Jak jsem otěhotněla a jak jsem porodila

korana.kora  Vydáno: 15.01.11

Necelý rok jsem žila s přítelem v Anglii, celkem se nám dařilo, ale jak už to tak bývá (u mě tedy často), když se začne dařit, nemívá to dlouhého trvání.

Rozhodli jsme se tedy, že se vrátíme zpět do ČR a začneme znovu od nuly, a to v Praze. Moje sestra sehnala práci pro přítele ještě dřiv, než jsme přijeli, tak jsme byli rádi. Přítel nastoupil do práce a já se ji snažila najit. Nebylo to vůbec lehké. Jsem vyučená servírka, měla jsem dva roky po škole, tudíž skoro bez praxe a nikdo mě zaměstnat nechtěl. Měsíc jsem hledala a stále nic.

Kvůli stále nepřicházející menstruaci jsem se objednala na gyndu ke své doktorce do Chomutova. Nijak mi to divné nebylo, měla jsem vždy hodně nepravidelný cyklus, ale tenkrát už to bylo vážně déle než obvykle. První slova mojí doktorky byla, jestli si myslím, že jsem těhotná. Řekla jsem, že si to nemyslím. Sice jsem nebrala žádné prášky, ani jsme nepoužívali jinou ochranu, ale přítel si přeci dával vždy pozor. Ležela jsem na lehátku, doktorka mi přejížděla ultrazvukem po břiše a říkala, že nic nevidí.

Nakonec mi sestřička píchla vyvolávací injekci a šla jsem domů s tím, že do týdne to určitě dostanu. Pořad jsem ale přemýšlela, co by kdyby ms nepřišla, tak jsem si nakonec pro klid udělala test a vyšel negativní. Oddechla jsem si. Jenže menstruace po deseti dnech pořád nikde, tak jsem si udělala test druhý, který už byl pozitivní. Taková skoro neviditelná čárka mi oznámila, že jsem těhotná. Začala jsem brečet a zoufat. Vždyť nic nemáme, sotva jsme se vrátili domů, jak to zvládneme…

Druhý den, jsem se objednala znovu k doktorce a musela jsem čekat 5 dní! Pro mě neskutečně dlouhá doba. Chvilkami jsem se i konejšila, že test mohl být špatný, přece jenom ten první vyšel negativně. Když jsem konečně dorazila 17. 3. 2010 k doktorce, potvrdila mi, že jsem těhotná, že toho drobečka vidí. Nosím ho už 6 týdnů a 6 dní. Ptala se mě, jestli si chci miminko nechat. Pro mě to byla absolutně nesmyslná otázka a okamžitě jsem odpověděla: Samozřejmě, že chci! Volala jsem příteli, že bude tatínek a řekl mi, že by chtěl holčičku.

Já jsem si pak postavila hlavu, že v Praze žít nebudu a odstěhovala jsem se k tátovi do Chomutova, kde jsem se přece jenom cítila jako doma a bylo mi tu dobře. Byla to ale velká chyba, protože postupně začali hádky, že se málo vidíme a přítelova žárlivost byla neúnosná. Pořád mě podezříval, že tady někoho mám a s ním jsem akorát kvůli jeho výplatě. Nakonec díky mé tvrdohlavosti jsme se rozešli a já zůstala sama se svým drobečkem v bříšku.

Pak se rozjely obavy, kde vezmu peníze na veškeré vybavení, oblečeni a to všechno pro miminko, kde budu bydlet atp. Lítala jsem po úřadech, kde mi neuznali žádné dávky, protože jsem žila v jedné domácnosti s tátou. Nakonec jsem začala chtít peníze po příteli, který mě ale rychle schladil tím, že si je mám jít vydělat. Začali opět neskutecné hádky a já už z toho byla vyčerpaná.

Táta mi pomáhal jak mohl, koupil mi kočárek, celkově mě finančně podržel a od sestry jsem dostala spoustu věcí na malého, po jejím synovi. V tu dobu mi doktorka řekla, že to vypadá na chlapečka, tak jsem byla ráda, protože jsem měla spoustu oblečků na klučíka, ale zároveň mě to trošku mrzelo, protože jsem si vždycky přála holčičku.

V červenci se vše obrátilo k lepšímu. S bývalým přítelem jsme dostali rozum a došli k tomu, že bez sebe nechceme být a naše miminko si zaslouží mít oba rodiče. Doktorka mi oznámila, že přeci jenom budeme mít holčičku a byli jsme z toho oba velmi nadšení. Ale jak jsem psala na začátku, netrvalo dlouho a šlo vše opět z kopce. Přítele vyhodili z práce a najednou jsme byli bez příjmů. Opět nám vypomohl můj táta, jak s financemi, tak s bydlením.

V srpnu jsem oslavila 21. narozeniny a s tím jsem si i uvědomila, že za dva měsíce a kousek už bude malá na světě a nemáme skoro nic, dokonce ani jméno. Přítel si našel novou práci a situace se zase pomalu dávala do pořádku. Začala jsem nakupovat výbavičku a hrozně si to užívala. Dělala jsem ťuťu ňuňu na každý kousek oblečení, který jsem objevila, když jsem vyprala a vyžehlila výbavičku do postýlky a povlékla ji, tak jsem se dokonce rozplakala. Nejsem žádná citlivka, ale představa, že za chvíli v té postýlce bude ležet malý človíček mě tenkrát dojala tolik, až jsem se tomu sama divila.

Termín porodu, který jsem měla 4. 11. 2010 se rychle blížil a já se na něj hrozně těšila. Když uz chyběly asi jen čtyři týdny, pak tři a dva a malá se pořád nechtěla otočit hlavičkou dolů, začala jsem mít z porodu obavy, co když to nestihne a budou nějaké komplikace? Co když budu muset rodit císařem? To se mi vážně nechtělo, i když po přečtení různých članků o porodu koncem pánevním jsem se k tomu i přikláněla.

Nakonec nastal „den D“. Dva dny mě pobolívalo břicho, myslela jsem si, že mám zase nějaké střevní potíže, což u mě bývá časté, ale byli to poslíčci, teď už to vím. Byl čtvrtek 28. 10. 2010 a ty bolesti už byly o hodně častější a už jsem koukala po budíku. Počítala jsem si přestávky mezi bolestmi, i jak dlouho trvají. Bylo to po pěti minutách a bolest vždy trvala 40 vteřin. Takhle asi hodinu. Nakonec to přestalo, tak jsem si řekla, že jsem zase snědla něco, co mi nesedlo.

Navíc jsem si žádné hlenové zátky nevšimla, takže ještě nerodím. Z knížek a různých článků jsem vyčetla, že nejdřív odejde zátka, potom odteče plodová voda a pak se rodí. Ale to, že ne vždy ta zátka odejde tam nepsali. Po půlnoci, tedy už 29. 10. 2010 bolesti začaly znovu, ale tentokrát už se to nedalo vydržet. Chodila jsem po bytě, i jsem se snažila ze sebe něco dostat na záchodě, aby už to přestalo bolet. Nakonec jsem si šla lehnout, ale zaspat to vážně nešlo. Přítel vedle mě pochrupoval a já se bála, abych ho tím vzdycháním nevzbudila.

Byly dvě hodiny ráno. Najednou ve mně něco ruplo a byla jsem celá mokrá. Už je to tady, začalo drama. Bouchla jsem do přítele a začala hulákat, ze rodím, že mi praskla voda. Okamžitě byl na nohou a volal mé sestře, se kterou jsem byla domluvená, že mě se švagrem odvezou do porodnice. Snažila jsem se být v klidu, ale prostě mi to nešlo. Rychle jsem házela zbytek věcí do tašky, párkrát se tam přehrabovala, protože jsem si do tašky zabalila všechny „normální“ spoďáry. Najednou kouknu na podlahu a byla na ní černá kapka. Kouknu na nohu a po stehně mi teče cosi černého. To snad není možné, takhle to být přece nemá!

Voda má být čirá a ne černá. Začala jsem zmatkovat, že je něco špatně. Sestra se mě snažila uklidňovat, počítala mi po kolika minutách mám bolesti a do porodnice jsme dojeli, když byly po třech, čtyřech minutách. Jako na potvoru, JÁ, která jsem se snažila mít všechno připravené do puntíku, jsem se nebyla během těhotenství podívat do porodnice, ani vypsat papíry. Tak jsem lítala po nemocnici a hledala příjem na porodní sál. Kalhoty skoro u kolen, protože mi nešly zapnout, jezdili jsme výtahy pořád nahoru a dolů. Otravovali jsme zvoněním asi na třech odděleních s otázkou, kde je příjem, že rodím. Myslela jsem, že snad porodím na chodbě. Nakonec jsme ten příjem samozřejmě našli. A tolik spěchat jsme nemuseli.

Přijala mě milá porodní asistentka a najednou jsem byla v klidu, ale s pořád vyděšeným výrazem jsem jí řekla, že mám plodovou vodu zabarvenou do černa. Odpověděla mi, že to být sice nemá, ale nic se neděje. TAK CO V TĚCH KNÍŽKÁCH STRAŠÍ? Poslala mě na toaletu a pak na lehátko, kde mě vyšetřila, napojila na monitor a začali jsme vypisovat papíry. Už jsem tam ležela asi půl hodiny, když se mě zeptala, jestli jsem měla nějaké komplikace v těhotenství. Řekla jsem že ne, akorát že miminko bylo na poslední kontrole pořád KP. Tak na mě vykulila oči a řekla, že musí zavolat doktora, že si tady v klídku vypisujem papíry.

Tak přišel doktor. Řekl, že je vše v pořádku a zeptal se, jak chci rodit. Tuhle otázku jsem nečekala, ale měla jsem projistotu připravenou odpověď. Chci rodit tak, jak to bude nejlepší. Jestli to bude možné přirozeně, budu ráda. Odhad váhy malé byl 2200 g, tak mi bylo jasné, ze cisařský řez bude jen v nejnutnějšim připadě. Doktor nakonec řekl, že se mě na to stejně ještě bude ptát primář. S tímhle sympatickým doktorem jsme dovypsali papíry a pak přišel pan primář. Celkově vypadal tak, jakoby ho někdo vyrušil ze spánku, zíval a mžoural na ultrazvuk.

Na nic se mě ohledně porodu neptal, tak jsem to nechala být. Chvíli ještě koukal na ultrazvuk, řekl že plod je akorát tak hezky prdelkou a že dneska porodím. Na to jsem odvětila, že v to doufám a pan primář s úsměvem dodal, že mám na to 20 hodin času. Koukla jsem na hodiny a zjistila, že už tu ležím dvě hodiny a chudák přítel s mojí sestrou a švagrem čekají před příjmem. Mezitím na sále rodila nějaká paní, to byl ale řev, až jsem se začala bát.

Přišla PA, že právě odrodila zdravé miminko a mě poslala pro věci, abych se mohla osprchovat a převléct do košile. Otevřela jsem dveře a přítel, sestra i švagr na mě koukali, prý slyšeli řev, pak pláč a už si mysleli, že to mám za sebou. Se sestrou a švagrem jsem se rozloučila, přítele si nechala u sebe a začala se hrabat v tašce. Kupodivu jsem našla jen jednu bačkoru (to mi asi vypadla, když jsem doma hledala ty spodky), tak jsem byla jen v ponožkách. Celou dobu, jsem musela ležet, připojená na monitoru, když mi ho na chvíli sundali, tak jsem šla buď na klystýr nebo do sprchy či záchod.

Sledovala jsem čísla na monitoru, jak se zvyšují a zvyšují, když přijde kontrakce. Nakonec jsem si řekla o epidurál a myslela jsem si, že se ho snad nedočkám. Bolesti byly šílený, snažila jsem se to moc nedávat najevo, ale vždycky mi nějaký ten hlasitý vzdech ujel. V půl osmé ráno přišla anestezioložka. KONEČNĚ! Začala mi vysvětlovat, co mi bude dělat, kam co bude píchat a co já musím udělat proto, aby to šlo dobře.

Byla sice velmi příjemná a hodná, ale ja bych byla tenkrát radši, aby mi to do těch zad už píchla a přestala o tom jen mluvit. Teda dostávat kontrakce do toho, když mě někdo píchá do zad a já se u toho nesmím ani pohnout… úžasné. Samozřejmě, že jsem sebou cukla a anestezioložce natekla do hadičky krev. Tak se začlo znovu, tentokrát níž a povedlo se. Krátce po osmé hodině začal epidurál učinkovat a ja málem usnula.

Jenže začal pípat monitor, miminku slabě tlouklo srdíčko. Dostala jsem hrozný strach. PA mi napíchla kapačku, abych se rychleji otevírala a dostala jsem „náhubek“ s kyslíkem. Ležela jsem tam jako lazar. Monitor zapípal snad ještě dvakrát. PA se na mě chodila každou chvíli koukat a v devět hodin už zavelela na sál. Telefonem zavolala pana primáře, přivázali mě k lehátku a poručili netlačit. Čekala jsem, netlačila jsem, i když ten tlak byl děsně silný. Primář dorazil a řekl, že až ucítím tlak, že mám tlačit. Posadil se přede mě, sestřičky mu podali vercajk a šlo se na věc.

Zatlačila jsem jednou, přitom mě primář napomenul, že nemám křičet, pouze zavřít oči, zatnout zuby a tlačit, že to pujde snáz. Tak tlačím po druhé, zavřené oči, zatnuté zuby, nekřičím. Dostala jsem pochvalu, že si vedu dobře. Opřela jsem si hlavu, koukla na přítele, který mě celou dobu držel a hladil. Pan primář řekl, že teď zatlačíme ještě jednou a pořádně.

Tak jsem se pořádně nadechla, ale stihla jsem si všimnout, těch ošklivých nůžek co měl v ruce. Zaprotestovala jsem, že tlačit nebudu a na to jsem dostala sprchu, že to tedy tlačit budu. Tak jsem zatnula zuby a zatlačila. Nástřihu jsem se hrozně bála, snad nejvíc z celého porodu. Ty nůžky byly vážně strašák, ale nakonec jsem to ani necítila a byla jsem ráda, když jsem zatlačila po čtvrté, že naše Nelinka byla na světe. Narodila se přesně v pátek 29. 10. 2010 v 9:15, 49 cm a 2200 g.

Nelu hned odnesli. Přítel stál jako opařený, musela jsem do něj šťouchnout, aby naší dceru šel vyfotil a podepsal. Pak mi Nelu přiložili, ale přišlo mi, že ji mám u sebe snad jen pár vteřin. Opět ji odnesli a pak s ní přišel přítel, když uz byla zabalená v zavinovačce. Chvíli jsme na ni koukali a pak ji odnesli do inkubátoru. Celý den jsem ji neviděla, nosili mi ji na kojení akorát v noci, ale vždy si ji brali zpět do inkubátoru a od následujicí noci už jsme pořád spolu.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 14.01.11 17:46

:potlesk: :potlesk: moc hezky jsi to popsala. „Nesmíte tlačit“=nejhorší věta z porodu, vim jak ti bylo (rodila jsem v úterý 26.10 :hug: ), epidurál píchat při kontrakcíchm taky žůžo, ale pak dvě hodiny klídeček :palec:

Tobě i Nelince přeju ať krásně rostete!!! :kytka:

A jakto že nejsi u nás v „Říjňátkách 2010“, když jste říjnové? :-D

 
žirafííí  14.01.11 18:26

ůžasné , krásně jsem se začetla :palec:
Dodatečně ti gratuluji k Nelince :hug:

 
Uživatel je onlineBohunkaP
Extra třída :D 14167 příspěvků 14.01.11 20:13

Hezké a čtivé… :palec:
Dodatečně také gratuluji k Nelince. :kytka:

Příspěvek upraven 14.01.11 v 20:14

 
Alficek
Kelišová 5542 příspěvků 14.01.11 20:41

moc grtauluji že jsi zvládla porod KP :dance: :kytka:

 
almondka
Kecalka 255 příspěvků 14.01.11 21:00

Je fajn, ze mas takovu oporu u tatky, ne kazdy ma takove stesti. Jsi sikula, jak si to vsechno v porodnici zvladla. At Vam to s pritelem klape a Nelince hodne zdravicka a stesticka do zivota :kytka:

 
Barbulka
Závislačka 2751 příspěvků 14.01.11 21:49

gratuluji k miminku :kytka: a přeji hodně štěstíčka

 
korana.kora
Ukecaná baba ;) 1702 příspěvků 14.01.11 22:07

Moc vsem dekuju za pranicka :kytka:
MiruseProdigy tak nejak jsem zakotvila v jine skupine, pac jsem mela termin v listopadu. Ani nevim, ze rijnatka jsou :oops: ale kdyztak si vas najdu :)
almondka bez taty bych to asi tezko zvladla, vim, ze kazdemu se takhle nepostesti a proto jsem vazne vdecna, ze ho mam :)

 
careynka
Neúnavná pisatelka 19493 příspěvků 16.01.11 00:24

Moc gratuluju a smekam ze jsi rodila prirozene :-) ja mela vybranou taky Nelu pro holcicku a nakonec to byl chlapecek a narodil se o 13 hodin driv nez tvoje mala kocicka, tak hlavne at je zdrava a vy at uz se na sebe nezlobite! :-)

 
koralina11
Neúnavná pisatelka 16711 příspěvků 16.01.11 08:58

gratuluju k Nelince a obdivuju tě že jsi rodila normálně ale byla maličká tak to asi šlo.dokonce i dobře odhadli váhl mě taky v den porodu odhadli váhu přesně

 
Barbielka  16.01.11 14:20

Tak ted se toho nadchazejiciho porodu bojim jeste vic.....

 
korana.kora
Ukecaná baba ;) 1702 příspěvků 16.01.11 18:57

careynka tak to taky dodatecne gratuluju k chlapeckovi :kytka:
barbielka - no snad jsem te nejak nevydesila…porod neni zadna hruza prece, zvladly to miliony zenskych pred nama, tak ty to zvladnes taky. Zadny strach :)

Jinak tu vahu mi odhadla jeste doktorka v poradne, taky jsem pak koukala, ze to bylo presne :)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele