Jak Maruška spěchala na svět

LadyTommy  Vydáno: 20.07.12

V minulém deníčku jsem popisovala svůj porod, v tomto bych ráda napsala pár řádků o mé předčasně narozené holčičce a o pobytu v porodnici. Můj porod byl nádherný, pro ty, co nečetli můj předešlý deníček, trval 4,5 hodiny, a proběhl bez medikace, celý jsem ho téměř prospala a malá byla venku na 6 zatlačení. Co víc by si mohla prvorodička přát.

naše první setkání pár hodin po porodu
2 komentáře

jedeme domů!

Maruška a její očička
4 komentářů

Co mě však ani ve snu nenapadlo a rozhodně jsem si nepřála, bylo to, že šlo o porod předčasný. Moje princezna se rozhodla narodit ve 34+2tt. Ač jsme si ušly jen kousek cesty, kterou si prochází rodiče těžce nedonošených miminek, i tak to bylo náročné, ale zároveň mě to do dalšího života neuvěřitelně posílilo.

Maruška se narodila s porodní váhou 2330 g a délkou 45 cm. Sotva vylezla na svět, tak křičela a křičela, Apgar skore 10–10–10. Doktoři kroutili hlavou, kde že je to nedonošené miminko, protože se tak Maruška vůbec neprojevovala. Proč k porodu došlo, nikdo netušil, neměla jsem ani zánět, Marušce taky nic nebylo, pouze měla velmi krátký pupečník.

Malá krásně dýchala, ale po porodu mi ji kvůli riziku podchlazení nemohli dát na břicho, tak ji jen zabalili do zavinovačky, na minutu dali na pomazlení a odvezli mi ji. Byla jsem hodně unavená, tak mi to bylo jedno. Po 2 hodinách na sále mě převezli na šestinedělí. Hned jsem se ptala po malé, ale sestřička mě prosila, ať si ještě pár hodin odpočinu a za malou jdu až později.

Když jsem se večer dostala k Marušce, bylo to krásné a zároveň hrozné. Ležela jen v plence v inkubátoru, aby se vyhřála, byla tmavá, vypadala jako eskymáček. Tak, jak před lidmi nikdy nebrečím, slzy se mi kutálely jako hrachy. Omlouvala jsem se malé, že jsem ji neudržela v bříšku déle a zároveň jsem ronila slzy dojetí nad tím, jak byla krásná. Sestra mi na chvíli otevřela inkubátor, abych si ji mohla pohladit. Byla tak heboučká, chlupaťoučká.

Druhý den jsem za ní běžela hned, jak to šlo, malou mi zabalili do deky a já si ji mohla konečně pořádně pochovat. Zkoušeli jsme přiložit, aby se mi rozjela laktace. Chodila jsem ji přikládat každé tři hodiny. Jak byla maličká, neuměla se přisát, ale sestřičky mě uklidňovaly, že je každý kontakt důležitý a bude to lepší a lepší. Večer už ji dali do postýlky, zvládala sama udržet teplotu.

Třetí den na mě přišla krize, ležela jsem na šestinedělí s maminkami, které měly děti u sebe. Vždycky se rozrazily dveře, přišla dětská sestra se dvěma uzlíčky a volala: Maminky, nesu vám vaše miminka… a já tam seděla a jen smutně koukala, jak maminky kojí, pečují o své broučky. Bylo mi z toho hrozně. Ten den jsem taky zažila hroznou chvilku, když sestra malou krmila a Maruška najednou přestala dýchat. S nepřítomným výrazem byla úplně vláčná. Bylo to hrozné. Sestra s ní třásla jako by se nic nedělo, nejspíš to tam zažívá s těmi malými uzlíčky denně, ale pro mě jako pro matku to byl otřesný zážitek a měla jsem to dlouho před očima. I přes náročný den se mi večer začalo tvořit mlíčko a hned jak sestřička na nedonošeneckém uviděla mokrý flek na košili, vytáhla zkumavku a ukazovala, jak mám ručně odstříkat. Byl to boj, hrozně to bolelo a já ze sebe vymačkala sotva mililitr, ale v uších mi zněla slova sestřičky, že je pro Marušku každá kapička dobrá.

Pátý den nás konečně daly k sobě na pokoj. Bylo to něco nádherného moci se s malou pomazlit, kdykoli jsem chtěla, přebalit ji, vykoupat, obléci, utěšit, když plakala. A taky bylo příjemné být na pokoji s maminkou, která si prožívala to samé co já. Moje radost však netrvala dlouho, hned druhý den se Marušce zvýšily hodnoty žloutenky a musela se jít svítit do inkubátoru. Navíc byla kvůli žloutence hrozně unavená, nejedla, hubla, a tak se rozhodlo, že dostane sondičku. Obrečely jsme to zavádění sondy obě. A když sestra malou vysvlékla, nasadila jí na hlavu brýle a strčila pod modré světlo, šla jsem do kolen úplně. Pořád jsem si v hlavě opakovala, že je to pro její dobro, ale vidět, jak pláče, protože jí byla nepříjemná jak hadička v nose, tak i brýle, nebylo nic hezkého. Nicméně po 24 hodinách mi malou zase vrátili, byla čím dál míň žlutá a ospalá, krásně se rozpapala a já jsem se už těšila, že si v porodnici odbudeme týden, abychom dosáhly 36+0 a pustili nás domů.

Osmý den v porodnici se mi rozjelo mlíčko, ale malá špatně sála, tak jsem se rozhodla zajít si koupit kloboučky a taky odsávačku. Šla jsem sestře nahlásit, že odcházím do lékárny a sestra mi jen tak sdělila, že si tedy malou vypůjčí na nějaké vyšetření. Když jsem vyšla z oddělení, měla jsem divný pocit a znervózněla jsem, že mi malou odváží z pokoje. Pak jsem nad tím mávla rukou a říkala si, že jsem pitomá, že ji nejspíš zase berou na odběry krve, které podstupovala často. Instinkt však fungoval dokonale. Když jsem se vrátila z lékárny, čekala mě na pokoji pediatrička a vyzvala mě, abychom šly spolu na chodbu.

Marušku mi odvezli proto, že se jim nezdálo její postavení očí a široký nosní kořen. „Víte, dívalo se na ni několik pediatrů a máme podezření, že má vaše dcera chromozomální vadu!“ „Myslíte něco jako Downův syndrom?“ „Ano, přesně ten mám na mysli. Souhlasíte, abychom jí odebrali krev a poslali na genetické vyšetření? Za pět dní budou výsledky.“

Složila jsem se. Brečela jsem jako želva. Koukala jsem se na její oči, které jsem tolik milovala! Proč? Věděla jsem, že ať už by se u malé prokázalo cokoli, milovala bych ji stále stejně, ale ta představa, že by jí to mohlo trápit, byla strašná. Hlavou se mi honila miliarda myšlenek.

Nemusím asi psát, že těch pět dní bylo nekonečných. Naštěstí jsme se s ostatními maminkami dokázaly navzájem podržet a jsem jim za to moc vděčná.

V den, kdy měly být výsledky, nás měli také společně s mou spolubydlící propustit. Ale zatímco ona se svou dcerkou už od rána měla propouštěcí zprávu a v poledne odjely domů, my jsme čekaly na výsledky genetiky. Jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny… Mezitím za mnou chodily sestry, kuchařka i uklízečka a všechny mě podporovaly, uklidňovaly a utěšovaly, že to bude určitě dobré. Bylo to tak dojemné a krásné vědět, že pro ně nejsme jen „pacienti“. Konečně do dveří nakoukla doktorka a s úsměvem hlásila, že vše dopadlo dobře a moje holčička je zdravá! Byla jsem neskutečně šťastná a najednou se mi do pokoje nahrnul všechen personál a všichni gratulovali :-)

Konečně jsem si mohla po dvou týdnech odvézt svou holčičku domů. Bylo to velmi psychicky náročné, jak všechny ty komplikace, které nastaly, tak i kojení, které nastolilo několik probrečených nocí, když mi malá nechtěla pít ani z lahve, několikrát při jídle přestala dýchat. Ale jsem velmi ráda za to, že jsem se v klidu mohla dva týdny věnovat pouze péči o dcerku a doma už jsem všechnu péči o ni krásně zvládala.

Odjezd z porodnice jsem obrečela, najednou mi přišlo líto, že už ten pobyt končí. Tímto bych velmi ráda poděkovala personálu v Podolí, jak porodním asistentkám z oddělení P2, tak hlavně všem sestřičkám a lékařům na Intermediární péči, kteří se o děti starali úžasně a k nám maminkám měli velmi lidský přístup. Za celou dobu jsem nenarazila na jedinou osobu, která by si na někom léčila své mindráky a špatnou náladu, všichni byli velmi milí i lidští a za to jim patří můj obrovský dík.

Marušce je nyní 7 týdnů a je to nádherná zdravá holčička, její spěch na svět se na ní naštěstí nijak nepodepsal a já jsem tou nejšťastnější mámou. Kéž by všechny předčasné porody měly taky tak dobrý konec, nebo vlastně začátek, jako máme my!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Almatka
Závislačka 4166 příspěvků 20.07.12 06:55

Mám jen o dva týdny staršího kluka, který se narodil v Podolí a dokonce o týden „přenošený“ – krásný porod 6–7 hodin, který jsem z velké části prospala a stejně jako u Tebe byl malý na 6 zatlačení venku s mírami 4150g a 54cm (nikdo nevěří, tak jsem ráda, že jsem našla další maminku, která měla prospaný a rychlý porod :-))
Průběh na šestinedělí jsme měli obdobný, u nás rychlejší – „jen“ týden a taky bych bývala byla skoro raději zůstala jak se tam o mě starali :kytka:

Příspěvek upraven 20.07.12 v 11:02

 
Hadumi
Echt Kelišová 9117 příspěvků 20.07.12 08:25

Moje holčička taky měla velmi krátkou pupeční šňůru, co to znamená nevím, ale narodila se 41+0. Ať ti Maruška dělá jen samou radost :kytka:!

 
janajelinkova9
Ukecaná baba ;) 1376 příspěvků 20.07.12 09:38

Moc hezký deníček, četla jsem bez dechu až do konce, pak jsem utřela slzy :) ať krásně roste :kytka:

 
Rozárka78
Ukecaná baba ;) 1773 příspěvků 20.07.12 09:54

To je moc dobře, že všechno dobře dopadlo. Myslím, že Maruška bude na ty svoje kukaldla jednou lovit spoustu chlapů… :kytka:

 
jediný andílek
Zasloužilá kecalka 957 příspěvků 20.07.12 11:22

Krásný článek, jste moc statečný.

 
kofola3  20.07.12 12:07

Krásně napsané Anež.
Krásně jste to zvládly. :hug:

 
klara123
Ukecaná baba ;) 1505 příspěvků 20.07.12 13:59

Moc hezky napsané :kytka: Malá je krásná a má pronikavé oči, na to jednou bude lovit chlapy :mrgreen: Přejeme jí do života vše NEJ a hooodně zdraví :srdce:

 
evcav
Závislačka 4416 příspěvků 20.07.12 18:01

Moc hezky napsané, tak hlavně že je všechno Ok a přeju celé rodince už jen a jen radost z maličké :-)))

 
petulle
Kecalka 316 příspěvků 20.07.12 18:09

Moc gratuluji ke krásné Marušce :potlesk:, hlavně že je vše v pořádku. Také jsem rodila v Podolí předčasně, a i já jsem byla velmi spokojena s personálem :lol:. Tak ať Maruška krásně roste a dělá vám jen samou radost :hug: :hug:

 
LadyTommy
Extra třída :D 13729 příspěvků 20.07.12 23:40

@Madla82 no teda, takový macíček, to já jsem ráda, že jsem rodila takovou bobinku malinkou, i tak mě museli nastřihnout, aby rychleji vyklouzla a to měla pidihlavičku

@micelinka mně říkali, že krátký pupečník je občas pro plod problém (souvisí třeba s předčasným odlučováním placentyú, ale většinou spíš jen komplikuje porod, což u nás naštěstí nenastalo. mohl to být důvod, že se malé chtělo na svět dřív, ale také ne

jinak děkuji všem za kladné ohlasy k deníčku :hug:

 
Ivuska23
Závislačka 3331 příspěvků 21.07.12 07:18

Máš krásnou holčičku! Mě se dcerka narodila až ve 42 týdnu, byla 2 dny v inkubatoru, po porodu měla tělesnou teplotu 34,1 stupne, až druhý den měla normální. Takže je hloupost rikat si, žes ji neudržela v bříšku déle. Naše zase nechtěla ven a malém nepřežila.

 
martas22
Echt Kelišová 7748 příspěvků 21.07.12 19:07

Moc krasně napsané a dojemné tedaaaa…hlavně, že vše dobře dopadlo přeju hodně štěstíčka a zdravíčka Marušce i cele Vaši rodince :hug: :hug:

 
Bobulka26
Kelišová 7069 příspěvků 22.07.12 12:07

Nám se narodil chlapeček v 35+1 s celkem pohodovou váhou 2,53kg a 48cm, agpar skore 8–8–8. Bohužel špatně dýchal a tak mi ho ani po porodu neukázali a pochovat jsem si ho mohla až 3. den po porodu. Bylo mi to strašně líto. Navíc byl pod lampou kvůli žloutence 7dnů z 11, co jsme byli v nemocnici. Domů nás poslali rovnou z JIPky, takže jsem ho měla u sebe až po 11dnech. Bylo to náročný, ale malej je zdravej a moc šikovnej. :palec:
Umím si představit, jak ses asi cítila, i když těch 5dnů čekání na výsledky muselo být nekonečných. Gratuluju ke zdravé a krásné holčičce. :potlesk:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele

 
TOPlist