboučky vyhovuje…

 
Verylka
Kelišová 5347 příspěvků 19.08.13 23:02

@Barushe presne taky z toho mam pokazde oci navrch hlavy.. nejen ze je to nebezpecne pro mimino ale hlavne pro maminku! takova praskla deloha no dekuju pekne!!!

kazdopadne @wercca gratuluju k nadherne holcice ;-)

 
sarusa4
Kecalka 329 příspěvků 19.08.13 23:19

Pěkný deníček, taky si to teď pamatuju tak nějak podobně, jako, že to bylo ok, ale to až teď :)
@Lada84 No já šla po klystýru dvakrát a pak potřetí běžela na záchod, že musím potřetí a ještě že tam byl manžel, jinak bych porodila v koupelně. Už to bylo ono :pankac:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele