Jak jsem nechtěla být matkou

Zzzuuz  Vydáno: 01.04.14

Doufám, že některé maminky nepobouřím a nebudou si ťukat na čelo. Bohužel jsem nikdy neměla kladný vztah k dětem, teda ani ne záporný, ale děti mi obecně nikdy nic neříkaly.

Kolikrát se mi stalo, že jsme na srazu ze základky potkaly kamarádku, která se na chvíli ukázala i s dětmi, a všechny spolužačky se na ty děti vrhly jako supi na mršinu. Jen já seděla na svém místě a přihlouple se usmívala tajně doufajíc, že mě nikdo nezavolá. Nedej Bože ať si jdu tu mladší holčičku (ještě miminko) pochovat. Chtěla jsem v tu chvíli neexistovat.

Ovšem trochu na moji obranu, když se jednalo o mé bratrance, tak jsem je dokázala na nějakou chvíli pohlídat, když byli starší, tak i zabavit. Ale jinak mě dětský pláč a neustálé otravné dotazy dětí přiváděly k šílenství.

Nicméně po nějaké době otěhotněla moje nynější švagrová. Známe se od dětství, ale v době jejího těhotenství jsme ještě nebyly tolik v kontaktu. Zhruba 4 měsíce po jejím porodu jsem se dala dohromady s jejím bratrem (mým manželem) a od té doby jsem u ní vysedávala den co den (manžel byl totiž pracovně v zahraničí). Po práci, ve volnu, o víkendu… chodily jsme na procházky. Byly dny, kdy jsem si říkala, že to švagrové ani trochu nezávidím, že jsem ráda, když za sebou zavřu dveře a mám svatý pokoj a klid.

Někdo by asi čekal, že jsem těmi návštěvami procitla a objevil se ve mně nějaký mateřský pud. Ale nic, ani trochu, bohužel.

Zhruba po dvou letech vztahu s mým manželem jsem byla nucena změnit práci. Naštěstí to bylo bez problémů. Odešla jsem ze staré práce a ihned si našla nové zaměstnání. Hned v lednu roku 2012 jsem nastoupila a těšila se na nové zkušenosti. V té době jsem měla 26 let. Ani ve snu mě nenapadlo přemýšlet nad nějakými biologickými hodinami. Proboha proč taky, že? Manžela mám o 3 roky mladšího, ten se na to být taťkou ještě necítil, a já pomalu ztrácela naděje, jestli se vůbec kdy budu cítit na to být matkou. Ale co se nestalo…

Tak nějak jsem od toho roku 2012 začala věřit na osud. Hádáte správně - otěhotněla jsem. Antikoncepci jsem v té době brala již devátým rokem a brala jsem ji s největší pravidelností. Vždy ve stejný čas, za 9 let jsem zapomněla jen na dvě tabletky! V té době jsem nebyla ani ve stresu, spíše naopak, nebrala jsem ATB, ani jiné léky snižující účinek HA. Takže opravdu zřejmě osud. :-)

Menstruace se mi nikdy při HA nezpozdila, takže po týdnu, kdy měla dorazit, přišel na řadu těhotenský test. Samozřejmě pozitivní. První, co jsem udělala, bylo to, že jsem se koukla na břicho, jestli snad není něco vidět. :-D Pak jsem jela do práce a tam mi začaly nervy a myšlenky pořádně pracovat. V té době jsem s manželem ještě nebyli manželé a ani jsme spolu na stálo nebydleli. Tuhle „radostnou“ novinu jsem mu oznámila přes sms. Jak originální, že?

Jeho reakce ho dodnes straší ve snech. Měl milion argumentů, proč dítě ještě nemít. Já ty argumenty s ním sdílela, ale to něco, co ve mně v té době rostlo, jsem pryč dát nechtěla. Po jednom dni dohadů jsme to uzavřeli tím, že stejně jsme jednou jedno dítě mít chtěli, tak proč tomu nedat prostor právě teď. A začal kolotoč změn.

Kvůli mému rizikovějšímu zaměstnání jsem šla na nemocenskou a samozřejmě o práci přišla (ale to není konec světa), začali jsme s rekonstrukcí patra v našem rodinném domě, které jsem se účastnila protestním spánkem v posteli. Vlastně mi celá rekonstrukce utekla mezi prsty. Netrpěla jsem nevolností, ale šílenou únavou, asi 4 měsíce.

Koncem dubna jsem se dověděla, že čekáme holčičku. Tak nějak mi bylo jedno, jaké bude pohlaví našeho dítěte, hlavně teda ať je zdravé. V červenci jsme se s manželem vzali. Do té doby jsem měla opravdu malinké břicho a stále mi nedocházelo, že budu matka, že budeme rodiči.

Moji rodiče už nakupovali výbavičku a hadříky, ač jsme se o to neprosili a já ani jednou ty pidi věcičky nevzala do rukou, nezajímalo mě to. Zhruba měsíc před porodem jsme měli veškerou výbavu doma připravenou a na mě čekala sbalená taška do porodnice. Byla jsem v 36. týdnu a já ani jednou nesedla k počítači, abych si přečetla, proč mi tvrdne břicho. Proč se malá skoro nehýbe, co znamená kapka světlé krve na toaletním papíru, jak je dítě vyvinuté, jestli můžu brát dané ATB na zánět močáku atd. A už vůbec jsem nevěděla, co je to eMimino. :-)

Jo a nějaký předporodní kurz? K čemu? Abych poslouchala všechny ty maminy, jak se na svá klubíčka tolik těší, jak poctivě háčkují a pletou, jak cvičí dechová cvičení a jak je manžel pravidelně masíruje? Vrrrrr! Já nedělala naprosto nic z toho, natož abych si četla deníčky o porodu. Já skoro nevnímala, že existuje nějaký nástřih hráze, kdyby mi to švagrová nepřipomněla.

Nemyslete si, nejsem z pravěku a ani si o sobě nemyslím, že jsem hloupá, jen mě prostě mateřství, těhotenství a porod naprosto, ale naprosto nezajímaly.

Zpětně sice kroutím hlavou, jak jsem mohla bez tolika informací žít, ale hodně mi to usnadnilo tu cestu skrz celé těhotenství. Bez stresu a strachu z každého píchnutí. Více jsem měla starosti s tím, jak zhubnu těch 15 nabraných kil (hravě, za tři měsíce byly dole) a jestli se mi udělají strie (neudělaly).

A co jsem si myslela o porodu? Začala jsem o něm přemýšlet asi v 36. týdnu a to už toho člověk moc nenavymýšlí… takže jsem si jen říkala „přežilo to tolik žen, přežiju to i já“. Akorát jsem byla více citlivější na vnímání věcí kolem porodu v televizi. Najednou hrál jeden pořad za druhým, kde matka při porodu zemřela, a začala jsem trochu vnímat záležitosti jako preeklampsie, Hellp syndrom, DIC atp. Přísahám, že jindy jsem na tyto pořady nenarazila, i kdyby jsem si to sebevíc přála. :-)

Rodila jsem dva dny před termínem. Porod mi vyvolávali. Ve zkratce jsem dvě hodiny zažívala ty nejhorší jakoby menstruační bolesti ve svém životě, půl hodiny kontrakce, které mě odrovnaly tak, že jsem nevědomky podepsala lejstro se svolením k epidurálu, a do půl hodiny na tři zatlačení byla dcera venku. Takže to byly celkem tři hodiny utrpení, které s odstupem času nebyly tak hrozné, ale už je nechci zažít. Manžela jsem u porodu nechtěla. Jako jedináček jsem měla ráda svůj klid. :-)

Trochu jsem litovala, že jsem se až při padesáté kontrakci dověděla od porodní asistentky, že si pomůžu pravidelným dýcháním. :-) A došlo i na to stříhání hráze. Ale šití mě teda nebolelo ani trochu, to už byla pohodička.

Hned po porodu jsem si přála být doma, nesnáším nemocnice. První noc jsem byla bez dcery. Sobecky jsem se chtěla vyspat, ale co bylo potom? To už všechny znáte…

Proč mi sakra nikdo neřekl, že se tak strašně dlouho nevyspím a že mým nejlepším přítelem budou plíny a Nutrilon (nekojila jsem)? Navíc mě navštívil poporodní blues, 8 týdnů jsem probrečela! Brečela jsem, když se manžel vrátil z práce, když jsem se šla sprchovat, rozbrečel mě každý nový den… a bohužel, stydím se za to, ale nebojím se to přiznat - 8 týdnů jsem chtěla vrátit čas. Nechtěla jsem svou dceru. Starala jsem se o ni ovšem ukázkově, ale byla to taková změna, takový zásah v mém životě, že mě to srazilo na dno. A byla jsem ještě víc přesvědčená, že jsem se matkou neměla stát! Nesnášela jsem, kdy moje mamka naší dcerce řekla, že si jí zase vezme k sobě maminka (já). Proboha jaká maminka? Já snad jsem maminka?

Ano, jsem maminka. A jsem hrdá, že jí můžu být. Máme tu nejúžasnější dceru na světě, za kterou bych dala život!!! A nevyměnila bych ji za nic jiného! Ale dokážu si i teď 1,5 roku po porodu přiznat, že jsem se dva měsíce plácala ve tmě, že mi dva měsíce trvalo se smířit s novou realitou a že jsem se dceru musela naučit postupně začít milovat.

Bude mít 18 měsíců a dodnes jsem se nevyspala celou noc. Dodnes k ní vstávám 2× v noci a podávám mléko, které miluje jako kdysi v dětství já. A dodnes je tak strašně akční, že večer padám na hubu (a to po dni s jen jedním dítětem).

Ale je to můj anděl a věřte nebo ne, i já se naučila být matkou. A svým způsobem jsem ráda, že jsem si tím vším prošla. Hodně jsem dospěla, mnoho věcí jsem přestala brát na lehkou váhu, stala jsem se zodpovědnou. A pokud se moje dcera jednou setká po porodu svého dítěte s tím, čím já, nebudu se jí bát přiznat, jaké jsem měla pocity při jejím narození kdysi já. Budu ráda, když jí z vlastní zkušenosti budu moci pomoct, poradit a podržet ji.

Věřím, že nejsem jediná, která se k tomu „být matkou“ musela dopracovat. Proto vy, které to nedokážete pochopit, prosím nemoralizujte. Ne vždy je vše tak jednoduché, jak bychom si přály.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
LadyTommy
Extra třída :D 14791 příspěvků 01.04.14 00:19

Moc pěkný deníček, je upřímný a čtivě napsaný :potlesk:

A věřím, že pomůže někomu, kdo se na děti necítí.

Jinak s tím poporodním blues. Já jsem po dětech toužila od malička, těšila jsem se až budu mít vlastní děti, pracovala jsem v jeslích a moc jsem si to užívala. Pak se narodila dcera a já se s tím nemohla do jejího půl roku srovnat, bylo to pro mě hrozně těžké období. Takže si myslím, že nezáleží na tom, jestli jsi nebo nejsi mateřský typ.

Btw. možná jsem přehlédla nebo mi chybí jak se stavíš k možnosti dalšího dítěte? :-)

 
Levandule121
Ukecaná baba ;) 2305 příspěvků 01.04.14 00:58

Super deníček! Měla jsem to trochu jinak, po 1. dítěti endorfiny jako blázen, ale stejně jsem si ještě dlouho k malému budovala vztah a trvalo než mi došlo, že není jen půjčený. :mrgreen: Vzhledem k tomu, že nikdy nespal, tak jsme si oba s manželem sáhli až na dno. Od 6 měs. do roka se budil na kojení co 45-90 min. (Dala bych nějaký vhodný emotikon, ale už jen ta vzpomínka ze mě vysála veškerou energii, takže se na něj ani nezmůžu.)

Druhé dítě bylo úplně jiné - i ten DIC jsem si bohužel dala, takže nevím, jestli byly zase endorfiny. Se starším si pamatuji od narození každičký den už 4 roky, s mladším se mi z hlavy vykouřilo celé šestinedělí. Byl ale anděl, do roka jsem o něm nevěděla. Teď si to ovšem trošku vynahrazuje. V létě mu budou 2 roky a také se nám stále budí na mlíčko, ale většinou jen 1×. A občas starší, když se bojí nebo na čůrání. :zed:

Jsem Ti moc vděčná, že jsi popsala, že mateřství není jen nádhera, že se v něm vyskytují oba póly. Chvíli se člověk topí, chvíli si dokonce i zalétá na obláčku. :kytka: Tak ať malá roste ve spokojené děťátko a vy ať máte důvod k pýše! Vše dobré celé rodině! :hug:

Příspěvek upraven 01.04.14 v 01:03

 
Aureliana
Kecalka 441 příspěvků 01.04.14 04:33

K nadpisu- měla jsem to úplně stejně :) Já zase řešila jen hadry a kamarádky. První dcera byl teda mazec a na první týdny teda opravdu v euforii nevzpomínám! Za to kluci mi to vynahradil, po porodu bych mohla skály lámat a fungovala jsem jako ďáblův advokát :)
Moc hezky a upřímně napsané, ono né vždy je vše sluncem zalité…

 
aspagi
Kelišová 5741 příspěvků 01.04.14 08:15

Ahoj moc pekny a uprimny denicek mela jsem to podobne ale jen v te fazi do porodu deti jsem nemela rada nic mi nerikaly jejich plac me nicil a presne.jak pises otravne dotazy vadily a nedej boze si to miminko pochovat cele tehotenstvi jsem tez zadne e mimino neznala a asi tez bez stresu prezila cele tehotenstvi..jediny co jsme meli rozdilny je porod ja 12hodin vyvolavany porod a nezazila jsem poporodni blues tez jsem si sobecky dala maleho v 11k sestram abych se vyspal a v 5 rano ho dovezly ale od ty doby ho miluju nade vse

 
marturka
Kecalka 469 příspěvků 01.04.14 08:26

Super deníček. Upřímný a správný. Hodně štěstí vám oběma, ze srdce.

 
svycarka
Kelišová 6323 příspěvků 01.04.14 08:50

:palec: fajn napsane.ja sice nebulela, ale ta prava Laska me zasahla tusim az kolem synkova 4 mesice.tez jsem nebyla ten matersky typ ;)

 
Alfhugo
Kecalka 297 příspěvků 2 inzeráty 01.04.14 08:54

Děkuju za deníček… i já měla problém svou dceru přijmout. První dva měsíce…kdyby někdo přišel s tím, že se o ni postará, tak mu ji snad dám :)

 
pomenkova
Generální žvanilka 24082 příspěvků 01.04.14 09:30

Hezky napsane :palec: :palec:
Ne kazdy slinta nad ditetem tak to proste je..Ale to nejdulezitejsi je to, ze jsi se malou naucila milovat..U me ta Laska ackoliv Sem tak dlouho cekala, prisla take pozdeji, takze ja nikoho nemoralizuju, chapu to :srdce: :srdce: :srdce:

 
Andrea.Tom
Zasloužilá kecalka 605 příspěvků 01.04.14 09:49

Ono je důležité také to, jak jsi se k tomu postavila ;) Některé háží své děti do popelnic a pod. Postavila si se k tomu čelem a myslím si, že zde není proč moralizovat :) Né všichni jsou stejní :)

 
z1908
Zasloužilá kecalka 620 příspěvků 3 inzeráty 01.04.14 09:54

Moc pekny, uprimny denicek, v jehoz nekterych vetach se vidim :)

 
zoviad
Ukecaná baba ;) 1761 příspěvků 8 inzerátů 01.04.14 11:46

Hezke :palec:

 
nadus
Závislačka 4834 příspěvků 01.04.14 11:48

Tohle je hodne dobra zkusenost a povzbuzeni pro zeny, ktere to citi stejne :) krasne napsano, at se ti dari! :potlesk:

 
baily
Kecalka 233 příspěvků 01.04.14 12:26

Skvely denicek, mela jsem to obdobne, i kdyz porad me ceka ted v dubnu, tak uvidime, jak to pujde dal…at se vam dari…

 
mončís  01.04.14 12:42

Super deníček :palec: Měla jsem to podobně. První týden doma jsem chtěla utéct. Dnes je malé 14 měsíců a je to nejlepší věc která mě mohla potkat :srdce:

 
Claire7
Závislačka 2566 příspěvků 01.04.14 13:01

Me porod ceka v dubnu, na malou se s manzelem moc tesim, jsem na sebe zvedava, jak to vse zvladnu…
Dekuju za denicek a vse dobre Tve rodine :kytka:

 
Tea_T
Kecalka 160 příspěvků 01.04.14 13:31

Prave jsi mi pozvedla naladu :)
Miminko mame na ceste zcela neplanovane…
Ac se tesime, je to zmena a obcas si vnitrne poplacu nad celym osudem :D :oops:

 
DajaT
Nováček 9 příspěvků 01.04.14 13:53

Super deníček, málo mamin se kpřizná, že to měly stejný. U mě taky, moc jsem se na malou těšila, a po porodu tak cca 3 týdny to byl mazec, kdyby někdo přišel, že chce moje děckom tak mu je dám i s postýlkou :lol: Já se z ní byla tak na větvi, a to nejsem žádná srágora, ale ty hormony tak zafungovaly, že sem se jí normálně bála. já sem radši seděla u televize do půlnoci (pomale se sirkama v očích :D, abych neusla)jenom abych k ní nemusela jít do ložnice. Přitom náš andílek spal krásně, vůbec neplakala, úplně zlatý děcko, to jí mimochodem vydrželo. Pak se to zlomilo a dneska si říkám, že to ani není možný… prostě se to musí přežít, ale fakt už se nedivím, když tady v takových stavech provede matka něco hroznýho svýmu dítěti, to člověk prostě neuvažuje reálně..

