Jak jsem si přála být maminkou

veeeraf  Vydáno: 08.11.12

Měla jsem přání rychle vyrůst, mít hodného muže, otěhotnět a být maminkou. Nic víc jsem vlastně od života nechtěla. Ano, povedlo se. Tři moje přání se vyplnila.

Cesta k tomu vysněnému už je na dosah ruky. Nebylo to však tak růžové, jak jsem si představovala. Bylo mi 17 a pamatuji si ho, jako kdyby to bylo včera. Měl velké hnědé oči a něco mi říkalo, že to bude velké. Bylo, z příjemného klučiny se vyklubal lotr.

Zamilovaná jsem byla až po uši, všechno jsem přehlížela, jak se jen dalo, zas a znovu. Jednou jsem si řekla, že už to stačilo a je konec. Bohužel, Honza nevydržel, s mobilem v ruce vyšplhal na ten největší strom v okolí a napsal: Chci, aby ses koukala, jak padám, chci, abys viděla mou krev. Tenkrát jsem se sesypala a začal velký kolotoč o mé nervy. Ty nevydržely a já jsem z tohoto vztahu odcházela s velkou depresí a s prášky, které mi pomáhaly to nejhorší období přežít.

Po čase díky práškům moje nervy povolily a dalo se to přežít, ovšem objevila se silná žaludeční neuróza, se kterou jsem bojovala dalších pár měsíců. Myslím, že ten kdo to nepoznal, tak nepochopí. Ale po dvou letech jsem se dala do kupy a rozhodla se najít další lásku.

Za moji další lásku děkuji bohu každý den, díky ní jsem našla to, co jsem hledala. Jmenoval se opět Honza a vyklubal se z něj další lotr, který mi ukázal, že lásku si nemůžu vynutit. Čím více jsem si přála, aby mě někdo konečně miloval, tím jsem ho od sebe odháněla. Teď už vím, že je to špatně a poučila jsem se ze svých chyb. Díky němu jsem se spřátelila s Pavlem a zamilovala se, opravdově. Vím, že mi do dnešního dne neodpustil, co jsem udělala. Odejít s kamarádem je v chlapském světě podraz, který nic neomlouvá.

S mou depresí to bylo v té době dobré, vysadila jsem prášky a užívala si léta. Za Pavlem jsem jezdívala do Prahy, užili jsme si krásné víkendy. Vše bylo nádherné, jako každé zamilování. Určitě budete přikyvovat:). Po šesti měsících jsem si zabalila pár věcí, našla jsem si v Praze práci a odjela za ním. Po dvou krásných letech mě čeká svatba, duben 2013, co víc si přát.

V červnu mi začíná být špatně, ach jo, nastupuje neuróza. Z čeho? Jsem v klidu. Pro jistotu nasazuji prášky, aby se mi neuróza nerozjela. A pak jednoho dne, myslím, že ve středu těhotenský test ukázal, že čekáme miminko. Byla jsem šťastná, hned jsem tu novinu volala snoubenci, který sám nevěřil. Tak budeme šťastná rodina, moje poslední přání. Pár týdnu mi vydrželo radovat se, a pak ****deprese****, tak silná, že se mě do dnešního dne drží a rovnou i s neurózou.

Je těžké mít radost ze života, těšit se na miminko a přitom se prát s depresí. Miminko si přeji ze všeho nejvíc, ale občas si říkám, neměla jsem počkat? Jsem připravená být mámou? Teď vím, že nejsem. Možná je to kvůli mému stavu. Kdybych věděla, že mě čeká další léčení v době těhotenství, tak bych do toho nešla. Možná později. Moje miminko tím trpí a já taky, protože těhotenství není procházka růžovou zahradou a ani láska, i když se tak kolikrát tváří, ale není tomu tak.

Přeji všem těhotným maminkám, aby těhotenství prožívaly o něco lépe než já. Aby se v těhotenství pokud možno netrápily a i přes ty všechny problémy, jako je nevolnost a jiné, se neustále usmívaly :) Je to dar a ne každý ho dostane, hlavně v této době.

Věra 25 let, 20. tt

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.7 bodů
 Váš příspěvek
 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 08.11.12 10:05

Taky jsem mladá, prožívám něco podobného jako ty, ale věř mi, že v tomhle je nejlepší opora partnera, i když s nim třeba nebudem do smrti. spraví se to neboj. Snaž se vyplnit si volný čas. Já se utápím ve zlých myšlenkách, když je můj manža v práci. tak si taky něco najdu, třeba přebírám věci na malýho, nebo bifluju aj. at se daří :hug:

 
Lucinatko
Závislačka 4735 příspěvků 08.11.12 10:17

Holka v podstatě mas teď šťastný život tak si to uživej. Snad už bude jen dobre a nebude ti nemoc už kazit tak krasne období :srdce:

 
balenka
Závislačka 3781 příspěvků 08.11.12 10:53

Drž se, je to těžké období, ale miminko ti svět rozzáří! A pak už bude i léčba přijatelnější… :hug:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 08.11.12 14:34

Jako puberták sem brala antidepresiva a když jsem otěhotněla tak jsem měla výkyvy nálad jak blázen. Šestinedělí jsem sice strávila taky pak s depresema, ale všechno jednou přebolí. Neboj určitě si to protrpíš a pak bude fajn. A vůbec neuvažuj jestli seš zralá na mateřství. Vyzraješ až budeš držet drobečka v náručí :hug:

 
Viktorka Maxikova
Kecalka 141 příspěvků 08.11.12 17:35

Drž se, určitě to bude dobré! mrzí mě čím procházíš. trochu tomu rozumím. taky čekámě miminko (22.týden začínáme), je vymodlené, je to třetí pokus. já si těžkým psychickým stavem prošla loni touto dobou, byla to fakt krize, po nevydařeném těhotenství jsem se uzavírala do sebe a nechtěla nikam chodit sama. a do toho jsem narazila na partičku lidí duchovně zaměřených, kteří chtěli rozdávat „dobro a lásku“. no a to mě oddělalo úplně. spadla jsem do takových stavů, že jsem nebyla schopná být sama se sebou - ani doma, natož někam jet něco zařídit! do práce mě vozil manžel, zase mě jako balík vyzvednul. trvalo to asi 3 měsíce, pak jsem začala chodit k psycholožce a ta mi hodně pomohla :kytka: taky jsme si pořídili dvě kočičky - další dobrá terapie ;-) no a já v červnu otěhulila potřetí. sice jsem byla už psychicky stabilizovaná (ale pořád docházím jednou do měsíce na udržovací terapii), ale… není to úplně ono. zvládnu někam jet sama, zařídit něco, ale panické úzkosti se někdy stále vrací (hlavně mívám pořád trému, jak to zvládnu - tzv. anticipační úzkost i když následně je to ok..). nutno podotknout, že jsem labilní od 15 let (teď mi je 27), ale to je dlouhá historie. taky mám myšlenky typu - jak to všechno zvládnu? vždy´t se nepostarám ani o sebe! a do toho mě chytly strašné bolesti zad vystřelující do nohy, dvakrát týdně málem brečím a hysterčím, prášek si brát nechci, ale mám co dělat, abych to rozchodila. je mi jasné, že to je psychosomatické a je to následek dlouhodobého stresu a úzkostí z dřívějška.. když jsem ve stresu, tak zatínám nohy a to se pak projevuje tou brutální křečí :nevim: pomáhá mi dost autogenní trénink, asi znáš..
ale víš co? my to zvládnem a miminka taky :hug: každá krásná chvíle radosti za to stojí! ale jen jsem Ti chtěla říct, že v tom určo nejsi sama - kolikrát ženy měly třeba problémy s partnerem, zažily rozchod, nevěru, velký stres v těhu a mimčo bylo úplně vpořádku (i psychicky). ale taky mám někdy výčitky, hlavně kvůli těm bolestem a křečím do nohy, aby to mimčo nepoškodilo. snad ne no :? držím pěstičky, určitě budeš šťastná a silná maminka po tom všem :srdce:

 
Viktorka Maxikova
Kecalka 141 příspěvků 08.11.12 17:44

Drž se, určitě to bude dobré! mrzí mě čím procházíš. trochu tomu rozumím. taky čekámě miminko (22.týden začínáme), je vymodlené, je to třetí pokus. já si těžkým psychickým stavem prošla loni touto dobou, byla to fakt krize, po nevydařeném těhotenství jsem se uzavírala do sebe a nechtěla nikam chodit sama. a do toho jsem narazila na partičku lidí duchovně zaměřených, kteří chtěli rozdávat „dobro a lásku“. no a to mě oddělalo úplně. spadla jsem do takových stavů, že jsem nebyla schopná být sama se sebou - ani doma, natož někam jet něco zařídit! do práce mě vozil manžel, zase mě jako balík vyzvednul. trvalo to asi 3 měsíce, pak jsem začala chodit k psycholožce a ta mi hodně pomohla :kytka: taky jsme si pořídili dvě kočičky - další dobrá terapie ;-) no a já v červnu otěhulila potřetí. sice jsem byla už psychicky stabilizovaná (ale pořád docházím jednou do měsíce na udržovací terapii), ale… není to úplně ono. zvládnu někam jet sama, zařídit něco, ale panické úzkosti se někdy stále vrací (hlavně mívám pořád trému, jak to zvládnu - tzv. anticipační úzkost i když následně je to ok..). nutno podotknout, že jsem labilní od 15 let (teď mi je 27), ale to je dlouhá historie. taky mám myšlenky typu - jak to všechno zvládnu? vždy´t se nepostarám ani o sebe! a do toho mě chytly strašné bolesti zad vystřelující do nohy, dvakrát týdně málem brečím a hysterčím, prášek si brát nechci, ale mám co dělat, abych to rozchodila. je mi jasné, že to je psychosomatické a je to následek dlouhodobého stresu a úzkostí z dřívějška.. když jsem ve stresu, tak zatínám nohy a to se pak projevuje tou brutální křečí :nevim: pomáhá mi dost autogenní trénink, asi znáš..
ale víš co? my to zvládnem a miminka taky :hug: každá krásná chvíle radosti za to stojí! ale jen jsem Ti chtěla říct, že v tom určo nejsi sama - kolikrát ženy měly třeba problémy s partnerem, zažily rozchod, nevěru, velký stres v těhu a mimčo bylo úplně vpořádku (i psychicky). ale taky mám někdy výčitky, hlavně kvůli těm bolestem a křečím do nohy, aby to mimčo nepoškodilo. snad ne no :? držím pěstičky, určitě budeš šťastná a silná maminka po tom všem :srdce:

 
Olion
Závislačka 2688 příspěvků 08.11.12 19:48

Ahoj držím ti palce. Věř že to zvládneš. Já jsem se zbavila antidepresiv 3 měsíce před otěhotněním. Byl to záhul ale zvládli jsme to. Mám krásnou dcerku. Dokonce jsem zvládla nekouřit a po 12 letech jsem si přestala kousat i nehty. Všechny moje traumata a bolesti na duši zahojil můj andílek s přítelem. Přála bych ti aby ti mateřství dalo do života tolik energie jako mě.

 
Misigen
Povídálka 38 příspěvků 09.11.12 09:58

Držím palečky… já něco podobnýho zažívám ted… těhotenství sem měla docela v klidu když nepočítám 5 měsíců intenzivného zvracení :D ale od te doby co se malej narodil je můj přítel jako vyměněný.. sprostý, náladový… prostě nedozrálý… s nervama už jsem taky v háji ale snažim se kvůli malému.. je to moje jediná láska.. taks edržim a ty se taky drž a zvládneš to
:potlesk:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček