Jak jsem si představovala mateřství

Alfhugo  Vydáno: 20.12.13

Jako Hurvínek válku… Asi jsem na dítě nebyla připravená. Ale byla bych připravená za rok? Za 5 let? Vůbec někdy?

V těhotenství jsem pročítala deníčky a různé články a mohla jsem vyskočit z kůže, když jsem se dočetla, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy. Propána, co je na tom krásného? Co dvacet minut musím na záchod, neobuju žádné boty, jak jsem nateklá, z postele vstávám půl dne, než dojdu nakoupit, tak uteče dopoledne. Už nikdy nechci být těhotná, říkala jsem si, a určitě nebudu ten případ, kterému po porodu začne Pupíček chybět!

Porod. 48 hodin kontrakcí, pocit, že jsem si sáhla na psychické i fyzické dno svých sil. Najednou je na světě moje dcera. Hebká, voňavá a trochu modrá. :)
Tak, teď to přijde! Ta obrovská vlna citů, šílená mateřská láska. Pocit, že bych za ni dýchala… a nic. Koukala jsem na to malé bezbranné stvoření a přemýšlela, co je se mnou špatně. Byla nádherná, moje, racionální částečka mého mozku mi tvrdila, že ji miluju víc než všechno na světě, zbylá většina, hormony zamořená, našeptávala, že jsem ji vlastně nechtěla, že můj život skončil.

Šestinedělí bylo nejhorší období, co jsem zažila. Nevěděla jsem, jestli ji miluju, nebo nenávidím. Připadala jsem si jako robot, vytvořit mléko, přebalit, vykoupat, uspat. Každý den je stejný! To je na zbláznění. Navíc to dítě nespí a jen řve…

A pak se jeden den usmála. Na mně. Na svou mámu… Všechno se zlepšilo. Pochopila jsem, že nepláče schválně, že mě nenávidí, ale že pláče proto, že má koliku. Že potřebuje pevné zavinutí, aby spala dýl než 15 minut. Že potřebuje teplou náruč. A že ji v té náruči chci moc mít.

Konečně mi po necelém roce, kdy jsem si připadala jako inkubátor a robot, bylo dobře. Jsem její máma, konečně jsem našla své místo.

Poporodní deprese je svinstvo, naštěstí přešla sama. Sice je stále každý den stejný, pořád se večer kroutí a pláče, ale už jsem klidnější. Musíme to vydržet, bude líp. A její úsměv a broukání je odměnou za všechno. :) A už mi chybí ten Pupíček…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.3 bodů
 Váš příspěvek
 
Lejaa
Echt Kelišová 8944 příspěvků 20.12.13 00:58

Ahojik, nejsi sama:-) taky jsem to tak nejakou dobu mela. poporodni depka je fakt hnus a na sestinedeli vzpominam moc nerada. bylo to hrozne obdobi :-) na prdy doporucuji Infacol, bude dobre :-)

 
deeni
Kecalka 457 příspěvků 20.12.13 01:15

Byla jsem na tom podobně a dodnes a to je synovi přes 2 roky, říkám, že šestinedělí bylo to nejhorší co mě v životě potkalo a že už ty stavy (poporodní deprese) nechci nikdy zažít. Hrůza. U mě to celkově všechno trvalo déle, a dnes už vím, že jsem to měla řešit dřív. A jestli někdy budu mít další dítě (tak za 10 let :D) tak doufám, že už se to nebude opakovat. Naprosto tě chápu a neboj, bude líp - časem :)

 
belina46
Zasloužilá kecalka 674 příspěvků 20.12.13 01:59

:potlesk:..jsem sice jiný případ, děti nemám a nedaří se mi je mít..ale někdy mám takový pocit - chci je opravdu?!?Jak to všechno zvládnu?!?Nevím, jak se k dětem chovat..co mám s nimi dělat, když mi je někdo vecpe do náruče..pořád si říkám, že dítě chci, zabrečím si při každé příchozí menstr.,ale ty pochybnosti tam prostě jsou..asi už mi z toho hrabe :roll:

 
monifix
Závislačka 2638 příspěvků 20.12.13 06:52

Taky si rikam, ze na deti clovek neni asi nikdy pripraveny. Mala ma skoro 14 mesicu a obcas mi taky hlavou prolitnou ruzne myslenky jako co bCh delala bez ni atd.. Je to zlato ale obcas bych potrebovala vypnout…

 
Tapeta
Echt Kelišová 8068 příspěvků 20.12.13 08:01

Než jsem měla vlastní, děti mě nikdy nebraly..Těho­tenství jsem měla fakt krásný, zažila jsem spoustu pěkných okamžiků, hrozně se mi líbilo..vím, že druhé už takové ani náhodou nebude - budu muset běhat kolem prvního. Co bude po porodu jsem neřešila - všechno mě hrozněpřekvapi­lo..šestinedě­lí bylo nejhorší období v mém životě. Nevím, jestli je to císařem, že se mi nevyplavily ty správné hormony, ale žádné návaly mateřského citu se nekonaly..naopak. A výčitky k tomu. Měla jsem dělat sama co se sebou, jizva bolela, byla tvrdá, kojení bolelo snad ještě víc, zánět prsu, horečky a kluk nespal a nespal a já nevěděla, co sním. Vyčerpaná s laktační psychózou k tomu..kdyby nebylo manžela, který koupal, v noci přebaloval, tak bych to nedala. Byla jsem uplně hotová, že mi skončil život, že už si v životě ani nevyčistím zuby..Láska se dostavila postupně po několika měsících. Teď ho miluju a udělala bych pro něj uplně všechno..už jsme sžití, vím, co kdy chce a taky už můžu semtam někam vypadnout, někomu ho půjčit a cítím se zas sama sebou.

 
martab
Stálice 68 příspěvků 20.12.13 08:10

Jo, taky jsem si tím prošla, poporodní deprese, rozbouřený hormony, řvoucí mimino, který trpí na prdíky… Skoro pořád jsme řvali stereo!!! A než jsme si k sobě našli cestu, tak to nějakou dobu trvalo i díky akutnímu císaři.. Takže za mě bylo šestinedělí(já měla šestinedělí 2×) taky nejhorší období!!! A teď je to moje zlatíčko, je s ní hrozná sranda a miluju ji jako nikoho na světě!!! :srdce:

 
dyňa
Stálice 51 příspěvků 20.12.13 08:30

Taky jsem si prošla poporodní depresí - předčasný porod, následně zhnisaná jizva po císařu, kterou mi od sebe museli trhat a mačkat hnis, každodenní dojíždění za malou a na čištění jizvy 50km. Nemohla jsem k malé najít cestu, pořád jsem se své mámy ptala, jestli ji nechce (snad ze srandy, je to moje druhorozená), ale cítila jsem se neskutečně unavená, nebavilo mě se starat o to mimčo, pořád jsem si připadala, že to nemůžu zvládnout, že nejsem dobrá máma a přitom jsem se na malou tak těšila. Nebýt mé rodiny, nevím, jak bych tu depku zvládla, přešlo to snad až po roce. 8o

 
petulatko
Ukecaná baba ;) 1716 příspěvků 20.12.13 08:43

Ja jsem rodila normalne a pres to me to taky potkalo. U me teda ta laska prichazela snad rok. Sice jsem logicky vedela, ze ji miluju, ale nejak jsem to nemela tak matersky uvedomele. Kdyz mela mala asi rok, sli jsme jeste s moji mamkou na prochazku a mamka nesla malou na rukou. Rozbehl se proti nam velky pes a ja jsem si v tu chvili uplne instinktivne stoupla pred ne a chranila je vlastnim telem. Pak mi to docvaklo, ze to je vlastne ono. Ze za nekoho absolutne bez rozmysleni jste ochotni umrit. Ja jsem normalne celkem sobecek, takze bych nepokladala zivot jen tak za nekoho :mrgreen:

 
Evánek
Stálice 90 příspěvků 20.12.13 09:53

Za tohle se vůbec nemusíš stydět. Já měla sice ukázkové těhotenství, ale co nastalo v šestinedělí bych nepřála ani svému nepříteli:) Malá kvůli kolice řvala až skoro do 5 měsíců. Dělali jsme s ní všechny možní „psí kusy“. Taky jsem jí začala milovat až s postupem času a teď už si život bez ní nedokážu představit. Dloho jsem taky nechtěla o druhém dítěti ani slyšet a hle? Za necelé 3 měsíce tu bude. Teď už je ale něco jiné a já tak trochu vím, co mě může čekat a jak na to. A co? Už se na to docela těším :D

 
Týna K.
Závislačka 4307 příspěvků 20.12.13 10:02

Ahoj, já jsem tohle teda úplně neměla, hned od záčatku jsem měla takový ten pocit, že je pro mě všechno, ale šestinedělí bylo opravdové peklo… syn také trpěl na koliky, byly dny kdy jsem ho od rána do večera jen nosila v zavinovačce a houpala a on stejně pořád plakal a plakal… byla jsem unavená a pološílená… ale přesně jak píšeš, pak se usmál a bylo hned líp :) a teď když je mu skoro 8 měsíců tak je to pořád tak… něco provede, vzteká se, zlobí, ale pak začne žvatlat bababa a usměje se na mě tím nejsladším úsměvem s dvěma zoubky a láskou bych ho sežrala :) Plánujeme ještě jedno, přála bych si holčičku… ale stejně se dost často přistihnu jak přemýšlím nad tím, jestli jsem ochotná těch příšerných prvních pár měsíců miminka absolvovat znovu :mrgreen: I když říká se, že když první dítě zlobí, druhé je hodné :think: :lol:

 
stephora
Závislačka 2664 příspěvků 20.12.13 11:56

Přesně popisuješ to, co jsem prožívala já :) dítko jsem chtěla mít tak nějak proto, že na světě by mi bez dětí bylo smutno, a odkládala to tak dlouho, až už to skoro nešlo, a je to dnes 6 týdnů, co je na světě moje krásná holčička :)

mateřství mě nenaplňuje příliš - nejsem moc na plenky, hovínka, pláč a nevyspání. Dny jsou stejné, jsem hodně osamělá, protože s kojencem si člověk nepopovídá, a při představě, že to takhle bude ne měsíce, ale roky, omdlévám…

minulý týden se naše malá začala smát a mě došlo přesně to, co tobě :) že je úžasná a že jí miluju nadevše a dám jí vše, co bude potřebovat a chtít a ráda!

úsměv toho tvorečka mi otevřel oči, je to to neúžadnější, co může být, když se na mě směje - „útrapy“ dostaly konečně smysl :dance: ;)

 
Jannys
Kelišová 5982 příspěvků 20.12.13 12:20

Ahojky když čtu Tvůj deníček, rožívala jsem po porodu úplně to stejné co TY chtíč nechtíč dnes je všechno jinak a za malého bych aji dýchala

 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 20.12.13 12:24

Ja se cele tehotenstvi tesila, jak ho budu hodiny a hodiny pozorovat, jak poklidne spi a ja se budu rozplyvat laskou a kochat pohledem na tu detskou baculatou tvaricku…
a realita pak byla, ze kdyz uz usnul, litala jsem jak blazen, abych dohnala domaci prace nebo padla vycerpanim a spala taky nebo zurive hledala na netu informace o kojeni a peci o novorozence… a kazdopadne neodvazovala se na nej dlouho vejrat, aby se mi neprobudil.
Prvni mesice byl hodne krusne, k miminku jsem pocitila obrovskou ochranitelskou zodpovednost od prvni chvile, ale casem jsem si uvedomila, ze laska narusta postupne, jak jsme se szivali a vic poznavali a jak se zacal vic projevovat jako osobnost. Kolem jeho devateho mesice jsem se najednou ucitila s roli matky vyrovnana, ale to neznamena ze dneska (23 mesicu) jeste porad nepostradam trochu casu pro sebe, ale taky pracuju na plny uvazek (ziju v zahranici a tady je to bezne).

 
adam75
Ukecaná baba ;) 1400 příspěvků 20.12.13 12:59

Za to mohou ty přiblblé reklamní články z časopisů, všelijaké promo fotky usmívajících se rodinek, které píšou a fotí bezdětní kariéristi.
Je to tak, jak jsi napsala. Až se tě bude nějaká bezdětná kamarádka ptát, jaké to bylo, všechno jí to pěkně pověz. Ať ví, do čeho jde. Ale ať taky ví, že přes to všechno to ditě za to stojí.

 
Ajuše
Ukecaná baba ;) 1153 příspěvků 20.12.13 13:27

Pod to bych se podepsala, jak kdybych to psala sama :-)). Naší už je 18 měsíců a užívám si to tak od roka a čtvrt. Když s námi začla víc komunikovat a člověk jí začal víc chápat. Je s ní konečně pořádná sranda, ale někdy je toho moc a člověk by nejraději utek do těch bezstarostných dnů :-)). Né každý má to štěstí, že ho zaplaví ihned mateřská láska. A myslím, si že je to zcela běžný, jen málokdo se k tomu přizná, protože pro společnost je to tabu. Jinak pupík mě chybí, ale nanejvýš do 6tého měsíce :D, pak už to bylo peklo. Pravda, že tehdy jsem chodila do práce až do konce a už to byl opravdu záhul. Ale s dítětem to bude asi ještě větší záhul a pro druhý dítě bych si nejradši někam došla, abych nemusela absolvovat těch 9 měsíců :D

 
Fima
Nadpozemská drbna 27830 příspěvků 11 inzerátů 20.12.13 13:33

Pěkný deníček, myslím, že se v tom najde nejedna z nás. :kytka:

U nás bylo dítě plánované, chtěné, vytoužené… dlouho se nám nedařilo, pak přišla na řadu pomoc v podobě hormonů a hle, semínko bylo zaseto. Po bouračce, kterou jsme měli ve 13tt. jsem zůstala na rizikovém a až do konce si válela šunky. Občas jsem se nudila, ale bylo mi skvěle. Těhotenství až na děsné otíkání, tvrdnutí břicha a děsné bolesti zad bylo ukázkové. Porod sice vyvolaný hned po termínu, kvůli velikosti mimina, ale rychlý, bez komplikací a strašně ráda na něj vzpomínám… no a pak nastala krutá realita. Mimino jen řvalo, řvalo a řvalo. Do toho problémy s kojením a už bylo ze mě velmi často slzavé údolí. Poprvé v porodnici jsem zapochybovala. Jestli jsme ještě neměli počkat. Kdo napsal, že novoš prospí 20 hodin denně a kojení je naprosto přirozená věc, by zasloužil herdu do zad. První měsíce byly krušné, mimino nespalo, jen řvalo. A já nosila, nosila a nosila, občas ho unosila do bezvědomí a spal aspoň 20 minut. Po třech měsících obrat. Hele, ono to dítě začíná komunikovat a směje se. A už neřve celé dny, ale jen když má hlad nebo ho potrápí bříško. V těch 4 měsících jsem už věděla, že jsme udělali správnou věc a že si to bez malého už nedokážu představit. Ano, občas jsem si říkala, jak to bylo super, když jsme dítě neměli - mohla jsem cokoliv a kdykoliv, s dítětem to už nešlo, ale když jsem byla na chvíli od něj, připadla jsem si jako bez ruky.

Když byl klukovi necelý rok a půl, otěhotněla jsem podruhé. Neplánovaně, povedlo se nám přes kondom. Těhotenství nečekané, šílené překvápko, druhé dítě jsme plánovali až o rok později, hlavně kvůli mé škole. První tři dny jsem prořvala, velkou oporou mi byl chlap, ten to vzal statečně a neviděl v tom žádnou tragédii, narozdíl ode mě. Dvouletého rozdílu mezi dětmi jsem se upřímně děsila. Ale hormony mám asi v pořádku, protože po třech dnech jsem řvát přestala stejně tak rychle, jako jsem začala a na miminko jsem se začala hrozně těšit. Těhotenství bylo mnohem lepší jak s prvním. Tentokrát mi sice řádilo doma batole, ale díky němu jsem byla ve skvělé kondici až do konce. V těhotenství mě netrápilo tentokrát vůbec nic, akorát měsíc před porodem se mi rozestoupila symfýza a to teda byla bolest… ale léky na řídnutí kostí jsme to udrželi na uzdě až do konce. Porod přišel jako blesk z čistého nebe z ničeho nic, den po termínu. Byl přirozený, bez nejmenšího zásahu, do porodnice jsme dojeli na poslední chvíli, manžel to k porodu ani nestihl (jel se starším na hlídání) a byl jedním slovem ÚŽASNÝ. Po porodu jsem se cítila skvěle, jak kdybych ani nerodila. Doma jsme se zajeli ukázkově, šestinedělí bylo trochu náročnější, ale žádný masakr se nekonal a nekoná už 5 měsíců. První měsíc druhorozený doslova prospal, pak se probudil tak nějak k životu, ale od narození je naprosto úžasný.

A až teď mám pocit, že jsme kompletní a že už nám nikdo nechybí. A že svoje chlapy miluji a život si bez nich už představit nedokážu. A taky jsem postřehla, že s druhým dítětem u mě žádná hormonální bouře neproběhla a to jen díky tomu, že jsem věděla, co mě čeká a nemine. Druhé dítě jsem si dokázala užít už od začátku, narozdíl od toho prvního. A taky jsem se naučila, že s dvěma dětmi to jde tak nějak všechno přirozeně a snadněji „od přírody“.

Příspěvek upraven 20.12.13 v 13:33

 
hdanca
Závislačka 3035 příspěvků 2 inzeráty 20.12.13 13:38

Moc hezky napsáno, jak byla mal v pupíku, strašně jsem se těšila, jak byla venku, tak jsem jen věděla, že se o ni musím starat, že by se mi líbila a milovala ji hned to ani omylem, musela jsem si na ni zvyknout a teď bych ji za nic nedala, úsměvy, povídání a všechno je úžasné!!!

 
Keirina
Ukecaná baba ;) 1363 příspěvků 20.12.13 17:14

A pak se jeden den usmála. Na mně. Na svou mámu…

a já se u toho rozbrečela.. :oops:

Hezké, stručné, jsem akorát šestinedělka, tak mě dojme kde co. Souhlasím, že šestinedělí pro mě taky není úplně nejideálnější období, ale malá je naštěstí hodná, tak aspoň v tom je to o trochu lepší..

Ať se vám daří holky! :hug:

 
momi33
Nadpozemská drbna 25322 příspěvků 3 inzeráty 20.12.13 17:48

Hezky napsáno, měla jsem něco podobného, v těhotenství jsem se děsila břicha, bála porodu.
Poporodní depka byla, možná ne tak silná, ale taky jsem nevěděla, jestli kluka miluju, nebo ne.
Občas se mi chtělo i utýct do práce, a to je co říct :roll:
A to malej ani moc nebrečel, docela dobře spal, pil, koliku neměl.
Představa druhého dítěte mi naháněla hrůzu, a dnes?
Tiše závidím těhotným, myslím, že teď, když už člověk ví, co a jak, bylo by to klidnější.
No co, nemůže být vše ;)

 
Crystalline  20.12.13 18:41

@petulatko hezky jsi to vystihla :palec:

 
Wikky
Ukecaná baba ;) 1240 příspěvků 20.12.13 19:12

:) Se mi trochu ulevilo, že nejsem jediná, kdo to otevřeně řekne, napíše…já si to začala užívat na 10-11měs., kdy prcek začal sám jíst a lézt. To začla trochu zábava… Jinak při příležitosti vrátit se do práce, bych neváhala… :roll:

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8378 příspěvků 20.12.13 20:33

My jsme se s jednou kámoškou normálně shodly, že bychom braly, kdyby nám někdo dal do ruky až 6 měsíční dítě. Porod, šestinedělí a nošení ležáka není fakt nic moc. Pak už je s ním i sranda, přestane pořád tak plakat a umí se i zabavit, případně strčíš do ruky křupku, rohlík, lahev. Prostě paráda. Teda až do období vzdoru :lol: ale to už je jiná kapitola.

 
marrlinka
Závislačka 2997 příspěvků 20.12.13 20:35

Jojo, měla jsem to stejně (a ještě občas mám). Po škole se rýsovala první pořádná práce, malovala jsem si, jak si konečně začneme s přítelem užívat, zařídíme byt, pořádně zacestujeme a ne jak za pár šprdlíků mezi zkouškama na dovču s rodičema a pak bum, dvě čárky na testu. První týdny těhotenství jsem prořvala, měla jsem pocit, že můj život skončil (občas to mám i teď) a na díte nejsem ještě připravená. V šestinedělí jsem slízla snad všechno, co šlo, včetně akutní operace slepáku s následným špatným hojením. Mámě jsem pravidelně brečela do telefonu, že snad dítě ani nechci…jako třešnička na dortu mi z nervů vyskočila taková vyrážka, že jsem nemohla mezi lidi, obličej oteklý a rudý (a to jsou atopik, takže zvyklá na leccos). Měla jsem co dělat, abych fungovala já, najedla se a došla si na záchod, natož abych se ještě starala o mimčo. Pak se to nějak uklidnilo, já se zahojila a mrňous přestal ječet 24/7…sice mám občas přes den pocit, že jsem neužitečná a žiju ve stereotypu, ale pak si dám facku a řeknu si - ho*no se ti děje - máš skvělýho chlapa, zdravé mimčo, prakticky žádnou starost a pak se na mě ten můj šmudla usměje a udělat eoeoeoe úúúú a jsem v pohodě a dojde mi, že mrňouse zbožňuju :srdce:. A věřím, že až obnovím trochu kontakt se světem mimo procházky a běžné nákupy, bude ještě líp a začnu se zase cítit nejen jako „kuk, kde je mami a kde je můj chlapeček“, ale zase trochu jako tvor sociální :lol:

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17596 příspěvků 21.12.13 10:34

Drzim palce. je to narocne. :hug:

 
Luminex
Závislačka 3276 příspěvků 21.12.13 23:18

Krásnééé ;) myslím, že to prožíváme tak nějak všechny, hlavní je, že titul máma už bude navždycky a je to nádherný titul :* a jen si to užívejte, každá změna a začátky jsou těžké.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele

Inzeráty uživatele