Jak jsme mluvili s nemluvnětem

TerezieS  Vydáno: 15.03.08

Před dvěma lety se stal zázrak a nám se narodila krásná malá holčička. Sice hodně plakala, ale byla zdravá a bystrá, a my jsme byli ti nejšťastnější rodiče na světě. Vzhledem ke své profesi, které jsem se věnovala před tím, než do naší rodiny přibyl ten malý balíček radosti, nebylo těžké se rozhodnout. Nebudu čekat až na první slovo svého dítěte! Chci si s Dorotkou popovídat dříve než jí bude rok nebo rok a půl. A cesta jak toho dosáhnout je vlastně velmi snadná.

Jako speciální pedagog - poradce rané péče v rodinách s dětmi se sluchovým nebo kombinovaným postižením i jako profesionální tlumočník znakového jazyka jsem si mnoho let praxí ověřovala fakt, že kojenci a batolata prostřednictvím pohybů rukou, celého těla i mimiky komunikují se svým okolím podstatně dříve než mluveným slovem. První slova začne dítě artikulovat kolem dvanáctého měsíce věku. V té době ale obratně manipuluje rukama s předměty, pohybuje se v prostoru, chodí s oporou kolem nábytku a pokouší se o první samostatné krůčky. Také ukazuje na věci a používá celou škálu dalších gest k tomu, aby se vyjádřilo. Ovládat složitý mechanismus mluvidel a začít tak používat ke komunikaci mluvenou řeč je pro dítě velmi náročné. Ovládání pohybů rukou a celého těla přichází mnohem dříve. A z tohoto základního principu vychází metodakomunikace s kojenci a batolaty přirozenými znaky a gesty, které také můžeme říkatznakování s miminky.

Jak jsme se do toho pustili
Naše maličká nebyla takové to klidné, veselé a příliš pozornosti nevyžadující miminko. S úsměvem na tváři dnes vzpomínám na to, jak k nám během jejích prvních pěti měsíců života každá návštěva přišla pouze jednou. Přes Dorotčin pláč jsme totiž s kamarády a známými neslyšeli ani vlastní slova, natož slova toho druhého. Manžel ráno odcházel do práce a já ho vyprovázela se řvoucím kojencem v náručí. Večer se manžel vracel z práce domů se slovy: "Zase je řev slyšet až do přízemí.” Jen tak na okraj: bydlíme v šestém patře paneláku.

Všechny děti si vytvářejí gesta a pohybové znaky ke komunikaci zcela přirozeně a samy. Naše dcerka nebyla vyjimkou. Jejími prvními byly: POCHOVAT - ZVEDNOUT (natahovala ruce vzhůru) a JSEM UNAVENÁ (mnula si pěstmi oči). V té době už Dorotku bolavé bříško netrápilo (bylo jí šest měsíců) a já i manžel jsme se mohli soustředit na to, abychom dceru opakováním jejích gest ujistili v tom, že gesta a přirozené znaky mají v naší komunikaci pevné místo. Dorotka ukázala POCHOVAT, já jsem řekla například: "Ty chceš pochovat? Dobře, já tě zvednu a pochovám.” Dorotka na naši pozitivní zpětnou vazbu reagovala prakticky okamžitě. Viděla a také slyšela, že jí rozumíme. Začala se prostřednictvím pohybů rukou, celého těla a také prostřednictvím mimiky obličeje vyjadřovat s velkou radostí stále častěji.

O několik málo týdnů později jsem začala Dorotě nabízet vlastní nemluvené znaky, kterými jsem doprovázela svou řeč. Například když jsem nesla miminko do koupelny, musela jsem rozsvítit světlo v temné chodbě i v koupelně. Cvakla jsem vypínačem, ukázala jsem na rozsvícenou žárovku, řekla jsem "světlo”, a také jsem znak SVĚTLO ukázala (prsty ruky se z tzv. špetky rozevřou, jako by se rozsvítilo světlo). Tato situace se opakovala mnohokrát denně. Do běžných denních situací jsem zařadila několik dalších znaků, které jsem stále s mluveným slovem opakovala (například KOUPAT SE, PTÁK, KOJIT). Netrvalo to ani tři týdny a při průchodu chodbou naše osmiměsíční dcerka zvedla hlavu ke světlu na chodbě a rukou naznačila SVĚTLO. Bylo to ohromné! Celý den jsme se pořád vracely k vypínači a pořád dokola jsme rozsvěcely a zhasínaly. SVĚTLO byl první znak, který jsme Dorotku s manželem sami naučili. Další znaky začaly do aktivního slovníku naší dcery přibývat velmi rychle (jejich výběr jsme přizpůsobili tomu, co aktuálně potřebovala, anebo co ji právě zajímalo) a za několik týdnů nabízené znaky opakovala okamžitě po té, co jsme jí je ukázali, a hned je také uměla ve správných souvislostech použít.