 
Attila8
Ukecaná baba ;) 2402 příspěvků 01.04.14 14:39

Já tě plně chápu, taky nejsem dětičková…pokaždé když potkám známou s kočárkem tak se ode mě asi čeká že se nahnu a podívám a nejlépe rozpustím…hm ani ne, neříkám že se mi malé děti nelíbí ale víc se teda roztíkám nad štěňátkem nebo koťátkem…já sice děti ještě nemám sice už je mi 28 ale za chvíli se zapracuje a abych pravdu řekla, na svoje se těším, vím že to bude záhul a změna, ale už jsem zvládla hodně věcí a navíc dítě do rodiny patří, manželství bez dětí jde skoro do záhuby…navíc mě moje mamka uklidňuje tím, že měla to samé, když neměla nás(jsme 3) a někdo jí dal do ruky mimčo tak by nejradši utekla, bála se jich, spíš že jim něco udělá, nevěděla c s ním má dělat…a to jsem i já, prostě nevím co s tím mám dělat :lol: :lol: takže palec hore!!každá nejsme roztíkající se budoucí matka :palec:

 
Fíková
Závislačka 4549 příspěvků 01.04.14 16:12

Chvíli jsem myslela, že píšeš o mně, akorát o půl roku později. Ten vztah k dětem, otěhotnění a oznámení budoucímu tatínkovi přes SMS je jak přes kopírák. :mrgreen:
Pěkný deníček. :)

 
hanak  01.04.14 16:29

Muselo to stat hodně odvahy, to velmi oceňuji, I upřímnost. Z mnohých porodních deničků musí mít logicky některé maminky komplex, protože ony tu pravou lásku necítily od prvního momentu. Ale tak to prostě je, láska občas přijde později.
To neznamená, že jsou špatnými maminkami, jen se těmi maminkami staly později, až se tělo I psychika vyrovnaly s novým stavem.

Když se mi narodilo druhé dítě - syn, věkově byli s dcerou od sebe o 13m. Ačkoliv jsem si ho přála, najednou jsem ho spíše vnímala jako klín mezi mnou a dcerou. Dívala jsem se na něj a už v porodnici mě napadlo, že umím pochopit maminky, které tam dítě nechají a odejdou bez něj.
Ne, neodešla jsem bez syna, samozřejmě že jsme šli domů spolu, ale srdce k němu hledalo cestu skoro 4 měsíce. Pečovala jsem o něj vzorně, hladila ho, mazlila se s ním… ale nic jsem u toho necítila. Pak se to ze dne na den najednou samo zlomilo a já jsem konečně cítila, jak ho miluji a že bych pro něj dýchala.
Dnes se za to stydím a synovi tohle nikdy nepřiznám, je to moje zlatíčko, úžasnej kluk, na kterého jsem patřičně hrdá… a za tehdejší myšlenky bych si nejradši nafackovala.
Psychika je prostě potvora a ne vždy se zachová tak, jak si přejeme.

 
LIEBEhexe
Kecalka 357 příspěvků 23 inzerátů 01.04.14 16:43

Hezky napsaný a hlavně upřímný, nevidím důvod, proč by měl někdo moralizovat :) Moralizovat by se měly maminky, který flákaj na Facebook desetkrát denně fotky svejch ratolestí ve všech možnejch pozách a infromujou svět o prvním bobíčku, o první blinčičce a tak :lol:
Ať Ti špunt prospívá a jste šťastné :mavam:

 
LuPaPe
Zasloužilá kecalka 608 příspěvků 01.04.14 21:12

:potlesk: Pěkně napsáno, i já jsem postupně si musela zvyknout, že jsem máma… první 3 měsíce jsem musela být na odstřel a děkuji příteli a rodičům, že to se mnou vydrželi. :)

 
iliska87
Ukecaná baba ;) 1358 příspěvků 01.04.14 22:22

V některých castech deníčku se opravdu Vidim…taky jsem nemohla uvěřit ze jsem matkou…první mesice byli opravdu náročné…ale nasli jsme si cesticku k tem našim dětem a oni k nám…k které milujeme nejvíce na Svete…

 
rozinka7
Kecalka 455 příspěvků 01.04.14 22:44

Tak konečně to někdo napsal. Já to měla uplně stejně. Navíc manžel 4 týdny po porodu odjel na celý měsíc pryč, takže jsem myslela, že skočím z balkonu. Malá proplakala kvůli silným kolikám 24 hodin denně. Dvakrát jsme byly na pozorováni v nemocnici, protože i doktorka se nad takto silnými kolikami podivovala. Maličká spala minimálně. Starala jsem se taky vzorně, ale noci jsem nedávala. Odstěhovala jsem se do obýváků a pod dekou jsem prořvala noci, protože místo slov útěchy „Miláčku, neplakej, maminka je tady“ jsem po měsíci nespaní používala spíše „Veruno, už doooooost!!! Co po mě vlastně chceš???“. Kvůli poporodní infekci jsme ani nemohli ven, takže zavřené v paneláku. Nedala jsem dohromady ani větu. Jen jsem koktala. Absolutně jsem nechápala, co dokáže s ženskou provést jedno malý mimino. Když mi dva týdny po odjezdu manžel volal přes skype a viděl, v jakém jsem stavu, tak okamžitě zavolal rodičům a oni si na noc dvouměsíční holčičku odvezly. Neprostestovala jsem, ale ořvala jsem to, jsem neschopná matka, přišla jsem stresem o mlíko a miliarda dalších výčitek, ale nakonec jsem únavou usnula. A ráno jsem byla plná síly a těšila se na malou. Po třech měsících ustaly koliky a miminko se poprvé usmálo. Ten bezzubý úsměv nás naprosto dostal :-) Sice spánek byl stále minimální (do dneška to není žádný spavec), ale teprva v tu dobu jsem začla milovat. Do dneška si to vše vyčítám. Když vidím svou nádhernou dvouletou dceru, za kterou bych dala život a vzpomenu si na ty začátky, tak se nenávidím za to, že jsem neuměla být lepší. Ale každým dnem se jí to snažím vynahrazovat a doufám, že mi bude odpuštěno :-)

 
Pajkax
Závislačka 4047 příspěvků 01.04.14 23:06

Krásný deníček, taky jsem po porodu nechápala jak to vše zvládnu, hormony se mnou cloumaly, malý jenom plakal, měl koliky a taky mi trvalo než jsem se ho naučila milovat a ted? Ted je to můj největší poklad na světě :srdce: a moc ho miluju :srdce: a v noci když se nevzbudí, tak já už sonduji jestli je ok a nemůžu se na něj vynadívat, je to prostě náš miláček :srdce:

 
Sue.Ellen
Ukecaná baba ;) 2361 příspěvků 01.04.14 23:30

Nevedela sem, ze sem psala denicek na eMimino :)

Mela sem to velmi velmi podobne - k materstvi sem se dopracovala asi az po 6.mesicich po porodu - syn bude mi za 3 tydny rok a ac to zni jako mega klise z Matejsky, tak dnes bych za nej dychala.

Příspěvek upraven 01.04.14 v 23:30

 
vlezdo.prdelka
Kecalka 208 příspěvků 02.04.14 00:14

Holky, jsem rada, ze nejsem sama.Take jsem ty zacatky nemela s dcerkou lehke. Celou dobu, nez jsem neplanovane otehotnela jsem sobe i okoli vykladala, ze deti nechci. Vlastne jsem nemela k nim take zadny vztah a nejaky pohled na male dite me take nijak „nevzrusoval“. Mela jsem budoucnost naplanovanou uuuplne jinak. Jenze jak se rika: Clovek mini, zivot, meni. Minuly rok jsem neplanovane otehotnela.Co ted? S pritelem jsem byla kratkou dobu, na dite jsem byla nepripravena. Celou dobu jsem mela dilema, zda si dite nechat nebo dat pryc. Nakonec jsme se rozhodli, ze si dite nechame. Spise to bylo z rozumu. Tricitka mi klepe na rameno a bylo mi toho maleho tvorecka, kteremu uz bilo srdicko, dat lito pryc.Cele tehotenstvi jsem vubec neprozivala a ani mne nijak neomezovalo. Proste mi jen rostlo bricho. Do posledni chvile jsem pracovala a delala vsechny cinnosti, jako pred otehotnenim a vubec jsem si nepripoustela, ze narozenim dcerky se mi zmeni uplne zivot… Kdyz se nam v listopadu Terka narodila, myslela jsem, ze automaticky pocitim nejakou materskou lasku. Bohuzel. Nestalo se. Mala nechtela sat, pak prvni tri mesice prorvala, neb ji trapilo brisko. Navic se narodila se spatnou nozickou, byla neustale nemocna, takze to bylo neustale jezdeni od doktora k doktorovi… Mala cele dny nebrecela, ale rvala. Ja jsem jen mela pocit, ze jsem stroj na krmeni a prebalovani, nikoliv matka. Hrozne jsem to vse chtela vratit zpet. Chodit do prace, venovat se konickum, atd… Neumela jsem se s tou zmenou vyrovnat. Zena v domacnosti, v jedne ruce varecku, v druhe ruce dite a kdybych mela treti ruku, tak v ni drzim zehlicku. Kdyby mi to nekdo pred lety vypravel co mme ceka, tak mu se smichem zaklepu na celo… Jenze… Pak nastal konecne zlom.Mala se koncem tretiho mesice uklidnila, je z ni neskutecne hodne a usmevave ditko. Trvalo to, nez jsem poznala, co znamena vyznam slov - materska laska. Terezce bude 5 mesicu a mohu uz hrde prohlasit, ze ONA je to nejlepsi, co mne v zivote potkalo…

 
Zzzuuz  02.04.14 12:03

Moc Vám všem děkuji za kladné ohlasy. Spíš jsem trochu čekala negativní postoje, ale jak tak koukám, je nás opravdu více :-) Ptaly jste se jestli plánujeme druhé dítko. Já se zařekla, že určitě ne. Možná jen proto, že i já jsem jedináček… Každopádně časem obavy z dalšího porodu, z dalších nevolností, z dalšího poporodního bluesu tak nějak pominou, ale stejně se na druhé dítě necítím. Zrovna včera jsme byly s dcerou na procházce (bydlíme na vesnici) a u jednoho domu, kde mají roční dítko, maminka pilně pracovala a vytrhávala plevel ve skalce. A to dítě? Sedělo kousek od ní v kočárku a jen se poslušně koukalo. Tiše jsem se pousmála, zakroutila hlavou a podívala se na tu naší čertici. Kdybych měla to dítě sedící v kočárku já, tak bych zřejmě o dalším mimču uvažovala, ale já mám tak akční holčičku, že mi dodnes s domácností chodí pomáhat moje maminka. Hluboký kočár jsme měli 3 měsíce - dcera v něm nechtěla ležet, ve sporťáku neexistovalo, abychom jí připoutali, takže vstávala a vylézala a teď co už chodí, chce jít po svých, a když nemůže tak „hopa“ a už jí neseme. Dětskou postýlku už měsíc přeleze, takže jsme ji zrušili a dětský pokoj plný hraček ji absolutně nezajímá. Chce jen lézt po stolech, židličkách, po parapetu atd. Je to zřejmě normální, ale neumím si představit, že bych ještě teď měla mít miminko. Mám co dělat s naší Míšou… Nerada říkám „nikdy“, takže možná „někdy“ ještě sourozenec přibude, ale s větším věkovým odstupem. Uvidíme co nám ten již v deníčku zmiňovaný „osud“ přinese dál :-) Hezký den Vám všem :kytka:

Příspěvek upraven 02.04.14 v 12:05

 
terien
Závislačka 3399 příspěvků 02.04.14 12:55

@rozinka7 :lol: odpusť toho usměvavého smajlíka ale přesně jsem si vybavila první hlídání. Strašně jsem se těšila že si od malé odpočinu a doma něco v klidu udělám a když odjela tak jsem řvala co jsem to za mámu že si nechám odvézt dítě. Já myslim že oni nám to ty broučci všechno 100× vrátí takže se netrapme. Milujeme je, staráme se, daly bysme za ně život, víc už po nás nemůže nikdo chtít :mrgreen:

 
Katka93
Zasloužilá kecalka 915 příspěvků 10 inzerátů 02.04.14 14:59

Krásný deníček :) já myslím, že málokterá matka cítí po porodu okamžitou lásku… já po třech dnech kontrakcí cítila maximálně tak úlevu :) první měsíc byl hrozný… malý sice krásně spinkal, ale já měla zánět v šití, takže jsem celý měsíc chodila čůrat do sprchy a nemohla sedět… teď jsou mu 4 měsíce a je to moje láska :) přítele jsem u porodu měla bez něj si to neumím představit, neuvěřitelně mi pomohl a jsem fakt šťastná, že tam byl :)

 
hanak  02.04.14 21:24

@Zzzuuz
Jako bys popisovala toho meho nejmladsiho. Je mu 15m a energie ma na rozdavani. Vsude se dostane, vsechno preleze. Obcas mam vazny strach, jestli se tohle mrne dozije puberty.

 
Bethuska
Zasloužilá kecalka 643 příspěvků 04.04.14 12:40

@Zzzuuz Díky moc za tenhle deníček. Taky jsem případ neočekávaného otěhotnění a absence mateřského puzení (neplést s pudy :) ). Z některých deníčků na emiminu, kde přispivatelky popisují úmorné snažení, rozplývají se nad perfektními porody, miminky a manžílky mne chytá závrať a připadám si hrozně nepatřičně. Zatím se snažím s těhotenstvím a změnami vyrovnat, hlavně s tím, že někdo jiný ovládá moje tělo, rozhoduje o tom, kdy budu jíst, bude se mi chtít spát a budu mít energii dělat normální činnosti, na které jsem zvyklá. Bojím se, co přijde po porodu, co když nebudu nic cítit v ten okamžik, kdy bych měla?

Díky moc za tvoji odvahu tohle napsat, ani nevíš, jak mi to pomohlo. Vědomí, že je to normální, že to není konec světa a že ty „správné“ emoce se dostaví :hug:

 
MariSun
Zasloužilá kecalka 716 příspěvků 04.04.14 20:04

Krásně upřímné, oceňuji Vaši odvahu :-)

 
Tashet
Ukecaná baba ;) 1069 příspěvků 3 inzeráty 07.04.14 10:38

Ve svých 26 letech, jsem měla přístup uplně stejný. Né že bych děti nechtěla, ale až tak v 35 letech nejdříve… ale pak se to ze dne na den změnilo a já na prahu třicítky zatoužila po dítěti. No asi biologické hodiny :mrgreen: :mrgreen: A najednou nic. Pět let snažení a běhání po doktorech. Jsem ted v šestém týdnu a moje dítě je vymodlené. Povedlo se nám to po IVF. Závidím ti, že jsi nic neřešila. Já řeším uplně vše a je to stresující. Nevím jaké je to netěšit se na dítě, ale dokážu tě pochopit. A líbí se mi tvá upřímnost. Hlavně že ses dopracovala k tomu být matkou :srdce: :mavam:

 
Zzzuuz  07.04.14 13:06

@Tashet když si tady na eMiminu pročítám deníčky a příspěvky maminek, které mají trápení s otěhotněním a cesta k vytouženému dítěti je pro ně tolik trnitá, tak se za sebe celkem stydím. Ale ono to tak často bývá, bohužel asi nějaký zákon schválnosti - ti, kteří by dítě chtěli, nemůžou a naopak ti, kterým je to jedno, popř. dokonce dítě nechtějí, ho zase hravě mají. Každopádně Vám držím palce ať je miminko v pořádku a ať to období není tolik stresující, určitě vše dobře dopadne :kytka:

 
mlsalkaM
Kelišová 6080 příspěvků 07.04.14 20:52

@Attila8 jsem jedináček, ale nejsi moje dvojce? :lol: mám to zrovna tak!

Denicek je pěkný a ctivy

 
Attila8
Ukecaná baba ;) 2402 příspěvků 08.04.14 11:42

@mlsalkaM asi ne :D já mám dva starší bratry :) teda doufám :jazyk:

 
Agáta13
Ukecaná baba ;) 1948 příspěvků 09.04.14 21:30

Ahoj, nejsi jediná :-) Mně to trvalo s prvním synem minimálně půlrok :oops: Byla jsem holka, co v dětství visela na stromě a lezla přes ploty- rozhodně poslední, co by mě napadlo, by bylo hrát si s panenkami nebo na rodinu.. A vida- na stará kolena čekám dobrovolně a plánovaně třetí mimino :jazyk:

Příspěvek upraven 09.04.14 v 21:32

 
evasafkova
Povídálka 38 příspěvků 11.04.14 07:39

Dobře a upřímně napsané, já mám okolo sebe spoustu kamarádek které věčně píší jak byl porod úžasný jak tě po narození dítěte přepadne ta veliká láska atd. já sem osobně měla první dítě dřív než všechny ostatní kamarádky i přesto že mě děti nikdy nevadily a určitě sem si je přála tak po porodu dcery sem byla ráda že to mám za sebou a cestu k ní a tu lásku sem si musela vybudovat…takže jak si někdo myslí není to zase taková samozřejmost :)

Vložit nový komentář