Jak mi maminka našla ženicha II.díl

Kopretinka01  Vydáno: 28.06.03

Tak začínáme druhý díl. Bude pouze jeden v tomto týdnu, za což se omlouvám, ale opravdu v práci nestíháme a navíc mám před dovolenou a tudíž chci všechno mít hotové a tak se smekám jako blázen :o)
Doufám, že si i tenhle díl užijete a budete se patřičně těšit na třetí :o) Takže.......

…Vánoce uběhly jako voda a ani jsem se nestihla rozkoukat a vstřebat vánoční zážitky a radost z dárků a hlavně tu spoustu jídla, co jsem snědla, jako každé vánoce :o( a už tu byl večer 9. ledna, poslední večer na dlouhou dobu, který jsem měla trávit ve společnosti mých rodičů a česky mluvících přátel.
Poslední noc v mé posteli, v mém? dětském? pokoji, obklopena sbírkou plyšových hraček, které jsem nastřádala za leta studií, poslední noc v panelákovém bytě na jednom z nejhezčích předměstí Hradce Králové, poslední noc s mým přítelem, poslední noc doma?..
Dlouho do noci jsme si povídali. Naprosto na rovinu a upřímně, jako nikdy před tím. Bylo to hrozně romantický a zároveň smutný, protože nevim jak Jirkovi (můj tehdejší přítel a doufám, že to můžu tak říct? snoubenec), takže nevím jak jemu, ale mě to tak trochu napovídalo to, co se mělo udát v dalších měsících?..

Ráno odlet na letiště a po několika hodinách čekání na letišti jsem najednou seděla já a ještě asi sedm holek v letadle a směřovaly jsme tenkrát do Amsterodamu, kde jsme přesedaly na let do New Yorku. Plná nadšení, optimimsmu, neskutečného štěstí a zároveň strachu jsem seděla na sedadle u okna v letadle, které mě odnášelo několik set kilometrů od domova, za veliký oceán.
Byla jsem najednou hrozně sama. Zuzana to nakonec nezvládla a letěla až měsíc po mě. To všechno kvůli vánočním prázdninám na americké ambasádě, která 14 dní před svátkami už nevyřizovala žádné žádosti a neudělovala vízum.

Sedím v tom letadle a přemýšlím nad tím, co se bude v příštích dnech, týdnech a měsících asi dít. Jací budou ti lidé? Co dítě, které jsem měla hlídat? Zvykne si na mě? Co přátelé? Kde ty budu hledat? Spousta otázek mi běhala hlavou a najednou sem se přistihla, že mi po tvářích stéká horká a velká slza?..

Přepadl mě strašně ukrutný strach. Tohle já přece nezvládnu! Na tohle já přece nemám! Nechávám tady za sebou všechno a všechny. Rodiče, kterých si nesmírně vážím a které miluju, přítele, který pro mě po celý dlouhý 4 roky byl obrovskou oporou, který pro mě znamenal hodně a se kterým jsem si prošla věci špatné i dobré. Nic nás nerozdělilo. Teď nás bude rozdělovat oceán. Pálím za sebou mosty. Jako už ve svém životě po několikáté.

Tenkrát jsem si slíbila spoustu věcí. Už nikdy neuteču před ničím a před nikým. Už nikdy nebudu pálit mosty. Už nikdy nechci zažít ten pocit strachu a rozpaků nad tím co dělám, jako jsem měla v tom letadle. Už nikdy nebudu tak bláhová a dětinská a myslet si, že všechno zvládnu, že to chce jen zatnout svaly a zuby a jít?..

Jak bláhová jsem byla, když jsem si myslela, že tohle všechno dodržím?.. V osudu jsem ale měla napsané zřejmě něco jiného, což jsem pochopila až postupem času, jak můj život plynul a kniha mého osudu se plnila??.

Vraťme se ale do letadla. V Amsterodamu jsme přesedly na letadlo do New Yorku. Let trval asi necelých 9 hodin a tak jsme měly spoustu času na seznámení se mezi sebou.
Většina holek bylo v mém věku. Kolem 21 let. To bylo fajn. I v Americe jsme totiž byly plnoleté a mohly jsme si dát drink :o)?.
Prožvatlaly jsme celý let a vyprávěli si spoustu zážitků. Docela rychle to uběhlo a tak jsme se ani nestihly pomalu rozkoukat po letadle a už jsme byly nad New Yorkem.
Velkoměstem, které pro nás bylo tak ohromné, že se nám tajil dech??. Byl to náš? domov? na příští týden. Poslední týden, který máme možnost strávit pohromadě, než se rozjedeme do různých koutů Spojených Států každá k té? své? rodině??

Onen týden jsme strávili na Long Islanu v jednom areálu vysoké školy, kde jsme každý den docházely jako na základní škole do třídy a učily se pravidla výchovy dětí ve Spojených Státech. Byla to docela zábava.
Samozřejmě jsme tam nebyly jenom my. Spousta holek z Polska, Německa (těch bylo nejvíc) a dokonce i jedna dívenka a! kluk! z Austrálie?.. Skvadra jak má být.

Pro další líčení je potřeba upozornit na to, že ačkoliv jsem si myslela, že anglicky umím, protože jsem přece byla na praxi v Anglii a tak vím jak se mluví a rozumím a hlavně nejsem žádný? béčko?, americká angličtina mi dala pěknou facku, vyvedla z omylu a udělala čáru přes rozpočet. Nerozuměla jsem naší lektorce ani slovo a začínala se den po dni děsit toho, co v rodině kam mám jet tak asi budu dělat??
Hned v první chvíli, kdy lektorka promluvila, mi bylo jasné, že jestli přežiju příštích pár týdnu, pak to bude jedině zázrak, protože tou jejich hatmatilkou, já si prostě nedokážu říct ani o jídlo a pití, natož pak se zeptat, kde tu s laskavým svolením mají koupelnu, protože já už voním jak týden stará leklá ryba a takhle k tomu dítěti přece vážně nemůžu jít??

Týden s podporou českých kolegyň se pomalu blížil k závěru a já se začínala děsit pátečního odpoledne. Bože můj?..

Pátek tu byl co by dup a tak nezbylo nic jiného, než si zase zabalit tašku, rozloučit se a odfrčet. Odfrčet? Proboha kam? Jak to tam vypadá? Je tam alespoň jedna hospoda? Obchod? Něco? Hlavou se mi honilo spoustu otázek jako před týdnem v letadle. Na všechny tyhle otázky jsem se měla svou odpověď dozvědět v několika následujících hodinách a dních?..

Loučení nebylo jednoduché. Vyměnily jsme si mailové adresy a slíbily si, že si zavoláme a sejdeme se na chatu, abychom měly alespoň nějaké spojení jedna s druhou.
Padlo pár slziček a myslím, že být to tenkrát na nás, žádná z nás by tu školu neopustila. Jenomže organizátorky odjezdů byly nekompromisní a tak chtě nechtě jsme se od sebe musely odtrhnout.

Některá z nás cestovala dál autem (rodina ji vyzvedávala), některá autobusem a jiná zase letadlem, neboť to měla docela z ruky?..

Já byla jedna z těch, které se musely spokojit s autobusem?:o) Nasedla jsem na bus a za chvíli jsme se rozjížděli a pomalu opouštěly New York směr Philadelphia stát Pensylvánie??..

Trochu odbočím od příběhu, protože bych Vám asi měla něco vysvětlit.
Nebudu se tady rozepisovat o všech zážitcích, které jsem si prožila v americké rodině, která byla po dlouhých šťastných ale i hodně bolestných 6 měsíců i mojí rodinou, protože to by opravdu vydalo na román. A stejně ani nevím, jestli by to některou z vás zajímalo. Byl to nejdůležitější půl rok v mém životě.
Nejradostnější, hodně hodně šťastný, ale také půl roku, který bych někdy nejraději vymazala ze své paměti. Hodně mých osobních věcí se dalo do pohybu, díky událostem, které by možná stály za popsání, ale bylo by to vážně na dlouho. Pokud by to přece jenom některou z vás zajímalo :o) pak se nebráním nějakému setkání, kde bychom si o celém tom jak já říkám? šťastném trápení? mohly popovídat z mrku do mrku?. Teda z oka do oka?.:o)
Ale tady se rozepisovat nebudu. Jen snad pár úryvků, které byly z těch šťastnějších nebo veselejších a které pro mě dodnes zůstávají zaryté v mé mysli?..

Měla bych tedy začít tím nejsilnějším zážitkem z prvních týdnů. Vlastně jsou dva a navazují na sebe docela plynule. Skončily jsme tedy u toho, že jsme mířily autobusem do Phili (zkr. pro Philadelphii), vynechám-li popis cesty domů, který je v této chvíli zbytečný (mimochodem přijel pro mě Donnie (tatínek) a jeho bratr), posune nás to k okamžiku, kdy jsem se ocitla před domem rodiny Bean´s (Fazolovi), která byla? ta moje?. Auto zastavilo před domem, který jsem znala z fotografií, které posílá agentura před odletem do Států a na kterých by mělo být: rodiče, děti nebo dítě, dům popř. rodinný zvěřinec a samozřejmě pokoj au-pair??
A právě tady před tímto typicky americkým rodinným domem na mě čekal první citový šok. Na dveřích od garáže byl totiž obrovitánský nápis: WELCOM IN AMERIKA JANA! Vzalo mi to dech??
Nemohla jsem mluvit, polykat ani dýchat. Najednou se mi chtělo strašně brečet. Míchalo se ve mně hned několik pocitů na jednou?.. dokázala jsem to?? jsem v Americe?.. panebože já chci domů?.já u těch divně mluvících lidí bejt nechci!…Jirko! Proč jsi mě nechal odjet?… co jsem to udělala?…
Donnie se samozřejmě křenil jako jarní sluníčko?. Pusu měl od ucha k uchu a na něco se mě ptal? nevnímala jsem ho?.. Nedokázala jsem se soustředit co to jeho dujulajkit znamená?. Nechápala jsem. Fakt mi bylo hrozně. Po tomto sladkém šoku jsem vstoupila dovnitř?.. Přivítala se s dědečkem a babičkou, položila na zem tašku, přivítala se s kocourem (mimochodem nesnáším kočky teda pokud jsou doma, venku mi nevadí) a už jsem byla hnána na projížďku městem a pivo?

Konečně proběhlo mi hlavou. Takhle něco pořádně tvrdého. To by mi teďka zaručeně bodlo?.. Sedli jsme s Donniem do auta a jeli. Nakonec se ukázalo, že to? město? jak oni tomu říkají je vlastně taková menší víska a chcípnul tam pes??. Hrůza tak tady se unudím a okoušu si všechny nechty za ten rok?.problesklo mi hlavou?. No co vám budu povídat. Děs a hrůza?..

S radostí jsem usedla v hospodě ke stolečku a Donnie objednal od každého druhu piva, který místní hospoda nabízela jednu rundu (prý abych ochutnala všechny :o) a já v domění, že se konečně oblbnu alkoholem a obrním se tak proti stesku pro příštích několik hodin, protože jak jsem marně doufala zítra to přece bude lepší, jsem se s chutí napila z první skleničky??
Fůůůůj?.. Obličej se mi protáhl do děsné grimasy a já se asi po půl minutovém šoku podívala na Donnieho?.. ten samo zase pusu od ucha k uchu a ptal se mě na něco. Za prvé jsem mu nerozuměla a za druhé jsem mu neuměla odpovědět.
Takže jsem prohodila něco v češtině v tom smyslu, že jako větší utrejch jsem fakt v životě nepila a protože on zase na mě házel obličeje, jako že mi absolutně nerozumí a že na něj musím mluvit anglicky, protože česky neumí jsem se zmohla na jedno jediné slovo v angličtině, o kterém jsem byla 100% přesvědčena, že vystihne nejpřesněji to, co jsem měla před sebou v té sklenici a co vidělo pivo a s tím spojené lahodné pří:,–(y tak možná z tryskáče a ještě ve tmě?? to slovo bylo: LIMONADE?..

Od této příhody se pivu jinak neřeklo než limonáda a já ačkoliv bych to neměla jako správný Čech vůbec říkat, jsem si na tu jejich břečku zvykla. Jednu výhodu to mělo. Mohla jsem si jich dát 10 a byla jsem jakž takž v pohodě, protože 10 amerických piv se rovnalo asi tak 2 nebo 3 dvanáctkám našim, nebo alespoň mě to tak přišlo??

Vrátili jsme se domů a já poprvé viděla Stacey (maminka) a také moji svěřenkyni, která při mé první zastávce? doma? spinkala??. Poprvé jsem viděla dítě, které jsem během několika dní začala zbožňovat a za které bych dýchala?. Ashley Alexis Bean??
Byla prostě nádherná?.. Celý večer na mě něco mluvili a snažili se rozvázat jakous takous konverzaci. Po několika marných pokusech pochopili, že to asi nepůjde a tak mi řekli, že jsem jistě hrozně unavená a že bych si asi měla jít lehnout?. Uvítala jsem to a udělala jsem dobře.
Na druhý den jsem potřebovala hodně sil???, ale to jsem v tu chvilku ještě netušila? nemohla jsem přece vědět, co mě čeká a co mi přinese druhý den. Den, kdy moje Ája (Ashley) slavila své první narozeniny a chystala se pro ni veliká B-Day party???..

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Lea
Kecalka 207 příspěvků 28.06.03 20:56

Teeeda Kopretinko,

to je parada, to je poctenicko. Pis vsechno, vsechno nas zajima, ze holky?
Zrovna jsem sama doma, tak jsem si fakt hezky pocetla. Uz se nemuzu dockat dilu tretiho a ctvrteho a pateho a ........

Cau Lea :-)))

 
Anonymní  30.06.03 07:16

Krásný článek, jsi hotová spisovatelka,
prožila jsem něco podobného,ale nebylo to za velikou louží, ale au-pair v něměcku. Umím si představit co jsi prožívala.
Jsem zvědavá na další díl!

Já se po návratu vrátila ke svému přítelovi a 12.7. budem mít svatbu.
Ahoj LENA23

 
Anonymní  30.06.03 09:11

Ahoj Janco, kdyz mi bylo 17, stravila jsem v USA na stredni cely jeden rok. Sice jsem nedelala au-pair, ale myslim, ze znam pocity, ktere jsi mela i ty…tesim se na dalsi pokracovani
Kissie :-)

 
Anonymní  30.06.03 11:41

Kopretinko, ty jsi taky z Hradce? Je to opravdu super počtení:o) Jen tak dál, těším se na pokračování.
 Hanka

 
Anonymní  30.06.03 15:44

Kopretinko, píšeš tak úžasně že by jsi z toho měla napsat knihu. Piš dál, je to jako bych četlka knihu, a ztratila další díl. Už aby tu byl :-)

Peg

 
HanaZana
Závislačka 2793 příspěvků 30.06.03 18:31

Ahoj Kopretinko a ostatní!
Píšeš dost zajímavě,už čekám další pokračování,ško­da,že bude až za týden.
Obdivuju Tebe i všechny ostatní,kteří jste se nebáli odjet do světa,kde nikoho neznají.Já bych to nedokázala.
Už jsem nedočkavá,jak bude tvůj příběh pokračovat,i když tuším,kdo by mohl být tvůj vyvolený.
Tak nás dál napínej,je to skoro jak detektivka.
Ahoj Hanka

 
Anonymní  01.07.03 11:30

Teda Kopretinko, to se táááák krásně čte!!!!! Škoda, že máš tolik práce, že by třeba šlo poslat už třetí díl!!!!! To byla sranda, vím, že když je toho moc, tak to nejde. měj se moc hezky a už se těším na další počtení!!!!! Iveta

 
Casiopea
Povídálka 36 příspěvků 02.07.03 15:38

WOW
co k tomu dodat… kde jsi se naucila takhle poutave psat… ty by ses tim z fleku mohla zivit .

Urcite pis vsechno ;) je to jak roman :) hehe A mohli bychom to praktikovat castejc co vy na to holky? Az skonci jeden takovejhle roman ze zivota, tak zacne dalsi nektere dalsi z nas ;)

Parada Kopretinko. Uz se nemuzu dockat na pokracovani.

Lenca ( casiopea )

 
claudia02
Ukecaná baba ;) 1124 příspěvků 02.07.03 17:15

Přidávam se k obdivovatelům, kteří zhtli díl I. i II. a vyhlíží trojku dnem i nocí, je to fakt TRHÁK. Podrobnosti a odbočování vůbec nevadí.
claudie

 
Kopretinka01
Stálice 89 příspěvků 07.07.03 09:04

Ahoj Hani,

myslím, že už jsem ti psala u prvního dílu, že jsem taky z Hradce, ale asi jsi to nepostřehla. Nevadí. Doufám, že tentokrát to už najdeš. Děkuji za komentář......

Kopretinka

 
Brusinka
Kecalka 436 příspěvků 07.07.03 09:45

Žijůůůůůů Kopretinku, téda máš to, ale spisovatelský střevo.
Moc se mi Tvé psaní líbí a jsem zvědavá na další pokračování.
Kdo to vlastně bude ten ženich? A nebude to rodinný zahradník????? :-))

Pa Martina 21TT

Vložit nový komentář