Jak to bylo dál
Dorotka se na nás brzy na procházkách začala otáčet s otazníky v očích. Její oči se ptaly: "Co to je? Jak se to ukáže?” Měla prostředek, kterým se mohla sama vyjádřit, a tak když chtěla nebo když to potřebovala, dožadovala se dalších znaků. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně se nám nestalo, že by se dcera vztekala jenom proto, že by byla frustrovaná nemožností sdělit své potřeby nebo přání. Když chtěla ve dvanácti měsících jíst rohlík, ukázala ROHLÍK. Když jsme si večer v posteli povídali o uplynulém dni, mohla sama začít hovor o tom, co ji během dne upoutalo. Nemusela doufat, že si na zážitek vzpomenu já sama. Neměla důvod se rozčilovat, protože jsem zrovna chtěla mluvit o něčem jiném. Sama si mohla říct o to, o co chtěla. Ve věku jedenácti měsíců například seděla v noci v postýlce a ukazovala znak NAPÍT. Neplakala, prostě nám ukázala, že má žízeň. A protože se v té době obvykle kvůli pití v noci nebudila, poznali jsme, že je jí horko. Změřili jsme jí teplotu a zjistili jsme, že má horečku. I takhle nám znakování s miminky pomohlo.

Kromě znaků, které jsme dceři s manželem sami nabízeli, si samozřejmě úplně přirozeně vytvářela další znaky sama. Ty jsme se pro změnu učili my od ní. Dva znaky spolu začala Dorotka spojovat, když jí bylo 14 měsíců. (V mluvené řeči používají dvouslovné věty obvykle děti až kolem druhého roku věku.) A spolu s rozšiřováním její znakové zásoby se rozšiřovalo i množství slov, které uměla vyslovit. Dodržovali jsme při znakování zá:,–(u, že ke znaku patří vždy i mluvené slovo, a proto Dorota chápala znakování jako komplexní systém, ke kterému patří i řeč. A když začala na odpovídající úrovni ovládat svá mluvidla, přirozeně začala opouštět jednotlivé znaky a domlouvat se postupně pouze mluvenými slovy.

Dnes se dcerka těší, že bude znaky učit miminko
Dnes je Dorotce dva a čtvrt roku. Její mluvená řeč je dobře srozumitelná, a proto znaky už používat nepotřebuje. Běžně v hovoru používá čtyřslovné i víceslovné věty. Znakujeme si spolu už jen tak pro zábavu. Dorotka se ale moc těší, že bude zanedlouho učit znaky miminko, které se nám narodí. Já se těším na to, že si spolu obě děti budou povídat dřív, než bude tomu mladšímu jeden rok. Když se Dorotky zeptáte, co bude učit miminko až se narodí, tak vám dnes řekne: "Chodit, protože miminko neumí chodit. A mluvit, protože miminko umí jenom plakat. A naučím ho ukazovat MOTÝL a ještě něco dalšího”.

Mgr. Terezie Šustová

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
iv-ka
Závislačka 4934 příspěvků 16.03.08 21:07

musím říct, že je to tak krásně napsáno, že to asi zkusím se svým druhým synkem, má za chvíli 8 měsíců, myslíte že není pozdě? Díky za článek, je opravdu moc krásný:)  

iv-ka a Luki 3 roky, Ondra 8m

 
Efa
Kecalka 208 příspěvků 17.03.08 10:08

Ahoj,
ja znakuji se svym synem mesic, ted je mu 7 mesicu, uz se moc tesim, az zacne znaky sam pouzivat. Zatim znakuji jen papani, prsicko, pochovat, jdeme pa, spinkat a koupani. Myslim, ze jiz znkum rozumi. Kdyz mu ukazu, ze jdeme pa, tak je oblekani bez revu (jizdu kocarkem totiz miluje :o)), jinak protestuje.
Efa + Maxik 7m

 
TerezieS
Nováček 4 příspěvky 17.03.08 11:11

Dobrý den, 8 měsíců je optimální věk. Dítě už má jemnou motoriku rukou na dobré úrovni a paměť mu také umožní znaky brzy začít opakovat. A od toho je jenom maličký krůček k tomu, že dítě bude znak samo ukazovat a tím tak iniciovat rozhovor. Znakovat s dítětem můžete začít kdykoliv v době, kdy ještě dobře nemluví. Vždyť český jazyk má tolik dlouhých a/nebo obtížně vyslovitelných slov, že i dvouleté dítě několik znaků ocení : ))) Na obrázku naše Dototka (14 měsíců)  znakuje HOTOVO. Jestli se chcete dozvědět víc, mrkněte na www.znakovanismiminky.cz.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele