Jak mě štěstí minulo jen se otřelo a zase zmizelo

oliii  Vydáno: 13.07.09

Na úvod bych ráda dodala že pořád doufám že se štěstí vrátí ale tentokrát se opře do mě plnou silou a zůstane aspoň tak dlouho dokud se svého drobečka nedočkám a nebude mi vrnět v náruči.
O miminko jsme se začali pokoušet v roce 2003 ale jen zlehka jen jsme si řekli že kdyby tak by nám to vůbec nevadilo ale že bychom se snažili to ne ,ale po roce snažení jsem to začala řešit s dr. ale opět jen tak zlehka s tím že mi dala nějaké hormony ale žádná kontrola UTZ nebo tak něco opět noc tak jsme to nechali tak a opět se nažili doma ale pořád žádné měření BT nebo tak něco.

V polovině roku 2004 mi dr. zjistila cystu čekali jsme co bude, zda bude stejná nebo zmizne, nemizla nakonec se začala zvětšovat takže jsem byla objednaná 3.1.05 na LPS byla to už druhá první jsem měla v roce 2001 věděla jsem do čeho jdu. Při zákroku odstranili cystu a endometriózu a profoukli vaječníky.
A tak jsem si naivně myslela, že když mi takhle hezky všechno vyčistili tak už nemůže přece nic bránit cestě k miminku a tak zase čekání dva roky a nic na konci roku 2007 poslala dr mého tehdy ještě druha na SPG a tam zjistili, že je astenozoospermie. První hádka kvůli miminku byla na světě můj milovaný manžel mi řekl že si mám najít takového, který bude schopen udělat mi miminko, tenkrát jsem mu na to řekla, že nechci miminko s někým, ale s ním asi to pomohlo nakonec souhlasil s doporučením dr. návštěvu CARu. takže první návštěva byla v lednu roku 2008.
V CARu nám doporučili rovnou IVF s ICSI tak jsem ihned začala stimulací začínající synarelem, který jsem stříkala do dubna a pak začala stimulaci gonalem a v květnu byl odběr bohužel jen 3 oocytů - 1 nezralý a 1 se přestal vyvíjet, takže k ET pouze jeden bobek Samozřejmě zázrak se nekonal a 9 dní po ET mě dohnala MS zklamání bylo veliké moc jsem tomu věřila, že se to povede. Po té zkouška s clostilbegytem 3 měsíce opět nic.
Následovala přestávka až do listopadu kde jsem začala stimulovat na další IVF bohužel se mi zvýšilo FSH takže jsem nereagovala moc dobře na stimulaci měla jsem nejvyšší možné dávky gonalu + luveris 17tý den stimulace ET opět jen 3 oocyty - 1 nezralý k ET zůstali dvě bohužel se pomalu vyvíjeli takže po 50 hodinách mi zavedli 5buňku a 6 buňku kupodivu jsem 7 den po ET našla slaboulinkou čárku na testu radost byla veliká, ale nikomu jsem nic neříkala bylo to přesně na štědrý den takže jsem měla jen blažený usměv ale nechtěla jsem dělat naděje i manželovi říkala jsem si až mi to potvrdí CAR. Obden jsem testila, ale čárka nějak nesílela takýže jsem byla značně nervózní a na silvestra jsem začala špinit na nový rok už byla skoro normální MS na KO do CARu jsem šla až 6.1 tak jsem ještě testla 2.1 abych měla jistotu že zázrak se nekoná, ale kupodivu čárka byla docela hezká to věděl už i manžel. KO v CAR kde mi řekli že mám krev pozitivní HCG 69 iu ale 20 den hodně málo přesto mi dr dával naději a na:,–(il 3×2 utrogestan, ale já si zašla na krev po dvou dnesch HCG poze 50iu bylo jasno bylo to jen biochemické těhotenství opět zklamání.
Hned ten měsíc tj. v lednu jsme se domluvili s dr. že zkusíme IUI protože se SPG za půl roku výrazně zlepšilo manžel papal poctivě zinek selen a ukázalo se že opravdu to funguje, ale ani IUI nevyšlo. Dr. doporučil darované vajíčka mé FSH vysoké a kvalita vajíček špatná, a že mám vlastně přechod s tím jsme se pro zatím rozloučili. S manželem jsme se domluvili že až jednou našetříme že to třeba za 3 nebo 4 roky zkusíme.
V únoru jsem ještě měla jíst nějaké prášky na sliznici tak jsem je jedla, ale s MS v březnu jsem vše vy:,–(ila se slovy že už mám dost všech hormonů mé tělo řvalo po odpočinku. Pila jsem jen kontryhelový čaj papala zinek selen se slovy když pomohly manželovy proč né mě ale ty jsem jedla od ledna. přidala jsem sem tam decku dvě červeného vína to byla má samoléčba. Manžel začal chodit do posilovny začal jíst BCAA na růst svalů, nevím co, ale něco pomohlo a já v dubnu MS čekala marně a čárka na testu 15.4. byla jako vyšitá. Nedovedete si představit tu obrovskou radost. Zašla jsem si dvakrát na HCG krásně rostlo.
O týden později 22.4 mě dr. uzemnil, že nic zatím na UTZ nevidí a že se může jednat o mimoděložní opět zklamání a čekání další týden na UTZ zda bude něco vidět to jsem byla přesně v 5tt. 29.4 v 6tt na UTZ jde vidět váček s plodovým žloutkem v duchu hurá je to tam kde to má být ovšem dr. mě opět uzemnil že se může jednat o zamlklé těhotenství takže další týden nervů jestli naskočí srdeční akce. Takže opět radost tlumil strach. A konečně 6.5 máme srdíčko plod velikostí odpovídá staří hurááá zrovna jsme slavili rok od svatby a tak jsme vše radostně oznámili s tím že nemáme vyhráno, že první trimestr je nejhorší tak to všichni i brali nicméně radost všech byla veliká všichni věděli čím jsme si při cestě za miminkem prošli.
Bohužel zase přišlo něco co mi mou radost nutně mlžilo onemocněl mi pejsek kterému nebylo ani 8 let a tak začalo lítání po vetešině, ale s pejskem to šlo hodně z kopce naštěstí mé těhotenství probíhalo klidně bez nevolností chodila jsem do práce a pak se starala o pejska který na tom byl hůř a hůř a 17.5 zůstak přes víkend na vetešině na kapačkách, bylo mi smutno ale pořád jsem se utěšovala že všechno bude dobrý a že se mám radovat že čekám vytoužené mimi a kapačky pejskovi pomůžou.
Bohužel pejskovi to nepomohlo a já si nahlásila na čtvrtek a pátek kvůli němu dovolenou a taky už jsem měla v plánu jít na neschopenku, abych už se nemusela tahat s krabicemi se zbožím a natahovat se do regálů a tahat kola v pátek 22.5 jsem donesla do práce PN s vysvětlením a omluvou, že jsem opravdu nelhala a že miminko u nás je zázrak že jsem těhotenství neplánovala, protože opravdu mi řekli že mám přechod, Zaměstnavatel kýval že to chápe.
S pejskem to šlo z kopce denně na kapačkách krev horší a horší diagnoza selhání ledvin v noci jsem s ním chodila co 2 hodiny ven na čůrání už pomalu nemohl stát hrůza a utrpení. Pak přišla osudná neděle odpoledne poslední kapačka pejskovi večer se to zhoršilo a museli jsme volat dr jetli pejska uspí že má hrozné bolesti a to už bylo moc i na mě a já brečela a brečel i manžel nedokázala jsem s ním jet a být s ním když naposled zavřel navždy očička. Snažila jsem se uklidnit kvůli miminku, V jedenáct večer už byl pejsek v nebíčku a i pohřben manžel na uklidnění si nalil víno a dal si hlta ale já už cítila že něco není v pořádku šla jsem na WC a zjistila že krvácím takže den BLBEC neskončil a to jsme netušili že všechno teprve začíná.
V nemocnici si mě nechali řekli mi že mám hematom nechali si mě tam 3 dny to už jsem byla 9+4tt. produsili mě ve středu 27.5 snažila jsem se být v klidu a netahat nic bohužel pejsek mi chyběl a neubránila jsem se sem tam jsem prostě musela slzám dát průtok. Manžel jako na potvoru byl měsíc pracovně pryč jen víkendy trávil doma bylo mi smutno a tak jsem si sehnala štěňátko hned bylo veseleji. Problém opět nastal 4.6 kdy jsem začala opět krvácet manžel byl pryč a tak na pohotovost mě vezl bratr který naštěstí bydlí ve stejném městě jako já. Tam mi dr řekl že mimi je v pořádku a holt s krvácením nic nenadělá že mám hematom a že je to s toho takže jsem jela domů prý kdyby to začalo znovu mám přijet zase ale to bych bráchu otravovala tak 3 x za noc měla jsem i bolesti, nějak jsem noc překonala ráno ze mě vyšel menší kus sražené krve a bolest byla pryč tak jsem si říkala že třeba už odešel hematom, že si konečně začnu užívat těhotenství. měla jsem klid asi 14 dní pak se vrátila bolest a dva dny na to 21.6 mě opět manžel vezl na pohotovost tentokrát to byl opravdu průtok takový že ani rifle nezůstaly ušetřeny a já zůstala dostala jsem kapačku a za dva dny jsem opět byla propuštěna se slovy že holt to dělá ten hematom a že kdyby něco mám zase dojet.
A zase byl chvilku klid tentokrát už jen týden 30.6 úterý naštěstí už byl manžel doma. Jela jsem ráno na krev a vrátila se asi za hodinu začali mi bolesti a já věděla že to není dobrý tu bolest už jsem znala začínala v kříži a šla do podbříška kolem druhé jsem začala krvácet tak jsem psala manželovy do práce at se připraví na to že pojedeme na pohotovost. Tentokrát na pohotovosti mi bylo řečeno že mám hematom a placentu nízko u blízko vnitřní branky jeden dr mě chtěl poslat domů druhý mě tam chtěl nechat já souhlasila protože doma bych byla na nervy. opět kapačka na zastavení krvácení. To bylo úterý a já ještě doufala jak v pátek půjdu domů bohužel ve čtvrtek opět velké krvacen, í kapačka a já se pomalu smiřovala že dokud se placenta nevytáhne růstem dělohy víš tak zůstanu v nemocnici, ale co bych pro miminko neudělala že. přišla sobota večer a já opět začala ale hrozně moc krvácet měla jsem ukrutné bolesti nic nepomáhalo a já po 6 ti hodinách v bolesti se o půl jedenácté večer ocitla na porodním sále se slovy že mám kontrakce a zkrácený čípek. Primář se nažil zklidnit to a zastavit krvácení což se jim ve 4 ráno podařilo, ale na porodním síle jsem ležela až do večera do 22 hod na stole celá dolámaná, ale nechtěli mě převážet kdyby se to vrátilo a já začala zase krvácet měli už připravenou i krev na transfůzi naštěstí byl klid až do večera tak mě aspon přeložili na pokij s intenzivní péčí vedle porodních sálů a já konečně zase ležela na měkké posteli a dostala prášek na spaní a krásně bez bolesti se vyspala do pondělí, kdy mě zase převezli na pokoj. Bohužel opět večer přišla moje doba a jí začala krvácet a opět měla bolesti naštěstí se to po 4 hodinách zastavilo po kapačce a injekci algifenu a prášku na spaní. Pak přišel osudný den, který jsem ještě netušila že bude můj poslední kdy jsem byla těhotná. Ráno po večerním krvácení mi vzali krev zjistili že mám už velice špatný krevní obraz takže jsem dostala 2 sáčky krevní transfůze poprvé v životě byl to hrozný pocit pořád do mě něco kapalo jedna kapal 3 hodiny takže jsem snídala v 8 ráno před transfůzí a oběd jsem dostala až po transfůzích, které do mě kapali pomalinku do 17 hodin pak jsem si dala krapet jídla bo mi nic už nechutnalo. Byl za mnou manžel ten tam chodil každý den ale ted došel později protože byl v práci a to už jsem mu říkala že mám strach že mě zase pobolívá břicho a v kříži samozřejmě mě utěšoval že nemám vidět pořád všechno tak černě asi jsem měla tušení. Odešel a já začala mít bolesti a krvácení se opět vrátilo. začalo to kolem 18hodiny dostala jsem kapačku a poprosila at mi hned píchnou algifen naivně jsem si myslela že když mi dají injekci proti bolestem hned že to přejde krutě jsem se mýlila. O půl jedenácté došel primář musela jsem se doploužit na ošetřovni kde mě prohmatal samozřejmě ze mě zase hrčela krev i s se sraženinama konstatoval že se otvírám a že mám vlastně kontrakce, ale že to zkusí nějak zastavit sestřička mi píchla něco silnějšího od bolesti a já ležela v křeči a čekala na to kdy to konečně zabere, Bohužel nezabralo a já ve čtvrt na dvanáct cítila jak ze mě vyšlo něco velkého a v breku volala že jsem asi potratila a prosila holky at zavolají sestru ta ihned doletěla a podívala se já byla vystrašená tak že jsem nechtěla ani dát nohy od sebe natož ji ukázat co to vlastně ze mě vyšlo bylo to hrozné nakonec se podívala a řekla že je to velká sraženina ihned mě i s postelí převáželi opět na porodní sál kde mě stěží přesunuli na porodní stůl. bylo kolem mě lidí jako v úlu dovezli ultrazvuk a já naposled viděla mého milovaného Honzíka jak jsem mu říkala vlastně celou dobu těhotenství. Ještě mával ručičkama a srdíčko krásně blikalo bohužel v ten moment zase ze mě vyjeli ty sraženiny a pak už bylo konstatovaní, že nic nemůžou dělat, že potrácím tak jsem prosila at mě uspí že se zblázním a přesně v 23:40 jsem usínala. Probrala jsem se v 00:15 vše bylo za mnou a já teprve začala brečet cítila tu hroznou prázdnotu bylo to hrozný. V jednu hodinu už jsem ležela na pokoji tentokrát už na gynekologickém né s těhulkama a řvala a řvala napsala sms manželovi, sestře a švagrové. Pak jsem dostala něco na uklidnění a usla. Ráno to bylo asi nejhorší probrala jsem se o půl paté a opět jsem jen brečela a brečela napsala jsem zbylým blízkým sms s dodatkem at nepíšou nevolají nelitují, že se s tím musím vyrovnat sama. Jen manžel napsla že má dovolenou a že dojede dojel v deset byl zlatý snažil se mě utěšit byl a je moje největší opora jakou si můžu jen představit.
Moc mu děkuju.
Ted už jen zbývá doufat, že se štěstí usměje a že tentokrát se jen neotře ale zůstane až do konce.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
Judycum
Kelišová 5003 příspěvků 13.07.09 16:10

