Jak jsem potkala svou největší lásku

Suzienna  Vydáno: 18.10.12

Nejsem žádná Danielle Steelová, ale pokusím se vám popsat příběh jedné lásky, která je z knížky jako vystřižená. Sedím tady a přemýšlím, odkud začít. Bude můj příběh zajímavý i pro ostatní? Vždyť takové věci se přeci stávají, i když možná ne tak často, a ano, uvařte si kávu, bude to dlouhé.

Můj příběh začíná v roce 2008, kdy jsem se po skončení studia rozhodla nepokračovat dále na magisterské jako drtivá většina mých spolužáků, ale odjet od Irska. Bylo mi tehdy 22 let a připadala jsem si neuvěřitelně dospělá na to, abych dále zůstávala s rodiči. Nejvíce mi pochopitelně vadila finanční závislost. Přestože jsem chodila na různé brigády (kolikrát jsem přes noc pracovala v baru a ráno šla vesele do školy), cítila jsem, že je načase vyletět z rodinného hnízda.

Do Irska jsem jela s přítelem, se kterým jsme spolu byli v té době 3 roky. Už tehdy jsem věděla, že to mezi námi není ideální. Bude to znít sobecky, ale do zahraničí jsem s ním tehdy odjela víceméně proto, že už jsme měli koupené letenky a já neměla jiný plán. Začátky byly krušné, má angličtina nebyla zrovna perfektní, a tak začal doslova boj o přežití – najít si co nejrychleji práci.

Díky Bohu se to rychle podařilo, ale mezi námi to začalo skřípat. Ono je totiž něco jiného s někým chodit a vidět ho párkrát do týdne a žít s někým v jedné domácnosti. Chyba byla nejspíš na mé straně. Začalo mi vadit, jak nereálné měl představy o životě, jak kolikrát řekl něco, že na něj ostatní koukali s otevřenou pusou nebo jak všechno přepočítával do posledního centu. Psal si třeba do telefonu, kdy a kde mi koupil čaj a na konci týdne udělal vyúčtování. Nejsem žádná zlatokopka, která za sebe neumí zaplatit, ale tohle neustálé počítání na mě bylo trochu moc :-)

Co vám budu povídat, po dvou měsících jsem mu dala sbohem. Bylo to pro něj těžké, nečekal to a mně ho bylo líto. Ale rychle se otřepal, odstěhoval se a vydal vlastní cestou. Chvíli jsme udržovali kontakt, ale jak už to tak v životě chodí, nějak se mu vše rozleželo v hlavě a dnes mi nemůže přijít na jméno. A tak jsem zůstala nějakou chvíli sama, na smutek po domově mi moc času nezbývalo, trávila jsem hodně času v práci. Ale jelikož nikomu není dobře samotnému, začali jsme si být blíž a blíž s mým spolubydlícím, říkejme mu Tomáš. On byl také čerstvě po rozchodu a tak jednoho večera alkohol a osamělost udělaly své.

Musím říct, že jsem se do něj bláznivě zamilovala a do vztahu skočila opravdu po hlavě, asi po týdnu se stěhoval do mého pokoje. Okolí bylo trochu překvapeno, protože jsme každý úplně jiný a úplně nejvíc se podivovala jeho bývalá přítelkyně, která se najednou o Tomáše začala znovu zajímat. Neustále mu psala a párkrát jsem přišla domů a ona byla u nás na kávě. Lezla mi neuvěřitelně na nervy, protože to byla taková ta klasicky falešně přátelská mrcha: „Miláčku (na mě), jak se máš (polibek na tvář), jak bylo v práci. No já už půjdu, abych vás tu nerušila, hrdličky.“ Kolikrát se mi otevírala kudla v kapse. Nejhorší na tom bylo, že jsem věděla, že Tomáš z toho není venku a často jí přede mnou bránil, když jsem nadávala, že je vlezlá.

Na Vánoce jsme odjeli všichni domů, do Česka. Tomáš tam zůstal o pár dní déle, jeho bývalá přítelkyně taky (jsou ze stejného města). Vrátil se divný a mě chytla chorobná žárlivost. Neměla jsem důkaz nevěry, ale zoufale jsem ho hledala, četla jsem sms, konverzace na skypu i facebooku. Dnes se za to stydím, nikdy předtím ani potom jsem to už neudělala, ale tehdy jsem byla opravdu na dně. Jako bonus mě do toho všeho vyhodili z práce, umřela mi nevlastní babička, a pak i pes, kterého jsem měla v Česku od dětství. Prostě depka. A tak když jsem jak blbka neustále hledala nějaký důkaz, dostalo se mi toho, čeho jsem chtěla. Našla jsem email od ní. Když jsem na Toma uhodila, přiznal se, že se s ní o Vánocích vyspal.

Byla jsem na dně, rozešli jsme se, ale dále jsme zůstávali bydlet v jednom domě. Já jsem začala pracovat v nové práci, a to mi trochu pomohlo přijít na jiné myšlenky. Jenže nám oběma s Tomášem bylo smutno a dali jsme to spolu zase dohromady. Slíbil mi, že s ní přeruší veškeré kontakty a začneme znovu. Kdo si prošel něčím podobným, ví, že takhle to většinou nefunguje. Člověk odpouští, ale nezapomíná. Navenek bylo všechno fajn, ale já se ve skrytu duše pořád trápila a už mu nevěřila, hlavně to, že mě opravdu miluje. Nicméně se opravdu snažil a my takhle fungovali další dva roky a vůbec to nebylo špatné. Našli jsme si k sobě cestu a začali plánovat budoucnost, jenže…

Jak praví jedno moudré přísloví: „Jestli chceš rozesmát Boha, pověz mu o svých plánech.“ A tak se jednoho dne vše obrátilo. Do práce měl přijít nový supervizor. V ženském kolektivu samozřejmě bylo velké pozdvižení a na druhou stranu i trochu rozhořčení. Člověk, který u nás v životě nepracoval, nám měl najednou šéfovat. Neférově jsem nadávala: „No jo, jenom proto, že je Ir, tak si hned z ulice nastoupí na takovou pozici.“ Ale všechno se obrátilo v momentě, kdy se přišel představit. Byl to kluk jen o dva roky starší než já a už ode dveří se s jeho nezaměnitelným úsměvem málem omlouval, že nám teď bude šéfovat (jak jsem se později dozvěděla, samozřejmě to místo dostal protekcí :-)).

Ze všech lidí jsem tam pracovala nejdéle, tak mě pasoval na svou asistentku a mým úkolem bylo ho zaučit. Hned jsme si takříkajíc „sedli“. Stejný smysl pro humor, stejné názory – nikdy bych nevěřila, že i přes jazykovou bariéru si můžeme být takhle podobní. Ano, samozřejmě, že jsem ztratila hlavu a věděla jsem, že jemu taky nejsem lhostejná. Teď šlo o to, co s tím. Zapomenout na něj nešlo a příčilo se mi udělat Tomášovi to, co udělal on mně. A problém nebyl pouze na mé straně – Johnny měl taky přítelkyni, už tři roky. Ale nevěděla jsem, jak na tom spolu jsou, vyhýbal se konverzaci o ní.

Jednoho dne jsme měli staff meeting a Johnny navrhnul jít posléze na pivo. Tuhle příležitost jsem si nemohla nechat ujít. S kolegy jsme se skvěle bavili, ale s množstvím vypitého alkoholu jsme měli oči jenom jeden pro druhého. Oba jsme se ve víru noci ostatním později nějak ztratili a v jedné zapadlé uličce došlo na náš první polibek. Musím říct, že takhle vzrušená jsem už dlouho nebyla. Šli jsme potom na jedno místo, kde jsme si všechno vyříkali, jak jsme jeden po druhém toužili a báli se to dát najevo, jak teď ani jeden nevíme, co s tím. Z úžasných chvilek mě vytrhl Tomášův telefonát, že je 5 ráno, kde jako jsem. Rozloučili jsme se tedy, já šla na hodinku domů spát, a pak s šílenou opicí do práce, ale byla jsem nejšťastnější na světě.

Za dva dny mi Johnny řekl, že se se svou přítelkyní rozešel, že to mezi nimi stejně neklapalo, ale že pokud chci zůstat s Tomášem, tak to respektuje a na to mezi námi zapomene. On prostě nedokázal své přítelkyni lhát, prý jí nikdy předtím nepodvedl a tohle ho tížilo. Opravdu jsem nevěděla co dělat, ale také jsem nechtěla Tomovi lhát. Řekla jsem mu tedy na rovinu, že mi někdo pomotal hlavu a já z něho nechci dělat blbce. Našla jsem si do týdne bydlení a odstěhovala se. Bylo to pro něj dost nečekané, protože on byl vždycky v našem vztahu „ten, co miloval méně“. Ale nakonec to pochopil a dnes spolu normálně komunikujeme.

Nechtěla jsem rychle skákat do nového vztahu, ještě k tomu s šéfem, a tak jsme se shodli, že to zkusíme jen tak nezávazně. A tak nezávazně jsme se spolu jednoho dne i poprvé milovali. Oba plni očekávání i obav, že když si rozumíme ve všech ostatních oblastech, v posteli to tak být nemusí. Po první polibku bylo všechno zapomenuto a my jsme se ponořili do toho nejkrásnějšího milování, jaké jsme oba doposud zažili. I když jsme se tomu zpočátku bránili, brzy jsme začali tvořit oficiálně nerozlučný pár.

Přestože jsme měla své vlastní bydlení, stejně jsme většinu času trávili v jeho domě a vůbec spolu. Okolí si z nás pomalu začalo dělat srandu, protože přestože jsme kolikrát seděli ve společnosti, nikdo jiný pro nás neexistoval a nejednou mi Johnny řekl, že si připadá jako ve filmu. Brzy jsem se poznala i s jeho rodinou, která mě obdivuhodně dobře přijala, a po pěti měsících jsme se k sobě nastěhovali. Všechno i nadále pokračovalo jako ve snu, a tak jsme se o loňských Vánocích rozhodli, že se spolu pokusíme o miminko. Naši dcerku očekáváme každým dnem a já jsem ta nejšťastnější žena na světě.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
Peťka111
Kelišová 5038 příspěvků 18.10.12 08:13

Krásný deníček… život nám nachytá plno nečekanách zvratů :) Já jsem taky našla může mého života, už nám chybí jen to miminko, tak snad se brzo zadaří :)
Hodně štěstí a hodně zdraví do tvé rodiny ;)

 
dlacatko
Ukecaná baba ;) 2118 příspěvků 18.10.12 08:18

Příběh hezkej, tleskám, ale čekala jsem něco víc. =) určitě mi to nepřijde jako vystřižené z knížky. je to na můj vkus moc typické - asistentka a její šéf, to je otřepané klišé. a to vše okolo, tím si prošel snad skoro každý. ale fandím vám. :pankac:

 
Gina108
Generální žvanilka 23595 příspěvků 18.10.12 10:15

Tsss, kam se s.re Steelová :mrgreen: tohle je pravá růžová knihovna ze života :palec: :potlesk:

 
Misuldy  18.10.12 11:57

Perfektní :-) konečně jiný deníček než o porodu :-) Ať Vám všechno vyjde, jste šťastní a dcerka je zdravá :-) :potlesk: :kytka: :mavam:

 
bjetuschka
Závislačka 3881 příspěvků 2 inzeráty 18.10.12 11:58

Jé, tyhle zamilovaný příběhy s happy endem mám nejradši. Tak přeji jen to nej ;)

 
Pengetra
Stálice 70 příspěvků 18.10.12 12:17

Hezký deníček, přečetla jedním dechem. Přeji zdravé a veselé miminko :kytka:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 18.10.12 18:02

:kytka: pohádka :-)

 
Spellinka
Kecalka 132 příspěvků 18.10.12 19:47

Moc hezký, přeji Vám do budoucna spoustu lásky :palec:

 
Jane1990
Kecalka 354 příspěvků 19.10.12 16:15

To je hezký… Tak ať vám to vydrží už napořád i s tím malým sluníčkem co každou chvilkou čekáte :-)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele