Jak jsem rodil

emimino  Vydáno: 07.12.01

S laskavým svolením Josefa Němce III. přinášíme „úsměvný“ příběh o narození Josefa Němce IV. Věřím tomu, že se nenaplní jeho obavy, že po přečtení jeho povídky, na nás zanevřete, ale naopak se pobavíte při trochu jiném pohledu na tak krásnou věc, jakým právě porod je.

88×31 .(Svět podle Japončíka){bor­der:0} *]"":[]

?Tak budu nosit brýle", prohlásil jsem po příchodu od oční lékařky. ?A já rodím", řekla na to moje žena. Evidentně se snažila zlehčit mou vážnou situaci, což se mi ale ani za mák nelíbilo. ?Konečně líp uvidím na ty japonské školačky v uniformách", začal jsem rozvíjet teorii svého života se čtyřma očima, abych ji za trest naštval. ?Ale já vážně rodím", nedala se žena. ?A já jsem papež„, odvětil jsem značně ironicky. Já skoro umírám a ona se furt chce vytahovat. ?To teda nejsi“, zatvářila se žena uraženě. ?Náhodou jsem jeho fotku viděla v novinách." ?Už Ti odtekla plodová voda?„, zeptal jsem se věcně. ?Ještě ne.“ ?Tak jak víš, že rodíš?" ?Protože mám od rána bolesti", usmívala se. ?Aha. A kde přesně?„, hrál jsem si na zkušeného porodníka. ?No, tady tak jako začínají a pak vystřelují tak jako sem nahoru“, vysvětlovala žena ukazujíce rukou na svém těle, přičemž obsáhla prakticky celý trup, kus hlavy a dobrou polovinu z horních i dolních končetin. ?Tak to znám, to mívám taky. Většinou chvilku před tím, než musím na záchod", vyvodil jsem odborný závěr. ?Jenže já to mám už od rána", mračila se na mě žena, jakobych si z ní snad dělal srandu. ?No dobrá, zavolám tvému tatínkovi, ať přijede s autem, když jinak nedáš", vzdal jsem marný boj a šel k telefonu.


?Á, paní Němcová„, usmála se setřička na příjmu. ?Zase rodíme? To už je tento týden popáté, no ještě že už máme úterý.“ Občas jsem překvapen, že může být ještě někdo ironičtější než já. Většinou mě to namíchne, protože si na této své vlastnosti velmi zakládám. ?Dneska je to doopravdy", zastal jsem se ze vzteku své ženy. ?O to už se postarám", dodal jsem o něco temněji.


?Rád Tě zase vidím, Ivuško", začal hned ve dveřích ordinace doktor. Bylo mi to divné, ještě včera, když jsme tu byli poprvé, mé ženě normálně vykal a dnes tohle? Zamračil jsem se. Musím na to jít chytře jako jelen (každý určitě ví, proč ne jako liška). ?Nebude Tě doufám vyšetřovat zase hodinu a půl, jako včera, aby nám pak oznámil, že ještě nerodíš, že ne?„, ověřoval jsem si preventivně. ?Bude mě vyšetřovat tak dlouho, dokud se nedobere k nějakému výsledku“, odsekla moje žena. ?A navíc, co se do toho montuješ, jsi snad doktor?„
Náhodou jo, chtěl jsem říct v první chvíli, ale pak jsem si uvědomil, že tím bych ničeho nedosáhl. Místo toho jsem zkusil zákeřnou lest : ?Co kdybych šel do ordinace s Tebou? Abych jako dohlédl, zda se Ti neděje něco nepatřičného.“ ?Neboj, nic, co bych sama nechtěla, se mi dít nebude. Už vím, co mě čeká„, odbyla mě žena s divným leskem v očích. ?Všichni doktoři by měli shořet v pekle“, procedil jsem vztekle skrz zuby. ?Chtěl jste něco?„, zeptal se doktor, vykouknuvší z ordinace s velkou injekční stříkačkou, na níž byla nasazena ještě větší jehla. ?Éee, jen jsem říkal, že všechny doktory by měli vynést do nebe za to, jak se o nás dobře starají“, řekl jsem odvážně. Doktor se nebezpečně zamračil. A kruci, já to řekl tím svým věčně ironickým tónem. ?Pardon, musím nutně na záchod", dodal jsem spěšně a zmizel na WC.


?Tak dneska už to opravdu bude", oznamovala mi po chvilce sestřička. ?Vaše žena už se nám pěkně otevírá." ?Hlavně panu doktorovi, co?„, prohodil jsem uštěpačně. ?Co panu doktorovi?“, zeptala se překvapeně. ?No panu doktorovi že pěkně děkuju." ?Aha. Jo a budete chtít být u porodu?" ?Jistě. Proč bych sem byl býval jinak jezdil?„, zabručel jsem otráveně. Blbé otázky. A doktorům usekat ty jejich chlípné pazoury. ?A neomdlíte nám tam?“, žertovala nadále sestřička, která zjevně nevycítila atmosféru. A zatím kupodivu ani mé ponožky. ?Mě hned tak něco neporazí„, odbyl jsem ji. Vypadám snad jako nějaká máčka nebo co? ?Jo mimochodem“, pokračovala sestra, ?přítomnost u porodu stojí pět set korun". ?E?", stačil jsem jen podotknout a vzápětí jsem s sebou švihnul na zem.


?No tak, pane Němec, proberte se. Co jsem řekla tak strašného? To Vás tak vzalo těch pět set … né, počkejte, už zase?"


Člověk se nadře jak magor. Co to dá plánování, škrtání v kalendáři, ta fyzická zátěž, když je pak ten správný čas, jeden to pak musí zvládnout i dvakrát týdně, a oni za to chtějí pět set. To je vyděračství. ?Já bych jim ten týden přál, ať si to zkusí, vyplivnou žaludek…" ?Co brbláš? Není Ti pořádně rozumnět." ?Ale jen tak, tomu bys beztak nerozumněla." ?Jo, slyšela jsem, že přítomnost u porodu se platí. Prý pět set nebo co … počkej, co blbneš? Ještě nemusíš omdlívat, ještě nerodím", podpírala mě žena u otevřeného okna na čerstvém vzduchu. ?Pět set, celých pět set. A ani občerstvení v tom není zahrnuto", z očí se mi koulely slzy jako hráchy. ?A když si navíc vzpomenu na ten týden…" ?Jaký týden?" ?Ale, takový jeden před devíti měsíci", pomalu jsem se vzpamatovával. ?Alespoň si to všechno nakameruju a nafotím. Když už, tak už„, vyhrožoval jsem. ?Jestli Tě jen napadne vytáhnout kameru…“, řekla moje žena ledově klidným hlasem. Uvědomil jsem si, že má bolesti a tak by se jí ten hlas měl spíše třást. Na sucho jsem polkl a velice nenápadně kopl brašnu s kamerou pod židli, aby byla co nejméně vidět. Taky jsem preventivně o dva kroky ustoupil. ?To já jen tak, aby řeč nestála", špitnul jsem. ?Tak jí radši ani nenabízej židli."


?Víte co, paní Němcová? Pustíme Vám plodovou vodu, ať to trošku urychlíme", objevil se ve dveřích doktor a přiblble se usmíval. Já mu urychlím, až mu zle bude. A taky mu pustím. Žilou. Prasákovi. ?Můžu se jít podívat?„, zkusmo jsem se zeptal své ženy. ?Ne.“ ?No zeptat se snad můžu", zašeptal jsem si pro sebe. ?Ne", ozvalo se zpoza zavřených dveří ordinace.


?Tak to urychlil", supěla má žena na posteli a pod ní se dělala louže. ?Hele, protéká to až skrz madraci na podlahu", oznamoval jsem objevně. ?Vypadá to skoro jako pod autem, když praskne chladič." ?Nech si ty kecy, na mě přisly bolesti." ?A co mám říkat já? Dal jsem pět set a ani jsem neviděl pouštění vody", pravil jsem uraženě. ?Ty si jako myslíš, že je to legrace, jo? Že jsi jako v divadle na komedii, jo?" ?No, vzhledem k výši vstupného je to spíše tragédie…"
Uskočil jsem včas.


?Hele, skákací balon. Podobný, i když menší, měla děcka v mateřské školce, kde jsem byl na civilce", zkoumal jsem nafouklou pryž. ?Nemluv mi o dětech a už vůbec ne o tom, jak ses půl roku flákal, víš, že jsem na to alergická„. ?Já myslel, že jsi alergická na …“ ?Ano, o tom taky nemluv." ?Ale vždyť jsem ještě neřekl na co." ?Právě teď jsem alergická na všechno." ?Barbar Conan pobídl svého bojového hřebce, který skočil rovnou do středu bitvy a dupal po nepřátelích, zatímco modrooký hrdina mečem odsekával žoldákům přečnívající kousky", řádil jsem na balónu jako pominutý. Když už jsem dal pět set, tak alespoň nějaká zábava. ?Radši toho nech než …" ?Jejda, auvejs, kruci." ?…spadneš."


„Takhle bychom to nikam nedopracovaly, paní Němcová“, objevila se po chvíli sestřička. „Musíme to trochu urychlit, nebo nestihnu večerní program v televizi. Pojďte se mnou na sál.“ Žena šla a já se plížil za ní, tichý jako stín. Tentokrát se o podívanou připravit nedám. Již žádné poslouchání zurčení vody přes dveře.
„Můžete jít taky, pane Němec“, všimla si mě sestra. „Teda pokud Vás právě nechytil houser.“
„Ani houser, ani ser…“
„Nech si ty oplzlosti“, přerušila mě manželka. „Nebo Tě vyvedou, přestože jsi zaplatil pět set.“
Zavrávoral jsem a chytil se rámu dveří.
„Je Vám dobře?“, zeptala se s obavami sestra.
„To přejde“, zhluboka jsem dýchal. „Jen chvíli nevyslovujte žádné číslovky.“


„Tak, paní Němcová. Tady si stoupněte, opřete se o porodní stůl, rozkročte se a začněte pérovat v kolenou. Malý Vám odtamtud za chvilku vystřelí jako čamrda, hi hi hi“, zasmála se sestra vlastnímu žertu. „Kdyby něco“, dodala otráveně, když viděla, že nám to vtipné nepřišlo, „tak mě zavolejte. Budu na sesterně.“
Předklonil jsem se a začal studovat svou ženu zespoda : „Myslíš, že v takové poloze odtamtud může vůbec něco vystřelit?“
Nějak jsem přitom nepočítal s tím, že by se tam ještě mohla nacházet nějaká plodová voda.


„Víš, co je ještě zajímavější, než sledovat, jak se pod Tebou dělá louže vody?“, zeptal jsem se pérující ženy, když jsem se vrátil s opláchnutým obličejem.
„Zrovna teď nemám na Tvé žerty náladu“, odbyla mě žena, která se pokoušela modlit v pěti světových a třech mtvých jazycích k přibližně 137 bohům a 1 bohyni (ženská ženské nikdy nevěří, ale když není zbytí…), aby to už konečně měla za sebou.
„Já ale nežertuju“, nedal jsem se tak lehce odbýt. „Mnohem zajímavější je sledovat, jak se pod Tebou dělá kaluž krve.“ Žena se s výrazem děsu v očích podívala na zem.
„Co je na tom tak zajímavého?“, vyjekla. „Nestůj tady a zavolej sestru.“
„No, zajímavé na tom je“, prohodil jsem při odchodu přes rameno, „kudy z Tebe ta krev odtéká, když máš mezi nohama hlavičku.“ Přímo fyzicky jsem ucítil, jak v místnosti zavládlo doslova hrobové ticho a zatajený dech tam měl i respirátor.
„No jo, už běžím pro sestru“, pokusil jsem se trochu odlehčit situaci.


„Sestři?“
„Ano?“, odvětila tázaná, aniž by vzhlédla od televizní obrazovky.
„Co dávají?“, zeptal jsem se s nepředstíraným zájmem.
„Kassandru.“
„To náhodou znám. Už tam byla ta scéna, jak na něho míří pistolí?“, zeptal jsem se jako znalec.
„Sedmkrát.“
„Jak sedmkrát?“
„No v třináctém díle, v sedmnáctém, v dvacátém devátém, v …“
„Aha. A ta scéna u soudu?“, chtěl jsem ji překvapit.
„Jedenáctkát.“
Jak vidím, díval jsem se na špatné díly. Bylo třeba dohonit děj : „A kolikrát se vlastně vdávala?“
„Zatím pětadvacetkrát, ale je to teprve osmdesátý čtvrtý díl.“
„Kruci, tak to jsem o hodně přišel“, pronesl jsem zklamaně.
„Ani ne, Esmeralda byla lepší. Nedáte si kafe?“
„Rád bych, ale teď se to nějak nehodí, moje žena rodí“, překonal jsem chvilkové zaváhání.
„To dělá už dvě hodiny, tak jí to snad vydrží, než dopijete kafe“, vnucovala se sestra s očima na obrazovce.
„No, ani bych neřekl“, odtušil jsem otráveně.
„Proč myslíte, jste snad gynekolog?“, zažertovala si.
„No to sice ne, ale když z ní trčí hlavička, tak co si o tom mám myslet jiného, než že už rodí?“
„Ale kuš, zrovna teď? Když je klíčová scéna? No dobře, nahraju si to na video, hned jsem tam, jen co to zapnu a nastavím.“
„A jak se pozná klíčová scéna v takovém seriálu?“, zajímal jsem se ještě mezi dveřmi.
„No že není ve více jak v pěti dílech“, odvětila znalecky sestra přehrabujíce se skříňkou s videokazetami.


„Kdhe jshi thak dlhouho?“, supěla žena ve snaze vylézt na porodní lavici.
„Opatrně, nedávej nohy tak k sobě“, ignoroval jsem její hloupý dotaz :„pokřivíš malému stehnama uši a nebude moct chodit proti větru.“ Ani jsem se neznažil uhýbat, bylo mi jasné, že v tomto stavu nevykopne nohu.
„Tak jsem tady“, zahlaholila vesele sestra. „A jak vidím, už nám leze i ramínko, tak to bude ráz naráz.“ Chytla malé za uši a škubnutím je vytáhla ven. Zůstalo viset na pupeční šňůře jen několik centimetrů na zemí.
„Tak jsi mohla dát ty nohy klidně k sobě“, pokyvoval jsem zamyšleně hlavou.
„Teda bylo to fakt rychle a ani to netrvalo deset dílů jako v Kassandře“, pronesl jsem směrem k sestře s uznáním v hlase.
„Co to je?“, zasténala má žena.
„Kassandra? To je takový přiblblý seriál. Něco jako Esmeralda“, vysvětloval jsem ochotně.
„A to zas prr“, nedala se sestra, „Esmeralda náhodou vůbec přiblblá nebyla. Ta byla slepá.“
„Ale to dítě“, škytla žena.
„Jo tohle“, zamračila se setra. Pak začala počítat nohy : „Jedna dvě tři. Je to kluk jako buk. Jak se bude jmenovat, maminko?“, usmála se nuceně na moji ženu.
„Béhéhéhé“, spustila moje žena, „Joséééf“, vzlykala.
„Á, po tatínkovi?“, nenechala si svůj placený humor (ježíš, pět set za takový škleb) vzít sestra a významně se na mě podívala.
„Né, po něm“, pohodila má žena hlavou směrem ke mě.
Sestra tázavě povytáhla obočí.
„Plance z hladu“, snažil jsem se zachránit situaci. „To asi ty dva klystýry na začátku.“


„Tak copak se nám to narodilo?“, ptala se hned ve dveřích sestra z dětského, která si přišla přebrat dítě.
„Je to klučina“, culila se porodní sestra, snažíce se přitom z mojí ženy vytáhnout placentu. Pupeční šňůru měla omotanou kolem zápěstí a jednou nohou se zapírala o porodní kozu. „Nejde mrcha ven“, komentovala svůj výkon.
Sestra z porodního si jí nevšímala, místo toho zvedla malého ze země a pak se usmála na moji ženu : „Tak jakpak se nám ten slaďounký broučínek jmenuje, maminko?“ Žena propukla v hysterický smích prokládaný záchvaty hysterického pláče.
„To nic, však ona si zvykne“, uklidňoval jsem šokovanou sestřičku.
Druhá sestřička mezitím dosáhla úspěchu a svalila se na zem.
„To mi připomíná pohádku O veliké řepě“, okometoval jsem to.
„Nechcete si jít raději natočit fakana?“, odsekla vztekle sestra a zvedala se z kachliček.
„Jakého fakana? Jmenuje se Josef!“, vyštěkl jsem naštvaně.
„Béhéhéhé“, spustila vedle mě požární siréna.


„Proč si to dítě natáčíte ze země?“, zajímala se sestra.
„No, když přes tu Vaši krátkou sukni tak získám umělecký záběr“, zajíkl jsem se přemírou slin v ústech.
Sestra se mírně předklonila : „Nebyl by takto ještě umělečtější?“, hlasitě vzdychla.
„Možná těch pět set zase nebylo tak moc“, drmolil jsem si pro sebe.
„Kde jste tak dlouho? Já ho chci taky vidět“, ozval se křik ze sálu. „I když se jmenuje tak blbě“, přišel dodatek o něco tišeji.
„Už vím, proč měl Al Bunda na tričku : Jsem ženatý, zastřelte mě“, konstatoval jsem, když jsem se zvedal z podlahy.


„Tak maminko, chlapeček je v pořádku, má všechny kousky, které má jakožto chlapeček mít, dokonce se nám už stihnul vykakat“, referovala sestra mojí ženě, když jí ukazovala našeho potomka.
„Asi to fakt bude jeho“, zamručela pochybovačně žena.
„Váží tři kila, měří padesát jedna centimetrů“, pokračovala sestra, jako když másla ukrajuje.
„A ty tři kila měl před tím, než se vykakal nebo až potom?“, zajímal jsem se. Vědec se prostě nezapře. Experiment je nutno dokumentovat co nejpřesněji.
Sestra se na mě znechuceně podívala, sebrala malého a odkráčela s ním na dětské.
„Nenecháte nám ho tu chvilku?“, zavolal jsem za ní s nadějí v hlase.
„Úchylákům by měli děti odebírat ještě před porodem, na to by měl být zákon“, zaslechl jsem ještě její komentář, než práskla dveřmi.


„Tak já jdu“, začal jsem si sbírat věci.
„To tu se mnou ani nepočkáš, než mě převezou na pokoj?“, zeptala se zklamaně žena.
„Cože? A co tu s Tebou budu dvě hodiny dělat, když už je po všem?“, zajímal jsem se.
„Tak dlouho jsme se neviděli, když jsi byl v tom Japonsku a já tady, určitě si máme hodně co říct“, zaškemrala žena.
„No dobrá, těch pět minut bych tu ještě mohl vydržet.“


Ponaučení?Nikdy nevěřte tomu, co píšou v novinách, ukazují v televizi nebo publikují na internetu. Život je ve skutečnosti mnohem obyčejnější a lidé se mají vzájemně mnohem víc rádi. Alespoň někteří. :o)

Josef Němec III. - Svět podle Japončíka"":[]

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

 Váš příspěvek