Já jsem četla tvou diskuzi jak přežít dny po potratu, sama takovou zkušenost nemám, tak jsem neměla co psát…ale teď mi to nedá, chci ti jen napsat, že ačkoli tě vůbec neznám, je mi moc líto, co vás potkalo a jak je někdy život nefér…opravdu moc ti přeju, aby ses brzy dočkala nového těhotenství se šťastným koncem.
 Jiřina

 
MarketaJ
Závislačka 4103 příspěvků 13.07.09 17:36

Řvu tady jak želva, je mi to tak strašně líto. Bože čím si někdy mi ženský musíme projít. Přeju ti hodně sil, abys to zvládla. Já jsem měla v prosinci ZT, úplně se mi to všechno vrátilo, naštěstí už jednu dceru mám, tak se to líp snáší.
Markéta

 
Boriska
Extra třída :D 12331 příspěvků 13.07.09 17:38

olii - vždyť já si říkala, že konečně  i na tebe se usmálo štěstí a teď tahle hrůza! :-((((( je mi to vážně moc líto, a držím palečky, ať si k vám dítko co nejdříve najde cestu, ať to bude jakkoliv.

 
zuzanaM
Ukecaná baba ;) 1120 příspěvků 13.07.09 18:39

Když čtu takovýhle články chce se mi brečet a křičet najednou…je to strašně nefér, že někdo o dítě nestojí a stačí se jen podívat na poklopec a otěhotná a někdo, kdo po dítěti upřímně touží, musí zažívat TOHLE! Jen mě to prostě utvrzuje v tom, že život je s prominutím svině… Drž se, nemá cenu psát Ti jak mě to mrzí, ale buď silná…

 
monicka-S
Ukecaná baba ;) 1406 příspěvků 13.07.09 21:25

Ahoj Olii
snad ti pomůže mé virtuální pohlazení a tichá myšlenka, že vím jak se cítíš a co prožíváš. Jestli budeš mít sílu prosím přečti si v sekci o těhotenství můj příběh - poznám někdy své štěstí 1 a 2 díl. Čas je nejlepší lékař a neboj určitě se i ty dočkáš svého štěstí  

Monika

 
Demi
Závislačka 3743 příspěvků 13.07.09 22:10

Milá Olii,  

je mi to nesmírně líto. Už dlouho mi při čtení deníčku tolik neplavaly oči, a nějak schází slova k útěše. Tyhle hrůzy moc dobře nezvládám, a nejen kvůli tomu, že jsem také jedna z těch, které potratily v 1.trimestru.
Kéž by ti osud časem vše vynahradil mírou stonásobnou a ty ses dočkala svého dítěte! Přeju ti to moc a přidávám modlitbu.  

Demi.

 
kamiŠ
Generální žvanilka 23522 příspěvků 13.07.09 22:33

Olii, je mi to moc líto. Jak já se s tebou radovala, že tě potkal stejný zázrak jako mně a teď tohle… Nic takového by se prostě dít nemělo… Moc na tebe myslím, drž se…

 
oliii
Kelišová 5386 příspěvků 14.07.09 10:24

Ahojky moničko, přečetla jsem si tvůj příběh sice jen díl 2 bo díl 1 jsem nenašla, ale stačilo čím sis prošla brečela jsem u toho a strašně mě potěšilo, že se pořád dokola stávají zázraky a dokonce dokážou nakonec dopadnout dobře. Mě nezbývá než doufat že taky jednou budu mít to štěstí a miminka v náruči se dočkám a na půlnoc nmezi 7 a 8 červencem budu už jen tíše vzpomínat a myslet na Honzíka jak mu je v nebíčku dobře.

 
Danylea
Ukecaná baba ;) 1852 příspěvků 14.07.09 11:02

Oliii...... malokdy me neco rozplace....... ale tvuj naprosto autenticky popis te hruzy me uplne srazil na kolena....... Je mi to tak lito...... Boze jak ja se modlilm, aby tohle nemusel nikdy nikdo zazivat...... bohuzel na to je asi kazdy z nas kratky, osud se nekdy chova jako ta nejvetsi svine........
Drz se holka...... budu nadale sledovat tvuj pribeh a drzim ti palce, aby to nejhorsi bylo uz navzdycky za tebou......

 
oliii
Kelišová 5386 příspěvků 14.07.09 11:45

Danyelo děkuju a doufám že tohle bylo poslední špatné co mě potkalo a už se začnou ty mraky nademnou roztahovat a vysvitně sluníčko

 
kote
Zasloužilá kecalka 925 příspěvků 14.07.09 12:01

Oliii, je mi to strašně moc líto. Vím, že bolest, kterou si teď pár dní po potratu neseš a zažíváš je velká, je uložená hluboko uvnitř a není snadné se jí zbavit. Ale věřím, že čas je opravdu nejlepší lékař a že i Tobě pomůže přenést se přes všechno těžké a radovat se zase ze života, z přítomnosti blízkých a milovaných lidí a taky věřím, že se i na Tebe jednou usměje sluníčko v kočárku :-) Zázraky se dějí!!! Přeju Ti, aby sis pokud možno užila léto, odpočinula si po všech těch útrapách a problémech a byla připravena na další pokusy o vytoužené miminko. Máš, jak píšeš, skvělého manžela, už jen pro něj má smysl postavit se opět na nohy a začít fungovat a žít.

Přeju Ti moc síly, zvládni to!

Kotě

 
JaninkaH.
Nováček 4 příspěvky 14.07.09 13:17

Ahoj Olii,
přečetla jsem si Tvůj příběh i ostatní komentáře a bez mučení přiznávám - jsem na kolenou, brečím jak želva a nadávám na sviňská život. Vždyť kdo si zaslouží takovéhle nakopnutí osudu? Jsem ta, kterou bys určitě teď potkat nechtěla - před 14 dni mi vyšli na testu dvě čárky a příští pátek jdu poprvé k doktorovi. Radovala jsem se hrozně (vyšlo to napoprvé), ale teď jen trnu a říkám si, byla bych tak odvážná jako ty, kdyby to nevyšlo? Nedokážu si to představit. Posílám ti  část svého štěstí a moc moc držím palečky. Drž se Olli, myslím na tebe.
 Jana

 
Tizie
Zasloužilá kecalka 671 příspěvků 14.07.09 16:41

Milá Oli..Tvůj příběh je opravdu moc moc smutný..je mi to moc líto..vim, že tady slova, vlastně asi nic nemůže pomoci..je to jak sama víš jen čas co pomůže..partner, který podrží..ale to peklo si musíš bohužel vytrpět Ty sama..snad jen..možná Ti aspoň trochu pomůže vědomí, že velmi podobný příběh jsem si prožila i já..a že v tom nejsi sama..a že čas opravdu pomůže..a bude zase líp..ikdyž teď to tak nevypadá..přeju Ti, aby už bylo jenom dobře a s mužem jste se dočkali svého štěstí…jste moc stateční! Vim, jak těžká je to zkouška.
Drž se.

 
Kajka8
Kecalka 101 příspěvků 14.07.09 20:24
 

Milá Olii,
moc mě to bolí, ani nevíš, jak Ti rozumím. Začali jsme se snažit 2003, podobně jako vy jsme se dostali do CAR po nějakém roku snažení. Potratila jsem  po IUI v 11 tt. Pak následovalo několik stimulací, po 4.IVF jsme čekali hločičku, bohužel jsme v 26tt o ni přišli. Kdo to nezažil, nikdy nepochopí tu bolest. Jen Tě chci povzbudit, že teď mi vedle spinká náš zázrak a poklad 2 měsíční chlapeček, kterého máme po 6.IVF. Nevzdávej to, věř mi, že čas je na bolest nejlepší lékař.

 
monicka-S
Ukecaná baba ;) 1406 příspěvků 14.07.09 21:36

Oliii to si piš, že se dočkáš:-) Některé maminky si prostě musejí jen o něco déle počkat, ale věř mi, že o to - to štěstí bude sladší. Monika

 
monicka-S
Ukecaná baba ;) 1406 příspěvků 14.07.09 21:38

1 díl je tam taky,ale je nazvaný jen poznám někdy své štěstí?  

MaB

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček